PrincaListicka komentáře u knih

- Posloucháno jako audiokniha -

Řbitov zviřátek je svojí myšlenkou mnohem obsáhlejší, než-li se na první pohled může zdát. Je příběhem o životě a o smrti. Je příběhem o největší bolesti a největším zlu, jaké jen může být. Zlo má své jméno, je to zoufalství a stesk. Stephen King udělal přesně to, co umí nejlépe. Detailní popisy postav, jejich myšlenek a samotné psychologie. Dokázal nastínit dokonalou idylku maloměsta, která skrývá nejděsivější lidská tajemství a bolesti. Rodina, láska, smrt a strach.
 
Můj zážitek byl umocněn díky poslechu audioknihy, kterou na náš trh přineslo vydavatelství OneHotBook. Audioknihou nás provází Vasil Fridrich, Jan Vlasák a Klára Suchá. Režie se pak ujal Hynek Pekárek. Zkušenosti jednotlivých interpretů jsou více než bohaté, a právě proto jsem měl veliká očekávání. Bylo naplněno? Připadá mi, jako bych se opakoval, ale OneHotBook opět vybral naprosto skvěle obsazený tým. Nebyla minuta, která by byla poslechem nepříjemná. Napětí, beznaděj, ale i radost a štěstí je dávkováno s přesností na vteřiny. Pomyslný klobouk smekám.

14 15.12.2022

Autorka před Smrdutým kojotem vydala svou prvotinu jménem Bedny - zabít sráče! kterou již doma mám, a tak jsem věděla, že i Kojot bude naprosto fantasticky graficky vyladěný kousek. Všechny ilustrace si vytváří sama a často se inspiruje různými herci, což se mi ohromně líbí. Celý text knihy je protkaný komiksovými skeči, obrázky umocňujícími děj (třeba výstřely nebo zápalné láhve) a dalšími krásnými ilustracemi.

Zkraje jsem se trošku obávala westernového prostředí, nakonec jsem ale zjistila, že to byla ta nejlepší možná volba. Tahle knížka je prostě...neuvěřitelná. Nemám slov. Nedokážu najít slova a dát dohromady věty, které by dostatečně vyjádřily, jak moc jsem si tenhle příběh zamilovala.

Hlavních postav příběhu je několik, jejich pohledy se v knize po kapitolách střídají.

Máme tu Smrdutého kojota - proslulého lovce zločinců a odměn, který nezná slitování. Když byl mladší, nechvalně proslulý bandita jménem Redburn mu zabil prarodiče, a proto pomstu tomuhle zloduchovi přijal za své životní poslání.

Dále je tu Winton - mladý starosta městečka Marsland, na kterého se vykašlala manželka, a který bez vlastního přičinění přišel o vše, co měl. Možná by se s tím lépe srovnal, kdyby nebyl takový cíťa, ale to už k němu prostě patří. A i přes to má své tajné neřesti.

Redburn, zlý a bezcitný bandita. Nebo že by to snad bylo jinak? Jaké cíle vlastně sleduje? Jaký je jeho osud? Proč se stal tím, kým je? I to všechno se zde dozvíme.

A nesmím zapomenout ani na Xenii, manželku starosty, která si drží pod palcem celý Sodville. Má své tajné úmysly a choutky, nad kterými by se spousta lidí pozastavila. A přesto je to neuvěřitelně obětavá osoba.

Úžasných postav je v celé knížce mnohem víc, ale o těch už nic prozrazovat nebudu. Představte si tedy, že vezměte všechny výše zmíněné "hrdiny," zasadíte je do westernového prostředí konce devatenáctého století, a nenápadně zamotáte nitky jejich osudů. Co z toho asi tak může vzniknout? To a nic míň se dozvíte, pokud si přečtěte Smrdutého kojota. A to ani nemluvím o tom, že se kniha odehrává v Bamberice, konkrétně ve státech jako například Nebeska či Sextas.

Ano, příběh je na první pohled dost drsný, kombinuje vulgarismy s násilím, prvky BDSM, absurdity a LGBT. Ale všechno to spolu naprosto perfektně funguje, příběh plyne bez jakýchkoliv komplikací, nic nepůsobí nepatřičně, a i když vám občas nad některými dějovými zvraty, kterých vážně není málo, zůstane rozum stát, budete chtít víc. A budete se celou dobu modlit, aby to právě s tou vaší oblíbenou postavou dopadlo dobře. Jen tak mimochodem - je to jedna z mála knížek, u kterých nedokážu říct, jaká je moje nejoblíbenější postava, protože je zbožňuju všechny.

A věřte mi, když říkám, že i navzdory všem vulgaritám a násilí pro mě tenhle příběh byl jedním z největších romantických dojáků, které jsem kdy četla. Na konci jsem bulela jako želva. Opravdu před autorkou smekám. Naprosto mi vyrazila dech, a já už se přistihuji při tom, jak do knížky znovu a znovu nakukuju a připomínám si své oblíbené scény.

11 02.08.2022

*Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství Audioteka*

Hlavní hrdinkou příběhu je čarodějka Henika, která díky velké souhře náhod získá schopnosti a vědomosti umožňující jí stát se léčitelkou. Když se jí podaří vymanit se z vlivu své autoritářské matky, vydává se hledat své místo ve světě a především pomáhat lidem.
Děj je vyprávěn prostřednictvím povídek a kratších meziher, které nám postupně dovolují poodhalit, v jakém světě vlastně Henika žije, jaké politické pletky ovlivňují životy jeho lidu a kdo mu vládne. Jako skládačku si dáváme dohromady léčitelčin život, její touhy, pohnutky a především ty nejdůležitější události, které formovaly její život.
Po boku Henice věrně stojí její klisna Potvora, která podezřele nesnáší muže, a také jedna zvláštní neposedná Straka, která skrývá mnohá tajemství. A právě tato tajemství budou mít zásadní vliv na život naší hlavní hrdinky. Jaký, ptáte se? Abyste se to dozvěděli, budete si muset knihu přečíst.

Vzhledem ke struktuře knihy se děj o něco hůře shrnuje, jelikož se jedná o několik relativně nezávislých příběhů, které spolu ale mají volnější souvislost.
Asi nejvíce se mi líbila kapitola s názvem Pláňata, která vyprávěla o tom, kterak se Henika, ač nerada, vypravila pomoci jednotce dětských vojáků s prapodivným posláním. Patřila pro mě k těm nejemotivnějším a hodně jsem ji prožívala.
Skvělá byla také kapitola jménem Splacené dluhy o městě, které na první pohled vypadá jako z obrázku. Všude je čisto, hojnost a veselí. Až na jeden háček - nikdo ho nesmí opustit.
V neposlední řadě zmíním také Jinou cestu, vyprávějící příběh o řádu statečných, který vychovává vojáky, ale který také možná není tak čestný, jak se na první pohled může zdát.

