mirektrubak komentáře u knih

Kostra příběhu je obvyklá - mladý chlapec zachraňuje svět, říši fantazie a také rodinný život svých rodičů. To jsme všichni četli/viděli mnohokrát. Ale od pohádkových příběhů asi nechceme, aby nás šokovaly nečekanými zápletkami.
Takže to bylo trochu jako Nekonečný příběh, trochu jako Alenka. A trochu jako Karlík a továrna na čokoládu. Spousta fantazie, zajímavé hry s jazykem (poklona překladatelům) a roztomile potrhlé postavy a situace. Neumím odhadnout, jak starému publiku je kniha vlastně určená, ale já, osoba už dlouho dospělá, jsem si celkem užil prostupujícího příjemného pocitu, který jsem měl po celou dobu ubíhání příběhu. A místy to bylo taky dobrodružné a místy to bylo k zamyšlení a na konci jsem byl i trochu naměkko ;-)

4 14.12.2017

Zajímavá, zábavná kniha. Dostatečně svižně napsaná na to, aby mě dokázala odreagovat. Ale ne zase tak složitá nebo pochmurná, abych z ní měl v hlavě guláš, do ranního kuropění bděl a nad osudy postav přemýšlel. Zkrátka tak akorát.
Trochu mi to připomínalo Zazi v metru od Raymonda Queneaua, takovým tím neustále přítomným surrealistickým grotesknem, kdy si čtenář nikdy není úplně jist, jestli má nějakou zápletku brát vážně nebo ne.
Jestli po dočtení Simiona můžu tvrdit, že znám rumunskou duši nebo národní povahu? Upřímně řečeno, nemyslím si to. Vlastně jsem měl pocit právě opačný – tedy že příběh rumunského paneláku by se klidně mohl odehrávat kdekoli v postsocialismu. Podobná společenská situace, podobná typologie obyvatel, podobné vzorce chování. Umím si to představit klidně v nějakém mnohopatrovém domě třeba v městské části Ostrava – Přívoz (jen k tomu světci ve výtahu bychom asi v Česku měli méně úcty).

4 02.12.2017

Mannův Kouzelný vrch bývá často považován za jedno z vrcholných děl světové literatury. A tak jsem si po dočtení zkusil své pocity porovnat s dojmy, které ve mně vyvolala jiná kánonická díla. A musím říct, že mně vždy něco chybělo. Ne že by Kouzelný vrch nebylo zajímavé čtení - to vůbec ne (třeba zápletka mezi Hansem a Klaudií byla skvělá - ta mě u čtení držela). Ale nebyl jsem okouzlen jazykem jako u Sto roků samoty, ani košatostí děje jako u Mistra a Markétky. Nebál jsem se o Hanse tak, jako jsem se bál o Raskolnikova (a Soňu). A už vůbec jsem neměl pocit, že by Mann dokázal popsat moje nejhlubší obavy, jak se to povedlo v Procesu nebo v Srdci temnoty.

A přitom to začalo nadějně: Hans se stane sirotkem v rodině, jejímž středobodem je křtitelnice. Symbol, kterému každý rozumí. Přichází do prostředí, kde nic z toho, co dosud poznal, nepoužije. Další jasný symbol. Až jsem si říkal, proč tam všichni hledají nějaké složité vrstvy, když je to tak jednoduché. Jenže pak se začaly věci komplikovat, otázek přibývalo a mnohé neměly (pro mě) jasné odpovědi. Je sanatorium modelem světa? Nebo modelem vnitřního světa Hanse? Nebo obojí? Je Hansova nemoc něco, co si přinesl z vnějška? Onemocněl až v sanatoriu? A je vůbec Hans doopravdy nemocný? Není to jen nějaký Behrensův trik?
Zkrátka jsem měl pocit, jako bych byl nějaká postava z pohádky, která bojuje s drakem - jednu hlavu/otázku setnu a nové tři vyrostou.
Ale to by nevadilo - jsem zvyklý na to, číst knihy, kterým přesně nerozumím. Tady mně vadilo, že je román těmi různými významy až přetížen. A že je ta struktura taková příliš artistní, možná příliš dokonalá. A ty dlouhé promluvy Settembriniho a dalších? No já to tedy přiznám, občas jsem se u nich nudil.

