mirektrubak komentáře u knih

Moje odhodlání alespoň částečně proniknout do tajů učení svatého Tomáše Akvinského je značné. Zároveň je ale veliká schopnost Tomášových textů odolávat mé snaze o jejich pochopení – kromě mých přirozených intelektuálních dispozic (které holt jsou jaké jsou) je to nejspíš i tím, že žil v úplně jiném myšlenkovém kontextu, používal jiné termíny nebo stejné termíny jinak...
Kniha profesora Sousedíka je tak pro mě velkou pomocí a velmi dobrou pomůckou: je to totiž opravdový úvod do Tomášovy nauky, vlastně spíš návod než úvod, ve kterém se ani tak nepíše, O ČEM Tomáš přemýšlí, ale spíš JAK přemýšlí. Navíc jsou přednášky zpracovány velmi didakticky a srozumitelně, definují základní tomistické názvosloví a představují pilíře, na kterých následně Tomáš staví svojí ohromující myšlenkovou katedrálu.
A přestože i dál v Tomášově světě našlapuji značně nejistě, přece jen teď tápu o dost méně. Za to jsem profesoru Sousedíkovi vděčný.

Stejně jako v nedávno čtené biografii Pavla z Tarsu, jsem se i v téhle knize potkal s velmi pečlivě vypracovanou studií života důležité postavy církevních dějin – tentokrát samotného Ježíše Nazaretského. A bylo to opět mimořádně přínosné čtení. Dobový kontext, historický, lokálně-politický i společenský totiž dává šanci lépe chápat čtení Písma. To jsem si na více místech potvrdil, protože se mi často stalo, že když jsem si ze čtení knihy odskočil k Novému zákonu, viděl jsem leccos trochu jinak, hlouběji a poučeněji.
Jako obvykle u podobných knih: větší potěšení jsem měl z teologických částí (které jsem nacházel v oddílech o Ježíšovi v kontextu své doby, procesu vytváření Nového zákona, šíření křesťanství a vzniku prvotních církevních obcí). Zatímco jména králů, císařů a tetrarchů se mi pletla a nedělám si příliš iluze o tom, že si je v hlavě ve větší míře uchovám, tak tam, kde se probíraly jemné rozdíly mezi věroučnými důrazy jednotlivých christologií (mezi pojetím autorů jednotlivých evangelií v závislosti na předpokládaných adresátech sdělení, mezi pavlovskou a janovskou teologií atd.), tam jsem měl oči na šťopkách a snažil se vnímat vše velmi pozorně. Protože i pro náboženské texty platí, že čím přesněji rozumíme okolnostem jejich vzniku, tím lépe mohou v našich srdcích pracovat.
Ocenil jsem také poctivost přístupu k tématu. Tam, kde profesorka Ryšková neví, přiznává že neví. Tam kde se domnívá, upozorňuje, že se jedná pouze o domněnku. Vzhledem k tomu, o jak obtížně mapovatelné období se jedná, je to věc zásadní důležitosti: potřebuje vědět, co víme, co předpokládáme, co tušíme ... a co naopak ani netušíme.

5 29.12.2021

Číst si kritiku náboženství z pohledu zuřivě nepřátelského ateisty není pro věřícího člověka nic příjemného. Ale zároveň je to něco, co může být užitečné, něco, co nám ve vyhrocené podobě o nás řekne víc, než by nám řekla uhlazená, společensky přijatelná polemika. Protože lidé i organizace prostě čas od času potřebují zatřást, potřebují šok a razantní pohled na to, jaké pocity ve svém okolí mohou svojí činností vyvolat, jakou předrážděnost jsou schopni stvořit – ať už je to vlastní vinou nebo ne. Obecně se jistě dá říct, že každá zpětná vazba nějaký smysl má. A často značný, často nám ostře nepřátelské projevy připomenou (někdy bolestivým a zahanbujícím způsobem), že my sami jsme v naší sebereflexi něco důležitého opomněli.
Právě s tímhle pohledem na věc jsem se do Antikrista pustil, vybaven dobrou vůlí a trpělivostí a pevně odhodlán nenechat se snadno urazit nebo rozčílit. A to se povedlo, nepřijatelné pro mě nebylo, že Nietzsche agresívně uráží křesťanství, to je jeho vizitka a vizitka lidí, kteří mu nadšeně aplaudují – navíc jsem to slyšel už tolikrát, že už mě to víc nudí než vytáčí. Nepřijatelnost jeho spisku je pro mě v tom, že jeho myšlenkový svět je tak zásadně odlišný od toho mého. Takže nemám prostor, na kterém se s ním mohu setkat a nechat se obohatit. Soucitná láska, empatie, sebedarování... pro mě důležité a vzácné pojmy jsou pro Nietzscheho důvodem k opovržení. Ne, nemáme si o čem povídat.

Oproti dříve čtenému Zarathustrovy mě zklamala absence zajímavých postřehů (bylo opravdu jen pár těch, které by ještě dnes zůstaly originální a stály za hlubší promýšlení) i nepříliš poetický a dynamický styl – u Zarathustry jsem se bavil Nietzscheho vitalitou a tahem na bránu, jeho Haßliebe mě sice nelákala k následování, ale v jistém specifickém smyslu vyvolávala respekt a vzbuzovala dojem, že se - bez ohledu na míjení v postojích - setkávám s člověkem velkého ducha a bezbřehé odvahy. Antikrist se mi takový nezdál, Antikrist na mě působil jako dosti bezduché antiklerikální láteření, kterých jsem v různých podobách u hospodských stolů a na sociálních sítích potkal už nespočet - Nietzsche se od nich liší literárním stylem a filozofickým jazykem, ale obsahově zůstává podobně bezobsažný a nekonstruktivní.

