petrarka72 komentáře u knih
Drobné fejetony o jazyce českém, jeho historii a vývoji, přesně pointované a zábavné. Příjemné rozptýlení na hodinku.
Leporello a don Juan - postavy a jejich vztah ve světě opery Don Giovanni jako odrazový můstek pro úvahu o lidství, člověku, jeho poslání a roli ve světě. Interpretováni - v první části Nemožná opera - přes Hegelovu Fenomenologii ducha, která vyšla roku 1807, přesně dvacet let po premiéře Mozartovy opery; ze střetu dvou sebe-vědomí skrze zrcadlové a rozdílné konání vzniká smlouva - z jednoho je pán, z druhého sluha. Motivací Dona Juana není princip slasti, ale výzva, ve své podstatě je však monstrem, nikoli živým člověkem; to Leporello je představitelem obyčejného, lidského světa. Druhá část Pozdější život Adamův vychází (spolu s citacemi z Bible či Platóna) z Arendtové spisu Viva activa neboli O činném životě a Patočkova Přirozeného světa jako filosofického problému; dílčím vývodem je tvrzení, že lidský svět je reakcí na zkušenost smrtelnosti a formou této reakce je práce, jež vytváří cosi trvajícího. - Pro laika (jímž určitě jsem) nelehké čtení, těžko tedy posoudit stupeň předkládaného způsobu myšlení a jeho kvality. Ale dočetla jsem do konce, vnímala autorovu radost z myšlení a leccos si ukládám k dalším úvahám.
Marsonsová mě pokaždé přivede do varu. Tentokrát jsem se bála, že vykrade Cornwellovou (farma mrtvých by odpovídala), ale nestalo se, šlo o vědomou citaci. Tahle dáma umí budovat napětí jako málokdo, oddalovat pointy jednotlivých situací i řešení případů na hranici únosnosti, kamuflovat vraha/-y a tu a tam kořenit vyprávění pro žánr neběžným postřehem (ve kterém thrilleru, navíc o vraždění jako pomstě za dětskou krutost, autor na konci přizná, že nějaké emocionální trauma si z dětství nese každý?).
Snaha byla - ale nakonec nepřečteno, jen prolistováno - příliš mi chybí kontext. Ilustrace dobré, příběhy o pomstě, sočení a násilí nepointované a jaksi "na jedno brdo". Nicméně díky za komentář belerofontes, myslím, že dostudování historických a etnografických souvislostí by mohla být cesta, jak tuto knihu zvládnout.
Pečlivě ozdrojovaný (v beletrii to nebývá moc zvykem) a pozoruhodný román. Čte se dobře - zejména v návaznosti na předchozí Pravou královnu si ho čtenář užije. A ačkoliv o Anně Boleynové existuje opravdu mnoho uměleckých děl (možná tak provokuje proto, že se nezachovaly její dopisy, deníky, zápisy, zkrátka autentické historické materiály), tato kniha o ne moc sympatické dívce, která čekala pět let na sňatek s mužem, jehož nemilovala a jenž se stal její zkázou, je příjemným doplňkem toho, co o ní už víme.
Mistr King je evidentně lepší praktik než teoretik. Nemám pocit, že by k problematice hororu jako žánru a teorii o něm přispěl nějakým zásadním odhalením; většina komentářů je osobních, navíc obvykle jen popíše děj a podtrhne rys toho kterého díla, který mu připadá zásadní. Což neznamená, že ta kniha neobsahuje chytré postřehy; potěšilo mě, že do základního triumvirátu zařadil vedle Drakuly a Frankensteina i Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hydea; potěšilo mě dotýkání se jednotlivých témat, byť nebylo vyčerpávající; potěšilo mě pojmenovávání rozdílů mezi hororem v rádiu, filmu, televizi a literatuře, jen si myslím, že mohl jít více do hloubky; jako systematika mě potěšil výčet v těle knihy i přílohy obsahující seznamy. Hvězda dolů za pocit, že těch čtyři sta padesát stran vzniklo na objednávku a obsahuje víc vaty než relevantního obsahu - a hvězda dolů pro české vydavatele, kteří vydají knihu zakotvenou v osmdesátých letech o třicet let později.
