petrarka72 komentáře u knih

Výpověď spisovatele o tom, jak se stal zručným vypravěčem, je vždy pozoruhodná, v tomto případě dvojnásob - Martin líčí, v jakém období a proč to či ono dílko napsal, a vzápětí ho předkládá ke čtení; evidentně rád a vytrvale objevuje nové světy, příběhy i techniky a ještě mu za to časem začali proklatě dobře platit... Tyto Snové písně jsou prvním, úvodním dílem jeho osobní výběrové antologie, což se projevuje tu a tam tím, že některé povídky zapomenete, sotva otočíte jejich poslední stránku - a ve výjimečných případech i v průběhu jejich čtení... Na druhé straně autor přehledně rozděluje své kratší útvary nejen časově, ale i žánrově, tím pádem čtenář ví, co může čekat, a když se i tak pustí do něčeho, co mu nesedí, může nadávat jen sám sobě, protože ano - osobní preference tady hrají obrovskou roli. Jedna: Čtyřbarevný fanouš - "učednické kousky" čili mainstreamové, komiksy inspirované a krátké sci fi povídky. Dvě - Nestydatý profík: to, co se podařilo prodat, hrdinské, duchařinou říznuté minipříběhy (Odbočka do San Brety je údajně klasika, ale osobně mne víc bavil Druhý stupeň osamění). Tři - Světlo vzdálených hvězd: "cestovatelské"; parádní Věž z popela a pozoruhodní Oceloví andělé. Čtyři - Dědicové Želvího hradu: trojí fantasy, jedna lepší než druhá, Osamělé písně Larena Dorra, Ledový drak a V pustinách. Pět - Hybridi a hrůzy: pro mne nejlepší, protože nejrozmanitější část, povídky kombinující snovou atmosféru, mýtus, sci fi a fantasy s hororem, ale paradoxně i humorem; parádní hyperrealistický Chlap z masovny, úžasně znepokojiví a inspirativní a údajně nejslavnější Písečníci, komická Opičí kúra a hitchcockovský Hruškovitý; dokonce i Nezapomenutelná melodie, kombinující duchařinu s kingovským rodinným hororem, a Netopýři, nekonečně dlouhá kosmická variace, mají něco do sebe... Druhý díl Snových písní si nepochybně přečtu - a pak se možná pustím i do jeho epičtějších děl; Hry o trůny zatím neznám, a přitom se zdá, že (a je vlastně jedno, z jakého důvodu) začínají patřit k všeobecnému vzdělání...

5 09.11.2018

Lehkým perem napsané, nenáročné, na nic si nehrající. Pro pauzu mezi dvěma těžkými látkami ideální.

11 06.11.2018

Mrtvých jako ve Hře o trůny - nebo v antické tragédii... Drastické, agresivní, nemilosrdné - a návykové čtení.

11 01.11.2018

Vynikající! První část dechberoucí... Jako by se autorovi vrátil smysl pro tajemství a dávkování napětí z děl před Billem Hodgesem, ze starších typu To, z novějších typu Puls či Ostrov Dumma Key. Druhá část nečekaně méně akční a střízlivější (připomíná Merlův Maleville), oddělené světy mužů a žen bez škatulkování, bez kategorických soudů (byť chlapcům Kingové fandí nepoměrně méně) a hlavně bez iluzí... Mimochodem, odkud ten chlap (případně chlapi) bere (berou) tak intimní info o ženách? Jako by se Carrie, Beverly z Toho, Polly z Nezbytných věcí, Rose (Madder) nebo (moje nejoblíbenější) Dolores Clainborneová v Růženkách převtělily do nových postav, sice zasazených do pozdějších dob a odlišných situací, ale svým způsobem stále stejných...

11 31.10.2018

Pozoruhodný text, bible truchlení. Kdyby se někdo pokusil přepsat Volání netvora do básně v próze, hlavní postavu rozdvojil, přidal špetičku humoru a množství (bez)útěšných paralel a příběhů, dopadlo by to asi takto... Velmi jsem si to užila.

2 28.10.2018

Laciné poučky rozepsané do několika řádků, protože autorka má pocit, že tak se stanou básněmi. Tu a tam se její totální realismus překlopí do metafory, obávám se, že náhodou - a to jsou ty, kvůli kterým jsem knihu prolistovala až do konce. Stačilo na to deset minut a vracet se k ní nehodlám...

10 24.10.2018

Výborná kniha. Trojí hlas o rodině, touhách, času - a hlavně o tom, zač je toho dospívání, a to v jakémkoli věku.

9 24.10.2018

První Aristokratka byla skvělá, protože originální a s humorem tak hustým, že by se dal krájet; další díly nedosahují její úžasnosti, ale drží si velmi dobrý standard. Ani tentokrát Marie Kostka nezklamala - a obávám se, že jestli neumře během příštích pěti až deseti pokračování, umřu já. Smíchy.

18 19.10.2018

Je to ostré, je to přesné, v té věcnosti a konkrétnosti. Jako doplňková četba k Poznámkám a Střepům výborné. Ale redaktora a (absentujícího) korektora zastřelit...

3 18.10.2018

Kniha typu "střídavě oblačno". Tu a tam přemýšlivá a pomalá, tu a tam akční a až zběsile k závěru letící; tu a tam drsná a nelítostná, tu a tam dojímající (se); tu a tam skvělá, tu a tam banální... Taková jemnější verze Pána much s příchutí Žita a ve Chboskyho omáčce... (Zkuste si říct poslední větu nahlas. Asi tak se kniha čte.)

