pajaroh
komentáře u knih

Samozřejmě lze fejetony chápat jako milé, humorné čtení, ale jaká hloubka se za tím skrývá... Martin Selner nám skvělou schopností vystihnout pár slovy to podstatné podává sondu do vlastního života a často odhaluje nesmyslnost jednání v každodenních úkonech - protože je to "normální"?


King vážně umí. Ze začátku jsem byla skeptická, přeci jenom soutěže a reality show je pro mě antitéma, ale brzy mi začalo docházet, že tahle kniha není žádná oslava šílených soutěží, ale naopak že chtěl (dle mého) autor podat smutný obraz současné společnosti, zábavy a fascinace lidí zvrhlými věcmi. Do toho výstižná psychologie postav a gradace děje, který je ukončen výborným způsobem. Příběh plyne a čtenáře pohltí - jako nějaká psycho reality show.
Co na Kingovi obdivuji, je schopnost jednoduše popsat složité věci a vztahy. Na jednu stranu bych tu jednoduchost rozvíjela, na druhou stranu musím uznat, že je upřimná a na nic si nehraje.


Překvapivá kniha. Humorné "situační" vyprávění s milou, svéráznou hrdinkou vyplyne v drsnější psychologický příběh o traumatech a lidskosti. Děj má spád, styl je pěkný (ale nijak výrazný - oproti hlavní postavě) a stránky při čtení ubíhají tak rychle, až mi to bylo líto. Dobrá kniha a jasný důkaz, že zařazení "román pro ženy" (o jehož správnosti bych diskutovala) nemusí knihu degradovat na úroveň tlachání o zlomeném srdíčku.


Tak před třemi lety bych knize dala plný počet hvězd, nicméně se mi během té doby dostala do rukou lépe zpracovaná díla na téma transporty, odsuny, pracovní tábory. A hodnocení je ovlivněno čtenářovou historií, jak o ní pěkně píše Alberto Manguel (Dějiny čtení).
Ano, příběh to je silný, hrozné podmínky na Sibiři zasáhnou, ale z literárního hlediska mi příjde styl vyprávění jednoduchý, povrchní, což zdůrazňují těžko uvěřitelné patetické části (čokoláda, narozeniny). Autorčina kniha Sůl moře mi přijde spisovatelsky zralejší.


Napsáno málo, řečeno mnoho. Jednoduchý příběh o zdolávání vrcholů a propastí hor i života vypravěče a jeho blízkých, kteří často v příběhu vystupují jako ústřední postavy a pak mizí jako léto na horách, nechává čtenáři volnost ve vnímání a přijetí trochu nesourodého vyprávění "chlapíka, co leze na hory a je rád sám". Chvíli mi trvalo, než jsem v příběhu nalezla patřičnou hloubku - každý musí dodat svou dávku osobního zdolávání hor, ať už to jsou pro jedince nedůležité vzdálené Himaláje nebo světový kopec za humny.
"... v jistých životech jsou hory, kam se není možné vrátit."


Svět je plný krásných knih
a tohle je jedna z nich.
Nečekaně nitěrní a blízké, vyjadřující pocity člověka, který se opomenul v dnešním světě a bolí ho neohleduplnost doby, vztahů, lidí a nelidí. Anna Bolavá se v knize velmi inspirovala...


Mé hodnocení této knihy je naprosto neobjektivní a ovlivněno vztahem k Islandu. Příběh Agnes Magnúsdottir je krásný, temný, blízký a přitom neuchopitelný stejně jako země, vnímání a povaha této postavy splývá s drsnou přírodou, je nevyzpytatelná jako ostrovní počasí, specifická jako severní pobřeží...
Těžko uvěřit, že autorka nepochází z Islandu, jeho záhadnou náladu (v minulosti nezničenou turisty) popsala dokonale, stylem mi trochu při popisu krajiny připomínala H. K. Laxnesse, ale vztahy a postavy byly propracovanější a ta špetka červené knihovny naštěstí až tak neuškodila.


Červotoč je novela plná zloby a nenávisti (k mužům, k příbuzným, k sobě samým, k místu...) a je velmi dobře napsaná.


Dobrý vypravěč umí udělat ze starého zarostlého hřbitova a studeného hrobu bezpečný domov a z mrtvol nejlepší přátelé... a Neil Gaiman dobrý vypravěč je. Klidně bych tam žila, především když mám pocit, že je světě příliš mnoho "Jacků".
Možná je to dětská kniha, ale s velkým přesahem, protože když se začtete do hloubky (nejen hrobky), je tam obsaženo mnoho pravdy.


