mirektrubak komentáře u knih

"Mám rád města během několika prvních hodin po příjezdu. To ještě skrývají spoustu různých překvapení a má představa o nich je čistá jako hotelové prádlo nebo papír do tiskárny; za každým rohem může začít COKOLIV, a to COKOLIV je mnohem důležitější a lákavější než všechny topografické znalosti."

Líbilo se mi, jak se ve sbírce v různých podobách opakuje motiv cesty. Vypravěč je poutníkem na mnoho způsobů. Občas je to obvyklý pohyb odněkud někam, občas se pohybuje svojí pamětí, občas běhá v zaseklé životní situaci nebo jako křeček v kolečku vlastních myšlenek.
Pocit autenticity pomáhá vytvářet jak vyprávění v první osobě, tak zejména věrohodnost (ještě nejsem tak starej, abych si to nepamatoval :-) popisu života dobrovolných outsiderů, kteří trochu žijí mimo kulturní a společenské standardy, ale zároveň se proti světu pořádku a pravidel nevymezují nekompromisně. Život po svém. Život vědomě na okraji, ani pořádně tady, ani pořádně tam. Život ve vlastním tempu...

Líbil se mi také styl Žadanových povídek, bylo to svižně čtivé, s dobrými dialogy. A že se v nich nic moc neděje a nic zásadního nevyjadřuje? No, nemyslím si to. To, že se tady chytré myšlenky nevystavují jak ve výloze cukrárny ještě neznamená, že si je tam pozorný čtenář nenajde.

"Vyjeli jsme z Charkova asi ve dvě v noci a už k ránu jsme zapadli do mlhy, ve které se skrývala všechna průmyslová infrastruktura a ležel všechen industriál: mrtvý, živý i nenarozený, celý Donbas se svým tisícem příměstských nádraží a tisícem zatopených štol, se svými živelnými trhy, na nichž se prodávají průmyslová tajemství, s motely, kde spí mrtví řidiči, se svými řekami, z nichž svítí kal: černý a lesklý jako arabská nafta, se svými maloměstskými dvorky, co do srpna zarostou suchou travou, marxistický Klondike, kde uhlí leží v úrovni hrobů, co je kope pohřební služba, takže z pohřbu nesou domů v rakvích kvalitní uhlí, a kde lehké drogy stojí tolik, co coca-cola, třebaže coca-colu tu na rozdíl od lehkých drog nikdo nekupuje, neboť je zdraví škodlivá."

5 17.10.2023

"Ne, peklo a démoni nejsou někde v útrobách země, ale v prsou člověka, i toho nejctnostnějšího. Bůh je propast, člověk je propast."

Vědomí, že Ježíš Nazaretský byl Boží syn, a tedy sám Bůh, může ve věřících lidech trochu zastiňovat Ježíšovo lidství - nevědomě a neúmyslně, ale nevyhnutelně. Vždyť Ježíš je přece Bůh, tolik odlišný od nás lidí, tolik nás přesahující! Jenže Ježíš je nejen celý Bůh, ale také celý člověk, a tak ani evangelia nezakrývají jeho lidské vlastnosti - hněv, smutek, pochybnosti. Strach. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval, píšou o Ježíšovi krásně otcové posledního koncilu. Není to Ježíšova slabina, není to nic, co bychom jako křesťané o Ježíšovi raději neměli říkat. Naopak, Ježíšovo plné lidství nám přináší plnost spásy ("Co není přijato Slovem, nemůže být spaseno" a "Co bylo přijato Slovem může být spaseno.") a také nám ho to přibližuje. Slovy autora listu Židům: "Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu."

Právě napětí mezi Ježíšem (tesařem) a Ježíšem (Božím synem) tematizuje Kazantzakis. Velmi sugestivně a přesvědčivě líčí boj člověka s úkolem, který lidské síly přesahuje. Svým odporem a odmítáním připomene proroka Jeremiáše (nebo Jonáše, ale toho já nějak nedokážu brát úplně vážně :-), jeho pocit nepatřičnosti a nedostatečnosti pro tak výsostné povolání je takové břemeno, že se člověk Ježíš "dokonce chytá i hříchu, aby se přidržel země". Popis toho napětí se mi zdál být na celém příběhu tím nejvíc inspirujícím, protože na mě působil jako obecnější výpověď o neustávajícím boji mezi lidským a božským v každém z nás. Mezi předurčením pro nebe a gravitací hříchu.

"Určitě tu někdo byl. Bůh. Bůh nebo Satan. Kdo je rozezná? Zaměňují si obličeje. Někdy bývá Bůh úplně temný a Satan plný světla, a člověk neví, co si pomyslet..."

5 06.10.2023

"Při meditaci vím, že svou existenci nemusím ospravedlňovat, zdůvodňovat, hájit, prosazovat ani potvrzovat. V mlčící meditaci zakouším, že si mohu dovolit být. Je dobré být. Je úžasné být. Zcela přijmout své bytí. Bůh mě posílá, abych s potěšením byl. V Něm mohu prostě být. Nadechuji se a jsem. Vydechuji a přijímám své bytí."

Srozumitelně podaný úvod do meditace, který stojí dobře stabilizován mezi křesťanským pojetím (ponoření a usebrání jako způsob hledání Krista v sobě) a obecně terapeutickým přístupem. Je to patrné na sympaticky otevřené práci se zdroji, vedle Terezie z Ávily a Alžběty od Trojice bratr David do svého vyprávění přirozeně integruje "cizí" východní tradice. A ukazuje se, že cesta zenu a cesta křesťanské modlitby sjednocení mají leccos společného (jakkoli se jistě jedná o různé věci).
Líbil se mi důraz na vztah těla a ducha/duše při meditaci, nikdy není zbytečné si připomenout, že povznesení k duchovnu neznamená odhození nebo podceňování tělesnosti.
Ještě víc se mi líbilo propojení vnitřní poctivosti (nenalhávat si nic o sobě), vnější poctivosti (nenalhávat si nic o světě), křesťanského pohledu (vděčného přijetí života jako daru) a obecně prospěšné redukce vnitřních i vnějších impulsů (méně je někdy více a čím méně se věnujeme blbostem, tím více můžeme plně žít svoji podstatu). Vede to k duchovnímu pokoji, který není slabý, vyprázdněný ani odtržený od světa, ale ve vnitřní svobodě je bdělý vůči všemu, co se nás lidí týká. Hezky to ilustrují slova starce Zosimy z Dostojevského Karamazů: "Láskyplná pokora je strašlivá síla, je ze všech sil největší a nic na světě se jí ani nepodobá."

