mirektrubak komentáře u knih

Suverénně, zručně odvyprávěný román, který nabídl poutavý děj, zajímavé postavy a uvěřitelné emoce. Kategorie „Pro ženy“, ve které je kniha zařazena, mě trochu děsila, ale nebylo se čeho bát – četlo se to opravdu dobře.
Kdyby mělo být zcela po mém, dal bych přednost víc popisům vnitřních stavů hrdinů – v Haně se zaměřujeme spíš na dialogy a dějové zápletky. To není úplně můj styl, proto mě Hana nezaujala tolik, jako třeba Vyhnání Gerty Schnirch, který zpracovává podobné téma (osud obyčejné ženy, která je obětí velkých dějin). A také postavy a situace byly někdy trochu příliš schematické.
Ale nechci Hanu kritizovat. Naopak, chci chválit. Líbilo se mi, že román, který má ambice oslovit širokou čtenářskou základnu neuhýbá před nepříjemnými tématy. Nelakuje věci ani na růžovo, ani na černo. Nabízí zajímavý příběh bez použití laciných triků k upoutání pozornosti nebo vyvolání emocí. Byl jsem spokojen.

11 17.03.2018

„Mnozí lidé raději mlčí, když je život trápí, protože slova často bývají jen neživé balvany nebo obnošený oblek. Můžou ale být také plevel, zhoubné bakterie, shnilá polena, která neunesou ani mravence, natož lidský život. Přesto jsou slova jeden z mála prostředků, které nám skutečně poslouží, když se zdá, že všechno ostatní zradilo. Pamatuj na to. A také na to, co nikdo nechápe, totiž že ta nejbanálnější a nejnepravděpodobnější slova někdy zcela nečekaně unesou velkou tíhu a dokážou život bezpečně přenést přes hluboké propasti.“
V neposlední řadě vášnivá oslava literatury – a v obecnějším smyslu vlastně obhajoba verbální komunikace.

Ale především další strhující jízda mrazivým Islandem, opravdový koncert slov, kombinace sugestivního popisu krutých živlů, vnitřního světa hrdinů a nadčasových myšlenek skupinového vypravěče (chóru mrtvých předků?). A v tom všem jako jasně viditelná Ariadnina nit chlapcova houževnatost, tvrdohlavá vůle žít celému světu i osudu navzdory.
Nějaké chyby bych opravdu těžko hledal, snad jen že občas se myšlenky vypravěčů a formulované obecné pravdy dostaly nebezpečně blízko banalitám a trochu také koketovaly s patosem. Ale to, co by mně jinde vadilo hodně, tady nevadí skoro vůbec, protože Stefánsson vytváří tak podmanivou atmosféru, že to do ní zapadne.
Naopak bych rád vyzdvihl, jak dokáže být často citlivý, přestože je hlavním tématem boj s přírodou (metaforicky boj s osudem, se životem), tak mnohé scény jsou přirozeně dojemné – mě tímto způsobem nejvíc zasáhla třeba samozřejmá pohostinnost Marie s Jónem.

Na konci knihy Ráj a peklo jsem měl pocit, že je příběh uzavřen a nijak jsem do dalšího dílu nepospíchal, ale u Smutku andělů je to jinak – Jón Kalmar nás zanechal přímo uprostřed děje ve značném napětí. Takže honem, honem, která nejbližší pobočka knihovny má k dispozici poslední díl trilogie? Cože, zrovna ta moje?! Tak to mě omluvte, končím s komentářem a běžím si pro Lidské srdce.

11 27.02.2018

„Byla jedna slečna, na jejímž čepci
sedávali lelci, vrabci a rehci.
Řekla: ‚A je to nehezké?‘
Veškeré ptactvo nebeské
je vřele vítáno na mém čepci
...
Byl jeden dědek v Addis Abebě,
který se mohl utlouct po chlebě.
Když se nikdo nekoukal
hned se po něm utloukal
až se utloukl přímo v Addis Abebě
...
Byl jeden dědek ze Sparty
terčem pro malé caparty.
Házeli kamením
což vedlo k zraněním
a špatné náladě dědka ze Sparty“

Osvěžující, radostné limeriky, které nejsou nijak třeskutě humorné (pointu aby jeden pohledal), ale to ani nemají být.
Já si Leara vychutnával po malých kouscích v průběhu čtení jiných, obvykle vážnějších knih - a docela to fungovalo jako pročištění hlavy, uvolnění myšlenek... Verše, které postrádají logiku a smysl a nemají tak vlastně žádný zřejmý účel a opodstatnění jsou totiž také důležité, myslím. Jako takový podvratný element. V jedné mé oblíbené písničce se zpívá „byť ako vtip, čo sa im pletie do kázne“ - na ten verš jsem si často při čtení Třesků plesků vzpomněl.

11 30.12.2017

Ukazuje se, že C.S. Lewis je dobrý pozorovatel lidí a jejich vlastností. V této knize dokázal na některých místech velmi přesně popsat ty z mých špatných vlastností a zlozvyků, které jsem si neuvědomoval, nebo si je nechtěl přiznat - Nesobeckost a Iluze ušlechtilé hádky byly trefami do čisté desítky. V tom mi byla kniha nápomocná.
Bohužel těch míst, kde jsem byl Lewisovi vděčný za otevření očí, nebylo tolik, kolik jsem jich našel v K jádru křesťanství. Častěji zde pouze rekapituluje dosti známé nešvary společenského (nejen církevního) života. Že je lepší číst knihy, které člověka baví než ty, od kterých se čeká, že je budeme znát. Že prvotní zamilovanost pro fungování partnerského života nestačí... Je mi čtyřicet let - kdybych tyhle věci netušil a dozvěděl se je teď od Lewise, tak to by bylo opravdu na pováženou.
Někde jsem zdvořile nesouhlasil (třeba s tvrzením, že hledání vlastních slov a míst pro modlitbu a vyhledávání bohoslužeb v různých kostelích jsou ďáblovým přáním), někde jsem nesouhlasil i docela nezdvořile (chlapecké účesy u žen jako ďáblovo dílo).

