pistalka komentáře u knih

Zatím asi nejslabší rhymovka, kterou jsem četl. Prostředí čínské čtvrti New Yorku bylo poutavé a jakési "vplutí" do čínské kultury také (vůbec je úžasné, jak jsou všechny případy Lincolna Rhyma tématicky různorodé a pokaždé se nenásilnou formou dozvíte o něčem jiném). Nechyběl ani časový maratón, typický pro většinu autorových knih. Přesto mi tam chybělo něco, čemu se asi říká "mezi řádky". Něco, co vás donutí po přečtení knihy trochu o ní popřemýšlet, uležet si ji v hlavě a ne ihned sáhnout po jiné. Deaver umí i líp.

7 30.11.-0001

Jako všechny knihy nakladatelství Petrklíč i tato je katastrofálně odbytá, horkou jehlou šitá. Úplně vidím někoho v Petrklíči, jak burcuje: ,,Máme tady koronu! Rychle něco vydejme!"
Soubor blábolů, u kterých chybí jakékoliv zdroje či odkazy, což je u knihy tohoto typu neodpustitelné.

Co do kvality vyprávění úctyhodný a řemeslně dobře zvládnutý počin, leč s přibývajícími stranami se tempo vyprávění vytrácí. Objem knihy tak příběh spíše ubíjí, než aby jej umocňoval a přispíval k bohatosti. I způsob, jakým Faber román zakončil, mne zcela neuspokojil. Rozhodně času stráveného nad knihou nelituji, mám viktoriánskou Anglii rád, podruhé bych ale do stejné řeky nevstoupil. (7/10)

6 22.01.2017

Co do hloubky ponoru i plastičnosti děje mimořádný počin, který čtenáři přibližuje události nedávné historie: demontáž totalitní moci a nástup demokratických struktur, které sehrály rozhodující vliv při nastolování nového režimu. Vzhledem k tomu, že výklad knihy nezahrnuje jen bezprostřední porevoluční období, ale sahá až ke konci roku 1991, lze na knihu pohlížet jako na komplexní popis jedné etapy novodobé české státnosti. Následující rok byl již zcela jinou kapitolou, pro kterou byl určují spor ,,český vs. slovenský“, a to je již jiný příběh. Vzhledem k výše uvedenému představuje ,,Labyrintem revoluce“ mimořádně cenný a kvalitní studijní materiál.
Pozornost není věnována notoricky známým událostem (demonstrace, stávky), nýbrž mechanismu Občanského fóra a způsobu jeho fungování. To se autorovi daří výborně popsat, k dokreslení hojně využívá přepisů zvukových nahrávek i jiných dobových materiálů. Co jsem si osobně z četby knihy odnesl – s výjimkou času bezprostředně po 17. listopadu neexistovala v rámci OF jednota názorů nebo ucelený koncept, jak postupovat. Hnutí jednalo v běhu dějin a v hektickém čase muselo mnohokrát improvizovat či měnit strategii. Mohu-li oponovat názoru spoludiskutujícího (,,Počátek roku 1990 s sebou nesl výraznou šanci vybudovat v ČR skutečnou demokracii, organizovanou zdola pomocí lidových shromáždění. To, že se tak nestalo, nepřičítám ani tak "opadu revolučního nadšení", jako spíše demagogii různých Klausů, jejichž snaha o autoritářské stranictví nakonec fakticky vedla k rozpadu OF.“): ono mnoho jiných variant není, standardní politický pluralismus jinak než skrz politické strany vytvořit nejde (představa jakési lidové demokracie skrz hnutí je chimérou a nikde na světě nefunguje – částečnou výjimku tvoří Švýcarsko). OF srozumitelnou a čitelnou politiku vytvářet nemohlo, na to v něm bylo příliš mnoho protichůdných ideových proudů. Tehdejší doba však nepřála střízlivým pohledům, spíše jakýmsi vyostřeným protipólům: na jedné straně striktní elektorátní demokracie Schumpeterova pojetí (kde je hlavním legitimizačním prvkem volební akt a veškerá činnosti postrádající tuto legitimitu podružná), na straně druhé elitní postdemokracie (kde mají hlavní slovo nevolené elity). Bohužel, což bylo na začátku 90. let málo zdůrazňováno, liberální demokracie potřebuje obojí: korpus státotvorných stran, zastřešující demokratický design státu, i občanskou aktivitu, která je jakousi solí země a nemůže stát na stejné rovině s politickými stranami, neboť je doplňuje. Osobně nemám pocit, že by současný stav ve společnosti byl znakem výhry určité koncepce: lidé nemají rádi politické strany, zároveň v nich však přebývá ,,postnormalizační“ nechuť zapojit se do dění skrz jiné platformy.