Měl jsem tuhle knihu doma už docela dlouho, dovezla mi ji na jaře přítelkyně právě z pobytu v klášteře, ve kterém autor knihy působí. Nějak jsem ale její čtení pořád odkládal s tím, že nejprve přece musím sám vnitřně dospět, vyzrát a dostatečně zduchovnět, a teprve pak se mohu meditaci účinně věnovat. Byla to mylná úvaha, určitě. Nejen proto, že s tímhle postojem by sebekritický čtenář nezačal s meditací nikdy, ale i proto, že Peroutkova kniha neklade na čtenáře vysoké zkušenostní nároky, ale je šikovným způsobem, jak se o křesťansky orientované meditaci dozvědět to základní - historii, teorii i praktické tipy. Je to prostě dobré vstupní místo pro někoho, kdo s meditací teprve začíná a příliš se ještě neorientuje.

"Návrat k sobě znamená též uvědomit si své pocity. Jakmile navážeme spojení s vlastním tělem, můžeme navázat spojení také se svými pocity. Někdy to ovšem mohou být i pocity nepříjemné či trýznivé. Nepotlačujme tyto emoce. Nezasouvejme je do podprahové sféry. Nezbavujme se jich tím, že bychom od nich utíkali například k laciné zábavě, konzumu, k prázdné komunikaci nebo do workoholismu. Ani je ovšem nepovyšujme na vládnoucí koloběh stravujících negativních myšlenek. Spíše na ně klidně pohlédněme, prostým a hlubokým pohledem pochopme, co se v nás děje, vezměme své pocity do náruče svého porozumění a tišme je. Ve vnitřním umlknutí se sjednoťme a ztotožněme s Kristem. Spojujme jeho jméno se svým dechem. Tak obnovíme svou vnitřní svobodu a pokoj."

5 12.08.2023

"Mnoho lidí ztratilo víru v Boha, poněvadž dříve ztratili víru v člověka. A opět mnohý našel svou víru v Boha, protože se setkal s dobrým člověkem, který zbavil jeho srdce hořkosti."

Když jsem se o příběhu baronky Marii Augusty Trappové poprvé dozvěděl při večeři u otců premonstrátů, učinil jsem si pro sebe mentální poznámku, že bych si knihu jejich vzpomínek rád přečetl. Ale nečekal jsem, že budu mít příležitost tak brzy, že na audio verzi knížky záhy narazím v archívu webu rádia Proglas (mimochodem: je tam trvale k dispozici, hezky načtená!).

Samotný příběh Marie je vlastně jednou nekonečnou reklamou na pokornou lidskou důvěru v Boží milosrdenství a na Boží prozřetelnost. Ale také na lidskou houževnatost a podnikavost - Trappova rodina nečeká na Boží dary s nataženými dlaněmi, ale svojí vlastní vynalézavou aktivitou a nezlomnou vůlí jsou nádherným dokladem toho trochu zprofanovaného "Přičiň se a Pán Bůh ti pomůže". Byla to radost, poslouchat vyprávění paní baronky o síle rodinného přátelství - tak plné skromnosti a vzájemné péče -, které nakonec všechno překoná.
Jo, bylo to na můj vkus někdy trochu patetické (někdy trochu hodně :-), někdy nám baronka docela přehrává, ale jejímu širokému srdci nešlo odolat - často jsem se přistihl, jak se při poslechu jejich vážných i nevážných příhod pro sebe usmívám.

5 07.08.2023

"Abychom uchovali srdce v naprostém klidu, je třeba nedbat na některé vnitřní výčitky, které vypadají, jako by pocházely od Boha. Jsou to sice výčitky našeho svědomí kvůli skutečným chybám, ale ve skutečnosti pocházejí od zlého ducha, což můžeme posoudit podle toho, co následuje. Pokud nás výčitky svědomí vedou k tomu, že jsme pokornější, horlivější v dobrém díle, pokud neumenšují tak potřebnou důvěru v Boží milosrdenství, máme je přijímat jako působení milosti, jako projevy nebeské přízně. Ale jestliže nás sužují, berou nám odvahu, vedou nás k rezignaci, ustrašenosti, neochotě ujímat se svých povinností, můžeme si být jisti, že se jedná o našeptávání nepřítele, a proto dělejme všechno jako obvykle, aniž bychom mu naslouchali." (Lorenzo Scupoli)

Moc moc podnětná drobná knížka, i když to nejsou žádné teologické ani spirituální velehory. Rady a upozornění otce Philippa (které vychází z myšlenek řady úžasných svatých minulosti: František Saleský, velká i malá Terezie ad.) nejsou nijak zvlášť překvapivé, vlastně se mi nezdá ani příliš možné polemizovat s tím, jestli má nebo nemá pravdu. Že je vnitřní pokoj předpokladem spokojených vztahů k sobě a ostatním je bez debat. Že se tento pokoj odvíjí od pocitu bezpečí a důvěry v to, že svět je dobré místo a všechno dobře nakonec dopadne je asi taky zřejmé. Že toto vědomí spočívá v tom, že cítíme, že jsem milování a chráněni dobrým Bohem je v křesťanském prostředí jasné věc. Nebo by měla být. :-)
Úvahy v této knize velmi vydařeně vystihují zranitelná místa našeho pokoje, upozorňuje na okamžiky našich životů, ve kterých jsme hodně náchylní k neklidu. A dělá to s tak dobrou znalostí všech zákoutí lidské psychiky, že se v tom čtenář najde. Aspoň teda u mě to tak bylo, snad každý odstavec mi byl, při mém pomalém čtení, užitečný jako výchozí bod k dalšímu přemýšlení. Sloužilo mi to jako inventura i jako povzbuzení. A taky trochu jako zpovědní zrcadlo.

"Dokonalost neboli svatost tedy nespočívá v tom, co si pod ní běžně představujeme: není to chování bezchybné, neomylné a bez přehmatů. Dokonalý člověk je ten, který vykazuje co nejvíce nezištné lásky k Bohu a co nejméně pýchy a sebestřednosti, co nejméně hledání sebe sama. Svatý je ten, kdo pokojně přijímá skutečnost, že je slabý a nepatrný, že často padá a je považován za nic, ale moc se tím netrápí. Naopak si je vědom toho, že láska a důvěra v Boha jsou neskonale důležitější a cennější než jeho vlastní chyby a nedostatky. Takový člověk miluje mnohem víc než ten, kdo se zaměřil na vlastní dokonalost natolik, že ztrácí pokoj v duši. "

Vnitřní pokoj podle otce Philippa souvisí s vnitřním přijetím. A jakousi vyrovnaností. Nechtít toho po sobě nesplnitelně mnoho a být smířen s vlastními nedokonalostmi. (Ale zároveň si neomlouvat všechno, nemít pokoj jako "klídeček" nebo jako alibi vlastní lenosti, i duchovní.) Nechtít toho příliš mnoho ani od druhých - cesta k vlastnímu pokoji vede i přes pozornost k pokoji našich bližních.
Ještě víc souvisí vnitřní pokoj křesťana s vědomím věčné přítomnosti Lásky. Náš vnitřní pokoj má svoji vnější příčinu. Vědět, že žiju v Boží Lásce, ve světě, který byl stvořen jako dobrý. Vědět, že jsem milován a chtěn, že jsem hlídán a veden, že nebudu opuštěn ani odvržen - to jsou nakonec ty nejsilnější zdroje pokoje v nás.