Nerada přirovnávám knihy k jiným dílům, tady si to ale neodpustím. Paní autorka se nijak netají tím, že je milovníci Zaklínače, a že její kniha bývá označována jako "Zaklínač v sukni." Byla jsem zvědavá, jak moc pravdivé toto označení bude. Zaklínač je pro mě středeční záležitostí už asi 8 let a pokaždé, když ho čtu nebo hraju, mám pocit, jako bych byla zase doma. A stejný pocit jsem měla i u Zpěvu straky. Ne snad proto, že by autorka kopírovala či napodobovala, nebyla originální, ale proto, že se jí tak perfektně podařilo vystihnout onu hořkosladkou atmosféru téhle polské ságy. A ne, Zpěv straky není žádná slaďárna, i tady najdete spoustu násilí, drsných i smutných scén. Autorka nic nezjemňuje, nesnaží se, aby každý příběh za každou cenu měl dobrý konec. A to se mi vážně líbí.

Henika není ani zdaleka hrdinka v pravém slova smyslu. Nesnaží se zachránit nebo změnit svět, není všemocná a neporazitelná, nenechá se sebou zametat. Má své vlastní záměry, které sleduje. Občas jedná ve svém vlastním zájmu na úkor druhých. Někdy využije situace, aby z ní něco měla. Netouží po slávě ani bohatství, chce jen žít svůj obyčejný život a pomáhat. Její život je bohužel poznamenaný vlivem její matky, která s ní jednala opravdu otřesným způsobem, šikanovala ji a ponižovala. Toto vše z ní dělá velmi lidskou postavu.

Co se týče audioknižního zpracování, Kateřina Mendlová Jírů se ho zhostila opravdu se ctí. Její hlas je velmi příjemný, lahodí uchu, je až uklidňující. Jediné co mě trochu mrzelo a zaráželo bylo to, že ve chvílích, kdy například některá z postav šeptala, křičela nebo vyjadřovala nějakou emoci, paní Jírů svůj hlas příliš neupravila vzhledem k této skutečnosti a emoce tak trochu "vyšuměly" do prázdna.

Jediné, co vnímám jako menší nevýhodu této knihy je to, že slouží spíše jako úvod pro další, větší příběh, a ačkoliv v jednotlivých mezihrách i samotných povídkách dostáváme indicie týkající se tohoto většího příběhu, je jasné, že se děj tímto směrem rozeběhne až v dalším díle.

Knihu mohu jedině doporučit všem milovníkům fantasy, kteří chtějí nepřikrášlený svět, dospělou, realistickou hrdinku a nevyžadují dobré konce za každou cenu. Za mě se rozhodně řadí mezi jednu z nejlepších českých fantasy. Nesmírně se těším, co dalšího si pro nás paní Beranová připraví.

9 13.01.2023

Knihu jsem poslouchala v audioverzi namluvené Andreou Elsnerovou.

I když jsem velkou milovnicí klasické literatury, musím přiznat, že Malé ženy se ke mě dostaly poprvé až teď. Neviděla jsem ani jedno filmové zpracování a neměla jsem tedy žádným způsobem zkreslené představy o postavách a ději. Důležité je také podotknout, že dobrodružství Malých žen občas bývají vydávána ve dvou svazcích s názvy Malé ženy a Dobré manželky. V audioknize se nám naštěstí dostává obou.

Nejprve musím smeknout před výkonem paní Elsnerové. Byla naprosto famózní! Musím říci, že jsem za svůj život audioknih mnoho neslyšela, avšak obvykle se na samotném vyprávění a ztvárnění postav podílelo vícero osob. Proto jsem se trochu obávala, zda nebude jeden hlas pro asi 10 hlavnějších postav příliš málo. Obávala jsem se, že se budu ztrácet v tom, kdo zrovna mluví a co se děje. Nic takového se ale nekonalo! Paní Elsnerová naprosto neuvěřitelně pracovala se svým hlasem a dokázala vtisknout osobité charaktery všem postavám tak dokonale, že jsem vždy poznala, kdo mluví. Dokázala se poprat i s postarším německým profesorem, a to už je co říct! Skutečně musím říct, že po stránce poslechové je audiokniha dokonalá.

Co se týče příběhu, dostala jsem přesně to, co jsem očekávala. Což ovšem nutně nemusí být ani dobré, ani špatné. Musím se přiznat, že zkraje jsem s příběhem maličko bojovala. Po pár kapitolách jsem si potřebovala dát pauzu, protože některé pasáže mě lehounce nudily. Občas se dlouho nic záživného nedělo, každopádně čím víc jsem se blížila ke konci, tím více se stupňovalo napětí, a já netrpělivě vyčkávala, kdo s kým skončí a jestli přijde slovutný šťastný konec.
Jistě, text je protkán nejrůznějšími mravokárnými poznámkami a doporučeními, jak by se měla správná mladá dáma či mladý muž chovat. Nicméně myslím, že na svou dobu byl text velice pokrokový a necítila jsem z něj nic negativního. Chápu, že ne každý by se mnou nejspíš souhlasil, protože jsem četla hodnocení, ve kterých se čtenářky pohoršovaly nad tím, jak příšerné názory autorka má a jak pokrouceně vnímá ženy. Tehdy tomu tak ovšem skutečně bylo a nemůžeme přeci od klasických děl očekávat současné myšlenky. Navíc já sama sebe považuji za člověka s poněkud starou, tradiční duší, a tedy jsem si ve spoustě situací skutečně libovala.

Rozhodně od příběhu nečekejte žádnou akci ani přehnané zvraty, i když i takové se zde čas od času dají najít. Přiznávám, že jsem si u poslechu dokonce i párkrát pobrečela, protože i když jsem to tak úplně nečekala, postavy mi přirostly k srdci a já smutnila nad jejich neštěstím a dojímala se nad jejich úspěchy. Velmi se mi také líbí, že děvčata pochází z chudé rodiny, a tedy se často dostávají do situací, které si bohaté hrdinky některých jiných příběhů neumí ani představit. Myslím, že příběh perfektně vykresluje tehdejší dobu a zvyklosti.

Malé ženy bych tedy doporučila každé romantické duši, která je ochotna přijmout, že se jedná o již více než 150 let starý příběh zaměřující se především na strasti a slasti běžného maloměstského života.

9 20.09.2022

Lidstvo je od svého počátku hnáno touhou poznávat, objevovat, prozkoumávat a dobývat. Začali jsme objevovat pevninu, poté moře a nakonec vesmír. H. P. Lovecraft si zvolil pevninu a vydal se ve stopách Shackeltona, Amundsena, Scotta či Byrda.

Píše se září roku 1930, v přístavu kotví dvě lodě první z nich Miskatonic a druhá Arkham. Zásoby, technika, potraviny, psi a lidé jsou již naloděni. Je čas vyplout. Po náročné plavbě, při které posádka čelí nepřízni počasí, lodě zakotví 25. ledna 1931 u Rossova ostrova.

Dvacet mužů a padesát pět aljašských psů se společně s další technikou, vybavením a zásobami vylodí na pevnině. Expedice vedená profesory Peabodiem, Lakeem, Atwoodem a vypravěčem Dyerem může konečně začít. Zprvu jde vše hladce. Pak nastane velký objev. Prekambrická břidlice nese stopy po zvláštním organismu. Následuje cesta ne sever hnaná posedlostí a šílenstvím.

Je-li někdo schopen alespoň částečně pochopit mysl H. P. Lovecrafta, pak je to Gó Tanabe. Jeho kresby vás vás přiměje vnímat kymácející se loď zmítanou nárazy mohutných vln. Ucítíte bičující ledovou vodu a pnutí svalů při skasávání plachet, stejně jako pach uhlí a strojovny při přechodu na parní pohon.