6 31.10.2016

Balabán je velmi dobrý ve vystihnutí atmosféry a nálady, přesvědčivě přibližuje ponurá, neradostná místa. I popis reálií Ostravy je velmi dobrý. Jen mi ta ponurost místy přijde už za hranou, samoúčelná, umělá. A mám-li si na základě těchto povídek utvořit obrázek o osobnosti autora, myslím, že to byl velmi smutný a nešťastný člověk. Pět set stran depresí, bezvýchodností, smutku, melancholie, nelehkých osudů lidí z okraje společnosti. Pořádná nálož šedivosti do vašich životů, vážení. Která až podivně koresponduje s Balabánovou předčasnou smrtí. Rozmyslete si, jestli máte zrovna na toto náladu. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem četl povídkovou sbírku tři měsíce.

6 09.01.2014

Joycův slavný povídkový soubor Dubliňané je často řazen k nejlepším literárním dílům dvacátého století. Ve srovnání s mohutným a obtížně rozkousnutelným románem Odysseus působí Joycovy ‘povídky bez pointy‘ poměrně jednoduše. Přestože se jedná patrně o nejlépe stravitelné dílo autora, rozhodně se nedá říci, že by to byla kniha masově oblíbená, široké čtenářské obci doporučitelná. Náročnost četby narozdíl od multivesmíru zmíněného Odyssea nevyplývá ze složitosti a mnohoznačnosti textu, ale naopak z absence prvků, které obvykle v povídkách hledáme. Joycovy příběhy nemají pointy ani děj, není v nich patrný žádný vývoj postav nebo situací. Patnáctkrát nás Joyce vpustí do ulic Dublinu, načrtne situaci a nechá nás absolutně o samotě. Po devadesáti letech od prvního vydání jsou ty tam určité kontroverzní prvky, které snad v začátku předešlého století mohly vzbuzovat nevole, dnes už ale určitě nikoli. Velký kus literatury, se kterým se musí každý čtenář popasovat po svém a ne každý si z něj něco odnese, ale jen úplný ignorant si může nevšimnout, jak nedostižně geniální Joycův úsporný, minimalistický a strohý styl psaní je.

A jen tak na okraj, vydání z Arga (2012) je naprosto nádherné, ozdoba knihovny.

6 04.08.2013

Osobně oceňuji, jak autor dokázal pracovat s alternativní fikcí. Poměrně značný rozsah textu vybízí pustit uzdu fantazie a vykreslit vymyšlený svět do největších podrobností, zahltit jej fiktivními reáliemi a doslova přeplácat. Jsem rád, že se Urban touto cestou nevydal, východoněmecké prostředí mi mnohdy přišlo jen jako pozadí, na kterém se odehrává detektivní zápletka ve stylu raných románů Jefferyho Deavera, snad s tím rozdílem, že všichni jezdí v plastových auťácích na řepkový olej. Pokud jste příznivcem podobné literatury, možná si přijdete na své.
Na druhou stranu, hlavní postava knihy - detektiv Wegener - také miloval a miluje, což je jeho úděl, problém Wegenera i celé knihy. Především druhá část románu je přehlcena erotickými fantaziemi s jeho nedostupnou femme fatale; obrazy, pocity a nekonečné věty plné frustrací a depresí, vzdáleně připomínající proud vědomí ve stylu Hrabalových próz, které původně jasně směřující román (zdařilou detektivku na pozadí alternativního světa) tříští do dvou ne úplně nejlépe sladěných poloh. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš. Autorovým záměrem bylo pravděpodobně umocnit detektivovu deziluzi z režimu, který tak úplně neschvaloval, domnívám se ovšem, že výrazným upozaděním této linie příběhu (popřípadě úplným vynecháním) by román nic neztratil, ba naopak.
Na druhou stranu vítám, že se autor nepřipojil na žádnou ze dvou znepřátelených stran. Jistě, šeď socialismu je vykreslena dosti nechutně, servítky si však nebere ani s kapitalismem, který prezentuje se všemi negativy a špatnými jevy, přestože lidé na západě jezdí v rychlejších autech, nosí kvalitnější boty, mají lepší sex a jí chutnější jídlo.

