petrarka72 komentáře u knih
Sarkastické, přesto soucitné. Každá věta pointovaná, přesto součástí většího příběhu. Vůbec tomu nerozumím. A víte co? Vůbec mi to nevadí. Aspoň bude s čím si pohrávat, až mě závrať dožene a vtip bude řvát o dokončení.
Jana Eyrová zkřížená s Větrnou hůrkou, viktoriánský román 21. století, příběh obecně odhadnutelný, v konkrétních atributech přesto napínavý. Nestvůra konkrétní i metaforická, osm postav a jejich příběhy v průběhu jednoho roku a na pozadí přírodních i civilizačních změn, krotký feminismus, probublávající sexualita a víra a smrt jako přirozená součást života. Po obtížném začátku (než si člověk zvykne na pomalé tempo... než si zapamatuje všechny postavy... než přistoupí na způsob vyprávění... ) jsem se přizpůsobila poklidnému rytmu a jen si užívala atmosféru - a vlastně i to, jak se liší farář, lékař, krásná vdova, salónní revolucionářka a další typy podle Perryové od těch podle Brontëové. Doporučuji všem, kdo mají rádi spletitější příběhy, netrvají na akci a násilí a nechají se vést po ne úplně běžných krajinách.
Gamache je skvělý, jak se to zamotává s Beauvoirem, je napínavé a skvělé, prostředí je podmanivé a skvělé (dobře, osazení Three Pines mi trochu chybí, i některé postavy - ale typologie mnichů v klášteře je taky výživná) - a Louise Penny je pravděpodobně převtělení Agathy Christie: tolik znalostí o lidské povaze, tolik empatie... Takže pozor na vlky a na to, kterého krmit.
Není to napsáno zvlášť zajímavě, není to (myslím) napsáno zcela bez autostylizace - ale věřím, že Misha tančí tak rychle, jak dokáže a v rámci možností se snaží žít v souladu se sebou a tak, aby naplňovala, co cítí jako svoje poslání. Což není málo... a díky tomu jsem nejen knihu dočetla, ale dokázala jsem autorku respektovat i v momentech, kdy mi jako člověk a ženská neskutečně lezla na nervy - nebo když jsem jí úplně nerozuměla.
Setkání se starým známým. Podobně emotivní jako Příslib úsvitu, s podobným humorem, jako má Lady L. Růžový pudl a gorila tančící paso doble, útěk před smrtí a jedno jedinečné setkání. Smutek, přitom naděje. Hvězda dolů za podivný překlad ("lyrické divadlo"?).
Skvělé čtení, a to bez výhrad, po slabším Andělím vejci návrat k oslnivosti Mlýna. Stančík svoji rozkoš z psaní, vynikající řemeslo, výbušnou fantazii a smysl pro napětí i humor proměňuje ve čtenářovo potěšení. Mix detektivního případu inspektora Lavaba o zavraždění dvanácti nosorožic (a dalších), mysteriózního příběhu o cestě za Zlatou tečkou (a do sebe samého), konspirační teorie o zednářích na Karlovarsku (stejně zábavné jako tajemné), historické fikce (zdařilý soukromý deník J. W. Goetha) a erotického thrilleru :-) nelze odložit, dokud nedotančíte na poslední stránku - a chutná po horkém jablku se zkaramelizovaným absintem a rozpuštěným camembertem. Velmi jsem si to užila.
Srdeční záležitost. Zpráva o konci jednoho světa, umírání a milosti. Sled mytických i reálných příběhů, zprostředkování rituálů a líčení síly přírody a různorodých osudů prostřednictvím věcné, nesentimentální zprávy o užitečném, byť nelehkém závěru životaběhu mladého vikáře mezi kanadskými Indiány. Je to syrové, ale ne surové, silné a nesmírně emocionálně působivé. (Pro zájemce: v roce 2001 uvedl autor a režisér František Zborník dramatizaci této knížky pod názvem Na druhé straně řeky v České Lípě. Záznam inscenace je uložen na YouTube; nepatří k nejkvalitnějším, ale díky za něj.)
Čte se výborně. Má to vynikající základní nápad, příběh má tah na branku (trochu se to pokazí s prvním konfliktem po činu), pozoruhodné myšlenkové zvraty. A humor. Embryo s kocovinou mě málem zabilo...
O hvězdu více než Ta přede mnou. Partnerské variace na Zmizelou a nenápadné ohledávání, co všechno znamená herectví. A kdyby poslední třetina neztratila dech a to ohledávání důslednost, bylo by to za plný počet. Jo! A Baudelaire je samozřejmě bůh.