Kresby vás uchvátí propracovaností do nejmenších detailů. Zároveň, je-li to třeba, jsou nejasné, neurčité a tajemné. Krásné a děsivé zároveň

Gó Tanabe uchopil Lovecraftovy představy a převedl je do obrazů, které jsou zhmotněním fantazie každého čtenáře H. P. L.

Úchvatná obálka s celoplošnou stříbrnou ilustrací je onou pomyslnou třešničkou na dortu. V horách šílenství si zaslouží čestné místo v knihovně nejen pro svůj příběh, ale nyní i pro perfektní manga zpracování a svou obálku.

8 05.07.2023

Formánek je vlastně hrozný smolař - je velmi chytrý, rád čte, je hbitý a rychlý, ale všichni v něm vidí jen slabocha a bábovku. Oblíbila jsem si ho od samého začátku a fandila jsem mu až do konce. Bylo skvělé sledovat jeho psychologický vývoj, který byl velmi intenzivní.
Madam byla už tak trochu očekávanou postavou, protože podobná dáma se objevuje i ve Smrdutém Kojotovi a Bednách. O to víc jsem se těšila, jak ji autorka pojme tentokrát. Jen se tedy přiznám, že jsem trochu doufala, že její příběh skončí jinak. Na druhou stranu je skvělé, že ačkoliv Rosana ráda tento typ postavy používá, dokáže pro ně vytvářet odlišné osudy.

Zároveň jsem si velmi oblíbila Murii a všechny obludky, doufala jsem, že to s nimi dopadne dobře. Je skvělé, že taky jednou někdo udělal z oblud ty "dobré" a z lidí ty "špatné." Víc ale prozrazovat nebudu.

Stejně jako své předchozí knihy, i tento příběh Rosana doplnila vlastními ilustracemi převážně komiksového ražení. Text se s komiksem plynule doplňuje, což přispívá k rychlému spádu událostí a stránky vám mizí pod rukama, ani nevíte jak. Rosanin styl kreseb je velice osobitý a nezaměnitelný. Je možné, že ne každému se trefí do noty, nicméně já jsem mu po přečtení Smrdutého kojota naprosto propadla a těším se, až si konečně přečtu i autorčinu třetí knihu Bedny.

I v Murii je text rozdělený do jisté formy deníkových zápisů s daty a místy. Jednotlivé postavy mají v textu přiřazené barvy, které vám umožní lépe se orientovat v ději. Zároveň je text doplněn ilustrovanými citoslovci a prošpikován zajímavými jmény.
Zkrátka a dobře je to prostě chuťovka pro fanoušky tak trochu černého, tak trochu morbidního humoru a lehce netradičních postelových praktik, které se samozřejmě objevují i tady.

Závěr knihy je poměrně překvapivý, tedy alespoň pro mě byl, a moc jsem si ho užila. Možná má hodnocení autorčiných knih mohou na první pohled vypadat příliš pozitivně, ale z mého pohledu je prostě jinak hodnotit nejde. Buď vám Rosanin styl sedne a budete její knihy milovat, nebo je otevřete, řekněte si "Co to sakra je?" a zase je zavřete. Já je však nemohu dostatečně doporučit.

8 06.02.2023

Červi v hlavě jsou antologií dvanácti povídek. Můžeme si přečíst povídky Karin Novotné, Kristýny Lyach, Jarky Pelikánové a Jiřího Koreše. Prostou matematikou máme čtyři autory, přičemž každému náleží tři povídky. Tak a teď před námi leží Gordický uzel. Jak pojmout hodnocení? Zaměřit se na autory či jen na povídky? Porovnat jejich styl? Pokoušel jsem se rozebrat každý příběh, nakonec jsem se ale rozhodl vybrat tu nejlepší povídku od každého z autorů a něco vám o ní povědět. Samotný výběr byl ovšem obzvláště těžký.
 
Karin Novotnou zastupují tři povídky - Houpací křeslo, Našeptávač a Nekoukej se ven. V Karinině případě jsem se rozhodl pro povídku Našeptávač. Povídka vypráví o Janě, mladé slečně s velice bujnou fantazií, jíž využívá k psaní knih. Jednou, když čerpá inspiraci, potká cestou podivnou postavu, která ji nepřestane pronásledovat do samotného konce. Příběh nádherně využívá, i na těch pár stranách, práci s napětím, očekáváním a strachem. Občas se naskytne chvíle, kdy se zasmějete, ale ruku na srdce není jich mnoho. Povídka splňuje vše, co očekávám od žánru hororu, v tomto případě spíše psychologicky zaměřeného.
 
Kristýnu Lyach reprezentují Jen přes jeho mrtvolu, Ta druhá a Tvořitel. Myslím, že jen těsně zvítězila povídka Ta druhá, která vypráví příběh 30leté ženy s lehkou oblibou v alkoholu. Jednoho dne ovšem dávku ginu neodhadne a začne slyšet v hlavě podivné hlasy a v zrcadle vidět podivné obrazy. Neutichnou ani po řádném vystřízlivění. Nejde je umlčet. Hřích Kaina se dere napovrch. Jsem fanouškem psychologického hororu, který je zde doveden k pocitu šílenství.
 
Následují povídky Jarky Pelikánové, jedná se o Dům na konci vesnice, Márnici a Výzkumná činnost, která se mi líbila nejvíce. Je totiž tím typem hororu, ze kterého se vám udělá špatně. Krutost a surovost čpící z povídky je přímo hmatatelná. Postavy jsou skvěle napsané, hlavně se mi líbí vrchní sestra a samozřejmě Kristýna. Tyhle ženy si nechcete rozhněvat, nikdy. Z představy… ne, to už vám říci nemohu.
 
A zbývá už jen Jiří Kořeš, který napsal povídky Návštěva, Prosím potichoučku a Statek. Rozhodně nejlepší povídkou je Prosím potichoučku, která vypráví příběh puberťačky Evy žijící na samotě u lesa. Den co den musí docházet řádný kus cesty na autobus, cesta i čekání jsou úmorné. A co teprve když nefungují sluchátka. Jedinou společnicí cestou v autobuse se jí tak stane dáma v červeném klobouku. Příběh plyne tak krásně líně, až si říkáte, že se vlastně nemůže nic stát. Říkáte si, že nikdy neskončí…Dokud nedojde klidu.

Přestože je každý autor antologie odlišný, jedno mají společné, a to zvládnutí řemesla. V rozsahu několika málo stran je těžké zaujmout čtenáře, proniknout do charakterů postav, ale všichni tento úkol splnili. Neřeknu vám, kterého autora mám nejraději. Každý jeden autor předstoupil se třemi povídkami tak odlišných subžánrů, že je ani nemohu hodnotit mezi sebou. Předstoupili před nás a nyní čekají na usnesení poroty - čtenářů. Strana obhajoby má ovšem silné argumenty - rozsah povídek, protože čtenář bude chtít více, mistrně provedené ilustrace, doslova z nich mrazí. Jak porota rozhodne?