"Nepřeháním tedy, jestliže zdůrazňuji nezbytnost tiché modlitby, která je skutečným pramenem vnitřního pokoje. Jak se odevzdat Bohu a důvěřovat mu, pokud se známe jen 'na dálku'? 'Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči' (Job 42,5). Naše srdce se probudí k důvěře pouze tehdy, když jej nejprve probudíme k lásce, když zatoužíme pocítit něhu a dobrotu Ježíšova srdce. A toho dosáhneme jen skrze pravidelnou kontemplativní modlitbu, skrze toto pokojné spočinutí v Bohu."

5 14.07.2023

"Našim skutečným úkolem je vrátit se do středu, do svého srdce, a naslouchat jemnému hlasu, jenž k nám promlouvá a ujišťuje nás o naší hodnotě tak, jak by to žádný lidský hlas nedokázal. Veškerá služba vychází z osobní zkušenosti s Bohem, který nás bezvýhradně a bez jakýchkoliv podmínek přijímá jako své milované děti. Boží úplné, absolutní a všezahrnující přijetí nás osvobozuje od nutkání být viděn, oceňován a obdivován a v této svobodě nás Kristus uvádí na cestu služby."

Duchovní jednohubka, kterou bych si cenil zřejmě více, pokud bych si ji nedopřál v sousedství výrazně originálnějších titulů, které také rozkrývají problematiku sebezáporu jako křesťanské ctnosti. V porovnání s profesorem Pospíšilem a zejména s Terezii z Ávily (které jsem četl v zásadě souběžně) působí Nouwenův rychlý průlet tématikou trochu bezkrevně, jakoby bez většího osobního zaujetí.
Přesto tohle opakování párkrát tlo do živého, když mi připomnělo některé moje notoricky opakované nedokonalosti (třeba: "ve chvíli, kdy se domníváme, že jsme pokorní, začneme okamžitě uvažovat nad tím, zda jsem pokornější než náš bližní a zda za to nemáme nárok na nějakou odměnu.") Upřímného pohlížení na sebe není nikdy dost a Nouwenovo zrcadlo je užitečné v tom, že nám odmítá lhát.

"My Písmo často čteme jen proto, abychom se něco dozvěděli, poučili se, duchovně se povznesli, inspirovali nebo - což není vzácné - abychom našli citát, jenž potvrdí naše vlastní záměry. Kniha knih se pak stává jednou z mnoha knih a používáme ji stejným způsobem jako ostatní čtivo. Je to totéž, jako když se Ježíš stane pouze jedním z mnoha lidí a chováme se k němu jako k ostatním."

5 12.07.2023

"Rozhodující shrnutí všech etických zásad nabízí dvojí přikázání lásky, k němuž Ježíš vyzývá své následovníky, totiž milovat Boha a bližního. V těchto dvou příkazech přejímá Ježíš židovskou tradici Slyš, Izraeli a přikázání lásky k bližnímu. Dvojí přikázání spočívá na Božím vztahu k člověku. Boží láska motivuje lásku člověka k Bohu a určuje soužití křesťanů navzájem i se všemi lidmi."

Strávil jsem nezanedbatelnou část tohoto jara studiem Písma, takže mi rukama prošlo nejen mnoho skript, ale i mnoho knih věnovaných Starému i Novému zákonu. Na Úvod profesorů Pokorného a Heckela jsem se těšil, protože už jsem dříve s nadšením četl Literární a teologický úvod do Nového zákona prvně jmenovaného autora. Ale tahle velekniha ještě předčila moje očekávání. Je to totiž v jednom svazku souhrn novozákonního poznání na poli teologickém, historickém, filologickém i literárním - opravdová suma novozákonních témat! Pokud bych měl doma mít jednu knihu o Novém zákonu, byla by to právě tahle!
Základní rozdělení ja klasické: na obecný novozákonní úvod (vznik knih, vznik kánonu, historické pozadí) navazuje speciální úvod, který se věnuje jednotlivým knihám podle pořadí vzniku a po jednotlivých autorských celcích (Pavlovské listy, deuteropaulíny, Janovská škola; v detailnějším členění pak třeba pastorální listy nebo dvojice Efeským a Koloským). S každou knihou je představeno pozadí teologické (co donutilo autora psát tak, jak psal, co podtrhoval, proti čemu se vymezoval), literární (kontinuita i diskontinuita s židovskou Bibli i kulturně společenský kontext antického světa) i sociální (použití textů v liturgii a při vytváření prvních církevních obcí)

Zvláštní teologické potěšení jsem zažíval u pasáží poukazující na vzájemnou provázanost Písma, na společné rysy a rozdíly mezi jednotlivými knihami Nového zákona, mezi Novým a Starým zákonem i mezi rodícím se křesťanstvím a konkurenčními dobovými světonázory. Zajímavý byl i důraz na primát sedmi originálních Pavlových listů, které jako by nebyly pouze časově prvními částmi NZ, ale také jako by vytvářeli pomyslný teologický referenční bod i dalším probíraným knihám. A těšilo mě také mnoho detailních pohledů, na které prostě ve stručnějších přehledech není dost prostoru.

