parxel komentáře u knih
Sám a sám je osobní zpovědí člověka, který strávil osamotě několik měsíců na předsunuté meteorologické stanici v oblasti Antarktidy. Schodou nešťastných okolností se přiotrávil oxidem uhelnatým a nebýt jeho kolegů asi by tam zemřel.
Upřímně si sám sebe v podobných podmínkách vůbec nedovedu představit. Když autor líčil, jak se oteplilo a teplota dosáhla na 18 stupňů pod nulou, tak mi z toho běhal mráz po zádech. Prostě nic pro mne. :)
Velikou výhradu mám ke stylu, kterým je kniha napsána. Přišel mi nezáživný, krkolomný a příběh se mi nečetl moc dobře. Podle mého názoru je vidět, že autor nebyl spisovatel a možná, že svou roli sehrál i špatný překlad, což nedovedu posoudit.
Celkově hodnotím knihu třemi hvězdami, protože po čtenářské stránce mi přišla spíše průměrná. Její hodnotu spatřuji především v osobní a autentické výpovědi. Doporučuji čtenářům, kteří mají rádi skutečné příběhy o souboji člověka s drsnou přírodou.
Půl krále pro mne bylo velkým zklamáním. Upřímně přiznávám, že svou roli sehrálo i příliš velké očekávání. Po přečtení série První zákon jsem očekával temnou fantasy, s detailním popisem postav a jejich vývoje atd. Nic z toho jsem nedostal. Tohle bylo všechno v takové hodně "light" verzi, ale nic pořádně.
Půl krále jsem nakonec dočetl, ale s velkým sebezapřením a pocitem, že to nestálo za to. V dalším čtení série nebudu pokračovat. Obecně bych od Abercrombieho doporučil jiné knihy např. z již zmiňované série První zákon.
Adrian Tchaikovski mne zaujal svou knihou Klec duší a proto jsem se rozhodl, že od něj zkusím něco dalšího.
Děti času jsou klasickou sci-fi, která se odehrává v daleké budoucnosti. Příběh má dvě paralelní větve. Jedna se soustředí na planetu, kde se jako důsledek lidského zásahu vyvine vysoce inteligentní hmyz a druhá se soustředí na zbytky lidstva, které putují v hybernační lodi a hledají nový domov. Okolnosti nakonec svedou oba druhy k vzájemné konfrontaci.
Přestože z toho co jsem napsal, by to mohlo působit, že kniha je o konfliktu dvou různých druhů, tak tomu tak není. Děj se totiž mnohem více soustředí na vývoj v delším časovém hozintu a na odlišnost vývoje obou kultur. To se stane i hlavním prvkem závěrečného rozuzlení. Více již nebudu prozrazovat.
Na knize mne nejvíce zaujalo její pojetí. Děj se odehrává v horizontu několika století, ale přitom je líčen z pohledu stále stejných postav. Hmyz má něco jako kolektivní paměť a lidé vždycky pár let hybernují. Na druhou stranu mi hlavní postavy přišli trochu chladné a moc jsem se s nimi nezžil.
I přes zmíněný nedostatek dávám Dětem času plný počet hvězd. Kniha mne velmi rychle vtáhla do děje, zaujalo mne její pojetí a překvapil netradiční závěr.
Hraničářův učeň je kniha, ke které jsem se dostal, když jsem hledal dárek pro své syny. Jedná se o čistou fantasy. Přestože postavy mohou místy působit trochu přímočaře a černobíle, tak mě osobně přijde, že pro mladší děti je to ideální.
Mě jako dospělákovy se kniha líbila. Více mne zaujala témata ohledně rodinné minulosti hlavních postav. Z tohoto pohledu mi kniha přišla celkem chytrá a měla mi co nabídnout. Navíc velikánské plus dětské nadšení. Těším se, až si s dětma přečtu druhý díl.
Knihy Stanislawa Lema jsou pro mne v určitém smyslu nadčasové. Četl jsem Solaris, Fiasko a další knihy a vždy mne zaujaly svým nápadem a neotřelým pohledem na věc. U Návratu z hvězd to bylo trochu jiné. Přestože téma pro mne bylo velmi poutavé, tak vlastní zpracování mne moc nezaujalo. Nedovedl jsem se do hlavního hrdiny pořádně vcítit a chápal jsem ho pouze rozumově, což mi na dobrý čtenářský zážitek u podobného typu knihy nestačí.
Podle mého názoru napsal Stanislaw Lem lepší a zajímavější knihy, než je Návrat z hvěd. Není to samozřejmě tak černobílé, protože každému sedne něco trochu jiného. Já jsem se každopdáně v této knize nenašel a případným čtenářům bych doporučil jiné knihy od tohoto zajímavého poského autora.