Má první kniha od Jany Poncarové. Nesrovnalosti a připomínky by se nějaké našly, ale příběh se mi líbil, obě jeho časové roviny. Především mě oslovil popis stáří baronky, vnímání přírody, vlastní konečnosti, rozpadajícího se zámku...
Zajímavý život (pro mě dosud neznámý) a jím inspirovaný, pěkně napsaný příběh.


Autorčina Adresa Naděje se mi líbila, ale tento příběh mi byl ještě blíže. Snad tím kočovným životem, horami, francouzskými vesnicemi, no občas to až zavánělo malebným kýčem, ale nikdy to nepřekročí únosnou hranici a také je všechna ta nostalgie a krása uzemněna nemocí a těžkostmi.
A že na cestách člověk pozná zajímavé, netradiční a občas podivné lidi, to autorka moc pěkně vyjádřila.
Přes těžké téma mám po dočtení z příběhu hřejivý pocit, což mi přijde důležitější než kdejaké literární korektnosti.


Jižní Georgie, Antarktida, Sandwichovy ostrovy, starý nerudný námořník, parta fotografů (diagnóza sama o sobě a myslím to v dobrém), tisíce tučňáků (kteří pekelně smrdí, což mě nikdy nenapadlo), hory, ledy, Čech stopující lodě na Antarktidě, opuštěné pobřeží hyzdící staré továrny na velrybí tuk i vraky lodí. A mnoho dalších zajímavostí, informací a pocitů jsem se v tomto cestopise dočetla.
Mám ráda černobílé fotografie pro jejich kouzlo kontrastu a jakousi volnost vizualizace, v této knize mě však volba překvapila. Na internetu jsem si vyhledala autorovy fotografie v barvě - a je to opravdu nádhera... - ráda bych viděla ty rozmanité odstíny bílé a modré nebo popisovaný západ letního slunce za ledem i v knize. Ale na druhou stranu voda a kapky i detaily zachycených zvířat nádherně vynikly právě v černobílé.
Moc pěkné čtení, klidně mohlo být textu více a autor mohl zacházet více do detailů, protože mi vyprávění o cestě, popisy přírody i střípky ze života na vlnách a vše další přišlo neuvěřitelně zajímavé a zkoumala bych hlouběji.


Ač bych nevěřila, že někdy dám detektivce plný počet, tak ano, pátý díl kanadské série si to prostě zaslouží a tento žánr daleko přesahuje. Moc mě bavil Poustevníkův příběh, jeho tajemství, samota se dvěma židlemi. Někdy mám pocit, že autorka otevírá tolik pro mě zajímavých témat (umění, ekologie, ale i problémy, které v Kanadě řeší) a vedlejších linií, že je nestačím pořádně sledovat a prozkoumat do hloubky. Snad se objeví i v dalších dílech, na které se opravdu těším.


Kniha má přesný a vystihující název. Nebudu znovu pět ódy na M. Nevrlého, snad jen podotknu, jak bohatý je tento člověk - zážitky, prožitky, zkušenostmi. A je to spisovatel, který mě v současné době nejvíce učí a inspiruje.
Vždy mi bylo líto, že naše zemička nemá oceán, nekonečné lesy či velehory. A vidím, že jsem hodně krásného opomíjela.
"Že vědoucí niterné poznání vlastní země je mnohem cennější a blaživější než plané a plytké pasivní potácení se světem po opačné straně zeměkoule s cestovními společnostmi."
"Samota v horách je krásná, ti, kdo ji nemilují, nemilují ani svobodu."


Myslím, že se mi do rukou dostává dost dobrých knížek. Ale jen jednou za čas je to Ta Kniha, která jakoby byla napsaná pro mě, každá věta souzní a při čtení má čas naprosto jiný běh. Tak tomu bylo i u příběhu Obelstil Vrány a jeho rodiny, kmene, domova, krajiny u Řeky dvou kouzel, Páteře, kdy se Sluneční náčelník a Sedm osob střídali i nad mou hlavou, tolik mě vyprávění pohltilo.
Pokud vás nezajímá indiánská mytologie, je zbytečné knihu číst. Ti ostatní v knize možná naleznou poklad jako já. Krásně napsáno, přeloženo a líbí se mi i vydání Akropolis.