Možná je problém v tom, že mám rád příběhy, které se ke svým východiskům dopracovávají „zdola“, přes konkrétní situace a zápletky, přes osudy konkrétních lidí. Od Thomase Manna jsem už jednu knihu četl (Smrt v Benátkách) a moc se mi líbila. Kouzelný vrch přímý zásah nebyl. Ani do hlavy, ani do srdce.

4 20.09.2017

„Četl“ jsem jako audioknihu víceméně na ukrácení dlouhé chvíle a tento účel byl naplněn. Bavilo mě to. Párkrát jsem se zasmál, párkrát pobaveně a nevěřícně kroutil hlavou. Po většinu času jsem se usmíval. Ta výchozí situace by určitě šla zpracovat i trochu víc do hloubky, alespoň já jsem tedy nějakou satirickou (nebo společensky kritickou nebo jinak angažovanou) ani emocionální vrstvu ve Staré dámě neobjevil. To ale nemyslím ve zlém - napsat knížku, která „jen“ pobaví také není jednoduché a i tenhle typ literatury je potřeba.
Číst znova asi nebudu a aktivně vyhledávat další Paasilinnovy díla taky ne. Ale doporučit ji ke zlepšení nálady mohu bez zaváhání.

4 08.09.2017

Sáhl jsem po Saturninovi po dlouhých letech a byl jsem zvědavý, jestli jsem třeba k této oslavované knize už nějak nedozrál. No ... a nedozrál. Pro mě vtipné jen místy, jinak příliš upovídané - ale četl jsem jako audioknihu při úmorném cestování, takže účel byl splněn.
Jen mě přijde divné, že je tenhle příběh chválen pro laskavý humor, když si tam lidi tak často dělají nějaké naschvály a vůbec jsou na sebe nepříjemní ...

4 13.04.2017

Moje první setkání s Barnesem dopadlo velmi uspokojivě. Nebylo to snadné čtení v tom smyslu, že povídky většinou nenabízely žádná radostná východiska. Téma staří, které je spojujícím motivem všech 11 povídek je zde podáváno bez příkras, žádné laskavé smíření se sebou a okolím na konci životní pouti - ne, to se tady prostě neděje.
Naopak - vyznění příběhů je dost bezútěšné, až jsem si musel po každé povídce dát chvilku přestávku, abych to "rozdýchal".
Ale ty nejsmutnější povídky byly zároveň ty nejpůsobivější, zejména Hygiena, Zahradní klec a taky Apetýt, která na mě působila asi nejvíc depresivně. Příběh Matse Israelsona je zase variace na Lásku za časů cholery - u Barnese je to samozřejmě verze krutá a nelítostná.
V povídce Co ty všechno nevíš Barnes ukazuje, že dokáže popsat věrohodně i ženské postavy.
Nejméně nadšen jsem byl u povídek, které měly mít odlehčenou humornou náladu (Kůra, Znalost francouzštiny), výjimkou je jen povídka Na stráži, která se skvěle trefila do mého vkusu.

4 13.03.2017

Bavily mě i ty "obyčejné" kapitoly, kde Tony Judt vzpomínal na svoje dětství. To je, myslím, proto, že je to rozený vypravěč s talentem jednoduchým způsobem popsat vše podstatné.
Nejdůležitější části jsou samozřejmě ty, kde Judt rozebírá svoje politické a společenské názory - a kde ukazuje, že se svým přemýšlením o veřejném životě dokáže odprostit od různých klišé a tím nasvětlit známé otázky z jiného úhlu pohledu. Ale přitom se umí vyhnout tomu, aby byl nějak prvoplánově skandální nebo aby šel proti hlavnímu proudu za každou cenu.
Ne se vším napsaným jsem souhlasil, ale našel jsem v knize hned několik témat, na která mě Tony Judt přinutil se podívat znovu a jinak.

Jediná vada na kráse je, že je zde dost oblastí, která už byla probírána v knize "Intelektuál ve dvacátém století", ta jde navíc i hlouběji - to je jistě dáno také tím, že je to rozhovor a Timothy Snyder je velmi vhodný partner do diskuze.

