moonell
komentáře u knih
Les v domě
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Fuj. Fuj, fuj, fuj.
Už dlouho mi z knihy nebylo skutečně fyzicky zle. Strašná bezmoc. Strašná.
Sedmilhářky
Liane Moriarty
(SPOILER) Odsoudila jsem knihu i s autorkou podle obalu a tímto bych se oběma chtěla upřímně omluvit. Čtivý příběh, postavy tisíce rozměrů a přímý kontakt s nepříjemnými detaily skrytých násilí, bez pardonu. Hloubka ženských postav, kterou často postrádám někde jinde, komplexnost lidskosti a mezilidských vztahů. Jo.
A ano, brečela jsem na konci tak, že jsem neviděla na stránky. Přiznám se.
Těžké melodično
Terry Pratchett
Je mi ho líto. Vždycky je mi ho líto, zvláštně to bolí, vyvolává nostalgii po něčem, co se nikdy nestalo. Jo, je to
Pratchett, je to vtipný, má to reference kdečemu, ale za mě... saudades.
Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
Novela, která nezmění svět (a ani se o to nesnaží), jen se potácí v zeitgeistu, podobně jako Esther. Doslov byl podivně odkloněný od ústředního tématu, stejně jako kniha samotná. Už je na dřeni, není tedy kam jít jinam než na hladinu a dusit se iluzí nebes s odleskem oken.
Tajemná zahrada
Frances Hodgson Burnett
(SPOILER) Myslím, že je to něčím hezký, ale jiným dílem zase toxický a bolej z toho zuby. Ducha doby odpárat nelze, a pokud ten bude vzat v potaz, je to milá kniha. Zároveň je mi ale líto každýho chronicky nemocnýho dítěte, kterýmu tahle kniha podsunula myšlenku, že jeho postižení jde vyléčit vůlí. Je mi z toho lehce nevolno.
Červený obr
Tereza Bínová
Jo. Takhle se dělá minimalismus. Ne ta přiblblá instagramová poezie. Má to v sobě hluboko zasazenej pocit, nehmatatelnou nostalgii a strach z neklidu. Zdánlivě nevinný otazníky.
Přečetla jsem na stojáka v knihkupectví za 10 minut, ale koncepce času je kontextově irelevantní. Zůstal ve mně dojem i s tak malým množstvím slov.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
(SPOILER) Každý sedmiletý dítě potřebuje superhrdiny.
Čtvrtinu knížky jsem probrečela, dvě čtvrtiny se smála nahlas a děsila spolucestující v různých prostředcích hromadné dopravy. Bála jsem se druhé knihy, toho, že Backman neudrží vlastní tempo. Udržel a ždíme pořád stejně.
V příběhu je spousta dobře načasovaných klišé, on to prostě umí napsat, i když by to jinde působilo kýčovitě. Pokládaly mě samostatný věty, náhodně umístěný doprostřed odstavců, jakoby mimochodem. A paradoxně nejvíc jedna replika z mnoha, která mě zastihla nepřipravenou.
„To přece není správné, Ulrico. Je to moje místo. Nikdo mi ho nemůže jen tak vzít...“
Srpny
Jakub Stanjura
(SPOILER) Fuuu... Hodně úzkosti. Hodně povědoma. Křičela jsem o happyend a věděla, že nepřijde.
Někdo tu píše, že rozpad osobnosti byl příliš rychlý. Nezdá se mi, že by taková průpovídka mohla vycházet z osobní zkušenosti (a zajímalo by mě díky tomu, z čeho ano). Na odseknutí od reality stačí i pár týdnů, když se hvězdy a ticho sejdou na správným místě.
Jana bude brzy sbírat lipový květ
Miloš Doležal
Těžké téma. Oceňuju sentiment, rozumím terapeutickým důvodům, kvůli kterým sbírka zákonitě musela vzniknout. Pár dobrých veršů tam je, ale na Magnesii Literu moc nechápu, proč to dosáhlo.
Bolest se dožaduje procítění a já respektuju, že někdy vyleze ven. Ale působí na mě dojmem šuplíkovek, které bude mít po psacích stolech rozházené kdekdo procházející si traumatem.
Ale možná právě proto?
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Znepokojující. Je v tom něco hrozně prázdného, jen nafouklá bublina plná úzkosti letmo škrábající povrch myšlenek. Nevím, co si mám myslet. Nevím, jestli souhlasím s idejí díla, nevím, jestli s ní mám souhlasit ani kterým směrem se mě autor snažil otočit. Mám mít strach? Mám chodit po světě s vykřičníkem a pocitem, že neustále něco dlužíme budoucnosti, protože přítomnost je nenapravitelně rozbitá? Je možné existovat ve vakuu naplněném marastem, které Bradbury zvládl tak krásně teoreticky vykonstruovat a my ho teď žijeme?
