Prey komentáře u knih

Autentické? Ale prosím vás... Nudná hromádka vulgarit bez jakékoliv literární hodnoty, bez originální myšlenky, bez ladu a skladu. Takhle lobotomickej nemůže být ani náctiletej trash (hlavně že používá slovo prisma). Nejlepší na tom je název. (Čteno v překladu Běly Michálkové.)

6 15.12.2018

Dobře napsané, čtivé, smutné. Přechod od banálního k závažnému byl sice trochu vykalkulovaný a nemyslím si, že bylo nutné při postupném odhalování na Hanu naložit tolik, ale působivé to samozřejmě je. Vedlejší postavy bych ale představoval pomaleji, párkrát jsem se musel zamyslet kdo a s kým. Na maximální hodnocení to u mě není, ale určitě čtení nelituji.

6 22.11.2018

Stručné, výstižné, citlivé, nepatetické, smutné, vtipné.

6 02.05.2018

Bojím se, že život je takový, jako v knížkách Petry Soukupové. :-) Opět čtenářova smutná spokojenost.

6 14.01.2018

Pro mě bohužel hodně velké zklamání. Ano, našlo by se tam pár pětihvězdičkových částí (třeba knihovna, metro 2, plán s raketami), ale zbytek je vata. Plochý popis určitých a neurčitých obav z tunelů, chůze chůze chůze, plány, plány, plány, pár ezoterických pasáží, nezáživná politická a obchodní uspořádání stanic. Celé vyprávění je takové ukoptěné, z několika náhlých dramat se vyklube sen, jiná skončí nepravděpodobným zásahem deus ex machina. Ozáření mutanti připomínají scénář počítačové střílečky (vlastně počkat, ona z toho úspěšná hra je). Čekal jsem něco textově velkolepějšího, rozmáchlejšího. Aby to víc odpovídalo fascinujícímu námětu světové apokalypsy a uchýlení se do tak působivé stavby, jakou metro je. Dostal jsem internetovou fan fiction. Nestačilo mi to a pokračování jsou mi lhostejná. (Čteno v překladu Rudolfa Řežábka.)

6 28.12.2017

Je jedno, jestli jste hrdinové, nebo vrazi. Nebo oboje. Pokud je váš příběh, jdoucí ruku v ruce se šílenými dějinami, tak silný, že čtenář fascinovaně hltá tolik stovek stran beletristického zpracování, není co řešit. Zíral jsem, zíral. Informacemi a emocemi nacpaný literární pomník, jehož kvality musejí vidět i ti, kteří Mašínům nemohou přijít na jméno (oprávněně?). (Čteno v překladu Petry Žallmannové.)

6 05.10.2016

Možná je to tím, že v Beátině zoufalém tápání poznávám kus sebe a několik lidí, které znám, ale „Bringing Up Girls In Bohemia“ je pro mě mistrovské dílko, které si užívám snad podesáté. Nejlepší od autora. Knížka o to smutnější, čím je veselejší a lehčí na přečtení. Nebýt to Viewegh, proti kterému existuje intoušská povinnost zbrojit, viz půvabný komentář od MessiáŠe, šlo by si snadno všimnout ohromných kvalit, které text má. Baví každou větou. Nestojí na pointě. Postavy nežijí v bezmístí a bezčasí. Obsahuje několik skvělých stylistických nápadů. I ty proklínané citáty tam sedí. Stejně jako kurzíva, povzbuzující k extra vychutnání některých výrazů. Hrana možné autobiografie je obroušena na jedničku. Strukturálně to do sebe zapadá od začátku do konce. Geniálně je spojena intimní a společenská satira. Humor je zaplacen implicitnější bolestí. Autorovo alter ego se dává všanc. Co z toho, zda pozérsky nebo upřímně? Jestli je Výchova dívek v Čechách trapný kýč a patos, pak se bojím, že trapným kýčem a patosem umí být prostě život. Díky za to, že Vieweghův obrovský talent pro kreativní psaní nebyl odkázán na svolení jiného druhů narcistů než je on, těch, kteří ho prostě nemusejí jako prodejnou osobu a nesnášejí masovost. P. S. Film nenudí, ale není dobrou adaptací.

