nefernefer komentáře u knih
I pro mě byla tahle knížka prvním setkáním s Marjane Satrapi. Za půl hodiny jsem měla přečteno a na tváři mi zůstal lehký pobavený úsměv. Svět muslimských žen pro mě byl vždycky něčím strašně vzdáleným a většinou dostupných informací někdy až téměř démonizovaným. Proto jsem autorce vděčná za příjemné a vlastně i uklidňující zjištění, že ženy jsou si podobné, ať žijí kdekoli :o) Určitě si v knihovně objednám i další její knížky :o)
Je mi líto, ale ke zdejším oslavným komentářům se nepřipojím. Narodila jsem se ve stejné době ve stejném kraji, tak by mi to téma asi mělo být blízké a možná by i bylo. Ale než jsem se prodrala skrz nános „květnatého a krásného jazyka“ k samotnému příběhu, tak jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem ho vlastně ani nevnímala. Že má autorka nesporně talent na neotřelá slovní spojení a originální jazykové cítění, o tom žádná. Ale kdyby trochu ubrala na slovním exhibicionismu, tak by to knížce jen prospělo a touha po originalitě na úkor srozumitelnosti a čtivosti by z každého řádku netrčela tak okatě.
Druhý díl série je za mnou a musím říct, že se mi možná líbil i trochu víc než ten první. Pěkně navazoval a já jsem měla pocit, že už vstupuju do známého prostředí. Tentokrát neměla kniha jen jednoho hlavního hrdinu, ale většinu zúčastněných už jsem znala a najednou jsem je viděla v úplně jiném světle. Ještě výrazněji se ukázalo, že nic není černobílé. Že i Světlí jsou schopni pěkných intrik a Temní dokážou milovat až za hrob. No a to, že se poslední třetina odehrává v Praze, byl moc příjemný bonus :o)
„Je třeba prožít jeden plnohodnotný lidský život, tak do osmdesáti nebo do sta let, ztratit nějaké příbuzné a blízké, myslím lidi, zjistit, jak směšní jsou politici, co budují tisícileté říše, nebo filosofové, vymýšlející věčné pravdy pro jednu až dvě generace... a teprve pak se z tebe stane Jiný. Kdežto dokud žiješ svůj první, obyčejný lidský život, zůstáváš člověkem. I když třeba umíš chodit do šera, pronášet zaklínadla a prohlížet pravděpodobnostní linie...“
Líbil se mi název a celkem vtipná mi přišla i forma. Ale to je asi tak všechno. Příběh vlastně ani žádným příběhem není. Smysl vsuvek sestavených z titulků vypsaných z Rudého práva jsem nepochopila. Domácí násilí je domácí násilí a dítě ho bude prožívat úplně stejně nezávisle na tom, v jakém režimu se narodilo. Občas jsem měla pocit, že ty zmínky o bývalém režimu jsou tam jen proto, že je to teď zrovna celkem v kurzu. Žádný jiný smysl totiž neměly. Za mě promrhaná příležitost. Myslím, že nápad na krátké komentáře o padesáti slovech je výborný. Bohužel ho autorka nedokázala využít.
Jako spousta jiných, i já jsem si přečetla knihu na základě autorova emailu, ve kterém nabízel nezištné zaslání výtisku své knihy, aby se dle jeho vlastních slov kniha "rychle dostala ke čtenářům". Nabídku jsem sice nevyužila, ale zvědavost mi nedala a půjčila jsem si ji v knihovně. A rozhodně nelituji. Do poloviny knihy jsem měla pocit, že je to pěkně a čtivě napsaná harlekýnka z českého prostředí, včetně úžasného, krásného, statečného a zároveň empatického a citlivého prince, který svou láskou zachrání zakletou princeznu. Ale pak se to najednou nečekaně zvrtlo a kniha dostala úplně jiný nádech. Oceňuji otevřený konec a absenci moralizování. Nejsem si jistá, jak bych se v podobné situaci zachovala já. Dokud člověk něco takového nezažije na vlastní kůži, prostě to vědět nemůže. Milovníkům milostných příběhů, které mají duši, s klidným svědomím doporučuji.
" V knihách je člověku všechno vysvětleno, v životě nikoli. Vůbec se nedivím, že někdo dává přednost knihám. Knihy dodávají životu smysl."
Klasický "velký" milostný román. Příběh osudové lásky. Téměř jako Jana Eyrová :o) Divím se, že to ještě není zfilmované. Je tam všechno - spalující láska, mrazivá nenávist, hluboké přátelství i děsivé tajemství minulosti. To by byl trhák :o) Všem milovníkům dobrého černého čaje a skutečné romantiky mohu jen doporučit.