Kouzelné vyprávění. Podzim: o změně, dětech, Pliniovi a kontrastech v architektuře. Zima: o zvyku, ptácích, houbách, žízni po vědění a kontrastu života v míru a života uprostřed katastrofy. Jaro: o vyčerpání, smrti, střídání papežů a kontrastu mezi italským a americkým myšlením. Zima: o vodě, graffiti, italštině, návratu domů a kontrastech mezi starým životem (před dětmi, před Římem, před časem) a tím novým. A o Římu, psaní, otcovství, nesnesitelné kráse a zázracích světa.
Příjemné čtení na jeden večer. Pokus o hrabalovské pábení na téma život, smrt, ženský, internety a tři plzně. Rudiš umí dialogy (byť nejsou úplně dramatické), má humor a smysl pro metaforu. Zázrak tenhle Český ráj není, ale pobytí v téhle sauně není k zahození.
Jako procházka po hřbitůvku, jako posezení v kavárně, jako podebatění v hospodě. Se sympatickou zvědavostí a hlavně pokorou vedené dialogy s těmi, kdo tu už nejsou, s těmi, kdo odcházejí, s těmi, kdo mají co říct. Nepřečtete to za jedno odpoledne, naopak - je dobré beze spěchu listovat a vychutnávat si...
Atmosférou to trochu připomíná Jozefa Kariku - ale narozdíl od něj příběh příliš nedrží pohromadě, sled akcí hlavního hrdiny nedává smysl. Jen díky dvěma místům (bloudění po hřbitově nevěst a závěr) jsem dočetla do konce bez totální otravy (nikoliv alkoholem).
Historie druhé světové války trochu jinak. Kombinace rozhovorů s odvedenci a faktografických kapitol je na jedné straně velmi čtivá, na druhé přehledná, má vlastnosti dobrodružného čtení i učebnice. A obsahuje informace, které je dobré znát, pokud člověka nechce vnímat českou historii černobíle.
Tohle je tak parádní čtení! Ironické, sarkastické, zlé, pracující s cynickým a černým humorem, trapností i nechutností, a přitom zvláštním způsobem empatické a lidské. A hlavně - Ondřej Hübl umí vyprávět, držet napětí a překvapovat. Top 3: Hlas barvy lesního jedu, Divotvorné hrnce, Špacírflinta. Díky za tohle překvapení.
Chápu rozporuplné reakce. A mám pocit, že problém není v obsahu, tedy v tom, o čem to bylo a co jsem se dozvěděla, jako spíše ve způsobu vyprávění, ve formální stránce "románu podle skutečného příběhu" o tatérovi s devíti životy a dívce jeho srdce, o pekle, naději a přežití. Zdá se mi, že tím, jak autorka okatě deklaruje reálnost příběhu, se jednak dopouští lehkého vydírání ve smyslu "tak to bylo a já s tím nic nenadělám", druhak se zbavuje odpovědnosti za až triviální literární styl (ještě jedna holá věta a zastřelím ji!). Navíc líčí vše s odstupem, jako výčet faktů (kvůli Laleho "oslabeným emocím", o nichž píše jeho syn v doslovu?) a především bez špetky ozvláštnění, takže vedle Osvětimské knihovnice, Anny a Vlaštovčího muže či Zlodějce knih příběh působí neosobně a mdle. A přitom evidentně ledacos chybí nebo je přecházeno mlčením... Není to tragédie v antickém smyslu jako Světla, která nevidíme či Chlapec v pruhovaném pyžamu; děj je příliš všednodenní, chybí osudovost a nevyhnutelnost nahrazuje náhoda a lidská krutost nebo naopak lidské milosrdenství, z toho plyne, že konec není zdrcující či nečekaný. Není to ale chválabohu ani typická Červená knihovna, i když to k ní má tu a tam velmi blízko (viz jednoznačnost situací či emocí, konkrétně třeba Cilčina intervence za jiného muže u esesáka, který ji pravidelně znásilňuje - a který jí bez řečí vyhoví, je za hranicí uvěřitelnosti). A když k tomu přidám ne zcela organické peripetie Laleho procházení všemi "odděleními" Osvětimi od baráků přes mučírny až po krematorium, nemohu se zbavit dojmu, že jsem si přečetla modelový příběh o jednom z nejhorších koncentráků, věcnou zprávu o vraždění za druhé světové války pro žáky středních škol, kterým bylo nutno ji osladit trochou romantiky, aby ji dočetli do konce. Nevím, zdali je to moc či málo - mně to nestačí. Tatéra z Osvětimi jsem přečetla za dva dny, vracet se k němu nehodlám. Silné téma, ale průměrný román.
Takové "zpovědi" píše snad každý alkáč na detoxu... Zajímavé je vědomí, že pokud je člověk závislostní typ, je jedno, jestli chlastáte, fetujete či bažíte cojávím po sladkém či po mrkvi... Čtenář se musí smířit s tím, že jde o syrový dokument, nikoli o vysokou" literaturu. Nepochybuji však o tom, že jako náhled do hlavy závisláků nebo terapeutická příručka může fungovat báječně.