pajaroh komentáře u knih

Tuto knihu dlouho odkládala kvůli předpojatosti - film jsem sice neviděla, ale z ukázek jsem si nesprávně vydedukovala, že se jedná o milostný doják alá Hollywood. Chyba. Už u Ptáků bez křídel jsem byla překvapena autorovým vypravěčským talentem a tohle dílo ho jen potvrdilo (či zesílilo). Už dlouho jsem si knihu tak nevychutnala, těšila jsem se na každou chvíli strávenou na ostrově Kefalonie a stejně tak se obávala osudů oblíbených (vlastně všech) postav. Pohledy různých osob na život ve vesnici i vojenské a politické kapitoly (vtipné i smutné zároveň) jsou osvěžující, výborně je popsán kontrast idylického předválečného období a války, přírodní katastrofy i změny dnešní doby a modernizace. K závěru mám výhrady (více nechci prozradit), ale i tak dávám 5*.

18 18.07.2017

Novela psaná jednoduchým jazykem, bez detailů a odboček, přesto s velkou výpovědní hodnotou (a dobře popsanou vánoční irskou atmosférou). Měla jsem při čtení pocit, že se příběh odehrál před mnoha a mnoha lety...
Někdy není třeba dlouhých románů.

17 20.03.2023

Aleš Palán hned v úvodu prozradí, co stojí za jedinečností jeho "samotářských" knih rozhovorů - umí naslouchat. A k tomu je výborný pozorovatel, neodsuzuje, zkoumá, učí se a to, co vidí nejen očima, dává do knih.
Přiznám se, že narozdíl od autora ne všemu věřím. Některé rozhovory/osobnosti se mi líbily velmi, jiné méně a u dvou donkichotů bych se po pěti minutách hovoru otočila a odešla, tolerance má své meze.
Kniha přináší nemálo sebereflexe a uvědomění si vlastního pohledu na odlišnost a odsuzování. Osobně by má láska k bližnímu asi vzala za své, kdyby na mě vyskočila "veverka" v ulicích Brna a přitom je to tak krásný člověk a pro mě nejpěknější rozhovor z knihy.
Fotky jsou mistrovské.

17 18.07.2022

Výborně zpracovaný román o Králi Šumavy, D. J. Žák odvedl kus dobré práce při zjišťování informací a následném psaní. Kolikrát jsem si říkala, že se to snad ani nemohlo stát (samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že se jedná o životopisný román) - ale stalo.
Styl psaní se mi líbil, dobře přiblížil tehdejší atmosféru, strach, drsnou Šumavu i různé povahy lidí. Je rozdíl, když máte vzdálenou představu o chlápkovi, co převáděl lidi na druhém konci republiky a štval SNB, a pak když se dovídáte detailněji o jednotlivých událostech, převodech, útěcích, nebezpečí, vztazích, osudech blízkých.
Není to lehké čtení, ale je to silné a potřebné čtení.

17 04.10.2021

Krimi z Austrálie, no moc jsem tomu nevěřila a dost se mi to líbilo. Zajímavé prostředí malého farmářského městečka kdesi uprostřed ničeho, lidské povahy pokroucené místem, životem a podmínkami, zápletka, kdy se čtenáři chvíli nabízí ta teorie, chvíli jiná, a to sžíravě popsané sucho. Jak jsem si jen vážila celodenního deště.
Prostředí a povahy postav - to knihu posouvá na vyšší příčku.

17 17.05.2021

Guzel Jachina pro mě představuje spojení krásného jazyka, dobrého příběhu a zajímavého místa. Užívala jsem si popisy okolí, nálady řeky, specifik doby, izolovaný pohled na historické události i mystický nádech.
Kdepak, žádná nuda. Dobrá kniha, temná a živá jako Volha.

17 06.02.2021

Čteno v listopadu v dřevěné vyhřáté chatce u lesa s výhledem na zamlžené Javorníky. Ideální prostředí pro takové "babičkovské" povídání z Kopanic o starých časech, zimách plných sněhu, kamenitých polích, chudobě, dřině a dobrých lidech. To vše doprovázeno krásnými ilustracemi žítkovských dřevěnic ukrytých mezi kopci.

"Žítková dnes je jiná. Za "lepším" životem odešlo 80% obyvatel (...) Velká schopnost přizpůsobit se době nové sice odnesla chudobu, ale odvála i onu pohodu, vzala lidem jejich svobodu. Vlastnictví viditelného, hmotného vytlačí vlastnictví neviditelného. Co je víc?"

A navíc mi tuto knihu poslala ochotná paní ze Starého Hrozenkova...

