momo01
komentáře u knih
Barf - Syrová strava pro psy
Julia Fritz
Poučná kniha, která není jenom o BARFu, ale navíc objasňuje různé mýty o výživě psa. Našla jsem v ní plno zajímavých informací a tipů.
Oživlý kámen
Louise Penny
Kdysi jsem viděla recenzi na jednu z knih L. Pennyové, která si stěžovala, že autorka je příliš upovídaná, příliš popisná a zbytečně příliš rozebírá povahu jednotlivých postav. A přesně tohle všechno mě v této sérii nesmírně baví. Oblíbila jsem si inspektora, který nepije, má soukromý život, miluje svou ženu a má zálibu v poezii a introspekci; jeho kolegy i obyvatele vesnice Three Pines; popisy jídla, přírody i počasí. Silnou stránku vidím tom, jak autorka postavy, hlavní i vedlejší rozvíjí. Mám pocit, že je znám a rozumím jim v celé jejich složitosti.
V tomto díle jsem se přenesla ke krásnému jezeru do hustých kanadských lesů, do letních veder plných otravného hmyzu a bouřek. Opět tu je dobrá zápletka, nechybí humor, ale i hlubší pohled na lidské vztahy.
Sečteno a podtrženo: Tento díl můžu ráda doporučit a už se těším, až si přečtu další.
Dlouhá cesta dolů
Nick Hornby
Celá první část je povedená. Vtipné pasáže se střídají s dojemnými a k zamyšlení. Jenže pak začalo těch vtipných ubývat a přibyly nudnější pasáže. A tak jsem už ke konci už spěchala, abych ji dočetla a mohla se pustit do něčeho dalšího. Přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla a s výhradami ji můžu i doporučit. Má to myšlenku a je originální.
Zdravá záda
Stephan Geisler
Dala jsem na doporučení Aleen a Zdravá záda si pořídila a snad mi to při troše úsilí pomůže si zdravá záda udržet. Milá Aleen, děkuji.
Pro laika jako já je to velmi srozumitelná kniha.
Obsahuje nejen cviky proti bolesti zad, ale také popisuje, z čeho bolest pramení a jak posilovat zádové oblasti. Cviky jsou praktické a lze je snadno převést do každodenního života. A také oceňuji, že jsou v knize uspořádané stejně jako jdou oblasti páteře (shora dolů), takže se dá přejít přímo na stránku s příslušnou částí zad, aniž by bylo nutné listovat sem a tam.
Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají
Miroslav Bárta
Začnu „zážitkem z rozbalovaní“. Pod přebalem je obálka plná hvězd, na předsádce krásná fotka krajiny, kniha je tištěná na kvalitním papíře a plná kvalitních doprovodných fotografií. A už jen první listování je zážitek.
Obecně všichni víme, že se máme neskutečně dobře, ale roste byrokracie, společnosti chybí skupinová vize, vládním představitelům jde nejvíc o vlastní krátkodobý prospěch, zdroje planety se vyčerpávají a dochází k přírodním změnám…. „To, že každý rok přibývají v naší společnosti stohy zákonů, regulací, nařízení, vyhlášek, neznamená, že se každý měsíc stáváme lepšími a dokonalejšími.“ Ale „Kapři si svůj rybník nevypustí“ Čím víc předpisů, tím větší podpůrný aparát.
Je dobré vědět, že už to tu několikrát v různé podobě bylo a zákonitosti kolapsu civilizací umíme popsat. Otázkou je, jestli se na to umíme připravit.
„.. i dnes jsme svědky toho, že přihlížíme vlastnímu osudu. Nepřipraveni, neschopni uvědomit si faktor času. Uvědomit si, že mnoho z toho, co dnes vnímáme jako unikátní, jako například zvyšování hladiny moří a oceánů, už tady mnohokrát bylo.“
„Jak už to ale bývá, kromě vlastního spouštěče krize, se krize vždy prohlubuje, pokud na ni společnost není připravena, nepočítá s ní, nemá potřebné zdroje a/nebo se sama chová bez dlouhodobé vize a není schopna či ochotna si připustit změnu poměrů a tím pádem své chování.“
Na konci knihy je seznam několika obecných doporučení, která ze sedmi zákonů vycházejí. Jako celek musím hodnotit kladně. Knize by však prospěla lepší provázanost jednotlivých myšlenek a menší skákání z tématu na téma.