"Náleží k podstatě křesťanské víry, že je neustále vystavena kritickým otázkám. Cesta církve s jejími vyznáními, kánonem a úřady je otevřeným procesem, jehož kritické prozkoumání musí umožňovat i hlubokou revizi. Tato otevřenost souvisí s podstatou evangelia, které je díky své eschatologické perspektivě naděje otevřeno do budoucnosti. Radikální hlasy nás upozorňují na to, že kritiku církve je třeba brát vážně, pokud se alespoň nepřímo inspiruje tím, co víme o skutečném Ježíši."
(kráceno)

5 02.07.2023

Tahle precizní knížka je víc než jen učebnicí církevního dějepisu. Je poučeným vyprávěním příběhu o rozpadu náboženské jednoty a o myšlenkových bojích mezi emancipujícím se člověkem, rodícími se národy a sílícími státy, reformovanými církvemi a reformující se katolickou církví. Nepokrývá celé období novověku (zastaví se před Bastilou) a nevěnuje se pravoslaví: je tedy dost prostoru na to, pečlivě probrat dvě hlavní témata raného novověku: realitu konfesní nejednoty a oslabené vnímání církevně-dogmatického křesťanství jako jediného možného světonázoru. A jde se do hloubky i do šířky, s vysvětlením souvislostí, návazností a vnitřních vazeb.
Je to náročné čtení, jistě, spousta nových cizích jmen, náboženských směrů a letopočtů. (Mnoho budu brzy zapomenuto, obávám se.) Ale je to zároveň poutavé vyprávění o trochu podceňovaném období evropských církevních dějin, které mi docela proměnilo pohled. Odnesl jsem si zjištění, že barokní zbožnost není jen vyumělkovaná povrchnost a že ono známé Jiráskovo Temno není umrtvující šedý monolit, ale že tahle část naší minulosti byla (přes všechna svoje očividná negativa) ve skutečnosti oděna pestrými barvami a žila spontánní touhou po nalézání cest k Bohu, připravování cest Páně a vyrovnávání jeho stezek :-).

5 02.03.2023

Hodnocení Palachova demonstrativního sebeupálení je složité. Tedy alespoň pro mě. Naprosto nepochybuji o tom, že si Jan Palach zaslouží úctu. Nepochybuji také o tom, že bych nikomu dalšímu nedoporučoval jeho čin napodobovat a kdybych věděl, že se někdo k podobnému aktu chystá, snažil bych se tomu zabránit v podstatě jakýmkoli způsobem. Ale mezi těmito póly zůstává prostor, který nutí k přemýšlení o tom, kde jsou hranice osobního nasazení pro blaho věcí veřejných. Ovšem výjimečnost Palachova sebeusmrcení k úvahám na jednu stranu vybízí, na druhou stranu před tím nějak nesměle přešlapuju – majestát smrti z takto ušlechtilých pohnutek mi brání, dělat si z Palachova upálení případovou studii a z mladého zmařeného života materiál pro myšlenková cvičení.
Proto jsem byl rád, že Jindřich Šrajer přistupuje k příběhu Jana Palacha citlivě a s úctou. Žádná bulvarizace, žádné zlehčování, žádné zjednodušování. Ale ani žádná mytizace a nemístný patos.

Jindřich Šrajer je katolický kněz, řeholník. Salesián. To určuje výchozí bod jeho přemýšlení, i přiznaný cíl jeho práce: interpretace Palachova činu z argumentačních pozic křesťanské etiky. Zároveň rozkrývá (nakolik je to možné) i Palachovy osobní motivace a historicko-politický kontext jeho oběti. Vzniká tím velmi zajímavá kombinace – kniha plynule a přirozeně přechází mezi obecným a konkrétním. Takže jsem si mohl přečíst, jak nahlíží na suicidium (slovo sebevražda nepoužíváme, protože má implicitně negativní zabarvení) Starý i Nový zákon (pro mě překvapivě: bez odsuzování činu při konkrétních případech i v obecných pravidlech - přikázaní Nezabiješ z Desatera se podle biblistů na sebeusmrcení nevztahuje!), Augustin (nepřekvapivě ho vidí jako smrtelný hřích) i svatý Tomáš (nepřekvapivě přejímá Augustinův pohled a kategorizuje ho trojím způsobem na hřích proti Bohu, společnosti a přirozenému zákonu). A přečetl jsem si také mnoho zajímavého o Palachovi osobně, o jeho touhách a nadějích. A také o reakcích na jeho smrt.
Dohromady to dalo celistvý obrázek: bylo to čtení hodně hodně smutné, ale hodně zajímavé.

A k čemu jsme s otcem Šrajerem došli? Že na Jana Palacha nejde jednoduše aplikovat křesťanské učení o nedotknutelnosti lidského života a označit jej za hříšníka, to rozhodně ne! Byl to čin mravní kreativity a odpovědnosti za druhé, zaměřené na bonum commune, společné dobro. Také ale nejde mluvit o mučednictví, to je sice v křesťanství vysoce ceněno (vždyť i podle Janova evangelia platí, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“), ale mučedníkem je v křesťanském pojetí člověk, který smrt přijme, ne ten, kdo ji sám vyhledává. Čin Jana Palacha se tak nejspíš dá označit (znovu to opakuji: nakolik je to možné posoudit) jako zástupné sebeobětování – které si zaslouží úctu, ale nevybízí k následování.

„Neexistuje objektivní měřítko, podle kterého by šlo fenomény suicidia a sebeobětování od sebe oddělit. Při bližším pojednání existuje pouze jedno kritérium, a to spočívá na podílu lásky, která je subjektivní motivací jednání.“
(Eugen Drewermann, teolog a psychoanalytik)

5 27.02.2023

„Ať už k tématu církve přistupujeme s chutí nebo nechutí, nic to nemění na tom, že církví (či raději: církvemi) se k nám obrací zjistitelná tvář dějinného křesťanství způsobem zcela unikátním. Skutečnost, že křesťanská víra se realizovala právě v této podobě, není náhodná. Představy o tzv. necírkevním křesťanství, jež kdy tanuly a dnes znovu tanou na mysli i vážným mužům a ženám, jsou iluzorní a mají význam jen jako výraz nespokojenosti s určitou podobou církevnictví. Závazek služby a odpovědnosti vůči blízkému i vzdálenému bližnímu je natolik těsnou součástí křesťanské víry, že si vždy vyžádá nějakou formu ‚náboženské socializace‘.“

