mirektrubak komentáře u knih

Jan Skácel je takový můj Seifert. Jeho sbírky se mě dotýkají, aniž bych byl přesně schopen říct, proč vlastně. Vlastně to nejsem schopen říct ani nepřesně.
Možná proto, že v nich vždy nacházím – v nějaké spodní vrstvě pod tím smutkem - kousek naděje.
A možná proto, že mám pocit, že rozumím i těm básním, kterým nerozumím.

14 11.10.2017

Mimořádně zajímavý rozhovor s originální osobností. Krylova výpověď časem vůbec neztratila na síle, možná je to dokonce naopak a s odstupem času je Krylův příběh ještě působivější - nejen jako portrét geniálního textaře-básníka a inteligentního pozorovatele společnosti, ale i jako příběh československé společnosti a jejího proměňování.

Nejvíc mě asi zasáhla pasáž popisující polistopadový vývoj - Karel Kryl byl jeden z mála, který v té nadšené době „budování kapitalismu“ psal kriticky. Tehdy to mnoho lidí považovalo za zradu, protože převažoval černobílý pohled na svět ve smyslu „buď jsi s námi a nebo proti nám“ a kdo tehdy kritizoval nastupující politiky, reformy a rodící se styl života, tak byl hned zaškatulkován jako nepřítel. A Kryl si to tehdy opravdu slíznul. Mnozí se na něj dívali s despektem a podsouvali mu, že kritizuje novou dobu, protože není tak umělecky úspěšný a že čekal nějaké funkce a když je nedostal, tak kolem sebe plive. To se zdá zpětně hodně nespravedlivé, protože dnes bychom mu v mnohém dali za pravdu - viděl už tehdy to, co my vidíme až teď.
To je opravdu bolestný paradox - polistopadová doba měla být časem, kdy by si zasloužil radost ze života ve svobodě, ale byl zase zklamaný. A to jak mocenskou garniturou, tak (do značné míry) i veřejností.

Před časem jsem u hodnocení Magorových labutích písní přemítal nad tím, jak (a jestli vůbec) je možné při hodnocení oddělit osobnost autora a jeho dílo. U tohoto knižního rozhovoru to ale vůbec řešit nemusím: Karel Kryl je pro mě pětihvězdičková osobnost a kniha samotná je napsána velmi čtivě - tady není co řešit.

14 22.08.2017

Vykouzlit krásu z prostých věcí ... málokdy se to povede tak, jako v této sbírce.

14 14.05.2017

Je to mimořádně intenzivní vyprávění, strhující, naléhavé ... a vědomí toho, že se jedná o skutečně prožité emoce tomu ještě dodává na intenzitě. Docela obdivuji Terezu Boučkovou, že vše takto bez cenzury popsala a nešetřila ani sebe.

Já to četl jako příběh o rozpadlých vztazích, kdy už nikdo nikomu moc nedůvěřuje a nikdo si navzájem nic neodpouští.Vidíme celou situaci z pohledu matky, která sice deklaruje, že adoptivním dětem věnovala spoustu lásky, péče a tolerance, ale do příběhu vstupujeme až v okamžiku, kdy už je tohle všechno minulost - už sledujeme dospělé jen jako kárající a vyčítající vychovatele - už ne jako rodiče. Kříčí se zde, spílá a fackuje a plive. Pořád dokola. Emoce tečou a nikdo se nemůže cítit dobře. Dospělí vypadají, že neumí nic jiného než hulákat a dospívající neumí nic jiného než krást a utíkat.
Pro mě je nejvíc vypovídající scéna, kdy se matka dožaduje klidu aspoň na Vánoce - samozřejmě hlasitým křikem.
Myslím, že i kdyby se náhodou chtěl někdo polepšit, tak v tomhle prostředí fakt nemůže.
Nejvíc mi bylo líto nejmladšího syna, na kterého nikdo nebral ohled.

Kniha je velmi osobní a tak budu v komentáři také osobní: v průběhu čtení jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že mám svoji maminku. Která po mě neječela v době mých sedmnácti let, kdy jsem určitě mnohokrát přišel domů opilý, nepomáhal jsem doma, zavíral se ve svém pokoji a jistě jsem taky někdy něco snědl z ledničky, co bylo určeno pro zítřejší oběd. Musela skřípat zubama, ale udržela se a vyvarovala se kázání o tom, kolik pro mě obětovala a jaký já jsem a nejsem syn.

14 20.02.2017

„Šílené, všechno je to šílené. Nedá se to překolejit.“

Rozpaky.
Vždycky jsem měl na příbězích Jaroslava Rudiše rád monology a dialogy, měl jsem pocit, že i když se v jeho románech třeba nic zvláštního neděje, přebývá se mi v nich dobře pro tu autentickou atmosféru, kterou postavy přirozeně vytváří svými promluvami a interakcemi.
Tenhle román je pro mě hodně jiný právě v tom, že číst nekonečně dlouhé a neustále se opakující výlevy starého Winterberga pro mě bylo za trest. Měl jsem pokušení je přeskakovat, opravdu jsem se musel dost nutit k tomu, abych to nedělal – jednak proto, že od pana Kundery už dávno vím, že román je promyšlená symfonie a když se opomine nebo podcení jedno slovo, celá stavba se zhroutí (tak nějak si to pamatuju, doufám, že mistrovu myšlenku příliš nedeformuju), a pak jsem se taky bál, abych nepozorným čtení toho polohypnotického blábolení nepřišel o nějakou důležitou indicii, která by mi pak scházela při pochopení autorského záměru.
Takže jsem se trápil, trápil … až jsem nakonec v nějaká fázi zjistil, že už se netrápím, že už jsem se k putování těch dvou podivínů nějak vnitřně připojil a cestuji s nimi s potěšením.
Přesto vnímám Winterbergovu poslední cestu jako to zatím nejméně oslovující z Rudišova psaní.

