momo01 komentáře u knih
Měla jsem obavy z červené knihovny, a zároveň jsem se přes pomalejší začátek málem nedostala dál. Byla by to moc škoda. Asi ve mně někde dříme romantická duše, protože s Kornélií jsem nakonec dýchala, obdivovala ji, a i ve chvílích nečtení jí držela palce. Za mě moc krásný příběh a příjemné čtenářské překvapení.
Bohužel Gaidžin pro mě neměl zdaleka takový švuňk jako Šógun a Tchaj-pan. V několika ohledech je podobný: spousta postav, intrik, kulturních střetů a „ztraceno v překladu“. Chyběla mi však silná ústřední postava. Tam, kde měl Šógun jednu hlavní postavu, jich měl Gaidžin několik (10?). Přistihla jsem se několikrát, že se těším, až bude konec. Přesto jsem ohromená, že Clavell dokázal sledovat tolik spletitých zápletek a intrik mezi všemi postavami.
Příběh, pohádka, o životě na vesnici, kde se toho obvykle moc neděje a pokud ano, tak to všem obrátí život naruby. Mnohem víc, než o událostech je ale o vztazích, o drobných gestech a o slovech, ke kterým hledáme odvahu. Vyprávění má v sobě lehkost, láskyplnost, humor.
Doporučuji každému, kdo má chuť na poklidné čtení se špetkou magie.
Mám ráda osobní příběhy a možnost podívat se pod pokličku způsobu života různorodých osobností a profesí. Zejména mě obohacují rozhovory s lidmi, kteří žijí zcela jinak než já. U oslovených sester je společným jmenovatelem laskavost, pokora, přijímání smrti jako nedílné součásti života a životní síla. Určitě je, čím se inspirovat. Na mne však byly rozhovory stručné a zůstaly tak nějak na povrchu. Možná by mi stačil menší počet výpovědí vedených víc do hloubky.
Čas od času se ráda inspiruju moudrostí R. Fulghuma a opět jsem našla pár věcí, o kterých musím přemýšlet. Hlavně, jak některé drobnosti ve vztazích a denním rozvrhu jsou pro mě důležité a je třeba si je hýčkat.
I přes 592 stran, bylo pro mě těžké (opravdu, téměř nemožné) Horečku v průběhu čtení odložit. Příběh mě naprosto pohltil a když jsem se blížila k závěru, cítila jsem ten známý pocit smutku, že brzy bude konec. Bohužel na posledních stranách došlo k zásadnímu zvratu, který je podle mě v rozporu se zbytkem knihy. Mám hypotézu, že autor si vzpomněl, že obvykle píše krimithrillery a tak se domníval, že musí celý příběh náležitě zamotat. Škoda. I přesto si za mě zaslouží plný počet. Je to totiž velmi dobře napsaná kniha, která by nás měla přimět k zamyšlení. Myslím, že Meyer to napsal zčásti jako varování. Na pozadí zaznívá, jak zneužíváme Zemi a chceme si nárokovat stále více zdrojů, že se prohlubuje izolace mezi lidmi a dochází ke krizi společnosti. Líbil se mi mimo jiné realistický popis, jak lidé v zoufalé situaci reagují a jak to odhaluje jejich základní hodnoty.
Také se mi líbilo i originálně pojaté střídání pohledu vypravěče: Hlavní hrdina Nico přiznává, že jeho vyprávění je občas nespolehlivé kvůli jeho pubertálním emocím, což nazývá "dilema perspektivy". "Jsme věčnými vězni svého jedinečného pohledu. ... Vidíme jen svýma vlastníma očima. I v dospělosti zůstává objektivita nepolapitelná." Nico se však o roli vypravěče dělí s citacemi mnoha dalších postav, které pocházejí z rozhovorů zahrnutých do "projektu historie Amanzi", což pomáhá doplnit naši perspektivu a poskytuje vyváženější pohled na události než jen pohled jednoho dospívajícího chlapce. Z těchto rozhovorů mě například bavilo i zamyšlení obyvatel, co jim nechybí a chybí z dřívější doby. Občas přemýšlím, co by to bylo u mě…
Celkově to byla jízda. Doporučuji.
Podobně jako některé pachy mě tento román odpuzoval i uchvacoval od první až do poslední stránky. Je děsivý, drsný a zároveň originální. Znepokojoval mě a přesto jsem musela číst dál. Teď ale ráda zapomenu na pach rybích vnitřností, mrtvého štěněte a kravských kůží. Zůstanu raději u levandule, máty, vanilky a růží.
Uvedu tři hlavní poznatky, které si odnáším:
1) Dýchat ústy není dobrý nápad. Je možné změnit dýchací návyky a naučit se dýchat výhradně nosem, ale stojí za to si přečíst, proč to chcete udělat.
2) Kupovat dětem žvýkačky je naopak dobrý nápad.
3) Většina z nás nevydechuje úplně. Je užitečné, abychom si více uvědomovali tempo běžného nádechu a výdechu. Vyplatí se to (teda aspoň autor to tvrdí a já se mu rozhodla věřit).
