pajaroh
komentáře u knih

Tak tohle už je moc. Zvykla jsem si na přeslazené přebaly a harlekýnské názvy Gilbertových knih a snažila se do ní začíst jen kvůli autorky, ale tohle opravdu není můj šálek kávy ani čaje ani ničeho. Snaha povbudit a inspirovat "tvůrčího" ducha se opravdu nepovedla, Gilbertová se plácá v rádoby inspirativních výkřicích, dokazuje pravost svých myšlenek reálnými příběhy, opakuje jedno a to samé a točí se v kruhu od ničeho nikam. Jednoduché až slaboduché.


Kombinace posedlosti a puntičkářství hlavní hrdinky s pochopením a vnímáním přírody je neuvěřitelně blízce vyjádřena.
Přes všechnu fyzickou bolest a psychické narušení jsem každý kvítek sbírala s Annou, prožívala její nutná setkání s lidmi a lidskou neomaleností (jak pravdivé a všudypřítomné) a doufala, že bouřkové mraky na obloze i v životě přijdou a odejdou a nezanechají spoušť na bylinkách ani v duši. A závěr? Smutně nádherný. Asi jako celá kniha.


Vskutku poezie přírody v próze. Trochu poetičtější Nevrlého Karpatské hry z ženského pohledu doplněné krásnými ilustracemi Ludvíka Kunce.
Autorka má úžasnou schopnost vnímat každý kousek přírody jako báseň, i propršený týdenní vandr zní jako toulání se rájem.
Jaká škoda, že dochází k tomu, co předpovídá - k nešetrným zásahům civilizace a návštěvám hor těmi, kdo tam nemají co dělat (zmíněné pastýřské útulny jsou na Fatře z velké části zavřené právě kvůli odpadkům a ničení a "kochálisté" typu autorky je pak bohužel nemohou využít k přespání v případě deště).


Populárně podané příběhy o chování zvířat, které se nenáročně čtou a pro mnohé budou příjemným vstupem do světa zvířat. Nicméně mi kniha nepřinesla očekávané nové informace, chyběla mi pevnější struktura jednotlivých témat - nejen kupení příběhů (ač moc pěkných) odhadujících dané emoce.
Doporučuji mladším čtenářům (středoškolským).


Postav hlídku není autorčin první román, jak by se mohlo zdát z některých komentářů i ze stručného popisu knihy (komerční tah?). Tento román byl napsán před vydáním Jako zabít ptáčka nikoliv před jeho napsáním.


Těžké téma, těžká doba, děj psaný "novinářsko-odbojným" stylem. Příběh o patriotismu, odsuzování, (ne)hrdinství a boji jednoho ublíženého národa popsaného životem jednoho ubližujícího (a neméně ublíženého) člověka.


Kniha mi pomohla pochopit jedno: Murakamiho díla jsou jako jazz: "...nastává chvíle pro volnou improvizaci. Pro prazáklad veškerého jazzu. Pro hudbu, která se svobodně odvíjí z pevného rytmu a akordů (anebo harmonické struktury." - takhle vnímám Murakamiho knihy.
Nicméně tohle není román ale kniha spisovatelova individuálního pohledu na literární svět. A zde se moje pocity z knihy rozcházejí: na jednu stranu jsou jednotlivé eseje zajímavé, vhodné pro přednáškový sál plný tvůrčích mladých duší. A pro milovníky Murakamiho je jistě spisovatelův otevřený pohled na sebe sama, románové i povídkové postavy, knihy i obecně literární život k nezaplacení (nehledě na blízké názory na školství, originalitu či "masové" udělování literárních cen).
Na druhou stranu je právě tajemnost a neuchopitelnost Murakamiho knih natolik důležitá a určující, že mám obavu, aby toto odkrytí (jakkoliv se snaží být obecné a filozofické) nezměnilo moje vnímání jeho literárních světů a abych při čtení dalšího románu neviděla "běhajícího" autora přepisující své dílo znovu a znovu.
Suma sumárum: knihu doporučuji čtenářům Murakamiho fenoménu, kteří obdivují spisovatelův styl a osobnost a nachází v sobě touhu psát.
A nedoporučuji těm, kteří se našli v jeho tajemnosti, neplánovosti a knihy vnímají z duševního hlediska jako velmi blízké.


Hudba, válka, piano, exotika, vojenská politika - sloučit tato témata v jedné knize je jako zakomponovat barmskou milostnou píseň ngou čjin do Bachova Preludia, přesto a možná právě proto se to autorovi bravurně podařilo a tento cestopisný román plyne jako Bachova hudba - jemně hraná, radostná i tragická, občas matematická, jindy poetická, sílící a - dobrá.


"Sibiřské" knihy Pavlíny Brzákové mají podobnou náladu, v určitých místech se propojují a dovykreslují obraz či příběh z jiné knihy. A všechny ve mně vyvolávají určitou touhu cestovat a hledat ono neurčité.


