Nočnípták komentáře u knih

O hvězdičku víc než u Cyklistky. Tady jsem se dokázala víc ponořit do děje i když mě Nina dost rozčilovala. Ve třiceti pořád nevěděla co vlastně chce. Ale vyprávění babičky Alžběty- to byl přímo koncert. Úplně slyším vyprávět mojí babičku.
Jak už jsem psala u Cyklistky, čeština paní Poncarové zasluhuje uznání a pochvalu. Podle zdejších komentářů jsou Podbrdské ženy nejlepší z autorčiných knih. Už se na ně chystám.

8 31.12.2021

Na komentář jsem si nechala čas, přesto nějak pořád nevím jak popsat moje pocity. Příběh baronky pro mě nebyl neznámý. Znám místa kde se odehrává. Dokonce jsem se s paní baronkou jako malá skautka potkala. Možná proto jsem při čtení pořád přemýšlela o tom, co je podle pravdy a co si autorka domyslela. Co na mě však zapůsobilo je krásná čeština. Pak také oceňuji, že si autorka vybrala příběh silné a soběstačné ženy. Přesto, že byla Blanka baronkou, dokázala si jít za tím, co považovala za důležité. Ještě musím vyzdvihnout, že se na konci knihy dozvíme co je pravda a co fikce.
Dala jsem jen tři* protože kniha Alžběta a Nina mě zaujala víc. A těším se na Podbrdské ženy.

7 31.12.2021

Tak můj oblíbenec Pavel Čech zkusil i poezii. Byla jsem zvědavá jaké to jeho poprvé bude. A líbilo se mně to. Moc. Je to sice poezie ještě tak nějak nedozrálá, ale jemná, citová a snivá. Ve spojení s jeho nádhernými monotypy, které vlastně básněmi doprovází, je tohle dílko potěchou duše. Mojí tedy určitě.

Co bych chtěla nejvíce?
Třeba být rosou ranní a ležet na louce
Pohlaď tu louku dlaní
Buď tou trávou, co se klaní
Pohlaď ji pomalu a jemně
Buď poutníkem a já budu země
Země i obloha z té rosy
Putováním se děkuje a prosí

18 10.12.2021

Detektivní román odehrávající se mezi maloměstskou společenskou vrstvou. Docela napínavý děj. Těžko jsem se však orientovala ve francouzských jménech a příjmeních. Bylo jich hodně a některá si byla dost podobná.

9 01.12.2021

Zjeví se někdy volán nevolán
kapitán Nemo nebo Korkorán.

Ten první přijde v ruce s kompasem,
druhému meč se houpá pod pasem.

Odejde první, zmizí ve světě,
tygřici druhý hladí po hřbetě

a také zmizí v hustém pralese;
už je to dlouho, co tak známe se.

Kdykoliv si vzpomenu na Dobrodružství kapitána Korkorána zároveň se mi vybaví začátek Seifertovo Písně o jízdě na kolenou. A samozřejmě i naopak.
Těch dobrodružných knížek co patřily k mému dětství bylo hodně, tahle však pro mě byla jednou z nejvzácnějších. Asi to nebylo dějem, spíš tím, že jsem ji nevlastnila. Nemohla jsem sáhnout do knihovny a číst, musela jsem si ji půjčovat. Ten nádherný pocit, když jsem se stočila do křesla a mohla také hladit tygřici, prohlížet si ilustrace od Mistra Buriana,ten si dokážu vyvolat ještě dnes. Zase jsem dítětem a je mi úplně jedno, jak moc naivní příběh je.
A moc mě těší, že i můj milovaný pan Seifert měl Korkorána také rád.

17 31.10.2021

Dočetla jsem s velikým přemáháním. Očekávala jsem knihu plnou faktů, které ještě neznám. Dostala jsem nemastný, neslaný příběh. Základem je sice skutečná událost, ale zbytečné odbočky týkající se toho co si zúčastnění myslí, to je jen autorova fantazie. Navíc, jak autor sám píše v předmluvě, v tomto druhém vydání změnil původně užitá jména. Proč? Protože se potomci zúčastněných cítili zaskočeni a uraženi.
Možná, že kniha bude bližší těm čtenářům, kteří žijí v Rudné/Dušánkách. Mně se nelíbila.

12 21.10.2021

Zase jsem byla s kamarády na trampu. Podle mě je kniha skvělá. Přecházení z první do třetí osoby, o kterém píše Marylaa, mně nevadilo. Když knihu hltám, tak si takových věci ani nevšimnu. Jsou pro mne nepodstatné. A utajený camp osady Pavouků, to bylo dobrodružství.

