momo01
komentáře u knih
Devět tváří tebe
Janice Pariat
Zaujala mě anotace a tak jsem se rozhodla vplout do méně obvyklých vod románu pro ženy. Zároveň mě nalákalo, že autorka je indická básnířka a já měla chuť na něco zase trochu jiného.
O hlavní hrdince se dozvídáme jen prostřednictvím vyprávění, psaných ve druhé osobě. Dokonce ani neznáme její jméno, nebo místo kde se příběhy odehrávají. Měla jsem zvláštní pocit, jako bych poslouchala soukromý rozhovor a zpočátku mě příběh těšil. Užívala jsem si i lehkou poetičnost vyprávění. Postupně ale díky monotónnosti můj zájem opadl, nevnímala jsem totiž žádný rozdíl v tónu vypravěčů. Měnili se, ale přitom byli stejní. Víc by se mi líbilo, kdyby vypravěči zněli jedinečně a vyprávění mělo větší hloubku, protože nápad byl opravdu dobrý.
Chladová terapie: kompletní průvodce otužováním
Veronika Allister Jelínková
Literární a bohužel i informační úroveň tohoto díla je chabá. Působí na mě jako koláž jednotlivých článků, které někdo poslepoval dohromady a nastavil je hromadou vaty. Autor jakoby se nemohl rozhodnout jakou formu zvolí. Bohužel ani pokusy o punc vědeckosti se zrovna nezdařily. Hned v úvodu se sice dočteme, že vědomě zjednodušuje a kniha je pro běžného čtenáře, ovšem míra zobecnění a místy až ezo přístupu (pardon tady se jedná o NLP) je příliš velká.
Tak třeba kapitola o tom jak chladová terapie je vědecká, má odstavce začínající „mnozí lidé“, „mnoho instruktorů“, „spousta studií“. Chybělo mi už jen „zahraniční vědci zjistili“…
Krom toho vložení do své knihy i citát svůj vlastní mi přijde poněkud … narcistní? (Str. 95).
Výhrad bych našla víc, ale ať nejsem jen brbla, když přece jen dávám 2 hvězdičky. Zapsala jsem si citát, který mě oslovil. („Pokud děláš v životě jen lehké věci, život bude těžký.“) Zároveň si myslím, že v praktické části (od strany 170) si nejen začátečníci najdou užitečné cvičení, nebo informaci.
A zde malá ukázka, ať víte co čekat:
„Vnímat a cítit okamžiky harmonického splynutí se svým okolím, když se rozpouštějí bariéry a my se v ledové vodě dokážeme uvolnit, je velký moment pro naše tělo, psychiku i vědomí. Je to jako léčivý balzám, který nás dokáže podpořit kdykoli je potřeba. Celotělní ponoření do ledové lázně je jednou z neúčinnějších možností, jak vyčistit mysl. Je to způsob meditace, který vychází z ne racionálního přání meditovat, ale přímo z našeho těla. Promlouvá napřímo k vývojově nejstarším částem našeho mozku. Ty v situaci, kdy organismus čelí intenzivnímu pocitu chladu přerozdělují energii z ratia a plánování sídlících v čelním laloku ji vedou více do bytí tady a teď, které je dominantou v plazím mozku, kde sídlí také automatizované reakce a vůbec mechanismy střežící naše přežití.“
Potrhaná křídla
Ruta Sepetys
Jakmile Josie Moraineová pronesla svou první větu ("Moje matka je prostitutka."), věděla jsem, že si budeme rozumět. Každý z nás chtěl být alespoň jednou v životě někým jiným někde jinde, ale pro Josie to byla otázka přežití. Jediné, co kdy chtěla, bylo být normální, žít a učit se jako všichni ostatní, bez matčina neustálého vměšování a házení klacků pod nohy.
Autorčino psaní je svižné, jednoduché a emoce postav působí tak nějak opravdově, ne vynuceně nebo manipulovaně, ale stejně opravdově jako ty vaše nebo moje.
Byla to zatím poslední kniha od Rusy Sepetys, která mi zbývala k přečtení. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi bude líbit - nemusím knihy o dospívajících dívkách, ani téma prostituce a 50. léta v New Orleans mě zvlášť nelákalo. Rozhodně jsem ale nešlápla vedle, příběh jsem si užila a jednotlivé postavy se mi postupně zabydlely v srdci.