Docela často jsem zde narazil na tvrzení, která - zřejmě pro nedostatek místa - nebyla dobře vyargumentovaná. Třeba: mladí lidé jsou náchylnější k tomu, vnímat duchovní aspekty života, protože nejsou tak zaujati majetkem a společenským postavením. S tím názorem čtenář už buď souhlasí a tak to tvrzení není užitečné (pokud pominu radost z toho, že se shodnu se slavným spisovatelem). A nebo čtenář nad tím tématem nepřemýšlel a pak ho Lewis nemá čím přesvědčit (pokud nepřijmu nějaký názor jen proto, že to tvrdí slavný spisovatel). Ale možná mi na tom něco uniká.

Asi největší rozpaky jsem měl z formy knihy. Když se budu snažit donutit tříleté dítě, aby snědlo něco, co příliš nechce jíst, tak můžu předstírat, že lžička s rajskou omáčkou je letadlo a dětská ústa jsou domeček pro letadla. To může fungovat (alespoň teoreticky). Ale když spisovatel píše pro dospělé čtenáře o seriózním tématu? Proč to nejde napsat normálně, jako souhrn Lewisových názorů a musí to být v nějaké rozverné podobě?
Třeba je to tím, že se má jednat o humor a já to nepoznal. To se mi stává...

11 29.12.2017

„Bez ohledu na to, do jak těžké situace se dostanete, ve chvíli kdy jste připraveni o vzduch, začnete o něj bojovat. Konečně víte, co potřebujete. Potřebujete vzduch.“

Velmi nenápadná kniha. Taková obyčejná. Odehrává se na ostrově, o kterém jsem nikdy neslyšel. Na souostroví, které bych na slepé mapě světa dokázal najít spíš náhodou. V probíhající občanské válce, která začala a skončila, aniž bych to (tehdy nebo kdykoli později) zaznamenal ... a která se zaobírá studiem románu, který jsem nečetl. Takže by mě teoreticky neměla příliš zasáhnout.
Ale zasáhla a hodně - byl to totiž krásný a citlivě podaný příběh, ve kterém bylo všechno, co ve správném vyprávění má být. Věrohodné postavy. Smutek, radost, naděje, víra. Strach a jeho překonávání.

Ta zápletka se zdá být banální a vlastně je dost povědomá: podivínský učitel s netradičními metodami výuky předstupuje před třídu, za začátku je spíš pro smích, taky musí překonávat nedůvěru rodičů, ale nakonec všechny přesvědčí, že to myslel dobře a vše směřuje k happyendu. To důvěrně známe... Jenže v této knize je to jinak. Jednak kvůli komplikovaným dospělým postavám, ale hlavně kvůli té válce. Protože ve válce se umírá doopravdy a nikdo si nemůže být ničím jistý.
Zvlášť působivé bylo, jak někdy může drobná náhoda (nebo série náhod) vést až tragickým koncům. To mně připomnělo Greenovy Komedianty nebo povídku Zeď od Sartra.

Snažil jsem se tady popsat, čím mě Pan Pip nejvíc zaujal a mám pocit, že se mi to příliš nepodařilo. Možná proto, že používám příliš mnoho slov. Možná by stačilo jen napsat to, co už přede mnou napsala Denib. Že je to skvělá kniha.

11 28.08.2017

Objevil jsem Petru Soukupovou nedávno a ani třetí její kniha přečtená v krátkém čase mě nezklamala. Naopak - zdála se mně zatím nejlepší z toho, co jsem od autorky četl.
Jsou zde obvyklá témata z jejich předchozích knih - sourozenci, kteří si nerozumí a nemají se rádi, kteří bojují o přízeň rodičů a navzájem si ji závidí. A taky rodiče, kteří mají své oblíbené děti (i když by to nikdy nepřiznali). Nově je zde taky bravurně popsána bezradnost žen, které nevědí, jestli stojí za to udržovat nepříliš uspokojivý manželský vztah.
Nad jiné mě zaujalo, jak Soukupová dokáže charaktery a situace popsat mnohovrstevně (nějak mně nenapadá lepší výraz) a postavy proto unikají přesnému hodnocení. To posiluje dojem věrohodnosti (protože přesně tak to je v běžném životě - nikdo není jenom anděl nebo jenom mrcha). A tomu duchu také odpovídá i otevřený konec - tak jako přesně nevíme, jaký definitivní názor na sestry si udělat, tak se ani nedovíme, jak se jejich osudy budou vyvíjet dál. Ale to nevadí, o to víc nad tím můžeme sami přemýšlet.
Tím, že žádná postava není úplně dobrá ani špatná (i když špatné vlastnosti dost převládají), tak si čtenář může vybrat oblíbenkyni podle svých vlastních preferencí - já jsem nejvíc soucítil s Marií a trochu i s Blankou (i když ta byla často na pár facek) a naopak moji trpělivost nejvíc pokoušela Olga a její rozmazlený synáček.

Jsem si jist, že se k tomuto románu ještě vrátím. A taky se budu těšit na Martu v roce vetřelce.

11 27.07.2017

Zběsilá Zazina jízda za hranici reality mě rozveselila, což nebyla zásluha jenom téhle hubaté holky v texaskách, ale i ostatních svérázných postaviček - Zazi je sice titulní postava, ale překvapivě dost kapitol se bez ní úplně obejde. Logické myšlení jsem si hned po pár stránkách odložil a tak jsem neřešil, jestli by Zazi potřebovala pár výchovných (to určitě ano) a nebo jestli situace a rozhovory odpovídají chování postav v reálném světě (to určitě ne).
Alespoň jednu větu musím věnovat i jazyku, ty novotvary a netradiční použití slov, to pro mě bylo jedno velké čtenářské potěšení a já jenom žasnu nad tím, jací jsou na světě kreativní lidé - a tím myslím autora i překladatele (v mém vydání Zdeněk Přibyl) skoro rovným dílem.

Kdybych podobných knížek měl číst dvacet do roka, tak by mě to asi brzy přestalo bavit, ale jednou za čas je osvěžující se přesunout od non-fiction knih a různých pochmurných románů k něčemu takto bláznivému, jako byla tahle surreálná jízda Paříží. Nejenže jsem se mnohokrát smál nahlas, ale navíc ve mě čtení Zazi v metru vyvolalo velmi příjemný pocit, který ve mně jistě ještě chvilku zůstane.