13 13.07.2024

Ten čas ale letí! Přijde mi to jako předevčírem, když jsem četl poprvé Pestré vrstvy. A dobře si pamatuju své nadšení z vhledu do drsného života havířské roboty, která byla tak příhodně popsána Landsmannovým neotesaným stylem. Jistě se dá pochopit i nadšení literárních kritiků, vždyť tohle nemyté a nečesané kouzlo opravdových chlapů bylo ohromující jako vstup Tarzana do viktoriánského salónu.
Pamatuju si taky, že mě moje okouzlení v průběhu čtení opouštělo, exilovou část už jsem konzumoval s výrazně menší chutí a navazující Vězení na svobodě potom ani nedočetl. A dnes? Připomněl jsem si Pestré vrstvy nahrávkou na Vltavě, která z knihy vcelku logicky představila hlavně důlní část románu a ... a já vlastně nevím. Trochu se mi ten návrat na rodnou hroudu líbil, chvílemi nudil a chvíli mi to celé trochu lezlo na nervy (i když použití ostravštiny zde vnímám jako autentické a příhodné, narozdíl od těch všelijakých rádoby vtipných rádoby uměleckých pokusů, se kterými se tady před časem roztrhl pytel).
Myslím, že rozhodující pro přijetí knihy je otázka, jestli přistoupíme na Ivanův úhel pohledu a projdeme příběhem v jeho fáračkách anebo si zachováme odstup a uplatníme výhradu, že jeho zdánlivě deromantizující pojetí je vlastně jen romantické čtení jiného druhu.

13 02.01.2023

„Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již: jste má paní.
Vzdávám se svému osudu.“

Moje jediné předchozí setkání s básníkem Puškinem ve mně valný dojem nezanechalo a další jsem už neplánoval. Ale pak jsem na Oněgina náhodou (při hledání Fausta :-) narazil na stránkách pražské knihovny v podobě volně stáhnutelného PDF, v překladu Josefa Hory. Nahlédl jsem, začetl se ... a s radostí dočetl až do konce! Bavily mě Puškinovy vstupy do děje, přišly mi jako vhodný kontrapunkt k romanticky pojatému vyprávění: Puškin, který nejenže básní o Oněginovi, ale také Puškin, která básní o Puškinovi, kterak básní o Oněginovi. :-) Nečekal bych takto modernistický prvek u básníka, jehož dílo jsem považoval za klasický vzorek strojeného romantismu. Překvapení, ale příjemné!
Puškinova dovedná práce s jazykem by v Oněginovi stála za pochvalu sama o sobě. Ale mně navíc zaujal značný kontrast mezi košatým jazykem a vlastně velmi minimalistickou zápletkou. A ono to dohromady fungovalo! Puškinova trochu barokní, ornamentální výstavba veršů nezastínila fakt, že jsem se v Oněginovi setkal s velmi nadčasovým (až archetypálním) příběhem, který se v průběhu časů stále opakuje, v literatuře i v životě! Ano, tragicky často se nám stává, že vinou našeho strachu z citových investic mineme volání hlasu z hloubky našich srdcí – a zjistíme to, až když je na všechno pozdě a nic už nejde spravit.

„Ó lidé! Nejste podobní
pramatce Evě v jejím snění?
Co dáno vám, to nechcete;
leč neustále tíhnete
k zmiji a k tajemnému kmeni:
jíst z plodu zakázaného…
Ráj rájem není bez něho.“

13 07.01.2022

Líbilo se mi to asi nejvíc z knih, které se mi zatím od Hrabala dostaly do rukou (byť tahle konkrétní se mi dostala „do ucha“ :-). Měl jsem pocit, že narozdíl od dříve čtených příběhů se zde konečně setkávám s promyšlenější koncepcí a trochu hlubším záběrem – Jan Dítě je sice také v jistém smyslu směšná figurka jako strýc Pepin a má s ním také společnou schopnost nevidět ze světa víc než jen sám sebe, ale je vydán dějinným pohybům napospas způsobem, který leccos vypovídá jak o naší národní historii, tak i o naší národní povaze. On sám by si tyhle geopolitické turbulence jistě rád odpustil – je to typický fachidiot, který by nejraději žil zcela mimo realitu v dějinné nehybnosti (vzdáleně mi tím připomíná Oskara z Plechového bubínku) a soustředil se na dosahování svých pofiderních životních cílů. Ale utéct před světem nelze, takže se Dítě nevyhnutelně motá ve víru společenských změn jako klacek pod splavem a jen bezmocně sleduje, jak je ve svém vlastním životě bezvládným subjektem.

Docela nepřirozeně na mě působila závěrečná část knihy. Zmoudření a životní vyrovnanost bych Prckovi sice přál (protože to přeju každému), ale nezdál se mi takový lidský vývoj příliš věrohodný. Ale budiž, je to literatura, tam se to snese.
Víc mi vadil, jako obvykle, Hrabalův literární styl, ta opulentnost a ornamentálnost, která je sice sama o sobě půvabná, ale v té hrabalovské přemíře na mě působila únavně. Jako bych si objednal porci své oblíbené citronové zmrzliny a někdo na mě vyklopil celý obsah zmrzlinářského vozu.

13 10.11.2021

Vzpomínky na Martina Jirouse jsou pestrým kaleidoskopem vtipného, dojemného i informačně hodnotného – to je dáno povahou sbírky, jejímiž přispěvovateli jsou lidé různých profesí a naturelů, v různém vztahu k Jirousovi. Přesto je zde jistý jednotící prvek, jistý tón, který opakovaně zaznívá, a který v souvislosti s Jirousem nelze přehlédnout: svědectví o jeho otevřenosti a upřímnosti, o jeho stoprocentním zaujetí právě žitým okamžikem. Ryzí lidskost, v dobrém i zlém.