Jako nosný vnímám následující citát: „Rozhodnutí, ta utvářejí náš osud." A tento příběh na pozadí říká, že za jakýchkoliv okolností, ať už nám život přichystá cokoliv, je to nakonec naše volba, jak chceme utvářet to, kým jsme.
Děti půlnoci
Salman Rushdie
Tak tahle kniha mi dala zabrat. Děti půlnoci nejsou vůbec rychlým čtením; ve skutečnosti se pohybují na hranici nepříjemného opaku. Jsou neskutečně hutné a neustálé dílčí odbočky pro mě byly frustrující. Přiznám se, že jsem to zpočátku vůbec neocenila. Pak přišlo období, kdy jsem si na klikaté tempo románu zvykla a užívala si každého slova, přirovnání a žasla jsem nad fantazií a schopnostmi autora. A pak jsem z ničeho nic napojení na příběh ztratila. Potíž vidím v tom, že neznám (a byla jsem líná hledat) všechny reálie na které autor naráží. Předpokládám, že bych měla větší požitek ze čtení po nastudování indické historie, kultury a zvyků. Jsem si jistá, že alegorie byly brilantní a symbolika vznešená, ale z velké části mi to uniklo.
Líbil se mi jazyk a oceňuji ústřední metaforu: vyjádření zrodu a růstu národa prostřednictvím jeho dětí, ale zároveň jsem nebyla dost trpělivá a asi nebyl ten správný čas.
Stín větru
Carlos Ruiz Zafón
„Kniha je zrcadlem, v němž spatříme pouze to, co v sobě nosíme.“
Zajímalo by mě, jakou část sebe jsem v této knize viděla. Každopádně ať už to bylo cokoli, stačilo mi to k tomu, abych se zcela ztratila v Barceloně poloviny 20. století, ponuré, zamlžené, ve městě plného krásy i tajemství, ve světě nebezpečí a vášně mladé lásky a kontrastů idealistické nevinnosti a životních zkušeností.
Zůstal ve mně okouzlený dojem a stále se snažím přijít na to, čím přesně to bylo, že jsem tak snadno přehlédla místy až telenovelovitý melodramatický vývoj událostí.
„To je jako při odlivu, víte? Myslím tím barbarství. Ustupuje a člověk si myslí, že už nic nehrozí. Jenže ono se zase vrací. Pokaždé se vrací a my se v tom utopíme.“
"Příběh je dopis, který autor píše sám sobě, aby si sdělil věci, které by jinak nedokázal objevit."
Zamilujte se do angličtiny
Bronislav Sobotka
Mediální masáž mě neminula, nicméně neodradila, a tak mi tato novinka v knihovně hnedle padla do oka. Původně jsem si ji půjčila jen k prolistování, nakonec jsem ji komplet přečetla, inspirovala se vícero odkazy a nakonec se i nakopla k oprášení své zakrnělé angličtiny. Takže za mě super.
Do posledních sil
Miloš Doležal
V rozhovoru na Radiožurnálu Miloš Doležal řekl: „Co vede k tomu, že se lidé v určité chvíli rozhodnou pro dobro, nebo pro zlo? Právě to mě zajímá.“ Názor si ale na základě příběhů a jeho mravenčí práce s dokumenty musíme udělat každý sám. V těchto povídkách jsou v hlavní roli ti, co se dali na stranu dobra - každý bojovali s režimem po svém a zůstali nepokřivení. Miloš Doležal umí realisticky, čtivě a přesto propracovaně zrekonstruovat dobu a osudy lidí a to se mi líbí. Co se mi nelíbí je krutost popisovaného období. Ale to není autorova vina.
Součástí je skvělá fotografická příloha, kvůli které se vyplatí číst v knižní podobě.
PS: v létě má vyjít další z dokumentárních povídek 1945: Léto běsů.
Lékařem mezi pouští a minami
Kristina Höschlová
„Nemyslím si, že by byli méně šťastní než u nás. Je to jejich příběh, který zde žijí, a na nás není ho soudit. Tito lidé si obdivuhodně umějí najít svůj spokojený mikrosvět v poměrech, které my z pozice blahobytu západního světa považujeme za bezútěšné.“
Kristina svým vyprávěním dokazuje, že štěstí a neštěstí nemusí záležet na vnějších okolnostech, ale spíš na našem vnitřním vnímání. Vedle zážitků pod křídly Lékařů bez hranic vede k zamyšlení nad vlastním životem, životním stylem a spokojeností vůbec. Doporučuju místo jakékoli motivační literatury.