Otázku napětí mezi církví a církvemi sice profesor Filipi představu na pozadí církevních dějin, ale není to vyprávění o historii mezicírkevních konfliktů. Na rozdíl od knihy Křesťanstvo, která je objektivní učebnicí, se zde od konkrétních dějinných událostí posouvá k obecnějšímu přemýšlení o potřebě jednoty a plurality v našich církvích.
Jednoduché téma to teda není. Nejde o to, jestli je jednota žádaným cílem, to víme, že ano (je to Ježíšův pokyn, a tedy je to závazné). Ale jak se k ní dopracovat? Na příkladech z církevní minulosti nám pan Filipi ukazuje, že nejpřímější cesta není vždy nejlepší. Jednota totiž nejde vynutit. A není ani jeden biblický vzor správného společenství, ke kterému bychom měli všichni patřit a až se tak stane, nastane ráj na zemi. Vždyť už v první knize Mojžíšově Hospodin při stavě věže zmátl lidem řeč a svědectví Nového zákona ukazuje, že různé uspořádání církevních obcí je mezi Kristovy následovníky od samého počátku křesťanství.
Snahy vynutit jednotu silou selhávaly i v často idealizovaném prvním tisíciletí, kdy příčinou rozdělení byla vůle udržet jednotu skrze uniformitu a centralismus – co mělo být nástrojem jednoty se stávalo nástrojem vymezování a vylučování. Jenže na druhou stranu: každá skupina lidí potřebuje řád a pravidla a není to potřeba pouze sociologická, ale i teologická: jde i o náš závazek víry, o náš vztah k Bohu. A taky o čitelnost poselství, které jako církev přinášíme světu.
Takže co je tedy správně? Striktně vyžadovaná jednota, do jejichž mezí se leckdo nevejde? Nebo široce rozevřená náruč pro všechny lidi dobré vůle, kteří ale v zásadě nebudou mít společný obsah víry? Církev s tím napětím bojovala a zdá se, že pořád bude: nemůže být beztvarou tekutou společností bez pravidel, ale zase je ve stálém pokušení přikládat pravidlům větší význam a tím se uzavírat před bratřími a sestrami, kteří mají ve své víře jiné důrazy.

Pan Filipi naznačuje, že diverzity se bát nemusíme, že neznamená pouze koexistenci, ale může přinášet i vzájemné obohacení. Zejména když si uvědomíme, že ti druzí také nějak participují na pravdě. A že nám prospěje, pokud tento fakt pouze trpně nepřijmeme, ale když připustíme, že pohled druhých na náš společný zájem může pomoct lépe pochopit, oč jde nám samotným.
Proč se nám ale ekumenismus pořád tak nedaří? Předně je to mentálním odstupem, který je mezi učenou řečí teologů a jazykem laické veřejnosti. Složitě vypracovaná kompromisní vyjádření znějí lidem v kostelích jako reality se netýkající akademický luxus. Dokud teologové nebudou umět své závěry „převyprávět“, teologická námaha nepohne církevní praxí.
Ale ani to nebude stačit. Sbližování církví přinese jen změna přístupu k ekumeně. Uvědomění si, že ekumena se neuskuteční, až se všichni přizpůsobí nám, ale až se my sami otevřeme k pohledu jiných, až druhým dovolíme „plést se do našich věcí“. Je to stejné jako v mezilidských vztazích: k opravdově obohacující blízkosti dojde až tehdy, když se sami učiníme zranitelnými.

Mezi jiným mě zaujalo pojetí Oscara Cullmanna a jeho přesvědčení, že různé církve přijaly různá specifická charismata (zjednodušeně: katolíci smysl pro univerzalitu, protestanti smysl pro čtení Písma, pravoslavní smysl pro liturgii atp.) a že církev v singuláru je tvořena pomyslným součtem plurality církví. U té teze je dost otazníků, jasně, přijmout to není snadné. Protože to znamená připustit, že moje vlastní církev nemá plnost charismat, že k naší vlastní plnosti potřebujeme druhé (to katolíci myslím vylučovali přímo výslovně). Přesto mě tenhle přístup „souhlasíme, že se lišíme“ oslovuje, protože to znamená nechat se obohacovat, a přitom naším vzdálenějším bližním dovolit zůstat jinými.

„Každá církev o sobě věří, že v ní žije pravá Kristova církev a že jí bylo svěřeno vše, čeho je třeba ke spáse; kdyby toto sebevědomí neměla, musela by se zrušit. A však jsem přesvědčen: čím určitěji to o sobě věří, tím méně důvodů má se domnívat, že pravá církev žije toliko v ní, a nikde jinde. Řečeno obráceně: Čím větší je osobivost jednotlivého církevního útvaru, čím větší jeho uzavřenost a výlučnost, tím větší škodu trpí jeho vlastní ‚eklezialita‘, tím méně je skutečnou církví. Církev, která se trvale, zásadně a nesmiřitelně od druhých Božích církví izoluje, která žije v samolibé uzavřenosti, bez touhy po dotyku a společenství s ostatními, není jen špatná církev; její nárok být církví, dokonce pravou církví, je v jádře zpochybněn.“

5 02.01.2023

„vzduch mezi stébly je tišší než ticho
dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor

zítřek zní krvavým výkřikem do pustin
Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím“

Po zážitku s Volnými verši jsem s radostným očekáváním pustil do předchozích Výjevů a byl opět potěšen hravostí, která nebyla infantilní, ani samoúčelná, ani nebyla použita na úkor duchovní hloubky, do které jsem se zde cítil být pozván. Jen výjimečně jsem měl pocit, že vítězí forma nad obsahem, ale častěji si užíval souladu mezi tím, co je řečeno a jak je to řečeno.
Jako pravidelný návštěvník katolických bohoslužeb jsem ocenil hrátky s liturgií: „koroduj za nás, vyslyš naše hrozby“ mě rozesmálo, a neméně zaujat jsem byl i „ptačím Krédem“, které vypadalo, jako by jeho autorem byl špatně slyšící náhodný návštěvník mše: „měřím jednoho Boha / letce všemohoucího / věřitele nebe i země // má zobáček a milimetr na výšku / opeřený, ne stvořený / jedné podstaty s lidstvem // skrze něhu / všechno je stvořeno“

„tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst
Kristus je rána, která nechce srůst
jateční víra
podřezat apoštoly, když se neumírá

až začne se dít konec, bohapustě
vyhřeznou stíny přichycené u stěn
sen jedem svítí
tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“

5 02.01.2023

„od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po níž
se dochází až k zasvěcení ledu, tažné
úvratě přesýpají smysly v uchopení
tím pohybem jsi zlákán, chceš se účastnit
jako bys ani nebyl pozorovatelem
tím odsouzencem k času, a tak zvedáš pohled
přehlížíš plynutí a překračuješ prostor
a to je zásluha, pak záchvěv z orných polí
a kdosi klečí, v nich, a sám — to vidíš sebe
a v sobě každého — když povstáváte
jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou
a to je dar — od daru k zásluze
a zpátky stejnou cestou, a čas už není“