6 17.08.2016

Komentář obsahuje mírné spoilery. V tuhle chvílí 17. nejlépe hodnocená kniha v databázi. Jenže žebříčky obecně vypovídají spíš o složení publika, než o věcech samotných. :-) Samozřejmě se mi to líbilo a mohl bych dát hvězdiček víc. Je to napsané pěkně tradičně, čtivě, přístupně, mile. A ještě to podprahově servíruje takový ten hezký pocit „čtu o závažném tématu a jsem na správné straně“. Ale neměl by příběh o rasismu a sociální nerovnosti tak nějak víc bolet? Bitva s populární vůdkyní Hilly jako by vypadla z teenagerských seriálů nebo dokonce z pohádek. Hlavním dramatem jsou záchody, oblečení, koláče. Ty mají víc prostoru než střelba a lidé na dně. Černobílý svět se líbí proto, že je naivní, že nepřekvapuje a nešokuje. Že všechno hrůzné přetírá barvotiskovou lidskostí. Dodá přesně to, co od románového „souboje“ paniček a služtiček očekáváte. Laskavé vyprávění dojímá, pokud si na to potrpíte, ale mě děj o spikleneckém psaní knihy uspokojil jen částečně. Úsilí hlavních hrdinek navíc trochu postrádá pointu, protože kladné změny ve společnosti se dějí souběžně s ním, ne díky jemu. Je fajn sledovat vnitřní růst Skeeter, ten mě na tom bavil asi nejvíc, ale od „top-twenty“ titulu bych čekal, že budu žasnout, že mě nějak nakopne. To se nestalo. Ale abych nevyvolal mylný dojem, špatné to rozhodně nebylo. Příjemné čtení. (Čteno v překladu Jany Kordíkové.)