Co dodat, odzbrojující příběh utkaný ze slov plných poetiky a hudby, každá věta je propracovaná, živá, žádná není zbytečná.
Dějová linie prozradí hned na začátku tragédii a celou knihu se k ní nenásilně dopracováváme díky malým, všedním příběhům, rodinný vztahům, které ji činí hlubší a tragičtější.
Dětská nekomplikovaná láska je zlomena zlem (kdo knihu četl, ví, koho mám na mysli), nechtěně vytlačena láskou vášnivou a tak pochopitelnou, dětské vnímání kouzelného světa Indie se střídá s neidelizovanou krajinou, životy "kastovaných" lidí... ale koho vlastně odsoudit, když očividně ubližují ublížení lidé..?


Opět zajímavá sonda do duše českého a částečně polského člověka, opírající se o příběhy lidí z politického, kulturního a především náboženského hlediska. Povedené zobecnění individuální povahy jednoho národa


Většinou se v mytologii nevyžívám a spíše ji beru jako částečně historický zdroj, ale tento příběh má v sobě něco, co rozvibruje duši a zanechá touhu hledat to, co s Ogem odešlo... volnost, krása a beznaděj.


Problematika indiánů v současné době, snaha o zachování této kultury i sžití s civilizací v rezervacích je jistě zajímavé téma, ale ptát se na tyto otázky známých herců, kteří - dle mého - nejsou až tak běžnými obyvateli rezervací, není objektivní. To rozhovory se strážci parků či "náčelníky" rezervací byly zajímavější.


Pokud vnímáte knihy všemi smysly, milujete vůni starých zatuchlých knih i těch nových nepoznamenaných (nemám na mysli čichání ke čtečce), jste schopni se v krásný slunečný den zapomenout ve sklepním antikvariátě mezi haldami knih a nemáte klaustrofobii, materiální svět vám je cizí až na tu malou vyjímku, že některé knihy prostě MUSÍTE vlastnit, tak se vám tato kniha bude líbit.
Je fakt, že někdy bylo té "vysoké" literatury až moc (ne každý čteme denně Shakespeara, že...), ale i tak je to pohlazení pro duši pro typického bibliofila a jako přídavek hodně zajímavých informací z historie i současnosti bibliologie.


Islanskou literaturu mám ráda, stačí zmínit mlhy na pastvinách, ovce, větry od moře a havrany a mé hodnocení se zvyšuje. Tento příběh je typická "stará škola", jsou zde pěkně popsána roční období, příroda a charakter lidí. Kniha se čte dobře (připomíná mi norskou trilogii Věčně zpívají lesy od Gulbranssena). Hrozný je přebal, a to i na rok 1941.


Tahle kniha je především o vztazích a o tom, jak svým blízkým vědomě ubližujeme. Ve vykreslení postav, nálady amerického maloměsta a jeho sociálních problémů je Donna Tarttová mistryně, slabší mi připadaly kapitoly dobrodružnějšího rázu a zmiňovaná krimi zápletka působila tak nějak nepatřičně, stejně jako nijaký konec. Nicméně to byly příjemně strávené večery při čtení Malého kamaráda.


Strohé, jednoduše napsané a přitom tak silné a otevřené. Autorka se nerozplývá nad krásou Sibiře ani nad svými niterními pocity a duševními pochody, naopak popisuje své cesty a lidi velmi reálně a bez příkras, až si člověk řekne: proč? Co ji tam táhne? Utíká odtud nebo tam? Odpověď je v knize, ve vší té vodce, v krvi, v modřínech, ve Vovkovi, v hejnech komárů.. v pohádkách Targuzů, které nejsou pohádkami...
"Cesty na Sibiř mi mnohé daly a mnohé taky vzaly. Přišla jsem o některé vztahy a na dalekém Severu ztratila iluzi sama o sobě. Díky cestám do dálky jsem se naučila žít ve vlastní zemi a mít ji ráda stejně jako dalekou tajgu a své splněné sny.
Nepoznala jsem "nedotčené divochy", ale i ti "dotčení" mi ukázali, že není nic důležitějšího než obyčejná "úcta člověka k člověku".


Netradičně kompozičně stavěný příběh (2 časové linie, protikladná slovní spojení...) plný tajemna, lidskosti a bestiality. Výborně knihu vystihuje část recenze z Independent: "Nepříjemně krásný román".


Velice pěkný cesto/místopis zahrnující jak osobní příběh, tak zajímavosti z grónské kultury, přírody, mytologie. Z každé kapitoly - ať už je napsána Jaroslavem či Alenou - je cítit respekt k životu a láska k této zemi. Tito lidé necestují za účelem být zajímaví a pochlubit se na facebooku, kde to zase byli. Tito lidé cestují tam, kam je táhne jejich srdce, a jsou tak velkorysí, že se o tuto lásku podělí se čtenářem.


V rámci žánru to asi není špatná kniha, ale opět jsem si potvrdila, že i když miluji sever, severská krimi opravdu není nic pro mě. Překombinovaný děj na úkor hlubšího popisu, neoriginální problémy s alkoholem hlavní postavy (plýtké vnitřní dialogy Mii mi lezly na nervy), konec jako od Daniely Steelové. Snad jen to napětí v knize opravdu bylo.