Setkání s touhle sbírkou mi přineslo překvapivě mocný a překvapivě mnohovrstvý zážitek. Zaujala mě už svoji grafickou podobou, ale nezůstalo jen u toho.
Příjemně překvapen jsem byl tím, kolik různých poloh na tak krátkém prostoru dokáže Ondřej Hanus vystřídat. Každá ze čtyř sekcí jeho sbírky je něčím specifická, ale zároveň se mi zdá, že všechny fungují dobře dohromady, že k sobě patří. Úvodní sedmidílné nelegie působí nejvíc duchovně (nejvíc připomínají „opravdovou poezii“, pokud bych to měl vyjádřit takhle ironicky). Následující branická je konkrétní a fyzická, jako bychom společně s básněmi stoupali od Vltavy k Branickým skalám – i rozdělení vět do veršů zde evokuje řeč zadýchaného člověka stoupajícího do kopce. (na to bych nepřišel sám, byl jsem poučen literárním vědcem :-)
Nádraží Holešovice je část, která mě zaujala asi nejvíc. Na první pohled je v ní všechno to, co nemám na veršování rád: sebestřednost básníka píšícího o svém básnění, přemíra vulgarit i cizích slov. Ale na rozdíl od nedávno čteného Borkovce mě tady Hanus svojí sebeironií fakt dostal a já jsem se jeho nespoutanou fantazií bavil jako u poezie už dlouho ne. Za radost z veršů typu „lyrika je prdel přistižená při činu“, „nechť mi ctihodné metafory vylížou sítnici“ nebo „děloha je nejlepší přítel člověka“ jsem se sice trochu styděl, ale co už. Guilty pleasure, taky pleasure.
V závěrečném svítáníčku pak znovu dobře ukazuje, jak dokáže dobře řemeslně pracovat s jazykem (v dobrém slova smyslu) a i když se proti vlastní tvorbě a snad i proti mikrokosmu básnického provozu vymezuje („odkažte mi svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“ nebo „a proto veškerá láska je metanarativ / a proto není tětivy kde není terče / a proto je nedůstojné psát básně po třicítce), nedokáže zároveň zapřít svůj talent, svůj literární přehled (těch aluzí a parafrází, co tady je!) a nejspíš ani svoji touhu se básnicky vyjadřovat.

„koťata, to jsou andělé, věčně živí
v podstatě určení, vždyť skrze něhu
všechno je stvořeno, a není anděla
který by neměl klín, a není člověka
který by neměl klín, a není boha
který by do nich nebyl vklíněn“

5 02.01.2023

Petru Borkovcovi není možné upřít nadání k práci se slovy a úctu si zasluhuje i hloubka jeho znalostí, literárních i jiných. Má také hravou mysl a je schopen originality a neotřelých způsobů, kterými vytváří svá dílka. A nejde jen o tvorbu samotnou: kreativní je už třeba jeho vizitka v úvodu sbírky – psaná latinsky! - nebo mezi své vlastní básně vložená Erbenova Polednice. Trvale mě to udržovalo ve střehu, stále jsem musel přemýšlet, co na mě pan Borkovec právě teď zkouší.
Jenže poezie není luštění sudoku, takž mně právě tyhle výše popsané parametry bránily si čtení patřičně prožít. Vlastně jsem se ptal sám sebe, jestli je to vůbec ještě poezie, no, a došel k názoru, že nejspíš ne. Přitom různé hrátky se slovy, s vlastním textem nebo meta-myšlení o vlastním myšlení může literární kvalitu nést: Edward Lear, Raymond Queneau, Ondřej Hanus (anebo třeba Havlovské Antikódy) to dosvědčují. Tady jsem často měl pocit, že kromě předvádění vlastních dovedností už mi není nabídnuto nic navíc. Měl jsem pocit, že Borkovec vlastně tvoří a prodává sám sebe. Což o to, jeho sebestylizace je zajímavá, jen to není dílo literární.

5 02.01.2023

„Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem a že jsem byl uvězněn komunistickou státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt. Felix Davídek.“
(1960, povinně vyplněný životopis před plánovanou amnestií)

Přečíst si předmluvu je v případě této knihy ještě víc důležité než obvykle. Autoři v ní správně upozorňují na to, že jsou před nás předkládány události tak, jak se noří z nejistého prostředí lidského vzpomínání. A v situacích, kdy je naše paměť formována pod tak obrovským tlakem, v emočním vypětí a ve stresující atmosféře trvalého ohrožení – no, je zkrátka zapotřebí být neustále k jednotlivým výpovědím trochu obezřetný (při vší úctě ke zpovídaným aktérům a bez podezírání ze záměrného přepisování historie).

I po pečlivém pročtení téhle knihy mi postava Felixe Davídka zůstává trochu obtížně zařaditelnou. Vymyká se totiž ze všech škatulek, když k řadě naprosto obdivuhodných vlastností přidává mnoho dalších, velmi problematických.
Zdálo se mi z jeho portrétu patrné, že se nevyhnul té jistě ztrátě citlivosti, která se občas výjimečným lidem přiházívá: když mají pravdu velmi často, mohou propadnout pocitu, že mají pravdu vždy; když jsou svým myšlením i odvahou daleko před ostatními, mohou propadnout pocitu, že není třeba pozorně naslouchat druhým a nechat se korigovat; když jejich společenství prospívá, že na sebe berou odpovědnost za celek, mohou propadnout pocitu, že jejich slovo je Zákonem a odpor proti nim je odporem proti Pravdě. A tak sice Felix Davídek svolá koncil, ale když se mu nepovede své pojetí schválit hlasováním, stejně se zařídí po svém a odporující biskupy suspenduje. To sotva lze obdivovat, dokonce ani v nestandardních podmínkách skryté církve ne.
Převládajícím pocitem však obdiv jistě je. Biskup Davídek je totiž tak mnohostranná a mnohostranně obdarovaná osobnost, že se skoro nezdá možné, aby se to všechno do jednoho člověka vlezlo - jeho odvaha tváří v tvář té nejhnusnější bolševické době, hloubka a originalita jeho myšlení (byl jsem vděčný za obsáhlý náhled na jeho literární a teologické dílo: nejdřív jsem si říkal, že to možná nemusím číst všechno, ale nakonec jsem byl velmi zaujat Davídkovou schopností přemýšlet mimo zaběhnutá schémata a docela to hltal), schopnost vést, organizovat, povzbuzovat... A aby toho nebylo málo, i jeho básně jsou skvělé.
Před nedávnem jsem slyšel výrok, že svět potřebuje dobré psychopaty. Vzpomněl jsem si na to při tomto knižním setkání s Felixem Davídkem a souhlasil: člověk, kterého nedrtí pochyby a strach, který dokáže v ohrožení aktivovat to nejlepší v sobě a zůstat ledově klidný i když riskuje všechno – to byly vlastnosti Felixe Davídka, které mu umožňovaly efektivně fungovat i přes komunistické represe. Bylo to užitečné skryté církvi i církvi jako celku. A jako užitečné a chvályhodné by to mělo být hodnoceno, myslím si, a to nejen jako záležitost minulosti, ale také jako zdroj inspirace pro pastoraci v současné situaci církve.

