nicandra
komentáře u knih
Hledání nekonečna: řešení záhad vesmíru
Stephen William Hawking
Řekla bych, že je to kniha pro nás nefyziky a nechemiky, co přitom ale rádi zíráme do noci plné hvězd... Zejména zpočátku jsem měla chrabrý pocit, že všemu velmi dobře rozumím - a zejména ke konci se ten pocit příliš často vytrácel. To ale není vinou autorů, to jen všechny ty částice a všechny ty teorie jsou trochu matoucí. A tak nějak platí jen do další dvoustránky, kde "bude objevena" další částice či další teorie. Napsáno je to ovšem s maximální srozumitelností a všechny mé mozkové kvarky si tu námahu s pochopením náramně užily.
Velmi mě zaujala několikrát (ovšem jen tak mezi řečí) opakovaná poznámka, že tu a tu teorii autor vymyslel v 25, 26 letech - a potom, tedy celý zbytek života, už nevymyslel nic nového (o jednom vědci pochvalně pravili, že byl schopen cosi vymyslet "dokonce i v 37 letech"). No, říká se už dlouho, že po dvaceti se stárne a po pětadvaceti blbne, ale nějak jsem si nemyslela, že je to až tak zlé.
McDonald´s - tak trochu jiná kultura?
Markéta Pravdová
Zajímavé a místy lehce objevné. Není to jen o McDonald´s, ale dá se to vztáhnout i na další nadnárodní firmy. To rozebírání reklam je ale po pár letech už pasé, kdo by si to všecko pamatoval...
Krok ze tmy
Robert Ervin Howard
Po pár povídkách jsem dospěla k názoru, že je to všecko na jedno brdo - setkáte se s někým, je vám nějak nesympatický, zápletka se rozvíjí a bác ho, z nesympatického se vyklube potvora jakási, která se přeměňuje, a to tak, aby co nejvíc lidí sežrala. Kdyby ta povídka byla jedna, ale to byly fakt skoro všechny.
Báječný únik
Anna Gavalda
Taková oddechovka, kde se zdánlivě nic neděje a nic neřeší... Ale potěší.
Zloděj blesku
Rick Riordan
Já se teda musím přiznat, že mi tu hodně vadilo to američanství - jakože Olymp se přestěhoval, protože jde za tou "vůdčí" kulturou Západu, tak holt musí být v USA... Jinak příběh dobrý, i když jsem toho zrádce taky objevila o hodně dřív, než jsem asi měla...
Dobrý proti severáku
Daniel Glattauer
Nápad velice dobrý, ale zdálo se mi to dost rozvleklé, konec mohl přijít už několikrát, v podstatě po jakémkoli předešlém nedorozumění... Nedivím se, že z toho někdo udělal divadelní hru, když je to tak plné kulis a rekvizit. A i ty postavy si tak velice na něco hrají, hlavně Emmi, taky mi byla protivná.
Přerušený příběh
Torgny Lindgren
Už jsem od něj četla povedenější, zdá se mi to takové jakési rozkecané. Spíš než Kafku mi to připomíná Haška, ale pozdního, když už to za moc nestálo.
Hadi a náušnice
Hitomi Kanehara
Když se řeklo Japonec, představila jsem si nějakého toho upracovaného úředníka, který v práci i spí, jen aby to všechno stihl, bydlí v pidikrálíkárně a všem starším se zdvořile uklání. Po přečtení téhle knihy jsem se této představy poněkud zbavila. A to je asi jediný klad. Jinak se mi násilí, sadismus, zbytečné smrti apod. značně hnusí. Rui mi taky nebyla sympatická, nějak neví, co vlastně chce, jestli toho jednoho chlapa, nebo toho druhého chlapa, jestli díru do jazyka nebo co vlastně.
Dotek strachu
Kay Hooper
Podle anotace mi to přišlo jako zajímavá možnost. Paranormálno jsem nějak udýchala, nepřipadalo mi tak nějak moc nadpřirozené a mimo (čili souhlasím s Vivianou). Co mě ale otrávilo, to je naprosto trapný závěr - tak banální a zároveň tak nepravděpodobné!
O čem mluvím, když mluvím o běhání
Haruki Murakami
Běhat maratóny kvůli němu nezačnu, ale četlo se to docela dobře. Jen mám pocit, že kdyby knihu s podobným námětem napsal někdo jiný (= ne tak známý), tak po tom ani pes neštěkne. Otázka je, je-li něco takového Murakamiho vina...
Chlápek od vedlejšího hrobu
Katarina Mazetti
Ta zápletka zní skvěle - potkat svůj protějšek na hřbitově... Ale těch rozdílů mezi Désirée a Bennym je tolik, že to prostě nemůže nikdy fungovat, takže oni to po čase pochopí, tak nějak se rozejdou, pak je to zas táhne k sobě a zas se dají dohromady, zase se po čase rozejdou... A pořád je jasné, že to fungovat nebude. Protože těch rozdílů je tolik. Je to prostě tak nějak pořád dokola. A ten happy end mi tam přijde tak nějak vnucený - to to mohlo skončit už párkrát předtím. Kdyby to skončilo tím rozchodem "nadobro", který oba tak bolel, přišlo by mi to uvěřitelnější a tak nějak lépe vyrůstající ze smyslu textu.
Země před dinosaury
Sébastien Steyer
Nejsem žádný paleontolog - odborník, ale tuhle knihu jsem si opravdu užila. Jazyk příjemný, téma zajímavé, ilustrace nádherné (jen ten jeden jedovatý osten - nikdy nepochopím, jak z těch pár nalezených kůstek dokážou odhadnout, jak ta potvora byla veliká...).