Olive je starší, rozumnější a trochu uvědomělejší. Není to nejlepší manželka ani matka a upřímně řečeno umí být pěkně drzá, ale je z ní cítit, že navzdory tomu, co říká, jí na člověku záleží. Na konci této knihy jsem si říkala, jaké štěstí měly některé z těchto postav, že měly Olive ve svém životě.
Jen jsem bohužel nebyla připravená na to, že mi u některých povídek bude tak smutno - ale bylo. Některé příběhy byla až moc skličující a těžké. Neříkám, že se mi nelíbily, jsou napsané opravdu skvěle. Jen jsem si musela dávat přestávky na nádech a výdech.
„Až zestárneš“, řekla Olive, poté co servírka odešla, „staneš se neviditelnou. Tak to prostě je. Ale je to svým způsobem osvobozující… Jdeš životem a myslíš si, že jsi někdo. Nemyslím to ani pozitivně, ani negativně. Ale myslíš si, že jsi někdo. A potom zjistíš,“ a Olive pokývla hlavou směrem k dívce, která podávala kávu, „že už nejsi nikdo. Pro servírku s velkým zadkem ses stala neviditelnou. A to je osvobozující.“
Toto je můj první román Bernarda Cornwella a upřímně řečeno, je velmi pravděpodobné, že bude můj poslední. Vojenský subžánr historické beletrie mě vlastně příliš nezajímá a ten hlavní důvod, proč jsem se do Azincourtu pustila byl, že jsem ho měla k dispozici jako audioknihu a před sebou několik hodně dlouhých cest.
Samozřejmě si nedělám iluzi o středověkých bitvách, ale explicitní a zdlouhavé popisy využití seker, mečů, kopí a šípů v bitvě není pro mě.
Samotná kvalita psaní mě také zklamala. Postavy a jejich vztahy jsou pojaté až lajdácky, dialogy mizerné.
Nick Hook, hlavní hrdina mi přišel špatně propracovaný - po přečtení o něm můžu leda říct, že je tak trochu darebák, je drsný, ovšem na druhou stranu dnešní terminologií i superhrdina. Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe. Často jsou jen figurkami na skladě, ať už hodnými, padoušskými nebo zmateně padoušskými, ale možná ne tak špatnými. Vztahy jsou spíš konstatované, než rozvíjené.
Za sebe musím říct, že existují lepší knihy.
Tady jsou tři hlavní důvody, proč se mi kniha nelíbila tak, jak jsem očekávala:
1. Raději se pohybuji ve vodách poklidných detektivek, ne thrillerů plných znásilnění a mučení popsaného do nechutných detailů. Silné emoce je možné vyvolat i jen náznaky a nevyřčeným. Aspoň mně to teda stačí.
2. Škoda, že si autorka nedala stejnou práci s rozvíjením děje jako s popisem zločinů. Bohužel asi v půlce mi došlo, kdo je onen sadistický vrah a pak už to pro mě prostě nemělo to správné napětí.
3. Nemám obecně nic proti sexuálním scénám a romantické lince, ale tady to bylo tak klišovité a předvídatelné, že se mi u toho kroutil palec u nohy.
Každopádně se snažím říct, že mám ráda knihy bez nucené love story; že jsou mi mnohem bližší takoví ti normální přemýšliví detektivové bez traumat a závislostí, a že brutální detaily mi nedělají dobře. Na druhou stranu se mi líbilo venkovské prostředí a nahlédnutí do amišské kultury a vlastně chápu, že se jiným líbí.
Autorka píše tak dobře, že člověk cítí chlad, vidí tu krásu, cítí vůni chleba čerstvě vytaženého z pece, na jazyku převaluje čerstvě natrhané borůvky a slyší nádheru gregoriánských zpěvů, které mniši zpívají v každou předepsanou denní dobu. Po dočtení a psaní tohoto komentáře poslouchám gregoriánský chorál a je to opravdu takové, jak jsem si jen představovala během čtení. A už se zase těším, až si přečtu další díl a vrátím se do vesničky Three Pines.
Nejvíc se mi líbilo, že mě autorka zcela vtáhla do japonské kultury. Starodávné divadelní zvyky, život ve městě versus na venkově, sumó (o kterém by mě upřímně nikdy nenapadlo, že mě bude zajímat). Tu a tam jsem ji odložila, abych se podívala na YouTube na zápasy sumó, nebo si našla obrázky tradičních masek Nó. Zajímává a slibná mi přišla dějová linie Akiry Yoshiwary, ale ztratila se v širším příběhu. Škoda, protože i přes množství tragických události, které sebou přinášela doba, nemá kniha dramatický náboj a tempo je spíš pomalé.
Celý příběh je strašně praštěný a pokud by se udělovala cena za nejoriginálnější kriminální román, tak Než natáhnu brka by byl jednoznačným favoritem. Nevím, na jakých houbičkám při psaní frčel autor, ale dějová linka je originální (líbilo se mi pojetí, kdy někdo vyšetřuje svou vlastní vraždu, když je ještě naživu), prolnutá suchým, temným a velmi svérázným humorem a postavy jsou bizarní a některé až šílené. Byla to osvěžující změna a děkuji Kapp66, která mě na čtení tohoto dílka svým komentářem navedla.
