mirektrubak komentáře u knih

Ke knize jsem se dostal v rámci svého zájmu o pontifikáty Pia XI. a Pia XII., které mají jako společný znak svoji opatrnou politiku vůči fašismu i nacismu. Při prvním seznámení s tímto faktem se v nás může zvednou vlna nevole a hněvu: křesťanský postoj by měl být následováním onoho biblického "ano, ano, ne, ne" a nejvyšší představitel největší církve by neměl váhat při pozvednutí hlasu na obranu tak brutálně stíhané skupiny lidí, jako byli Židé pod krutovládou Adolfa Hitlera. Hochhuthova hra tenhle postoj přikrmuje: papeže vykresluje nejen jako zbabělce, ale v zásadě jako člověka cynicky necitlivého k židovským životům, kterého zajímá jen vlastní sláva, dobré jméno, moc a majetek. Ve hře jsou proto - zjevně záměrně - za sebe posazeny scény, ve které nejprve papež odmítá s chabou argumentací byť jen diskutovat o intervenci ve prospěch Židů, aby si hned následně s nepoměrně vyšším zápalem nechal vyprávět o finančních úspěších jezuitů tam a jinde.
Je takové hodnocení papeže spravedlivé? Nejsem historik a nedělám si nárok na objektivní posouzení, ale těžko mohu souhlasit s Hochhuthovým názorem, že "snad nikdy předtím v dějinách nezaplatilo tolik lidí životem za pasivitu jediného politika". Prezentované přesvědčení, že kdyby se papež postavil hlasitě a zřetelně na podporu Židů v Evropě a jinde, Hitler by tváří v tvář jeho hněvu a hrozbě exkomunikace hodil zpátečku, zastavil transporty a vydal se na kajícnou pouť do Canossy jako Jindřich IV.... no zní to sice jednoduše, ale je to jednoduše hloupé a ahistorické tvrzení. Židovský diplomat a religionista Pinchas Lapide připomíná, že nejvíc se proti transportům protestovalo v Holandsku, odkud bylo odvedeno nejvyšší procento židovské populace (79 %, včetně Edith Steinové, včetně Anny Frankové), zatímco v Itálii bylo 80 % Židů zachráněno. Zdá se tedy, že papežovo neokázalé "nemluvit, ale zachraňovat" bylo dobrou snahou realizovat realizovatelné. Podobně to viděla třeba Golda Meyrová, která v den smrti papeže Pia o něm mluvila vděčně a pochvalně.

Jaká je samotná hra? Nevím, jestli opravdu byla tahle velehra (velká myšleno rozsahem, čistého textu skoro 300 stran, kdyby to chtěl někdo kompletně inscenovat, tak by to muselo trvat tak pět hodin, ne?) napsána na objednávku sovětských tajných služeb, ale určitě tak působí - kromě ověřitelně nepravdivých informací (ne, Němci zvolení Pacelliho papežem nevítali s radostí, naopak) je černobílá a plochá jako nějaká socialistická agitka, jako Anna proletářka nebo epizoda seriálu s majorem Zemanem. Na mě tím působila vlastně opačně - ještě dřív, než jsem si začal dělat ohledně Pia jasno, byl mi na základě takhle lacině propagandistického útoku tenhle "hamižný velkokapitalista" intuitivně sympatický.
Nakonec jsem byl rád, že jsem tuhle knížku četl (včetně toho šíleného doslovu z roku 66), literární zážitek to byl nevalný, ale jako impuls k dalšímu přemýšlení a hloubání to bylo fajn.

2 30.06.2023

„Zajímá tě, jak poznat Gabriela své duše?
Nezachytíš jeho pírka, budeš-li jen přesýpat písek,
neucítíš jeho dech, budeš-li stále pít jen mrtvou vodu.
Musíš se vydat do jiné pouště, objevit jiný pramen.

Tam utišíš svou žízeň, až z ohně vody vyletí pták.
Pak jeho duha tě zastíní jako celou širou Zem.
Tam utišíš svůj hlad, až se před tebou zjeví hora Qáf.

Šeptej a znovu šeptej, dokud ti noc nesmaže tvář.
Šeptej a znovu šeptej, až budeš jen jejím šepotem.
Šeptej a znovu šeptej, až uslyšíš svého Anděla.
On bude Andělem všech, kdo jsou věrni Lásce.“

Adam Borzič ve své sbírce vědomě navazuje na Goetha a jeho Západovýchodní díván. Jak moc zdařile, to nevím, původní Goethovy verše jsem nečetl a ani obecně se v díle tohoto německého multimozku neorientuji.
Ale Borzičovi verše se mi i bez toho líbily, moc se mi líbily. Dýchla na mě z nich atmosféra raně renesančního optimismu, víry v člověka a obdiv k jeho mnohostranným dovednostem. To vše bylo popsáno křehce, něžně, s pokorou vůči jazyku dob minulých, ale bez muzeální nostalgie.
Rovnoměrná pozornost, kterou Borzič věnuje velkým postavám západní a východní minulosti, ukazuje, jak málo toho o civilizaci východu víme – zatímco mnohá jména renesanční Evropy nám jsou minimálně povědomá, mystici súfismu jsou pro nás velkou neznámou. Těžko společně s autorem necítit rozmrzelost nad tím, že s takto obohacující částí světového myšlenkového dědictví nehodláváme ztrácet čas. Těžko tenhle eurocentrismus vnímat jinak než jako kulturní zabedněnost – což Adam Borzič vnímá, reflektuje a předkládá před čtenáře poetickým jazykem ve svých básních a pak explicitněji v navazujícím eseji (ten je zároveň informačně hodnotný a zároveň osobně angažovaný). Na nás čtenářích už pak je, jestli si necháme rozšířit své obzory anebo zůstaneme u předsudečného myšlení a to jediné, s čím si arabský svět budeme spojovat, bude i nadále terorismus a pocit ohrožení vlastního blahobytu.

„Moje míza vtekla v tinkturu světla,
opět jsem se smál, protože jsem mizel.
Mizel a přese mě chodili andělé,
kopce se zvedaly a borové háje voněly
a lidé krásní jako samo světlo
je plnili něhou. (Nebyl jsem sám.)“

2 02.01.2023

„V TRAFICE visí portrét nezvěstného.
Má malou jizvu, odešel odtud v létě.
Zima už dotírá, cesta se ztrácí ve sněhu.
Jestli ho uvidíte, dejte nám prosím vědět.

