Pablo Kral komentáře u knih

Úžasná párty v Pásmu (průzkum skořepiny, nebo zlaté koule), i mimo něj, organizovaný zmatek, jadrný až zdivočelý jazyk, vůkol plíživé přízraky lepící se harmondským kovbojům-stalkerům na jejich vlastní stíny, nejedna ztrestaná sklenička něčeho ostřejšího..., ano - tohle je dostatečně šílené, aby bylo pravděpodobné, že je to pravdivé. Roderick Shoehardt a jeho mistrovské přemety nikdy nezůstanou pravověrnými příznivci sci-fi zapomenuty. Tato divočina, tato adventůra na kvadrát prostě musí dislokovat čtenáře do dvou táborů - příznivců a odpůrců Pásma, a ovšem i samotných bratří Strugatských. Je v tom něco majestátního, optiku růžových brýlí bych však preventivně vyhodil tam kam patří - na smetiště dějin sci-fi. Strugačtí nebyli ani první ani jediní kdo si svého času pohrávali s myšlenkou napsat drsňáckou ódu na sci-fi. Dobrá práce. Ale čtyři hvězdy nejvěrněji vystihují, co si o kvalitě knihy myslím. Jsem totiž svátečním sci-fistou a jazykově mně vyhovují uhlazenější a srozumitelnější díla (Simak, Asimov, Wells, Wyndham, Petiška...). Jazyk pružný a svižný, ošlehaný ostrými větry dujícími z Pásma, na můj vkus však krapet komplikovaný, ale neurazil. Dobrý. Možná to časem dám ještě jednou, přestože mít tohle vrcholné dílo bratří Strugackých v krvi není žádná výhra - mohli by vás totiž nakazit ježibabí rosol nebo superhmotní moskyti z komáří mýtiny...

7 04.03.2018

Velmi svižné, logické, precizní, inspirativní, elegantní, relevantní a v principu triviální a jasné. Postupuje se, řekl bych, meditací podpořenou racionálními a logickými pomůckami. Čistá práce.

7 17.12.2017

Tento závažný spis mne se vší naléhavostí upomněl, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Napadlo mě, že v souvislosti s KLDR vlastně dost dobře nerozumím pojmu "režim", a sám bych to nazval obskurní kuriozitou, či absurdistánem - bohužel v tom nejpádněji negativním smyslu. Zdá se, že KLDR je jedním obrovským koncentračním táborem, kde není jasný rozdíl mezi "svobodnými občany" a čísly v lágrech. Dále jsem si uvědomil, že moje dosavadní existence, jakkoli razantně poznamenaná propagandou tu z východu, tu ze západu, nepředstavuje ani zdaleka situaci, kdy bych jako "občan" narozený v KLDR neměl žádnou šanci klást jakýkoliv odpor totálnímu vymytí mozku, a nemůže být žádných pochybností, že bych spontánně projevoval vřelou lásku k Velkému i Drahému Vůdci, špicloval, udával, podlézal, podplácel, kritizoval...., protože to je norma, tak se věci mají. Od té doby, co jsem to dočetl, mi pozoruhodně často běhá mráz po zádech. Zejména to pozoruju když se hlouběji zamyslím nad budoucností nejen lidí této podivné a těžce zkoušené země, ale lidí jako takových. Bude svrchovaně zajímavé pozorovat co přinese budoucnost. Osobně ale nejsem naladěný optimisticky. Již od prvních stránek knihy mi bylo jasné, že pro mě je to pětihvězdičková záležitost.

7 02.09.2017

Tak tenhle stručný fotografický lexikon nejrůznějších druhů čajů bych klidně rozšířil i do 650ti stránkové verze. 77 kousků je opravdu málo a jen těžko se dá považovat za reprezentativní vzorek. Přes tuto jedinou výtku jsem rád, že rostlinní duchové mi byli příznivě nakloněni, když mi radou svojí našeptali, abych si knihu pořídil do knihovny. Knihu jsem zařadil do sekce svazků, které mám běžně po ruce a čerpám z nich každodenní inspiraci. Těší vyprahlé oko čajového poutníka a i její blahorodí chuťová buňka si přijde na své. Vzhůru do říše čajové euforie!!!