5 14.10.2021

„Malá souhvězdí v travách blyskotají
noty skřivanů jsou psány po nebi
hadi jako hříšní v modlitbách svou kůži vysvlékají

Snad skamarádím se dnes znova s anděly
snad zahrajeme si a snad si vzpomenou
vždyť Františku mně kdysi říkali

V koutku paměti se choulí zbytek ráje
anděl nepřilétá anděl se nehlásí
posedlý dětstvím bloudím v lese který hraje

Pak zkrušen bez slzí jen hluše štkám
jak strom v podzimu listí
jen tiše slova setřásám“

Setkání se smrtí, která je v téhle sbírce tím nejvíc dominujícím symbolem zániku a zmaru, těžko může být jiné než pochmurné a teskné. Přesto zde však není smrt popisována výhradně jako místo rozkladu a definitivní beznaděje, často jsem cítil, že pan Halas ji vnímá zároveň jako prostor odkrytého tajemství. A taky prostor, kde se naše lidská existence prolamuje do věčnosti a kde něco, co nás přesahuje, reaguje na naši neodbytnou touhu překračovat meze hmatatelného světa.
Práce se slovy zde byla příkladná, vytvořená atmosféra proto působivá. Četl jsem s velkým zaujetím a odměnou mi byl nevšední zážitek.

„Ve větru list v lásce sám
v tenatech pták v dešti zpěv
v růži červ v naději klam
v hrdle pláč v slovech krev

Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý“

5 02.10.2021

Zajímavé čtení (vlastně poslech, narazil jsem na knihu na stránkách Českého rozhlasu), které mě neustále něčím přitahovalo a zároveň něčím odpuzovalo. Ocenil jsem asi nejvíc výbornou práci s textem, to chytře vystavěné povídání naplněné neotřelými obrazy a tou správnou kombinací svěžích myšlenek, zajímavých informací a dějových zvratů.
Moje ponoření do knihy by jistě bylo větší, pokud bych neměl pocit, že se mě autor snaží trochu násilně šokovat svým cynismem (přesněji: cynismem svého vypravěče) a záměrným překračováním psaných i nepsaných pravidel – na to, aby to na mě platilo, už jsem přece jen příliš starý, a také to jiní spisovatelé dělají jinde o kus lépe, porovnávat můžu třeba se souběžně rozposlouchanou Lolitou.
Ale hlavně: osudy prakticky všech postav mi byly dokonale lhostejné, což nejspíš souvisí s tím, že se panu Vallejovi nepovedlo mě přesvědčit, že jeho hrdinové nejsou jen literární konstrukce – a já tak nebyl schopen se přimět považovat tohle setkání s drsným světem za něco víc než zdařilé stylistické cvičení.

5 02.10.2021

Doba osvícenství a průmyslové a technologické revoluce byla prostě úžasná. Těch různých objevů! Těch nových informací! Těch expedicí a cest za hranice dříve poznaného a poznatelného! Bylo jen logické, že lidé, okouzleni svým vlastním rozletem, podlehli pocitu, že náš rozum bude brzy schopen obsáhnout veškeré lidské vědění. A duchovno a jiná přesažnost? Jen pozůstatek dřívější doby temna, postupně odsouzena k nevyhnutelnému zapomenutí.
Není divu, že autor jako Stefan Zweig, který tak dobře viděl do temných a složitých hloubek lidského nitra, pozvedl svůj hlas proti příliš technické a vědecké době a rozhodl se vykreslit portréty tří historických osobností, které tak či onak vnášeli do světa povědomí o tom, jak neprobádané (a neprobádatelné?) území je naše duše.

Zweig je skvělý stylista, takže jeho portréty jsou brilantní a vybroušená drobná díla – nic jiného bych ani neočekával. Můj prožitek z četby ale narušovala nezdravá zaujatost, kterou jsem ze čtení vnímal. Jasně, o Mesmerovi ani o Baker-Eddyové jsem do minulého týdne nevěděl, že existují, neznám jejich životopisy a nedokážu přinést důkaz o tom, že mistr Zweig překrucuje skutečnost. Některých věcí jsem si ale nemohl nevšimnout. Třeba, že když paní Baker-Eddyová (záporná postava) pilně pracuje na dosažení svých cílů, je to nazváno umanutým fanatismem. No, a to samé u Freuda (kterého Stefan Zweig obdivuje) je nazváno velkorysým projevem síly jeho vůle. Když Baker-Eddyová pracuje sama, vidí ji Zweig jako nesnášenlivou a nedůvěřivou, když pracuje sám Freud, dokazuje to „přemíru duchovní síly a jeho až bytostné zdraví“. Já vím, jsou to možná maličkosti a možná bych si toho vůbec nevšiml, kdyby nešlo zrovna o Zweiga, tedy autora, který mě dokázal, zejména ve svých románech, tolik nadchnout právě tím, jak věrohodní ve své mnohovrstevnosti jsou jeho hrdinové. Ale takhle... No, tohle mě prostě nebaví, pane Zweigu, nebaví, nebaví, nebaví!
Achjo.