Obličej s kopírky tmavý, povědomý,
komu je podobný? Nevím, nevzpomínám si.
Dlouhý pruh ulice se vpředu svírá, úží,
obloha míhá se nad soutěskami.“

Líbilo se mi, jak se „vodní tématika“ v různých podobách na stránkách celé sbírky vrací, aniž by to působilo nudně nebo nuceně. Nekonečnost mořské plochy je místy lákavá svojí vznešenou tichou krásou, jindy zneklidňující jako síla, která člověka přesahuje tak, že po setkání s ní nezbývá než bezmocně sčítat ztráty a sledovat, že na holých březích našich životů je „drť ulit, medúza, lastura s trnem“.
Souznění s venkovskou krajinou je přirozené a věrohodné, daleko vzdálené nějaké prvoplánově okouzleně vzdychající přírodní lyrice. A všechno poctivě odpozorováno, poctivě odvyprávěno, v dobré symbióze smutku a naděje, všedního a přesahujícího.

„BEZHLAVĚ řítí se rychlík. Přivřené dveře kupé,
kufry nad sedadlem. Děti u trati v bezděčném
souznění zdvihly ruce.

Cestující rozmlouvají, spí, listují časopisy. Necha-
jí mávající bez odpovědi v krajině s vepřínem.

A přece! Viděli jste? To byl skoro jistě pohyb
dlaně!

Na poslední chvíli.
V předposledním okně.“

2 17.11.2022

„Na náš reflektující vnitřní střed už od narození číhá pudové pokušení nebo iluze představovat si, že abych rostl, bylo by dobré izolovat se v sobě a sobecky si hledět pouze své jedinečné sebedovršující práce: oddělit se od druhých nebo všechno stahovat k sobě. Jenže na Zemi není jen jediný člověk. Jsou jich tu myriády současně. Je to banální samozřejmost. A přesto, postavena do obecných perspektiv rozvíjejícího se světa, nabývá tato samozřejmost stěžejní důležitosti, protože jakkoli jsou myslící bytosti od přírody individualizované, každý člověk přesto představuje molekulu se všemi ostatními, definovaný systém, z něhož nemá úniku. To v prvním přiblížení znamená, že nemůžeme pokročit k cíli sebe samých, když nevyjdeme ze sebe a nespojíme s druhými.“

V tomto útlém sborníku krátkých a nesouvisejících, příležitostných textů jistě nebylo možné představit víc než jen náznak myšlení z dílny Pierre Teilhard de Chardin. Nejspíš to tedy nebyl dobrý první kontakt s tímto často zmiňovaným teologem (ano, dosud nikdy jsem od něj nic nečetl), to jsem si uvědomoval. Ale když už mi v knihovně přišel pod ruku...

První část o štěstí byla nejvíc kompaktní a Teilhard de Chardin v ní kladl důraz na trojí cestu, kterou člověk musí urazit: cestu do středu, ze středu a nad střed. Tedy jinak řečeno: k sobě, k druhým a k Bohu. Tomu je těžko možné odporovat, zároveň to ale určitě není nijak závratně objevná myšlenka – a dost jistě nebyla ani v době, kdy ji její autor dával na papír. Ale užitečné shrnutí a zopakování na škodu být nemůže.

Druhá část tvořila série několika teologových svatebních promluv, přečetl jsem je se zájmem, ale nemyslím si, že by knize něco chybělo, pokud by zde nebyly – vlastně už teď, pár dní po přečtení, si jen matně vybavuji, o čem v nich abbé Pierre hovořil...

Poslední sekci knihy tvořilo několik samostatných zamyšlení na společné téma lásky jako prvotní a všudepůsobící kosmické energie. Líbilo se mi zdůraznění, že neděláme dobře, když lásku jaksi zavíráme do několika definovaných typů vztahů, kde ji vymezujeme řečiště pomoci morálky a společenských zvyklostí. Tím nemá být řečeno, že láska má ignorovat morálku a společenské zvyklosti, prosímpěkně, to Teilhard de Chardin netvrdí (ani já ne! :-), jen s lítostí konstatujeme, že ji nerozpoznáváme všude tam, kde skrytě působí. Méně se mi líbila představa, že cílem interakce naší lásky se světem by mělo být naše rozplynutí v jakési univerzální lásce – příliš mi to připomínalo východní náboženství -, ale Teilhard de Chardin naštěstí zdůrazňuje nutnost „totalizování bez depersonalizování“, tedy začlenění do celku bez ztráty vlastní osobnosti. To začlenění do společné noosféry (řekl bych: „poznání jednoty přírody a civilizace v lásce“) nevidí otec Pierre jako něco volitelného nebo symbolického. Ne, není to pro něj jen poetické vyjádření, ale v zásadě evoluční nutnost – člověk je podle něj stvořen tak, že se trvale zdokonaluje v lásce a sjednocuje se v lásce se světem. No, nedávno jsem podobný názor slyšel při teologické diskuzi u piva a docela nesouhlasil, ale když má tahle teorie tak vlivného zastánce, tak si ji tady u sebe značím k opětovnému prozkoumání.

2 16.09.2022

Benediktův životopis jsem měl tendenci vnímat jako přiznanou legendu, u které se nejenže nepochybuje o smyšlenosti konkrétních zázraků, ale jako nejistá se bere vlastně i samotná Benediktova existence (není to jen pohled sekulárního světa, v tomto duchu se Benedikt představuje i studentům teologie) - do toho ten lidový, až pokleslý, naivní styl, no a výsledkem byl pocit, že jak Benediktova řehole, tak jeho životopis (z knihy Dialogy z pera Řehoře Velikého) je pro čtenáře v našem století už hodně problematické čtení, které je sotva něčím víc než historickou zajímavostí.
Náhled Waltera Nigga na Benediktův život mě zaujal právě tím, jak odlišný postoj zaujímá. Bere totiž Benedikta velmi vážně a staví jeho pevnost a pokornou oddanost do protikladu s moderním světem. Je v tom někdy (podle mého názoru) dost nespravedlivý a někdy i vyvolává pocit, že si vlastně jen skrze Benedikta vyřizuje účty s dobou, které přestal rozumět, ale ... ale přesto je na řadě míst překvapivě aktuální a jeho kritické postřehy vůči našemu pohodlnému křesťanství jsou dosti trefné – a stojí za to, se nad nimi zamyslet.

