petrarka72 komentáře u knih

Velmi čtivé, velmi rozčilující, skoro nesnesitelné. Můžu se stokrát pokoušet být tolerantní - ale co Afghánci provádějí ženám a co si provádějí navzájem, když mají pocit, že by ve jménu ani ne tak Alláha, jako spíše vlastní arogance mohli, to je za hranicí. Chvílemi jsem spíš listovala než četla - a říkala si, že tady jsem správně. Aspoň mě nikdo neoznačí za kurvu a nezabije kvůli záchvěvu zvědavosti, aby o tom mohl s potěšením pokecat s manželkou...

4 09.02.2019

Pěkně namícháno. Z buranských (pro staromilce - hrabalovských) keců tu a tam záblesk emoce. Má to humor i drama. Chlapské, nekompromisní, příjemné.

2 08.02.2019

Vyprávění mezi poezií a snem - o tom, že nic není, jak se zdá, o díle, jež se rodí těžce a lehce pomíjí, o sochařích a mocných tohoto světa. Neboli Michelangelo v Istanbulu 1506 a most zničený zemětřesením 1509, Mesíhí, jeho láska a verše a Šeherezáda v unikavé podobě. "Nic víc se neví." Čte se skvěle.

3 07.02.2019

Silný dramatický příběh, v němž nic není náhoda a přitom nic není osud. Afghánistán od osmdesátek po počátek nového tisíciletí, kýbl sraček (jinak to napsat nelze) od Rusů po Tálibán, hledání identity a domova, splácení viny... Vše srozumitelné a náhle pochopitelné, nikoli však přijatelné. Ano, jak píše Tomáš Šebek - "děti do války nepatří"...

12 06.02.2019

Takové ekonomicko-filosofické fejetony. Najednou se to číst nedá (hlava se mění v úl), ale je to chytré, vtipné a hodné občasného zalistování.

4 05.02.2019

Přečteno podruhé, a zase s nadšením. Jak je možné, že vím (přibližně), co se stane, a stejně se bojím?

6 05.02.2019

Sovětská část války v Afghánistánu probíhala v letech 1979-1989, trvala devět let, jeden měsíc a devatenáct dní, z půl milionu sovětských vojáků padlo patnáct tisíc, v zajetí jich skončilo kolem čtyř set a nezvěstných zůstalo kolem tří stovek. Výpovědi bývalých afghánů, jejich příbuzných a pozůstalých těch, kteří se vrátili v zinkových rakvích, je koncentrované zoufalství a hnus; nejen pro hrůzy, které se děly v okupované zóně, nejen pro psychologické a osobní následky přímých účastníků, ale také pro přiznání ztráty smyslu války později označované jako "Brežněvova avantýra" a ponížení těch, kteří narozdíl od veteránů Velké vlastenecké války začali být označováni za "surovce a vrahy s výhodami". I pro Alexijevičovou byla tato její kniha důležitá: "Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila beze všech iluzí... Jsme vrazi, tati, chápeš?" Absurditu podtrhuje poslední část knihy, zachycující soudní proces, který se po vydání knihy a jejím divadelním uvedení konal... A jako obvykle u Alexijevičové - ďábel se skrývá v detailech...

9 04.02.2019

Fascinující. Příběhy kadeřníka Mayera, několikerého krále pražíren Julia Meinla, K. H. Franka a jeho žen, ostudně odsunuté Heddy Becher, "bestie" Skomarovského, fotografa Jaroslava Houfa - a také stručné dějiny prvorepublikových Varů, historky o osudu soch včetně té Gagarinovy, o únosu vlaku a likvidaci výtopny. To vše velmi pěkně vypraveno, s bohatým obrazovým materiálem (a evidentně konečně s pečlivými korekturami).

3 03.02.2019

Plné fantazie hravé i temné, základní fakta o Rimbaudově životě je dobré znát - potom si člověk vychutná ty výtvarně zachycené změny životního pocitu od nadějeplného dospívání přes lehkost bytí a následně zklamání v mládí až po smyslovou až zničující otevřenost v dospělosti a pokorný, i když zbytečný návrat na sklonku žití... Motiv od papírové lodičky po koráb mrtvých, ptáci, vlasy, poušť, velká vyobrazení sexu, boje, džungle a moře... K tomu parádní překlad Opilého korábu Františka Hrubína. Tahle kniha je zážitek pro všechny smysly.

