pajaroh komentáře u knih

Tuto vlčí sérii J.M.Kvasnici bych mohla číst (a čtu) stále dokola. Obohacuje mě a dodává tu správnou tuláckou energii a odvahu vyrazit sama se psem na vandr. Opět se mi nejvíce líbily toulavé kapitoly, především vyprávění o Poloninách, Muráni, Oravě. Autor užívá citace z mnoha mých oblíbených knih a i když se často opakuje a vrací se k tématům napříč knihami, v tomto případě to není nijak na škodu.

8 14.01.2019

Nejprve jsem napsala dlouhý, rozhořčený komenář o autorčině neschopnosti, hysterii, o tom, jak si protiřečí a není nikde spokojená. Pak jsem uznala, že mi nepřísluší z tepla domova soudit někoho, kdo měl odvahu to aspoň ZKUSIT. Ano, štvaly mě komentáře typu: "vypařit se a začít od nuly může kdejaký bezdětný pitomec" nebo "les vás chytne za koule", ale došlo mi jedno: už dlouho jsem nad knihou tak nepřemýšlela, s něčím souhlasila, s mnohým nesouhlasila, neměla tolik otázek bez odpovědí a nesnažila se tolik vcítit do situace.
A přestože kniha nemá ucelenou strukturu (stejně jako autorčiny myšlenky - to jsem si neodpustila), má přinejmenším vývoj, posun.
Doporučuji těm, které téma života v divočině zajímá, a za podnětné čtení dávám 4*

Příběh z malé části života několika lidí v Oslu vyprávěn v ich fomě s mírou naivismu, pozitivního náhledu i sarkasmu pro společnost "bláznivým", mile svérázným hrdinou, který je pochopitelnější než většina lidí. Takové vřelé lidské povídání k zamyšlení.

7 06.01.2019

Vesnický román, který obsahuje dobře stavěný příběh, pěkné popisy života i přírody, trochu tajemna a mystiky. Všechny postavy jsou uvěřitelné, záhadný "vykupitel" duší dodává knize tajuplnou atmoféru, jen je škoda, že se příběh často pohybuje na hraně červené knihovny a že jemný styl a pěkně plynoucí věty jsou čas od času vystřídány vyjádřením typu: "Není silná, jen tak nějak šťavnatá." - vážně? Přijde mi, že si autorka vyhrála ve větách popisujících prostředí, ale v dramatických částech knihy svůj styl hodně uspěchala. Nicméně příjemné čtení.

5 03.01.2019

Tato kniha je konstruována jako mozaika, která se skládá z různých směrů a dohromady tvoří příběh jedné slepé dívky, jedné rodiny. Přestože se autor nevyžívá v detailních popisech, v zachycených okamžicíh používá ta správná slova. Různé časové linie mi nevadily, naopak, podle mě se díky jménům čtenář rychle orientuje. Příběh přináší trochu naděje a mnohem více zklamání, je z prostředí, které mám ráda, a je psán příjemným stylem.

3 31.12.2018

Jantarové oči je třetí kniha, kterou od J.M. Kvasnici čtu, a ráda uznávám, že kvalita neklesá a povídání je stále stejně krásné, hluboké, plné toulání a lásky k vlkům i k modrance karpatské. Nejvíce mě oslovují "mozaiky z deníků"=toulavé zápisky a historické příběhy vlků a psů. Naproti tomu etologie vlčího chování je pro mě taková lekce opakování, ale oceňuji osobní pozorování autora, porovnávání se psy. A když mi den zkazí zbytečně pokácený strom, vyasfaltovaná "lesní pěšina" či řeči místního omezence o oplocení další části krajiny a není pomalu kam před tím utéct, utíkám alespoň k těmto knihám.

5 30.12.2018

"Útěkář" P. Cognetti nejde do hloubky stylem, ale tím, co vyjadřuje. Popisy i úvahy jsou jednoduché a nijak objevné, ale mají v sobě hodně pravdy a takové "horské"úpřimnosti. Prostě si nehraje na velkého literáta, ale píše, protože potřebuje psát. Divoký kluk je inspirující i smutný a potvrzuje to, co sama zjišťuji - jak je nemožné být v dnešním světě o samotě, a to i na horské "samotě". Tolik citovaný Thoreau to měl v tomto ohledu jednodušší.
Nemohu nepochválit doslov D.J. Žáka, který přináší pěkný, osobní pohled na hory, civilizaci a samozřejmě na knihu, zbytečně ji nepitvá a neškatulkuje, jak to většinou u doslovu bývá.

