Prey komentáře u knih

Komentář obsahuje mírné spoilery. Budu poněkud nestručný, protože upřímný rozbor dlužím člověku, který mi knihu půjčil. Jsem mu vděčný, ale nemohu předstírat nadšení. Protože jsem Folného irskému „fuck-festu“, jiné české queer publikaci, dal tři hvězdičky, tady musím jít níž. Rád čtu o všech duhových životech, ale je rozdíl mezi pojmy text a literatura. Když si splníte jednu z mnoha ambicí a finančně se podílíte na vydání svého textu, získáte knížku, kterou ocení hlavně vaši přátelé a příznivci. Je to lidsky pochopitelné a dá se tomu fandit, ale neznamená to, že jste literát. Mnoho věcí na knize Jakuba Hübnera je špatně tak nějak roztomile, ale stejně hodně špatně. Je zvláštní vydávat autobiografii převlečenou za román, pokud jste mladým zpěvákem, který chce, aby se o něj lidé zajímali především v jiném oboru, než je psaní. Schizofrenie takového postupu tkví například v tom, že reálný koncert s písněmi k bondovkám je ve fikční kapitole popsán se všemi detaily, ale stěžejní téma nepřijetí protagonistovy orientace částí rodiny, minimálně prababičkou, je načrtnuto pouze v autorově doslovu, kde hovoří dokonce o „zatracení od mnohých blízkých lidí“! Sloh je snaživý, ale tak nějak školně, popisně a psychologicky zoufale jednoduše. Snaha obohatit věty „nápaditými“ výrazy působí směšně, domnívám se například, že erekci může nazvat „vojákem držícím stráž“ a psí oči „černými perlami“, bez další práce s těmito eufemismy, pouze spisovatel, jehož umělecké pozérství dalece převyšuje talent pro autenticitu. Tam, kde Folný dokázal úderností i vzrušit, je Hübner tápající křehotinkou. Platí to bohužel také pro dialogy, přímé řeči. Kdyby si autor nechal zinscenovat některé rozhovory, snad by pochopil, že třeba replika „Viktore, nesmírně si vážím tvý upřímnosti a toho, že ses se mnou podělil o tak důvěrnej a bolestnej příběh. Mluvit o takovejch věcech musí bejt všeobecně strašně těžký. Ale věř mi, že jen takhle se můžeš posunout dál. Je dobrý si s někým čas od času promluvit. O čemkoliv.“ obstojí jako z papíru čtený proslov nebo dopis, ovšem jako okamžitá mluvená reakce živého člověka je absolutně nevěrohodná, bez ohledu na hovorové tvary. A dalo by se pokračovat, větami jako „Vždyť už začínám bejt děsná lemra. Brouku, já fakt…“, použitím „jseš“ místo „si“ nebo „seš“, „chytnutím za pás“ místo „okolo pasu“ nebo „za pásek/opasek“, charakteristikami plnými klišé typu „nekonečně dlouhé řasy“ a „smyslně tvarované rty“. Za světlé stránky „V tónech duhového života“ považuji příběhy vedlejších postav Viktora a Eliota, které jinak ploché vyprávění obohacují. Humor se Hübnerovi podařil tehdy, když překvapuje střípky z komunity, například foot-fetišistickým vzkazem na seznamce, a když skutečnost neučesává, tedy v klubu, kde si hrdinova romantická duše odchází užít se dvěma cizinci, zatímco kamarádka obhlíží lesby „nejspíš ženská stvoření“. Bohužel jinak toho v knize víc chybí než je. Co má třeba znamenat poznámka matky (podivně v hrdinově perspektivě označované také křestním jménem Eva) o návštěvách psychiatra se synem na straně 117? Proč se o tom nedozvíme nic dalšího, když chtěl Hübner vyprávět o zmatku provázejícím sebepoznání a sebeuvědomění? To za více signifikantní považoval třeba deníčkový popis prvního letu?! A konečně, z finálních vět o novinovém titulku nás má zamrazit, přestože snaha vtěsnat na závěr ryze osobního příběhu obecné aktivistické hledisko působí jako pěst na oko? Je fajn číst si o lepších i horších vztazích, v kouscích děje se třeba někdo najde, sympatické je pojmenování nesnadnosti sžití se s někým (přátelé partnera, některé jeho zvyky), ale celkově… „V tónech duhového života“ je víc zhmotnění nápadu (zdráhám se výsledku říkat zhmotnění snu) jistého Jakuba Hübnera, než kniha, která by se mohla stát kultem mimo jeho nejoddanější fanoušky. Ale zase za každý český queer pokus dík, to ne že ne. :-)