Simon Urban Plánem N debutoval a na první román se učitě nejedná o špatný počin. Prostředí socialistického Německa jednadvacátého století mi přišlo maximálně věrohodné, mohu-li to vůbec posoudit z pozice člověka, neznalého tamějších poměrů. V knize vystupuje řada skutečných postav německého veřejného života a politické scény. Skoro by se až slušelo poznamenat, že si podobně laděný román vychutnají především pamětníci a lidé znalí moderních německých dějin. Mám však pocit, že to tentokrát tak úplně neplatí. Přesto, potřebuje-li někdo znát více souvislostí než je zdrávo, doporučuji před samotným čtením přečíst zdařilý doslov překladatelky Zoubkové (mimochodem: díky za odeonské doslovy!), ve kterém nejdůležitější postavy 80. a 90. let uvádí v rolích, které reálně sehrály.

Odkaz na celou recenzi: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/je-historie-mrtva-265

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(16. srpna 2012 - 23. srpna 2012)
Hodnocení: 70%

6 01.10.2012

Paní Evu Jiřičnou sleduji už několik let a nesmírně si jí vážím a obdivuji ji, nejen za její profesionalitu a umělecký um, ale také za lidskost, odvahu, zásadovost a vytrvalost. Po dočtení knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou se vše umocnilo, prohloubilo, upevnilo. Je neuvěřitelné, čím vším si v životě musela projít, od dospívání v Československu po těžké začátky v Anglii, kde se postupně vypracovala do pozice jedné z nejrespektovanějších a nejuznávanějších architektek současnosti. V oboru, který jinak bývá ryze mužskou disciplínou, jak bylo v knize mnohokrát vzpomenuto.
Jsem také nesmírně rád za osobní setkání s ní, které se mně poštěstilo letos v Ostravě. Je to nesmírně půvabná a charismatická dáma a vyzařuje z ní pokora, která tolika lidem s podobnými úspěchy chybí. Její stavby i interiéry jsou křehké, plné oceli a kovů, plné skla a tudíž světla. Ona taky taková je. Kéž by takových bylo více.
A díky všem zúčastněným za nádhernou knížku, která je skutečnou ozdobou knihovny. Nevím proč, ale ten optimismus Evy Jiřičné se nějak dokázal přenést do každé fotografie, na každou stránku. Stačí prolistovat a člověku je hned lépe. Zvláštní.
(2. dubna 2012 - 8. dubna 2012)