Můj verdikt je prostý, vinni v plném rozsahu. Vinni v budování napětí, strachu, znechucení a zábavy. Nicméně je dobré míti tvorbu Karin, Kristýny, Jarky a Jirky v hledáčku a sledovat co dalšího nám, snad brzy, naservírují.

8 30.01.2023

Nikdy neříkej nikdy. Tak by se nejlépe dal charakterizovat počin v podobě jedné z nejlepších mang, které kdy vyšly. V první řadě si musíme ujasnit, že OP není žádnou novinkou, neb vychází od 22. června roku 1997. Dovolím si zdůraznit slovo vychází, protože příběh dosud není uzavřen. Nyní se ale pojďme věnovat příběhu.

Hlavní hrdina, pirátský chlapec jménem Monkey D. Luffy, odmalička poslouchal zvěsti o pokladu, který za sebou zanechal zesnulý král pirátů. Není tedy divu, že touha získat toto bohatství a hlavně titul "král pirátů" v Luffym hluboce zakořenila. Snaží se stát členem posádky Rudovlasého Shankse, jenže je neustále odmítán, což ho namíchne. Jednoho dne se rozhodne ukořistit Shanksův lup - Ďáblovo ovoce, jehož pozřením získá výjimečnou schopnost - stane se gumovým. Od té doby dokáže tělo jakkoliv ohýbat, natahovat a dokonce je imunní i vůči pirátským kulkám. To zní vážně super, že? Jenže ten, kdo ho sní, zároveň už nikdy nebude moci plavat a půjde ke dnu jako kotva. Dá se říci, že je to takový danajský dar, obzvláště pro piráta.

Víc vám toho o příběhu zatím prozradit nemůžu. Mohu vám ale říci, že svět OP je rozmanitý, živý. Každá lokalita je odlišná a originální. Kresba je pak naprosto perfektně odvedená, osvěžující a vítaná jako čerství vítr do plachet pirátské bárky. Příjemným bonusem jsou vstupy autora jako poučky či drobné návody, například jak nakreslit vlajku.

Nezmínil jsem se ještě o postavách, a to zcela úmyslně. Nejsem příliš obeznámen s anime, viděl jsem jen pár z více než tisíce epizod. Nebudu proto hodnotit postavy jako takové, musím ovšem říci, že cestu si k nim najdete snadno.

Co říci závěrem? One Piece je bezesporu léty prověřená manga, kterou bych rozhodně doporučil všem milovníkům humoru, napětí, akce. Všem, kdo bojují za své sny a váží si svých přátel. Mohu jenom doufat, že Crew bude svědkem vydání posledního dílu.

7 20.06.2024

(SPOILER) V první řadě chci opravdu výrazně podtrhnout Veroničin neuvěřitelný talent. Její slova, věty, jsou napsány s neobyčejnou lehkostí, a přesto vás dokážou hluboce zasáhnout. Autorčin styl psaní jsem poznala už u její první knihy Ostrov žije a tak jsem měla představu o tom, co můžu čekat, ovšem Počkej na moře dalece předčilo má očekávání.

Co se týče děje samotného, v mnoha recenzích jsem četla, že se jedná o nádherný a něžný příběh. Já sama za sebe ovšem musím říci, že pro mě jeho čtení bylo místy až bolestivé. Vztah obou hrdinů totiž není žádná procházka růžovým sadem. Lars je mladý, naivní a zamilovaný. A ačkoliv k němu David chová city, nemůže si dovolit chovat neuváženě. Stýkají se jen tajně, obvykle v noci, na opuštěných místech, kde je nikdo nemůže vidět. Postupem času na něj však Lars začne naléhat, chce něco víc, čímž od sebe Davida nevědomky oddaluje. Ačkoliv tvrdí, že si vzájemně věří, jejich důvěra je velmi křehká a slabá.

Občas se stane, že se David několik dní nebo týdnů neozve. A tak náš hrdina jen zoufale čeká a přemýšlí, co udělal špatně a jestli je to konec jejich vztahu. Pak se vše obrátí, vyrazí spolu na výlet, a on má konečně pocit, že jejich vztah má budoucnost, jen aby ho David opět zklamal tím, že si ho přestane všímat.

To Lars řeší ne úplně vhodnými způsoby - začne dělat naschvály, vyhledávat potenciálně rizikové situace. Později vyplouvá na povrch i Davidova minulost, kterou před svým milencem dlouho zatajoval, a to mezi ně staví další zeď, stejně jako odlišné představy o budoucnosti a kariéře. Zkrátka a dobře je jejich vztah jako na houpačce.

Je možné, že za mé lehce odlišné vnímání tohoto příběhu může má osobní zkušenost, protože jsem podobný vztah prožila. Naštěstí jsem ho včas ukončila. Lars s Davidem se však dostali mnohem dál. To, zda byl jejich vztah šťastný, či zda žili jen jeden vedle druhého posoudit nemohu. Velká část jejich osudu nám zůstává skryta. Nepochybně se hluboce milovali, i když dost zvláštním, pokrouceným způsobem. A nemyslím si, že by to bylo způsobeno jen jejich orientací či dobou, ve které se příběh odehrává.

Až na prvních pár kapitol je kniha pojata jako niterní zpověď hlavního hrdiny. Představuje vlastně tak trochu jeho deníček, kterému sděluje věci, o kterých nikdo jiný nemá tušení. A i když mi ani jeden z hrdinů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, nepřestává mě překvapovat, jak dokonale dokázala autorka jejich charaktery vystavět. Nepůsobí archetypálně, nemáte pocit, jako by to mohl být hrdina každé druhé knížky, přesto se ničím zvlášť neodlišují od běžných lidí.

Velmi zajímavé je také to, že celá zpověď je psána jako by se jednalo o dopisy adresované Davidovi. Další zajímavostí je i fakt, že se v příběhu jména hlavních hrdinů vůbec nevyskytují, konkrétně to Larsovo je tam zmíněno pouze jedinkrát. Nemohu také nezmínit nádherně popsané prostředí ostrova a Anglie celkově, spolu se spoustou literárních a hudebních odkazů, byla to opravdu potěcha pro mou duši.

Počkej na moře pro mě byl hlubokým emocionálním zážitkem, na který jen tak nezapomenu, a který ve mě dokázal vyvolat nejrůznější pocity. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi psychologicky velmi dobře propracované, a nádherným jazykem vyprávěné romány o různých podobách lidských vztahů.

7 26.01.2023

Růžová apokalypsa - právě samotný název sborníku byl i zadáním, spojujícím všechny povídky, které zde na nás čekají. A jak už taky bývá zvykem u sborníků, které jsou tímto způsobem sestavované, dostává se nám i zde plejády nejrůznějších žánrů i pojetí již zmiňovaného sousloví. Je růžová apokalypsa skutečně apokalypsou, nebo je to jen metafora? Má růžovou barvu, nebo je snad nějak spojena s růžemi? To už záleží na každém z 20 autorů, kteří do sbírky přispěli. Většina z povídek je doplněna povedenými ilustracemi, na kterých se také podílelo několik různých autorů.

Bohužel nemám dostatek prostoru pro to, abych se vyjádřila ke všem povídkám že sborníku. Pokusím se tedy vypíchnout ty, které se mi nejvíc líbily či mě nejvíc zaujaly.