4 22.06.2016

Asi zde budu ukamenován, ale zastávám názor, že ani krásná literatura nemůže úplně rezignovat na fakt, že partnerovi, čtenáři, se chodí alespoň částečně vstříc. A to srozumitelností jazyka prózy, systematickou strukturou, ne ohozením papíru impresemi bez ladu a skladu. S autorkou jsem viděl pořad 13. komnata, samozřejmě mnou pohnul její osud a její osobnost, ale tohle je změť. Knihy, které jsem nedočetl, protože se mi velmi nelíbily, hodnotím jednou hvězdičkou. (Viz můj profil.) Takže ani tahle nemůže být výjimkou, ale jsem rád, že své čtenáře, podle hodnocení ostatních, Hana našla. Ti ať berou můj názor jako čistě subjektivní.

4 30.12.2015

Tomu nejzajímavějšímu, otázce, jestli jsme lidsko-právními výdobytky a sociálním státem neztratili víc, než jsme získali, a nepřišli o to nejcennější, o soudržnost rodiny, založené na rozdílném předurčení muže a ženy, se bohužel kniha věnuje jen v pár roztroušených odstavcích. Přitom ta reflexe, že ženy nejvíc odevzdávají venku, zatímco domov trpí, je vhodná k velkému zamyšlení, stejně jako fakt, že jsme si za chybnou modlu a hodnotu určili nezávislost, abychom pak trpěli samotou. Skutečnost, že k návratu víry jako řádu nemusejí vést vznešené spirituální důvody, ale prostý fakt, mít se světsky lépe, v přízemnostech, že podvolení rovná se výhra a spokojenost, to všechno je vynikající houellebecqovskou provokací. Jenže co se zbytkem knihy? Reálie francouzské politiky a médií ocení hlavně ten, kdo je zná lépe než z dálky, a to platí i o dílech analyzovaných literátů. Myslím, že to téma měl Michel uchopit trochu jinak, Podvolení bohužel osobně neřadím k jeho nejlepším knihám. (Čteno v překladu Alana Beguivina.)

4 29.12.2015

Napínavé, lidské a napsané tak, aby to bylo maximálně přístupné všem, ale ne hloupé. Jedna z knížek, ke kterým se rád vracím, a třeba někdy dají v češtině také film z roku 1978. Citát: „Chci se svým životem naložit velkoryse!“ (Čteno v překladu Jaroslavy Moserové-Davidové.)

4 26.12.2015

Cunningham se tematicky i formou trochu opakuje. Všechny motivy už prozkoumal v předchozích knihách. A raději bych jeho úžasný jazyk chtěl někdy číst vztažený k historii a prvoplánovějším velkým osudům a událostem, než k současnosti, zdánlivé obyčejnosti, všednosti, a třeba drogám, ale dokud umí věty, jejichž přiléhavost na žití, lidské emoce a rozpolcenost je tak dokonalá a neotřelá, že zůstanu chvíli zírat na stránku, odpustím mu vše. / „...hněv namířený proti pomíjivosti světa, proti jeho srdceryvné kráse, která neustále naráží na vědomí, že všechno nám bude odňato; smíme spatřit zázraky, ale vždy s připomínkou, že nám nepatří...“ / „...když po probuzení stojí v Tylerově objetí, nikdy nic neříká; buď ví, nebo vycítí, že hovor by je přenesl do jiného dne, že už by byli jen dva milenci, kteří si povídají – brzo k tomu dojde, ale to už nebude tohle časně ranní sevření; nebude to tohle intermezzo společného míru, ten naprostý klid, v němž ještě mohou objímat a být objímáni, v němž mohou stát spolu beze slova, v přetrvávajícím tichu, jen oni dva, dosud ještě živí...“ / „...málokdy je cíl tam, kde ho čekáme, není to tak? Může se zdát, že se naše naděje nevyplnily, pravděpodobnější ale je, že doufáme v nesprávné věci...“ / (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.)