4 03.02.2019

Výživné a sympaticky neotesané čtení, pro mne jeden z prvních zdrojů pro seznámení s Afghánistánem - byť se čtenář seznamuje hlavně s obětavostí lidí kolem Lékařů bez hranic, čte o úrazech, zraněních, operacích a zbytečném umírání, o nichž toho moc neví a snad ani vědět nechce - a o čase, který pádí jako zběsilý... A byť bych Tomáše Šebka přetáhla za každé plevelné použití koncovky "ovo", přecházení do příběhů jakoby z hlediska pacientů je působivé - a úvaha o Češích jako čekatelích inspirativní.

3 02.02.2019

"... velké množství lidské špatnosti je nestravitelné pro přítomného červa, který si je vědom, že by saturoval obranu svého malého organismu schopného strávit pouze konflikty na lokální úrovni." Co? - "Jsem zombi Werther, potácející se mezi jedlemi poté, co se zamiloval a několikrát vystřelil." Cože? - "Island. Černá plíseň mezi kachlíky. Na lidské škále: hyperkrajina." Prosím? - Tak trochu "žena na pokraji nervového zhroucení" - ale obávám se, že tohle by ani Almodóvar nedal... Autoterapeutické psaní bez sebereflexe. Fňukání by mi nevadilo, kdyby se nestřídalo s pózou nepochopené intelektuálky a umělkyně. Autistický brácha vůbec není podstatný - je jen záminka. A to nejzajímavější jsou nakonec fakta o ledu a polárních výpravách... Na druhé straně - dočetla jsem do konce.

8 30.01.2019

Okouzlující kniha. Životopisných informací tak akorát, aby si člověk zasadil život i tvorbu B. K. do souvislostí, aby litoval jeho postavení v době, která málokomu prospívala a vrtěl hlavou nad peripetiemi kolem ukradených obrázků. A pak už se jenom kocháte... Pro mne nostalgie, protože co obrázek, to připomínka dětské četby - a zároveň objevování kouzla, které v něm je.

2 30.01.2019

Výborně ozdrojovaná příručka, zachycující historii literární hrůzy od poloviny 18. století po současnost, skrze studium teoretických spisů i původních děl. Žánrově je zachycuje od jarmarečních písní, krváků a volksbuchů, románů hrůzostrašných, strašidelných a hororů přes dílka romantických outsiderů a parafrází lidových balad, golemiády, fiktivní katovské paměti, romaneta a dekadentní příběhy po filozofické, katolické, válečné a sci fi romány a povídky 20. století a ohlasové gotizující romány posledních let. Motivicky od mordů a všelikého násilí, přes sex a smrt, šílenství a jiné patologie, duchařiny, upířiny, katovské a hrobařské motivy, živé mrtvé, démonismus, prokletá místa a nekromanii po postmoderní stesk po minulosti a jejím řádu či chaosu. Autoři původně neznámí, pak adaptátoři zejména německé a anglické triviální a francouzské frenetické literatury Krameriové otec a syn a Prokop Šedivý, dále Mácha, Sabina a Neruda, Svátek a Jirásek, Karásek ze Lvovic, Hlaváček a Ladislav Klíma, Jakub Deml, Josef Váchal a mnozí další, za normalizace autoři mimo oficiální proud a díla spíš ojedinělá (Vaculíkova Morčata, Kohoutova Katyně...), v novém tisíciletí pak gotický román rehabilitující Miloš Urban. To vše je jakoby součástí eseje o smyslu, podobách a proměnách literární hrůzy v Čechách, s pojmenováním společenských a kulturních příčin změn a s lehkými odkazy na evropský kontext. Čte se jako beletrie a jako inspirace pro četbu literatury tohoto typu funguje tahle knížka báječně.

6 30.01.2019

Láska a rakovina. Opravdu mohou existovat vedle sebe? Kdyby byl svět ideální, jedna vylučuje druhou... Nesmělé vzpomínání na osobu z dobrých časů, útěk před předčasnou pitvou manželství bez fandícího svědka. A hlavně - Emanuele a Anna.