4 13.03.2017

V této hře je na mě prostě příliš mnoho patosu a také mi příjdou všechny postavy nepřirozené - ne jako reálné postavy, ale jako figurky, které schématicky naplňují Čapkův dramatický záměr.
Mám Karla Čapka ve velké úctě, rozumím i tomu protiválečnému zaměření hry. Považuji za správné, že tenhle typ děl vzniká (a v roce 1938 to bylo dvojnásob důležité). Takže jsem měl divný pocit z toho, že se mně hra nelíbí, říkal jsem si, že by se mně to líbit mělo, že by bylo tak nějak správné, abych byl zasažen a možná i dojat.
Ale to bych lhal sám sobě.

4 09.03.2017

Není pro mě úplně jednoduché číst Wolkerovy básně bez předsudků, protože když se řekne "proletářská poezie"...
Ale Wolker samozřejmě nemůže za to, že mě ho komunisti znechutili, navíc touha po sociálně spravedlivé společnosti není nic špatného a v roce 1922 vypadal svět jinak než dnes.

Ale stejně ... místy jsou obrazy chudoby a burcování k boji přesvědčivé, i vztek a pocit křivdy působí autenticky, ale silnější zážitek, nějaké ponoření se do Wolkerovi poezie, to u mě nenastalo.

Pozn: "Přečetl" jsem jako audioknihu.

4 05.02.2017

Kniha je hodně otevřená v popisu vztahů i vnitřních pocitů autobiografické hrdinky (podle hesla Lucie Piussi, že žádné tabu neexistuje). Jasně - není to žádné vytříbené psaní (já jsem četl hned po povídkách Amose Oze a v porovnání s tímto pečlivým stylistou vypadala Láska je sliepka docela nahrubo tesaná), ale to je jako vyčítat Rodinovi, že nemá hladké sochy jako Michelangelo.
Mě to teda hodně zaujalo, bylo zde místo na humor i hodně přesných a mrazivých postřehů z partnerského života, vše popsáno s drsnou upřímností a až na kost.

4 27.12.2016

„Když se duše jistým způsobem ztotožnila se vztahy, které panují v nitru božského bytí, ztotožňuje se podobně i se vztahy Boha ke stvořenému světu. Skrze lásku, která říká své ano a vytváří jednotu, se spojuje Bohem, jenž tvoří, uchovává a zachraňuje svět. Copak může duše, která vlastní Boha, nevlastnit skrze totéž pouto lásky i vše, co Bohu náleží? Proto svatý Jan od Kříže ve své Modlitbě zamilované duše volá: Má jsou nebesa a moje je země; moji jsou národové; spravedliví jsou moji i hříšníci jsou moji; andělé jsou moji i Matka Boží a vůbec vše je mé; i sám Bůh je můj a je pro mne, protože Kristus je můj a je pro mne. Co tedy žádáš, co hledáš, duše má? To vše je tvé a toto všechno je pro tebe. Nepokládej se za malou. Nespokoj se s drobty, které padají ze stolu tvého Otce.“

Promluvy o milosti jsem četl už dříve v samostatném vydání, ale rád jsem si základní teze zopakoval, ke své radosti. A rovnou pokračoval k dalším tématům, která byla sice zdánlivě různorodá, ale spojoval je Journetův zájem o společenství křesťanů, o záležitosti církve.
Eucharistie jako hlavní zdroj jednoty, která nás křesťany spojuje nejen s Kristem (jakožto hlavou mystického těla, kterým církev je) a nejen s těmi, kteří stojí ve frontě na oplatku před námi či za námi - ale svátostně (tedy víc než jen symbolicky) s celým křesťanstvem - žijícími i těmi, kteří nás předešli na věčnost.
Maria je zase dokonalý vzor křesťanské víry, matka církve od prvního dne.
A Duch svatý? Tento trochu podceňovaný člen Boží Trojice zahrnuje naše společenství milostmi, ctnostmi a dary.

Jako obvykle u otce Journeta, i v tomto souboru je pečlivě a srozumitelně napsaná teoretická část – jsou dobře vysvětleny veškeré teologické pojmy, které jsou k promýšlení témat potřeba. Apropriace, perichoreze a podobné věci, které sice vypadají jako nudné, ale jsou nutné, protože slouží jako pomyslné odrazové prkno, kterého otce Journeta vystřelí do duchovních výšin, ve kterých okouzluje a podněcuje.
Obojího je třeba, teologie i spirituality; obojí potřebujeme k tomu, aby nás Boží milosti pozvedaly i dnes a osvětlovaly naše cesty.