Osudová přitažlivost Gravitace je další ze série vědecko populárních knih. Od ostatních knih se odlišuje zejména tím, že se soustředí výhradně na astronomii a astronomické objekty. Nenajdete v ní téměř nic o kosmologii a kosmologických modelech.
Osobně oceňuji detailní popis různých procesů, které probíhají ve hvězdách, v aktivních galktických jádrech apod. To se mi opravdu moc líbilo. Na druhou stranu je tato publikace celkem hutná. A pokud si z ní chcete něco odnést, tak to zabere určité úsilí a čas. Není to zkrátka kniha, kterou proletíte letem světem jako zrychlíku.
Mě osobně se Osudová přitažlivost Gravitace moc líbila a obohatila mne o lepší chápání výzkumu, který se provádí v astronomii. I přes to, že kniha není úplně snadná na čtení, tak bych jí vřele doporučil všem zájemcům o astronomii a přírodní vědy.
Knihy Dana Simmonse ve mne vzbuzují trochu rozporuplné pocity. Některé mi přijdou zajímavé a mám chuť se k nim po čase vrátit. Jiné mi připomínají dlouhou útrpnou pouť. Pustá duše se nechází někde upostřed mezi těmito dvěma póly. Kniha má velmi zajímavé téma a mě osobně se velmi dobře četla. Nicméně zklamal mne závěr, který se nesl v duchu "králíčku a země se zachvěla". Kdo četl Hemingwaye, tak asi tuší na co narážím a ostatní se nechte překvapit. V každém případě se domnívám, že Dan Simmonse napsal lepší knihy, než je Pustá duše a proto dávám pouze průměrné hodnocení.
Jupiter je krátká a popisná kniha o výzkumu Jupiteru a jeho měsíců. Podle mého názoru osloví tato publikace zejména fanoušky astronomie. Na ostatní čtenáře může působit trochu podivně, protože přiznejme si to, číst si o tom, jak vznikly nějaké rýhy a podobné útvary na Jupitrerových měsících nezní úplně záživně. Každopádně za mne spokojenost a jako doplňková literatura k astronomickému kurzu naprosto ideální.
Vědecko populární knihy čtu moc rád a na Periodické království jsem se těšil. Bohužel mi nesedlo metaforické pojetí, které se prolíná celou knihou, a čtení jsem po cca 20-30 stranách ukončil. Zkrátka tato mi kniha nesedla a proto nedávám žádné hodnocení.
Číst tuhle knihu mne moc nebavilo. Přišlo mi, že mi stále něco uniká, ale nevěděl jsem co. Teprve v závěru mi do sebe vše krásně zapadlo a já měl pocit, že tento příběh ve mne zanechala něco hlubšího. A toho si cenním.
Z této knihy jsem trochu na rozpacích. Briana Greena znám především jako fyzika. V knize "Až na konec času" se však pouští mnohem dál. Zabývá se vznikem života, vývojem komplexních biologických tvorů, vývojem řeči, a mnoha dalšími otázkami z evoluční biologie, psychologie, náboženství atd. Problém spatřuji v tom, že je velmi dobře poznat hranice, které části textu píše z pozice odborníka a kde se lidově řečeno nechává unést svou fantasií. Přestože i tyto části píše s odkazem na zdoje, ze kterých čerpal, jsou více obecné a celkově takové nemastné, neslané.
Osobně jsem si nejvíce užil kapitoly 2 a 3, ve kterých autor velmi podorobně vysvětluje pojem entropie a její fyzikální interpretaci. Dále kapitoly 9 a 10, ve kterých popisuje životní cyklus hvězdy. Zde jsem si ujasnil některé detaily, které jsem nepochytil na astrokurzu v pražském planetáriu. Tyto části knihy se mi moc líbili.
Vzhledem k výše uvedeným výhradám nemohu knihu jako celek doporučit. Pokud bych se k ní vracel, tak bych si přečetl pouze výše zmíněné kapitoly a ostatní přeskočil. Takto mi přijde, že se na jednom místě motá moc věcí dohromady a to mi nesedí. Kniha navíc obsahuje rozsáhlý počet poznámek pod čarou, které jsou umístěny v závěru knihy, což je značně nepraktické a neustálé listování tam a zpět narušuje plynulost čtení.
(SPOILER) Šibumi je skvělý román. A to dokonce tak moc, že se divím, že ještě nikoho nenapadlo ho zfilmovat. Příběh je přitom z dnešního pohledu celkem banální, ale to co mu dává jedinečný šmrnc je hlavní postava.