6 21.05.2012

Jméno George R. R. Martina se v poslední době skloňuje poměrně často, hlavně díky úspěšnému seriálu "Hra o trůny" z dílny HBO. Rozhodl jsem se tedy, že pána vyzkouším taky. Půjčil jsem si "Písně mrtvých", což byla jediná autorova knížka, kterou hlučínská knihovna disponuje.
Wow. Bylo to dobré a celé mě to příjemně překvapilo, ať už žánrová i tématická rozmanitost sbírky (všechno je to takový mix sci-fi, hororu a thrilleru), nebo samotná vyvážená kvalita příběhů. Povídka "Opíčí kůra" mi připomíná "Nekuřáky a.s." Stephena Kinga a možná jsem trochu morbidní - ale já se u ní smál, až se za břicho popadal. "Netopýři" jsou zase povedeným sci-fi hororem a vůbec nevadí, že pointu uhádnete už v půlce. "Proměna kůže", dříve publikovaná ve sborníku "Temné Vize", je pak jedna z nejlepších povídek vůbec, s perfektně dusnou atmosférou!
Zkrátka se mi to hodně líbilo a to je tak všechno, co chci říct. Snad by jen mohli do hlučínské knihovny dokoupit více autorových děl, protože kdo má pořád ty knížky kupovat?! Člověk aby o víkendu vykrádal banky, ale už ani to nestačí, ještě musíte o přestávkách po škole pašovat drogy. Hodnocení: 95%

6 21.06.2011

Velmi reprezentativní "best of" sbírka povídek britské královny zločinu. Všichni hlavní detektivové Agathy Christie - Hercule Poirot, Jane Marplová, Tommy Beresford s Pentličkou, Parker Pyne a Harley Quin, jsou v knize zastoupeni po čtyřech povídkách. Nejlepší kousky jsou samozřejmě (bez jakéhokoliv překvapení) povídky s panem Poirotem (taková Vražda v postranní ulici, to je prostě klasika), ani ostatní však příliš nezaostávají. Fanoušky autorky jistě potěší patnáctistránkový doslov Jana Zábrany, který autorčině peru rozuměl jako málokdo jiný.

6 15.04.2011

Není kouře bez ohýnku je patrně nejlepší román Agathy Christie se slečnou Marplovou. Ta se do děje dostává nezvykle pozdě a moc v knize nevystupuje (možná proto je nejlepší... :-) )

Jinak pozor na různá vydání knihy. Zatímco starší česká vydání byla překládána podle americké verze (která je krátká), teprve až české vydání z roku 2010 - vydané Knižním klubem - je přeloženo podle anglické verze (která je výrazně delší a kterou autorka upravila pro britské vydání).

Dobrodružství v temných uličkách je určitě to nejlepší, co Foglar napsal. Ve dvanácti nebo třinácti letech, kdy jsem to četl, jsem z toho byl naprosto unešený a zkoušel jsem napsat něco podobného, což se mi vlastně povedlo. Napsal jsem knihu, která se jmenovala úplně stejně a čítala zhruba 150 stran. Byl jsem na sebe strašně pyšný :)
Je to snad jediná kniha, kterou bych si od Foglara přečetl i dnes. Pamatuju si, jak mě naprosto uchvátila ta tajemná atmosféra! A svého času to taky byla nejtlustější kniha, kterou jsem kdy přečetl.

6 13.11.2010

Nejspíš nejlepší sbírka povídek, jakou Agatha vydala. Jednotlivé minipříběhy jsou od sebe velmi rozdílné a nápadité (spojitost s řeckou mytologií je naštěstí velmi volná). Po této knížce ještě doporučuju načíst "Rané případy Hercula Poirota" a "Poirotova pátraní".

6 12.11.2010

Docela zajímavá kniha, díky níž jsem trochu změnil názor na zmíněnou problematiku. Je ovšem otázkou, nakolik jsou to autorovy úvahy a postřehy. Mám pocit, že většina jsou jen elegantně přepsané texty z jiných zdrojů. Nelíbil se mi taky autorův postoj k environmentalistům: lépe řečeno to, že je všechny házel do jednoho pytle a zesměšňoval v každé závorce. Působilo to hloupě a zbytečně arogantně a povýšenecky.

Zdejší nízké hodnocení není výrazem nekvality knihy, nýbrž hodnocením Václava Klause jako člověka.

6 12.11.2010

Kříže u cesty je typická Deaverova kniha z konce prvního desetiletí tohoto století. Znatelně chybí napětí, kterým se koneckonců autor kdysi proslavil (jen vzpomeňme na nervydrásající thriller Sběratel kostí). Téma počítačů a virtuálního světa je u něj poslední dobou taky stále častější. Výsledkem je velmi průměrná detektivka, v Jefferyho kariéře jedna z nejslabších.