6 04.07.2016

Byl jsem vděčný za vydání s doslovem Evy Beránkové. I bez něj by šlo poznat, že se Camusovi něco hodně povedlo, ale až díky závěrečnému rozboru jsem se dozvěděl, kolik různých otázek kniha v různých lidech vzbudila. Dostala mě jednoduchost téhle novely. Beru ji jako další doložení faktu, že velká témata nepotřebují akademickou onanii (příkladem té budiž nedávno zesnulý Eco, jehož textům prostě částečně nerozumím a nemyslím si, že je to pouze mou intelektuální nedostatečností). Cizinec je důkazem, že nejlepšími přenašeči filozofických otázek a názorů jsou zdánlivě prosté a stručně odvyprávěné příběhy. Proč tedy nedám absolutně kladné hodnocení? Je to kvůli hlavnímu hrdinovi. Rozhodně nesdílím pohled na něj jako na nevinného člověka, kterého drtí zlá hloupá společnost, hájící uniformitu a konvence. To mnozí nepřijali ani u Hepnarové, reálně zoufalé vražedkyně, ale u Meursaulta na to máme přistoupit? Ne, že bych nedokázal pochopit otupělost, naopak, někdy je mi bližší, než bych si přál, ale spojuji ji s depresí, ne lidskou přirozeností, jak by mohl Camus podsouvat. Svoboda přece není synonymem vakua, zcela nulových očekávání. Existence konce ještě sama o sobě nemusí znamenat, že cesta k němu je o ničem. Na Cizinci cosi nesedí (a možná právě proto je to výjimečné dílo)... Mohla by hlavní postava být reálná? Necítí ani nic, ani dost. Není tedy ani psychopat, ani v pomyslné emocionální normě. Připusťme, že takoví lidé žijí, proč by ne. Ale proč je tak vyprázdněný někdo mladý a sociálně obratný (má zaměstnání i sexuální život)? Jasně, úspěch ještě nerovná se vnitřní naplnění. Jenže nevytvořila by pasivita, ten pohled na život jako zbytečnost a rutinu, většího asociála? Proč někdo částečně plochý, netečný, spáchá extrémní čin? Jiný komentář tady podsouvá, že komu bude svobodný hrdina připadat neuchopitelný, ba přímo nedefinovatelně odporný, ten žije v iluzorní realitě falešného štěstí a pocitu dokonalosti. Pch. Kdepak. Já, milovník dekadence i svobody, k Cizinci namítám, že zabití skoro jen tak mimochodem je dost literární konstrukt, že ve skutečnosti mají intenzivní činy intenzivní pozadí v lidech a okolnostech. Meursault víc není, než je, minimálně ve vztahu k ostatním, ale trochu i k sobě, a proto je jeho skutek projevem až příliš... konkrétním? Říkám si, jestli by Camus nedosáhl ještě zajímavějšího efektu, kdyby nechal svou postavu spáchat něco průměrnějšího a obdržet průměrnější trest. Ale to je jedno. Čtení jsem si užil. Jsem rád za každou knihu, která se nebojí říkat nepopulární věci. Pro mnoho lidí to bude nezkousnutelné, ta lhostejnost k běžně uctívaným hodnotám, ten postoj, že na ničem nezáleží. Jiné nadchne, že hlavní postava se nepřetvařuje, že necítí a nevyjadřuje něco jen proto, že se to od něj čeká. (Kult pro rebelské duše? Subjektivní pohled naivního mládí, trpitelů v uvozovkách, na Meursaulta jako na myslitele a cíťu, který je obklopen průměrností, malými lidmi, a proto je takový, jaký je?) Cizinec je navíc ještě dobře napsaný, nekomplikovaně, ale ne hloupě. Literární styl odpovídá záměrům autora. A těch možných výkladů! Kdyby kniha pro vyrovnanost odrážela i pozitivnější závěry existencialismu (osobní odpovědnost na tom činit absurdnost existence sobě i druhým snesitelnější), dal bych bez váhání pět hvězdiček. (Čteno v překladu Miloslava Žiliny.)

6 04.04.2016

Společně se Skleněným pokojen můj nejoblíbenější Mawer. Neskutečně mě baví ta forma, kdy člověk může prožívat současně dva příběhy, jeden fiktivní, druhý badatelský. Na obou liniích navíc vidím jistou nekašírovanou dojemnost a univerzální platnost, lidský úděl pachtění se za něčím, životní témata, která si vás nenápadně najdou (náhodou?), ale už vás nepustí. Vědeckých pasáží tak akorát, aby člověk mohl být fascinován, a v takové formě, aby to přesahovalo běžné vědomosti, ale nerozdrtilo zbytek knihy. Tohle dostat do ruky někdo jiný (rozmnožování trpaslíků), bylo by to směšné nebo trapné nebo strašně umělé (jo jo, má postižení, tak se stane vědcem, aby to hezky prozkoumal, jistě). Jenže Mawer má těžko popsatelný literární cit, kdy se rádi necháte manipulovat tím, jak je příběh vyšroubován a našroubován… Jo a abych nezapomněl, obdivuju první českou obálku. Nádherná práce. (Čteno v překladu Lukáše Nováka.)

6 22.12.2015

Subjektivně slabší než jiné soubory této povídkové řady.

5 23.06.2022

Víceméně povídková jednohubka, ale nic, co by zásadně zklamalo.

5 14.06.2021

Knihy Dvořákové jsou pro mě v poslední době jistotou dobrého vykreslení mezilidských vztahů. Nikdy to není úplně veselé, ale čtivé ano.

5 06.06.2020

Je bláhové vyčítat knize rozhovorů, že je knihou rozhovorů, ale něco mi tam chybělo. Možná životní příběh protagonistů shrnutý někým dalším. Nebo víc otázek na praktické fungování, ne „jen“ názory. Skvělý nápad, ale hype silnější než výsledek.