Top 5 povídek:

- Radost je volba od Aleše Třísky vypráví příběh o společnosti, ve které proti sobě stojí lidé žijící v kruté apokalyptické realitě a lidé, kteří mají nasazené "růžové brýle." Ty jim umožňují třeba místo krve vidět konfety, místo zbraní hudební nástroje a místo plísně cítit krásné výměnou za to, že poslušně pracují pro AI, která pomalu ale jistě ničí svět...

- Kufr od Marie Domské je součástí mnohem většího univerza jménem Kchrat (o kterém si doufám budeme moci brzy přečíst něco víc). Odehrává se na vesmírné lodi, jejíž kapitán si udělá zálusk na jednu z nových rekrutek na palubě. Ta se zprvu tváří, že jí jeho zájem lichotí. To ale kapitán ještě netuší, co se na něj chystá...

- (S)něžný úsměv od Jany Jánské vypráví o světě, ve kterém napadne růžový sníh, po kterém se všichni starší 20 let změní. Najednou jsou... dokonalí. Zprávy v televizi jsou jen krásné. Prodavačky jsou všude příjemné. Občané se starají o zkrášlování svého okolí. Že to zní dobře? Možná ano, ale jen do chvíle, než zjistíte, že jsou ve prospěch dokonalosti obětovat své vlastní děti...

- Černá růže od Rosany Zvelebilové je vlastně vcelku vtipná povídka vyprávějící o docela závažném tématu, jak už má Rosana ve zvyku. Setkáváme se zde s královstvím, jemuž bylo předpovězeno, že jednou přijde ten, který pěstuje černé růže. Tomu je souzeno stát se králem...zároveň s sebou ale také má přinést apokalypsu.

- Vzpomínka na metal od Andrey Čekanové přináší absolutně brilantní pojetí života po smrti - hlavní hrdina její povídky, drsný metalový fanoušek, totiž zemře a probudí se v těle právě narozené holčičky. Neustále se brání růžovým šatičkám a Britney, kterou poslouchá jeho maminka a s radostí s tatínkem poslouchá metal. S postupem času ale začne své vědomí ztrácet...Anebo ne?

Dále bych ráda vyzdvihla tyto bizarně vtipné povídky:

- Secondhand u Jerryho od Terezy Kučírkové, ve které je hlavním hrdinou tak trochu jiným překupník, jehož hlavním artiklem je lidská kůže.

- Poslouchat městský rozhlas se vyplatí od Diany Rydlové, ve které se setkáváme s nemoci, která mění lidi v zombíky. Jejich zkázou se stane dívka v růžovém se zvláštní zálibou v hudbě...

- Rudá svatba od Zuzany Žáčkové zase osobitým a lehce béčkovým způsobem vypráví příběh o svatbě, která se tak trochu zvrtne a její hosty začnou ze zprvu nepochopitelného důvodu zabíjet růže.

Najdeme zde ale i několik povídek se zajímavou myšlenkou, která by se klidně jednou mohla stát i naší realitou:

- Recenzura od Pavla Hénika pojednává o společnosti, ve které Ministerstvo pro ověřování pravdy začne likvidovat "závadné" knihy.

- To nedáš! od Dagmar Digmy Čechové zase ukazuje, že ač se tatínek může obětavě pokusit o uspořádání narozeninové oslavy pro svou dcerku a její kamarádky, některé maminky si jeho snahu mohou špatně vyložit...

- Pražské anomálie od Edny Nové nám ukážou, jak to může vypadat ve světě, ve kterém každý druhý člověk trpí depresí a už i děti od deseti let kvůli nim můžou skončit v invalidním důchodu...

Některé z dalších povídek by také stály za zmínku, ať už díky originálnímu zpracování či nevšednímu nápadu, ostatní mezi ně ovšem bohužel zapadnou, o čemž svědčí i fakt, že jsem na spoustu z nich hned po přečtení zapomněla.

Děkuji, že jsem díky tomuto povídkovému sborníku mohla poznat nové autory a zároveň si užít něco z dílny mých oblíbenců!

7 10.01.2023

Příběh jsem poslouchal v audioknižní verzi. Norské dřevo bylo mé první setkání s Murakamim a bylo to zvláštní setkání. Murakami je zvláštním autorem, kterého jsem si chtěl dlouho přečíst, ale něco mne podvědomě stále odrazovalo. Dle anotace jsem si nebyl jist, co mohu od knihy očekávat. A vlastně sama anotace je více než vypovídající. Hlavním protagonistou Norského dřeva je mladičký Tóru Watanabe žijící život studenta dějin dramatu a zaměstnance. Přestože inkriminovaná léta byla poměrně divoká, je Tóru spíše samotářem žijícím nudný život. Jeho jediným potěšením je výhradně západní literatura a hudba. Není však poustevníkem, samotářem žijícím na okraji. Studentský pokoj sdílí s poněkud podivnou existencí, která dostala přezdívku Extrém. Tóru nemá příliš přátel, dají se spočítat na prstech jedné ruky. S přáteli je to těžké, někdy je nemůžeme snést a lezou nám na nervy, ale tvoří svým způsobem naši identitu. Plachá Naoko, cynický Nagasawa, bláznivá Midori a Kizuki, kterým vše začalo… Tóru je zcela bez příkras solitérem, je nezapadajícím dílkem japonské společnosti.

Stále přemýšlím co mám o Norském dřevu říci. Je to příběh, který jste mohli do jisté míry prožít. Norské dřevo je příběh obyčejného chlapce, emocí a krutosti světa. Norské dřevo je příliš vzdálené všem fikcím, všem snovým světům, byť jsou postaveny na základech našeho světa. Norské dřevo je přesně jako ta písnička, kde vás děvče požádá, ať zůstanete a posadíte se, ale nikde není byť jediná židle, a tak sedíte na koberci, pijete a čekáte na svou šanci, která je nakonec pohřbena ve vaně.

Nyní je ovšem třeba se zaměřit - ne zcela překvapivě - na interprety audioknihy. Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková jsou skvěle ladící trio. Naoko v podání Kláry Issové je jemná a konejšivá. Excentrickou, nespoutanou Midori naprosto ovládla Jana Stryková. Filipa Čapku ovšem uslyšíme nejen jako Tórua, ale například také jako Nagasawu či Kizuki, a to je jediný suk, který Norskému dřevu nesluší. Přestože je Filip Čapka velice dobrým interpretem, který dokáže proniknout do charakteru, jehož hlasem je v uchu čtenáře, jsem si jist, že především Reiko by si zasloužila vlastního interpreta. Mezi jednotlivými kapitolami zaznívají útržky Norwegian Wood od The Beatles, které jsou velice osvěžující a zpříjemňují poslech.

7 26.10.2022

Děj Dopisu sestává ze dvou linek - jedné sledující osudy Tiny Craigové druhé sledující příběh Billyho Stirlinga. Obě linky se krásně prolínají a vzájemně doplňují, co se dozvíte v jedné je více rozvedené v té druhé. Spolu s hlavními hrdiny je čtenář nucen projít situacemi, ve kterých by se dobrovolně nechtěl ocitnout nikdo. Nechci být příliš konkrétní, ale připravte se na velkou dávku násilí, zoufalství, bezmoci a bolesti.