„V současnosti se velcí na sebe navzájem dívají, zasévají všude svár a rozdělení, ale neodvažují se vstoupit do přímého střetu. Představme si, že se podobného šílence, jako byl Hitler, zmocní nával zuřivosti – jak to skončí? Víme dobře. že tečku za dějinami světa neudělají tito lidé, protože v jejich moci je jen vše zničit a rozdrtit v prach. Víme, že tečku za dějinami udělá Bůh a že svět nesměřuje k tomu, aby se rozpadl v prach, ale aby byl proměněn ve slávě. Zachovejme tedy pevnou naději, naši bláznivou a božskou naději.“

3 16.07.2024

„On se na ni (souzenou cizoložnici) však nedíval. Sklonil se a prstem psal po zemi. Svatý Jeroným tvrdí, že tam vypočítával hříchy jejích žalobců. Ta nejprostší pravda je však mnohem krásnější! Syn člověka dobře věděl, že ta nešťastnice umírá spíš hanbou než strachy, a tak se na ni nedíval. V životě tvora jsou totiž okamžiky, kdy tím nejláskyplnějším, co mu lze projevit, je nedívat se na něho. Veškerá Kristova láska k hříšníkům spočívá v tomto odvráceném pohledu. A znaky, jež psal po zemi, nevyjadřovaly nic jiného než jeho vůli nevzhlédnout k tomuto ubohému tělu.“

V předmluvě ke své knize François Mauriac píše, že se snaží příběhem Ježíše reagovat na snahu o vědecký přístup k evangeliím, které mají tendenci rozbíjet zprávu evangelia na skutečnosti ověřené, nejisté, nepravděpodobné... Pokud rovnou neoznačí celého Ježíše za výmysl první církve, hromadnou halucinaci nebo co ještě všechno. Ta doba (rok vydání: 1936) prostě byla taková, vědci všechno náboženské zpochybňovali, věřící se zase veškerým zpochybňováním cítili ohrožováni.
Pan Mauriac ale nereaguje jen na dobové znevěrohodnění Ježíše. Rovnováha mezi člověkem Ježíšem a božskou osobou bývala často narušena v neprospěch Ježíšova lidství, takže literární aktivita stavějící do čtenářské pozornosti Ježíšovy lidské atributy je zdravá a duchovně užitečná.

Život Ježíše v podání Françoise Mauriaca ale není snahou o rekonstrukci Ježíšova života. Je to meditace o Ježíšovi, poetické vyjádření autorova náboženského cítění. Sice se to v textu hemží slovy jako „bezesporu“, „určitě“ a „jistě“, nejsou tam ale na místě. Jedná se projevy náboženské intuice, a ne o teologickou práci. Navíc některé nepřesnosti nelze přehlédnout: třeba když píše, že se Ježíš nechal pokřtít vodou jako každý správný Žid! (Rituál očištění vodou neměl v judaismu tuhle funkci, hlavní rozdíl je hlavně v nutnosti očištění opakovat. Pokud bychom hledali starozákonní ekvivalent křtu, byla by to nejspíš obřízka). Také se mi zdálo, že se důrazem na určitými aspekty Ježíšova života nějak vyrovnává a účtuje se svými názorovými oponenty.
Nechci říct, že by Mauriacův Ježíš byl jen nějakou snůškou „obvyklých zbožných kydů“, je to celé působivé a literárně vytříbené. Ale že by to byl životopis, který patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století, jak se píše v anotaci? No, to podle mě ani zdaleka.

3 16.07.2024

„Možná, že je toho zapotřebí,
aby traktor zdrtil
celý pole.
Aby z hlíny nezůstalo
zrnko na zrnku.
Aby cvrček nepřežil
a pokolení pýru
bylo donucený hledat slunce poznovu,
a ještě marněji.“

Já mám zmiňovanou Černou vodu (stejně jako Černou káru – od stejného autora, ale z jiné sbírky) spojenou se Zuzanou Navarovou. Tak či onak, opakovaná zhudebnění dokladují, jak dobře rytmické a zároveň dobře sdělné Kainarovy verše jsou.
Lazar a píseň ale nejsou pro mě zrovna tou nejlepší ukázkou Kainarovy tvorby, moc mi neseděla ta doslovnost (byla tam taková vypravěčskost, příběhovost, epická baladičnost nebo jak to říct nejlépe, kterou si s Kainarem nějak nespojuju), ta se mi zdála (podle mého velmi nepoučeného pocitu, nejsem na Kainara odborník, to ani náhodou) být na úkor jeho obvyklé poetiky.
I když třeba zrovna ta Černá voda je skvělý kousek!