Takže, Zazi, kolik těm Tvým srandám dáme hvězdiček? "Nodoprdele, Strejdomíro, fšechpět!"

11 05.04.2017

Světlana Alexijevič zde prezentuje stejný styl jako v knize Doba z druhé ruky - a opět je jedním slovem strhující. Přitom by to teoreticky nemělo fungovat, kapitoly se opakují a pohybujeme se stále dokola mezi výpovědmi vojáků mužů, vojáků žen, matek a manželek (trochu mně zde chyběl jen pohled otců sovětských vojáků) - takže by to mělo být brzy jednotvárné. Ale není: zpovědi jsou působivé, drásavé, opravdu až hypnotické, čtenář úplně jako by přímo s aktéry rozhovorů seděl v nějakém ruském nebo běloruském městě v kuchyni a poslouchal to naživo ... velmi silné. Týká se afghánské války, ale obávám se, že podobné rozhovory bychom mohli vést s vojáky a jejich rodinama u mnoha jiných konfliktů a na různých dalších místech světa. V tom asi spočívá univerzální pacifické poselství téhle knihy.
Poslední část, která zachycuje boj autorky proti zametání historie pod koberec, připomene Dobu z druhé ruky, ukazuje jak silné je trauma lidí vychovaným sovětským systémem po kolapsu SSSR. A jaká neskutečná nostalgie po silném, autoritativním státu je stále v Rusku (nebo Bělorusku) přítomna. Což působí taktéž velmi mrazivě.

11 03.01.2017

„Jako papírový drak
co se utrh ze špagátu
letím si jenom tak
jenom tak letím si

Jako černý mrak
nabitý elektřinou
rozdávám rány
nevím proč, nevím zač

Jako špatnej chlap
co bere dráhu
zdrhám, letím
vyhejbám se drátům

Jako sáček z igelitu
prázdný a zbytečný
padám, nedoletím
ale letím“

Písničky kapely Priessnitz pro mě byly důležité v době mého dospívání, to jsem se snažil nevynechat jedinou příležitost si je na koncertě poslechnout. A vlastně se mnou nějak rostly i dál, zdálo se mi že zklidňování výrazových prostředků a proměna poetiky a důrazů odpovídaly tomu, jak jsem se měnil i já. Společně jsme stárli, prostě. :-)
Na rozdíl od jiných mých juvenilních hudebních a literárních lásek ale ve mě texty Jaromíra Švejdíka nepřestávají rezonovat, myslím si, že by se mi líbily i pokud bych je neměl spojeny s mnoha vzpomínkami.
Každopádně jsem měl z tohoto setkání velké potěšení, slova i obrazy se mě dotkly.
Až se mi ani knížku nechce vracet do knihovny. :-)

„Až skonči tahle zima
zmizí stopy z pláni
odletí a přiletí
ptáci do svých hnízd

Až skonči tahle zima
přijedou letní hosti
co mají svý psy a děti rádi

Ale zatím vítr skulinu hledá
udržovat oheň je třeba
Ale zatím vítr skulinu hledá
pálit obrazy a slova

Až skonči tahle zima“

10 23.07.2024

„Dosažení svobody neznamená osvobodit se od každého, na kom jsme jakkoli závislí, nýbrž v rozlišování toho, které vztahy nás svazují a které budují. Svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme závislostem, jež nás odcizují sobě samým, ale dobrovolně přijímáme ty, jež nám pomáhají být sami sebou; přijímáme vztahy skutečné lásky, které nám pomáhají objevovat sebe sama, především svou bytostnou závislost na Bohu, od něhož dostáváme všechno. Být svobodný tedy znamená souhlasit s jistou mírou závislosti na druhých, zkrátka učit se přijímat druhé a žít v závazných vztazích.“

Na knížce je docela vidět, že je sesbíraná z různých přednášek a časopiseckých článků, trochu tomu chybí jednotící linie. A také se na mém zážitku ze čtení projevilo, že se jedná už o několikátou knihu, kterou od Jacquese Philippa čtu – měl jsem pocit, že jde v několika případech o recyklování témat, která jsou pro autora typické. Ale to příliš nevadilo, zejména proto, že červenou nití táhnoucí se knihou je téma Boží milosti a nutnosti lidské vděčné reakce a odevzdání se v důvěře do Božích rukou – tady se opakování hodí vždycky.
Osobní potěšení jsem měl z toho, že se to otec Philippe rozhodl demonstrovat na životech Terezie z Lisieux a Etty Hillesum (společně ještě s Pavlem z Tarsu) - to těžko mohu nějak kritizovat, jsem hluboce přesvědčen, že obě děvčata přes své rozdílné životní osudy patří k sobě a že jsou skvělým příkladem, jaká přemíra duchovních darů se v člověku může urodit, když se pokorně daruje do Božích rukou. Spokojené kývání a rozněžnělé vzdychání mě na stránkách kapitol o nich trvale provázelo. :-)

Z dílčích témat chci ještě zmínit kapitoly o hledání identity a různých pojetích svobody. Společné mají implicitní neporozumění mezi křesťanským pohledem a náhledem „dnešního světa“. Moderní člověk touží po uznání své originálnosti a také po co nejširším hranicí své svobody, obojí je jistě v principu dobře, jen si nelze nepovšimnout, jak málo radosti to vposled přináší: neustále potvrzování vlastního statusu v očích druhých nebo „supermarket svobody“, ve kterém si šaháme po nových a nových možnostech realizace, ale bez rozlišování toho, co je v lidském životě opravdu nosné. Křesťanský pohled vypadá na první pohled jako omezující (je důležité jaký jsem v Božích očích, resp. svobodně se rozhodnu dělat to, co je v Božích očích dobré), ale zamyslet se nad ním je podle mého soudu užitečné pro každého, minimálně jako jistý korektiv.