„Loučím se s kolegy. Říkám, že vím, že se očekávalo, že tu zprostředkuji něco ze svých nevýznamných zkušeností. Mám ale pocit, že jsem se toho naučila mnohem víc já od nich. Mluvím o jejich trpělivosti, toleranci, respektu.“
Světelný klam
Louise Penny
Po každém dočteném dílu mám chuť sbalit si kufry a přestěhovat se do hlavního města vražd v Kanadě. Ubytovala bych se u Gabriho a Oliviera a nikdy bych nesnídala jinde; u Myrny bych utratila majlant a v mezičase bych se procházela po okolí, nebo jen tak posedávala na lavičce na návsi...
Tyhle fragmenty
Bianca Bellová
Líbil se mi úsporný styl psaní, takže krátké povídky mi často řekly víc, než by se stalo u mnohem většího rozsahu textu. Každá z nich má jedinečnou atmosféru, propojovací nitkou jsou vztahy a často neprojevené emoce. Nejvíc se mi dostaly pod kůži: Hrázný, Pro otce, V pěti, Tyhle fragmenty a Narozeniny.
Eragon
Christopher Paolini
Na tyhle young adult fantasy romány se při hodnocení dívám jinou optikou. Kdybych je byla bývala byla četla sama, byla bych bývala dala nižší hodnocení. Jenže já bych ji nikdy sama nečetla.
Eragon není špatná kniha, to v žádném případě, jen je to kniha, která se podle mého názoru bude líbit spíše dětem nebo teenagerům. Nebo taky nám rodičům, co si s dětmi společně čtou. Kdybych ji četla před třiceti lety (no nazdar, fakt že jo), mohla to být jedna z knih, která mě k fantasy přivedla o kus dřív a super je, že Paolinimu se to podařilo u nespočtu čtenářů. Takže nějaké to klišé a opakování motivů z jiných knih mě jen tak nerozhází. Jen za nás čtecí rodiče bych byla raději za méně výplňových slov, frází a nadbytek popisů.
Pohřběte své mrtvé
Louise Penny
Během čtení tohoto dílu mě zahalila chladivá, bílá deka Quebecké zimy, zapomněla jsem na všechno a ponořila se do dalšího příběhu. Užila jsem si čtení zase všemi smysly, protože popisy L. Pennyové ve mně vyvolávají chutě, vůně, pocity.
Připomnělo mi to článek o prospěšnosti beletrie ve kterém se zmiňuje nejen relaxační prvek ale i to, že kvalitní četba nám například může pomáhat zlepšovat vztahy a řešit problémy. Je to tím, že i přes věkem získané zkušenosti zůstáváme zčásti stále uzavření ve svých vlastních světech. Příběhy nám je umožňují překlenout a vystoupit z nich. Podívat se do hlavy lidem, jejichž východiska bychom jinak nikdy nemohli pochopit.
„Hodnotu knize dodává propracovaná psychologie postav i jejich vztahů. To, že mají postavy dobré i špatné pohnutky. Že je jejich vnitřní svět bohatý a ponouká čtenáře k tomu, ať si sám představuje jejich vnitřní dialogy. Že nás autor občas překvapí, nabourá naše očekávání a představy. Tam má náš mozek mnohem více prostoru pro trénink – a tam také můžeme posílit své porozumění lidem, kteří se od nás v něčem liší. … A pokud čteme dobré knihy, kde zápletky ani postavy nejsou předvídatelné a černobílé, budujeme tak další dovednost, které je ve světě pořád nedostatek: schopnost vydržet nejednoznačnost.“
A toho všeho se mi v této sérii dostává.
Nevědění
Milan Kundera
Psaní Milana Kundery mi prostě sedí a jsem přesvědčená, že je to jeden z nejlepších současných spisovatelů. Na jeho knihách je něco, co mě uchvacuje a po celou dobu čtení ve mně rezonuje. Možná je to vypointovanými větami, možná introspektivními úvahami, které se propojují s postavami. Pocity popisuje citlivým způsobem, že nelze než s postavami soucítit.
Při čtení se mi do hlavy vkrádaly spousty otázek a nechávaly mě dlouho přemýšlet. Román splňuje to, co by měly splňovat ty nejlepší knihy, obohacuje.