2 18.10.2018

Kniha zahrnující 123 dopisů, které si mezi rokem 1963 a 1984 vyměnili přátelé, intelektuálové v nejlepším slova smyslu a výsostní překladatelé Antonín Přidal (zakotvený v Brně) a Jan Zábrana (žijící v Praze). Doplněno podrobným poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a vysvětlivkami (díky, editore Jiří Opelíku!), díky nimž se to trochu dobrodružné, tu a tam rébusové čtení stalo fascinující výpovědí o době a žití v ní, o posedlosti jazykem, literaturou a zejména myšlením, o pevnosti pracovní, občanské i lidské. A završeno trojím rozhovorem, statí A. P. o zamlčovaných překladatelích, dvěma variacemi na nekrolog a dvojím parte... Jako doplněk k Celému životu J. Z. a Toulkám knihami a časem A. P. povinné! Mimochodem, nejvíce mě fascinovaly drobné poetické, ale nemilosrdné glosy, jež se objevovaly neočekávaně ve věcném textu (třeba "přežráni nadějí, padli nosem do kaluže" - A. P. na s. 77 - nebo "Moc světla do štěrbin. Ale po třiceti letech života ve stylu štěnice za obrazem není divu." - J. Z. na s. 190). A čistá krása třeba v následujícím odstavci (A. P. na s. 382, v dopisu z 22. 6.1983): "Občas užasnu, jak mizivý je počet lidí, s kterými za týden, měsíc, rok mluvím. A těch, s kterými mluvím rád a o něčem smysluplném (aspoň zdánlivě snad), je ještě míň. Škoda že nežiješ tady nebo blíž. Ale měli bychom na sebe čas? Občas možná ano. Všeho v životě ubývá, ale netísní mě to tolik, jak bych čekal dřív. Stárnutí má své kompenzace, chatrná z hlediska "věčnosti"; někdy se mi zdá, že líp, intenzivněji vnímám vizuálně, obrazy, krajinu, místa, kde jsem dlouho nebyl. Ta stará místa však ne se steskem, ale jako něco daleko nabitějšího jakousi vnitřní váhou, než to bývávalo; jako by to, co ztěžkne, bylo i závažnější. Už to z člověka nikdo a nic nevytrhne. Co se zdávalo být dávno, zdá se mi teď blíž: jako body v dlani, která se pomalu zavírá."

7 11.10.2018

Kdo nečetl Zmizelou, Už mě vidíš? nebo Podobu, možná se do Nebezpečné laskavosti s chutí začte. Pro ty, kteří uvedené tituly četli, je tato kniha ztráta času - a to nejen kvůli odvozenému příběhu, ale i prosté, nezajímavé formě.

7 11.10.2018

Silné téma a styl ostrý jako břitva - nebo jako mladá Magda Váňová. Co se stane, když matka je psychotička a osvojená dcera ztracená mezi svým původem a pravdou o sobě, když se lež a boj proti autenticitě stane v důsledku podstatnější než vzájemnost, když samota a tápání v životě obou bez pevného bodu nabude vrchu nad smyslem pro realitu? Hanišová má smysl pro zachycení vykloubené psychiky ve světě, jenž se vůči jakékoli vykloubenosti vymezuje - a svým způsobem mne tento příběh zasáhl více než Houbařka...

9 09.10.2018

Na první přečtení má člověk pocit, že tohle není z nejlepších pratchettovek. Na druhé zjistí, že je - akorát má tak depresivní pozadí a na Mistra tak nezvykle beznadějné vyznění, že automaticky vzbuzuje lehce odmítavý postoj... Druhé čtení jsem si velmi užila.

7 08.10.2018

Ministerstvo strachu varuje: tento autor vzbuzuje tichou vyděšenost.

5 05.10.2018

Nenadchne, neurazí - ale člověk to čte lehce a s úsměvem.

6 02.10.2018

Vynikající - a napínavé, ať už člověk Lovecraftovu předlohu člověk zná či nezná. O těch tekutých obličejích s propastmi místo očí se mi bude zdát...

5 02.10.2018

Nedočteno. Opravdu už to nejde. Doufala jsem, že se tahle série vzpamatuje, ale s každým dílem je horší a horší.

Jeden ze slabších dílů - ale téma závislosti, (ne) možnosti člověka se změnit a toho, že občas tonoucího někdo zachrání, je pozoruhodné.

6 28.09.2018

Skvělé čtení! Už dlouho jsem se tak nebála u knihy, která je v podstatě věcná, jakoby vyprávěná člověkem, který celý život dře a nemá sílu zabývat se hloupostmi typu chce mě ten, koho chci já?, jsem šťastná? a co si myslí můj syn?, případně který ze sousedů zemřel hladem, koho zastřelili na útěku, komu zničili život... Slovo "gulag" se objeví pouze jednou, o to je to ošklivější. Přitom jako by se dramata neodehrávala, alespoň ne v přítomnosti a v táboře Semruk, velké dějiny Ruska mezi třicátým a třiačtyřicátým rokem jsou jaksi monumentálnější a důležitější... Člověk neznamená nic, lidskost vše - jinak nelze přežít... A velké osobní proměny se nekonají, protože na ně není čas. Osud prostě nastane, život se žije...

13 28.09.2018