Tělo a krev
Michael Cunningham
Tělo a krev je jeden z těch příběhů, o kterém jsem si neuvědomila, že ho hledám, dokud jsem ho nepřečetla. Je krásný ve své lidskosti, v tom, jak se postavy vůbec nesnaží být něčím hrdinským nebo čímkoli jiným, než čím jsou. Cunninghamovo vyprávění je pozoruhodně živé, intimní a s citem pro detail. Zamilovala jsem si každou stránku.
„Na okamžik pocítil nehezkou osamělost, která na každého čeká. Tu malou tašku potravin, dlouhou cestu do schodů.“
Lev
Nelson DeMille
Příběh s naprosto předvídatelným dějem, minimem napětí (přesto s množstvím brutálních detailů) a prototypem hlavního hrdiny, jehož sarkastické repliky, ukecanost a vulgarita mi lezly na nervy. Opravdu si myslím, že v současných thrillerech se už to s těmi machry porušujícími pravidla tak přehnalo, že je čas na přestávku.
Přiznávám, musela jsem hodně přeskakovat a asi bych knihu odložila před dočtením, ale byl to dárek a hlavně doufala jsem, že konec vynahradí mizerný střed - nestalo se tak. Jsem přesvědčená, že stačí přečíst prvních dvacet kapitol a pak poslední dvě a čtenář skoro nic nepozná.
Jak na to
Randall Munroe
Když jsem rozečetla tuto ztřeštěnou knížku, začala se rodina obávat o moje duševní zdraví. Nejenže jsem občas vyprskla u čtení (to by asi tak divné nebylo), ale mě se to stávalo i ve zcela nečekaných situacích. A kdybych se jen smála, začala jsem (podle nich) mlít naprosté nesmysly, jak nějakou situaci vyřešit. Stačilo zaslechnout o skoku vysokém na olympiádě, nebo chystat se na party u bazénu k novým známým.
A protože je můj bratr pilot, zaujala mě následující poučka jak nouzově přistát: „Měli byste vyhledat pole, kde plodiny nebudou tak vysoké ani husté, aby vám převrátily letadlo. Takže slunečnice by byly evidentně chyba. Nejlepší je přistávat na čerstvě zasetém poli. Nejhorší je přistávat na čerstvě zoraném. Nepřistávejte v ženšenu. Dávejte taky pozor na stromy. Pastviny jsou fajn, ale musíte si hlídat, abyste netrefili krávu. Kukuřice je taky na přistávání dobrá, ale jenom tak do poloviny června.“
Mortificatio
Nigredo (p)
Na začátku mě neotřelá a poměrně vtipná přirovnání bavila. Ale čeho je moc toho je příliš, takže se z nich poměrně brzy stala otrava. Navíc z celého textu je cítit moc snahy. Ve shodě s knihovniceVS si zoufám nad vyumělkovaností textu a hromadou zbytečných slov a vaty.
Noční klub Mars
Rachel Kushner
„‚To je můj syn,‘ hlesla jsem. ‚Je mu teprve sedm. Nikoho jinýho nemá. Musím za ním.‘
‚Tak vy musíte za ním? Paní Hallová, máte dva doživotní tresty. Vy nikam nemůžete.‘
‚Je to můj syn. Je v nemocnici a já..‘
‚Paní Hallová, když jde chtěla být máma, měla jste na tohle myslet dřív.‘“
Většinu času je to syrové, občas vulgární a předpokládám i dost realistické vzhledem k času, který autorka věnovala studiu. A ze čtení vyplývá, že nic není černobílé. Některé z „hrdinek“ si odsedí víc než 20 let za drobné přestupky, zatímco jiné jsou chladnokrevné vražedkyně. Během čtení visí ve vzduchu otázka, jestli byla Romy v právu, když svého stalkera zavraždila. Přesto ji tato jediná volba, poslala do vězení na zbytek jejího života...
Zhruba od třetiny knihy je jisté, že se neobjeví žádná větší zápletka, přesto nelituji, že jsem ji četla, psaní je působivé a ukázalo mi prostředí, které (naštěstí) neznám ani z knih.
Já, Poutník
Terry Hayes
Vynikající pětihvězdičková jízda. Pár drobných výhrad by se našlo (například autorovy stereotypy ohledně národností na východ od Německa), ale celkově mě zaujala komplexnost a hloubka příběhu u jednotlivých postav a navíc mě bavily popisy jednotlivých míst na světě, s tím správným množstvím detailů, aniž by to působilo jako turistický průvodce. A samozřejmě čtivost a správně dávkované napětí. Spokojenost.