Samotná drobná knížka je členěna do tří částí. Nejprve pan Nigg převypráví to nepodstatnější z Benediktova života (podle Řehoře), pak okomentuje pro něj důležité části jeho Řehole, a nakonec se nám dostane i ukázek z obou interpretovaných děl – a můžeme si tak udělat sami obrázek.
A protože je to knížka útlá a dobře čtivá, dá se zmoct za jeden večer - a pro mě osobně to byl večer příjemně strávený a tohoto svého setkání s Benediktem nelituji.

2 09.12.2021

Když jsem si v předmluvě ke knize četl o tom, že čas už od doby sepsání spisu pokročil, že tedy máme brát s určitou rezervou nejen použitou terminologii tomistické scholastiky, ale že se zejména nemáme vyděsit polemickým tónem směrem k teologickým postojům našich protestantských bratří, tak jsem se vnitřně připravoval na stránky plné přísnosti a netolerance vůči všemu nekatolickému. Ale ono to tak nebylo, vůbec ne – a o to větší bylo moje potěšení z pobytu na stránkách této knihy!
Promluvy o milosti jsou v prvé řadě velmi srozumitelným (na poměry žánru, samozřejmě :-) úvodem do tématu, který milosti rozděluje na vnější (které přijímám skrze stvořené věci, typicky svátosti) a vnitřní, a dále je ještě člení a popisuje. Zvlášť jsem ocenil kapitoly o predestinaci, lidských zásluhách na vlastní spáse a spolupráci člověka a Boha (tedy: řádu přirozenosti a řádu milosti), na formování vlastního svědomí a cestě ke spáse – tak dobře uchopitelný historický přehled i systematické rozdělení jsem možná zatím v rukou snad ani neměl.
Ale ještě více si mě otec Journet získal způsobem, jakým o milostech píše – milosti v jeho textu nejsou jen teoretickým teologickým tématem, jeho podání podněcuje a zapaluje, povzbuzuje nás k tomu, abychom se darům Boží milosti otevřeli a ve svých srdcích a životech je nechali růst a rozkvétat.

2 22.10.2021

Připojuji se k povzdechům dříve hodnotících čtenářů: jazyk publikace opravdu není vůbec vstřícný vůči laikům v oboru. Ale s tím se nejspíš nedá nic dělat, kniha jistě ani nechce předstírat, že by byla popularizační příručkou, takže nám nejde naproti a nic nám neulehčuje. A vzhledem k tomu, že v mém případě se text setkal s velmi nepoučeným čtenářem, čtení bylo dlouhé a namáhavé, často přerušované nutným doplňováním základních informací o jednotlivých filozofických směrech – a také cizích slov, na které jsem zde narazil vůbec poprvé nebylo málo.
Přesto jsem si četl se zaujetím a zájmem – pronikat do tajů tak složitého oboru jako je etika bylo rozhodně zajímavé a zajímavý byl i objektivně-vědecký pohled, který vyvažoval moji tendenci věřícího člověka zaměňovat si etiku s teologickou antropologií a morálkou.
A taky jsem se mohl dozvědět, jaký je rozdíl mezi teleologicky intencionalistickou a deontologicky neintencionalistickou morální teorií – no kdo by odolal? ;-)

2 14.10.2021

„Slova, jejichž smysl je pro lidský život nejbohatší, je vždy velmi nesnadné vymezit. Vždy je tu nebezpečí, že naši myšlenku buď umenší nebo přesáhnou.“

Jsem za tuhle knížku o lásce a přátelství rád. Jsem rád za každý hlas, který se pokouší vrátit správnou hodnotu dvěma pojmům, které jsou tak klíčové pro každý plně prožívaný lidský život. Není to ovšem snadné, protože v našem stereotypním myšlení mají význam po mém soudu dost posunutý. Vždyť tak často slouží věta „ale já jsem zamilovaný“ jako univerzální (a „přes mrtvoly“ prosazovaný) nárok na osobu, která je cílem takto naší pojímané lásky. A pod větou „je to moje přítelkyně“ se také asi leckomu vybaví spíš „sex bez prstýnku“ než sebesdílení a vzájemné prožívání radostí a strastí. Těšilo mně se do Maritainových zamyšlení nořit, i proto, že vracejí lásce a přátelství jejich hloubku, pestrost a závažnost i závaznost – a také mi dodávají sebevědomí používat slova láska a přátelství bez ostychu v jejich pravém významu.

Jenže napsat, co láska a přátelství nejsou je snazší než definovat, co jsou. Ona je otázka, jestli je to vůbec možné, jestli povídání o lásce a přátelství v nějaké systematické podobě není úkol přesahující lidské síly. U Maritainových myšlenek jsem ten pocit měl. S mnohým jsem souhlasil, s něčím polemizoval, nad mnohým se ku svému prospěchu zamyslel jinak, než jsem byl zvyklý – ale k žádné definici pojmů jsme se společně ani nepřiblížili, žádné definitivní „láska je když...“ u mě při čtení nenastalo, na to je asi Maritain příliš zajatcem své vlastní optiky.

Za asi nejzajímavější myšlenku považuji, že láska k Bohu je vlastně podmínkou lásky k lidem. To mi, jako věřícímu, zní velmi blízce a pochopitelně, rozumím tomu a souhlasím (má vlastní láska k lidem se razantně prohloubila, když jsem své bližní začal vnímat jako milované Boží děti, když vím, že Bůh je miluje mým prostřednictvím, že je jaksi „miluje mnou a se mnou“). Zároveň se mi ale zdá, že je to výrok, který má potenciál být zásadně nepochopen: má snad znamenat, že nevěřící manželé nejsou schopni milovat jeden druhého kvalitně? Anebo že ve smíšeném manželství (myšleno: v manželství s jedním křesťanem) je láska praktikujícího křesťana hodnotnější? Pan Maritain to možná naznačuje, ale já tomu moc nevěřím. Místo „aby tam byla láska, musí tam být Bůh“ to vidím jako „pokud je tam láska, je tam Bůh“, a to i tam, kde se o Bohu neví nebo nemluví (nebo i tam, kde se o lásce nemluví) - vždyť nic menšího než Bůh nemůže být zdrojem něčeho tak krásného a silného, jako je správně žitá přející láska.