Smutek ve mně vyvolávaly kapitoly, které popisovaly osudy skryté církve po pádu totality. Rozumím tomu, že začlenit tu nevyhnutelně chaotickou ne-strukturu do hierarchického církevního uspořádání nemohlo být snadné. Chápu i to, že se oficiální církev zabývala v devadesátých let mnoha důležitějšími úkoly. I ta určitá nedůvěra plynoucí ze vzájemné neznalosti se dá pochopit. Ale pohled do dokumentů kléru (dopisů a výnosů), ze kterých je patrná povýšenost a autoritativně mocenský přístup, no, tak to si opravdu představitelé skryté církve nezasloužili. Jsem přesvědčen, že jejich nasazení a ochota k oběti pro službu bližním by měla být víc známá a víc oceňovaná!

„SMUTEK TEĎ NA PODZIM

Vyčítají si, proč jim spadlo listí,
proč v létě mízou nešetřily?
Ty pak jsi člověk a bude pozdní čas
a bude radost jenom tehdy, zří-li
se smrt, jak má jen tělo,
jak nemá nás.“

5 17.11.2022

„Lest stará
jako svět.
Srdce je čím dál víc,
jen trn,
jen temný trn zbyl z úzkosti – – – a

bodá.“

Z těch pár sbírek Karla Šiktance, se kterými jsem se teď seznamoval, mi tahle přišla nejvíc melancholická a taky nejvíc jazykově prostá - v dobrém smyslu toho slova. Sbírka se mi ve své jakési nedořečenosti zamlouvá víc než kánonický Český orloj, který se mi v protikladu s básněmi v této knížečce jeví až přeplněn navzájem se rušícími motivy.

„Ach,
a já jsem
jen vzlyk!
Kamínek pod kůží.
Tisíckrát darován, nikdo mě nedluží.“

5 23.10.2022

„Láskou bylas vytvořena
krásná, sličná duše, tušíš,
žes v mém nitru zobrazena;
zabloudíš-li, přemilená,
sebe ve mně hledat musíš

Já vím, že se uvidíš
v mojí hrudi zpodobená
a tak živě vytvořená,
že se velmi potěšíš,
jak jsi dobře vykreslena.

Mimo sebe nehledej mě,
jsem tam, aniž hledat musíš;
kdykoli jen zavolej mě,
přijdu ihned samozřejmě,
hledej mě jen ve své duší.“

Terezii z Ávily se někdy říká také „velká Terezie“ (taky aby se tím odlišila od La Petite Thérèse – naší malé Terezky z Lisieux) a ona opravdu velká je. Je tak velká, že se do ní, do jedné jediné nemocné ženy, vejde organizačně schopná a praktická církevní reformátorka, mystička s přímým zřením Krista i empatická představená svých řeholních oveček. A aby toho nebylo málo, tak ji tato drobná sbírka představuje také jako lyrickou básnířku.
Svatá Terezie od Ježíše byla sečtělá a chytrá žena s bohatou slovní zásobou a vyjadřovacími schopnostmi. Je to poznat z jejich dalších spisů, ale ... ale není to poznat z její poezie! Což ale Tereziině poezii neškodí, naopak.
Tereziina poezie je prostá, v dobrém smyslu jednoduchá, monotematická. Ve svých básních se s láskou dívá na Boha, zaměřuje pohled svých sester karmelitek na Boha, nebo zobrazuje Boha, který se s láskou dívá na ni, Terezii, a nechává se hledat a objevovat v jejím srdci. Pomáhá tím hledat a objevovat Boha i nám, jejím prostorově i časově vzdáleným čtenářům.

„Ničím se nermuť
a nic tě neděs,
pomine všechno.
Bůh navždy zde je;
pro pokorného
všechno je snadné;
nic, kdo má Boha,
nepotřebuje;
stačí, že Bůh je.“

5 29.09.2022

„Musí-li být církevní právo v Ježíšově duchu právem milosti, pak se církev v rámci svého právního řádu musí stále tázat, zda bere v potaz i obtížné a komplexní lidské situace, nebo zda necitelně zraňuje a zapuzuje lidi, kteří jsou připraveni k zásadnímu obrácení a smíření a ve své situaci dělají, co je v lidských silách, místo aby jim lidsky a křesťansky účinně pomáhala.
Je třeba vyrovnat se s konkrétní lidskou situací. Už podle pravidel tradiční morální teologie je třeba při posuzování morálních kvalit jednání brát rovněž v úvahu jeho okolnosti. K nim patří i mentalita vládnoucí v současné společnosti. Neznamená to, že by byla objektivní a beze všeho ospravedlnitelná, nýbrž pouze to, že při posuzování subjektivní viny člověka, který jedná na základě této mentality, je třeba velké opatrnosti.“

Moje předchozí dvě setkání s texty kardinála Kaspera byly zkušenostmi s myšlením v dobrém smyslu rozvážném, vyvažujícím a rozlišujícím. I zde je to stejné: jeho názory na křesťanská manželství, která se nacházejí v tzv. neregulérních situacích jsou právě takovým opatrným (ale ne opatrnickým) zlatým středem.
Neshodneme se s otcem kardinálem ve všem. Já bych byl liberálnější a přístup ke svátostem podmiňoval méně přísně, i proto, že znám minimálně jeden občansky manželský pár, který je pilířem a ozdobou své farnosti, a který by si plné čerpání svátostného života zasloužil. Ale důležité pro mě je, že právě tam, kde s otcem kardinálem nedojdeme ke shodě, zásluhou jeho poctivé argumentace vím proč.
Smutný jsem byl při čtení o rozvedených křesťanech z jiné věci: zdálo se mi, že situace z roku 1981 (kdy Walter Kasper svoji knihu psal) je vlastně stále dost podobná současnému stavu. Stále se mi zdá, že nedokážeme v církvi dobře přijímat své bližní v různých obtížných situacích. Jako bychom zapomínali, že těm, kterým nemůžeme posloužit svátostmi (když už teda nemůžeme, neodpustím si rýpnutí ;-) toho můžeme i tak poskytnout mnoho dalšího: lásku, pochopení, pocit přijetí a užitečnosti. Zapracujte na tom, otcové! Zapracujme na tom, my všichni!

Ale Kasperův spisek není jen o rozvedených párech, je hlavně o tom, jak se v manželství odráží Kristova láska ke své církvi (v tom nejširším smyslu toho slova) a jak horizontála vztahu lidského páru je sycena vertikálním vzepětím k Bohu („Tam, kde je Bůh plně Bohem, může být člověk plně člověkem.“). Je to jistě zavazují, manželé na sobě musí nést důstojnost obrazu Kristovy lásky, protože stejně „jako Kristus miluje, očišťuje a posvěcuje církev hříšníků, tak se musejí manželé vždy znova přijímat se všemi vznikajícími konflikty, ve všech svých nedokonalostech a hříších.“ Ale víc než úkol je to radost, nepochybuji o tom. A bylo moc příjemné si připomenout, že růst ve víře je to nejdůležitější, co může křesťan svému manželství přinést.