Soubor sonetů a dalších básní s pravidelným rýmem, sbírka částečně zveřejněná v roce 1957, v celku vydaná v roce 1968 a před rokem 1983 autorem doplněná o 12 dalších básní. Rozzlobený smutek, přecházející až do sarkasmu, zranění zakrývaná ironií či humorem, lyrika sice, ale vždy s příběhem...
Fascinující čtení! Nejen v obsahu a množství myšlenek, nejen ve srovnání, jak píše a žije člověk v osmnácti a jak po třicítce, nejen v náhledech do Zábranovy tvůrčí dílny... Zachycení doby 1948 - 1976 je mrazivé a brutální, byť přes detaily a zdánlivé banality.
Debut s větším než malým množstvím patosu. Jedno z témat dobře zvolené - hon médií a sociálních sítí na matku jako hlavní podezřelou - ale zpracováno povrchně; různé hlasy sdělující svůj úhel pohledu zvládnuté; napětí v závěru eskalující... ale škoda, že všechno působí tak krotce.
Ne že by pokračování nemělo právo na existenci - tu a tam jsem se přistihla, že se při čtení usmívám (byť to bylo zejména při výrocích strýce Františka, jež byly citovány z jiného a zjevně štěpného literárního díla) - ale oproti Jirotkově dílku je to přece jen nepřekvapivé a mdlé, ten se nedramaticky jen tváří...
Návraty ke knihám Zdeňka Šmída nejsou časté, ale zato znamenají čistou rozkoš. Navzdory lehce vyčpělým průvodcům - vandrák a úředník jako představitelé protichůdných životních přístupů jsou trochu klišé. A ilustrace Markéty Vydrové jsou snesitelné, protože neinfantilní; Kája Saudek to není, ale také potěší.
Je to čtivá, ale roztěkaná, nikoli špatná, ale podivně nezacílená záležitost. A aby se pachatel(ka) objevila až na posledních dvaceti stranách? Divné...
Andersen mě nikdy nepřestane fascinovat. Děti jako posluchače či čtenáře příběhů zjevně nepodceňoval, nebál se temnoty, dokázal předměty, květiny, zvířata obdařit lidskými vlastnostmi a skrze ně vyprávět o těžkých tématech, od nenaplněné lásky přes nemilosrdné plynutí času až po smrt... A moje vydání ilustroval Cyril Bouda - což je obrázkový komentář par excellence...
Schroupáno za dva dny. Pár skvělých postav - v čele s protivnou Fosterovou, dekadentní Amandou a temným Gerrym - a nepěkný případ, jejž autor podal s vynikajícím smyslem pro napětí. Asi zítra nebudu vědět, o čem to bylo, ale jako zábavná náplň pár hodin dobré.
Příjemné jednohubky pro odpolední počtení ke kávě. Od variací na krušnohorské pověsti, přes krimi až po povídky noir. Dvojjazyčnost knihy potěšila.
Vzdáleně to připomíná Betonovou zahradu nebo Srub - atmosférou, některými motivy. Ale zhruba od sté strany lze zbytek knihy prolistovat a pochybuji, že člověku něco zásadního uteče. Prostě překvapení a napětí se nekoná, škoda.
Zběsilá jízda, před jejíž syrovostí a autentičností se beletrizované životopisy Loukotkové, Erskina i Obermeiera či dramata Edlise a Fischerové mohou jít zahrabat. Ich forma pomáhá, ale únosná míra tajemství je zachována - jako by ten, kdo o sobě vypráví, se neustále pozoroval zpovzdálí; a to, jak jsou vedle sebe kladeny aspekty života krásné i kruté, něžné i surové, jak se střídá život a smrt, milování a mučení, jak přirozeně přechází bouřlivé mládí v nepěkný střední věk, přitažlivost v odpornost, ale také nepokojnost ve smíření, činí z četby této knihy vynikající zážitek. Mít Villona doma by možná bylo terno - ale tak na dva dny (v čemž souhlasím s Damato). Raději ho číst a obdivovat z dálky - a litovat, čím se postupně stává...
Putování českého Simplicia po pohřebištích Evropy, od Terezína přes Prahu do Minsku a ještě dál. Silné a syrové, přesto s nadsázkou a zvláštní lehkostí napsané. Potěšila jsem se.