6 30.11.-0001

Dlouhé, temné, napínavé, bizarní, smutné, depresivní, ale i dechberoucí. Takové je zakončení putování k Temné Věži, v níž se protínají všechny světy. A tím, jak King zakončil celou ságu, mě opravdu dostal (v tom nejlepší slova smyslu). Nevěřícně jsem koukal na poslední stránku příběhu, neschopen pochopit to, proč to skončilo právě takhle. Časem jsem si ale uvědomil, že jiný konec snad ani být nemohl.

6 30.11.-0001

Bianca Bellová je dobrá spisovatelka a i její nová sbírka čtyř povídek je napsána sebejistou rukou, mám ale pocit, že by už autorce prospěla pauza a že to tempo vydat každý rok před Vánoci novou knihu je sice lákavé, který autor by se neradoval z nové knihy v tradičně solidní grafické úpravě od Peciny, ale tady v tomto případě mi už přišlo, že vařila z vody. Dobře napsáno, ale banální. Myšlenka příběhy pospojovat prostředím letištní haly je zajímavá, ale stejně tak by se kniha mohla jmenovat Vlakové kupé. O vlacích teď ale už možná nadosmrti bude psát Rudiš, takže letiště je asi v pořádku.
Lehká kniha bez jakékoliv literární ambice.

5 20.11.2023

Je to samozřejmě detektivní případ jak víno a má to klasické christieovské kontury: vražda v omezeném okruhu lidí vyšší anglické společnosti, do které jako deus ex machina vchází Hercule Poirot, aby vše vyřešil. V Posledním víkendu přichází na scénu pozdě, román začíná dlouhým entrée s pečlivě prokresleným systémem vztahů, které autorka prokládá vnitřními pochody hlavních postav. I v dalších částech knihy detektiv ustupuje a celé kapitoly jsou věnované spíše interakcím podezřelých než samotnému vyšetřování. Závěrečné vysvětlení nechybí, přijde mi ale, že není tolik podstatné. A myslím si, že po více než sto letech od vydání Záhady na zámku Styles je na čase začít číst knihy Agathy Christie i jinak než jako pouhé detektivní příběhy: jako studii doby, jako obrovskou encyklopedii chování a jako sociologickou laboratoř, ve které interagují různé třídy anglické společnosti. Mám totiž pocit, že málokterý autor či autorka měli tak dobrý pozorovací talent jako ona.

5 01.11.2023

Pravidelně se střídající vyprávění matky a dcery v rozsahem nevelkých kapitolách vytváří skvěle rytmizovaný text, do kterého se snad ani nejde nezačíst. Osobně oceňuji tu pravidelnost, díky které se kniha pohodlně čte a čtenář se v ní bez problému orientuje. Ani ne dvě stě stran textu pak zachycuje období několika desítek let života v komunistickém Lotyšsku, dobu absolutního bezčasí a diktaturu podprůměrného. Není to žádná detailně popsaná rozkošatělá rodinná sága, ale drobné vyprávění s důrazem na detaily a maličkosti, které se v životě ukázaly jako milníky a ke kterým se ženská paměť retrospektivně vrací. Mimochodem – velmi dobře je v knize zachycená společenská a politická situace v zemi, opět bez velkého historického vysvětlování, nýbrž s citem pro detail. Krásná a smutná kniha.

5 31.10.2023

Je z toho na sto honů cítit, že to napsal dědek. Jako uzavření autorova díla skoro geniální. Neříkám, že geniálně napsané, ale geniální nápad završit svá celoživotní témata tímto způsobem.
Slavnost bezvýznamnosti je román veskrze nevážný, ta nevážnost je jediný všeprostupující motiv celého textu, který neřeší ani nechce řešit nic velikého a bohatě si vystačí s občasným povzdechem starého erotomana.

5 11.02.2022