5 07.09.2021

„Nemám kdy na to, abych přemejšlel vo citech jednoho člověka. Mám plno práce s velkým davem lidí.“

Bitva mi nepřinesla takový čtenářský zážitek, na jaký jsem u Steinbeckových knih zvyklý. Nebylo to jistě tím, že by mi vadilo příliš politiky a příliš filozofování, tyhle aspekty mně naopak u románu držely. Ale zdálo se mi, že tentokrát své hrdiny Steinbeck neoživil, že to byly do značné míry pouze symboličtí představitelé svých rolí – to je u Steinbecka překvapivé, protože právě on mě obvykle dokáže nadchnout tím, jak jsou jeho postavy sice velmi archetypální, ale zároveň dýchající životem.
(Připouštím, že svůj vliv možná hrál i překlad z roku 45, když si rozhněvaný dělník stýská slovy „tohle ještě bylo tak zapotřebí!“ nebo zazní výhrůžka „Nezmizíte-li, odstřelím vás.“, znělo mi to spíš jako rozhovor z Limonádového Joe nebo z nějaké sklepácké parodie.)

Víc než samotný příběh mě tentokrát k přemýšlení nutily vnější okolnosti románu. Jaký měl Steinbeck vztah ke svým dvěma rudým agitátorům, tvořil je jako kladné nebo záporné postavy? Co si o nich myslel? Co si myslel, že si jeho čtenáři o nich budou myslet? A co si o nich mysleli komunističtí cenzoři, když knihu v padesátých letech vydávali? Co si cenzoři mysleli, že si budou myslet českoslovenští čtenáři?
Zvlášť vydání knihy v ČSSR v době tuhého komunismu mě zaráží, protože na první pohled je v mých očích kniha obžalobou komunistických praktik! Vždyť tak dobře demaskuje, že komunistům nejde o blaho lidí, že pro vítězství své věci jsou připraveni aktivně vytvářet situace, ve kterých budou umírat ti, za které by měli bojovat! No, nevím, možná prostě jen dost dobře neznám duši člověka a nedoceňuji fakt, že lidé, kteří prokazují vůli k překračování pravidel za každou cenu (i za cenu životů druhých) jsou často obdivováni, to platí dnes a platilo to zřejmě i dříve.

Tou nejpodstatnější otázkou knihy tedy je, alespoň pro mě, jestli dosažení velkého cíle ospravedlňuje lidské oběti. Jestli je možné použit lež a násilí, pokud tím míříme k budoucí pravdě a pokoji. Já jsem přesvědčen že ne, že je to nesprávný postoj, nejen teoreticky, ale i prakticky, protože výsledek se málokdy liší od vynaložených prostředků a z krutosti a bezohlednosti se těžko může zrodit něco, co samo není kruté a bezohledné.
Ale jsou jiné i jiné hlasy, vím. Účel světí prostředky, říkají. Nikoho netěší pohled na podřezávání mladých ovcí, ale každému chutná jehněčí, říkají. Když se kácí les, lítají třísky, říkají. Vím. Jenže les nebyl stvořen z lásky i k té nejvíc maličké třísce.

5 07.09.2021

Stačilo mi pár stránek čtení, aby mi bylo jasné, že Françoise Sagan není „ženou podle mého srdce“. Její radosti a vášně nejsou radostmi a vášněmi mými – pokud bych měl žít Françoisin život, s jejími večírky a impulsivními rozhodnutími, bylo by to pro mě za trest a ne za odměnu :-) Nejvýrazněji jsem si to uvědomil, když jsem narazil na větu, kde Françoise píše, že „jsme se seznamovali s cizími lidmi a ve třech minutách se stávali jejich nejlepšími přáteli, i když jsme věděli, že na ně pak stejně tak rychle úplně zapomeneme“ - ne, tohle není můj svět a rozhodně nechci, aby takhle někdy v budoucnu můj svět vypadal.

Přesto jsem si Françoise docela oblíbil, zřejmě hlavně proto, že její extrovertnost a extravagance jí nevede ani k sobectví a necitlivosti (jak jsem na to narazil třeba při čtení životopisu Édith Piaf), ani si nebere svůj status volnomyšlenkářské literátky jako alibi pro bezohlednost vůči okolí (ve smyslu: my umělci cítíme věci jinak, konvenční morálka a běžné zásady slušnosti pro nás neplatí). To bylo fajn. A navíc své nejhezčí vzpomínky píše svěžím způsobem, lehkým perem, a s pohledem na svět, který je víceméně laskavý a tolerantní, jak dokazuje například její výrok na adresu Tennesseeho Williamse: „Co na tom, že byl v noci dobrý a mužný nejraději s mladými hochy, jestliže byl takový k celému lidskému pokolení ve dne.“

Když jsem se pročetl až na konec, uvědomil jsem si, že mi těch pár hodin s paní Françoise příjemně uteklo, a učinil jsem sám pro sebe rozhodnutí, že určitě musím odčinit jeden ze svých mnoha literárních restů a přečíst si také něco z její beletrie.

5 08.07.2021

„Všechno čeká jen na Medorkův konec, na jeho porážku, na jeho smrt. Nemocné zvíře musí být odstřeleno, aby se stádo uchovalo silné. Shnilé musí být vyhozeno, aby se zdravé nenakazilo, a to zdravé byli všichni ti prdelolezci kolem. Vše je bezvadně zařízeno v tom zvěřinci. Je to chytré a prosté až k nevíře. V Bretani prý vždy dávají pást skopce k nějaké krávě, protože je levnější a uchvátit ho pro vlka není tak namáhavé, a proto se vždy vrhne na něho a dražší kráva zůstane ušetřena. A těch vlků je hodně a naděje pro Medorka malá.“