2 21.09.2021

„Skutky nejsou ‚dobré‘ nebo ‚špatné‘ proto, že o tom tak rozhodl Bůh, ale Bůh je přikazuje nebo zakazuje proto, že jsou pro člověka buď ‚dobré‘ nebo ‚zlé‘. Z tohoto důvodu nejsou morální zákony Písma vzdálené vlastnímu bytí člověka, ale vyvěrají z jeho přirozenosti; zlo lidské bytosti škodí a proti ho Bůh zakazuje; dobro člověka naopak zdokonaluje, a proto ho Bůh přikazuje. V tomto duchu Písmo učí, jak mají lidé žít správným způsobem, aby se jejich vlastní bytí zdokonalovalo, když budou činit dobro, a morálně neupadalo, budou-li činit zlo.“

Kniha si přiznaně klade za cíl přiblížit morální teologii formou „stravitelnou pro průměrně vzdělaného čtenáře“. A přesně taková publikace to taky je: nastiňuje v kostce historii a smysl morální teologie, dává orientaci v terminologii tím, jak definuje základní pojmy oboru (svoboda, zákon, svědomí, ctnosti a hříchy...) a vztahy mezi nimi. Je to bez hlubšího vhledu (a občas bez hlubší sebereflexe ze strany autora-kněze, někdy se mi zdá zjednodušení až přílišné: církev má pravdu, protože má pravdu a basta fidli! ;-), samozřejmě, na to prostě není dost místa. A tak zájemcům o přemýšlení o morálce z teologického pohledu sice na žádné otázky neodpoví, ale možná pomůže naučit (si) ty správné otázky klást, srozumitelným způsobem. A to není málo.

Zdá se mi, že titul knihy Dva romány o lásce je vlastně velmi nepravdivý. Jednak žánrově: oba začleněné příběhy se pro svůj počet stran i dějovou šíří za romány považovat nemohou. Ale hlavně jde o to, že té lásky v ní není mnoho. Alespoň pokud si budu lásku, společně s jedním ze starověkých církevních Otců (konkrétně to byl Pseudo-Dionysios Areopagita), definovat jako sílu, „která nedovoluje milujícímu zůstat v sobě, ale nutí ho, aby se sjednotil s milovaným“. Ale vzhledem k tomu, že lásku často vnímáme jako milenecký poměr dvou lidí, nebo touhu po něm, tak zřejmě u široké čtenářské obce pocit rozporu mezi titulem a obsahem nenastane. A taky chápu, že název „Dvě novely o očekávatelně marné snaze o zaplnění vnitřní prázdnoty“ by prodejnosti knihy příliš nepomohl. :-)

Novelu Za měsíc, za rok zaplnila paní Sagan zajímavými lidmi, sice chybujícími a tápajícími, ale sympatickými. Nadbíhají si, dobývají se a odmítají, využívají se a zneužívají, občas se i potěší. To vše čtivě a svěže popsáno, s plynule ubíhajícími dialogy, takže jsem se při čtení nenudil. Jen ta láska ... chyběla.
Setkání s Cécile (vypravěčkou příběhu Dobrý den, smutku) pro mě bylo literárně nejzajímavější, její hledání sebe samotné v nových životních situacích, její sympatická otevřenost i trvalý boj s vlastní sebe-manipulací byl podnětný i pro mě, jakožto čtenáře již generačně vzdáleného. Novela už dnes nemá potenciál šokovat (jako v době svého napsání), ale stále má čím zaujmout.

2 26.08.2021

Podtitul knihy zní „Pokus o nalezení hermeneutického klíče ke Gn 27,1-45 pomocí komplexní exegetické analýzy“, což nutně vyvolává pocit, že se nám do rukou dostalo něco velmi složitého a velmi nudného :-) To je ale pravda jen částečně. Text určitě složitý je, také se jedná o disertační práci a nikoli popularizační příručku. Ale nudná? Ne, mně přišlo probírání se příběhem Jákobova (možná spíš Rebečina?) podvodu vyloženě fascinující a byl jsem doktoru Hřebíkovi vděčný za to, jak pečlivě mi tenhle složitý biblický fragment z mnoha různých úhlů nasvítil.

Ne všechno mě bavilo stejně. Mimo můj zájem zůstal sémiotický rozbor nebo rozkrývání vrstev textu a pramenů, které byly zdroji pro finální podobu perikopy. Zajímavější bylo hledání inspirací v mimobiblických příbězích. Ale vůbec největší dobrodružství bylo dekódovat skryté významy textu, v tom byl pro mě největší poklad téhle práce. Třeba optika feministické teologie ukazoval Rebeku jako osobu na okraji hierarchie a instituce rodiny, která tak jediná mohla svým vstupem do děje naplnit Boží zaslíbení (protože Izák byl povinován tradici a musel dát požehnání prvorozenému, tedy „musel“ být obelstěn a „musel“ být slepý, aby sehrál svoji úlohu). Nebo pohled hlubinné psychologie, která na zápletku aplikuje Jungovy metody a vedlejší postavy tak interpretuje jako jednotlivé aspekty Jákobovy osobnosti, kde konflikty postav jsou vlastně personifikovaným zobrazením konfliktů ve vědomí a nevědomí Jákoba! Super!

Podobné hrátky s literárním textem ale nesou nemalé riziko. Hrozí nám, že pro nás bude zkoumání textu pouze příležitostí pro prezentací vlastní exegetické originality. Nebo že si do textu promítneme naše vlastní představy a zaměníme tak exegezi (tedy vytažení smyslu z náboženského textu) za eisegezi (tedy vkládání vlastního výkladu do textu) - naše hermeneutická přání se tak stanou rodiči našich myšlenek. To by bylo špatné (protože nepoctivé a klamající), ať už by šlo o jakýkoli text, ale v případě Bible je to ještě mnohem víc citlivé, jedná se totiž o slovo Boží, ke kterému je třeba přistupovat se zvláštní úctou. Proto patřilo poslední slovo teologickému výkladu (tomu zvláštnímu napětí mezi něčím tak svrchovaně božským, jako je požehnání a něčím tak přízemně lidským jako je podvod) a proto také kniha zůstala bez vyřknutí rozhodného posledního slova, které by vše definitivně vysvetlilo. To může být zklamání, vím, ale Písmo svaté prostě není detektivka s Poirotem :-)

„Dobří mají být odměněni a zlí potrestáni; to vyžaduje striktní smysl pro spravedlnost. Jákobův příběh nás však vede ke konfrontaci s Bohem, který se nechová tak, jak se my domníváme, že by se měl chovat. Jsme tu konfrontováni s Bohem, jehož úmysly nám zůstávají téměř úplně skryté, ale o němž máme v každém případě jistotu, že se k nám, jakkoli jsme nehodní, sklání se svým požehnáním. Stojíme tu před propastným tajemstvím Boha, který se svou přízní ochotně vstupuje do života hříšných lidí. Bůh nám bude žehnat, ať si to zasloužíme nebo ne. Bůh nás přijímá takové, jací jsme, se všemi našimi limity a nedostatky. Podobně jako Jákob v podivuhodném příběhu svého života jsme ve svém vztahu k Bohu poznenáhlu vedeni k tomu, abychom vděčně uznali že všechno je pro nás darem.“