Spád celého příběhu je velmi rychlý, neustále se něco děje a proto je velmi těžké knihu odložit. I když spolu s hrdiny trpíte, chcete prostě vědět, co bude dál, jak to celé dopadne.

Jednotlivé postavy jsou pak skvěle vykreslené, i když už od samého počátku víte, kdo je vlastně "padouch" a kdo stojí na straně dobra. Víte, komu budete fandit a od koho můžete čekat to nejhorší. A "záporaci" jsou tak přesvědčivé vedlejší postavy, že vás donutí jimi opovrhovat a v duchu kroutit hlavou nad nespravedlností, kterou jsou schopni páchat.

Jelikož se Billyho dějová linka odehrává během čtyřicátých let minulého století, setkáváme se zde také s problematikou tehdejší společnosti, toho, co tehdy bylo a nebylo "přípustné" a jak kruté občas bylo řešení těchto nepříjemných situací i za cenu toho, že přijdete o své nejbližší.

Musím přiznat, že jsem od knihy čekala něco podobně příjemného jako Poslední dopis od tvé lásky z pera Jojo Moyesové (a co se týče samotného nápadu, myslím, že se zde asi paní Hughesová hodně inspirovala), ale dostala jsem příběh skrz naskrz protkaný bolestí. Jestli je to dobře nebo špatně nedokáži říct, nicméně rozhodně vím, že obě dvě knihy za to stojí. Pokud tedy máte rádi příběhy o lásce, které nejsou jen samá "duha a jednorožci" a příběhy, ve kterých se prolínají dvě časově velmi vzdálené a přesto propojené dějové linky, je Dopis napsán přesně vám na míru. A já nemohu jinak než knihu upřímně doporučit, protože je napsána vskutku brilantně!

7 28.08.2021

Příběh Baltazara je protkán magickým realismem současné Prahy, je psán sofistikovaným jazykem a má velmi specifický humor. Už z toho vyplývá, že to není příběh, který sedne každému čtenáři. Mně se naštěstí do vkusu trefil, vtipy mi připadaly vtipné a užívala jsem si autorčina neotřelá přirovnání a další jazykové hříčky.

Zároveň z toho plyne, že tahle knížka se nebere tak úplně vážně. Spousta scén je zde přitažená za vlasy, občas děj utíká až příliš rychle a nemá žádnou úplně hlubokou zápletku. Pokud ale na tuhle hru přistoupíte, budete si ji užívat od začátku až do konce.

Samotná zápletka působí trochu jako z béčkového fantasy. Pořád se tu něco děje, dochází k nejrůznějším (někdy až bizarním) zvratům, příběh vás zkrátka nenechá ani na chvíli vydechnout.

Atmosféra příběhu je místy až barokní, jistě by bylo velmi efektní číst jej třeba v mém milovaném Kuksu, ve společnosti Braunových soch ctností a neřestí. Myslím, že by tam Baltazar perfektně zapadl. Líbily se mi i pasáže odehrávající se v kostelech a skutečnost, že Viola chodí zpívat do sboru, opravdu hezky to dotvářelo celkový dojem z příběhu.

Postavy jsou velmi rozmanité. Baltazar si mě samozřejmě hned získal, ještě aby ne. Jde si za svým, bez mrknutí oka při tom porušuje pravidla a ještě u toho skvěle vypadá. I vlkodlak Slávek je velmi charismatický a nejedna čtenářka jeho osobnímu kouzlu podlehne. Viola je trochu zvláštní a vlastně doteď nevím, co bych si o ní měla myslet. Ale to už jsme zase u mého klasického problému s ženskými hrdinkami. Což platí i pro její kamarádku Aniku. Líbí se mi ovšem, že ani jedna z nich není takovou tou klasickou perfektně vypadající superhrdinkou, které všichni padnou k nohám. Za to rozhodně palec nahoru. Vedlejší postavy zde mají poměrně dost prostoru i dostatečně propracované pozadí, díky čemuž příběh působí rozmanitě.

Pokud tedy máte rádi netypické příběhy, máte tak trochu „nahnutý“ smysl pro humor a vyžíváte se v neobvyklých větách i slovních spojeních, pak na rande s Baltazarem určitě vyrazte, jistě vás okouzlí. Jsem velmi zvědavá na autorčin další počin, který u Cancu již brzy vyjde pod názvem Magický artefakt.

6 26.08.2024

Povídky v tomto sborníku jsou opravdu různorodé, vtipné, veselé, smutné, k zamyšlení nebo se špetkou magie, všechny je však spojuje téma, a sice (jak už název napovídá) noc splněných přání. A jak už bývá mým zvykem, já vám teď představím ty příběhy, které mě nejvíce oslovily.

Na plné čáře u mě vyhrála povídka s názvem Kamínek v botě od Ivany Novákové a Ondřeje Nečase. Její hlavní hrdinka dostane darem lampu, kterou obývá velice svérázná džinka. Musím říct, že jsem se smála od začátku až do konce, několik částí jsem dokonce přítelovi četla nahlas. A má naprosto geniálně zvolený název.

Dalším fantastickým příběhem byla Noční můra Roderika Beka od Emílie Tach. Hlavní hrdina se zde snaží vyřešit případ vraždy pobočníka krále, u jehož těla je nalezena zdánlivě nemá, nevinná dívka, se kterou strávil noc. Tahle povídka mi připadala jako krátké nahlédnutí na mnohem komplexnější svět, který toho má hodně co nabídnout. Kdyby autorka vydala knihu podobného ražení, určitě bych si ji přečetla.

Hodně mě bavil také příběh s názvem Kat odehrávající se v budoucnosti, kde je každá deviace, kterou není možné vyléčit, trestána smrtí. Jenže jak už to tak bývá, zakázané ovoce chutná nejlépe, a proto hlavní hrdina často navštěvuje bar, v němž se nejrůznější lidé tajně odevzdávají nejrůznějším neřestem. Autorce Báře Omnes Urbancové se podařilo stvořit postavy, které byly uvěřitelné, měly jiskru a také hlubší poselství.

Jakožto věrnou fanynku tvorby Rosany Zvelebilové si mě získala i její povídka V zajetí koťátkanů o dvou znepřátelených národech a velekněžce, která potřebuje učinit oběť, aby mohla bohy požádat o splnění přání. Klasicky po Rosanovsku tu máme hlavní mužskou postavu takového roztomilého chcípáčka a celý příběh je trochu ujetý. I tady si myslím, že by stálo za to příběh Koťátkanů a Chrpanů rozvést a napsat o nich třeba celou knihu.

V neposlední řadě zmíním také povídku Dům hraček od Hany Moravčíkové, ze které šel místy až mráz po zádech. Hlavní hrdina je ještě chlapec a nic si nepřeje víc než pocítit lásku svých rodičů, kteří ho zanedbávají. Jenže pak při svých toulkách objeví zvláštní opuštěný dům a v něm prapodivné panenky. Celá záležitost hodně rychle nabere zcela jiný směr a nejednoho čtenáře jistě donutí k zamyšlení.

Za čestnou zmínku pak rozhodně stojí povídka Když padají hvězdy Petry Langové, která čtenářům ukáže, kam až může člověk zajít, když ho sužují výčitky svědomí, a také roztomilý kratičký příběh Krystalku Sylvia od Marie Majky Benešové, který představuje milou tečku za celým tímto povídkovým sborníkem.