"To já, říkal jsem si, mám problémy se zbytkem lidstva? Nebo to oni nedokážou přejít přes půdu, aniž by se jí zmocnili? Vtrhli do lesa s násilím svých pachů, barev, zvuků. A obyvatelé lesa se chránili tím, že zmizeli."

9 28.12.2018

Mistrně napsaná novela vyznačující se silnou dávkou deprese, osamělosti a rozkladu. Autor se čtenářem opravdu nemá slitování a mně nezbývá, než všechny ty pochmurné popisy trouchnivějících stěn i duší zasazené do temné, chytlavé atmosféry přečíst, prožít, ocenit. A tak mě napadá, co člověka vede k napsání tak smutného příběhu a co vede jiné k jeho čtení...

8 27.12.2018

Elena Ferrante (ať už je to kdokoliv) má pěkný a čtivý styl, kterým velmi uvěřitelně popisuje atmosféru Neapole, detaily v životech jejích obyvatel i zvláštní vztah obou hrdinek a vtáhne čtenáře do děje způsobem, že snad ani nepotřebuje vlastní fantazii.
Jen to téma, vyprahlé město a jižanská povaha je mi tak cizí... kniha je to pěkná, jen asi nebyla "napsána pro mě".

8 20.12.2018

Má šestá kniha od J.K. Stefánssona a opět dávka krásné severské nostalgie. Všechny ty lidské a "vesmírné" otázky a odpovědi a otázky bez odpovědí vystupují z příběhu hlavních postav a ještě nějak více z okamžiků a příběhů lidí, kteří se v knize jen mihnou, a přesto zanechají silný dojem. K tomu si dodejte islandský vítr, moře, černé lávové pole a máte nádherné zimní čtení.

7 14.12.2018

První příběh mě zaujal, asi to bylo dáno absencí dialogů, protože ty mě v knihách Soukupové vyloženě deptají. Styl autorky je dle mého jednoduchý a nevýrazný, výjimečné (a také vysilující) je její zaměření na vztahy a každodenní konflikty, kdy dokáže přesně vystihnout všechny ty malichernosti, ze kterých se stávají velké problémy.

8 04.12.2018

Těžké téma ve stylu kterak během několika měsíců dospět z růžového snu dětství do drsné šedé reality dospělosti. Jak už bylo zmíněno - mluva, chápání a vyspělost 14letého kluka nebyla moc k uvěření, stejně tak celkový rychlý zvrat v ději. Škoda, že na to autor tak spěchal, mohl si s vývojem choroby i procitnutím hlavní postavy pohrát. Ale i tak je to pěkná kniha.

5 30.11.2018

Tato kniha je spíše obecným shrnutím či povrchnějším průřezem všech inuitských národů z duchovní stránky. Autor neměl v dnešní době jiné zdroje než muzea, archívy a starší cestopisy a i když je téma zpracované se zaujetím, je doplněné fotkami od původních objevitelů a cestovatelů z muzeí (hl.v Kodani), ke kterým se čtenář v ČR nedostane, a i forma knihy je pěkná, osobně upřednostňuji původní texty tolik citovaného K. Rasmussena.

3 28.11.2018

Prve musím podotknout, že mám nechutně kýchavou sousedku. Její kýchání přes zeď mě děsí a s hlavní postavou tohoto románu v tomto i několika jiných (ne všech) ohledech sympatizuji. Jen tu velkou depresi ji příliš nevěřím...
Působivá kniha, která dokazuje, že Sandra Baume je mistryně kontroverzních popisů a že kniha Jasno lepo podstín zhyna nebyla jen náhodně dobrým debutem (přestože mi přišla z hlediska kompoziční stránky lépe zpracovaná).

11 27.11.2018

Moje první audiokniha, nemohu srovnávat, ale myslím, že je zpracovaná dobře.
Tučková dokáže pěkně popsat i pro mě tak nezáživné téma (průmysl, továrnictví), je silná především v detailech, ale co se týče cekové struktury knihy, je to už horší.
Příběh je vhodný hlavně pro toho, kdo Brno zná a zajímá se o historii, atmosféru a život měšťanstva v 19. století (úplně vidím ty jablkové sady na dnešní ulici Vlhké..). A to i přes vyfantazírované příběhy a velkou idealizaci generace Offermannů.
Nicméně se vrátím opět k tištěné formě knih, u audia ztrácím během chvilky pozornost... a to pak hodně ovlivňuje hodnocení samotné knihy.