15 06.10.2021

Příběh ze života. Vzpomínky nad adresářem a fotografiemi na přátele, kteří již odešli. Vzpomínky se prolínají se současností. Současnost, to jsou telefonní rozhovory Doris s praneteří Jenny a pečovatelkou. Chvílema smutné, osamocené stáří. Kniha se četla dobře, bavila mě. Teď, po krátké době, však si z ní už hodně věcí nepamatuju. Takže za tři*.

10 06.10.2021

Když jsem přečetla knihu Kde zpívají raci, zůstal mně v duši krásný hřejivý pocit a takový zvláštní jas, něco jako vnitřní sluníčko. Od té doby jsem přečetla už dost knih, které se mně moc líbily, ale stále hledám takovou, která ten pocit zase vyvolá. Už jsem našla. Rudy Linka je ten kouzelník který to dokázal. Schválně jsem nepsala tento komentář hned po přečtení, čekala jsem jestli to slunce nezmizí. Nezmizelo. Je ve mně pořád. Za to Rudymu moc děkuji. Za jeho povídání o všem co má rád, za to, že se stále vrací domů sem i když má domov také tam. Čtení jeho knihy bylo jako... jako když poslouchám jazz.

Knižní výzva 2021 - 13. Kniha, jejíž název se skládá z 21písmen
Trochu jsem švindlovala. Vím, že jich má vlastně osmnáct, ale připočteme tři... a je to dvacet jedna.

P. S. Znám to tam, kde je ta chalupa /usedlost. Je tam krásně.

14 05.10.2021

Konečně došlo na všemi známými opěvovanou knihu. Líbila se mně, to ano, ale zase tak moc ji opěvovat nemůžu. Bavil mě pohled na tehdejší život v chudé neapolské čtvrti, bavil mě i zvláštní vztah mezi "přítelkyněmi". Přítelkyněmi jsem dala do uvozovek proto, že podle mých měřítek vztah mezi Lilou a Elenou nebyl přátelstvím. Kamarádky - to asi ten vztah vystihuje lépe. Kniha je zajímavá a četla dobře. Na další díly zatím nepospíchám, ale určitě si je jednou přečtu.

11 05.10.2021

Již čtvrtá Hafranova detektivka ze série a pro mne nový objev. Úžasný objev. Pro mne je to nejen detektivní příběh, ale i setkání s trampskými kamarády. Je úplně jedno, že mají jména, která jsem nikdy neslyšela, ale jsou tak podobní těm mým z osady Sacramento. A camp u potoka. Není to ten náš?
Čtu, čtu a najednou stojím v potoce a na pánvi se mi blýská zlato. Zlato!! Zavolám a proberu se. Sedím doma nad knihou. Ale já jsem opravdu cítila vůni ohně a jehličí.

15 05.10.2021

Mám ráda styl psaní Jakuby Katalpy. Krátké výstižné věty. Sevřený děj bez zbytečných odboček. Její Němci pro mne byli objevem zajímavé autorky. Doupě se mně moc nelíbilo. A Zuzanin dech se podle mne vyrovná Němcům. Příběh Zuzany není žádná love story. Po sladkém dětství následuje koncentrační tábor a po návratu vůbec ne šťastný život. Jak už tady někdo napsal hořko sladký příběh. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout a četla a četla. Jakubu Katalpu mám ve svých oblíbených a těším se na její další knížku.

Knižní výzva - 19. Kniha, která má na obálce ️srdce

31 05.10.2021

Docela mě překvapilo, že mezi tolika povídkami jsem nenašla ani jednu, která by se mně nelíbila. Jsou tak různorodé, některé smutné, jiné láskyplné, hořké i plné naděje. Některé se mně líbily víc, některé méně. Zrovna tak někteří autoři jsou moji oblíbenci, některé mám v seznamech knih"na čtení" a o některých jsem nikdy neslyšela.
Které z nich se mně líbily nejvíc? Nějak nedokážu vybrat. Myslím si na jednu a za chvíli je to úplně jiná. Překvapená jsem z Ireny Obermannové. Nebo spíš sama ze sebe. Doteď jsem říkala, že to není autorka pro mě. Její knihy jsem zkusila několikrát a nikdy nedočetla. Povídka Co kdybychom se už neviděly? rozhodla o tom, že to zkusím znovu. Třeba se změnilo její psaní, nebo můj vkus? Jo a při povídce Pan Tau v Baťových závodech od Aleše Palána jsem se vrátila do dětství.
Knihu jsem měla půjčenou, ale musím si ji koupit. Cítím potřebu mít ji stále po ruce na nočním stolku a často si v ní listovat.
Samozřejmě moc a moc doporučuji.