Je to vlastně naprosto obyčejný příběh. Žádné velké napětí či dějové zvraty. Jen život obyčejné holky z vesnice, která se dostane do Prahy. Její vývoj od třináctileté žáby zamilované do třídního učitele, přes lehkomyslnou studentku zdravotnické školy v Praze, která si užívá všeho, co jí život přináší, plnými doušky, až po třiadvacetiletou ženu, jež má za sebou potrat, ztrátu snoubence, rozvod i setkání se smrtí. A to všechno z ní udělalo zralou silnou vnitřně vyrovnanou bytost, která už ví, kde je její místo. Celý příběh se odehrává v důvěrně známém prostředí české vesnice, malého města i velkoměsta let šedesátých a letmo se dotkne atmosféry okolo srpna 1968. Kdybych měla tuto knihu charakterizovat jedním slovem, tak mě napadá slovo laskavá. I když to asi není úplně přesné. Zkrátka mi po jejím přečtení zůstal v duši takový zvláštní klid.
"Dnes v tom neumím vidět než Tvůj záměr, pane Bože. A už se neptám na okolnosti nebo důvody Tvého řízení. Vzdala jsem se myšlenky, že je možné ti porozumět. Neptám se už, proč nás vodíš po cestách, které jsou tak křivolaké. Třeba Tě to prostě jen těší. Snad se na náš účet bavíš. Nemám nic proti tomu.
Zjistila jsem, že je úžasné, když se člověk naučí pokoře. Když přestane být domýšlivý na svou jedinečnost. I kdyby tím sloužil jen výmyslu - říkám i kdyby -, je to zase dobře, protože tím slouží sobě. Aby se stal lepším. Kde není pýcha, není ani touha ovládat jiné lidi.
A tak, i když mi tehdy nebylo vůbec dobře, ještě dnes Ti děkuju za tu lekci. Děkuju a nepřestanu děkovat, dokud budu žít."
Hned na úvod bych se ohradila proti označení „špionážní román“. Jisté indicie by tu sice byly, ale to není to nejdůležitější. Hlavní hrdina je velmi silná osobnost. Potomek rodičů západního světa vychovaný světem východním. Je to člověk, který se snaží dovést sám sebe k dokonalosti, k šibumi. Nic nedostal zadarmo, všeho dosáhl jen svou vytrvalostí a pílí. Sledujete jeho cestu od zaťatého uzavřeného kluka k fascinujícímu muži, který vás nemůže neokouzlit, ačkoli pro západního člověka zároveň působí dost odtažitě. Je to román o střetu dvou naprosto odlišných kultur - americké a japonské. Přičemž ta americká z toho nevychází zrovna nejlépe.
„...šibumi je spíš porozumění než vědění [...] V chování je to skromnost bez ostýchavosti. [...] A v osobnosti člověka je to... Autorita bez nadřazenosti? Něco takového.“
„...Američané nejsou rasa. Nejsou dokonce ani kultura. Jsou kulturní guláš z odpadků a zbytků po evropské hostině. [...] rasa není nic, kultura je všechno. Rasou jsi běloch, ale kulturou jím nejsi.“
„Zdvořilost je spolehlivější než sentimentální vlastnosti jako soucit, dobročinnost a upřímnost; stejně jako fair play je důležitější než abstraktní spravedlnost. ‚Velké‘ ctnosti mají tendence se pod tlakem příhodně překrouceného výkladu hroutit. Ale slušné chování je slušné chování, a to je vůči bouři okolností zcela imunní.“
Skvělá fantasy bez hektolitrů krve a v prostředí, které je člověku v podstatě známé. Hlavní hrdina je vám blízký. Není to žádný superman. Má sice jasno v tom, na které straně stojí, ale i on má své pochyby. Kam až se smí zajít při prosazování Dobra? Kde je ta hranice, kdy už konáte Zlo? Mohou se ve jménu Dobra dělat špatné věci? A je člověk oprávněn ve jménu vlastní lásky zničit lásku někoho jiného? Těším se na další díl...