„Na závěr si položme otázku: jakým pohledem se dívám já na druhé? Je to pohled životodárný, osvobozující, je to pohled naděje, jako když se dívá Bůh? Anebo je to pohled, který soudí a odsuzuje, který druhého sráží a znesvobodňuje? Pouhý pohled může darovat život, ale může také zabíjet. Prosme o milost, abychom se uměli dívat na každého člověka takovým pohledem jako Ježíš. Prosme Pána, aby naše oči dokázaly předávat život a naději těm, s nimiž se setkáváme.“

10 23.07.2024

Mně Nora a Torvald jako skuteční lidé nepřipadali, měl jsem z jejich komunikace pocit, jaký zažívám při svých letmých zkušenostech s filmy pro pamětníky. Tedy, že bych na podobné postavy a jejich interakce v běžném životě sotva narazil a že jsou spíše reprezentanty svých rolí, na kterých nám mistr Ibsen snáze ukazuje to, co nám chce ukázat. Ale pravdu mít nemusím, nežil jsem v té době. A navíc: jako archetypy fungují manželé Helmerovi výborně, v rámci žánru vlastně reální jsou, podobně jako je reálný důmyslný rytíř Don Quijote nebo Havelock Vetinari. Proto mi nebyli lhostejní, proto bylo tak zajímavé promýšlet jejich malé i větší rodinné lži, jejich hledání, nalézání i ukrývání.

Historicko-společenský kontext z žádného literárního textu nelze odmyslet. Domeček pro panenky jistě je komentářem k dobové patriarchalitě a jistě je obžalobou toho, jak nedůstojné postavení ženy měly. Vždyť Nora neměla právo ani na vlastní klíč od poštovní schránky!
Ale stejně mi přišla zajímavější psychologická rovina než společenská. Chci říct: mám pocit, že vztah manželů je patologický ne proto, že by jim norské maloměsto nedovolilo žít jinak, ale proto, že Helmerovi prostě byli párek sociopatů. A platí to pro oba v téměř stejné míře, podle mě. Vidět je to dobře na příkladu doktora Ranka: je to rodinný přítel, Nořin tajný ctitel, no a co to s Helmerovými udělá, když se dozví o jeho nevyhnutelné smrti? Nic, prostě nic! Chladná srdce, sobecké vidění světa. Jeden jako druhá!
Ne, opravdu nevidím vztah Nory a Torvalda jako vztah věznitele a vězně. Je to v mých očích spíš dvojportrét manipulátorů, kdy jeden k posílení své pozice používá svoji sílu a druhá svoji slabost. Naučená bezmoc jako komunikační strategie, to je Nora v mých očích. Ostatně, když Nora ze své situace prchá, tak sice mluví o potřebě svobody a důstojnosti, ale impulsem není situace, která by ji svobodu zkracovala. Impulsem je situace, ve které se ukazuje, že Torvald už není garant bezpečí jejího standardu.
(Hm, teď si říkám, že jsem asi nespravedlivý: v předchozím odstavci hodnotím spíš Noru, jako by žila dnes. Nora v době Nory možná opravdu neměla jinou šanci, nebo mnoho jiných šancí. Možná ta její role bylo to jediné, co se svýma kartama mohla hrát.)

Bylo dobré Noru číst. Žijeme už sice v jiném světě, ale tendence k chování, které ve hře vidíme ve vyostřené podobě, máme stále. A genderově promíchány, myslím. Jsou muži, co v sobě mají kus Nory. Jsou ženy, které jsou docela dost Torvaldem. Teď to možná přeženu, ale skoro bych řekl, že každý z nás má v sobě kousek Torvalda i Nory, potřebu vlastnit a ovládat i zbavovat se odpovědnosti za sebe. U mě to teda platilo, já se v tom někdy viděl až bolestivě ("tyvole, ten můj paternalismus" vs. "tyvole, ta moje submisivita"), ale to je jenom dobře. Tohle mají dobré příběhy dělat, ukazovat nám, kdo jsme.

10 15.01.2024

"Tak jako přehnaná slova díků určitým lidem nejednou zastřou a oslabí věrohodnost jejich zasloužené chvály, tak si musíme dát velký pozor, abychom Písmu nepřiřkli víc, než mu náleží, neboť taková přehnaná slova vedou k tomu, že i to, v čem je Písmo doopravdy silné, nakonec není pojímáno s náležitou úctou."
(Richard Hooker, anglikánský teolog)

Historie Bible je mimořádně čtivým a svěžím jazykem psaný průvodce Biblí, který se řadí do kategorie obecných úvodů (tedy: nevěnuje se biblickým knihám jednotlivě). Jeho největším kladem je právě to, že nepřipomíná učebnici nebo skripta, ale je zasvěceným povídáním pro vzdělané čtenáře, kteří však k chápání jednotlivých tezí nutně nepotřebují předchozí teologickou průpravu. To je prostě super.

Kladem také je, že je zde dobře vyvážená úcta k Písmu jakožto Božímu slovu s odvahou autoritu Písma prověřit kritickým pohledem. Možná by to úzkostlivější věřící mohlo trochu pohoršit, ale mě se líbila jak občasná rýpnutí (třeba když nám autor připomíná, že genealogické výčty jsou dlouhé "až do zblbnutí"), tak zcela vážně míněná otázka, jestli je to čtení Písma, které je zdrojem naší víry, nebo je to naše víra, která modifikuje naše předporozumění Písmu a modifikuje naše čtení Bible tak, aby nám vydala ty odpovědi, které si právě přejeme slyšet.
To na první pohled zní katolickým uším podvratně, protože v nesouladu s učením církve o posvátnosti svatého Písma i posvátné tradice a jejich nerozdělitelné provázanosti (např. slovy konstituce Dei Verbum: "Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili."). Ale já to v Bartonově podání neberu ani jako útok na význam Písma nebo jeho inspirovanost, ani jako útok na církev jako instituci oprávněnou pečovat o výklad Bible. Beru to jako přátelské upozornění, které nás varuje před něčím, k čemu prostě máme tendence! A ještě víc to beru jako osobní pobídku, abych byl Písmu co nejvíce otevřen a moje čtení aby bylo co nejvíce autonomní (v míře, v jaké je to možné, samozřejmě, žádný věřící není tabula rasa když jde o Bibli - nemluvě o jejím záměrně komunitutvorném významu).