7 29.05.2016

Kdosi řekl, že šachy jsou pro každého tím, čím chce, aby byly. Kupříkladu já chápu mistrovské partie jako svého druhu příběhy, narace, něco jako povídky ze světa logiky a geometrie. A ty velmistrovské mne přímo osvěžují svojí beletristickou hodnotou. Ano - šachisté vlastně vyprávějí příběhy. Kniha, o které je řeč, těch příběhů vypráví na padesát jedna. Odhaduji, že dobrých 80 % díla obsahuje partie a jejich analýzy. Poctivě přiznávám, že všechny jsem neprostudoval. Bavil jsem se jimi, ale hodnocení, jakožto slabší hráč, ponechávám hráčům silným. Mne oblažily jejich estetické stránky. Po pravdě - když jsem knihu rozbalil jako dárek k narozeninám, dostal jsem nejdřív strach, jestli budu Davidovi rozumět. Rozumět po obou stránkách - šachové i kariérní, tedy "živototvárné". Moje obavy byly zbytečné. Sledovat Davidovy myšlenky a úvahy se nakonec ukázalo jako velmi obohacující - partie jsou krásné, analýzy přiléhavé, šachový životopis zajímavý. Přesto si myslím, že David Navara bude ještě v budoucnu vyzrávat. Prorokuji mu ještě zajímavější partie. Proto zatím jen čtyři hvězdy. Držím palce a přeju průnik do první desítky světových hráčů!

7 19.09.2015

Po všeobecném úvodu, kde se řeší mj. i problematika vlastního přijetí vymírání druhů jako vědeckého faktu, a dále jeho možné mechanismy (uniformismus kontra katastrofismus, a - evoluce), se autor v druhé části knihy věnuje převážně pochodům, které mají na svědomí vyhynutí dinosaurů na rozhraní křída-terciér. Jde o dnes již bezvýhradně přijatou teorii (vlastně fakt) o dopadu meteoritu před 65 mil. lety. V závěru stručně pojednává o dalších pěti vlnách vymírání. Napadá mě otázka, do jaké hloubky se autor mohl o věci rozepsat na prostoru 200 stran textu, nicméně řekl bych, že to podstatné řečeno bylo. Vzhledem k tomu, že se nepovažuji zrovna za nadšeného "dinosaurologa", uděluji knize i tak pěkné čtyři hvězdy. A dovolím si malou úvahu: Vymírání druhů je logickou (často náhodnou) a přirozenou součástí běhu vesmíru. Je zajímavé si uvědomit - a ještě více fascinující je zkusit si představit - konec člověka jako druhu. Ten sice jistojistě musí přijít, ale nedomnívám se, že bychom měli podléhat pesimismu. Patrně to nebude nic ve zlém. Vesmír i svět bude "pulsovat" dál i bez nás. (Zde doporučuji jinou publikaci v edici Aliter - Svět bez nás od Alana Weismana). Minimálně dobrá látka pro pisálky žánru sci-fi, neb variant jak ke konci homo sapiens může dojít (a dojde), je pochopitelně více. Takže: Tak jako dinosauři?

7 02.04.2015

Kniha je nafutrovaná mimořádnými zážitky na hranici možností holé lidské existence. Zdá se mi, že v klíčových pasážích knihy (pobyt v židovském táboře) jsem se dotýkal pochopení, co mají mystici na mysli pod pojmem "temná noc duše". Lidé jsou zkrátka nadaní jednou zvláštní schopností: mohou prožívat peklo ve zvlášť vystupňované podobě. Mohou dokonce zároveň i ztrácet povědomí o tom, že peklo vůbec prožívají, a to v procesu plíživé emocionální anestézie (otupělí muselmani). Tak lze přechodně snášet nesnesitelné. "Toto je navýsost důležitá kniha", zní první věta. Úplně souhlasím.

7 15.08.2014

Z knihy přímo dýchá realistická atmosféra, plasticky a podrobně se zde líčí útrapy hlavních "aktérek", často jsem měl dojem, že jsem v tom lágru s nimi. Motivace chování esesáckých pseudolékařů - "bioexperimentátorů" - s mozky zatemněnými nacistickou ideologií, i existenciální tíže téměř bezvýchodné situace pokusných žen – to všechno je v knize exponováno naprosto srozumitelným jazykem. Při čtení knihy jsem si považoval, že jsem se narodil až 30 let po ukončení všeobecných jatek, totiž po svržení "chlapečka" na Hirošimu, a neučinil jsem traumatickou zkušenost s válkou ani s lágrem. Se "zkoumanými" ženami, které měly navzdory bezohlednému osudu každá své jméno a životní příběh, jsem hluboce soucítil. Vidím to na 95 % a dávám 5*.