Mně se to náhodou líbilo! Zdálo se mi, že Medorkovu pocitu naprosté nesourodosti se světem rozumím. Rozumím snad i pocitům zmaru a bezmoci, ve kterých se často topil. A následným útěkům do fantazie, hledání pevných bodů ve vnitřním světě, když už ten reálný je tak zpotvořený. A do třetice si myslím, že rozumím tomu šílenému mumraji myšlenek a protichůdných nálad, tomu zmatku, ten je nevyhnutelný v mysli a srdci dospívajícího člověka, dokonce i tehdy, když není konfrontován s něčím tak ubíjejícím, jako je – minimálně v mladých očích otevřených pro pravdivé vidění – šeď a faleš Husákova Československa.
Žánrová roztříštěnost knihy byla někdy osvěžující a někdy trochu otravná. Moc mě nebavily mystické pasáže a androšský večírek. Zato scény s mladíkem u výslechu, rozhovor s Nestorem o zhrzené lásce nebo návštěva fotbalu byly prostě skvělé, drsné a mrazivě vtipné zároveň! Zřejmě proto, že v nich Petr Placák nešetřil sebeironií, která celé vyprávění výborně shazovala a vše relativizovala – bez použité ironie, sebeironie a sarkasmu by byl jeho Medorek asi jen dost nesnesitelná, avantgardní a přisprostlá verze mladého Werthera.

„A ráno vstát a jít mezi lidi. Znova pořád předstírat, že nic se ničeho netýká. Já vím svý, ty víš svý, všichni víme svý.“

5 30.06.2021

V doslovu ke sbírce osvětluje žena Raymonda Carvera jeho autorský styl – zmiňuje, že své povídky mnohokrát přepisoval, cizeloval. Na první pohled by se to mohlo zdát překvapivé, povídky na mě nepůsobily dojmem dokonale promyšlených struktur s rafinovanou soustavou narážek a vícesmyslů. Právě naopak, text působil dost neučesaně, neklidně, jakoby tesán velmi nahrubo. To ale není žádná moje kritika Carverových příběhů, vůbec ne, byl jsem nadšen ze stylu, kterým ke mně Carver promlouvá, jen mě zaujal ten paradox: aby povídky vypadaly jako spontánně a trochu ledabyle napsané, musí se v nich vážit každé slovo.

Při čtení Carverových povídek jsem byl zaujat, pohlcen. Vtažen. Měl jsem pocit, že to na stránkách žije, že hrdinové jsou lidé, které bych docela dobře mohl potkávat na ulici, že tak, jak se to mužům a ženám v Carverově světě někdy hloupě zašmodrchá, že tak nějak by se to mohlo někdy zašmodrchat i mně, že bych se v tom možná plácal úplně stejně jako oni. Je to zřejmě proto, že se tady neodehrávají žádné spektakulární dějové zvraty, zapamatovatelné „hlášky“ ani překvapivé pointy. Věci se zde dějí prostě, tak jako se dějí v životě, a jsou tak i popisovány. Lidé zde přirozeně chybují a selhávají, (ne)milují se, (ne)nacházejí se, ztrácí a hledají schopnost si rozumět a být si blízko – tak jak se to stále znova děje v životě, a jak to k naší radosti a prospěchu můžeme najít v kvalitní literatuře. Raymond Carver takovou kvalitní literaturu píše, v mých očích rozhodně!

5 29.03.2021

Ještě mnohem těžší než napsat tlustou knihu uceleně popisující složité téma, je napsat útlou knihu uceleně popisující složité téma :-) První studium je právě takové dílko. Obsahuje v sobě to zásadní, navíc popsané „lidskou řečí“, čtivě a srozumitelně. Hodně jsem ocenil přirozeně působící rozdělení na obecné a konkrétní v popisu jednotlivých starozákonních knih: celkový, do kontextu zařazený pohled byl vždy doplněn detailním rozborem vybrané perikopy (u nich se zvlášť hodí připomenout doporučení otce Větrovce, že souběžné čtení patřičné části Starého zákona je „víc než žádoucí“ :-), dobře se to doplňovalo a umožňovalo mi to se vžít do způsobu myšlení lidských autorů Bible.

Podle předmluvy je kniha primárně určena studentům teologie, ale – jak si všiml už přede mnou Saša57 – dobře poslouží také laickým křesťanům k prohloubení znalostí o Starém zákonu, i nevěřícím čtenářům zajímajícím se o kořeny naší civilizace.

5 16.02.2021

„Má-li někdo pocit, že duchovně žít a duchovně růst se dá jenom v kapli nebo v kostele, žije pravděpodobně v iluzi duchovnosti. A miluje-li někdo ticho natolik, že mu jsou lidé na obtíž, možná daleko víc než Boha miluje sám sebe a svůj klid. Skutečná modlitba by měla vyústit ve službu a v lepší vztah s lidmi, přičemž ve vztazích se modlitba osvědčuje a zároveň získává cenný materiál pro duchovní růst. Proto ‚není řečeno, že vůně polí tě povede k Bohu víc než rámus autobusu.‘“

Seznámil jsem se s Madeleine Delbrel teprve nedávno, právě díky přednášce Kateřiny Lachmanové. A cítil se silně osloven jejím zapojením zbožnosti do služeb každodenního života, jejím aplikováním evangelizačního povolání do běžných mezilidských vztahů - na pracovištích, na ulicích, mezi lidmi přirozeně nedůvěřivými a ostražitě sledujícími „katolickou agitaci“. Zdá se mi velmi vhodné, že útlou knihu komentářů k jejím myšlenkám napsala právě paní Lachmanová, myslím si, že obě dámy mají společný smysl pro konkrétno, že dokážou velmi příhodně jaksi stáhnout věci nebeské na pevnou zem do reálně prožívaných situací. A tím umožní vrátit na zem i čtenáře, kteří někdy pro samé vznešené mudrování a hledání ideálního zapomínají, že žijí mezi obyčejnými lidmi a pro obyčejné lidi.
Formát krátkých úvah neumožňuje jít do hloubky, tuhle práci už musí vykonat každý čtenář sám, ale paní Lachmanové se párkrát podařilo uchopit myšlenky Madeleine Delbrel způsobem, který byl inspirující, nasvětlila mi mnohé z nových úhlů - tím mi bylo čtení užitečné. V jiných kapitolách se nestrefila do „mých témat“, samozřejmě, a ještě v jiných nepřekročila rámec povšechného konstatování. A občas taky píše něco, co už všichni víme, ale to vůbec nevadí, jsou věci, které není na škodu neustále opakovat – výrok, že „skutečně milovat znamená darovat sám sebe druhému, aby se on stal víc sám sebou“, sotva bude pro někoho novinka, ale ... kdybychom si tu větu opakovali desetkrát denně, stejně by to bylo málo.