5 29.01.2019

Náročné čtení - ale odměňuje nadmíru... Původně jsem se obávala, že metoda zapsání případu Grace Marksové (odsouzené a uvězněné údajné vražedkyně z poloviny 19. století) bude stejná jako u Evana Huntera, který napsal Tajemství domu Bordenů (o Lizzie Bordenové, ženě obviněné na konci 19. století z vraždy otce a nevlastní matky, nicméně osvobozené) - ale velmi rychle se ukázalo, že společný mají jen zájem o tajemství nikdy nevyřešeného případu, který je pro autory odrazovým můstkem výpovědi o pro ně důležitých věcech. Liší se i metoda - zatímco Hunter střídá historicky věrné, byť redukované výslechy u soudu s popisem příběhu z Lizziiny minulosti a o popisovaných faktech není důvod pochybovat (samozřejmě s tou výhradou, že jde o beletrii, nikoli literaturu faktu), u Atwoodové se střídají fiktivní rozhovory mezi Grace a doktorem Jordanem, které probíhají ve vězení patnáct let po spáchaných vraždách, doplňované korespondencí mezi Jordanem a jeho kolegou (a později mezi dalšími postavami) s osobními příběhy aktérů (které se v určitých momentech zdají nabírat velmi podobný směr), později příběhy dalších postav a před závěrem i fakty historické skutečnosti (válka Severu proti Jihu). Ono rozšiřování záběru na jedné straně uvádí do souvislostí a doplňuje, co se nelze dozvědět od Grace nebo Jordana, na straně druhé původně koncentrovaný příběh rozmělňuje a relativizuje jeho obsah i význam; např. uvedení "nulté hodiny" vražd do kompletního životaběhu Grace ukazuje trochu jiný obraz, než který čtenář získává na začátku u vědomí suchých faktů. Navíc postava Grace patří do kategorie nespolehlivých vypravěček: vypráví o věcech dávno minulých, při jejichž dění (prý) nebyla při smyslech či přesný průběh (údajně) zapomněla, zároveň fabuluje podle toho, co si myslí, že chce posluchač slyšet, podle toho, co jí před lety doporučili právníci - a co si nepamatuje, pravděpodobně doplňuje informacemi získanými ex post z toho, "co se šušká", nebo z novin. K tomu Atwoodová pracuje s vědomím, že velký vliv na zprávu o podobě minulosti má třeba morálka těch, kteří byli jejími svědky, jejich zaangažovanost do dění, jejich sympatie nebo prostě zlomyslnost... Čtenář se nedozví, zdali to byla skutečně Grace, která zločin spáchala - ale to má, alespoň jak se román chýlí k závěru, čím dál menší důležitost; a to, o čem kniha vypovídá, je velmi rozkošatělé a tématicky pestré. Alias Grace lze vnímat jako příběh o hledání svého místa na slunci; o skandálně rozdílné "startovní pozici" žen a mužů, sociálně slabších a silnějších, běženců a těch omezených hranicemi svého bydliště; jako zprávu o nespolehlivosti paměti; o tom, co s našimi veledůležitými životními příběhy udělá čas; o nemožnosti dozvědět se a porozumět; také o tom, jaký vliv na realitu mají věci nevyslovené a skutečnosti racionálně nevysvětlitelné; o tom, že svému osudu neutečeme, ať už v jeho existenci věříme či ne; že posedlost má různé formy a různé následky atd. Stálo by za to si román přečíst ještě jednou a sledovat, jak se mění průběžné motivy (jablko, sny, symbolika prošívaných dek, vězení a dokonce peklo v mnoha podobách) a jak rafinovaně se proplétají vědecké prvky s těmi nadpřirozenými. Protože Alias Grace je také poctou velkým spisovatelům devatenáctého století - ať už těm romantizujícím (Walter Scott) nebo přísným realistům (Charles Dickens). Myslím, že součástí pocty těmto autorům velkých románů je i "šťastný" závěr - byť jej lze vnímat velmi ironicky...

13 29.01.2019

Milé, příjemné, lidské a zároveň poctivé a systematické ohledávání, co znamená být spisovatelem - respektive spisovatelem "podle Murakamiho", tedy s odpovědností především vůči sobě, s vůlí psát každodenně, bez jistot a klišé zkoumat možnosti příběhu a nevzdávat hledání nových a nových způsobů vyjádření. Osobně mám raději jeho kratší věci (Afterdark nebo Sputnik je pro mě zajímavější než Kronika ptáčka na klíček nebo 1Q84), ale před horou zvanou Komturova smrt mi tato příručka pro ne-spisovatele připadá jako optimální digestiv.

8 26.01.2019

Zvrácenosti a zvracení, vaše jméno je Beauman... Černá groteska, plná násilí, sexu, hnusu, smrti, odporných nemocí, hnusných bojových brouků a larev, bizarních skutečností a hnijících živých i mrtvých, kombinující Hugova Zvoníka od Matky Boží, Ishigurův Soumrak dne, Sadovu Justinu a vybrané kousky americké drsné školy. Jízda neskutečná, doporučuji!

