momo01 komentáře u knih
Do vepřového rypáku!!! Tak dlouhé čekání na třetí díl a po přečtení cítím rozpaky a zmar. Dobrou polovinu knihy jsem čekala, kdy skončí úvod a začne se něco dít. K tomu všemu velká část textu byly věty tázací. Druhá polovina byla už lepší. Závěr měl gradaci, ale přece jen se toho příliš málo uzavřelo a teď zas musíme čekat na pokračování. Navíc neoplývám schopnostmi symbolologa Roberta Langdona, abych během čtení pochopila všechny ty hádanky, kódy a jinotaje. Takže teď doufám, že další dva díly budou mít zase šmrnc, protože pořád se nevzdávám a těším se na ně.
Když se to vezme do důsledku, jsou Mlčící fontány dobře propracovaný Young Adult román se silnou romantickou linkou. Nechybí v něm tedy láska a zlomené srdce (té romantiky teda bylo až až), zároveň ale odhaluje temné historické období a ukazuje na tyranii represivního režimu. Popravdě mě historické pozadí a vedlejší postavy zaujaly o něco víc než ty hlavní. Zároveň se jednalo o moje první čtení o Španělsku z období vlády generála Franca a Ruta Sepetys mě opět přivedla k touze dozvědět se ještě něco víc o části dějin, kterou jsem moc neznala. Kéž by bylo houšť takových knih, které ukazují na méně známé střípky z minulosti, nebo příběhy z jiného období, než druhé světové války. (Samozřejmě válku neberu na lehkou váhu, ale knih s tímto tématem - zejména z posledních let je na mě už moc).
Nůž je temný a tíživý a není tu moc akce, ale Harry se jako postava vyvíjí, což jsem ocenila. Některé kapitoly mi přišly příliš podrobné a přeplácané vedlejšími zápletkami a mohly by být kratší. Přesto si mě Nesbo dokázal pěkně udržet po celou dobu v napětí a s chutí zjistit, kdo to teda byl.
Otevřený konec umožňuje různé cesty Harryho dalšího vývoje. A tak jsem zvědavá, jestli se v další knize dočkáme opilého, ušmudlaného Harryho, nebo Harryho, který prošel katarzí. Nicméně, já se musím přiznat, že trochu doufám, že série s HH skončila. Začala jsem se čtením před 11 lety a s kratšími či delšími odlukami jsem se k Harrymu vracela, ale mám pocit, že stačilo.
Je to radost si v ní číst nebo i jen tak listovat. Nadchlo mě grafické zpracování, stručné texty vystihující podstatu a vyhovovalo mi chronologické zpracování. Doporučuji.
„Nová definice dobrého lékaře? Dokáže zkroutit tělo tak, aby dokázal psát na klávesnici a udržovat oční kontakt.“
Na další knihu S. Shema jsem se těšila a opravdu jsem chtěla, aby se mi líbila. Snažila jsem se, seč to šlo, prokousat se a najít v ní všechno to, z čeho jsem byla nadšená v Hora hoře a co se mi líbilo i v Dům Páně. Oba zmíněné tituly jsou plné sarkasmu, lehce bláznivé, řízné, v mnohém pravdivé a celkově zábavné. Ale Čtvrtá nejlepší nemocnice není nic z toho a je na hony vzdálená předchozím dílům. Hrdinové se nikam neposunuli a psaní je příliš rozvláčné. Přiznám se, přeskakovala jsem, abych se dostala ke skutečnému obsahu. Toho jsem ale moc nenašla. Souhlasím s autorem, že při léčení je třeba kontakt a že vztah mezi lékařem a pacientem zvyšuje úspěšnost léčby. Ale šlo to napsat i stručněji než na 434 stranách.
„Víte, jak vypadala dobrá návštěva u lékaře v minulosti, dávno před počítači?