Postava najemného vraha, který ovládá umění "hoda/korosu". Takže je schopný vás zabít třeba kancelářskou sponkou, roličkou od toaletního papíru nebo čímkoliv co vás napadne. Ano i prázdným obalem od tyčinky deli. Prostě sympaťák na první dobu. Něco jako kříženec Stevena Seagala s Thórem, jenom mu místo kladiva dáte do ruky mucholapku.
Proti němu stojí nadnárodní koncern zlých ropných magnátů, kteří jsou režiséry na velkém jevišti zvaném svět. Neunávají hranice, ovládají vlády a dokonce i proslulou CIA. Možná i KGB, ale o té se v knize nic nepíše.
Karty jsou rozdány. On je ten hodný a ropný magnáti ti zlí. Jak to asi dopadne, si každý dovede představit, ale i přes očividnou předvídatelnost je to skvělý čtení.
Dávám plný počet hvězd a knihu vřele doporučuji všem čtenářům bez rozdílu věku, pohlaví a čehokoliv jiného.
Komturova smrt je již několikátá kniha, kterou jsem od Murakamiho četl. Podle mého názoru je pro jeho tvorbu charakteristická určitá racionální neuchopitelnost. A té se vám v přiměřené míře dostane i v této knize.
Pokud bych však měl vyjádřit, co bylo hlavním poselstvím této knihy, tak musím upřímě přiznat, že vlastně vůbec nevím. Po jejím dočtení ve mne zůstal pouze jakýsi neurčitý pocit, že hlavní hrdina svým konáním zabránil spáchání něčeho zlého. Něčeho, co se mohlo přihodit, ale vůbec netuším, co to mělo být.
I přes zamlženost celého příběhu, jsem si čtení moc užil. Moc se mi líbila atmosféra a taková jakoby prostá obyčejnost. Knihu bych doporučil všem čtenářům, kteří nelpí na tom, že musí za každou cenu vše pochopit, ale mají rádi oslovení na úrovni emocí a intuice.
Deset malých černoušků jsem četl v rámci čtenářské výzvy 2022. Přestože detektivní příběhy moc nevyhledávám, tak tento mne v několika ohledech zaujal. Jednak povahou vyšetřovatele, kterým nebyl žádný nadaný všeumětel typu Hercul Poirot, ale spíše sbor dobrovolných hasičů. A za druhé rozuzlením, ke kterému dochází jakoby náhodou "post mortem" a nese ve stylu vzkazu v láhvi. :-)
Celkově "Deset malých černoušků" předčilo má očekávání. Knihu doporučuji a to nejenom v rámci čtenářské výzvy.
Dračí chrám je prezentovaný jako příběh o šaolinu. Mě osobně po přečtení této knihy přišlo, že jsem se o šaolinu vlastně nic moc nedozvěděl. Sem tam nějaká zmínka o cvičení, ale mnohem více jsem vnímal různá poučení inspirovaná budhismem.
Za sebe nedovedu posoudit, které z popsaných zážitků se skutečně přihodily a které si autor vymyslel pro potřeby tohoto románu. Některé příhody na mne však působily lehce vyumělkovaně. To ovšem nic nemění na tom, že jsem si čtení užil a knihu bych doporučil všem zájemcům o budhismus a východní filosofi.
Odhalená tajmeství Slunce je úžasná kniha. Od jejího vydání uplynulo už více než dvacet let a přesto má svým čtenářům stále co nabídnout. Je v ní popsaná historie výzkumu slunce od pozorování slunečních skvrn až po sledování sluneční erupcí a mnoho dalších zajímavostí týkajících pozorování Slunce.
Zároveň je třeba dodat, že tato kniha je poměrně náročná a k jejímu pochopení je zapotřebí určité zvýšené usílí. Autor přitom k vysvětlení nepoužívá žádnou pokročilou matematiku, avšak jde ve svých popisech velmi hluboko.
Podle mne se jedná o vyjímečnou knihu. Svou náročností překračuje běžný rámec vědecko-populárních knih, ale trpělivým čtenářům přinese hluboký vhled do dějů a procesů, které se na Slunci odehrávají. K této knize se v budoucnu rozhodně vrátím, protože na první čtení jsem zdaleka vše nepobral. V každém případě knihu doporučuji všemi deseti.
Písek je pro mne hodně rozporuplná kniha. Na jednu stranu autor vytvořil pouštní svět, který je originální a naprosto odlišný od Duny. Na stranu druhou položil příběh, ve kterém načal několik témat, ale ani jedno pořádně nedotáhnul.
Vůbec jsem například nepochopil, proč Hugh Howey po celkem zdařilém úvodu opustil téma objevování zasypaného města. Za úplný úlet považuji vyslání malé dívky do pouště, aby se setkala s nevlastními bratry, kteří tam jdou jednou za rok bivakovat. Prostě tohle se nepovedlo. Výsledný dojem se podobá zakousnutí do nezralého jablka.