Ke knize jsem přistupovala s opatrností a předsudky. Přeci jenom mi japonská kultura není příliš blízká, přebal mě neoslovil (i když uznávám, že obsah dobře zrcadlí) a poslední autorčinu knihu jsem četla asi před 10 lety a moc si z ní nepamatuji. Ale někdy kniha předsudky roztříští a mně se v obrazech květin, javorů, zahrad a velké poetičnosti podařilo příjemně zpomalit a vychutnat si barvy, chutě a vůně popisovaného. Jen ten vztah a sladký červený závěr, to je můj věčný literární problém.
"Čaj chutnal po zeleni. Zaútočila na ni chuť listí, trávy, žabince a řeřichy a ona v ní rozpoznávala zemi, do které byla povolána. Zemi rýže a hor, zemi, v níž se ze všeho odstraní nejdřív cukr a sůl, aby zůstala pouze chuť hmoty, chuť ničeho, hladký a bledý koncentrát lesa před příchodem lidstva. Nechutná to vlastně nijak a současně to chutná jako všechno. ´Tahle země mě jednou zabije,´poznamenala nahlas."


Trochu tápu v pocitech ohledně této knihy. Na jednu stranu dobré příběhy, silná vyprávění o cestách vnitřních i do ciziny, popisy pocitů a myšlenek, které jako by mi četl z hlavy. Na stranu druhou vyprávění klouže do sentimentality, přílišné vzletnosti, příběhy se střídají rychle a hutně ve snaze dokázat zázračnost, až to má opačný efekt. Méně by bylo více, k závěru už jsem si knihu díky zesilování náboženského tónu přestávala užívat.
Tak jako tak ke mně některé kapitoly přišly v pravou minutu, jak sám autor popisuje. Musí to být zajímavý člověk.


Kniha z jiného světa (nikoliv o jiném světě) nebo alespoň z jiné úrovně světa. Temná, krásná, občas nechutná. Tajemno a mytologie jsou zamotány s trochou historie a dávkou ruské atmosféry. Magický realismus či realistická magie, naprosto originální a svůj příběh. Dobrá kniha.


Nejsem fanoušek komiksů, ale (jako téměř každý tady) miluji knihy, čaj a (ne)společnost svých introvertních přátel. Jak může být jednoduchá črta vykulené tváře s textovou bublinkou výmluvná. A sociální vyčerpání je skvělá omluva.


Velmi příjemný cestopis či spíše osobopis, který mi rozšířil obzory a informace z historie i současné doby. Některé hrdinky, po jejichž stopách se autorka vydala, pro mě byly úplně nové (obdivuhodné cestovatelky, o kterých bych si klidně početla detailněji), jiné - staré známé, např. Karin Blixen - jsem díky knize uviděla v novém světle (ne vždy tom dobrém). Stejně tak místa pro mě byla některá známá a jiná naprosto cizí, nová a nebo v případě Karin tolik změněná a polidštěná od "Vzpomínek na Afriku". Je mi sympatický autorčin pohled na svět i cestování, přiznání vlastních slabostí, deziluze ze svých hrdinek i negativních stránek cestování. Takové osvěžující vyprávění o cestách a zajímavých lidech, rozdílných kulturách i o strachu a odvaze být jiný.
A v neposlední řadě je zajímavé číst, z jakých důvodů naprosto "nefinská" Finka (nepije kafe, celou zimu je zalezlá v garsonce, miluje jižní země a očividně i povahy a i když si o sobě myslí, že je introvertka, tak si libuje ve vybrané společnosti), která žije v pro mě tak krásné zemi, utíká do přelidněné Afriky, přetechnizovaného Japonska apod. Asi je v lidské povaze nevšímat si krás na dosah ruky, ale toužit po tom exotickém, vzdáleném...
"Vím, jak snadno se život i po zásadní cestě vrátí zpátky do zajetých kolejí. Jak těžké je udržet si prodělanou změnu, své nové já, ono radikální, zapálené nadšení, když je doma všechno při starém. Jak obtížné je nepřipadat si jako vyvrhel, když jste přehodnotili názor na to, které věci jsou v životě důležité. I kdybyste usoudili, že společnost je plná přetvářky, konvenčnost považovali za zločin a ideál o vlastní rodině, bytu a práci vedoucí k vyhoření za naprosto chorobnou normu, je těžké žít jinak. Je těžké si ten pocit udržet."