Utajený svět
Valentina Montevecchi
Tak nevím, na té knize mi přišlo pár věcí divných, nechápu třeba, proč má námořník psa a jak se v tak striktně poslušnost vyžadujícím prostředí může vyskytnout přátelství mezi důstojníkem a řadovými námořníky - ale na to jsem špatný námořník... Zarazilo mě - zejména zpočátku - pár podivných formulací, kdy jsem měla dojem, že to zní dost nečesky a že to překladatel dost nepohlídal, no a pak jsem si přečetla, že překladatele nebylo třeba...
Děj jako takový - no prosím, nějaké ty mečovačky, semtam někoho propíchnout kordem a otřít z něj krev, no budiž, drsný námořník přežije, ale nějak nemám pocit, že by tomu pomohly "věštecké motivy" (Jorfeus mívá vidiny toho, co přijde). Opakuji, že námořník jsem špatný, takže nedokážu posoudit, jestli se v tom pojmenovávání plachet a spol. autorka vyzná, ale pro nás laiky ta námořnická hantýrka zní dost přesvědčivě...
Přijde mi to ale všecko tak neuzavřené - spíš než jako první kniha z mnohologie je to jako první díl z nekonečného seriálu. A přiznám se: já seriály opravdu nemusím.
Goblin hrdina
Jim Hines
Nějak mi připadá, že osvědčené typy postav, které byly v prvním díle "nerozumně" odstraněny, se objevily opět - musí tu být zas někdo bažící po slávě, kdo žene do záhuby sebe i ostatní, a tak je to tlustá a směšná Veka, také se tu objeví kdosi jako "nečekaný spojenec" - a těch je tentokrát více (a asi by je člověk jako velké spojence moc nebral, spolehnout se na ně nedá, případně mají sílu za komára...). Vcelku je to ale zas to samé. Takový typický druhý díl, řekla bych. Bohužel.
Letní strom
Guy Gavriel Kay
Silný a rozvětvený příběh, postavy zajímavé, nezaměnitelné a vyvíjející se, atmosféra... Ani to není jednohubka, trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala číst dál, když to bylo místy příliš kruté... Výhrady, které bych vůči tomu měla, by šly proti fantasy jako žánru, ta otázka "proč to všechno" se racionalistovi vkrádá do hlavy až příliš.
Goblin
Jim Hines
Zajímavý pohled z jiné strany, ne ze strany hrdiny nebo dokonce Hrdiny, ale ze strany toho, kdo je (nedobrovolným) pomocníkem hrdiny. Líbilo se mi, jak v něm postupně narůstá množství těch rozumných myšlenek a goblin si uvědomuje své limity, nevýhody goblinství a uvažuje, co za metody by mohl odkoukat od svých souputníků, aby mohl přežít on a goblini jako takoví.
Vzhůru k nebesům
Rebecca Hohlbein
Už z anotace je zřejmé, že ta směs různorodých postav - a to ještě zdaleka nejsou vyjmenovány všechny, protože autorka ani ty vedlejší postavy nenechá plochými, všechny jsou "živé", ty hlavní ještě o poznání živější - povede k řadě směšných situací. Opravdu jsem se bavila, ale přesto mi tak nějak za uchem bzučelo, že jsem už něco podobného četla, a to Nejhloupějšího anděla od Christophera Moora. Podobná kaskáda praštěných postav - a jednou z nich značně nepraktický anděl.
Ovšem na rozdíl od Nejhloupějšího anděla je tu ještě souboj s ďáblem, rafinovaně měnícím podobu až k překvapivému odhalení "totožnosti", a na můj vkus až příliš mnoho zbytečných smrtí a krve vůbec, tou se vysloveně plýtvá a malují stěny...
Prvorozený - výhoda, či handicap
Kevin Leman
Jsem prvorozená a musím uznat, že se autor v mnohém opravdu trefil. Bohužel jsem před časem od něj četla i Sourozenecké konstelace a v něčem se dost opakuje. A co mi teda vadí dost, je taková ta americká mnohomluvnost a přesvědčení, že když vám někdo řekne, že jste nejlepší, tak vy se zaradujete, že jste nejlepší, budete se chovat, jako že jste nejlepší, takže nakonec taky budete nejlepší...
Pohlédnout do slunce
Julian Barnes
Děj je trochu zvláštní, jakoby neplynul pořád stejně, ale chvilku se ten proud zatočil u nějakého drobného detailu, chvilku se zas žene jako blázen. Chápu asi, co tím Julian Barnes sledoval, ale přesto mi to přišlo místy poněkud rušivé. Souhlasím s Márinkou, mnohé úvahy jsou ve stylu "co slovo, to perla":
"Člověk nikdy nezestárne hned a nikdy si jasně nepamatuje, jaké to bylo předtím, aby mohl předtím a teď srovnávat. A stejně tak, když se ohlédla za čtyřiceti ze svých sta let, nezdálo se jí, že by stárnutí bylo zpočátku - či dokonce hlavně - záležitostí smyslové nezpůsobilosti. Člověk stárne nejdřív nikoli ve vlastních očích, ale v očích těch druhých; teprve potom, pomalu, začne přivykat a souhlasit s jejich názorem na sebe sama. Není to v tom, že by už nedokázal dojít tak daleko, jak byl zvyklý; spíše v tom, že to od člověka už nikdo neočekává; a pokud to očekávají, chce to obrovskou vůli vytrvat."
Úplný idiot
Tommy Jaud
Já myslím, že je to spíš slátanina... Bavilo mě to tak první tři stránky, snesla jsem to do strany 18 a pak jsem s tím šlahla do kouta. Zas až tolik času v životě nemám, abych ho utrácela s takovým čímsi...