„Shledáš-li, že jsi nepatrný, nečiň z toho závěr, že jsi perlou“ (Madeleine Delbrel)

5 25.01.2021

„Věci a tvary přírody by nebyly celé – ba možno říci, že by v jistém smyslu nebyly vůbec – kdyby se neodrážely v lidském poznání a vědomí. Lidské vědomí by však také neexistovalo a neobstálo – aspoň v svém nynějším vtěleném stavu – bez existence věcí, které se v něm odrážejí, bez existence druhých lidských vědomí a osudů, které mu dávají látku a tvář. Setkání lidského vědomí a stvořeného světa, lidských vědomí mezi sebou, lidského vědomí se sebou samým je zdrojem ustavičného úžasu, zárodkem děje ustavičně obnovovaného, látkou poznání, které míří k stálosti skrze ustavičnou proměnu, k trvalosti skrze ustavičnou pomíjivost, k věčnosti skrze čas.“

Jan Čep byl při psaní textů, uvedených v této knize, ve vícenásobně náročné pozici. Těžce na něj doléhala realita exilu, a to hned dvojího, protože emočně náročné opuštění rodné země (kdo zná Čepovy povídky, dokáže si jistě představit, jak silná byla jeho vazba k rodnému kraji) následovalo i nedobrovolného stěhování z Francie do Mnichova, z prostředí zvoleného a kulturně i jazykově blízkého do odcizenosti místa bez vytvořených společenských vazeb. Práce pro rádio Svobodná Evropa (přepisy promluv psaných pro pořady této stanice jsou těžištěm knihy) vyžadovala i omezení ve výběru témat; kulturně-společenským komentářům s přesahem do politiky se Čep sice nebránil ani ve svých předchozích tvůrčích etapách, ale věnoval se jim spíš okrajově. No a v neposlední řadě: rytmus rozhlasového vysílání Čepa nutil k pravidelnosti při psaní (každý týden prostě musel být k vysílání nachystán pořad definované délky) - věčný přepisovač a nespokojenec Čep musel být jistě nešťastný, když musel dávat z ruky text, který nevnímal jako stoprocentní.
Právě při přihlédnutí k těmto tak omezujícím vnějším faktorům se mi zdá obdivuhodné, jak vysoké (možná by bylo správnější napsat: hluboké) kvality jeho rozhlasové eseje mají. Jan Čep v sobě prostě nedokáže křesťanského humanistu ukrýt, jeho klíčová témata (vztah časnosti a věčnosti, odpovědnosti za sebe i za svět, jedinečnost i univerzalita každého života...) se znovu a znovu vynořují. Nevadilo mi to, naopak, bylo v tom cosi příjemně důvěrného, jako když u dobrého přítele rozpoznáváte jeho zásadní vlastnosti i ve změněných životních podmínkách.

Meditace se nestanou mojí nejoblíbenější sbírkou Čepových esejů – na to jsou příliš politické a příliš ukotvené v konkrétní situaci a konkrétním účelu, pro které vznikaly. Únavu při čtení vyvolávalo také opakování motivů, to je sice snadno pochopitelné (vysílání RFE bylo rušeno a bylo třeba říkat věci znovu, aby se dostaly k co největšímu počtu lidí, a také bylo účelem vysílání povzbuzovat a aktivovat, i k tomu účelu bylo jistě vhodné opakovat), ale při čtení to bylo místy nepohodlné, až jsem si říkal, jestli by knize nepomohlo trocha toho proškrtání.
U kulturních a nábožensky orientovaných textů jsem žádnou nudu nevnímal, jeho úvahy o vztazích, které trvají věčně, o provázanosti naší orientace na Boha a bližní, o nezištném přátelství, o nezbytnosti druhých lidí v našich životech, o naší požehnané závislosti na Bohu i křesťanské naději – ne, to se mi nemohlo omrzet.

„Existující jistá duchovní příbuzenství, která spojují těsněji jisté lidské rody, jisté rodné jazyky; jistá duchovní řeč zní důvěrněji jedněm nežli druhým. Máme všichni právo si vybírat, jít za hlasem, který vyslovuje naše jméno. Nedává-li nám odpověď na otázky, které si klademe tváří tvář světu a sobě samým, je dosti na tom, klade-li si aspoň stejné otázky. Může se nám stát, že se najednou poznáme ve zkušenosti a v podobě těch, které jsme dlouho pokládali za cizince.“

5 05.10.2020

V divadelní hře Jeffreyho Hatchera o Picassovi řekne jedna z postav, že mít doma mistrovy obrazy je jako mít doma kompletní galerii – tak rozličná a navzájem nepodobná jsou jednotlivá jeho díla. Italo Calvino je literární varianta téhož postřehu. Vážně, kdybych nevěděl, že se jedná o stále stejného autora, byl bych přesvědčen, že právě čtu značně nesourodou antologii různých italských spisovatelů.
Když píše o dětech, je Calvino velmi poetický a dokáže rozněžnit a dojmout. Když píše o válce, je výrazově úsporný a vyvolává silné mrazení zobrazením banality zla a hemingwayovsky neromantickým pojetím mezních lidských momentů. Když popisuje osamocenost v zautomatizovaném pracovním procesu a odcizenost světa strojů obecně, připomene (s přivřeným okem :-) Kafku. Když se rozhodne být hravý, stává se z něj trochu Vian, trochu Queneau a občas je tak potrhlý, že by ho snad přijali i do Monty Pythonů. Všechny tyhle polohy se mi líbily, líbila se mi dokonce i obsáhlá sekce s Marcovaldem, přestože tento typ hrdiny je na hony vzdálen tomu, z čeho se obvykle v literatuře těším.