Jedná se o vyjímečně osobní, intimní studii o rakovině, umírání a lásce autora ke své ženě. Nemůžu napsat, že jsou to básně krásné. Zdaleka ne. Jsou odvážné, upřímné a krásně napsané.
Šabacha mám ráda a potřebovala jsem si trochu spravit chuť. Po dočtení mi zůstalo mírné hořkosladko, což je pro milovníka čokolády i piva správně (obvykle teda konzumuju zvlášť). Rozjezd byl kupodivu poněkud náročnější, než bych čekala, ale pak jsem už dostala tu správnou kombinaci skvělého pozorovacího talentu přeneseného do slov, lehkého sarkasmu a mírné melancholie.
„Sedám si k nim, pozoruju, jak Julię rozespale přežvykuje chleba s taveňákem, který se jmenuje Veselá kráva, a přemýšlím o tom, kam se asi tak může ubírat váš den, když ho zahajujete s veselou krávou.“
….
„A ačkoliv je nám všem u stolu dohromady, jak tady sedíme, tak šest sedm set let, chováme se mladě, zdravíme se herdami do zad a furt se titulujeme „vole“ a fotograf Šámal nosí tričko s vyplazeným jazykem.“
Dávám velkorysé 4 hvězdičky. Je to totiž koncept, kterému věřím. V podstatě jde o to, že pokud se zaměříme pouze na krátkodobé výsledky (bez ohledu na udržitelnost), budeme dlouhodobého ztrácet. První kapitola obsahuje syntézu současných myšlenek, zbytek doplňuje předložený koncept a několikrát jsem si říkala: dobré poselství, ale mohlo by to mít o polovinu stránek méně.
„Vydávat růst pro růst za firemní vizi je jako jíst jen proto, abychom nabírali na hmotnosti. Manažeři pak sahají ke strategiím, které vedou k růstu bez jakéhokoli kontextu či vyššího smyslu. Není překvapením, že - stejně jako u lidí - organizace, které jedí jen aby tloustly, nakonec budou trpět zdravotními neduhy.“
(SPOILER) Moudře poklidná detektivka odehrávající se v městečku Shrewsbury, které skutečně v Anglii existuje a na fotkách vypadá moc krásně. Těšil mě laskavý humor a bavilo sledovat, jak se dva muži snažili přelstít jeden druhého. Autorka popisuje oblečení, jídlo, pití, zvyky, historická fakta, ale nenudí a nepoučuje. Měla jsem pocit jako že tam jsem a vše pozoruji jako film. Můj první, ale určitě ne poslední bratr Cadfael. A to jsem si nikdy nemyslela, že napíšu o nějaké knize z období středověku, že se už těším na další příběh.
Navíc rozhodně můžu jen doporučit skvěle načtenou audioknihu Pavlem Soukupem.
"Zeměpis byl vždy svého druhu vězením - vězením, které určuje, čím národ je nebo může být, a z něhož se naši světoví vůdci často snažili vymanit."
Přehledná, dobře strukturovaná kniha, která mě poučila o tom, co je (aspoň částečně) hnacím motorem, který ovlivňuje politiku a pro zarámování aktuálních událostí (Rusko, Čína…). Zůstalo ve mě hodně podnětů k zamýšlení. Kapitola o Rusku mi přinesla souvislosti k současnému útoku na Ukrajinu, ovšem nejvíc mě zaujala kapitola o Arktidě a jsem zvědavá, jak to bude dál. Původně jsem čekala trochu víc podrobnějších map (když už se píše o geografii), při čtení se jako pomůcka hodí mít při ruce i atlas světa.
„Geografické faktory, které pomáhaly formovat naši minulost, vesměs nepřestanou formovat ani naši budoucnost, a to ani s postupujícím 21. století. I za 100 let bude Rusko pořád s obavami hledět na západ, kde se bude dál prostírat rovina. Indii a Čínu bude dál oddělovat Himaláj…“
Čtivá jednohubka, kterou mi doporučila knihovnice a trefila se mi do aktuální chuti. Je to oddychovka se špetkou něčeho navíc a suhlasím se Zorkou, že se nejedná o žádnou velkou literaturu. Ale na čtení jsem se těšila a bavilo mě to, takže zasloužené 4*.
„Stojím před naším domem a přemýšlím, jestli mám utéct, nebo jít dovnitř. Povyk je slyšet zase až ven, Tradičně zajdu na zahradu, zašmátrám v okapu a posilním svoje nervy vodkou. Během několika minut do sebe naleju skoro půl flašky a nasaju do sebe energii. Nikoli z vesmíru, ale z chlastu. Rozproudí se mi po celém těle a cítím se najednou v pohodě. Do pusy si strčím několik žvýkaček a jdu vstříc rodinnému životu. Překročím střepy na zemi a raději bych překročil i Violu, ale místo toho ji políbím na tvář.“
...
„Venku pere slunce, šumí moře a v okolí jsou nádherná panoramata. My ale strávíme většinu dní v pronajatém domku na samotě, protože s Emou to jinak nejde. Ale i tohle je láska.“