Bláznův kabát
Martin Fahrner
Pro mě objev roku. Ke čtení mě přilákal komentář Magnolie a jsem ráda, že anotací, které ani zbla nerozumím, jsem se naopak nenechala odradit.
Líbilo se mi toho víc, ale musím ocenit zejména styl, kdy se střídají vypravěči a každý z nich má svůj úhel pohledu a způsob prožívání a díky tomu některé dílky celkového příběhu začnou dávat smysl (no a popravdě některé zas ne). Každý si tak může najít postavu, která je mu blíž. Působilo to na mě neskutečně uvěřitelně a já to všechno prožívala s nimi - úzkost, smutek, uvolnění, radost.
„Když je tom hodně špatný, je moje útočiště dílna. Mám pracovní stůl u okna a při práci koukám ven. Stojím, za oknem se míhají větve a je mi smutno, protože jsem myslel, že moje útočiště bude ona.“
Nejkrutější měsíc
Louise Penny
Čtení série o městečku Three Pines mě naplňuje klidem, láskou k prostým věcem a hlavně hromadou chutí. Při čtení se občas přistihuju, že slintám jak Pavlovův pes a zvyšuje se mi chuť k jídlu. Musím si dát nějakou chvíli s pokračováním pauzu, jinak se obávám, že brzo nedopnu kalhoty.
„Na každém talíři ležela dvě vejce na silném plátku kanadské zadní slaniny, která zas ležela na dozlatova opečených anglických žemličkách, vejce byla ještě pokapaná holandskou omáčkou a oblohu talířů tvořil ovocný salát.“
Začátek se rozjížděl pomaleji , ale pak už jsem se nemohla odtrhnout. Na Luise Penny se mi líbí, že do svých knih vždy vnáší i vážné téma. Tentokrát to byly rozhovory o blízkém nepříteli - lpění, lítosti a netečnosti. (Jo a pak taky se mi moc líbila Ruth a její dvě kačky.)
„Lpění se maskuje jako láska, lítost jako soucit a netečnost jako vyrovnanost … Láska chce pro druhé to nejlepší. Lpění si bere rukojmí“
Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět
Jaroslav Petr
Naprostá lahůdka. I přes množství fascinujících informací je napsaná neskutečně čtivě a místy dokonce s vtipem. A třeba si ji přečte víc lidí a pak společně pomůžeme chránit smysly zvířat. Opravdu zasloužená Magnesia Litera za naučnou literaturu.
Nejde vybrat to nezajímavější (přepsala bych asi 90% knihy), tak alespoň dvě malé ukázky z kapitoly o čichu.
„…ještě prohnaněji si počíná kalifornský hlodavec sysel veveří (Otospermophilus beecheyi), který vyhledává svlečené kůže smrtelně jedovatých chřestýšů (Crotalinae) a ty pak usilovně žvýká. Následně si pečlivě olizuje srst a se slinami si po těle roztírá látky uvolněné z chřestýši kůže. Vypůjčený pach ho chrání před samotnými chřestýši.“
„Další zajímavý důkaz o tom, že parfémy jen doplňují naši přirozenou vůni těla, přinesly pokusy, v kterých byli muži hodnocení jako čichově přitažlivější, když použili svůj oblíbený parfém, a méně přitažliví, když použili parfém, který jim vybral někdo jiný. Vybrat vhodný parfém pro někoho cizího je proto podstatně těžší, než když si člověk vybírá parfém pro pokrevně blízkého příbuzného či dokonce sám pro sebe.“
Vražedný chlad
Louise Penny
“Three Pines halila bílá. V posledních několika týdnech napadlo asi třicet centimetrů sněhu a každý ze starých domků kolem návsi teď měl vlastní čistě bílou čepici.” A já rozečetla i dočítala na dovolené u ranní kávy na terase zalité sluncem. Přesto se mi povedlo naladit na vánoční atmosféru a neskutečně jsem si to užila i se všemi těmi croissainty a domácími marmeládičkami. Líbí se mi styl psaní Pennyové se všemi těmi odbočkami, citáty, atmosférou a moudrý inspektorem Gamachem. Jen zápletka mi přišla zbytečné překombinovaná.
Sběrná kniha
Pavel Kosatík
Byl to pro mě inspirující rozhovor, který mě v mnohém obohatil. Obdivuji vyjadřovací schopnosti paní Třeštíkové, její dovednost precizně vyjádřit myšlenku, mluvit otevřeně, s nadhledem, pokorou a o své práci až s dechberoucí přesvědčivostí. A navíc ta krásná zelená záložka a pěkně zpracované desky knihy.