Mají Calvinovi povídky i něco společného? Po formální stránce je to jeho práce s jazykem, ta je opravdu skvělá (chválím i překlad), opravdová literární hostina. Po stránce obsahové vidím společný rys v Calvinově zájmu o člověka, v jeho pochopení pro lidi, které v běžném životě příliš neoceňujeme nebo jsou dokonce cílem našeho výsměchu či pohrdání. Je to dobře vidět právě na Marcovaldovi, který má všechny předpoklady stát se oprávněným fackovacím panákem, přechytralým vykukem, který chce na okolí vyzrát, ale na konci vždy dostane zaslouženě za vyučenou. Tohle Calvino nedopustí, jeho Marcovaldo se sice ve svých příbězích dokáže znemožnit mnoha způsoby, ale výsledný pocit není „To je ale blbeček, pojďme se mu vysmát a radovat se, že nám by se tohle nemohlo stát“, výsledný pocit je vlastně obdiv k Marcovaldovi za to, jak se stále nenechá unavit a stále se pokouší s životem bojovat nejlíp, jak mu to jeho vlastní omezení umožňují. Lidskost, dar porozumění a soucit s obyčejným člověkem, to jsou první dojmy, které si z Calvina vybavím.

„Čísla padají stroze jako krupobití, klávesy zvedají a spouštějí páčky s literami, úředníkovy nervózní ruce se dotýkají stolního kalendáře, koše na papír, opěradel židlí a všechno, na co sáhnou, je kovové. Pak udělá slečna chybu, zastaví se, aby ji na válci vymazala, a na chvíli začne vypadat všechno přívětivěji, téměř mile. Úředník zopakuje číslici pomalu, položí ruku na opěradlo její židle a ona se prohne v zádech, až se dotkne jeho ruky, soustředěná pozornost v pohledech se uvolní a na okamžik spočinou jeden v druhém. Chyba je už však opravena a ona znovu začne bušit do kláves a on pálit salvy čísel. Odtrhnou se od sebe, všechno je zase jako předtím.“

5 05.10.2020

Papež František je výrazně charismatická osobnost, která přitahuje pozornost mnohých. Spisovatelé o něm touží spisovat, čtenáři o něm touží číst a, logicky, vydavatelé touží knihy o něm vydávat :-) Výsledkem této shody poptávky s nabídkou jsou knihy, které jsou často vzájemně docela zaměnitelné a nepříliš objevné. Kniha Saveria Gaety je právě taková: je to práce člověka, který zřejmě nemá ke svatému otci přímý přístup, a tak své dílo vytváří jako kompilaci životopisných informací, shrnutí papežových postojů a aktuálních témat v církvi nahlížených vatikánskou optikou. Knížka tak sice může zprostředkovat milé setkání s Františkem a předestřít orientační obraz jeho světa, cokoli hlubšího však spíše ne.

Zdánlivá největší slabina knihy, její neaktuálnost (byla vydána v roce 2013), byla paradoxně zdrojem mého značného zaujetí. V sekci týkající se výzev Františkova pontifikátu jsem si totiž mohl udělat inventuru papežových úkolů. Vyloženě radostné to nebylo, což je ale sotva Františkova chyba, církev je prostě obrovská a těžko ovladatelná loď a mezi otočením kormidla a skutečnou změnou směru pokaždé uplyne spoustu času – je zkrátka mnohem snazší psát inspirativní encykliky než prosadit zásadní reformy.
Ale úplně nejzajímavější je kniha tam, kde nechává mluvit přímo Františka a seznamuje nás s jeho názory: „Je potřebné vyjít ze sebe vstříc periferii. Je potřebné předcházet duchovní nemoci – sebestřednosti církve. Když se církev zaměřuje a sebe samu, onemocní. Je pravda, že na ulici se každému člověku může přihodit neštěstí. Avšak zůstane-li církev uzavřená v sobě a zaměřená na sebe, zestárne. A mezi omlácenou církví venku na ulici a církví nemocnou sebestředností bych dal bezpochyby přednost té první.“

5 05.10.2020

„Když se tak pohroužím do minulosti, je mi, jako bych byl já, dnes již pětašedesátiletý chlapík, ještě malým klukem a nejde mi to stáří do hlavy, dnes již docela šedivé. Obrázky z dětství jsou tak živé, jejich barvičky ještě tak pestré a jeden vyvstává a druhým jako kaleidoskop, co nám ukazoval pan profesor ve fysice.
Nebylo to loni nebo předloni, co jsem pásl ještě s kamarády kozy a pekl si na podzimním strništi brambory? Nebylo to loni nebo předloni, co jsem se díval do ohníčka, až mi kouř vyhnal slzy z očí? Nebylo to loni nebo předloni, co jsem chodil s tatínkem a žebronil: ‚tatínku, povídej mi ještě něco tak veselého‘?
Ten život, i když dlouhý, prchá, prchá, a hlemýžď-člověk zanechá jen stopu, která brzo zmizí.“