2 10.07.2021

Tato posynodální exhortace vyzdvihuje význam Písma svatého jako živého textu. Oproti představě zaprášené knihy, kterou čteme vlastně jen z povinnosti (protože je stará a vzácná), ale moc ji vlastně ani nerozumíme, staví Písmo jako partnera v aktivním oboustranném dialogu. Písmo je zde popsáno jako text, který v každém čtenáři ožívá, který ke každému čtenáři promlouvá exkluzivně, specifickým způsobem ve specifických životních podmínkách každého věřícího (nebo budoucího věřícího :-)
Písmo se zde také představuje jako střed života církve, které teprve skutečným přijetím lidmi naplňuje svůj smysl, a které teprve odezvou ze strany člověka roste o dotváří se. Nejen my potřebuje číst a poznávat Boha v Písmu. Také Bůh potřebuje, abychom Ho v Písmu četli a poznávali.

„Bible působí svým vlivem v průběhu staletí. Ustavičný proces aktualizace přizpůsobuje její výklad současné mentalitě a jazyku. Toto přizpůsobování je do značné míry usnadněno konkrétním a bezprostředním charakterem biblické mluvy, avšak její zakořeněnost ve starověké kultuře vyvolává řadu obtíží. Je proto třeba neustále znovu převádět biblické myšlení do současného jazyka, aby bylo vyjádřeno způsobem vhodným pro posluchače. Toto tlumočení musí ovšem zároveň být věrné originálu a nesmí texty znásilňovat ve snaze přizpůsobit je názoru nebo přístupu, který je v dané chvíli v módě. Je zapotřebí nechat v plném jasu zazářit slovo Boží, byť ‚vyjádřené lidskými jazyky‘.“

Na pohled nenápadná knížečka, která je ale důležitá svým významem, protože uvolňuje biblickým exegetům (a vlastně teologům obecně) ruce pro jejich Sapere aude :-) A dělá to velmi rozumným, uvážlivým stylem: zároveň se svobodou upozorňuje na meze a hranice jednotlivých exegetických metod, na vzájemné doplňování jednotlivých způsobů bádání: typicky kombinováním vědecké i duchovní exegeze, synchronního a diachronního čtení, literárního i alegorického smyslu - jsme upozorňování, že žádný výklad není výlučný (se zvláštním upozorněním na nebezpečí fundamentálního pohledu - který je „sebevraždou myšlení“), že smysl celku Písma je podobný „mnohohlasé symfonii“.
Zároveň autoři díla (vedeni kardinálem Ratzingerem – budoucím papežem) upozorňují na nutnost prozkoumávání Písma v tradici církve, protože čtení Písma nikdy není zcela soukromé, ale slouží celému společenství. To je důležité: intelektuální vědecká práce musí být v úzkém spojení s růstem duchovního života, musí sloužit rozkvětu života ve víře a lásce jednotlivce i církve.

2 03.01.2021

„Někdo si možná myslí, že do Božího lidu patřili a patří dodnes jen ti, kdo už Boha nalezli, kdo mají srdce plné pokojné jistoty, že Bůh je s nimi a oni s ním. Jistě jsou i takoví lidé, ale žalmista přesto vymezuje Boží lid zcela jinak. Patří do něho i ti, kdo ještě nenalezli, kdo jsou třeba sevřeni všelijakými pochybnostmi a nejistotami, ale kdo právě uprostřed všech svých nejistot a pochybností Boha upřímně hledají, kdo stojí o to, aby jej našli, aby se s ním setkali a odevzdali se mu.“

Líbí se mi na Janu Hellerovi, že se v něm tak dobře kombinuje detailní znalost Bible se schopností porozumět lidem pod kazatelnou, to je velký a nesamozřejmý dar, bez kterého by léta studia a prohlubování vědomostí byla k ničemu.
U sbírky promluv, která vznikala v různé fázi Hellerova působení a dotýkala se různých témat není možné udržet stále stejnou pozornost – místy je Heller příliš badatelský, rozbory a výklady hebrejských zdrojů se mu nedaří srozumitelně „zdnešnit“, jindy to bere trochu moc hopem (což je samozřejmě pochopitelné a nevyhnutelné: kázání má svoji doporučovanou délku) a někdy zase působí dojmem, že při vysvětlování ignoruje logické námitky, které by mu mohly narušit jeho výkladovou osnovu. Ale to jsou jen výjimky, v drtivé většině případů jsem pouze s velkým obdivem a údivem sledoval, jak mi profesor Heller představuje neznámé části Bible (hodně se soustředí na žalmy, které nejsou středobodem mé spirituality) a naplňuje je smyslem a poselstvím i pro mě dnes a tady; nebo jak nasvěcuje známé texty nevšedním způsobem a ukazuje mi souvislosti a závěry, který jsem ani při opakovaném čtení neviděl, ač jsem je měl celou dobu před očima. To bylo úchvatné!

„My si to leckdy představujeme tak: Ať nám Bůh dá nejdřív silnou víru, pevné zdraví a příznivé okolnosti a pak se třeba do těch jeho úkolů pustíme. Jenže ono je to docela jinak: Silné ruce a statečnou víru dává Bůh teprve těm, kdo už uposlechli a do Božích úkolů se už pustili. Když se svýma slabýma rukama pustíš do něčeho dobrého, uvidíš, jak ti najednou při té práci ruce sílí, jak Bůh sám ty slabé, malomocné a nemocné ruce mění na ruce silné, pevné, zdravé a schopné.“

Evangelický pohled na Písmo je pro mě (praktikujícího katolíka) užitečný a osvěžující. Chybějící pohled církevní tradice je nahrazen důrazem na původní text a jeho výklad. Je to trochu jako studovat zvíře podle modelu kostry – nedostanu sice přesnou informaci, jak zvíře doopravdy vypadá (kterou bych měl při pohledu na živý exemplář), ale můžu mnohé pochopit o principech a základech jeho fungování.
Ale hlavně: při čtení slov zapáleného evangelického kazatele je nepřehlédnutelné, že nás toho mnohem víc spojuje než rozděluje. Že toho máme tolik společného. Že je nám všem potřeba Boží lásky a podpory a že všichni na tomhle světě stejnou měrou potřebujeme pomoc se svým klopýtáním a opakovaným troskotáním .