„S Magorem si člověk především skvěle poplakal. Ne sentimentálně či ožralecky sebelítostivě, ale kladně. Byl to pláč, který z člověka vyplavoval kamínky cynismu, které se za bílého dne v duši hromadí jako obrana proti ataku zhovadilosti. Byl to starý, věky prověřený biblický pláč nad stavem světa, který oblažoval. Byla to obrana proti zlu v duši. Když jsme s Magorem plakali, stál nad námi archanděl Michael.“
(Petr Placák)

Psát vzpomínky na čerstvě zesnulou osobnost je ošemetná záležitost, vždy hrozí riziko, že se ze sborníku stane nevěrohodná oslavná hagiografie. Proto jsem byl rád za dlouhý text, který napsal Vladimír Merta, a který inteligentně polemizuje s Jirousem jako s teoretikem kultury. To, že Jirous není svými přáteli vnímán jako nedotknutelná instituce se ale ukazuje i v dalších příspěvcích. Je to jen dobře.
Přehlížet problematická místa Jirousova života by totiž nebylo správné. A že jich bylo. Alespoň tedy z mého pohledu platí, že ženy se nefackují a že hospodská bitka má být až posledním způsobem řešení sporu. On vůbec ten zběsilý Magor z doby post-komunistické byl někdy spíš postava k politování než k obdivu. Jako by mu chyběl nepřítel, proti kterému může napřít všechny síly, který je hmotný a viditelný. Při čtení o jeho eskapádách z této doby jsem si vybavil jednu scénu z historického filmu (mohlo by to být zajetí Marka Antonia v Kleopatře, ale krk za to nedám), ve kterém chtějí bojovníka dostat živého, ten se vrhá proti svým protivníkům ve snaze být raději zabit než uvězněn, ale ti před ním uhýbají tak dlouho, až se vyčerpaný válečník zoufale zhroutí k zemi - je mu odepřeno jeho právo bojovat na život a na smrt. Zdá se mi, jako by Martina Jirouse v dobách svobody drtilo právě tohle - ta neexistence zjevného protivníka. Vědomí, že v kluzké a tekuté době už po jeho neústupnosti a statečnosti vlastně není poptávka. Své přebytky energie tak ventiloval způsobem často velmi nevhodným, bohužel.
Nevím, možná je předchozí úvaha blbost, možná je to jen miliontý-první marný pokus o popsání nepopsatelného fenoménu. A každopádně: neměl to být můj kritický přísný soud nad Jirousem, vždyť jak říkají dadaisté, člověk nemá sudidla, tak by neměl soudit.

„Byl laskavý a něžný – velmi. Je to divné, poněvadž ho lidi znali jako výtržníka, a on byl ve skutečnosti kromobyčejně jemný, plný lásky. Pomáhal spoustě lidí. Když ho člověk znal, tak viděl, že to je jeho vlastní povaha, kterou jen přikrýval tím výtržnictvím.“
(Karel Schwarzenberg)

Při čtení této pocty Magorovi jsem se ale příliš nevěnoval mudrování. Mnohem častěji jsem se usmíval, někdy smál a někdy bojoval proti slzám – i marně. Líbilo se mi, jak na stránkách zůstává živý a mnohovrstvý, víc jako člověk než jako básník, organizátor nebo autorita v tom či onom. Takový je i pro mě. Hrdina. Hrdina, který si to odseděl.

„Panně Marii s děťátkem
andělé drží roucha lem
nad zaroseným trávníkem
Slunce skryté za obzorem
růžový přísvit vrhá sem
tiše v červáncích pluje zem
Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem“
(Ivan Martin Jirous)

13 24.03.2021

Celou dobu jsem si při čtení představoval divadelní adaptaci. Velmi klidnou, velmi ne-akční, velmi komorní adaptaci. Klidně bych v ní nechal diváky dlouhé chvíle tiše sledovat dva staré pány, jak tiše sledují hořící oheň v krbu. Protože to pomalé tempo vyprávění (a jeho důkladnost) bylo mimořádně důležité, krásně to vytvářelo atmosféru příběhu. A ta stála za to! To napětí, ta nejistota, ten špatně předstíraný klid... Kdepak, žádná laskavá nostalgie, žádné samozřejmé smíření! Měl jsem pocit, že to někde hluboko v generálovi i přes všechnu jeho pečlivou intelektuální reflexi vřelo úplně stejně jako den po Konrádově odjezdu.
Právě trvalý rozpor mezi zdánlivě pokojným rozhovorem dvou důstojných starců a jejich nepřiznanou nervozitou vdechlo prezentovaným myšlenkám život, náhle už nešlo o vycizelované akademické úvahy na různá témata, náhle se života hluboce dotýkalo všechno vyřčené. I nevyřčené.

Stejně jako Koku v dřívějším komentáři, i mě zaujala Konrádova pasivita. Nejprve setkání vyvolal svým příjezdem, aby pak neformuloval jedinou aktivní myšlenku! Zdálo se mi, že neřekl nic, co by Henrik už předem nevěděl. Kdybych neznal Máraie jako velmi realistického autora, tak bych snad i předpokládal, že se v závěru knihy dozvím, že se celý rozhovor udál jen v Henrikově hlavě. Že je skutečný Konrád třeba už dávno mrtvý. Nebo že umírá Henrik a tohle je jeho poslední halucinace (ve stylu Goldingova Ztroskotání Christophera Martina). Nebo – pokud už to teda není moc mysteriózní – že Konrád zemřel někde daleko v cizině právě v ten večer, kdy měl Henrik pocit, že s ním u krbu účtuje.