6 26.11.2018

Vyčerpávající čtení, tolik konfliktů, neporozumění, řešení... styl jednoduchý, dialogy vtáhnou okamžitě čtenáře do situace. Postavy nejsou černobílé, mají své chyby, dobré vlastnosti a hlavně své pravdy - asi jako v životě - a čtenář s nimi soucítí nebo nesouhlasí a vůbec nemusí být sympatické.
Zpočátku mě unavovalo detailně číst o všech těch rodinných a vztahových hádkách a neshodách, ale postavy se postupně vyvíjely a kniha měla spád. Přesto mi uniká hodnota knihy, protože tohle všechno člověk vidí kolem sebe, stačí se rozhlédnout...

13 23.11.2018

J.K-Stefánsson je bezpochyby výborný spisovatel, který dokáže bez patosu zatít do živého a oslovit nejen čtenáře hledající vítr a černá pole Islandu. Jeho úvahy jsou hluboké a - prostě krásné. Starší příběhy (dějová linie z Nordfjorduru) mě oslovují více, ale i vypravění z moderního Keflavíku má svůj smysl a dobře zachycuje posmutnělou atmosféru tohoto místa (a tím nemyslím letiště).

9 20.11.2018

Silná kniha, těžké čtení, obrazné popisy přírody i představy, velmi výrazné vykreslení tradičního života a v téměř černobílém kontrastu s tím i svět moderní. A také občasná odbočení v dějové linii, která mi v příběhu neseděla. I přes nadějnější konec je to kniha tíživá, což je u tohoto tématu přirozené.

3 14.11.2018

Ve své době jistě přínosný cestopis vyznačující se autentičností a autorovou silnou osobností. I v dnešní době je to zajímavé čtení, které nezachází do detailů a cesty po Sibiři popisuje vcelku stručně (Obzvláště druhá cesta je velmi útržkovitá). Text se mi líbil a i když už v dnešní době není nijak objevný, styl autora, jeho zapálení i občasná ironie dělá z knihy čtivé dílo.
Co se však nepovedlo je vydání Dauphin - na první pohled pěkná forma, ale uvnitř - na přebalu zbytečně 4x otisknutá jedna a tatáž mapa. Fotografická příloha na začátku knihy, seznam vyzobrazení na konci, kdy se popis fotky váže ke stránce a k číslu kapitoly, ovšem fotografie nejsou ani číslované ani stránkované a kapitoly také ne. Pokud se tedy chce čtenář dopátrat konkrétní podoby Samojeda či situace, kterou autor popisuje, musí hledat, počítat, pátrat... Stejně tak rejstřík obsahující hesla jako hobliny, mouka, nahota apod. mi přijde sice na první pohled zajímavý, ale nepoužitelný.
Takže text hodnotím jako velmi dobrý, forma knihy nepovedená (a kdyby se nejednalo o cestopis, tak na tom ani tak nebazíruji...)

"Ještě nedávno jsem se toulal rozlehlou stepí a nezměrnou divočinou a teď jsem znova nasadil škrobený límeček civilizovaného člověka. Stýskalo se mi po všem, co jsem opustil. Zapomněl jsem na útrapy a nesnáze cesty a vzpomínal na prostý, radostný život mezi dětmi přírody, které mi tak přirostly k srdci. Kdo nikdy nežil jinak než po našem, nemůže druhou stranu pochoit. Ale kdo poznal život v jeho nejprostší podobě, ten na to nikdy nezapomene a jeho vzomínky se po návratu z divočiny změní v nádherné výjevy, které jej budou provázet navždy. Stane se z něj člověk, který na chvíli žil v jiném světě a nechal tam kousek sebe sama."

6 14.11.2018

Krajiny srdce je sbírka esejí 101 autorů, ale často mi přišlo, jako by je psal jeden člověk - milovník přírody, karpatských strání, pálavských kopců a lesů Vysočiny. Většina autorů píše o krajině dětství, o její kráse a přírodě, ale i o tom, jak se změnila nebo je zastavěná, vykácená, poukazuje na zničující a nezadržitelný postup civilizace. Příjemné čtení je doprovázeno černobílými fotografiemi, které navozují atmosféru, jen ty ilustrace J. Steklíka jsem nepochopila a do textu se mi vyloženě nehodí.
Velká dávka nostalgie ideální pro podzimní večery.

3 14.11.2018