5 30.11.2019

Cynicky vtipné a v příjemném rozsahu sto stran. Jen je to bohužel samozřejmě dost smutné a vlastně se vám to nemusí chtít číst.

5 02.09.2019

Není nic ošidnějšího než hodnotit knihu, kterou vám někdo doporučil. Často chápete, proč se dotyčnému líbila a proč si myslel, že bude bavit i vás. Ale pocitově vás to mine. Vězněná mě nadchla první třetinou, pak už mi to všechno přišlo neskutečně přitažené za vlasy a plné hororových klišé. Promarněná příležitost skutečně vyděsit reálným případem.

5 19.05.2019

Oproti Bestii, kterou jsem od Dána četl jako první, kvalitativní sešup. Policajtské špičkování pořád zábavné, ale případ(y) plošší a reálie méně autentické. (Čteno v překladu Josefa Šmatláka.)

5 12.10.2018

Působivé, místy smutné, kvalitní. Ta témata jsou do jisté míry vlastně telenovelová. Jako život sám. :-) Na přeskáčku sourozenecké zápolení, úraz, věkový rozdíl partnerů, emigrace, závislost na alkoholu, nejistý otec, rozvod, výchova dětí, sňatek z rozumu, smrt, mezigenerační napětí, mindráky, setkání po letech, nenaplněné ambice, milostné vyznání, útěk z domova, rodinné zvyky, první láska... Jenže autorka je schopná podívat se na ty ohrané motivy z nitra, vyloupnout z nich skutečné emoce dětí. Těch pravých, věkem, i těch věčných, v nás dospělých. Myslím, že je to pro knihu hodně dobrá vizitka, když postavám opravdu věříte jejich motivace, rozumíte jejich myšlení, dýcháte s nimi ve společné realitě. Nemusí se vám líbit, co se jim děje, protože podprahově rozpoznáváte chytrý literární kalkul, ale stejně si odnesete velký zážitek. Na takové české knížky jsem hrdý, byť s každou ze tří povídek by šlo ještě dál pracovat. První příběh by si možná zasloužil širší časovou perspektivu, hlavního hrdinu opouštíme předčasně, druhý vybroušení přímých řečí, třetí jasnější strukturu, ve které by se čtenář rychleji zorientoval. Přesto velmi silné čtyři hvězdičky a oprávněné ocenění Magnesia Litera.

5 01.12.2016

Rozumím potřebě uměle vyrábět bestsellery, tady je v tom nakladatelství navíc jen spolupachatelem, protože Howey první kousky protlačil self-publishingem, ale můj výsledný dojem je hodně rozpačitý. A na pokračování se nechystám. Co jsem ty stovky stran vlastně četl? O světě venku to není. O samotném silu ano, ale... tak nějak málo? Na to, kolik papíru Howey pokryl, bych čekal podrobný popis, který by nevzbuzoval dojem, že se detailům raději vyhýbá. Uzavřený ekosystém by byl technologicky i sociologicky pořádný oříšek. Tak hlavně, že nám autor ve své knize popsal knihu, ve které všechny ty procesy fungování jsou, včetně historie. :-) S postavami je hlavní potíž v tom, že se skáče z jedné na druhou. Fokus vyprávění je často jinde, než by si čtenář přál, mimo nejzajímavější hrdiny a situace. Některé části se vlekly tak, že bych šel s hodnocením ještě níž, ale poslední třetina přecejen nabrala na spádu. V hlavě mi nejvíce zůstane asi ponor. Howeymu bych vzkázal, že počáteční nápad měl výborný, mrazivý, ve vysoce nosném prostředí, ale literárně mu z toho vylezlo něco, co působí jako fan-fiction. Grafomansky táhlá. Asi už se všechno píše tak trochu jako young adult, s nepříliš překvapivými postavami a jejich motivacemi, aby to šlo snadno vnutit masám a zfilmovat. Tolik stran na takovou průměrnost, kde i anotací slibovaná vlna odporu proběhne tak nějak mimochodem. (Čteno v překladu Jiřího Engliše.)