Nedávno jsem tady psal komentář k Mrštíkovic Maryše, a – hnut jejím osudem a netečností jejího okolí – jsem ve „spravedlivém“ hněvu vykreslil venkovský svět předminulého století jako místo nelítostné, kruté a všeobecně bezútěšné. Dnes rád sám sebe usvědčím z omylu, nebo minimálně ze zjednodušování. Ten z mých andělů strážných, který se stará o moje kulturní prospívání mi totiž postavil před oči tohle nádherně působivé a autenticky lidské vzpomínání. (Nebo to má na svědomí anděl strážný, který se stará o moje mezilidské vztahy, když mi postavil před oči Marušku, jejíž komentář mě k četbě nalákal? ;-)
Pan Wels žije svůj život prostě, jednoduše. Čistě. Je nekonfliktní, snaží se vyhovět, ale přitom tlaku okolí příliš neuhýbá. Hezky je to ilustrováno na jeho druhém sňatku, do kterého je lidmi tlačen, ale on nechce formální vztah, „vždyť je, Bože můj, tolik manželství lhostejných, váží se oba jen z potřeby k sobě, bez lásky“. Jeho trpělivé vyčekaná druhá svatba, popis svatební cesty a harmonického života z Žanynkou byl mojí nejoblíbenější částí knihy.
Zdálo se mi, že život Šimona Welse ve svém pokorném a klidném ubíhání dokladuje tvrzení, které říká, že pravda, dobro a krása tvoří jeden nedílný celek, že jsou to propojené nádoby. Welsův život je pravdivý, proto je dobrý. A protože je dobrý, je také krásný. Myslím, že ani Platón se svatým Augustinem by nemohli nic namítat :-)

Před pár lety jsem zde v diskuzi zaregistroval anketu, která se návštěvníků stránek ptala, jakou románovou postavu by rádi poznali. Vzpomněl jsem si na to při čtení této kroniky. Dost by mě lákalo, smět se posadit u Bernatů v kuchyni, nebo doprovodit pana Welse na cestě z hauzíru. Řekl bych, že bych si s ním, přes rozdíl mnoha generací, mohl docela dobře rozumět. Šimon Wels je totiž často překvapivě moderní, třeba když frontálně vyučující školu nazývá „hroznou institucí na mrzačení mozků lidských“, když je smutný z antisemitismu, nebo když kritizuje katolický klerikalismus. Nemohl bych než mu odsouhlasit, že „takovouhle náuku jistě ten světlý zjev Ježíš Kristus nechtěl“, a že „z gruntu dobrý člověk neměří bližního dle náboženství nebo rasy, nýbrž podle dobroty srdce, rozumu a vzdělání.“.

Svět Šimona Welse není procházka růžovou zahradou: úmrtí blízkých, války, všudypřítomná chudoba, každodenní těžká práce. Wels to nezamlčuje, nezlehčuje (i když tvrdost tehdejšího života z textu někdy pronikne jaksi mimochodem, třeba když si pochvaluje, že na svatební cestě mohli „vstávat až v sedm“). Přesto se z života raduje, působí optimisticky, šťastně. Hodně mě tím inspiruje a trochu i zahanbuje – žiju o tolik pohodlnější život a stejně věčně brblám a na něco si stěžuju.
Ale nostalgii po zašlém lepším světě jsem při čtení necítil, to ne. Spíš naopak. Nevím jak to přesně říct, ale nějak mě zvláštně uklidňuje, že si jiný člověk, v jiné době a v jiných životních podmínkách cení stejných věcí jako já dnes (lásky, ohleduplnosti, věrnosti...). Tahle kontinuita hodnot mi dává pocit jistého pokoje a ukotvení.

„Nebyl bych měnil s milionářem a s jeho starostmi o to své bohatství. Míti svůj čas, byť jen dvě hodiny denně, úplně pro sebe, seděti nerušeně, staré nebo soudobé moudrosti v knihách podané před sebou, je většího štěstí na světě?“

5 31.07.2020

„Prosme Pána, aby nám dal chápat zákon lásky. Jak dobré je mít tento zákon! Jak dobré je mít se vzájemně rádi nade vše! Ano, nade vše! Každému z nás je určena pavlovská pobídka: ‚Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem‘ . Všichni zakoušíme sympatie i antipatie a možná jsme v této chvíli na někoho rozzlobeni. Řekněme Pánu: ‚Pane, jsem rozzloben na toho či onu. Prosím tě za něho a za ni‘. Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes! Nenechme si ukrást ideál bratrské lásky!“

Přestože má tato exhortace radost přímo v názvu, vyvolávala ve mně docela často i pocity neradostné. Svatý otec v ní totiž - mám pocit, že více, než v jiných jeho dokumentech, které jsem zatím četl - i kritizuje (sice laskavě, ale neuhýbavě) všechno, co se mu na fungování katolického lidu nelíbí. Vadí mu zejména naše pohodlnost, liknavost a neochota osobního nasazení, taky sebestřednost a nedostatek soucitu. Jistě věděl o čem mluví, pohled na realitu fungování církve třeba zrovna v našem regionu a porovnání s učením Pána Ježíše a Františkovým vedením... Zdá se mi občas, že si papeže s úctou vyslechneme, rozněžněle nad ním pokýveme hlavou, jaký je to miloučký pán - a pak se dál chováme „jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci“.
Ještě silněji než kontrast „učení papeže vs. chování místní církve“ jsem pociťoval rozpor v očekávání římského biskupa a mým vlastním přístupem ke křesťanskému životu. Mnohokrát jsem si při pročítání jednotlivých bodů uvědomil, že právě mě se týká ono známé katolické „a nekonám, co mám konat“ a někdy jsem měl fakt chuť zalézt ze samého studu pod koberec a už tam zůstat.