Dávám dvě hvězdy, ale s odřeným nosem, utrhlým uchem a pusou plnou písku.
Kniha vesmírů je jednou z mnoha vědecko populárních knih, která se věnuje kosmologii a matematicko-fyzikálním modelům vesmíru. John. D. Barrow v ní popisuje, jakým způsobem se utvářely naše představy o vesmíru. Začíná u modelů Ptolemaia, Koperníka, Tycho de Braha a přechází k modelům založeným na řešení rovnic obecné teorie relativity.
Jedním z nich je v současné době nejvíce uznávaný kosmologický model tzv. Lambda-CDM, jehož matematický popis vyjadřuje Friedmanova rovnice. Zajímavostí je, že v tomto roce uplynulo přesně 100 let od doby, kdy ruský matematik Aleksandr Friedman toto řešení nalezl a publikoval. V mezičase vědci prostudovali mnoho dalších modelů např. cyklické vesmíry, ale nakonec se vždy vrátili k Friedmanově rovnici. A o tom všem a o mnoha dalších zajímavých objevech je tato kniha.
Obecně mám tento druh literatury velmi rád a pokud se nejedná o vyložený nonses, tak je hodnotím věsměs kladně. Částečně je to dáno i tím, že je píší lidé, kteří mají rádi vědu a jsou motivováni snahou přiblížit vědecké poznatky ostatním lidem. V případě této knihy jsem byl velmi spokojený, protože mi srozumitelnou formou dala přesně to, co jsem od ní očekával a co uvádím v textu výše. Neurazil bych se, ani kdyby v ní byla špetka matematiky navíc. :-)
Na závěr bych ještě dodal, že v této knize nenaleznete mnoho informací o teorii strun ani o jiných teoretických konceptech jako je např. kvantová smyčková gravitace nebo Verlindeho entropická teorie gravitace. Případným zájemcům o teorii strun bych doporučil knihu "Tajemství skyrtých dimezí vesmíru" od Lisy Randall. O kvantové smyčkové gravitaci vyšlo několik knih od Carla Rovelliho. Věsměs jsou čtivé, ale mne osobně moc nezaujaly. O Verlindeho entropické teorii gravitace bych doporučil přednášku od Petra Kulhánka s názvem "Je gravitace pouhou fikcí?", která je volně přístupná na youtube.
Motiv X jsem začal číst s očekáváním, že dostanu detektivní příběh o pátrání po sériovém vrahovi, který jedná náhodně bez stanoveného vzorce. Alespoň takto mne navnadil podtitul na obálce knihy. Snaží se ve vás vyvolat očekávání, které z principu nemůže naplnit, neboť o tom zmiňovaná vůbec není. Osobně mě to zmátlo a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tato kniha není tím, za co snaží vydávat.
Onen sériový vrah odkazovaný v podtitulu v knize sice vystupuje, ale pouze jako vedlejší postava. Pátrání po něm bude zřejmě námětem další knihy. Jako čtenář se cítím podvedený a další knihu z této série již číst nebudu, protože nevěřím vydavateli, že se mne znovu nepokusí utáhnotu na nudli. Ze stejného důvodu knihu nemohu doporučit dalším čtenářům.
Na knihu "Světy za obzorem" jsem narazil náhodou v knihovně. Zaujala mne zejména tím, že znám autorku Julii Novákovou z přednášek o astronomii (např. youtube, přednáška "Kuiperův pás a Oortův oblak"). Přestože si to možná někteří čtenáři neuvědomují, tak autorka své znalosti vkládá i do své literární tvorby. Jedná se o krátké nenápadné věty, kterých si ani nevšimnete, protože z hlediska příběhu nejsou důležité, ale krásně dokreslují atmosféru.
Ze sbírky mne nejvíce zaujala poslední povídka, protože mi hodně připomínala fenomenální Solaris. Nevím jak moc se autorka inspirovala u Stanislawa Lema, ale podle mne tato podobnost nebyla náhodná. Pouze moře bylo nahrazeno trávou. Ostatní aspekty byly více méně zachovány.
Osobně jsem si čtení této knihy moc neužil, protože jsem na ní narazil v dost blbé době. Hodně spěchu, spousta věcí na vyřizování, v hlavě jsem stále něco řešil a knihu vnímal tak sotva na půl. I přes tuto skutečnost se podle mne jedná o velmi slušně napsanou sbírku povídek, která hravě obstojí i při srovnání se zahraniční konkurencí. Knihu doporučuji všem fanouškům sci-fi.