„My sami na těch Božích cestách chodíváme jako slepí (Izák), klopýtáme jako kulhavý Jákob, žádná sláva, žádný švarný krok. A přece jde Bůh s nimi oběma a s námi všemi. Postižení nám otevírá oči pro Boží milost. A tak až někdy budeme umdlívat a padat do hlubin, až se budeme cítit celí ochromlí, zranění a rozbolestnění, ba neschopní další pouti, s rozdrcenými klouby i srdcem, řekněme si s Izraelem: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš, dokud mi neotevřeš dveře svého království.“

2 08.07.2020

„Sklopený zrak Boha vidí a sklopený zrak je pro srdce povznesením. Žádný zrak totiž není tak ostrý jako zrak víry, a přesto je víra, lidsky řečeno, slepá; neboť mysl, rozum je, lidsky řečeno, ono vidoucí, ale víra je proti rozumu. Takto je sklopený zrak vidoucí, a co sklopený zrak znamená: pokoru, pokora je povznesení.“

Boží syn, který je nám podoben ve všem kromě hříchu. Farizej, celník a možnosti spásy. Žena, která Pánu myje nohy a svojí láskou přikrývá své hříchy. Tři situace z Nového zákona, které spojuje právě téma hříchu, slouží Kierkegaardovi jako výchozí body ke kratším zamyšlením nad tím, kde se v těchto příbězích nacházíme my, křesťané. Nejvíc mě zaujal prostřední obraz: celník a farizej jako symboly pýchy a pokory. My dnes samozřejmě víme, která cesta vede k ospravedlnění, kdo je nám vzorem a kdo ne – ale Kierkegaard nás upozorňuje, že stavět se za jednu nebo druhou postavu není správné – že správné je nesrovnávat se vůbec, jen stát před Bohem se svým životem a nedívat se, jak jsme na tom v porovnání s druhým. Protože to potom pouze nahrazujeme větu „Díky Bohu, že nejsem jako ten celník.“ větou „Díky Bohu, že nejsem jako ten farizej.“ - a když se hrneme na poslední místo jen proto, že víme, že poslední budou první, není v tom žádná pokora, jenom vychytralost.

Pří tomto mém prvním setkání s Kierkegaardem mě snad ještě víc než obsah zaujala forma. Opakování myšlenek, opakování slovních spojení, dlouhé věty, které se kroutí od úvahy k úvaze. Působilo to hodně litanicky, živě, skoro jako autentický zápis proslovu velmi zaníceného vypravěče ve stavu vytržení (méně uctivý čtenář by možná řekl, že to zní jako kázání po pěti pivech, pardon mistře :-). Ale fungovalo to, zvláštním způsobem, ale fungovalo. Zřejmě i díky překladu, který trochu evokuje jazyk předminulého století, to vypadá trochu jako křesťanská varianta rytmického šamanského tlučení do bubnů – podmanivě, až hypnoticky.
Jsem hodně zvědavý na Kierkegaarda v nějaké rozsáhlejší knize.

„Je zkouška takováto: milovat Krista víc než otce a matku, zlato a statky, čest a vážnost? Ne, zkouška, v níž je tato žena zkoušena, je: milovat svého Spasitele víc než svůj hřích. Ano, možná žil ten, kdo miloval Krista víc než otce a matku a zlato a statky a čest a život, a přesto miloval svůj hřích víc než svého Spasitele, miloval jej ne v tom významu, že by v něm chtěl setrvat, že by chtěl nadále hřešit, nýbrž v tom významu, že jej nechtěl řádně doznat. V jistém smyslu je to strašlivé, ale je to pravda, a každý, kdo jen trochu zná lidské srdce, to dosvědčí: ničeho se člověk tak zoufale nedrží jako svého hříchu.“

2 21.05.2020

„Já mám jednu dogmatickou jistotu: Bůh je přítomen v životě každé osoby. Bůh je v životě každého jednoho. I když byl něčí život katastrofou, i když je rozbitý neřestmi, drogami nebo čímkoliv jiným, Bůh je v jeho životě. Můžeme a musíme ho hledat v každém lidském životě. I když je život člověka polem plným bodláčí a plevele, vždy je v něm i prostor, na němž může vyklíčit dobré semeno. Je třeba důvěřovat Bohu.“

Pro pořádek je třeba uvést, že tento knižní rozhovor vlastně není knižní rozhovor :-) Otec Antonio se s papežem Františkem sešel třikrát a samotné povídání by více než 150 stran knihy nenaplnilo – jedná se tedy víc o jakéhosi komentovaného průvodce jejich setkání, autentická slova Svatého otce jsou doplněna úvahami, zařazována do kontextu jiných Františkových výroků a činů.
Přesto kniha nepůsobí dojmem uměle nastavované kaše, kdepak. Kniha je napsána čtivě a přístupně pro běžného (nejen katolického a vlastně nejen křesťanského) čtenáře, aniž by František slevil z obvyklé hloubky nebo naléhavosti. Jedinou výjimkou byla pasáž o speciálním jezuitském poslání, tam nám to bylo asi tematicky docela vzdálené.
Každopádně: Kniha nabídne Františka zase trochu jinak, než jak ho známe z jeho kázání a papežských dokumentů, kde je sice také velmi lidský a otevřený, ale musí vážit každé slovo. Mimochodem: já třeba až do včerejška nevěděl, že František „velice miluje“ Dostojevského a obdivuje obrazy Caravaggia :-)

„Je potřebná církev, která se nebojí vstupovat do jejich noci. Je potřebná církev, která je schopna potkávat lidi na jejich cestách. Je potřebná církev, která se dokáže zapojit do jejich rozhovorů. Je potřebná církev, která dovede vést dialog s těmi učedníky, kteří, prchajíce z Jeruzaléma, jen bezcílně bloudí sami se svým vlastním rozčarováním a zklamáním z křesťanství, jež považují už jen za neúrodné pole, pole neplodné a neschopné přinášet smysl.“