4 25.12.2015

Bavil jsem se, ale – má to hodně ale. Sžíravá kritika vypravěčky a doufání v Mistrovu smrt jsou až tak tvrdé, že působí od Viewegha falešně, i když změna jeho pohledu na vlastní život může být skutečná. Chybí mi jemnější smutek a drobnokresba některých pasáží Výchovy dívek v Čechách, Vybíjené nebo Andělů všedního dne, tohle je vulgární sitcom, krátký rychlý instantní humor trefných vyjádření. (Což nic nemění na tom, že jsem rád, že opět trefná vyjádření zvládá.) Manželka jako by ani nebyla jednou z hlavních postav, jak málo jí vidíme do myšlenek. Cítím v tom trošku vyprchání ambicí a vytrvalosti, vzal téma, ke kterému se vyjádřil mnohokrát, a narouboval ho na Biomanželku. Jeho osobní otevřenost by byla údernější, kdyby všechno už před vydáním nepřežvýkal stokrát bulvár. Nejhorší je, že umět psát jako on, dělám to stejně, pár měsíců práce na celoroční výdělek, běžící pás. Zvlášť v životní situaci, kdy je rád, že je rád. Ale je to škoda. Nemůžu se zbavit dojmu, že by na vyšší umění měl.

4 22.12.2015

Takový young adult pro milovníky nostalgie po osmdesátkách a prvních počítačových hrách. Ale fakt, že ta nostalgie funguje i na někoho, kdo dobu oněch her a filmů nezažil, svědčí o tom, jak se kniha povedla. Funkční svět (trochu Matrix, trochu Hunger Games, trochu Star Wars, hodně RPG a Warcraft), dobré postavy, nespoutaná fantazie. A uzavřený příběh, naštěstí. Nadprůměrně dobré. Pár skrytých postřehů k dnešní době a posunu světa do online režimu dokonce mrazivě výborných. (Čteno v překladu Nadi Funiokové.)

4 15.12.2015

„To ona se snaží vysvětlovat. Ona se odmítá smířit s tím, že existuje něco, co jeden člověk druhému nemůže říct.“ Nemůže, nebo (i) neumí? Protože Cunningham to umí… Ze Dne si můžete odnést dojem, že na lidech a jejich pocitech záleží. Že záleží i na vás a vašich pocitech. A to je bez ohledu na kulisy asi to nejsilnější poselství, které vám někdo talentovaný může předat. Moderní prostředí (kvůli kterému nemůžu milovat třeba Sněhovou královnu stejně jako Hodiny) mě tentokrát vůbec nerušilo. Díky, Michaeli. „Milujeme jeden druhého, protože nedokážeme skutečně milovat sami sebe. Jsme na sobě navzájem závislí, protože se nemůžeme spoléhat na sebe samé.“ (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.) P. S. Obálka prvního českého vydání? Ale ne… :-(

3 05.01.2025

Kniha zachycuje dospívání kolem revoluce, ale hlavně se jedná o další z řady beletristických studií špatně fungujících rodin. A těch je nějak moc (těch rodin i těch knih).

3 15.01.2024

Kombinace autentického vyprávění a odborných statí knize literárně ublížila, i když rozumím záměru dát slovo expertům, nepsat román. A bohužel se musím přiznat, že by mě velmi zajímal pohled druhé strany - nechci se dopouštět sekundární viktimizace, ale celý projekt Klubovny naděje, kde nechybí "dobročinný e-shop", např. s "povzbuzujícími kartami Nadějkami" za 333 Kč, mi příliš zavání marketingem.

3 26.12.2023

Tak samozřejmě, protože jsem Karikovi u knih Propast a Smršť „doporučil“ námět víc propracovat, rozkošatět do velkého románu, udělal mi naschvál a přinesl knihu zcela rozdrobenou, složenou z kratších textů. :) Že jednotlivé povídky mají souvislost, to si samozřejmě všimnete, ale celkový dojem to nepovyšuje. V hlavě utkví především pár vynikajících scén (partnerská konfrontace na horském jezeře, trojice v kabině lanovky, průzkum podzemních anomálií při stavbě tunelu), ale jinak je to kniha značně zacyklená a fragmentovaná. (Čteno v překladu Jiřího Popioleka.)

