pajaroh komentáře u knih

Sylvain Tesson - jeho neklid, kočování mezi městem a přírodou, hledání, snaha a neschopnost zpomalit - to vše je mi tak blízké... ale tato kniha není úplně tak o něm. Je o obdivu k fotografovi V. Munierovi, o cestě a pochopení jeho osobnosti. O lidech a jejich nepřizpůsobivosti, civilizaci, osobní (ne)trpělivosti a o myšlenkách, které mě z 99,9% napadají, a to se netoulám tibetskými horami. A o přírodě, to hlavně. Doporučuji se při čtení dívat na fotografie V. Muniera z této cesty (https://vincentmunier.com/).

Celkově je kniha rozpolcenější než V sibiřských lesích, nadmíru poetická a občas z obrazotvorné snahy zaskřípe přirovnání (šelma=zbraň hromadného ničení, vlci=grázlové) - možná je to překladem, nedokážu posoudit.
Ale opět je to dobré čtení. Dost dobré.

10 24.02.2021

Povídání podobné jiným knihám o náboženství a životě indiánů. Z tohoto hlediska jsem se o šamanismu nic nového nedozvěděla, ale je příjemné si opakovat o životě a duši ve spojení s přírodou a samotný příběh autora a jeho setkání s Dědem je pěkné (byť idealizované).

3 22.02.2021

Příběhy, které se odlišují stylem i tématem, přesto je silně propojuje autorova zajímavá osobnost. Všehochuť myšlenek o životě a kultuře určitě padne do noty milovníkům divadla.
Přiznám se, že mi nesedly ilustrace, ale jinak příjemná zamyšlení v době, kdy se mi nedařilo ani nechtělo začíst do složitějšího dlouhého příběhu.

8 21.02.2021

Je fakt, že v jednoduchosti je síla, takže buď je to geniální filozofické dílo bývalého univerzitního profesora, které jsem nepochopila, nebo blábol.
Vzhledem ke stylu a faktu, že jsem pokaždé usnula do 2 minut od otevření knihy, se přikláním k tomu druhému. Prostě... krátké bezobsažné nic. A to mám ovce ráda.
Doporučuji čtenářům trpícím nespavostí.

6 12.02.2021

Opět krásný mnohovrstvý obrazový příběh s minimem textu. Mám pocit, že Pavel Čech vypoví více na centimetru svých kreseb než mnohý autor na 100 stranách textu. A člověk s jeho knihou v ruce cítí tu téměř zapomenutou nostalgii starých míst, časů a pocitů a dokáže se prostě zastavit a jen vnímat.

11 11.02.2021

Tato novela (román je opravdu nadsazené označení) je opřena o vděčná témata (duchařina, rodová nespravedlnost, nekalé praktiky doktorů, převtělení, a co tam ještě nepřidat nějaké to znásilnění a sebevraždu - to všechno na cca 180 stránkách) a o zajímavé, tajemné prostředí - starý blázinec, uličky Paříže konce 19. století.
To všechno je velmi chytlavé a vyvolává nutkání číst dál a dál, ale styl psaní je ještě nevyzrálý, charaktery jasně načrtnuté, že čtenář nepotřebuje špetku fantazie a má přesně nadiktováno, kterak si oblíbit ubohé schovanky a nenávidět zlé upjané ošetřovatelky a doktory. No a pak ty jednoduché dialogy...
Dovolím si hádat, že jak se autorka vypíše, bude dobrá. Do té doby průměrná oddechovka.

11 09.02.2021

U tohoto příběhu jsem si plně uvědomila známou věc, že knihy jsou cesty do jiných světů, jiných dob, ale i cesty do vlastní duše a minulosti. Kterak jsem si v dětství myslela, že konečná vlaková zastávka v našem městečku znamená hranici světa a jak jsem si představovala, co všechno za tou konečnou je a nekončí...
Nádherná knížka pro toho, kdo nezapomněl.

"A na jednom takovém
ztraceném místě stála zahrada.
Zapomenutá, tichá,
obehnaná vysokými zdmi
vonícími deště a kouřem.
Tajuplné mapy
neznámých kontinentů
na opadaných omítkách."