3 16.07.2024

„Tady je horko neděle poledne a žár
češu ti nad čelem
kamení

Není vina Je zapříčinění
Pláču
Zapříčinění tě má
jak prsten prst

A já jsem kolem
kolem a kolem
Donekonečna“

Těžko si tu situaci představit. Ten šok, který musí přijít, když do života nečekaně vstoupí dobrovolná smrt partnera. Viola Fisherová o tom také dokázala psát až se značným zpožděním, po téměř deseti letech, dokonce pár let poté, co ovdověla podruhé. Navázala tím přerušenou básnickou nit, pauza trvala skoro 40 let!
Ale na dobré věci je dobré si počkat a tahle drobná sbírka takovou dobrou věcí je. Snad to psaní pomohlo paní Fisherové v procesu vyrovnávání se s nevyrovnatelným.

„V noci mi bývá líto
té ulice
Není v ní jediné okno
o němž chci vědět
kdo za ním bdí“

Pro mě byla tahle sbírka každopádně velkou literární radostí, cítil jsem zvláštní něhu v těch všech drobných naznačeních, detailech i otevřených výpovědích. Našlapoval jsem prostorem básní velmi opatrně, se zatajeným dechem. Mimořádný zážitek.

„Nemohu k tobě
nejsi tu
Nejsi tu mrtvý
ani živý

To v kuchyni u okna
na židli
sedává prázdno se svislými rameny
a pije a civí“

3 13.07.2024

„Může se stát, že se někdo bez přestávky věnuje církevním spolkovým aktivitám, a přesto není žádným křesťanem. Může se stát, že někdo žije jednoduše ze slova a svátosti a uskutečňuje lásku vycházející z víry, aniž by se někdy ukázal v církevních společenstvích, aniž by se zabýval někdy církevněpolitickými novinkami, aniž by se zúčastnil práce synodů a hlasoval při nich – a přesto je opravdovým křesťanem. Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou, a pak se stane též skutečně lidskou. A proto všechno, co vytvořili v církvi lidé, musí uznat svůj služební charakter a ustoupit tomu, co je podstatné.“

Křesťanská víra prochází už několik desetiletí krizí své církevnosti. Je za tím podle mého soudu jednak obecná nechuť moderního člověka k podřízenosti autoritě institucí, jednak také špatná zkušenost s konkrétní podobou církve tady a teď – vždyť kdo by se měl radovat z účasti na společenství, ve kterém má stále tak velký vliv třeba kardniál Duka a jehož okázale viditelnými členy jsou Ovčáček nebo režisér Strach.
Je těžké vysvětlit (a zdaleka nejen nevěřícím!), že církevní společenství je nezbytné pro cestu člověka ke spáse. Papež Benedikt to přesto zkouší a připomíná, že lidé byli vyvoleni jako Boží lid, mystické tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Společně. V jiné své práci (jde o encykliku Spe Salvi) zdůrazňuje, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe a že naše existence jsou hluboce spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. A toto společenství je stejnou mírou duchovní (společenství víry a naděje na nebesích) jako hmotné (sociální struktura se vším tím upatlaně lidským). Je nutné rozlišovat, ale není možné oddělovat – stejně jako není možné oddělovat božskou a lidskou podstatu Ježíše Krista. Ztrátou jedné části utrpí i druhá. (Tím nechci říct – a ani papež Benedikt to zde neříká! -, že viditelná podoba církve nemá být kritizována nebo reformována, obojí je nutné, vždyť i pro církevní tradici platí, že má být předáváním ohně a ne uctíváním popele!)