"Nakonec tedy vidíme, že neexistuje jeden správný způsob čtení Starého zákona / Hebrejské bible. Je to totiž ohromná a nesourodá sbírka, kterou lze vidět jednotně pouze tehdy, když na ni přiložíme nějaké interpretační schéma. Židé a křesťané to dělají různými způsoby, ale vždycky přitom něco z obsahu jejich knih ponechají stranou - a těžko si umíme představit, jak by tomu při tak pestré sbírce mohlo být jinak. Obě víry čas od času trvají na tom, že Starý zákon vypráví příběh, který ony samy chtějí, aby vyprávěl. Takový požadavek se tváří, že to, co věříme, určuje Bible, zatímco ve skutečnosti je systém obou náboženství do jisté míry na Písmu nezávislý, protože ho každý čte podle svých ústředních principů. Písmo je sice zdrojem obou těchto náboženství, ale ani u jednoho z nich nemůže za to, jak se to v nich nakonec vyvinulo."

10 02.07.2023

„Je to modlitba, která člověka vždy staví na správné místo. Pokusme se o to, například ráno, čerstvě odpočatí; když se nově přijímáme, poté, co jsme spali a byli duchem nepřítomní: ‚Pane, jak je dobře, že jsi chtěl, abych byl! Děkuji Ti, že smím být!‘ Pak se vypaří falešné samozřejmosti, rozpadne se mechanické pojetí přírody a domýšlivost kulturní pýchy. Všechno mezi mnou a Bohem ožije a věci se napraví. Potom, během dne, budou překryty vírem dění a chtění, ale ještě dnes tu byly přítomny a zase tu budou zítra ráno a budou uvádět bytí do pořádku.“
(Vděčnost)

Guardiniho Ctnosti jsou něžné a křehké, neokázale prosté. Netrčí vyzývavě z lidské obyčejnosti jako výjimečné úkazy dobra uprostřed šedi lidské průměrnosti, ale jsou naopak nenápadným, ale samozřejmým vnitřním pokladem každého člověka. Romano Guardini totiž, stejně jako například sv. Tomáš, ví, že jsme byli stvořeni jako bytosti hledající dobro a schopné dobro najít a prokazovat. Projevy ctnosti pro něj tedy nejsou nějakým našim heroickým vzepětím, kterým se vzdálíme sobě a sáhneme si s obrovským úsilím na běžně nedostupnou svatost. Naopak, žít v souladu se svými ctnostmi znamená být v souladu sám se sebou, se svým sebeurčením. Žít ctnostně znamená být sám sebou, být plným uskutečněním vlastního já.

Struktura meditací má ve všech kapitolách podobný rytmus: Guardini vysvětlí, čím daná ctnost není, pak ukáže, čím je pro náš vtah k nám samotným a k bližním, proč nemůžeme v následování ctností napodobovat přírodní uspořádání věcí, a nakonec umístí ctnost do lidsko-božské vertikály, protože je to právě Bůh, ve kterém je každá ctnost ve své dokonalé podobě a z Jeho milosti jsme i my způsobilí k tomu, ctnosti v našich životech budovat a šlechtit.

Líbil se mi výběr ctností a způsob a jazyk, jakým Guardini o ctnostech píše (jeho obvyklý styl: zároveň půvabně poetický i srozumitelný a přístupný). Zase jednou mě tím zasáhl a nadchl. Už posloupnost prvních tří (pravdivost, přijetí, trpělivost) dost přesně kopíruje témata, která jsou aktuálně ve středu mých úvah a já jenom žasnul, s jakou přesvědčivostí ke mně „osud“ dokáže dopravit přesně ta slova, která právě potřebuji slyšet.
Ale užitečné bylo číst si i další kapitoly, každá z šestnácti představených ctností mi tak či onak rozšířila obzor a zpřesnila mé vnímání sebe a mého mikrokosmu. Některé ctnosti mi otec Guardini dokázal dobře představit (zdvořilost, usebrání, bázeň...), u jiných proměnil můj pohled na ně (askeze, odvaha...), jinde jsem prostě měl „pouze“ velkou radost z toho, že jsou pro takovou teologickou autoritu ve vnímání lidské osoby důležité stejné věci, které jsou důležité i pro mě (vděčnost, věrnost, nesobeckost...) A těšilo mě, že je pro nás důležité skrze vnímání sebe také vnímat svět druhých lidí. To je další z přínosů knihy: důraz na to, jak pěstováním ctností můžeme (musíme!) pročišťovat a zušlechťovat naše vztahy a být v návaznosti na Boží proexistenci stále více a stále lépe darem pro naše bližní.

„Kdo je přátelsky otevřený, kdo v projevech úcty nemá postranní úmysly, kdo je dokonce nápomocný, vychází sám ze sebe – ale právě tím svobodně roste jeho vlastní já jako celek, a tak volá já toho druhého. V tom se odehrává tajemná dialektika osoby: čím víc člověk hledá sám sebe, tím víc sám sobě uniká. čím víc předvádí svou důležitost, tím ubožejším se stává. Ješitný, vypočítavý člověk, který si chce jen užít, si myslí, že roste do stále plnějšího a silnějšího bytí svého já, ale ve skutečnosti se v nejhlubším nitru mrzačí, protože kolem něho vůbec nevzniká volný prostor, jenž je darem nesobeckosti. Jen odchází-li člověk od vlastního já směrem k ty druhého člověka, k práci a úkolu, probouzí se jeho skutečné já a roste. Člověk se stává sám sebou tím více, čím svobodněji přechází od sebe sama směrem k druhému člověku.“
(Nesobeckost)

10 02.09.2022

Mohlo by to vypadat, že obě hlavní mužské postavy jsou svými opaky. Kladná postava redaktor a záporná učitel, vnímavý vzdělanec a omezený křupan. Mně to tak nepřišlo, naopak, zdáli se mi oba pánové svým přístupem ke světu jako z jednoho vrhu, zejména svojí neochotou udělat ze středobodu světa něco jiného než sebe. Dramaticky se liší pouze jejich metody obelhávání. Obelhávání žen i obelhávání sebe samotných. Emöke je tak v očích obou z nich pouhým objektem: v horším případě rekvizitou k jednorázovému použití, v lepším případě projekcí skrytých tužeb. Jako lidská bytost v očích pánů rekreantů význam nemá a jako na svébytnou lidskou bytost na ni také nenahlížejí.
Závěrečná scéna na zpáteční cestě pak situaci osvětluje zcela zjevně. Když Emöke mizí ze scény fyzicky (když mizí její tělo, chtělo by se říct), je okamžitě zapomenuta a ukazuje, na čem redaktorovi doopravdy záleží; ve skutečnosti je jeho mentální svět na úrovni rozmazleného dítěte, kterému někdo na písku rozšlapal bábovičku … a on teď teda s gustem rozšlape na oplátku tu jeho s pocitem dobře vykonané pomsty. Achjo.