13 28.02.2021

V mých očích je Lucia Berlin především skvělou pozorovatelkou. Její vhled do myšlení člověka v celé jeho komplikovanosti, a také schopnost napsat přesvědčivý dialog – to pro mě bylo velkým literárním zážitkem a bezesporu mi to bylo i užitečné, protože její postavy se pohybovaly společensky i pocitově na cestách, kterými jsem ve svém životě nechodil. Mohl jsem tak nahlédnout ten neustálý urputný boj o lidskou důstojnost zase z jiného úhlu pohledu.
Paní Lucia své postavy nešetří, nic jim neulehčuje. Zavléká je do složitých situací a nechá je v nich plácat – bez jakékoli idealizace. Ale já jsem neměl pocit, že by lidi na dně ukazovala proto, aby se jim vysmívala, nebo abychom se mohli, my čtenáři, s úlevou radovat, že jsou na tom jiní hůř. Ani si nelibuje v ošklivosti a krutosti. Svět jejich žen je často ošklivý a krutý, to ano, ale to je jen proto, abychom viděli, že i v takové situaci zůstává člověk člověkem. Sice jsou Berlininy ženy skoro utlučeny událostmi a také svému okolí hodně ubližují, ale něco lidského v nich stále žije. To je poselství této knihy, tak jak jsem si to pro sebe přečetl já: ať už je naše bída jakákoli, ať už jsme jakkoli hluboko, stále v nás zůstává něco, z čeho se dokážeme znovu obnovit.

Vzhledem k tomu, jak talentovaná je Lucia Berlin vypravěčka, nevadily mi ani ty povídky, které neměly vybroušenou pointu, vlastně možná naopak. A upoutalo mě, mimo jiného, téma vnitřního konfliktu mezi lidskou ochotou být druhým k dispozici a lidskou potřebou se chránit před zraňujícími citovými investicemi. Nejsilněji je to popsáno v povídce „Zápisky z pohotovosti, 1977“, kde vypravěčka osciluje mezi soucitem s pacienty, i když její péči nepotřebují a dokonce ji i zneužívají (uvědomuje si správně: Strach, chudoba, alkoholismus a osamělost jsou vlastně smrtelné nemoci. Vlastně akutní případy.) a nutným cynickým odstupem, který ji umožňuje se ze všeho kolem sebe nezhroutit. To je vlastně takový náš život v kostce, zdá se mi.

13 12.09.2019

„Dodnes nepochopil, co jí zasvítilo v očích, když se potkali jako dva neznámí lidé. Co svítí neznámým? Na co si vzpomínají ti, kteří spolu nic nemají? Když sláma slov o osudových setkáních, v nichž jsou si lidé souzeni, je už dávno vymlácena až na prach. Na prach, který může vzbudit leda tak alergii. Lidé si nejsou souzeni, lidé jsou odsouzení, nemohou si patřit, nemohou patřit k sobě, nemohou patřit vůbec nikam. Copak neprožil už dost, aby nechápal, že právě nepatřičnost je tím jediným domovem, který člověku zbyl pod nebezpečnými nebesy?“

Před časem jsem viděl dokumentární film o životě na poušti. Faktografické údaje už se mi dávno vykouřily z hlavy, ale pamatuji si, že mě fascinovalo, v jak nehostinných podmínkách dokáže život (fauna i flóra) existovat, jak málo stačí životu k tomu, aby se někde uchytil, aby dokázal prospívat. Nebo se alespoň uchovat k možnosti budoucího prospívání.
Myslím na to při každé Balabánově knize, protože mi to připomíná jeho postavy, zejména ty jeho autobiografické, zlomené muže. Oni vidí bídu světa i bídu svou, nemohou ji nevidět a nedokážou si o ní nic namlouvat, zamést ji pod koberec. Ale přesto pořád nějak vztahují ruce k žití, nějak se jim pokaždé podaří najít sílu k dalšímu potýkání se s osudem, vždycky někde najdou malý kousek půdy, do které dokážou zapustit kořeny. Je v tom – přes všechnu nespornou temnotu a zobrazovanou krutou pravdu o nás – pořádný kus naděje. Proto nemám ze čtení knih Jana Balabána depresivní pocity. Smutek ano, taky soucit, ale ne beznaděj.
Kudy šel anděl je chytře napsaná kniha, koncepčně. Nevypadá tak na první pohled, ale je. Změny vypravěčů, navzájem se doplňujících a podávajících stejné zápletky z různých perspektiv mohou působit trochu chaoticky, neurovnaně, ale vše sloužilo k dotvoření celkového dojmu. Nasvícení z více úhlů vytvářelo potřebnou hloubku.

Čím ses zkazil, tím se naprav, tvrdí jedna z rad na boj proti kocovině (mimochodem, dokonale nefunkční :-). Balabánův Martin se toho, zdá se, drží. Tak svoji obavu z toho, jestli vůbec může přijít Bohu na oči („Už tím, že žijeme, křivdíme čemusi svatému, něčemu lepšímu, co by tu mohlo být místo nás.“) překrývá tím, že stále v životě touží po duchovním přesahu. Tak svoje zklamání z lidí („Chtěl jsem u tebe najít pokoj. Mít ten zatracený pokoj se svou ženou. Člověk musí být blázen, když tomu věří.“) přemění v investici do nového vztahu. A nakonec to funguje, nedokonale, neohrabaně, ale funguje.
Svědectví o tom, co všechno člověk dokáže přežít, jak nakonec každou porážku dokáže v něco dýchajícího přetavit – hlavně tím jsou pro mě Balabánovy knihy cenné. Protože ukazují vůli k životu všemu navzdory.
„Cítil, že ani nechce, aby byla Monika s ním. Stačilo mu vědět, že je, tak jako jsou jiní lidé, tak je Monika, krásná jako asijský jelen. Mohl se jen tak opřít o sloup důvěry. Nebo nedůvěry? Kdo se v tom vyzná? Se zatajeným dechem cítil, že ztrácí hlavu.“