Uvítal jsem úvahy v téhle knížečce jako užitečný podnět k přemýšlení o podobě církve, o mé loajalitě k ní a roli v ní. Což je přemýšlení, které je u mě nějakým způsobem trvale přítomné od samého počátku mé konverze. A nejspíš s tím nebudu hotov nikdy. Ale měl jsem z myšlenek zde prezentovaných radost, protože mi posloužily jako opora a ujištění, že přes všechno pochybné a problematické je moje příslušnost ke katolické církvi mým v zásadě jediným možným směřováním, a že si spolu s apoštolem Petrem mohu/musím říct: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

„Z vnitřního společenství s Kristem sama roste i účast na jeho lásce k lidem, na jeho vůli je zachránit a pomoci jim. Dnes mnoho kněží pochybuje, zda lidem se vlastně dělá něco dobrého, když je přivedeme k víře, nebo zda se jim tím neztěžuje život. Myslí si, že by snad bylo lepší ponechat je s dobrým svědomím v jejich nevíře, protože se jim zdá, že je pak možno snadněji žít. Kde je víra chápána jen jako ještě další zatížení pro život, tam nemůže udělat život radostným a nemůže existovat žádná úloha sloužit víře, která by naplnila život. Kdo však poznal Krista zevnitř a zná ho z první ruky, ten vidí, že teprve tento vztah dává smysl všemu ostatnímu a dělá pěkným v životě i to, co je obtížné. Pouze takováto radost z Krista může dát též radost ke službě a udělat ji plodnou.“

3 11.07.2024

Shakespearovy komedie mně obvykle moc komické nepřijdou a tahle mi dokonce i místy lezla na nervy – jednak tou nelogicky a nerealisticky vystavěnou zápletkou (já vím, že taková byla dobová zvyklost a že takové jsou pravidla žánru, ale neodkážu si pomoct, leze mi to prostě na nervy i tak) a také obvyklý autorův ping-pong humorných dialogů jsem oceňoval méně než jindy. Hra tak ke mně promlouvala spíš tím, co zřejmě mělo zůstat druhým plánem - téma zneužití moci a hlavně téma postupného otupování schopnosti mravního jednání! Kompromis v morálním rozlišování vede k znečištění svědomí, které pak s menší jistotou kárá naše další (větší a větší) pochybení. A protože obvykle smýšlíme podle toho, jak jsme jednali (tak to prostě bývá), tak si deformujeme vlastní úsudek a pokřivujeme vlastní vůli. Nepoctivost kazí srdce a zkažené srdce přináší zlo na svět. Spousta námětů pro přemýšlení a spousta materiálu pro dobré divadlo.
Ale mistr se rozhodl hrát komedii, to se holt nedá nic dělat... :-)

3 09.07.2024

„V Živém plameni a v Duchovní písni nalézala nekonečné obzory, obzory trinitární lásky. Tato četba jí odhalovala Boži přítomnost, o které jí nic neříkali kazatelé v její době, ale nutili ji hlavně k askezi. U svatého Jana od Kříže nalézala askezi jiného stylu, pravdy širší a hlubší. Přilnula k svatému Janu od Kříže, naučila se mu zpaměti.“

Temné období Terezčina života, ve kterém se cítí mezi sebou a Bohem „zeď vysokou až do nebe“, bývá často při přemýšlení o Terezce opomíjeno nebo je trochu bagatelizován jeho význam. Může to být proto, že to nezapadá do obrazu dokonale svatého děvčete (o Bohu se přece nepochybuje!), ale může to být také tím, že ji prostě nepřejeme ještě další utrpení. Takový byl i můj pohled: věděl jsem, jak zásadní je pro Terezku průzračnost jejího vztahu s Bohem a podvědomě jsem snižoval význam její temné noci prostě proto, že jsem ji strašně moc přál, aby se ve všech svých objektivních životních strastech mohla alespoň opírat o trvale zakoušenou zkušenost vědomí toho, že je Bohem milována. Přání bývá otcem myšlenky a mé přání, aby Terezka netrpěla přespříliš vedla k podceňování této etapy jejího života.
Ale temná noc patří k Terezce, už i proto, že duchovní útrapy a bolesti vždy (záhadným působením milosti) nějak dokázala zpracovat ku svému prospěchu a osobnostnímu růstu. Razantní proměna její spirituality, ta obdivuhodná dospělost duchovního dětství (ano, vím, že to zní jako protimluv) by nebyla možná bez zkušenosti temnoty a nepřítomnosti Boha. A myšlenkové zpracování a vyjádření téhle zkušenosti by sotva bylo jistě by nebylo stejné, pokud by Terezku neprovázela předchozí znalost díla Jana od Kříže.