2 18.05.2020

„Objevíme-li krásu eucharistické formy křesťanské existence, dojdeme také k přemýšlení o mravních energiích, které jsou touto formou aktivovány v podpoře autentické svobody, která je Božím dětem vlastní. (...) Tuto připomínku mravního významu duchovní bohoslužby nelze vykládat v moralistickém smyslu. Je to především šťastný objev dynamiky lásky v srdci toho, který přijímá dar Pána, zcela se mu odevzdává a nachází pravou svobodu. Mravní proměna, která je implikována bohoslužbou, kterou Kristus ustanovil, je vnitřní úsilí a srdečná touha odpovědět na lásku Pána celým svým bytím, i s vědomím vlastní křehkosti. Dobře se to ukazuje v evangelním vyprávění o Zacheovi. Když pohostil Ježíše ve svém domě, byl celník zcela proměněn: rozhodl se polovinu svého majetku dát chudým a těm, od kterých příliš mnoho požadoval, vrátil čtyřnásobně. Mravní úsilí, které vyvěrá z přijetí Ježíše do našeho života, pochází z vděčnosti, že jsme zakusili nezaslouženou blízkost Pána.“

Exhortace Sacramentum caritatis se hodně liší od encyklik Spe Salvi a Deus caritas est, které mohou nabídnout mnoho zajímavého k přemýšlení i nevěřícím čtenářům – pokud se zajímají o lásku, spásu, naději a vztahy mezi lidmi. Tato exhortace je jiná: obrací se dovnitř, k lidem, kteří jsou již v církevním domě zabydlení.
Eucharistie, která je titulním tématem exhortace, je v podaní papeže Benedikta výchozím místem, který osvětluje ostatní aspekty života praktikujícího katolíka. Večeře Páně je referenčním bodem a na vše ostatní se nahlíží jakoby „skrze eucharistii“, optikou této centrální svátosti. Dává to smysl, odpovídá to významu, který oltářní svátost má.
Často jsem si v textu ověřil, že jsem v souladu s názorem emeritního Svatého otce, to jsem byl rád, bral jsem to jako povzbuzení, které posiluje moji ochotu dále prohlubovat své žité křesťanství. Často jsem také s uzarděním musel konstatovat, že mě papež Benedikt přistihl při vlažném nebo nedůsledném praktikování církevního života – to jsem se zase dušoval, že se polepším :-). A výjimečně jsem se i rozhodl – s velkou úctou k autoritě římského biskupa, samozřejmě – , že se budu nadále řídit svým svědomím. Protože poslušnost je v církvi důležitá, ale ne nejdůležitější ;-)

„Opravdová radost totiž spočívá v poznání, že Pán zůstává s námi jako náš věrný průvodce. Eucharistie nám dává objevit, že se zemřelý a zmrtvýchvstalý Kristus se v tajemství církve projevuje jako náš současník. Stali jsme se svědky tohoto tajemství lásky. Přejme si navzájem, abychom šli na setkání s eucharistií plni radosti a úžasu, abychom zakoušeli a hlásali jiným pravdu těch slov, jimiž se Ježíš rozloučil se svými učedníky: Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

2 05.05.2020

„Ke zralosti lásky patří, že zahrne všechny síly lidského bytí, že člověka integruje v jeho celistvosti. Setkání s viditelnými projevy Boží lásky může v nás vzbudit pocit radosti, který vyvěrá z vědomí, že jsme milováni. Avšak to setkání volá také na kolbiště naši vůli a náš rozum. Poznání Boha je cesta k lásce, a ‚Ano‘ naší vůle k jeho vůli sjednocuje rozum, vůli a cit k celistvého úkonu lásky. Tento proces však stále probíhá: láska není nikdy ‚hotova‘ a dokončena; mění se během života, zraje a tím si zůstává věrna.“

Přestože tato encyklika pečlivě lásku kategorizuje a zajímavým způsobem odděluje její různé rozměry (eros, philia, agape), nejvíc oslovující pro mě byla tam, kde klade důraz na to, že její základní zdroj je týž, že je sycena ze stejného prazákladu. Není možné mít lásku k Bohu, a přitom nemít lásku k lidem. Nelze mít lásku ke svým nejbližším a být bez citu ke společenství. Nelze milovat ty, které máme nadosah a nevidět hladovějící, žíznícími, cizince, nahé, nemocné, vězněné...

Já vím, je to paradox. Každá láska vytváří unikátní prostor, který je neopakovatelný. Zároveň má každá láska, pokud je hodna svého jména, něco podstatného společného – ochotu vyjít ze sebe, být zde pro bližního. Univerzalita i partikularita v jednom.
Ve zkouškách času koronavirového se to zdá být ještě o něco patrnější: smutek z odloučení je v zásadě stejný, když máme životního partnera nedostupného tisíce kilometrů daleko nebo maminku v izolaci za pouhou jedinou zdí. Ale je to právě láska, která každý stesk nakonec pomůže překonat a všechno obrátí v dobré. Protože už svatý Pavel věděl, že „ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“

2 16.04.2020

„Teologie a zvěstování musí být ve správně chápaném smyslu misijní, tj. musí objasňovat formulace víry tak, aby byly smysluplné v konkrétních lidských situacích a staly se skutečným nárokem na člověka a výzvou k rozhodnutí. Nestačí stále poukazovat na formální autoritu Boha nebo církve; jde o to, abychom druhému pomohli učinit svéprávné rozhodnutí víry. To však je možné pouze tehdy, když tomuto rozhodnutí víry poskytneme místo v lidské zkušenosti. Bez tohoto ‚styčného bodu‘ a bez zkušenostního přístupu zůstávají všechny ostatní teologické argumenty na vodě; bez tohoto místa v životě nemají životní sílu, jsou abstraktní a stávají se ideologií.“

Pronést živou křesťanskou víru dějinami není snadné. Je to jako kráčet po lávce nad propastí. Po velmi úzké lávce nad velmi hlubokou propastí. Z této pomyslné lávky se dá spadnout na obě strany a naší neustále opakovanou chybou je, že to přehlížíme; že v závislosti na našich zkušenostech a vrozených charakteristikách vidíme riziko pouze v jednom z extrémů, a ve snaze se mu vyhnout snadno zabředneme do druhého – jako když má golfista panický strach z jezírka napravo a v urputné touze ho netrefit pošle míček do rokle vlevo. Výsledný efekt je stejný.
Uvedení do víry kardinála Kaspera se mi jevilo cenné právě v jeho vyváženosti, která ale není bázlivá nebo alibistická, není to žádný nemastný neslaný průměr, není to snaha vyjít se všemi za každou cenu. Naopak, často je ostrý ke konzervativcům i progresivistům (úžasná věta: „Mnozí kritikové by měli být nikoli méně kritičtí, nýbrž kritičtější a neopakovat nekriticky všechno kritické.“). To není příliš atraktivní způsob psaní knih, není prvoplánově provokativní, takže nevyvolává nadšení u žádné z názorových skupin v církvi. Ale považuji ho za velmi užitečný. Uvažování o Bohu je důležitá věc a vyžaduje si důkladnost a přesnost myšlení.