13 11.07.2019

„Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval ‚nespokojenost s kulturou‘, touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné síly svůj podíl na tom divokém opojení milionů, v němž se vše mísilo, obětavost a alkohol, chuť do dobrodružství a čirá důvěřivost, stará magie praporů a vlasteneckých slov, v tom neznámém, nepopsatelném opojení, které na okamžik propůjčilo divoký a strhující vzlet největšímu zločinu naší doby.“

My, čtenáři v jednadvacátém století, máme oproti Stefanu Zweigovi velkou výhodu: hledíme na děsivé události minulého století už s odstupem, dostali jsme čas na to, nějak zpracovat tu smutnou informaci, že se člověk dokáže své humanity zbavit téměř lusknutím prstů, že to zvíře, které volá po krvi nepřátel, je v nás neustále připraveno převzít kontrolu a že civilizovanost a vysoká úroveň kultury té či oné společnosti není žádnou pojistkou před epidemií nenávisti.
Stefan Zweig vyrůstal v době optimismu a jeho náraz do reality musel být devastující. Z jeho vzpomínek je to jasně cítit. A právě kapitoly, které popisují úvodní fáze první světové války mě vtáhly nejvíc – ze stránek plasticky vystupuje Zweigův pocit beznaděje tváří v tvář vševládnoucímu válečnému nadšení, neschopnost zabránit společenské agresivitě (Jak třeba oponovat vážně míněnému výroku, že „kdo nedokáže nenávidět, nedokáže ani milovat“? Zde argumenty sotva něco zmůžou...). Lehké pocity naděje navodí jen zmínka o tom, kolik opory a povzbuzení člověk s menšinovým názorem najde při setkání s někým, s kým může svůj postoj sdílet. I to může být inspirací pro dnešní dobu a aktuální společenskou diskuzi.

Svět včerejška zahrnuje mnohem delší období – pan Zweig je výborný vypravěč a dokáže udržet pozornost po celou dobu knihy. Dokonce i tam, kde je příliš obecný (popis nástupu nacismu je pro běžného čtenáře dnes jen opakováním známého) nebo příliš konkrétní (styky s jinými, dnes zapomenutými, autory) neklesne pod svůj vysoký standard. A líbí se mi také způsob, kterým události popisuje: poctivě, analyticky (částečně s výjimkou poslední kapitoly). Prezentuje nepřehlédnutelně svůj pacifistický názor, ale vyhýbá se přitom patosu a dramatickým gestům (třeba v porovnání s Čapkem v Matce). Vytváří tak pestré a čtivé memoáry – prostřednictvím velmi osobní zpovědi, která je zároveň věrohodným svědectvím o jedné pohnuté epoše evropských dějin.

13 18.06.2019

„Kdo se to potmě zas bojí u dveří
Možná já
Nechoď nikam“

Na své první setkání se Zuzanou Navarovou si vzpomínám, jako by to bylo včera. Bezpečně bych označil stůl, u kterého jsme seděli a dokázal bych nás kolem něj umístit do identického zasedacího pořádku jako ten večer před téměř dvaceti lety.
A přitom to byla vlastně náhoda – poslouchal jsem tehdy mnohem přímočařejší hudbu a na koncert KOA jsem šel asi jen proto, že devadesátá léta v Ostravě nebyla kdovíjak kulturně bohatá a my prostě chodili skoro na cokoli. A tak jsem viděl poprvé paní Zuzanu, aniž bych o ní a její tvorbě měl víc než mlhavou představu (Mlhavou a ještě mylnou – měli jsme pocit, že vypadá jaksi jinak, než bychom bývali čekali a pak zjistili, že jsme si ji zaměnili se Zuzanou Michnovou :-)
Pamatuji si, jak si mě paní Zuzana od první chvíle podmanila. Nejen svým nezaměnitelným hlasem. Nejen hudbou, přestože ta byla skladatelsky i interpretačně jak žádná jiná. Nejen texty, k těm jsem si hledal cestu postupně.
Paní Zuzana mě okouzlila kouzlem své osobnosti, tím jak přirozeně a bezprostředně komunikovala s kapelou i s diváky. Tím, jak kolem sebe šířila pokoj. Já si nemůžu pomoct, ale stále si živě vybavuji, jak paní Zuzana ... hřála.

Mám ještě v paměti den, kdy Zuzana Navarová zemřela.
Krátce předtím jsem s ní četl rozhovor, ve kterém byla zas tak vyrovnaná a pokorná a chytrá a já si pěstoval naději, že se snad konečně dostane do širšího povědomí a užije si slávu a popularitu (ne že by o to stála). Jenže osud chtěl jinak a místo začátku přišel konec. Napsal mi to kolega a já se na něj hrubě obořil za to, že použil eufemismus „odešla“ - to byla samozřejmě zástupná reakce, ve skutečnosti jsem měl vztek na to něco nebo někoho, kdo zkrátil životní pouť tak příjemného člověka.

Tahle knížka paní Zuzanu skvěle připomene. Nejen v jejich textech, ale i v rozhovorech a vzpomínkách na své kolegy. A také ve vzpomínkách kolegů na ni (tam úroveň, řekl bych, trochu kolísá, ale třeba příspěvek Viktora Preisse mě chytil za srdce). Je to přes lítost nad brzkým odchodem nakonec hodně pozitivní čtení, alespoň já jsem se cítil dobře, k písmenkům jsem i poslouchal a nechal se znovu přivádět do stavu, ve kterém mám „v duši čisto, v srdci jisto“.
Před časem jsem byl součástí diskuze, ve které se účastníci dohadovali, jaký jeden koncert již zesnulého hudebníka by bylo nejlepší zažít. Padala očekávaná jména: Hendrix, Cohen, samozřejmě John Lennon. Ale já, kdybych měl jednu volbu, tak bych si ještě jednou poslechl paní Zuzanu. V Ostravě v Parníku.