Cesta od Jana k Terezie nebyla tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Velký reformátor Karmelu byl sice respektovanou postavou řádu, ale Terezčina doba rozhodně nepřála mystice, takže se i na Karmelu četly v zásadě jen ty části Janovy tvorby, které se zabývaly askezí – zbytek si musela Terezka nějak „domyslet“ svojí geniální teologickou intuicí. A musela také překonávat nedůvěru k teologickému vzdělávání i vzdělávání dívek obecně: byl tehdy široce sdílený názor, že studium (dokonce studium Písma) může narušovat žádoucí formování řeholnic, natož nějaká mystika, podezřelý duchovní směr odvádějící od zbožné poslušnosti!
Ale Terezka byla skvělá i v tom, jak si dokázala z mála zdrojů vystavět svébytnou a nosnou spirituality, kterou nepřemohla ani temnota Boží nepřítomnosti. Tahle kniha zasvěceného znalce Terezčina života, která byla původně sérií přednášek, ukazuje, jak svobodně dokázala s Janovým odkazem pracovat a jak zdravě jeho zkušenost dokázala přesadit do svých podmínek, zároveň originálně i věrně.

3 09.07.2024

Přestože se kniha zdánlivě – i podle svého podtitulu – omezuje pouze na téma přímluvné modlitby u dvou vybraných světců, ve skutečnosti je velmi chytrým a pronikavým komentářem k celkovému chápání spirituality u Terezky i otce Silvána. A na příkladu obou uznávaných církevních osobností je vlastně obecným pohledem na to, co je v lidském vztahu k Bohu a bližním důležité, prospívající a Bohu-libé. S občasným překvapivým dotekem do duchovního života konkrétního čtenáře, zde tedy konkrétně mě. U vědecké práce bych to nečekal, ale dokázala ve mně něco rozeznít, pohnout mnou a nasměrovat zase k jinému způsobu vnímání existence pro druhé. Zkrátka: hodně dobrý zdroj pro promýšlení, meditaci, modlitbu i kontemplaci. :-)

Moje pozornost byla víc nasměrována k první polovině svazku – k části věnované Terezce. O té už jsem četl desítky knih, a tak trochu se už považuji za znalce. Přesto mě Terezka stále překvapuje (a myslím, že překvapovat nepřestane, tedy doufám že ne :-). I díky téhle knize jsem si teď ještě více uvědomoval, jak nesamozřejmý (a vlastně nečekaný, doslova revoluční) je příklon její spirituality k tomu, čemu dnes říkáme „Terezčina malá cesta“. Terezka byla totiž formována (doma, ve společnosti a, ano, i na Karmelu) dobově dominantním jansenismem a jeho mravní rigorozitou a představou spásy uskutečňovanou skrze skutky a množení zásluh. A také strachem, že pro přísného Boha nic nebude dost. Paní Lachmanová přesvědčivě dokladuje Terezčino odmítnutí tohoto obchodnického vztahu a její naprostou důvěru v Boží působení. To na teoretické rovině není nic neznámého (zrovna včera se ve všech katolických kostelích četla slova apoštola Pavla svědčícího o tom, že „když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“), ale přijmout vlastní křehkost a slabost, nebýt hlasem svým, ale hlasem Božím pro druhé, to není vůbec snadné – a snad nikdo to ve svém životě neuskutečňuje jako Terezka.
Kristus je pro Terezku prostě „současně pramen, z kterého žije, i vrchol, ke kterému směřuje“ a já měl velké potěšení z toho, že jsem si o tom mohl číst v textu, který je podnětný zároveň intelektuálně i spirituálně.