Nevím. Požárníci přinesli do mého života Ticho a Neklid.
Dlouhý, temný čas svačiny duše
Douglas Adams
Tak jak mívám u Adamse často pocit, že sice nemám tušení, co se děje, ale nemůžu se dočkat, až budu zmatená ještě víc, u této knihy jsem bohužel zhruba od půlky byla jen konsternovaná a nechápající. Dočítala jsem čistě z tvrdohlavosti a nejsem si úplně jistá, že jsem pochopila závěr. Možná mi něco uniklo, možná se i mistr tesař někdy utne. Škoda, rozjezd solidní, pak jako kdyby nedokázal udržet tempo ani kontinuitu (paradoxně úplně stejně jako Gaiman v Nikdykde).
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Backman ždíme a pumpuje slzy víc jak pořádnej hollywoodskej doják a já mu to celou dobu žrala i s navijákem. Chtěla jsem něco odlehčenýho a nebyla ani trochu připravená na tohle švédský mono no aware v podobě mrzutýho dědka se Saabem a diverzního ansámblu, před kterým by se zastyděl celej Netflix.
Ano, čerpá to klišé a hraje na city, ale je mi to jedno. Sedlo to jak prdel na hrnec.
Matylda
Roald Dahl
Dostat se tak k téhle knize jako dítě, myslím, že bych se zbláznila radostí. Třeba jednou to štěstí zprostředkuju nějakým mladším generacím. Do té doby bude muset stačit, že i jako dospělá jsem zvládla několikrát pobreknout.
Jedna želva za druhou
John Green
Pasáže s intruzivními myšlenkami byly hodně nepříjemný, ale jako člověk s OCD jsem ráda, že autor s OCD dal život postavě s OCD. Po dějové stránce mě kniha nijak zvlášť neuchvátila, ale za interní pochody a ruminace Holmesy 10/10.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Můj vztah k Soukupové je trochu zvláštní. Na jednu stranu mě totiž rozčiluje, jak píše, jsou i (pro nedostatek lepších slov) lyričtější způsoby, jak vytvářet dojem toku myšlenek a autorka se občas moc neobtěžuje s rozsáhlým slovníkem, díky čemuž členové rodiny ve svých niterních projevech místy splývají a působí jen jako určité výhonky sebe navzájem. Ale možná je to záměr, co já vím. Koneckonců vlastně výhonky jsou?
Nicméně realističnost, které byla schopná docílit ve faktických interakcích mezi postavami, mi vyrazila dech už potřetí. Cítila jsem místy nasrání na Veroničiny rodiče pomalu intenzivněji než na ty svoje.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
Pratchettův archetyp idiota, který vůbec není idiot je mi s každou další Zeměplochou víc sympatický. Nakombinovat středověk, laciná klišé fantasy, filmů noir i detektivek, téma rasismu a sexismu, celý to zasypat britskou suchostí a voilà, pejsek s kočičkou upekli velice solidní dort.
Nesmír
Karel Šiktanc
Nějak se ne a ne naladit. Možná by bylo potřeba u Šiktance zvolit start na začátku, vyvíjet se s ním? Takhle jsem si z toho odnesla jen pár hezkých obratů, které mi nepřeletěly hlavu, a spoustu kaleidoskopického zmatení.
Starý, třikrát ohřívaný život
rozšuměl se na plotně
...
Blázen, mám ještě na všem lešení!
...
A pořád jsou věci, které přivoláš jen
mlčení.
Tělo a krev
Michael Cunningham
Cunningham je americký Kundera emocí, kdyby ovšem Kundera nebyl tak zatraceně sexistický a homofobní.
Nesnesitelná lehkost bytí na člověka dopadá ze stránek v naprosto nestřežený momenty. Nedokážu tu hořkost, křehkost přetavit do slov. Jen ve mně zůstává viset. Cunninghamovská melancholie, neurčitá nostalgie po životě, který jsem nikdy neměla. Nevysvětlitelná úzkost, nekonečný příval pocitů, který rozbíjí hlavičky hřebíků.
Nikdykde
Neil Gaiman
Začalo to slibně, ale nezvládlo to tempo, není to dotažený. Vytváření konceptů postav a celého světa, který potenciálně mohl být zajímavý, ale zůstal jen dvojrozměrný, načrtnutý, šuplíkový. Nedochucený.