Sám na sobě jsem cítil, jak je mi kardinálův přístup prospěšný. Připomněl mi, že jsme byli stvoření jako bytosti s rozumem právě proto, abychom korigovali naše přirozená tíhnutí a neuchylovali se k intuitivnímu zjednodušování. Napíšu to konkrétněji: Když slyším konzervativního katolíka, nepotřebuji žádné zvláštní úsilí, abych v jeho slovech rozpoznal to nebezpečné. Když slyším liberálního katolíka, nepotřebuji žádné zvláštní úsilí, abych v jeho slovech rozpoznal to podnětné. Ale pro pravdivější chápání světa potřebuji zaměřit svůj rozum na hledání užitečného v tom, co mi nesedí a problematického v tom, co mi konvenuje. Až na výjimky se tam pokaždé něco najde.

„Víra není důvěřivá lehkověrnost a nekritická prostota, víra a kritické myšlení nejsou protiklady, nýbrž patří neoddělitelně k sobě. Víra by se bez tohoto kritického prvku stala planou a slabou. K obnově víry nemůže dojít ani uchováváním předkritické mentality, ani nekritickým přijímáním všeho nového. Obnovení ve víře vyžaduje, aby se znovu rozvinul kritický prvek víry, to jest její dimenze obrácení. Bez obnovení z ducha modlitby a pokání není možné vnější obnovení církve.“

Knížka kardinála Kaspera vyšla před padesáti lety, přesto nepůsobila zastarale. Je to proto, že nereflektuje na společenské aktuality, ale zabývá se teologickými otázkami obecněji. Nefunguje jako průvodce konkrétní situací, spíš jako obecný návod, jak se v hledání Boha neztratit (a jak v hledání sebe neztratit Boha).
Vybrat konkrétní téma, které mě zvlášť zaujalo není snadné, všechno je zde propojené a navazuje na sebe. Snad bych zmínil jen Kasperovo přesvědčení, že smyslem církve je vždy Bůh (ne naopak), že v jádru víry církve (která není podložitelná důkazy přírodovědného typu) se nachází něco velmi cenného, že je úkolem křesťanů to chránit a vlastním životem uchovávat, protože církev není jen hierarchická instituce, ale také to, co společně žijeme. A že se toho nemáme vzdávat. To neznamená, že nemáme být kritičtí k sobě a vstřícní k ostatním – jen je třeba vědět, že při bezhlavém propojování mysteria víry a pozitivisticky pojatého racionalismu se pokazí oboje: víra i myšlení. Jak píše pan kardinál: „nestaneme se rozumnými křesťany, ale vrcholně nerozumnými filozofy.“

Přestože se jedná o náročnou teologickou publikaci (alespoň tedy pro mě, laika: googlovat si nějaký neznámý termín jsem musel snad na každé druhé straně), je z kardinála Kaspera cítit i zanícení pro víru, takže jsem jeho Uvedení do víry nečetl jako učebnici náboženství, ale jako zasvěcené doporučení znalejšího přítele: „Je tedy nutno říci: církev je církví dějinnou, putující, hledající, zápasící, bojující, církví světců a církví hříšníků. Má podobu dějin a je pod zákonem dějin. Musí být stále znovu uváděna Duchem svatým do veškeré pravdy. Proto existují nejen dějiny církve a teologie, nýbrž také dějiny dogmat a víry. V těch probíhá nejen stále hlubší pronikání do pravdy a organický růst biblických zárodků do stále větších a košatějších stromů dogmatických systémů. V dějinách dogmat existují také dějiny zapomínání, neschopnosti a selhání. Jako v každých dějinách se tu neustále střídají velké epochy a doby, kdy hrozilo nebezpečí, že se všechno ztratí v povrchnostech a nesrozumitelných vedlejších otázkách. Slovo církve proto není jednoduše a v každém ohledu slovem Božím; církev je k němu neustále na cestě. Stále znovu musí v poslušnosti dávat dějinně odpověď víry, a přitom denně vyznávat svou vinu, své zaostávání na cestě k cíli.“

2 29.02.2020

„Zapamatujme si dobře, že potraviny, které zahazujeme, jako bychom kradli ze stolu těch, kdo jsou chudí a hladovějí.“

Přestože se jedná o knihu receptů, tím nejzajímavějším jsou zde kapitoly, ve kterých se popisuje vztah Svatého otce k jídlu. Jednak na mezilidské úrovni, kde je společné stolování přesvědčivě prezentováno jako prostor pro vytváření vztahů a bourání bariér. Ale také celoplanetárně, papeže Františka totiž i zde můžeme vidět jako člověka, kterému záleží na našem citlivém zacházení s přírodou; takže klade důraz na omezení plýtvání, na šetrný a udržitelný přístup k Zemi. Mimo jiné mi to připomnělo, že už si dlouho slibuji, že si přečtu jeho ekologickou encykliku Laudato si’.
Je to náhodou moc milé: zatímco jiní autoři kuchařek – alespoň předpokládám – se pyšní tím, jakým slavným osobnostem vařili a kolika celebritám jejich jídlo chutnalo, tady se často zmiňuje pravý opak, tedy Františkovo sdílení stolu s bezdomovci, řeholnicemi, trestanci nebo utečenci.
Méně zajímavé pro mě byly části popisující Františkovo mládí a rodinné pozadí, podmanivá papežova osobnost sice zapůsobila a já je vcelku bez potíží přečetl (když máme někoho rádi, budeme ho se zájmem sledovat, i když nám bude vykládat o tom, jak skvělá kuchařka byla jeho babička :-), ale přece jen byly trochu fádnější – historky se navzájem sobě podobaly a nesly se docela často v až příliš oslavném duchu.

A samotné recepty? Ne, myslím, že o ty opravdu nejde, tahle kniha nám totiž říká, že není tak důležité, co máme na talíři, ale že společně sedíme u stejného stolu. „Stále silněji ve mně dozrává přesvědčení, že bytí každého z nás je spojeno s existencí druhých lidí. Náš život není časem, který pomíjí, ale časem, ve kterém se setkáváme s druhými.“