Stejně jako "Něžná je noc" je to příběh o povrchnosti a citové vyprahlosti americké smetánky dvacátých let minulého století. O společnosti, kde hlavní modlou, okolo které se všechno točí a všechno se jí podřizuje, jsou peníze a teprve daleko za nimi všechno ostatní. Pro skutečnou lásku v tomto světě není místo. Lidé v něm už jí vlastně ani nejsou schopni. I Gatsbyho láska k Daisy, jakkoli je silná, je vlastně pokřivená, nezdravá, je to láska k ideálu, který se snaží získat pro sebe opět jen pomocí peněz. Jakkoli vám chvílemi může být i sympatický, od začátku cítíte, že to nemůže dopadnout dobře. Hlavní hrdina Murakamiho "Norského dřeva" tuto knihu sice četl třikrát, ale i když to není špatná kniha, mně to bude stačit jednou. :o)
Jste-li milovníky klasických detektivek ze staré Anglie, nemůžete s touto knihou udělat chybu. A třešničkou je brilantní úsudek Hercula Poirota :-)
"Vysoce inteligentní lidé se zřídkakdy stávali velikými vůdci nebo výtečnými řečníky. Snad proto, že byli příliš rafinovaní, aby sami sobě naletěli."
Příliš jsem toho od Murakamiho ještě nepřečetla. Tohle je teprve druhá knížka. Ale jeho styl psaní je mi příjemný. Ačkoli se často na mnoha stranách vlastně nic moc neděje, přesto nemáte potřebu je přeskakovat a v klidu si jen tak plujete řádky a necháváte na sebe působit tu zvláštně klidnou atmosféru. A to i v případě, že se text zrovna nezabývá příliš klidnými věcmi. I tehdy je v něm určitá vnitřní vyrovnanost. Je pravda, že v půlce knihy jsem si říkala, že četnost sebevražd v hrdinově okolí už je trochu přehnaná, a pomalu jsem začínala mít pocit, že trpět nějakou duševní chorobou je v Japonsku asi nějaký folklór nebo to patří k dobrému vychování. Ale celkově i přes tyto ve své podstatě chmurné a neveselé prvky kniha působí příjemně. A kdyby se v ní nevyskytovaly japonské názvy a jména a zmínky o japonské kuchyni, skoro bych nepoznala, že se děj odehrává v Japonsku. Taková ta na první pohled patrná mentální odlišnost, jaká je cítit v jiných knihách z prostředí východních kultur, tady chyběla. Přišlo mi, že se všichni chovají úplně stejně, jako by se choval kdokoli jiný někde jinde na světě. Určitě to nebyla moje poslední knížka od tohoto autora. Moc ráda si přečtu nějakou další.
U téhle knížky je výhoda, že ji nemusíte přečíst najednou. Můžete ji mít na nočním stolku klidně třeba půl roku a občas si před spaním přečíst jednu či dvě krátké povídky. Vlastně to povídky nejsou. Jsou to kratičká kázání, která si nejspíš autor připravoval na své bohoslužby. Píše v nich o svém životě, vzpomíná na dětství. A v každém je nějaké ponaučení, jak být lepším člověkem. Hřejivé, dojemné čtení na dobrou noc :o)
"Základem pro léčení i malování je myšlenka. Cokoli jí mohu naplnit a ona pak vyzařuje zpátky. Proto mohou vyzařovat i obrazy bez ohledu na to, zda se jedná o originál nebo několikátou reprodukci. Ta myšlenka tam pořád je. Dobrá nebo špatná. A podle toho jsou také obrazy pro člověka dobré nebo špatné. "
"Málokdo chce ve skutečnosti slyšet ten nitřní hlas, přiznat si své chyby a porážky. Většina lidí jde za rozumem, a jakmile rozum převyšuje cit, je to vždy špatné."
"Pro Bibli, pro Nový zákon, byl základem víry Mistr a jeho apoštolové. Dnes máme, bohužel, dobu, do které přidáme trochu Panny Marie, proložíme to Kristem, podložíme jógou a případně ještě trochu promažeme tantrismem. Z toho vznikají potom ty zásadní nesmysly, které pravé náboženství jen zeslabují.
My, lidé z tak zvaného civilizovaného světa, jsme moc málo moudří. Zatímco my jsme tu vedli války, vyráběli zbraně a starali se o to, jak ještě více zpohodlnit svá obydlí a celý život, v Orientu zatím pracovali. Duchovně pracovali."
Je to hodně zvláštní kniha, ale mně se líbila a s komentáři, které ji odsuzují jako brak a zvrácené porno, nesouhlasím. Je fakt, že zvrácenými erotickými scénami se to v ní jen hemží, ale ty scény paradoxně dost často vlastně příliš eroticky nepůsobí a spíš to vypadá, jako by se za ně autor jen schovával. Jako by si skrze tu knihu řešil svůj zjevně komplikovaný vztah k víře a chtěl to zabalit do něčeho, co odvede pozornost od té spodní roviny příběhu.