21 06.02.2021

Guzel Jachina pro mě představuje spojení krásného jazyka, dobrého příběhu a zajímavého místa. Užívala jsem si popisy okolí, nálady řeky, specifik doby, izolovaný pohled na historické události i mystický nádech.
Kdepak, žádná nuda. Dobrá kniha, temná a živá jako Volha.

17 06.02.2021

Pomalu přecházím od skuhrání "já chci na cesty" ke čtení cestopisů. Ne že by to pomáhalo.
Iritují mě autobusové zájezdy ve stylu objet co nejvíce významných míst za co nejkratší dobu, díky nim jsou turistická místa zavalena a ztrácí na své atmosféře (dodnes mi vyvstane na mysli šok ze Stonehenge nebo jezera Loch Ness, ke kterému jsem celé dny putovala pěšky).
V případě autorky je tento způsob poznávání pochopitelnější a naštěstí kombinovaný s vlastní trasou, organizací i pěšími výpravami. Ale i tak je to skákání z místa na místo.
Příjemné jsou jednotlivé legendy míst (klidně jich mohlo být více), připomněly mi kouzlo Irska i Skotska, jedinečnou náturu těchto zemí.
Celkově průměrný cestopis o nadprůměrně krásných oblastech.

7 06.02.2021

Nevěřila bych, že lze tak krásně vytvořit knihu beze slov. Všechny ty výmluvné nostalgické detaily (kočka na komíně, hrnky na laťkovém plotě...) a zobrazení starých uliček a domů vyprávějí tiché příběhy a písmena by byla nakonec zbytečná.

28 30.01.2021

Zimní izolace ve srubu uprostřed divočiny, samota, společnost poloochočených zvířat a trochu naivní dobrodružný příběh s důrazem na ochranu přírody - tak přesně tohle někdy potřebuji, užívám si vnitřní stránku příběhu a nad formou přivírám oči. Moc pěkné vyprávění pro dobrodružné mladé povahy.

10 27.01.2021

Konec se mi líbil a záhada ztracených dívek je chytlavá, zvlášť když se zakládá na pravdivých událostech. Také realistické popisy osad, počasí a oblasti - je vidět, že ji autor dobře zná. Samotný příběh v knize mě až tak neoslovil, je takový... mdlý. Mám raději autorovy naučné místopisy.

7 26.01.2021

Naprosto chápu, co autora do těch odlehlých míst táhne... cítím jeho nutkání a touhu poznat více, ztratit se v těch lesích, strach ze změny a že to všechno končí, rozumnou bázeň z míst a síly přírody... jen z těch původních národů zbyly jen drobky a střípky, které bezútěšnost zapíjí alkoholem a autor se realisticky snaží zachytit jejich "život" ... a mně je z toho smutno.
V tom mám problém snad ve všech cesto/místopisech ze Sibiře včetně knih P. Brzákové či M. Ryšavého.
Ale i tak jsem vděčná za nahlédnutí do těžké duše tajgy a srubů na kuřích nožkách.

12 22.01.2021

Popisy čistých pramenů, horského vzduchu, jesenických hor i života tohoto krásného člověka, lidí kolem, tehdejších historických souvislostí (nepřesnosti a romantizování odpuštěny) mi opravdu sedly do nálady a moc se těším, až do údolí pod Chlumem zase povandruji a obejdu všechny prameny, které na své kráse málo ztratily.
A samozřejmě Jeseníky (teď nemyslím asfaltku na Praděd) - to je láska na celý život.

"Ta běžící, poskakující, šveholící voda, že je neživá? Jí rozumět by bylo více, než znát řeč ptáků a zvířat, poněvadž voda je víc, mnohem víc než všechno ostatní. Voda zná tajemství oblak, z nichž padá, a tajemství hlubin, z nichž vychází. Voda zná všechno: nebe, zemi, řeky, moře. Voda i všechno dovede: mění se v páru a mizí, rozplyne se, nebo se změní v tvrdý led či hebký sníh. Je mírná, tichá, laskavá - je také divoká, krutá, hrozná."