17 17.11.2020

Nevím, zda slabší začátek byl úmysl, aby autor navodil gradaci vyprávění, nebo se mu jen nedařilo uchopit příběh. Ale jakmile nitky pochytal, spletl vskutku úžasnou věc. Díky varování z předchozích komentářů jsem četla dál, snažila si nevšímat nespisovností (...mladej, divokej, houževnatej...v jedné větě mi prostě rve oči) a jsem moc ráda, protože v porovnání s jiskrou, smutnou krásou, lidskostí a nostalgií, které příběh přinese, jsou tyto malichernosti - prostě malichernosti.
Přes hrubou náturu se mi líbí prostředí i originalita postav, autorova láska ke zvířatům vykukující z řádků i odkazy na evropské kořeny, kulturu. A samozřejmě ten příběh, náznaky, ke kterým se vypravěč vrací, varování, které zvyšuje napětí, reálný i symbolický most (při čtení se mi často promítal pocit, když jsem poprvé viděla Pont du Gard nad řekou Gardon).

17 20.07.2020

Na Kalevalu jsem důkladněji narazila při mém toulání se Karélií, kdy jsem po se po několikadenním chození a spaní v dešti ohřívala o hrnek silné (výýýborné) kávy v kavárně v Kuhmo (což je mimochodem jedno z center Lönnrotova putování) a od vedlejšího stolu mě podrobily křížovému výslechu "Odkud? Kudy? Kam? A sama?!" postarší finské dámy ze spolku Kalevaly. Do té doby to byl zapomenutý pojem z přednášek, až tehdy jsem si (se studem) uvědomila, že se zrovna nacházím u kořenů finské literatury.

Kalevala se nečte, Kalevala se studuje a sama dále vytváří nové a nové příběhy. Já už ji s přestávkami studuji několik let a znamená pro mě shrnutí finské mytologie, starých příběhů a také základ pro pochopení této (především starší) kultury, kterou osobně upřednostňuji před tou současnou (kupodivu hůře uchopitelnou).

Výborné vydání Academia 2014 obsahuje mnoho poznámek J.Čermáka, které pro mě byly často zajímavější než samotný text Kalevaly. Osvětlují nejen odchylky v překladu (verš "zdravější se stala spodem" = rozlišení mezi krásou vnější a vnitřním zdravím stromu, "a jež bude chlapce chovat" = v doslovném překladu: vrazím synka každé do klína), uvádějí originál, který mi zní často mnohem lépe než čeština (kylän koirien kuluiksi...) a vůbec se nedivím, že se J. R. R. Tolkien finštinou Kalevaly inspiroval při psaní jazyků bytostí jeho knih. A také vysvětlují místopis, užité názvosloví a reálie finského života (např. Kounoinen se užívá o bytostech, jež je třeba si hýčkat - manželkách, skotu a medvědech).

"Cesta povede do hloubi věků na daleká severní vřesoviště za bájnými hrdiny a obyvateli temné říše Pohjoly, ale i do současnosti, neboť oněch 50 run ovlivňuje finskou kulturu stále". (Vltava, 28.4.2016)

17 16.06.2020

Přepracovaný Pařížan se sebere a na na půl roku odejde do opuštěné chaty na břehu jezera Bajkal, čte, pije vodku a filozofuje.
A povětšinou mi mluví z duše.

"Má chata je daleko a já nic nevím." ruské přísloví

17 11.06.2019

Malá Zulejka získala velké místo v mém literárním srdci. Výstižné (nikoliv sáhodlouhé) popisy, různorodá dějová linie, vývoj postav, mrazivé okamžiky prodchnuté mystikou a především nevtíravá lidskost navzdory krutým podmínkám, kterou dokážou zachytit jen ruští - a tatarští - spisovatelé. Nádhera.

17 21.11.2017

Tak tomu říkám zvláštní kniha. Z počátečního příběhu vhodného pro pejskomily se rozvine (ne)chápání a vnímání světa postiženým osamělým člověkem. Díky odpudivě popisovanému zevnějšku téměř sympatická postava se nám otevírá skrze promluvu k agresivnímu jednookému psovi. Oba tvorové jsou postižení, jednodušší a jednají na základě špatných zkušeností z minulosti (otec, psův bývalý pán) a je to tak moc pochopitelné... stejně jako hlavní postava částečně porozumí chování svého otce díky vlastním reakcím na psa. Na první pohled se jedná o jakýsi monolog podivína k agresivnímu psovi kombinovaný s psanou road-movie. Tím hlubším pohledem se dostanete do světa osamělosti, naděje, pochopení a vnímání světa jiným způsobem... A možná to je úplně o něčem jiném, možná je to o společnosti, o domově, o vztazích...

Krásný jazyk (doporučuji číst v originále) a výborná kompoziční výstavba - nálada se promítá v "názvech" ročních období, děj přirozeně plyne a spěje k... zimě a příběh je díky prologu a epilogu celistvý jako kruh.