Výsledkem je skvělý zážitek ze čtení.
„Chci filmem pozorovat měnící se tady a teď. Chci zachytit, co je pomíjivé a rychle se mění. …. Zajímají mě diváci, kteří chodí do kina přemýšlet, podobně jako se snažím přemýšlet i já, když ty filmy dělám. Je mi líto, pokud to snad zní jako nějaká floskule. Je to tak.“
Poslední lov
Jean Christophe Grangé
Je to dávno, co jsem četla Purpurové řeky a shlédla film a tak jsem se trochu bála, jak se mi bude číst bez osvěžení prvního příběhu. Ale obavy byly zbytečné. Na prvních stránkách se autor vypořádal s návazností a pak se pustil do zcela samostatného příběhu, kdy Niémans a Ivana jsou přivolaní na místo brutální vraždy hlavního dědice jednoho z největších německých majetků: byl nalezen v alsaském lese, sťatý, rozčtvrcený a vykastrovaný podle zvláštní lovecké techniky.
Podezřelých je hodně: konkurent, rodinný příslušník nebo třeba skupina motorkářů, inspirovaná Černými lovci, praporem zločinců, které Himmler povolal k lovu Židů. Jejich specialitou je lov lidí pomocí röetkenů, plemene psů, které už nemá existovat.
V této ďábelské zápletce se prolíná historie s fikcí, kde je všechno správně namíchané, aby napětí dosáhlo vrcholu: krátké kapitoly, svižný styl, psychicky trýzněné postavy a originální zápletka. Na druhou stranu možná až příliš originální. Co mě navíc bavilo byla přirovnání, která dokreslovala situaci.
„Zatím jsme ve stadiu klasické detektivní hry Cluedo, pomyslela si: lovecký pavilon, význační hosté, žádný mobil ani auto.“
„Velice rychle se ocitli na nechráněném prostoru. Ivana klopýtala za Niémansem a cítila se v bezpečí asi tak jako hliněný holub na střelnici.“
Pandemie
Franck Thilliez
Slušný thriller s kombinací lékařských a vědeckých prvků.
Celkový děj je velmi realistický, něco, co by se mohlo odehrávat právě teď a my bychom si to neuvědomili. Především se mi líbily všechny odkazy na Darknet a jejich využití v ději, protože je to téma, o kterém se toho zatím píše málo. A pokud bychom za poslední dva roky na vlastní kůži nezažili protiepidemiologická opatření, získala bych i spoustu informací o šíření virů a jak vypadá proces pandemické výstrahy.
Tempo je příjemně rychlé a plynulé a stránky ubíhají, aniž bychom si to uvědomovali. Takže se Pandemie dá (i přes větší rozsah) přečíst za pár dní. Úplně mi nesedl konec, který mi přišel v porovnání se zbytkem knihy uspěchaný a až moc přehnaný a málo realistický. A pak jsem taky přesvědčená, že minimálně jedna vražda je v knize zbytečná a provedená zbytečně brutálně.
(Předchozí knihy ze série jsem nečetla, ale nezdálo se mi, že by to nějak při čtení vadilo.)
Matematika zločinu
Magdaléna Sodomková
Náhodou jsme v knihovně natrefila na tuto knihu a po přečtení jsem si ještě poslechla podcast na www.matematikazlocinu.cz. Dotklo se mě co je možné v této době. Že máme obory, kde má monopol jen jeden znalec a otevřelo mi to oči, jaký má vliv soudní znalec na rozsudek, přestože jeho závěry nemůžou být exaktní. A do toho všeho chobotnice vztahů mezi soudci, obhájci, politiky a nakonec i veřejnoprávními médii. Je to kvalitní reportáž a určitě stojí za přečtení nebo poslech.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
[Audiokniha] Vize světa, kde ženy jsou jen reprodukčním orgánem, kterého se lze bez rozmyslu, slitování a svědomí zbavit, na mě působila znepokojivě.
Vyprávění jako takové se mnou nerezonovalo tolik jako 1984 a moc se toho v něm neděje. Ale chápu, že jde hlavně o atmosféru a ta byla dostatečně tíživá. Podtrhovalo to několik momentů, které na mě silně zapůsobily (například nedovolené hry Scrabble). Na druhou stranu trochu mi vadilo, jak jednorozměrní byli muži a nerozumím, proč se ženy (a jejich muži) nebránili. Co rozhodně můžu doporučit je audioverze, která je naprosto skvěle načtená Zuzanou Kajnarovou.