13 09.06.2019

„nedá se
nic dělat
a holý
bolavý
životy
k nebi trčej

nedá se
vzít se za ruce
aniž bychom se
museli
zase pustit

nedá se
nebýt sám

a jestli nejsi Ty
Bože...“

Básně Teodory Žurkové jsem neznal, její jméno mi nebylo ani povědomé. Narazil jsem na ni tady na DK, náhodně. A bylo to šťastné shledání, opravdu mimořádně šťastné – měl jsem tak intenzivní čtenářský požitek jako málokdy dříve. Zažíval jsem pocity souznění a porozumění, jako by mi Teodora mluvila z duše, jako by nebývale působivě formulovala to, co sám často cítím, ale neumím vypovědět. No prostě nádhera! Zatajený dech a kolibříci poletující kolem srdce.

„Pane, proč mám tak málo lásky?
Chtěla bych milovat celý svět,
chtěla bych celý svět obejmout,
a dosáhnu jen na konečky jeho vlasů...“

Součástí sbírky je i Teodořina modlitba a také její dopis na rozloučenou. V něm si dává záležet na tom, aby zdůraznila, že se nikdo nemá za její předčasný odchod na věčnost obviňovat. Konkrétně píše: „Ať nikdo necítí vinu. Byli mi nablízku, když jsem se k nim utíkala, naslouchali mi. Tolik pomoci se mi dostalo! Z tolika stran! (...) Jenomže já už neumím otevřít své srdce, abych naslouchala, změnila svůj postoj, nechala si pomoci.“
Přesto jsem nepříjemné pocity měl. Cítil jsem hněv a zklamání z nás, takzvaně normálních lidí. My totiž také máme naše strasti a bolesti, ale jakmile se nám je podaří překonat, jakmile se usadíme v radostném a spokojeném žití, tak zapomeneme, že bychom se měli věnovat také tomu, aby náš svět byl snesitelné místo i pro ostatní, i pro ty křehčí a citlivější. Předvádíme svoji empatii jako tu charitativní žlutou kytku, ale ve skutečnosti se nestaráme o společný životní prostor tak, jak bychom mohli (a měli?) – pak to ti nejzranitelnější tady mohou vnímat jako nehostinné místo a předčasně nás opouštět. A to není tragédie jen pro ně a jejich blízké, je to tragédie pro nás všechny. Protože smrtí každého člověka – jak už o tom psal dávno John Donne ve svém známém výroku - o něco přicházíme všichni. A smrtí lidí jako je Teodora přicházíme o něco velmi těžce nahraditelného.

„tak hluboko
mi slunce připomíná
že věci jsou jinak
než mají být
když na lem záclony
tak jasně
promítá
stíny mřížoví“

13 09.06.2019

„Vždy znovu, vždy od začátku a vždy s toutéž původní pronikavostí musí každé smysluplné společenství konfrontovat své počínání s jeho zamýšleným cílem, vždy znovu musí zkoumat, zda neterorizuje či nefanatizuje sebe samo i svět svou zvěcnělou ‚pravdou‘, vždy znovu, teď, zde, ihned, pořád a kdekoli – bez ohledu na všechna účelová pokušení – musí vážit, co je pravda a co lež, co opravdové a co falešné, co mravné a co nemravné, co živoucí a co umrtvující; nikdy nesmí zapomenout, že první drobná lež v zájmu pravdy, první drobná nespravedlnost ve jménu spravedlivého cíle, první malá nemravnost zaštítěná mravností ‚věci‘ a první nezreflektované selhání této trvalé bdělosti znamenají bezpečný začátek konce.“

U dopisů z vězení bychom čekali, že budou mít pochmurnou atmosféru, že budou znít temnými tóny a vyvolají pocity zoufalství. Ale pro Dopisy Olze to neplatí! Samozřejmě, prezident Havel píše hodně i o negativních zážitcích a smutcích, to ano, vypisuje se z různých obtížných situací, vnitřních i vnějších, které v komunistických věznicích zažívá. Ale přesto jsem měl z jeho dopisů vyloženě pozitivní pocity. Téměř radostné. Četl jsem jeho psaní totiž zejména jako svědectví o tom, že ani totalitní vězení nedokáže zlomit lidského ducha, že i v krajně nepříznivých podmínkách (s cenzurou za zády, v hlučném prostředí, bez přístupu k zásobené knihovně atd.) lze vytvořit dílo nejen inteligentní a promyšlené, ale především vnitřně svobodné.

Docela značnou část dopisů tvoří praktické věci, organizační pokyny – zde jsem se často neubránil úsměvu nad tím, jak pedantský pan prezident dokázal být a docela jsem soucítil s paní Olgou :-) Ale to bylo zřejmě dáno tím, že v informační izolaci a pro svůj pocit klidu potřeboval mít obraz vnějšího světa co nejpreciznější. Trochu horší pocit jsem měl z nálady dopisů, působilo to opravdu spíš tak, jako by Olga Havlová byla dlouholetá sekretářka, a ne milovaná manželka.
Největší hodnotou sbírky dopisů jsou Havlovy úvahy. Ty se rozbíhají do mnoha stran, ale nikdy se nevzdálí příliš daleko od těch otázek, které jsou pro prezidenta Havla celoživotním tématem – život v pravdě, odpovědnost za druhé, práce pro společné blaho... Václav Havel věci nezjednodušuje (ty jeho nekonečné věty! :-), přesto dokáže být srozumitelný a podnětný. Dokáže přinutit k zamyšlení i inspirovat – a to (jak jsem pevně přesvědčen) i čtenáře bez přímé zkušenosti s totalitním režimem. Klást si etické otázky a promýšlet náš vztah ke světu je totiž nikdy nekončící proces.