„Člověk je otevřený světu. Aby v této otevřenosti a v přemíře různých podnětů sám sebe neztratil, musí si svobodně a odpovědně zvolit vlastní rámec, tvář a formu. Tato otevřenost a nenaplnění je rubem svobody. Arbitrární a světácká forma svobody – která věří, že je možné začínat vždy znovu a znovu od začátku a znovu rušit všechna rozhodnutí, v nichž se člověk realizuje – je asi největší hrozbou pro pravou svobodu, neboť není-li nic definitivní a všechno lze znovu a znovu měnit, všechno má stejnou důležitost nebo naopak důležitost postrádá a nic není třeba brát vážně.
Jen tehdy, existují-li opravdu nezvratná rozhodnutí, se stává život skutečně riskantním a dobrodružným. Opravdová svoboda se realizuje skrze věrnost.“

5 19.09.2022

Rozhovor mi výborným způsobem doplnil nedávno čtenou knihu Dům na skále, která se věnuje komunistickým perzekucím vůči československému duchovenstvu. Ale zatímco Václav Vaško (v opatových vzpomínkách také zmíněn jako jeden z mnoha spoluvězňů) je strohý a věcný a ze stránek jeho knihy je cítit totalitní krutost a byrokratický chlad a cizost, zpověď otce Tajovského je emočně na opačném pólu. Snad v každé větě je vidět, jakou je pan opat vyrovnanou osobností, jaký je to člověk plný laskavosti, dobroty a Kristova pokoje – jako vlídný následovník Krista ve velmi nevlídných časech.
S radostí jsem si tedy přidal k faktografickým informacím o vězněných duchovních portrét jejich lidství – otcové Kajpr, Braito nebo opat chuligán Opasek jsou mi zase o něco bližší a sympatičtější! Rozněžnily mě také pasáže věnované básníkům Renčovi a Zahradníčkovi a zvlášť silné bylo „setkání“ s generálem Karlem Kutlvašrem. Opat Tajovský o nich všech píše s takovou něhou a vděčností za společně strávené chvíle, že jsem občas až málem zapomenul na to, v jak bezútěšném prostředí se jejich společenství uskutečňovalo.

Láskyplný pohled na skoro všechny lidi v jeho okolí byl jednou z nejhezčích stránek knihy, ale zároveň paradoxně i její slabinou – někdy mi totiž všichni ti milí a úctyhodní lidé opatova života až splývali a byl jimi Tajovského příběh trochu přeplněn (jako by dobrý pan opat při rekapitulaci svého života nechtěl nikoho opomenout :-). Ale to mě příliš nemrzelo. Mnohem víc mě mrzelo, přesně jak na to upozorňuje i Mánička178, že jsem neměl možnost nahlédnout do spirituálních hlubin opata Tajovského – tak jako bylo zajímavé, být svědkem toho, co se dělo kolem něj, bylo by neméně zajímavé vědět, co duchovního se odehrávalo v něm.

5 15.08.2022

V anotaci se píše, že cílem knihy je umožnit srozumitelný a vědecky zodpovědný přístup i neodborníkům. Jako novozákonní neodborník to ale nemůžu úplně potvrdit. Kniha je (zdá se mi být) mnohem víc učebnicí než popularizační příručkou a nečetla se mi úplně snadno. K tomu zřejmě přispělo i množství odkazů na konkrétní biblické verše, které jsou sice užitečné, ale rozbíjejí plynulost čtení.
Přesto jsem si nestěžoval, publikace má v mých očích rozhodně víc kladů než záporů. Především je tematicky přehledná a ucelená, vše důležité představuje a nic podstatného nevynechává. Můj pocit jisté nemastnosti-neslanosti je tedy zřejmě dán tím, že jsem si v nedávné době četl o evangeliích v podání kardinála Ratzingera (a v trochu dávnější době o Pavlovi z Tarsu v monografii profesorky Ryškové) a můžu tak Porsche přímo porovnat s díly, které dokážou nejen užitečně informovat, ale také nadchnout a strhnout.

5 10.06.2022

„Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. Proto vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, poněvadž nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti, ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů druhé osoby.“
(papež František – Amoris laetitia)

Původně jsem knihu bral do ruky kvůli konkrétním příspěvkům týkajících se etických výzev exhortace (zajímal mě vztah svědomí a zákona a jak co nejlépe ustát napětí mezi vnitřním přesvědčením a vnější autoritou), ale s velkým nadšením jsem zhltnul doslova všechny příspěvky, na které jsem v téhle kolektivní monografii narazil. Je obrovská radost mít takového Svatého otce, tak vlídného, tak moc zaměřeného na povzbuzování místo na přikazování a odsuzování! A je radost vidět v naší církvi přemýšlivé duchovní i laiky, kteří Františkovy myšlenky rozpracovávají v kontextech svých specializací.

Při pročítání sborníku jsem si znovu rád připomněl řadu Františkových konkrétních výroků, a hlavně jaksi nasál atmosféru jeho úžasných dokumentů (kromě titulního Amoris laetitia zde bylo dost prostoru věnováno i tematicky podobnému Evangelii gaudium). Připomněl jsem si, že lidi je nutné posuzovat shovívavě a podle jejich konkrétních životních podmínek. Ujistil se, že není nedostatkem mé víry, když sám sebe konfrontuji s tím, co jsem mohl udělat lépe. Znovu si přečetl, že láska je „přitakání mysteriu druhého bez ambice jeho pochopení, vlastnění a už vůbec ne ovládání“ a znovu se utvrdil v tom, že pravdu nevlastníme, ale že naše poznání pravdy je stále nějak nehotové a nedokončené.
A nakonec jsem dostal dobrou odpověď i na svoje otázky ohledně toho svědomí. :-)

„Morální teologie může stanovit obecná pravidla, ale jejich aplikace do života je úkolem jednotlivých aktérů – především samotného věřícího, ale také těch, kteří mají v církvi odpovědnost. Kněz sice může za určitých podmínek odmítnout věřícímu udělit rozhřešení, ale to neznamená, že by směl nahrazovat jeho svědomí. Každý člověk je povolán Bohem k osobní odpovědi, správně chápaná svoboda svědomí je součástí jeho osobní důstojnosti a bez ní nejde ani dost dobře zajistit fungování společnosti.“
(Helmut Weber – Všeobecná morální teologie)

5 11.05.2022