Ostatní povídky mi buď tak úplně nesedly svým tématem nebo mi u nich připadalo, že podobné příběhy jsem četla už tisíckrát. Tím rozhodně neříkám, že by byly špatné, jen se zkrátka neprobojovaly mezi ty úplně nejlepší. Celkově bych ale řekla, že tato sbírka patří mezi ty silnější.

Plusové body pak samozřejmě připisuji za pěkné a různorodé ilustrace a také za krátká shrnutí témat jednotlivých povídek na samém začátku knihy, které se při psaní hodnocení opravdu hodí.

6 28.03.2024

Kniha by se podle obalu neměla soudit, ovšem když se podíváte na obálku Tvorů, pak mi jistě dáte zapravdu, že dokáže zaujmout. Je laděná v odstínech červené a černé s děsivým monstrem se žhnoucíma očima v pozadí. Plačící holčička, spíše mladá slečna se školním batohem a rozštěpem horního rtu v popředí. Kontrast vzbuzující strach. Děti by přece neměly být pronásledovány nočními můrami nýbrž by si měly užívat jistého dětského principu bezstarostnosti nikoliv tvrdé reality nočních můr jenže

Jenže hlavní hrdince, Rebece, je skoro třináct let a co si budeme nalhávat, sedmá třída je peklo na zemi. Děti často bývají převelice kruté, obzvláště vybočuje-li nějaký spolužák/žačka ze „standardu“ třídy a Rebečin rozštěp horního rtu je přesně tím důvodem k šikaně. Naštěstí není na problémy dospívajících sama, kromě rodičů a sestry je tu i spolužák Petr, který Beku (jak si ráda říká) ochraňuje. Není tedy divu, že jedním z největších koníčků hlavní hrdinky je četba. Útěk do světů, které jsou možná snad i zkaženější než realita.

Jednoho dne, když se Beka vrací ze školy, si udělá menší zastávku na dětském hřišti, aby se pohoupala, protože se jí nechce vracet domů. Tam se poprvé setká s Nelou, dívenkou trpící Downovým syndromem, která jí prozradí děsivé tajemství o okřídlených tvorech čekajících v bouřkových mracích na den, kdy budou moct vyhladit lidstvo a zabrat Zemi pro sebe. Dokáže se lidstvo ubránit nebo zhynou v potocích krve?

Přestože sto dva stran není mnoho, je na nich vše, co by dobrý horor měl obsahovat. Charismatická hrdinka, budování napětí, ono tajemné zlo, děsivá atmosféra a ideálně závěr, který by čtenář nečekal. To vše je splněno na výbornou.

Jsou lidé, kteří mají nadání, jisté vlohy, predispozice, chcete-li talent. Jenže talent nestačí, je třeba své schopnosti rozvíjet, a to se Karin Novotné daří. Od povídek ve sbírce Červi v hlavě se Karin dále posunula a rozvinula tak své tvůrčí schopnosti.

Knihu s čistým vědomím a svědomím mohu doporučit všem, kdo má rád horor, české, autory, mystiku, tajemno a nebo si prošel na základní škole peklem.

6 17.01.2024

Kniha druhá navazuje přesně tam, kde byl příběh přerušen. Dyer a Pabodie se vydávají na pátrací misi. Její cíl je jasný. Najít Gedneyho, posledního člena zmasakrované Lakeovy skupiny.

Gó Tanabe je umělcem, jež překonává nejen své vlastní hranice tvorby, ale i hranice nás - čtenářů. Kniha druhá je kreslena stejným stylem jako první, avšak díky většímu počtu velkoformátových obrazů je mnohem patrnější jejich hloubka a příběh samotný. Detailně nakreslená panoramata hor či prastarého města jsou famózní. Z každé kresby sálá děsivá atmosféra Lovecraftova příběhu. I tak zde samozřejmě najdeme pár kreseb, které nejsou tak pečlivé, avšak nejsou rušivé a rozhodně nezkazí zážitek.

Gó Tanabe opět prokázal, že ovládá nejen své řemeslo, ale i schopnost imaginace psaného projevu. V horách šílenství je děsivý příběh sám o sobě, Gó jej však dokázal přetvořit do obrazové podoby a vyprávět nám tento skvělý příběh znovu svým vlastním způsobem - skrze obrazy.

Stejně jako Knihu první, mohu vřele doporučit i tu druhou všem, který mají rádi psychologický horor v překrásně děsivém grafickém zpracování.

6 15.11.2023

Příběh vyprávěný pouze slovy vyžaduje plnou imaginaci čtenáře, to však neplatí pro komiks, jenž je vyprávěn kombinovanou formou, tedy textem a grafikou. Joe Hill se již v minulosti předvedl jako vynikající vypravěč. Proto není divu, že atmosféra komiksu překypuje napětím, strachem a krví. Každá scéna, každé jedno okno prohlubuje zvědavost. Hlavní postavy jsou svým vývojem komplexní, nejsou složité, ale zároveň jim nic nechybí a postupně se vyvíjí.

Jenže komiks není jen o několika řádcích textu - stejnou, snad i významnější, úlohu hraje kreslíř. O vizuální stránku se postaral Leomacs, což byla volba více než skvělá. Z každého kousku ční atmosféra doby, napětí, humor i brutalita. I ten nejmenší panel je doveden do detailu. Leomacs perfektně zvládl vizuální stránku.

Jaký je Košík plný hlav? Je nenáročný, napínavý, drsný, vtipný a brutální. Košík plný hlav vás chytne a nepustí, dokud nebude konec. Je vhodný jako četba po náročném dnu nebo kdykoliv pro zábavu. S čistým svědomím jej proto mohu doporučit každému, kdo potřebuje vypnout, relaxovat a uvolnit se. Hlavní totiž je neztratit hlavu.

6 12.07.2023

Tanec papírových draků nás zavede do prostředí tajných policejních operací. Útvar, který nás příběhem provází, je tajnější než tajný. Vlastně se o něm dozvíte jen pokud jste zájmová osoba, tedy cíl, či kandidát. A nebyla by to řádná tajná organizace, kdyby neměla své jméno a z něj vycházející akronym. Policejní Sledovací a Zásahový Útvar - PSZÚ je malá skupina operativců sídlící v Praze, v Brně a v Plzni.

Petr Bržovský pro svou knihu nezvolil osudy pražské ani brněnské skupiny, nýbrž skupiny plzeňské, jejímž velitelem je Jakub Kolínský s přezdívkou Mrtvola. Plzeňská skupina je roztodivná banda kriminálníků. Vlastně celá PSZÚ je jako výběr z Mírova či jakékoliv jiné věznice. Sériový vrah, žhář, pedofil, sadistka a tr hříčka přírody.

Jednoduše můžeme říci, že celý příběh je o tom, že někdo někam dojde, něco se pokazí, někdo přijde o život, někdo vyhraje a to je vše. Je to tak prosté? Nikoliv.