10 16.01.2021

Literární sousto pro milovníka ság a staré islandské literatury, ve kterém nahuštěný děj plný bojů, objevů a zvratů střídá popisné či "milostné" (naštěstí žádná romantika v té době) části. Velmi zajímavě jsou zachycené tehdejší životní směry, pomalé pronikání křesťanství do pohanského světa, touha mořeplavců nacházet a osídlovat nové země, pokračovat v rodu (či ho krvavě obhajovat) a až mi bylo líto, že autor nezacházel do větších detailů (což při takovém množství postav, cest a dějů nešlo). Obzvláště jsem si oblíbila "grónské" části.

11 11.01.2021

"V pověstech není důležité, zda se příběhy, o nichž vypravují, skutečně staly a není podstatné ani stáří příběhů. Důležité je, že se ten příběh stal součástí místa nebo krajiny, o níž pověst vypráví. Začtěme se do nich a nesuďme je. Mohou nám pomoci krajinu kolem nás nejen lépe poznat, ale i milovat." autoři

Asi poprvé jsem tento žánr plně vychutnala, představovala si historické podoby mně známých zákoutí a míst, přemýšlela, proč onen pantáta potkal na cestě z trhu (hospody) vodníka (jak jinak vysvětlit propité peníze) či jaké asi mohly být v kraji početné předlohy zlých čarodějnic a ježibab (že by v dnešní době uznávané alternativní ženy bylinkářky?)

Moravice je krásná řeka, od pramene v Hrubém Jeseníku, přes přehrady Hartu a Kružberk, skalnaté údolí, "volavčí" vrby, zříceninu a především nevyšlapaná a na dnešní svět tak trochu zapomenutá (díkybohu) zákoutí.

9 08.01.2021

Pohádka, legenda, mýtus, příběh... ono je vlastně jedno, jak to nazveme. Důležitý je pocit z knihy a v tomto případě jsem všechen ten sníh a zimu a přírodu potřebovala. Poprvé jsem četla knihu před pár lety v květnu na letišti v Dublinu a cítila jsem, že přestože se mi líbí, nemá tu pozornost, co by si zasloužila.
Příběh, který čerpá ze staré severské pohádky a v zachycuje přírodu v její kráse i drsnosti, stejně jako nestálé lidské povahy a životní cesty. A když to všechno nebudete brát doslova a hledat chyby či nereálné věci, knihu si užijete. Obzvláště milovníci zimy.

25 06.01.2021

Psychologický román zaměřený na problematické vztahy matka-dcera, partnerské vztahy i vztah sama k sobě. Psáno bez pozlátek, stručným úderným jazykem, který jen podtrhuje depresivní náladu. Styl je neotřelý, zajímavý, ale celkově jsem se na téma a pitvání se v depresích a pokřivených vztazích nemohla naladit a s poslední větou jsem si prostě ulehčeně oddychla.

7 01.01.2021

Vzhledem k tehdejším poměrům v Sovětském svazu můžeme s jistotou tvrdit pouze to, že Djatlovova výprava je mrtva. S každým tělem a důkazem mohlo být manipulováno, zastíráno, zamlčeno, deníky i zprávy přepsány.
Kniha nejprve popisuje cestu expedice, poté hledání a vyšetřování včetně osudů některých zainteresovaných osob, pokračuje teoriemi o smrti účastníků a detailními (někdy až příliš) popisy reálií, mýtů, odboček. Útržky z deníků členů výpravy jen poukazují na to, že značná část chybí. A závěrečné hodnocení českých odborníků různých profesí je tak trochu "jedna paní povídala".

Celkově se kniha snaží přinést ucelený pohled na situaci navzdory časovému odstupu i snížené pravosti důkazů a výpovědí. Co mi zde chybí - a jak tady několikrát v komentářích zaznělo - je pohled přeživšího J. Judina, který rozluštění záhady věnoval celý život.

24 29.12.2020

Většinou mám bezdějové knihy ráda, popisy všedních dnů, myšlenek - obzvlášť když se odehrávají v Norsku a jsou o samotě/osamělosti. Bohužel v příběhu této staré ženy jsem kouzlo nenašla, tak nějak její vyprávění proplulo kolem mě bez hlubšího zásahu. Když se dívám na recenze oblíbených uživatelů, se kterými jsme na blízké vlně, tak si říkám, proč jsem v knížce nenašla stejné zalíbení. Možná ji odložím na zapadlou poličku knihovny a po čase ji objevím a zkusím to znovu.

5 28.12.2020