„Tady začíná nedorozumění: nemají stejné vzpomínky; oba si z jejich setkávání uchovávají dvě nebo tři drobné situace, ale každý má své; jejich vzpomínky se nepodobají; nepotvrzují se; a i kvantitativně jsou nesrovnatelné; jeden si na druhého pamatuje víc, než si on pamatuje na něj; jednak protože kapacita paměti je u každého jednotlivce jiná (což by bylo ještě přijatelné vysvětlení pro oba z nich), ale také (a to je trapnější si připustit) protože jeden pro druhého nemá stejný význam.
Poslední věta
Lisa Genova
Čtení (nejen) o dýchání, kašlání, močení, slintání, polykání, tekutých koktejlech, umělé výživě, ztrátě kontroly nad svým tělem, strachu. Richard, kterého ALS postihlo, byl po většinu života tak trochu kretén. Sebestředný a arogantní chlap. A přesto tohle si nezaslouží nikdo. Zajímavou dynamiku dodává vztah mezi Richardem a jeho bývalou manželkou Karinou. Autorka umí vytvořit zajímavé postavy v složité situaci a popsat, jak se s ní vyrovnávají. Výsledkem byl pro mě poutavý zajímavý a poučný příběh.
Útěk z Falaise
John Flanagan
Celou sérii čtu společně s dětmi a tak mi nevadí, že je všechno předvídatelné a zjednodušené, že Halt pořád zvedá jedno obočí a Will ho neumí napodobit. Odpustila jsem dokonce autorovi, že minulý díl ukončil uprostřed akce. Co se mi nechce odpustit, jsou překlepy a odfláknutá práce nakladatelství.
Ale pořád je mi sympatické, že hraničáři pijí litry kávy, směju se Haltovi, když mu je blbě na lodi (mně taky) a hlavně, ti puberťáci se ke mně u čtení tak pěkně tisknou.
Dědek
Pavel Novotný
Upřímné a úzkost vzbuzující vzpomínky z dospívání. Autor dobře dokáže navodit atmosféru příběhu a přiblížit realitu tehdejšího světa, jeho světa.
Ovšem uchvácení ze Zápisků z garsonky u mě nedosahuje a bez nich nevím, jestli by mě Dědek samotný zaujal.
(Hlasitý přednes autorovým textům padne víc, než samotné čtení.)
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
„Já vím, co chcete říct. Příliš mnoho historek, příliš mnoho historie, nelze uniknout, můžeme se jenom ztratit, ano, ano, máte pravdu, milý pane Krausi, člověk se možná dokonce musí ztratit a doufat, že najde cestu ven, že z té mlhy vyvázne živý a s jasnou hlavou. Ale já mám často strach, že člověk cestu nenajde, že může leda ztratit hlavu, vlaky jedou dál, žároviště jednou dál i dějiny jedou dál, kde jsem to…“
Winterberg je vyčerpávající a někdy jsem ho musela doslova přerušit uprostřed kapitoly a odpočinout si od přívalů jeho slov. Jenže pak mi zase brzo začalo jeho vyprávění a cesta vlakem po zemích bývalé habsburské monarchie a skrz dějiny chybět. Výjimečný styl, důmyslné, vtipné, dojemné, skvělé. Zůstala mi hlava plná dojmů a chuť zajít si do nádražky na utopence a pivo.
Umění vnímat umění pro děti a rodiče
Michael Třeštík
Skvěle a poutavě napsáno. Nejen, že se mně toto povídání o umění líbilo, ale zaujalo i moje puberťáky. Autor v předmluvě píše, že podstatné je naučit děti dívat se na obrazy, sochy a další umělecká díla, užívat si je a umět o nich diskutovat. A to se opravdu díky této knížce povedlo. Spíš se přiznám, že už jsem občas chtěla číst dál a moje děti ještě pořád měly potřebu některý z obrazů komentovat. Byl to pěkný společný zážitek.
Hlemýždím tempem
Cung-wej Čou (p)
Nádherně graficky zpracovaná kniha. Už jen ta šnečí stopa na obálce mě uchvátila. Není to dlouhé čtení, ale v málo slovech je schovaná hloubka. A aspoň na chvíli jsem zpomalila.
“Jak vidno, do samoty se jeden zavírá sám,
Když zavře dveře dveře do svého srdce.
Nikdo se k němu pak nedostane,
A on nikdy nevyjde ven.”
Zápisky z garsonky
Pavel Novotný
A z tohoto přebytku prostoru
si pořídila domů ptáky
a žila s nimi jen vzlétnout.
Po přečtení mi došla mi slova, a tak nevím co dodat víc, než že si ji už teď pročítám znovu.