Pan Škvorecký mě zaujal svojí prací s jazykem, košatá souvětí mi nepřekážela, ale líbila se, stylista je prostě dobrý. Mám pochopení i pro to, že na krátkém prostoru novely je těžké stvořit plastickou a propracovanou psychologii postav a nezazlívám mu i jistou archetypálnost obou svůdníků. Bohužel pro Škvoreckého dala jeho literární generace světu také Milana Kunderu – a právě ve srovnání s Kunderovými sobeckými misogyny (třeba ve Směšných láskách, kde na jejich představení také nemá mnoho stran) postavy v Legendě Emöke – alespoň tedy v mých očích - neobstojí.

10 12.08.2022

Tenhle působivý „Zločin a trest na Slovácký způsob“ mě zmrazil a přibil do křesla! Na krátkém prostoru hry se totiž povedlo autorce naléhavě vykreslit existenciální drama, ve kterém nikdo není zcela dobrý ani špatný, každý je trochu oběť vlastního charakteru, vlastního pěstovaného sebe-obrazu a nemilosrdného nátlaku všudypřítomných sousedských očí. Každá z postav je nějak k politování a každou jsem taky litoval.
Jenže zločin je zločin a vina je vina a hřích je hřích. A příčiny vedou k následkům a trest je trest, ten nevyhnutelně následovat musí, a zdaleka nejen z přísné ruky zákona.
Ale je tu také láska, milost a spása. A odpuštění. A kde je odpuštění, je i naděje. A kde je naděje, tam lze kráčet světem dál.
„Já vás nezatracuju. Aji na vás Spasitel pohlédne.“

10 09.05.2022

Na začátku mě novela vůbec nebavila a začítával jsem se (přesněji: zaposlouchával) dost pomalu – a kdybych nevěděl, jak krátká to kniha je, možná bych jí ani nedal šanci. Ale s postupem času jsem začal být víc a víc zaujat. Souviselo to s tím, jak jsem začal víc a víc vnímat, že se vlastně nejedná (tedy alespoň v mém chápání) o milostný erotický příběh, ale že to podstatné je skupinový portrét jedné totálně dysfunkční rodiny. Měl jsem pocit, že slast, kterou děvče získává na loži svého staršího přítele je ekvivalentem toho, co zažívají lidé, kteří se sebepoškozují. Její nutkání utíkat k milenci jsem četl jako nutkání zažívat něco, co alespoň na čas přebije zoufalý stav citlivé bytosti uvězněné v necitelném a city mrzačícím prostředí.
Není divu, že se tak upíná ke svému mileneckému vztahu. Kdo pociťuje svoji situaci jako bezvýchodnou, pro toho je východ kdekoli. Kdo pociťuje svoji situaci jako beznadějnou, pro toho je naděje kdokoli.

10 10.01.2022

Když ze života odstraníme veškerou radost, zbude z života vůbec něco?
Elementární částice se se mnou jako s čtenářem nepotkaly. Skoro vůbec. Není to zřejmě tím, že by byly tak bezútěšné: knihy Elfriede Jelinek mám rád a romány Radky Denemarkové mám dokonce velice rád - a ty jsou pokud jde o absenci optimismu v pohledu na lidské plahočení dost podobné. Ale Elementární částice mě po většinu času jen unavovaly. Nejen přemírou sexuality, která je zde povýšena na středobod všeho. Nejen absencí lidskosti (což je něco značně odlišného od lidskosti poraněné nebo deformované v jiných příbězích o duševně strádajících osobách) jako hybatele v životech bratří.
Tím nechci říct, že jsem nenacházel pozitiva. Řadu věcí, na které Houellebecq upozorňuje, také vidím jako problémové aspekty naší doby, řada myšlenek a postřehů byla trefná a zasáhla i moje citlivá místa – občas mi i román ukázal, že citlivá místa mám i tam, kde jsem myslel, že je nemám. Přemýšlet bylo o čem, určitě. Ale, bohužel, se v tom románovém postmoderním mišmaši jednalo pouze o ojedinělé záblesky.
Můj problém s Houellebecqem byl nejspíš v tom, že jsem mu jeho román neuvěřil jako jeho vnitřní výpověď o jeho pocitech ze světa a jeho obavách o svět. Naopak se mi zdálo, že z příběhu dost zřetelně trčí touha šokovat a zaujmout, být odlišný a zapamatovatelný a stát se literární událostí. Ale nevím, nechci autorovi křivdit, možná není problém na jeho straně, možná je zkrátka jen moje současné pokojně radostné životní naladění příliš vzdálené téhle Houellebecqově totální skepsi – a stejně jako sytý nevěří hladovému, tak možná šťastný nevěří zoufalému. :-))

10 29.12.2021

„Nevidím žádnou jinou cestu, než že se každý z nás obrátí do sebe a vymýtí a zničí v sobě všechno, co ho vede k přesvědčení, že je třeba zničit druhé. Je nutné nechat se prodchnout myšlenkou, že každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa ještě více nehostinné místo, než jakým je.“