Ale kritická místa v exhortaci nepřevažují, ani náhodou. To by nebylo Františkovi podobné. Nechce nás deptat, chce nás povznést! Mnohem více je zde pasáží povzbudivých a povzbuzujících (teologové tomu říkají pareneze, jak jsem se nedávno dozvěděl :-). I ty nemalé nároky nejsou podány stylem „musíte!“, ale spíše „správně bychom měli“ nebo „věřím, že společně dokážeme“. To je nádherné. Kombinace rozumných argumentů a všeprostupující lásky (ta je z textu vidět na první pohled, to není možné utajit), krásně použitého jazyka a vědomí osobní Františkovi angažovanosti dělá z této exhortace opravdu povznášející zážitek.

U vatikánských dokumentů jsem zvyklý si značit zvlášť inspirativní body (ty nejpodnětnější, jen pár nejpodnětnějších!), abych se k nim mohl vracet. U Evangelii gaudium jich mám 58 :-) Nebudu je tady všechny vypisovat (už tak jsou moje komentáře nekonečné :-), ale do diskuze ke knize vložím odkaz na kompletní český překlad z webu Rádio Vaticana.

„Ke sdílení života s lidmi a velkodušnému sebedarování potřebujeme poznat, že také každý člověk je hoden našeho odevzdání. Ne pro svůj fyzický vzhled, pro svoje schopnosti, pro svůj jazyk, svoji mentalitu nebo uspokojení, které nám může poskytovat, nýbrž proto, že je dílem Boha, Jeho stvořením. Byl stvořen k Jeho obrazu, vyzařuje něco z Jeho slávy. Každá lidská bytost je předmětem nekonečné Pánovy něhy. V jejím životě přebývá Pán. Ježíš Kristus daroval svoji drahocennou krev na kříži za každého člověka. Bez ohledu na vzezření je každý nezměrně posvátný a zasluhuje naši sympatii a naše odevzdání. Dokážu-li tedy pomoci jednomu jedinému člověku žít lépe, stačí to k ospravedlnění daru mého života. Je krásné být věrným lidem Božím. A plnost získáváme, když strhneme zdi a naše srdce se naplní tvářemi a jmény.“

5 25.07.2020

„Láska se však stává skutečnou láskou, až když už se bolestně nerozpíná jako embryo v temném lůně, ale tehdy, když se pojmenuje dechem a rty, až když se odváží přiznat. Ať už se takový cit zakukluje sebevíc, vždycky přijde nenadálá chvíle, kdy protrhne spletité předivo, a padaje z nejvyšších výšek do nejhlubších hlubin, vpadne s dvojnásobnou silou do vyděšeného srdce.“

Ze sedmičky povídek mě výrazně nejvíc zaujala ta nejdelší – Co odvál čas by se už mohla definovat jako kratší novela a mistr Zweig v ní má dost prostoru pro své nejsilnější stránky: vykreslení psychologického dvojportrétu milenců, kterým osud nepřál naplnění jejich lásky a kteří po delším odloučení těžko rozeznávají, co v jejich vztahu je ještě láska, co vášeň, co nostalgie, co chtějí pro své potěšení a jestli to není všechno jen marná snaha vrátit čas. Skvělá miniatura!
Další povídky jsou v mých očích dost ve stínu, ale s výjimkou povídky Byl to on?, kde se Zweig pokouší (aspoň to předpokládám) o rozverný humor, mě pokaždé dokázaly zaujmout a přinutit k přemýšlení. Stejně jako nikdy dřív, ani tentokrát jsem se se Stefanem Zweigem nenudil.

5 08.07.2020

„Neloučíme se!
Smutkem jsme si prošli
již při shledání.

Nepláčeme!
Slzy nám tekly
už při záplavách smíchu.

Smrti se nebojíme!
Při narození jsme se vykřičeli
ze svého strachu a úzkosti.

Kéž by!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Neměl jsem tak příjemný pocit, jako z dříve čtené sbírky Na dosah – zdál se mi zde Jan Borna trochu víc neklidný, nesoustředěný, emočně neukotvený. Ale možná je to jen tím, že při druhém setkání s jeho poezií jsem logicky už nemohl zažít ten krásný okamžik překvapení, který mám pokaždé, když v umění něco nového nečekaně objevím.
Ale byl to moc hezky strávený čas, i když krátký. Rozhodně!

„Samota tak těsná,
že dva se do ní vejdou
stěží.
Mrazivá noc,
běsná.
Sněží.“

5 16.05.2020

Tahle kniha není primárně teologická – Ježíš je sice stále v jejím středu, ale je to povídání zejména o nás, o lidech. O tom, jak společnost v průběhu století obraz Ježíše používá a zneužívá, jak si ho přizpůsobuje svým podmínkám a předpokladům. A je to čtení mimořádně zajímavé, doslova strhující. Profesor Pelikan má schopnost psát srozumitelně a čtivě, dařilo se mu držet linii vyprávění a svůj text doplňovat historickými zajímavostmi způsobem, který vyprávění obohacoval, ale nepřetěžoval. Ve výsledku stvořil knihu, která je nejen poučná, ale i poutavá a čtenářsky vděčná.

Protože je kniha opravdu přeplněna inspirujícím obsahem a vyvolala ve mně nadstandardní množství pocitů a „myšlenek“, tak toho nakonec bylo na samostatný článek: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/jezis-v-promenach-staleti-12724

5 13.05.2020