„Uvažuji-li jako to, co ze mne tento svět dělá – totiž jako lidské identity zbavený šroubek gigantického soustrojí –, pak opravdu nemohu dělat nic: ničení zeměkoule, ohlupování národů a výrobu tisíců nových termojaderných bomb samozřejmě nezastavím. Uvažuji-li však jako to, čím každý z nás původně je, resp. čím každý z nás má – nezávisle na stavu světa – základní možnost se stát, totiž jako svéprávná lidská bytost, schopná odpovědnosti ke světu a za svět, pak samozřejmě mohu dělat mnoho.
Například snažit se chovat tak, jak si myslím, že je správné se chovat a jak by se podle mého nejhlubšího přesvědčení měli chovat všichni – totiž odpovědně. Na námitku, že to nemá smysl, odpovídám velmi prostě: má!“

13 22.04.2019

„Jsou-li populisté, jak z některých názorů zaznívá, v dnešní velké debatě o budoucnosti demokracie ti padouši, kdo přesně jsou potom ti správní hoši? Elitáři? To si nemyslím. Elitáři ve skutečnosti představují pro svobodu smrtelnější hrozbu než populisté, oba výrazy jsou ovšem nepřesné a oba byly tak nadužívány a zneužívány, že téměř ztratily význam. Při popisování skutečnosti, s níž se střetáváme, se musíme hodně zlepšit.“

Mimořádně povedená knížka. Madam Secretary se opět ukazuje jako přesvědčivá vypravěčka. Její kniha mi připomněla Uspořádání světa (v syntéze zdánlivě nesouvisejících dějinných událostí), ale zatímco při čtení Kissingera jsem se cítil jako na přednášce někdy dost samolibého pana profesora, při setkání s paní Madeleine jsem měl pocit příjemného posezení v oblíbené čajovně s člověkem, který je nejen výjimečně chytrý, ale zároveň i příjemný a laskavý společník.

Kromě čtivosti oceňuji i schopnost propojit události z různých dob a částí světa do logického rámce – a vyprávět tak příběh fascinace fašismem ne jako osamocené úlety dějin, ale jako proces, který má své opakující se příčiny – to umožňuje přenést varování z minulosti do současného světa. Není to vyprávění ve stylu „Podívejte se, co se jim stalo.“, ale spíš „Podívejte se, co by se mohlo stát i nám a co se nám už dít začíná.“
Zároveň se mi líbí, že paní Albright, jakkoli je přesvědčená demokratka, nekreslí černobílý příběh boje dobrých proti zlým, ani nezobrazuje fašistické autokraty jako nějaké lidské stvůry, které jsou ze své podstaty zrozeny k páchání špatností – víc se zaměřuje na to, jaké okolnosti musí ve společnosti nastat, aby se z normální společnosti stala společnost podporující či tolerující odklon od demokracie, podporující či tolerující krutost, násilí a nerovnost mezi lidmi.

„Moc je, jak víme, návyková a závislost na ní vede ke zneužívání. Ani ti, kdo vstupují do veřejného prostoru s těmi nejlepšími úmysly, nejsou vůči její přitažlivosti imunní. Měli bychom si tedy být vědomi vlastního zlozvyku vyhledávat a očekávat jednoduché odpovědi v situaci, kdy se dostaneme do problémů, které jsou všechno jen ne jednoduché. Může být užitečné si připomenout, jak Hitler v roce 1936 vysvětloval svou popularitu: ‚Řeknu vám, co mně vyneslo do postavení, kterého jsem dosáhl. Naše politické problémy se zdály složité. Německý lid jim nerozuměl. (...) Já, na druhé straně, (...) jsem je zredukoval do nejjednodušších výrazů. Masy to pochopily a šly za mnou.‘“

13 02.01.2019

„Žádná úspěšná demokracie se neobejde bez neformálních pravidel, která jsou všeobecně známá a respektovaná, třebaže je nenajdeme v ústavě ani zákonech. (...) Protože jsou nepsané, často si jich lze jen obtížně povšimnout, zejména když dobře fungují. Právě to může svádět k názoru, že se bez nich obejdeme. Nic však nemůže být vzdálenějšího pravdě. Stejně jako v případě kyslíku nebo vody si důležitost norem a zvyklostí uvědomíme, až když nám chybí.“

Máme možná tendenci vnímat změnu režimu z demokracie na diktaturu jako něco, co přijde náhle a násilně. Analýza v téhle knize názorně ukazuje, jaký je to mnohdy omyl. Že konci demokracie předchází série nenápadných, nedůležitě vypadajících kroků, které však režim oslabí natolik, že nakonec musí padnout. Nedávno jsem četl výbor z T.S. Eliota a teď si při čtení nemohl nevzpomenout na jeho často citované dvojverší: „takhle svět skončí / ne bouchnutím, ale zakňouráním.“
Kniha působí dojmem velmi poctivé, pečlivé práce. Provede nás mnoha zeměmi a překvapí nás tím, jak jsou si mnohé režimy z různých části Zeměkoule podobné ve své cestě ke zhroucení demokracie. Zaměření na USA a Jižní Ameriku jsem uvítal, tam jsem měl docela hodně znalostních mezer, které jsem si rád zaplnil.