Lékař vás pozdravil, posadil a pohovořil s vámi - vyptal se, co vás trápí, udělal si anamnézu - a pak vás požádal, abyste se před prohlídkou svlékli za závěsem. Během té doby si zapsal všechno, co se dozvěděl. Pak vás prohlédl. A zatímco jste se oblékali, udělal to, co v dnešní době vypadá tak podivně: zamyslel se. Uvažoval, přemítal. Tušil. Naslouchal intuici. Spojil to všechno dohromady. Dospěl k představě, co vám je a jak by to mohl napravit, a pokud ne, pak tedy, jak by měl za všechny okolností přispět k péči o vás, když jste nemocní. Integroval… Počítače nám v tom brání. Stroj se nezamyslí. Nikdy nemá důvod, aby se zastavil a přemýšlel.“
V předmluvě se píše, že je to radost z nahodilých nálezů a je to tak. Bavilo mě nejen čtení, ale i samotné hledání na Googlu, copak že se ukáže mně. O to víc oceňuji přiléhavé a mnohdy vtipné kombinace básní a jejich názvů.
Kleptomanův žal
já nemám zámek
já nemám peníze
já nemám svatozář
já nemůžu pomoct si furt musím krást
Oči mi letěly po stránkách a najednou byl konec. Je to obecně oceňovaná dovednost autorky, díky které příběh rychle plynul, ale až do poloviny po mně vlastně jen tak stékal a byla jsem přesvědčená, že budu hodnotit jen na 3 hvězdy. Nakonec jednu přidávám, za odvahu zvolit jiné téma i formu a i za to, že jsme ušetření prvoplánového hraní na city.
A jsem moc ráda, že si o této dystopii můžeme jen číst a nemusíme ji žít, protože to není samozřejmost. A tak navíc přidávám citaci, která není fikce a o které se v českém tisku nedočteme. Je to část proslovu devatenáctileté rusky Olgy Misik, který nedávno pronesla před soudem. (A byla odsouzená na 2 roky a 2 měsíce, protože se v 17 zúčastnila demonstrace a příslušníkům OMON četla článek ústavy, který deklaruje právo občanů na nenásilné shromažďování.)
„Lidé se mne často ptají: máš strach? … Neznají bouchání na dveře uprostřed noci, zatýkání a uvěznění bez příčiny. Neuvědomují si pocit zoufalství, který jsme nasáli s mateřským mlékem. … Nikdy jsem neměla strach. Cítila jsem zoufalství, beznaděj, bezmocnost, dezorientaci, úzkost, frustraci, vyhoření, ale nikdy strach. … Nelituji že jsem se zúčastnila protestu a jsem na své činy hrdá. …. A šla bych znovu a znovu, dokud by nenastala změna. Říká se, že dělat stále tytéž věci a čekat jiný výsledek je definice šílenství. Zřejmě i naděje je projevem šílenství. Ale nedělat to, v co věříte jen proto, že někdo ve vašem okolí si myslí, že to nemá smysl je naučená beznaděj. A je lepší být šílencem v očích světa, než bytostí bez naděje ve vlastních očích.“
Lidi, tohle kupujte všem svým blízkým jako dárek. Je to srozumitelná, vtipná a praktická příručka první pomoci. Celkově má tato knížka fakt smysl.
Nemám moc ráda knihy s dětskými hrdiny. Jenže tuhle jsem si TAK užila. Celý příběh byl neskutečně uvěřitelný a já jen četla a četla - nejen po večerech, ale i u snídaně a v každé volné chvilce. Krátké kapitoly mi i krásně nahrávaly. Děj mě zaujal od první stránky a King opět ukázal, že je mistrem ve vykreslení jednotlivých charakterů.
Prostě stojí za přečtení. (A ano, jsem skalní fanda.)
Královsky jsem se bavila a k tomu se i něco přiučila. Už sháním druhý díl.
„Skutečnost, že vy Češi, začnete větu, jejíž podstatné jméno je kdesi daleko předaleko v mlhách ve vzdáleném obzoru, a přesto dokážete použít všechny pádové a rodové koncovky správně ještě předtím, než se dotyčné jméno vůbec vynoří, pro mě zůstává nepochopitelná a naplňuje mě posvátnou úctou. Vám se to možná nezdá až tak důležité, ale je fakt, že hodně z vás má stejný problém, jenomže opačný, když jde o porozumění angličtině vůbec, zejména však o porozumění slyšenému textu.“
Smutek, strach, nejistota, dojetí, bolest, znechucení. To je výčet emocí, co jsem zažívala po dočtení jednotlivých povídek. A naděje pramálo. Komentář Magnolie mi mluví z mé čtenářské duše - po první povídce jsem si musela dát pauzu, druhou jsem četla bez dechu, třetí mě šokovala jednáním hlavního “hrdiny”, a čtvrtá bolela.