Etty je prostě úžasná a taky každé setkání s Etty je úžasné! A žádná příležitost k setkání s Etty není zbytečná! Yves Bériault navíc působí dojmem, že Etty dobře rozumí, když ji představuje jako dívku, která za pomocí lásky a života s Bohem staví obrannou zeď mezi sebou a zlem světa. A která pomáhá i svým bližním odolávat brutálním životním okolnostem.
Se zlem a krutostí měla Etty bohaté zkušenosti, a ze všech věcí, které jsou na ní fascinující, je asi nejvíc neuvěřitelné, že ani takhle extrémní zkušenost ji nepřinutila prožívat negativní emoce. Ne, ani nenávist ke svým trýznitelům, ani sebelítost, ani odmítnutí Boha, ani celková rezignace, nic z těchto vlastně zcela logicky vyhlížejících reakcí Etty nepostihlo.
Je to vůbec normální? Není tím Etty vlastně nějakým způsobem nelidská a svojí žitou svatostí odcizená běžným lidem s jejich běžnou emocionalitou? Jak se vůbec něčeho takového dá dosáhnout a lze se k podobnému postoji nějak propracovat vlastní silou? Nebo je to zkrátka nezasloužený Boží dar? Otec Bériault na tyto otázky definitivní odpovědi nedá a ani dát nemůže, Etty nám sice o sobě v denících a dopisech prozrazuje dost, ale proces Božího působení v ní je přesto zahalen tajemstvím – a zahaleno nám to i zůstane, alespoň zde na zemi.
Co se zdá být zjevné je, že je to vědomé přijetí Boha do svého nitra (nebo objevení Boha ve svém nitru?), které Etty dodává sílu. Ne, Ettin Bůh není někde na nebesích, Etty si ho nezkouší modlitbou přitáhnout k sobě z dalekých výšin! Bůh je součástí Etty, je blízko jejímu nejvnitřnějšímu já. Potvrzuje tak slova svatého Augustina, který už dávno doporučoval: „Vrať se k svému srdci a odtud k Bohu, protože cesta od tvého srdce k Bohu není daleká“
Bůh tedy v Etty roste na místech, kde mu Etty udělá prostor potlačením svého ega. Pracuje v ní, pomáhá jí všechno snášet, dává jí poznat smysl života, rozeznat dobro od zla a sílu uchovat si v sobě prostor, ve kterém právě o Boha v sobě pečuje. Bůh jí za to „odměňuje“ tím, že v ní působí a koná v ní tak úžasné věci, jako v málokom jiném.

Etty Hillesum je v Bériaultově spisu velmi případně prezentována jako žena modlitby. Její modlitební život je totiž propracovaný a hluboký, mystický. Je k nevíře, že do podobného stavu došla sama, bez vnějšího duchovního vedení. Zajímavé na Ettině modlitbě je její zájem o druhé (nemodlí se za sebe, ale za bližní) a její důvěra k Boží prozřetelnosti (nemodlí se za konkrétní věci, ale za lidskou schopnost snášet to, co nám Bůh nachystá). Přesto její modlitba nevede k odloučení od reality její každodenní existence a jejich konkrétních úkolů. Je to vlastně právě naopak, Etty žije plně se svými sestrami a bratry, neodpojuje se od práce, kterou si naordinovala. Kdepak! Tu lásku, která skrze ni proudí, dokáže cíleně zaměřit na své potřebné bližní. Je mi tím obrovskou inspirací a vzorem!

„Nestačí pouze o tobě kázat, můj Bože, nejprve tě musím vystopovat v srdcích druhých lidí. Je třeba proklestit ti v druhých cestu, můj Bože, a k tomu musím dobře znát lidskou mysl.“

10 07.07.2021

„Máme v sobě určité zděděné obavy, které technický rozvoj nedokázal odstranit. Tyto obavy byly ve skutečnosti schopny se skrýt za novými technologiemi a tam zesílit. Také dnes se za starými městskými hradbami rozprostírá propast, území neznámého, pustina. Tomu, co odtud přijde, nelze důvěřovat, protože je to nepoznané, cizí, nepatří to do naší vesnice. Je to území ‚barbarů‘, před nimiž se musíme bránit za každou cenu. Proto stavíme nové hradby sebeobrany, svět vně nás přestává existovat a zbývá tu jen ‚můj‘ svět, takže na druhé lidi už nehledíme jako na nositele nezcizitelné důstojnosti, ale jsou to jen ‚oni‘. Objevuje se pokušení budovat kulturu hradeb, vztyčovat hradby, hradby v srdci, hradby na pevnině, abychom zabránili setkání s jinými kulturami, s jinými lidmi. A ti, kdo vztyčují hradby, kdo stavějí hradby, skončí jako otroci právě uprostřed těch hradeb, které postavili. Zůstávají bez obzorů, protože postrádají jinakost druhých.“

Číst si Fratelli tutti je pro mě jako splněný sen. Tak moc to ladí s tím, co bych si přál od představitelů církve poslouchat. Františkův důraz na to, že všichni lidé mají svoji lidskou důstojnost je nezměrně cenná. Ono to zní trochu jako banalita, jistě, všichni přece víme, že lidé jsou si rovni. Jenže reálně zde máme různé druhy lidí vyloučených ze společnosti, u kterých tato rovnost platí pouze teoreticky. A to si potřebujeme připomínat, i když nám to nemusí být příjemné slyšet.
Svatý otec v této encyklice není zdaleka takový ten miloučký pán, který se na každého usmívá a pro každého má vlídné slovo. Tento zjednodušující mediální pohled zde narušuje František poměrně ostrou kritikou, která se netýká jen politických a ekonomických predátorů, ale míří na každého z nás, křesťanů, na náš vztah k sociální inkluzi nebo k chudým lidem z jiných kulturních okruhů.
František má pochopení pro rizika tohoto procesu i pro obavy mnoha lidí, které vedou k ostražitosti vůči případnému zavádění navrhovaných principů. Ale vyvážená jeho encyklika není, to ne, důraz je jasně na straně lidí, kteří jsou na periferii – v mnoha různých významech toho pojmu. Nedokážu to vidět jako Františkovu chybu, naopak, vnímám to jako jasné následování Krista, který přece také nehledal geometrický střed mezi skupinami obyvatel své doby, ale stavěl se jednoznačně na stranu „maličkých“.