5 24.01.2019

Bělorusko, historicky nejprve součást Velkého knížectví litevského, poté Polska, od konce osmnáctého století v područí Ruska a od 1991 samostatná prezidentská republika; dnes má devět a půl miliónu obyvatel, na kilometr čtvereční jich žije 46, hlavním městem je Minsk, v konzumaci alkoholu je "Bílá Rus" druhá na světě... Za války tam Němci praktikovali metodu spálené země, více než 600 vesnic vymazali z povrchu zemského, spíš omylem, nedůsledností či opomenutím za nimi zbylo pár přeživších, často dětí, které v polovině osmdesátých let svěřovaly Alexijevičové vzpomínky na to, co se tehdy dělo, co zažily, viděly, cítily. Kniha Poslední svědci sice byla vydána jako poslední díl volné kroniky, ale ve své bezmocné naléhavosti bezprostředně navazuje na Alexijevičové soubor ženských hlasů Válka nemá ženskou tvář; autorka nekomentuje, neinterpretuje, jen napíše jméno, povolání a věk zpovídaného v době vzpomínek; evidentně bylo jejím nejtěžším úkolem přimět pamětníky k řeči; pak jen poslouchala, přepisovala a věřím, že spíše změkčovala vyslechnuté... Jako vždy se "ďábel skrývá v detailech": osobně jsem nemohla spát při představě raněné holčičky, která vstává a padá v jámě plné mrtvol, mužů padajících do bahna hrobů, jež si sami vykopali, rodin, které vybíhají na dvůr, protože Němci přece vraždí pouze v chalupách, babičku, kterou vnoučata našla přivázanou k posteli nahou, protože Němci v noci nenašli maminku - nebo třeba "jen" dívku, které zbělely vlasy ze strachu, že jí ujíždí vlak s rodinou, či chlapečka, který chce uvařit svou dřevěnou kachničku, takový má hlad... Je to otřesné čtení, musí se dávkovat, zároveň se nedá odložit...

11 24.01.2019

Je to pár stránek, které se nečtou snadno, ale skrývají v sobě myšlenkovou inspirativnost - a to jak v případě, že čtenář zná Camusova Cizince (nebo si dohledá informace o něm), tak v případě, že vnímá novelu Kámela Daúda jako samostatný příběh. V Camusovi i Daúdovi se objevují stejné motivy; vztah s matkou, vražda "z nesprávných důvodů", sartrovská nevolnost kontra jen vzácně se dostavující trýzeň, žena jako nevědomý a zdánlivě nedůležitý katalyzátor událostí a další. V mnohém se však liší; způsob myšlení je jiný, Daúd nedává zapomenout na dějinný rámec a arabský způsob života; Camusův antihrdina je hmotně zabezpečen, ten Daúdův si po období chudoby a hladu polepší bezskrupulózním zabráním domu po prchajících Francouzích; Cizinec je časově sevřenější a Meursault vypráví obecnému čtenáři, Harún promlouvá v baru k cizincům (byť zapisujícím si) a vlastně se nedozvíme, v jakém časovém horizontu; nesmyslná vražda u Camuse se zopakuje, ale relativizuje ji probíhající alžírská válka či revoluce (oficiální možnost ospravedlnění: ještě se bojovalo, nebo už byla vyhlášena nezávislost?); příběh Kaina u Camuse střídá příběh Lazara u Daúda, nejistotu z nenalezení bratrovy mrtvoly překotný pohřeb mrtvoly Evropanovy, náklonnost k prostitutce (snad) láska ke vzdělané Meriam, camusovskou popravu daúdovské nemilosrdné stáří. Pro mne nejsilnějším motivem je úsporná touha zjistit, kdo jsem ("zločinec, vrah, mrtvola, oběť anebo prostě jen nedisciplinovaný blb?") a o čem je vlastně život (paradoxně - "Jedinou záhadou je prostě smrt - když jsem ji utržil, když jsem ji dal. Vše ostatní jsou pouze rituály, návyky a pochybná spoluúčast."). A ještě dvě věci - knížka je napsána skvostným jazykem a alžírský imám vyhlásil proti spisovateli fatwu.

7 24.01.2019

Jistěže se člověk při psaní pamětí stylizuje - ovšem v tomto případě je to snad nepřehnané a vede to k veliké čtenářské rozkoši... Přečetla jsem většinu Yalomových povídkových knih, Lži na pohovce a filozofickou trilogii mám dokonce doma, abych se k nim mohla vracet; prolistovala jsem jeho Existenciální psychoterapii a odložila Pohled do sluce (prozatím na ně nejsem připravena) a hodně se těším na Hovory k sobě. Tím pádem jsem měla pocit, že mě jeho vzpomínky nemohou překvapit - a ejhle, překvapily: autor vykazuje takovou míru pokory, otevřenosti a vyrovnanosti, s jakou se snad v reálném životě nelze setkat. Ano, velmi rychle jsem přistoupila na to, že on je ten bělovlasý vševěd, u něhož je radost setrvat a od něhož je radost se učit. A jeho líčení celoživotního vztahu s Marylin a opatrného boje se stářím je bonus, který mě dojal a rozradostnil.

4 23.01.2019