Propletenec osudů 6 kamarádů, první lásky, první rozvody, nenadálá úmrtí. Všechno souvisí se vším, každý s každým a postupně do sebe jednotlivé detaily zapadnou. (A že jich je.) A přesto budu za remcala. Dobré téma, ale ne až tak dobře zpracované. Rádoby vtipné hlášky a hovorový jazyk na mě působili lacině. Čtení mě úplně netěšilo a něco mi chybělo a něco naopak přebývalo.
Autorka má dar vyjadřování – skvěle vládne jazykem, a přestože se drží faktů, tak do textu vnesla i prvky imaginace a to je to, co mě nadchlo. Zulejka má právem tak vysoké hodnocení.
„Smrt je tady všudypřítomná, je to však smrt prostá, srozumitelná, svým způsobem moudrá, dokonce spravedlivá: listí a jehličí opadává ze stromů a rozkládá se v zemi, pod těžkou medvědí tlapou praskají a usychají keře, tráva je kořistí jelena a ten zase vlčí smečky. Smrt je pevně, nerozlučně spojena s životem – a proto není děsivá. A navíc v urmanu vždy zvítězí život. … Zulejka ví, že přijde jaro, stromy se zazelenají svěží zeleníhedvábná tráva zaplaví kdysi dočerna vypálenou zem a zvěři se narodí veselé a hojné potomstvo. Proto neměla pocit, že je krutá, když zabíjí. Naopak cítila, že je součástí tohohle velkého a silného světa, kapkou v zeleném jehličnatém moři.“
Celý text vyznívá jako úvod k bakalářské práci. Styl psaní je suchý s nadužíváním odborných výrazů. Je v něm trochu té teorie, stručná nabídka platforem a to je vlastně všechno. Z praktického hlediska bez přínosu. Vlastně je to jen úvod, kterému chybí stať a závěr
To mi tak nějak na konci zimy vždycky přestane chutnat maso a tentokrát ta má masonechuť trvá nejen o něco déle než obvykle, ale navíc teď doma vařím díky současným omezením téměř každý den. A tak jsem potřebovala inspiraci pro rozšíření bezmasého repertoáru. S touto kuchařkou jsem rozhodně nešlápla vedle. Recepty jsou chutné, jednoduché a z dostupných surovin.
Po dechberoucím Suchu to byl spíš takový slabý odvar. Přitom to mělo potenciál, ale dokola hádající se kačeny (ano ani jedna mi k srdci mi nepřirostla) byly nuda. Čekala jsem, že autorka bude opět stupňovat napětí, přenese na nás čtenáře úzkost a strach ztracených žen a třeba i znovu využije popisy počasí. Ale tentokrát nedokázala jednotlivé prvky příběhu do sebe spojit a dovést k uspokojujícímu vyvrcholení.
Bavilo mě to vydat se na cestu za stromy celého světa a číst si o nejen o těch, které jsem si myslela, že znám, ale i o těch neznámých. Povídání o každém stromu je spíš krátké, ale téměř vždy doplněné nějakou zajímavostí, a těmi jsem pak po ránu na procházkách zásobovala manžela. Dokonce mu pak chybělo, když jsem čtení vynechala a nebyla připravená povídat o tom, jak se třeba sbírá kešu, nebo jak je to se získáváním korku.
Autor s jedinečným citem pro jazyk popisuje své dětství v poválečné Praze. Vyprávění to je bez příkras, přesto s humorem a laskavostí. Musím přiznat, že mi občas bylo u čtení smutno. Vlastně spíš takové to hořkosladko.
Děj se rozjíždí pomalu, a nějakou chvíli to vypadalo, že se ani nebudu schopná začíst. A to se mi u Kinga zrovna nestává. Postupně jsem se ale nechala chytit do vyprávění a jsem nakonec ráda, že jsem to s tou „starou škatulí“, jako je Dolores vydržela.
Láska ve světě lichých ponožek je mnohem složitější a komplexnější příběh, než by se dalo tušit z názvu. Ono romány pro ženy nejsou úplně moje parketa, ale tohle je opravdu dobře napsaná romanťárna se špetkou humoru a několika zvraty, které se nedají hned vytušit. Prostě prima oddechovka.
"Fuck, Alice!" (Pro neanglofily - jedná se o méně známé vyjádření pozdravu.)