7 04.06.2014

Po záplavě optimismu strunových teoretiků, trvajícího již téměř 40 let (!) (a kterým hýřil Brian Greene ve svém Elegantním vesmíru), tu konečně zaznívají poněkud skeptičtější tóny. Atmosféra knihy je těžko popsatelná, moje čtenářská nálada hraničila s "badatelskou melancholií", texty vykazují opatrnost ve formulacích, Smolin se vyhýbá jasnému závěru ve smyslu že teorie strun je netestovatelná a nakonec snad dokonce i nevědecká, krouží jako kondor ve vzdušných proudech okolo základních otázek fyziky, ale východisko není na obzoru. Smolin končí líčením, jak to dnes ve světě vědy vlastně chodí a stěžuje si, že vědci schopní provést další potřebnou a důkladnou revoluci jsou akademickou obcí programově ignorováni. Kniha na mne dýchla tolik potřebným alternativním ovzduším, které ředí konzervativní síly v dnešní vědě a dala mi pocítit, že není všecko zlato co se třpytí.

7 29.12.2013

Jak sám autor zdůrazňuje, není to ani učebnice, ani osvěta, ale vyprávění o psychiatrických onemocněních. Autor do knihy vložil i kapitolu o psychoanalýze a o politickém zneužití psychiatrie.
Jsem přesvědčen, že pro laika je to v diskutovaném oboru to nejlepší možné seznámení s problematikou. Je napsána v rámci možností srozumitelným jazykem a „čte se sama“. Osobně jsem tento kousek přelouskal už třikrát, a pokaždé mi kniha dala nějaký nový úhel pohledu na otázky „nemocí duše“. Po pár letech jsem si ji opět osvěžil a nemám nic co bych jí vytknul. Kniha u mne vede absolutní žebříček v žánru naučné literatury a zaujímá čelní postavení v knihovně. Vskutku skvostný opus zasluhující obdiv.

7 02.10.2013

Nemůžu říct, že bych byl přímo znalcem knih Stanislava Grofa, ale když se mi tato studie dostala na vánoce 1998 do rukou, měl jsem už poměrně slušnou představu, o čem bude. Profesor Grof si klade zajímavý cíl – prozkoumat základní filozofické a spirituální aspekty v rámci prožitkových sezení se svými klienty. „Těhotná prázdnota“, „tvůrčí impulz“, „Božská touha“, „kosmický tanec“, „Božské kořeny zla“, „dokonalá iluze“ … atd. atd. Lze říci, že se pokusil popsat nepopsatelné a tohle dobře věděl. Knihu bych doporučil všem hledačům „konečných odpovědí“, ačkoliv je jasné, že mystický prožitek není verbálně sdělitelný.
Za sebe můžu říct jediné – cítím, že autor vytěžil z tisíců holotropních sezení to nejlepší. S touto knihou by měl být seznámen každý zájemce o filozofii a psychologii. S odstupem času jsem knihu přečetl třikrát a pokaždé jsem měl pocit, že vstupuju na pole vědění, které bylo v dobách před Stanislavem Grofem polem neoraným. Anebo se mýlím? Rozhodně stojí za přečtení. Autor mne nezklamal. Dávám 5*

Mé druhé setkání se Stanislavem Grofem. Po „Dobrodružství sebeobjevování“ jsem tuto knihu četl již v hrubých rysech obeznámen s problematikou, kterou autor exponoval prakticky ve všech svých knihách: transcendenci lidské psýché buď za pomocí psychedelických látek, nebo holotropního dýchání. Měl jsem k dispozici dotisk prvního vydání nakladatelství GEMMA89, vydání z roku 1993. Autor se na 330ti stranách textu rozepisuje (na rozdíl od výše zmíněné práce praktického charakteru) obecně o nových perspektivách v psychoterapii. Zdá se, že kniha se koncepčně pohybuje převážně v teoretické rovině a význam má především pro zájemce o obory jako je obecná psychologie, psychiatrie a psychoterapie. Osobně mně kniha dodnes fascinuje jako základní dokument o možnostech léčby za pomocí mimořádných stavů vědomí. Občas se k ní vracím a stále žasnu nad neobyčejnou, průkopnickou prací vědců, jako je prof. Grof .Kniha obsahuje obrazovou přílohu, kde úchvatné a sugestivní malby Grofových klientů podtrhují opodstatněnost a závažnost autorova výzkumu v dosud ještě málo akceptované oblasti mimořádných stavů vědomí. Kniha ani po dvaceti letech své existence nepostrádá varovné a burcující tóny na poli nových vědeckých objevů. Umím si představit, že za dalších dvacet let si ji ještě jednou s chutí přečtu.