Dlouho jsem přemýšlela, jak správně vyjádřit slovy, jak na mě tahle kniha působila. Těžko se to vysvětluje. Mám prostě dojem, jako by se autor snažil ukázat, že víra v našem západním slova smyslu dává mezi Anděla a Ďábla rovnítko. Že křesťanství interpretuje Boha jako bytost nenávidějící přirozenost těla a radost ze života. To je to, co ve mně ta kniha zanechala. Mám pocit, že všechny erotické scény záměrně nepůsobí nijak pozitivně, nevzbuzují touhu ani jiné kladné emoce. Mají vzbuzovat ošklivost a nečistotu. A veškerá tělesnost má být co nejkrutěji a nejošklivěji potrestána. Láska v tomto pojetí není čistou radostí, je to past. Svazující past zbavující člověka jakékoli svobodné vůle.
Netvrdím, že je to to nejlepší, co pan Urban napsal, ale rozhodně je to jedna z mála knih, která mi v hlavě rezonovala ještě dlouho po jejím dočtení.
Doufala jsem, že mi tahle knížka chvilku vydrží. Ale to se vážně nedalo :o) Úplně mě to vcuclo a nepustilo, dokud jsem nedočetla. Sama jsem vyrostla hned vedle hřbitovní zdi a mám tedy pro funerální tematiku jistou slabost, ale tohle bylo vážně výborně napsané. Celou dobu jsem byla napnutá a toužila se dovědět, co za vším vězí. Až se budu příště procházet po hřbitově, bude mi o dost příjemněji než doposud (a to mi tam bylo příjemně už teď) :o)
Okolo téhle knížky kroužím už spoustu let, protože je to jedna z neoblíbenějších knih mého tatínka. Ale teprve, když mi ji doporučil druhý mně moc blízký člověk, tak jsem se do ní konečně pustila. Musím se přiznat, že občas si pro odlehčení střihnu nějaký ten pořádně krvavý plnotučný brak a náramně se u toho bavím, ale to je něco jiného. Když o podobných masakrech čtete a víte, že takhle nějak to bylo nejspíš i ve skutečnosti a vlastně ne tak dávno, není to úplně příjemný pocit. Střet dvou tak diametrálně odlišných kultur, jakými byly svět bílých a svět indiánů, prostě nemohl dopadnout dobře. Tahle knížka je realistickým a nestranným pohledem na obě strany mince, a aniž by se snažila o nějaké senzační odhalení, uvádí na pravou míru veškeré zidealizované představy o Divokém Západě a zbavuje ho té aury romantiky, která se kolem něj časem vytvořila. Není to suchopárný výklad událostí, ale živý děj, který vás vtáhne do sebe a donutí přemýšlet o relativitě pojmů dobrý a špatný. A na závěr je ještě doplněná vynikajícím doslovem Jiřího Gojdy.
"Jestli si někdy budete chtít doopravdy odpočinout, prostě padněte až na samý dno a budete šťastný lidi. Nejvíc nesnází pochází z toho, že člověk má nějakou úroveň."
Moc hezká knížka, moje oblíbená. Zvlášť teď přes zimu ji dost často beru do ruky, abych se podívala, kdo mi to zavítal na krmítko :o) Fotky i popis jsou jasné a identifikace je podle nich výborná. Dříve jsem měla atlas ptáků, kde byly malované obrázky a barva byla dost často zkreslená, takže ani ptáka, kterého jsem bezpečně znala, jsem na nich nepoznávala. Ale podle téhle knížky už se nespletu :o)
Výborný, vtipný "prášilovský" příběh, který šikovný tatínek vysypal z rukávu na ospravedlnění své dlouhé nepřítomnosti. Tohle umění jsem vždycky obdivovala a nikdy mi to moc nešlo, i když jsem se o to u svých dětí párkrát pokusila. :o) Ale takhle úžasnou fantasmagorii se mi nikdy vymyslet nepodařilo. Jediné, co jsem nepochopila, bylo, proč je knížka napsaná normálně a pak se najednou uprostřed objeví cca deset stránek, na kterých jsou "upýři" nebo "vipasený červýček" a jiné pravopisné neuvěřitelnosti, aniž by k tomu bylo někde nějaké vysvětlení. Pokud by tu knížku četlo dítě samo (a hodně velká písmena naznačují, že je k tomu i určená), pak by asi bylo dost zmatené z toho, že paní učitelka ho ve škole učí něco jiného. A vzhledem k tomu, že to fakt v knížce nemá vůbec žádné opodstatnění, tak mi to přijde jako nesmyslné a zbytečné matení a doporučovala bych ji raději dětem předčítat. Ovšem za současného společného prohlížení si obrázků, protože ty jsou moc povedené.