5 28.03.2016

No... Jak tohle ohodnotit, to je oříšek. Následují malé spoilery. Není to ani literatura pro děti, ani pro dospělé. Oběma skupinám tam podle mě bude něco chybět nebo přebývat. Jenže to není ani young adult, který si jako žánr žádá třeba zakomponování pořádné romance. Místy si člověk samozřejmě vybaví 1984, jen v jemnější verzi. Naivnější. (Vzpomínky si necháme, nezlikvidujeme je.) Vnímám tam i vliv Malého prince, filozofickým důrazem na nějaké hodnoty, vyjevením vlastně banálních pravd (není štěstí bez neštěstí, rozmanitost je dobrá). Nejpůsobivější je první třetina, kdy poznáváme danou společnost a tušíme, že není všechno zlato, co se třpytí. Jakmile začne vzpomínání, kniha se lehce zacyklí na úkonu předávání vzpomínek. Trochu to připomíná nadužívání Myslánky, které někteří vyčetli Rowlingové. Navíc, na to, že vzpomínky hrají podstatnou roli, je jejich přenos značně nevysvětlen. Na jednu stranu předávající vzpomínky ztrácí, na druhou jsou věčné a mohou přejít na celé společenství? Ve třetí třetině, kde by v young adult začalo velkolepé revoluční finále, Dárce vlastně zintimní a záměrně odepře jasná vyústění. Dokonce by šlo hovořit o náznaku duchovna, alegorie, což není pro dějovou knihu s hrdinou zcela uspokojivé. V průběhu čtení bych asi neváhal jít s hodnocením výš, kniha se louská pěkně a dokáže fascinovat, ale čím víc přemýšlím, co autorka ze své vize přenesla na papír, tím jsem zklamanější. Na antiutopii je svět Dárce popsaný velmi děravě, vlastně po povrchu, samozřejmě lze namítnout, že je to proto, že se držíme hlavního hrdiny, ale nepochybně by bylo zajímavé nastínění mechanismů, jakými společnost k takovému uspořádání došla, jak nakládá s fenoménem moci, kdo je architektem a hlídačem fungování, jestli existují jinak řízené nenavštěvované společnosti či dokonce „barbarská území“, atd. Nebo jsem jen nepochopil roli letadel v první kapitole? (Cizí stíhací letadlo? Zásobovací letadla odjinud?) Nevím, jestli by autorka na něco takového neměla, nebo zda zcela záměrně volila jednoduchost, aby byla kniha přístupná i dětem nebo hlavně dětem, ale vždycky považuju za problematické předávat poselství poměrně triviálně (mít rád je hezké i za cenu bolesti), když by šlo nechat hovořit více košatý fikční svět mezi řádky. Mám prostě dojem, že se z toho, co se pokusila stvořit, nakonec Lois Lowry „vylhala“ příliš snadno. (I, bez ironie, moc pěkným a objevným proslovem/doslovem, v českém vydání otištěným.) Propracování zatrhla dříve, než jí z toho mohlo vzniknout opravdu velké dílo. Ano, je to hezké, je to citlivé, je to dojemné, ale z určitého úhlu pohledu ploché, neprokreslené, nedokreslené. Dám tři hvězdičky a už to rozebírání ukončím. Ani ne dvě stě stran poměrně velkým písmem může zvládnout každý a udělat si vlastní názor. Jo a nepřímá knižní pokračování ani film ve mně důvěru nebudí, že by dokázaly Dárce vrhnout do jiného světla. I když zfilmování, soudě už jen podle upoutávky, svět knihy obohacuje. A to také o něčem svědčí, normální je, že se z knížek na plátně spíše vynechává. (Čteno v překladu Dominiky Křesťanové.)

5 05.03.2016