Z řady zajímavých témat mě zaujaly dvě.
Především zjištění, že konsensus mezi stranami v USA byl podmíněn rasovým vyloučením (bílí kluci, byť názorový oponenti, se dokázali dohodnout na ostatních tématech proto, že byli ve shodě na tom, že bílý protestant vládne zemi). A že ztráta této dohody vedla k intoleranci mezi Demokratickou stranou a republikány a tím byla nastartována cesta k dnešnímu stavu. Nabízí se otázka: Nebylo by správné zamezit ohrožení demokracie za cenu toho, že s některou z menšin nebude zacházeno spravedlivě? (Já bych na tu otázku odpověděl asi bez dlouhého váhání, ale pochybnosti to stejně vyvolává)
Jinou zajímavou otázkou je, jestli nečestné jednání (sice legální, ale popírající demokratické zvyklosti a obecnou slušnost) může ospravedlnit odplatu stejným kalibrem. Není to zrada mých voličů a jejich zájmů, když nevyužiji stejné zbraně, které proti mně používá můj politický soupeř? Není to tak, jak zpívá nechvalně známý Jarek Nohavica, že pravda zvítězí tehdy, když dokáže to, co dokáže lež? (Zde mám já osobně také jasno, ale já jen málokdy rozhoduji o něčem veřejném, to se mi to pak zásady dodržují snadno :-).

Pro českého čtenáře je kniha pochmurným čtením. Pokud jsou pro fungování demokracie důležité sdílené zvyklosti, pak je tahle země ohrožená hodně – vždyť demokratické tradice tady nestačily pořádně zakořenit. Prakticky každý rizikový aspekt v knize zmíněný máme i zde. Vnímání politických rivalů jako nepřátel. Vykreslování porážky ve volbách jako konce civilizovaného světa. Umělé vytváření krizí a nabízení sebe jako jediného řešení. Využívání všeho legálního (všeho, co není vyloženě nelegální) ve svůj prospěch – bez ohledu na prospěch celku. Příkladů by bylo hodně, opravdu hodně. A netýká se to zdaleka jen tria Babiš-Zeman-Okamura.

13 02.01.2019

Je pro náš život těžší břemeno, když je nám ublíženo nebo když sami ublížíme? Je snazší odpustit sám sobě, když nám odpustí ten, komu ublížíme – nebo je to potom naopak ještě složitější? Jak moc může jedna zbabělost ovlivnit celý náš život? A je možné odčinit křivdu tím, že prokážeme dobrodiní někomu jinému?

Lovec draků klade chytré otázky, ale nenabízí jednoduché odpovědi. Zato nabízí působivý příběh v atraktivních kulisách, který je chytře vystavěn a suverénně odvyprávěn (Prvotina? No páni!). Postavy jsou živé, věrohodné, morální dilemata vycházejí přirozeně z děje, nepůsobí uměle naimplementované. S oběma chlapci se dá identifikovat a měl jsem pocit, že jim rozumím i v situacích, kdy zřetelně dělají špatná rozhodnutí. A mezní situace vyvolávají tísnivý pocit při zamyšlení nad tím, jak bych se asi zachoval já, být na Amirově místě.
Přesně ty důvody, pro které se rád nořím do beletrie.

Bohužel, stejně jako kolegové v předchozích komentářích, i já s přibývajícím časem cítil, že ztrácím s dějem kontakt – kdyby kniha končila útěkem z Afghánistánu, pak by to byla skvostná novela na neoddiskutovatelných pět hvězdiček.
Část v USA se mi zdála docela schématická (láska mladých kladných hrdinů, kterým zkostnatělé okolí nepřeje) a závěr byl zase příliš zaměřen na dramatické události a už méně se věnujeme emocionální mapě postav. To mi bylo líto. Přesto jsem neměl pocit, že by Hosseini klesl na úroveň běžné dobrodružné nebo melodramatické produkce. Kvalitu drží stále vysoko, jen sám sobě na začátku nastavil laťku příliš vysoko.

Afghánistán v druhé polovině minulého století je místo, které nemám (historicky ani literárně) dobře zmapované, a tak jsem byl vděčný za tuhle exkurzi do exotického prostředí. Ale nemohl jsem si nevšimnout, jak jsou nám ty vztahy vlastně blízké, umím si podobnou zápletku představit všude jinde na světě. Jiné kulisy, stejní lidé.

13 06.08.2018

John Steinbeck je dobrý psycholog a pozorovatel, své postavy dokáže popsat na malém prostoru maximálně věrohodně – často jsem měl pocit, jako by mi doslova ožívali před očima. A protože je to také vypravěčský virtuos, tak to dělá i čtivě. Obyvatelé z Nebeských pastvin, zrozeni z jeho pera (nebo psacího stroje?) nejsou černobílé figurky, mají světlé i stinné stránky, někdy jsem jim fandil a jindy nad nimi kroutil hlavou, ale nudní nebyli nikdy – a já jsem se zatajeným dechem sledoval jejich osudy. Nejvíce mě zaujal Pat Humbert a učitelka Molly, ale předpokládám, že si jiní čtenáři našli zase svoje oblíbence.

Formát knihy (deset volně propojených příběhů + prolog a epilog) neumožnil Steinbeckovi stvořit promyšlenou strukturu, jak se mu to povedlo v oceňovaném románu Na východ od ráje, ani v žádném z příběhů neměl prostor pro drobnokresbu charakterů, která dělá z O myších a lidech malé velké mistrovské dílo. Ale nevadilo to, čtenářský zážitek to byl i tak – jediná kapitola, kde jsem se necítil osloven, byla ta o sestrách, prodávajících mexické jídlo, z toho jsem si odnesl ponaučení, že ke Steinbeckovým knihám se štítkem „humor“ se nemusím hnát úplně tryskem.

Nejslabší stránkou je obálka knihy (četl jsem verzi vydanou Baronetem, vydání z roku 69 naopak vypadá podle obrázku moc hezky), obvykle se na grafickou podobu moc nedívám, ale tohle si, myslím, Steinbeck nezasloužil. Ale na pěti hvězdách pro Nebeské pastviny to samozřejmě nic nemění – tady není co řešit.

13 18.06.2018