3 21.02.2023

Spíš pro fandy Houellebecqa než náhodné kolemjdoucí, ale opět několik hřebíčků na hlavičku. Třeba ten rozbor oslav. :) Novelka Lanzarote je pak zajímavým předvojem mého oblíbeného románu Platforma.

3 01.11.2021

Přilepit starou divadelní hru k novým povídkám, aby vůbec mohla vzniknout kniha za 299 Kč, to napovídá mnohé. No a k povídkám - Viewegh už se vůbec nepokouší hledat témata. To, co přežvýkal, žvýká znovu a znovu. Buď se změnil on, nebo já, nebo oba, ale pád literární zručnosti (kterou disponoval i jako prodejný autor) pokračuje.

3 03.05.2021

Chápu, že každá jinakost si zaslouží svůj literární kánon, ale... Není to moc dobře vymyšlené a napsané, spíš pozitivní za každou cenu.

3 06.12.2020

Hodně, hodně zajímavé. Dějově to chvílemi přešlapuje na místě, ale jen tak mimochodem je tam vetknuta spousta zajímavých myšlenek o zákonitostech v našich životech. Svým způsobem se jedná o obhajobu humanitních věd (s přesahem do parapsychologie), která musí zůstat ležet v hlavě i zcela racionálním jedincům... Na český román výjimečný počin.

3 30.07.2020

Plně chápu, proč Tučková nežije život one-trick-pony, chrličky románů, a věnuje se i kurátorství, dramatu, historii, překladům, mateřství… (Kde jinde přicházet na nosné náměty?) Jenže právě proto jsem se s Fabrikou hodně dlouho trápil. Je to takový kočkopes mezi beletrií a naučnou literaturou, hodně fragmentovaný příběh, spíše katalog výstavy s přiznanou fabulací scén. Sešít to jinak, asi by to bylo ještě méně věrné skutečnosti, ale látka by to byla hladší, příjemnější, nositelnější. :-) Těším se na další román, snad se 9 let po Žítkovských bohyních konečně dočkáme.

3 28.06.2020

Výborná badatelská práce, ale místy vám dojde, že tolik ani znát nepotřebujete. A že Foglar má právo vás v nesmrtelných knihách příjemně vodit za nos.

3 02.09.2019

Cenný popis pracovních míst z první ruky a připomínka, že zdaleka ne všichni se máme alespoň trochu dobře.

3 25.04.2019

Karika má na spisovatele z našeho regionu neobvykle silný žánrový tah na branku, až se nabízí otázka, jestli nakonec v cizině opravdu neuspěje. Být kniha v angličtině a mít za sebou mezinárodní marketing, tak splňuje všechno, co se od současných thrillerů a hororů žádá, od rychlého startu napětí, přes vršení drsných nehod a psychologických provázaností, až po finální twist. Opravdu čekáte, co z toho vyleze. A opravdu jste na pár hodin jinde, ve světě knihy. Plus jsem ocenil fakt, jak cynicky jsou tam vpašována negativa tvůrčí procese (poslouchání mnoha názorů na vaši práci). Tak jeden názor přidávám: velmi kvalitní spotřební titul, kterému hodnocení snižuji za to, jak se podobá jiným hororům, kde někomu straší v bedně. Holt už to není kniha typu Trhliny, s mimořádným geniem loci. Ale jako (lehce brutální) oddechovka moc fajn. (Čteno v překladu Jiřího Popioleka.)

3 20.01.2019

Komentář obsahuje mírné spoilery. Ve srovnání s Trhlinou, kterou jsem četl jako první, trošku slabší. Ne atmosférou nebo čtivostí, oboje stále na jedničku (mráz!), ale spíš použitím lacinějších horrorových prvků (bulvičky, zoubečky, nehtíčky, kůžičky). Mrzelo mě, že se nekonal víc sci-fi závěr (mimozemská inteligence, která si s námi hraje), tentokrát se přímo nabízel („U Alice zahlédnu něco cizího, tak cizího, že mi i krátký pohled popálí mysl.“) a vyděsil by mě víc, než ďoura do nespecifikovaného kamsi, vysílající nekonečno podob hrůzy. Ale stejně hrozně fajn napínák, který mě v dosavadním množství baví víc než takový King… (Čteno v překladu Roberta Pilcha.)

3 02.01.2019