7 19.09.2013

Když se mi tato kniha dostala v roce 1993 do rukou, zapůsobila na mne jako zjevení. Jako návod na vyjevení samotné podstaty vesmíru. Transpersonální rozměr vědomí? Duševní stavy plodu během porodu? Navíc různé stavy navozené nedrogovou metodou (holotropní dýchání)? To byla tedy opravdu síla ! Světoznámý čechoameričan prof. Grof zde podrobně popisuje celou škálu možných prožitků plynoucích z mimořádných stavů vědomí a staví ji do psychoterapeutických, vědeckých a filozofických souvislostí. Nutno přiznat, že vyvodit závěry z takového výzkumu je přinejmenším problematické. Grof byl udělením bludného balvanu nařčen z nezodpovědných experimentů s „intoxikovanými hyperventilanty“. Ani s dvacetiletým odstupem času však neztrácí tato závažná, leč kontroverzní studie na půvabu ani na významu. V devadesátých letech jsem knihu přečetl snad pětkrát a pokaždé jedním dechem. Povinná příručka pro všechny psychonauty. 5*

7 19.09.2013

Je pozoruhodné, co se může vyklubati, a také čas od času vyklube, z (na pohled) úplně obyčejných lidiček, někdy taky z (na pohled) darebáků od kosti, ale také dobráků čistých jak lilie. Nevyzpytatelné jsou cesty člověčí. Já za mravnostními i jinými kriminálními delikty zde plasticky popsanými pořád vidím zase a jenom toho zmateného člověka, který si často ani neuvědomuje, že se sám v sobě nevyzná, neví, co má a nemá dělat, a vlastně ani neví, co u všech všudy chce. Každopádně etický rozměr knihy místy směřoval můj názorový svět do říše lidových bájí, mýtů a příběhů všeho druhu. Až ty totiž vypovídají o člověku pravdu, a nic než pravdu. Protože osudy lidí jsou prý vepsány ve hvězdách a ani to neštěstí nechodí po horách tak jako po lidech. Snad nebude to znít jako nebetyčná troufalost, když dovolím sobě tvrdit, že dobří lidé, i ti zlí, jsou pořád jenom obyčejní lidé, a já chápu a hluboce rozumím oběma "kategoriím". Kniha mi poskytla lidský průhled do osudů mnoha, se kterými se život nemazlil. Byla to moje druhá kniha od autora a splnila očekávání. Chci na tomto místě udělit panu Šindelářovi za tuto knihu velikou pochvalu, a jako jeho vděčný čtenář neprodleně spěchám shánět jeho další díla. Dávám pět hvězd.

6 19.12.2019

Ani zdaleka nepatřím mezi vtipálky co mají věčně na tváři "rohlík" a ukrutně rádi se baví smíchem. Jsem realista se sklonem k pesimismu. Ale tohle - a tím myslím Belofskyho Podivnou medicínu - nepamatuju. To bylo něco tak raritního a specifického co se humoru týče, že moje obrana vůči smíchu soustavně selhávala, ba dokonce jsem se v jednom kuse od srdce smál až mi tekly slzy zlomyslného štěstí. Belofsky brilantně odlehčuje téma lidského utrpení, a tak jsem si i jako správný zdravotník mohl sadisticky vychutnávat konfrontaci středověké a renesanční "medicíny" s pohledem současným (ten byl ovšem v knize takticky zamlčen). Prostě cirkusácké panoptikum bizarních kotrmelců. Na druhé straně ani nízkému hodnocení se ale vůbec nedivím - úplně to chápu. Texty působí primitivně, nedotaženě a v každém případě neprofesionálně, cynicky a posměšně. Kniha má více slabin než předností. To mi ale vůbec nepřekáželo a dobře jsem se bavil. 4*