9 04.10.2021

Krásná obálka. Děj se mně sice zpočátku zdál trochu zmatený/nejspíš tou linií z dětství/, ale pak...to bylo počteníčko. Ne že bych s Len úplně souzněla, ale držela jsem jí palce a obdivovala ji. Dozvěděla jsem se takových věcí o ptácích a přírodě. Kdybych měla jedním slovem popsat můj pocit z téhle knihy, bylo by to něha.

21 02.10.2021

Miluju podzim, smíšené lesy, mlhy na lukách, sovy, Šumavu, Blanský les a knihy Míši Klevisové. V Prokletém kraji jsem našla tohle všechno. Samozřejmě plný počet* a kdyby to šlo, ještě bych nějakou přidala za ten konec.

Knižní výzva 2021 - 12. Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici

45 01.10.2021

(SPOILER) Petera Maye obdivuji. Jeho knihy mám moc ráda a kritizuji je jen výjimečně /Ochráním tě/. Tady jsem se musela několikrát ujistit, že čtu opravdu Maye. Děj nebyl špatný, ubíhal rychle. Konec byl rychlý a useknutý, ale líbil se mně /asi jsem divná, ale v některých knihách nemám ráda happyend/. Úplně knihu nezavrhuji, ale je to prostě jiný May.

14 29.09.2021

Nebylo to vůbec špatný. Často jsem se smála. Často se zamyslela. Někdy arogantní frajírek, jindy citlivý a milý muž, syn, otec. Ovšem život s ním určitě nebude snadný. A jeho dospívání, to musel být pro rodiče pěkný záhul. I když nerada srovnávám, tady jsem musela stále myslet na knihy Tomášova tatínka. Ty jsou psány tak nějak jako "lehkou rukou", nebo jak to jinak vyjádřit. Také humor Třeštíka st. je mně mnohem bližší. Ale je pravda, že tohle je první kniha a pokud budou další, budou samozřejmě vyzrálejší.

8 29.09.2021

Tady nedávám žádné hvězdičky, protože jsem z knihy přečetla jen začátek a konec. Čekala jsem příběh šikovné a podnikavé dívky, která ukáže ženám jak nebýt jen doplňkem svého muže. To, že je to vlastně červená knihovna (aspoň zpočátku), to bych ještě skousla. Hrozné však bylo neustálé opakování o tom jak předvádí zákaznicím krásné látky, jak chce být bohatá. A tak jsem knihu odložila. Pak jsem však zalistovala ke konci a tam mě zaujalo, jak Češi koncem 19.století odcházeli do Bosny, kde dostali půdu. K tomu jsem si pak vyhledala další údaje. To jaká potvora Terka byla jsem vlastně přeskočila, což mě vůbec nemrzí.

Hodně mrazivé čtení. Jak to vypadalo po válce a hlavně po roce 48 na Šumavě. Některé tyto události mně byly už známé, o většině jsem však četla poprvé. Kniha je čtivá a moc zajímavá. Hodně míst, o kterých se zde píše, znám docela dobře. I ta, která již dnes vlastně neexistují. Tedy místa existují, jenom ty osady a samoty byly zničeny a na mapách je nenajdete. Měly být zapomenuty, zrovna tak jako lidé o nichž tato kniha je. Je to vlastně jejich vítězství (lidí i míst), že se tak nestalo.
Mapky s lokalitami vztahujícími se k příběhům jsem si musela ofotit, protože neustálé listování příběh - mapka mě děsně rušilo ve čtení.
V těch mapkách jsou označena místa, která už nejsou. O některých jsem nikdy neslyšela. Takže už vím, kam se na podzim vydám.

18 08.08.2021

Heboučké, sametové zastavení a zklidnění v této neklidné době. Obdivuji paní Klevisovou. Že jsem nadšená z jejích detektivek, to mě moc nepřekvapuje, ale že tak prožívám její povídky o kočkách, z toho jsem úplně vyjevená. Někdo tady psal, že některé povídky nebyly ukončené, že by byl děj třeba rozvinout. Mně se líbí právě proto, že si mohu vymýšlet co bude potom. Jak by tak mohl děj pokračovat. Nad minulou knihou povídek jsem začala snít o zrzavém kocourovi. Teď nad povídkou Kocour školníkem v tom snění pokračuji.
Jako dítě jsem milovala Kocoura Modroočka. O kočkách pěkně píše i autorská dvojice PON. Ovšem nad povídkami paní Klevisové jsem opravdu skoro vrněla, jak píše níže Alena S. A až si jednou toho zrzouna pořídím, budeme vrnět spolu.

Knižní výzva 2021 - 20. Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty

19 12.07.2021