3 08.07.2024

„Lectio je sice bádání, ale o Tom, který je Pravda. Je to sice studium, ale jeho inspirátorem i předmětem je Bůh. Lectio je spíše mystika než technika. Je to víc hledání pravdy Osoby prostřednictvím styku s ní než nějaká intelektuální četba. Je třeba, abychom měli víc úmysl číst Boha nežli číst o Bohu, učit se samému Bohu nežli učit se věcem, které se ho týkají. Je tedy třeba vstoupit do mlčení Božího slova, mít hořící srdce, aby umělo přijmout výklad, jaký nám podá samo Slovo, tak jako emauzským učedníkům. Pro lectio je příznačné, že se udržuje ve světle Božím, a jejím cílem je dospět k důvěrnému styku s ním.“

Na nemnoho stran téhle brožurky se toho vejde překvapivě dost. Pojednání o jednotlivých fázích lectio divina je zde oproti klasickému textu kartuziána Guiga II. z 12. století (lectio -> meditatio -> oratio -> contemplatio) rozšířeno o možné další dvě fáze. Collatio, které obnáší rozmluvu a obohacení sdílením rozjímaného v rámci společenství (původně mnichů, dnes klidně laické modlitební skupinky). A operatio, které udržuje povědomost o tom, že kontemplace má být propojena s aktivním životem pro druhé – jak na to ostatně kladla důraz už Terezie z Ávily. Obojí mi přišlo zajímavé a užitečné.

Samotné části věnující se „svatému čtení“ (která zahrnuje teoretický rozklad i praktické rady) jsou předřazeny kapitoly o čtení Bible obecně, s důrazem jak na použití moderních metod pohledu na text (psychologické, existenciální nebo jazykové), tak na způsob možného výkladu smyslu textu (klasika: literní, analogický, morální a anagogický). Nechybí ani exkurz do historie výkladu Písma ukazující, jaké důrazy kladly na Starý i Nový zákon křesťanští myslitelé jednotlivých epoch.
Není to samoúčelné, myslím. Vrhnout se po hlavě do vnitřního čtení Bible přináší jednak riziko utopení se v textu (hledám ve fragmentu Písma Boha, ale neumím ho najít), jednak riziko jakési „duchovní samomluvy“ (hledám ve fragmentu Písma Boha, ale neumím najít než sebe).
Metodika je prostě důležitá. Ale není nejdůležitější. Tím nejdůležitějším faktorem je lidská ochota nechat se oslovovat (a třeba i rozhazovat a znepokojovat) Božím slovem v Písmu a přistupovat k němu s důvěrou a láskyplnou bázní. Protože Boha si můžu pustit ke svému nejniternějšímu středu, On mi neublíží!

„Jestliže Duch svatý není přítomen v srdci toho, kdo poslouchá, zbytečně mluví učitel. Nikdo ať se nedomnívá, že se něčemu naučí z úst učitele, protože se zbytečně namáhají ústa, chybí-li Učitel vnitřní.“
(Řehoř Veliký)

3 08.04.2024

Je moc hezké, kolik lidí v mém okolí už zná moji vášeň pro svatou Terezku a vše s ní spojené, a proto mi nosí různé terezkovské artefakty, když na ně někde narazí. Pohlednice, záložky, svaté obrázky, články z časopisů... Pokaždé mě to potěší a dojme. :-) Touto cestou (z vyklízené pozůstalosti po něčí babičce) se ke mně dostala i tahle knížka a bylo pro mě zvlášť rozněžňující, že jsem ji přijal z rukou své vzácné řeholní kamarádky, sestry Alžběty (která sama sice není karmelitka, je „jenom“ františkánka, ale je tak super, že to skoro nevadí ;-))

Terezčiny dopisy mám už z dřívějška všechny přečtené, přesto tenhle prvorepublikový výběr byl nějakým zvláštním způsobem novým zážitkem. Asi to bylo v té sto let staré češtině (překládal dominikán Silvestr Braito, další milá okolnost). Na obecné rovině toho nejsem příznivcem, protože jsem přesvědčen, že hlasy svatých mají zaznívat k současnému člověku současným jazykem. Ale tady to prostě bylo nějak milé a zároveň působivé. Promlouvající, zasahující...

„Lilie údolí vyžadují jen jediné kapky rosy, jež kane jen v noci, a tak zůstane ukryta lidským zrakům, Leč až počnou klesati stíny, až se Květ polní stane Sluncem spravedlnosti, vystoupí drobná jeho družka vyhnanství až k němu jako obláček lásky, zastaví se na některém jeho paprsku a bude věčně bleskotati před celým nebeským dvorem jako vzácná perla, jako ostré zrcadlo božského Slunce.“

3 08.03.2024