6 01.07.2016

Devět portrétů slavných panovníků, na kterých se podepsalo „šílenství“, či „duševní choroba“, se docela obstojně snaží reflektovat stav znalostí v inkriminované době. Přihlíží však zejména k názorům současných expertů. Proto mi tak trochu scházelo zevrubnější seznámení se stavem, který byl tak říkajíc „lege artis“ přímo za života probíraných osob – v jejich době. Nicméně jednoznačně chci souhlasit s názorem, který jak doufám někdo z budoucích komentátorů podpoří, že na prostoru o 20ti stranách na jeden „případ“ udělal autor to nejlepší, co udělat mohl: napsal fascinující knihu. Ačkoliv pochopitelně nevěřím, že ve věci prevence a léčby duševních nemocí lze dosáhnout konečného úspěchu, tedy že vůbec vývoj psychiatrie směřuje k úplnému zastavení a předcházení patologických procesů na úrovni mozku, musím uznat, že „nauka o šílenství“ od doby císaře Caliguly urazila relativně úctyhodný kus cesty a nyní už disponuje celkem slušným arzenálem léčebných metod. Při četbě této knihy mne neustále doslova zvedala ze židle představa, jak by se asi k danému „případu“ postavila současná medicínská věda – , kdyby mohla probírané „případy“ prozkoumat do všech podrobností, přesně a se vším všudy, maje volně k dispozici všechna potřebná diagnostická data a současné vyšetřovací metody. Potvrdily by se teorie o patogenezi vzniknuvší ve 20tém století? A jakpak by si asi popovídali lékaři z doby Jany I. Šílené se současnými kapacitami? Musely by to být bizarní hovory. Kniha patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem kdy četl. Hodnocení jsem uvážil bleskově - pět hvězd.

6 30.05.2016

Když jsem knihu poprvé nedůvěřivě potěžkal v rukou, pomyslel jsem si - další nudné panoptikum na otřepané téma. Jak může autor v tak zběsilém tempu "produkovat kvalitní literaturu"? Nicméně jsem ji za pár korun koupil - jednoduše proto, že autor patřil k mým oblíbencům. Týden mi ležela v knihovně a já se již hotovil založit ji ad acta a zabývat se "něčím důležitějším". Pak jsem nalistoval první stránku a - Jaké bylo moje překvapení, když se z knihy vyklubala napínavá výprava do srdce Evropy za Protektorátu! Kniha přímo vdechla nový život polozapomenutým událostem a jistě ještě nemnoha pamětníkům může osvěžit paměť na dobu, na kterou by mnozí z nich raději zapomněli. Jako by na mou tvář dýchla její esence. Brána poznání byla otevřená. Zdá se, že mi nezbývá než souhlasit s autorem, že otázka, zda důsledky existence Protektorátu jsou již uzavřenou historií, či nikoliv, je stále v podstatě otevřená a diskutabilní. Že je třeba se k těmto událostem vracet. Souhlasím. Zde je stručný přehled mýma očima: Autor se kriticky (a asi právem) staví k Benešovi a jeho poraženectví (chvíli mi trvalo, než jsem to strávil). Příčiny smrti protektora Heydricha jsou ve skutečnosti nejasné (atentát, nebo vražda poté?). Nacisty zinscenovaná kauza kontaktu atentátníků na Lidice (respektive podvržené indicie směřující k Lidicím). Tajný nacistický výzkum vedoucí k novým zbraním (rád dodávám: ještěže si Hitler prohrál válku sám). Závislost Hitlera na některých drogách (údajně šlo i o kokain). Popírání (neuvěřitelné!) holocaustu a extrémní brutality lágrů. Spekulace o Hitlerově úniku z obklíčeného bunkru (nepravděpodobné). Osudy a odsouzení válečných zločinců a deziluze poražených Němců (vleklé střízlivění). A nakonec odsun Němců ze Sudet (jsem podobně jako autor přesvědčen, že to byl přímý důsledek II. sv. války a jako její součást byl spravedlivý). Teror jako podstata nacismu a potřeba nezapomínat (klíčová idea díla). Sám autor přiznává, že často zjednodušoval a chtěl především vyjádřit názor o osudovém dopadu války na civilizaci. Rád přiznávám, že už dlouho se mi nestalo, že bych nějakou knihu přímo hltal, zhypnotizovaný tak interesantním podáním známých i neznámých faktů a vděčen milosrdnému osudu, že mám oči a mozek - můžu číst a rozumět. Uvěřil jsem - autor mne přesvědčil, že hloubat o záhadách lze téměř nad čímkoli, v jakémkoli jen trochu podnětném prostředí a na mnoho způsobů. A přitom víceméně seriózně! Nu považte jaká by to byla na světě nuda bez záhadologů páně Liškova kalibru! Nebo bez záhad jako takových! Rač na to ani nemyslet. Báječně koncentrované napětí! Celá práce je prodchnuta duchem té doby a jeho porozuměním. No prostě Vladimír Liška ve své nejlepší formě. Nezklamal. Čemu bych vlastně ještě chtěl dát pět hvězdiček, když ne této knize? Autor možná (a to je reakce na jeden komentář u autorů) není profesionální a renomovaný historik, ale, pokud mohu sám soudit, s historií si tyká, a tematický rozmach, obsahová sevřenost i konzistence jeho díla napovídají o velmi dobrém přehledu, znalostech a názorové jednotě. Pro mě to byla vskutku veskrze "Odhalená tajemství Protektorátu". Už se těším na další práce autora. 5*