17 10.12.2016

Jednou za čas je potřeba zpomalit, přečíst si Ztracenou duši a počkat na tu vlastní.

16 07.06.2024

K některým knihám má cenu se vracet. Školu malého stromu jsem poprvé četla hned po jeho českém vydání, v době, kdy jsem mnohé nechápala, ráda odsuzovala a stále někam spěchala. Chtělo to dozrát. Po letech po druhém dočtení mám pocit, že je v ní řečeno vše potřebné navzdory nedlouhému textu a jednoduchému dětskému pohledu. Ráda bych se dostala k původní neosekané verzi.
Přírodní moudrost a filozofie... vše potřebné bylo řečeno. Teď je třeba žít Cestu.

16 13.03.2024

Třetí kniha Guzel Jachiny je možná nejlépe napsaná, ale také nejdrásavěji. Vlak do Samarkandu přináší opět silný, hluboký příběh. A jak už je v autorčiných knihách zvykem, temnou historii, chudobu, hlad a smrt provází (a určitě nevyrovnává) laskavost a snad trochu naděje. V částech Dějevova šílenství jsem se trochu ztrácela a je mi líto, že postava komisařky Bílé nedostala více prostoru. Čtení autorčiných knih je zážitek a příběh nepatří mezi zapomenutelné.

16 16.03.2023

Tak trochu anti-idyla života v roubence v Beskydech... Michaela Klevisová je jedna z mála autorů krimi románů, kterou prostě můžu číst (stejně jako Louise Penny). Její příběhy zahrnují mnohem, mnohem více než nějaký mord (ten mě v příběhu někdy až ruší, ale chápu...). Lidské vztahy a povahy, pozitivní a především negativní stránky prostředí, do kterého příběh zasadí ("každá vesnice má svého blbce"). A tato kniha z Beskyd mě zasáhla, protože nelze nepoznat postavy, problémy a místa, kam již tolik let jezdím, a jejichž změna mě dosti bolí, stejně jako ten nastíněný marný boj o přírodu. Výborně napsáno.

16 28.02.2023

Typický Paolo Cognetti - jednoduchý styl bez detailních popisů či květnaté poetiky, a přitom přesně vím, co chce vyprávěním říct. Tato na první pohled nedějová kniha je plná malých příběhů zajímavých lidí. Neznáme konec těchto miniosudů, ale to mi vůbec nevadilo, přesně takové povídání z hor jsem potřebovala.

16 31.10.2022

Úplně přesně nevím, co se mi na Pampeliškovém víně tak moc líbí, ale bylo mi s touto knihou dobře. Snad závan prázdnin, lidská laskavost, jednoduchá filozofie i fantazie. To vše dobře odvyprávěné s jistou blízkostí a vřelostí, která pohladí.
Ale opravdu to nejsou jen vzpomínky na dětství a sentimentální tlachání... v Bradburyho knihách je ukryto něco zvláštního, originálního.

16 25.10.2022

Poklidné chvíle ve vesnici Three Pines s jemným tušením něčeho temného v pozadí vystřídají rozbouřenější dny na cestách po Kanadě i lidské (malířské) duši. Konec tradičně trochu překombinovaný, ale celkový dojem je velmi dobrý. Jak jinak. Prostě se touto sérií cítím obohacena - co se týče myšlenek, informací, vhledů do různých oborů i povah - a už teď se těším, jak si ji jednou přečtu znovu (nejlépe na podobném místě jako je teráska bystra Gabriho a Oliviera s kávou v ruce a někým jako "Henri" u nohou).

16 14.04.2022

Tohle jde do hloubky problémů, společnosti, lidských duší. Kniha psaná reportážním stylem, která v sobě nese nejen silné příběhy nomádů, ale také sympatickou osobnost autorky a její cestu. Přináší zajímavý pohled na americké nomádství "z donucení", názory bezdomů (nikoliv bezdomovců), výhody i úskalí tohoto života, svobodu, která možná je, možná není, ale které se všichni snaží uvěřit, co jiného zbývá.

Mnoho lidí láká volnost bydlení v karavanu (mě nevyjímaje, ale je rozdíl v dobrovolném výstřelku a nutností). Vůbec nejde o výhledy z dodávky na zapadající slunce nad Grand kaňonem, romantické vaření ranní kávy v přírodě, ale především o hodiny dřiny ve skladu Amazonu, hledání parkovacího místa, odkud vás hlídka může v noci vyhodit, trable s autem... a že přesto je tento způsob života smysluplný a výjimečný, stejně jako komunita, kterou přitahuje.
V americké ekonomice a jistotách jsem měla velkou mezeru.
Výborná, objektivně napsaná kniha a Linda a Swankie Wheels jsou mé hrdinky.

"Uvidíme se na cestě."

16 07.11.2021