Obávám se, že tato encyklika má poměrně velký potenciál rozdělovat. Dotýká se totiž témat, která jsou v této společnosti velmi citlivá: inkluze vyloučených, zpochybnění nedotknutelnosti soukromého majetku, no a pak samozřejmě útok na naši kulturu začleňováním migrantů do našeho světa. Katoličtí křesťané jsou v hodnocení těchto aspektů našeho života podobně nejednotní jako všichni ostatní, pochopitelně. Přemýšlel jsem nad tím relativně intenzivně už při čtení encykliky, a teď mi to potvrzuje komentář uživatele alweryon. Právě za alweryonův komentář jsem moc vděčný, protože mi – z pozice člověka, který zjevně vidí globální hrozby jinde než já – pomáhá vidět věci z takového úhlu pohledu, který mi není vlastní. To je strašně důležité a užitečné.
Myslím tedy, že je žádoucí číst encykliku jako osobní dopis Svatého otce každému katolickému křesťanovi (a vlastně každému občanovi světa), nikoli jako zbraň, kterou bychom měli, my liberální katolíci, používat v názorových střetech s konzervativní částí naší církve. (ve smyslu: vidíte, i papež nám dává za pravdu, tak se smiřte s tím, že vašim časům odzvonilo, zpátečníci!). Kdybychom si veškerou naši vstřícnost k jinakosti rezervovali pro odlišné přicházející z daleka, a neměli pochopení pro odlišné vedle nás, to bychom dobrému úmyslu této encykliky neposloužili dobře.
Naštěstí je tady František s univerzálním receptem pro vytváření blízkosti. Tím je laskavost ve vztahu k bližním.

„Laskavost nás osvobozuje od krutosti, která někdy nakazí lidské vztahy, od úzkosti, která nám brání myslet na druhé, od zběsilé hektické činnosti, která zapomíná na to, že druzí mají také právo být šťastní. Dnes často nenacházíme čas ani energii na to, abychom se zastavili a byli k druhým laskaví, abychom řekli ‚promiň‘, ‚odpusť‘, ‚děkuji‘. Ale občas se jako zázrakem objeví laskavý člověk, který je ochoten odložit své obavy a starosti stranou a projevit zájem, obdarovat úsměvem, říct povzbudivé slovo, naslouchat uprostřed všeobecné lhostejnosti. Jestliže se o to snažíme v každodenním životě, jsme schopni utvářet zdravý společný život, ve kterém lze překonávat nepochopení a předcházet sporům. Prokazování laskavostí není nějaká bezvýznamná drobnost ani nějaký povrchní projev šosáctví. Jelikož laskavost předpokládá uznání a úctu k druhým, pak – stává-li se kulturou ve společnosti – proměňuje do hloubky životní styl, společenské vztahy i způsob, jakým se vede diskuse o idejích a jak se vzájemně konfrontují. Laskavost usnadňuje hledání konsenzu a otevírá nové cesty tam, kde zatrpklost boří všechny mosty.“

10 21.04.2021

Jean Giono v povídce Muž, který sázel stromy (a o pár let před ním Bradbury v podezřele podobném Zeleném ránu) působivě předkládá příběh zdánlivě beznadějné (a zcela jistě nerentabilní) snahy o zlepšení našeho okolí prostřednictvím drobného trpělivého úsilí. Ukazuje nám tím, jak může vytrvalost přinést výsledek – oproti všemu očekávání. Je to obdivuhodné a inspirující. Saroyan v povídce Granátové stromy podobné téma pojímá ještě jinak, ještě trochu to celé posouvá. Jeho hrdina ví, že jeho šlechtění nevhodného kusu země neskončí úspěchem (také se svým praktickým příbuzným svými aktivitami nechlubí), ale stejně si nemůže pomoct a ve své činnosti nepřestává. Sází stromy, protože ví, že sázet stromy je dobré, i když jich v létě jistě většina uschne a kompletní úroda se vejde do pár bedýnek.
Já jsem si u té povídky, stejně jako u mnoha dalších, uvědomil, jak mám Saroyanovy příběhy rád, jak jsou mi milí jeho nepraktičtí muži a chlapci (ano, muži a chlapci: osoby ženského pohlaví se v Saroyanově světě objevují jen jako dekorace). Stejně, jako když jsem tuhle povídkovou knihu četl poprvé (ve věku ještě hluboce neplnoletém), i teď jsem měl pocit, že citlivým podivínům Saroyan rozumí jako málokdo jiný. I v jejich radosti, i v jejich smutku. Takhle třeba popisuje ubohého, tesknícího Araba v povídce Ubohý, tesknící Arab: „Mluvil, jako by litoval, že je vůbec zapotřebí mluvit, jako by mu připadal žalostný sebemenší pokus vyjádřit něco, co se beztak vyjádřit nedá, jako by každé pronesené slůvko jenom rozmnožovalo hoře, které v něm hárá“

Pětihvězdičkový zážitek jsem ale neměl, leccos skřípalo. Občas jde Saroyan za hranici snesitelného patosu, občas spadne do banality, občas neukrotí svojí bujnou obrazotvornost a je upovídaný až moc. Schéma jeho povídek se taky dost opakuje. A pak jsou tady ti křičící dominantní patriarchové, kteří Saroyanovi zjevně učarovali, ale na mě jsou až příliš hluční a sebestřední (připomínali mi strýce Pepina, jen vybaveni dlouhým mohutným knírem a ještě delším arménským příjmením :-). „Hřbet mé ruky je na cestě k tvým ústům,“ říká za tichého přihlížení celé rodiny jeden takový otec rodu své ženě, která se právě dopustila té drzosti, že měla bez dovolení názor, a dokonce ho řekla nahlas. Hm, je evidentní, že světem Wiliama Saroyana je pro mě mnohem příjemnější listovat, než kdybych v něm měl opravdu žít.
Pozitiva nicméně převažují, bezesporu. Jsem rád, že jsem se s touhle sbírkou po letech zase setkal (třikrát sláva naší knihbudce!) a mohl si oživit Arama a další. Jsem rád, že pan Saroyan psal tak, jak psal. Jsem rád, že svým čtenářům předává svoji radost ze zdánlivých samozřejmostí, svoje okouzlení životem. Že nám ukazuje, co je opravdu důležité. Že nás ujišťuje, že být nekompatibilní se světem není žádná ostuda, že je to možná přesně naopak. Že naše jinakosti nejsou prokletím, ale darem.

„Být naživu, moci se volně pohybovat časem a prostorem, jitrem, polednem, večerem; dýchat a jíst a smát se a mluvit a spát a růst. Vidět, slyšet, hmatat. Procházet se pod sluncem po všelijakých končinách světa. Být někde, na určitém místě. Na světě.“

10 08.08.2020