6 23.02.2016

Před otevřením této knihy jsem byl hluboce přesvědčen, že matematická nekonečna nemají reprezentaci v přírodě, a že nekonečný vesmír je jen jakási chiméra, vědecká halucinace napěchovaná takovými paradoxy, jako např. že vše se musí s nekonečnými obměnami nekonečněkrát opakovat (je nespočetně mnoho našich "já" a "ty" a navlas stejných Zemí apod.). Paradox evidentně absurdní. Přitom nám u nohou leží elegantní řešení: vesmír je konečný, ale nemá hranice. Asi jako povrch koule v dvourozměrné analogii. Ptát se co leží za jeho hranicí je jako ptát se, co leží na sever od severního pólu. Prostě dokonalé nic (a ani to nic vlastně ne). Tato kniha mně způsobila neskonalou radost. Radost z toho, že jsem mohl svoji intuici sdílet s tou částí badatelů, kteří v nekonečný vesmír "nevěří", a kterou zastupovala Janna Levinová. Můj soucit s autorkou a jejími myšlenkovými pochody byl nesmírný. Prostě mi vlastními slovy mluvila z duše a pumpovala do mě životodárnou energii z vědomí, že moje jinak laické kosmologické představy byly pravděpodobně správné. Přeji všem čtenářům, kteří by si nechali tuto knihu doporučit, aby při jejím čtení zažili totéž. Souznění myslí. Souznění intuicí. Souznění duší. Za mě jasných pět hvězd.

6 21.07.2015

Rozsahem nevelká, významem důležitá i svěžím perem sepsaná je tato "psychologická studie", v níž tři hlavní hrdinové - Feynman, Gell-Mann a Mlodinow nejen ústy samotného autora nastiňují svůj pohled na základní otázky svého oboru, ale i lidské existence jako takové. A to i přesto, že sám veliký Feynman filozofii i psychologii ostentativně nesnášel. Osobně se domnívám, že se z knihy vcelku dalo pochopit, co jej k tomu vedlo. Stárnoucí a zhoubnou nemocí stižený fyzik se na smrtelné posteli vyjadřuje: "tohle bude mým posledním objevem: jak to vypadá, když člověk umírá". Za mne plný počet hvězd.

6 20.06.2015

Naše poznání nejhlubších struktur fyzikální reality se od prvního vydání přece jen kamsi posunulo, a tak autor přikročil k nemalé revizi původních textů. Patrně nejde o vysloveně nadčasovou knihu – možná (nebo snad), že bude za dalších 15 let potřebovat další důkladnou revizi. Přesto jsem přesvědčen, že dokud tato Barrowova kniha významně nezastará – má smysl ji číst. Pro mne je to fundamentální literatura o základních otázkách vesmíru, především o opojné vidině unitární teorie pole. Nicméně nakonec musím sdílet s autorem názor vyjádřený v závěrečných větách knihy: „Neexistuje zádná formule, která by mohla vyjevit veškerou pravdu, veškerou harmonii, veškerou prostotu. Kdybychom totiž mohli prohlédnout vším, neviděli bychom vůbec nic.“

6 28.12.2013