Je pravdou, že jsme od prvních řádků ponořeni do akce, ale nečekal jsem ani nic jiného. Jenže tato akce se ve skutečnosti odehrává jen kousíček před koncem. Následuje skok v čase a jsme na samém začátku, kdy Mrtvola poznává uhlazeného, elegantního kuřáka doutníků Doktora, který mu dá nabídku, jež se neodmítá. Ano, tou nabídkou je vražda na "zakázku". A tak se Mrtvola stává velitelem týmu bojujícím proti bezpráví.

Už od začátku tušíte - no dobře je vám otevřeně řečeno - že se zde objeví prvky mystiky, ale většinu příběhu budou naši hrdinové bojovat proti vietnamským pašerákům, teroristům a podobně vybrané společnosti. A to až do chvíle, kdy je plzeňský útvar zmasakrován, stejně jako ten brněnský, i pražská centrála. Zde právě přichází na řadu prastaří Probuzení. Vypadají jako lidé, ale ovládají telekinezi, převelice rychle regenerují, jsou neuvěřitelně rychlí a hlavně - po smrti se umí převtělit. Proč zmasakrovali PSZÚ, když žili po celou dobu v poklidu se smrtelným lidstvem?

Kniha jako taková je psaná obecnou češtinou okořeněnou směsicí peprných vulgarismů. Jenže tady to funguje a zvolený jazyk především dává smysl. Nic ve zlém, ale kolik znáte lidí mluvících spisovnou češtinou? A kolik z nich je u policie?
Samotný děj a jeho linky se mohou zdát poněkud překombinované, ale i když se jedná o akční počtenou, není vůbec na škodu čtenáře trošičku namáhat a zajistit si pozornost. Hlavní hrdinové jsou směsicí všeho, na čem jsem vyrůstal. Všichni terminátoři, kutilové, cestovatelé, švédové, texasani Představte si to nejlepší z kinematografie 80. a 90. let. Přesně to najde v knize Tanec papírových draků. A proč vlastně tanec papírových draků? To musíte zjistit sami. Stoupej výš, k nebesům, nezapomeneme

Nekorektní humor, frenetická akce, výborné hlášky snad na každé stránce, spousta zbraní, spousta výbuchů, a o jeden p*nis víc, než si myslíte. To je přesně Tanec papírových draků.

Tahle kniha není určena pro dnešní sněhové vločky, ale pro nás, kteří jsme zažili doby, kdy byl svět ještě v pořádku.

6 30.06.2023

Pokud jste si snad kdy mysleli, že na stránkách Křiku straky najdete oddechový příběh, který vás zavine do měkké deky a zahřeje vás u srdce, budete rychle vyvedeni z omylu. Tam, kde hrdinové jiných příběhů jako zázrakem nachází spásu a řešení bezvýchodné situace, čeká na Heniku krutá realita. Tenhle příběh se se svými hrdiny ani čtenáři nemazlí. Křik straky se stejně jako předchozí díl nese na vlně většího a menšího zla a břemena nelehkého výběru mezi nimi. A to je jedním z důvodů, proč tenhle příběh tak zbožňuji. Nikomu nemaže med kolem pusy, s nikým se nemazlí, ukazuje život a svět takový, jaký je, bez příkras. Stejně jako ve skutečném životě však i Heniku čekají příjemné chvíle, takže se nemusíte bát, že by vás na stránkách Křiku straky nečekalo nic veselého, ačkoliv oproti předchozímu dílu je těchto momentů podstatně míň a příběh nabývá mnohem temnějších a zlověstnějších obrysů.

Čtenáře, kterým v předchozím díle chyběla romantická linka, jistě potěší, že tentokrát se Henice lásky dostane. Neřekla bych, že úplně vrchovatou měrou, ale můžete se těšit na muže, který uchvátí její srdce a přiměje ji zapomenout na kováře Tebora. Nechci příliš prozrazovat, proto nebudu říkat žádná konkrétní jména, nicméně mně osobně bohužel mužský hrdina svou povahou úplně nesedl, což ale nic nemění na tom, že jeho vztah s Henikou působí reálně a je opravdu dobře napsaný.

Zato Heniku jsem si po druhém díle oblíbila ještě mnohem víc. Spousta ženských postav mi v knihách leze na nervy, spoustu z nich dokáži tolerovat, málokterou si oblíbím a jen výjimečně o některé z nich mohu říci, že ji mám opravdu ráda. Henice opravdu ráda mám a myslím, že to má co dělat se skutečností, že jsme si povahově dosti podobné. Nejednou jsem měla pocit, jako bych se při čtení pomyslně dívala do zrcadla. Díky tomu jsem se s Henikou, jejími názory a pohledem na svět dokázala dobře ztotožnit. Je to chytrá, silná, samostatná žena, která ale nepotřebuje každému dokazovat, že je nejlepší, má své chyby a je si jich dobře vědoma.

Zpěv straky byl rozdělen spíše do kratších příběhů, které spolu zdánlivě až tak úplně nesouvisely. Zkraje to tak může vypadat i tady, nicméně postupem času zjišťujeme, že do sebe všechny jednotlivé příběhy a události neuvěřitelně dobře zapadají. Jednotlivé kapitoly potom doprovází mezihry, jež nastiňují nadcházející události a dodávají příběhu o to více napětí. I v tomto dílu se můžete těšit na množství postav, které jako by vypadly z pohádek nebo legend. Zároveň tu také potkáte mnoho starých známých - zavítáme dokonce i na místa z předchozí knihy, což je rozhodně milým překvapením. Jen mě trochu mrzelo, že jsem si po dvou uplynulých letech z předchozí knížky nepamatovala všechno, takže jsem jednotlivé odkazy na ni neužila tolik, kolik bych chtěla. Příště se budu muset lépe připravit.

Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si Křik straky mohla přečíst ještě před samotným vydáním a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Pro mě osobně se stejně jako Zpěv straky zařadil mezi to nejlepší, co může české fantasy nabídnout.

5 04.10.2024

Musím přiznat, že jsem vůbec netušila, co od téhle knížky čekat. Závislost, psychické problémy, ruská mafie... Říkala jsem si, že to asi bude trochu moc. Ale autorce se kupodivu podařilo vytvořit naprosto skvěle fungující a velmi hluboký příběh, který zabrušuje do mnoha vážných témat.

Ačkoliv jsou hlavní hrdinové na prahu dospělosti, mají toho opravdu hodně co nabídnout. Jejich psychologie je výborně vykreslená, děj nikam nechvatá a dává nám dostatek prostoru Erika i Natalii dobře poznat. Pro někoho jsou možná detailní popisy jejich myšlenkových pochodů a prožitků zdlouhavé, já si je ale užila. Díky nim totiž příběh získal na věrohodnosti. Stejně tak prospěl i vztahu Erika a Natalie, který díky pomalému vývoji nepůsobí jako puberťácké poblouznění.

Tak trochu zakázaný milostný vztah bratrance a sestřenice zase příběhu vlévá krev do žil. Píšu tak trochu zakázaný, protože minimálně u nás na něm vlastně není nic špatného a je zcela legální, na druhou stranu existují i země, kde jej zákony zakazují.

Deníkové záznamy obou zmiňovaných hrdinů pak čtenáři poskytují autentický zážitek a také pohled do zákulisí jejich chování a motivů.

Nemohu posoudit, jak moc dobře je tu vyobrazené prostředí ruské mafie, vzhledem k tomu, že jsem s ní sama nikdy neměla tu čest, ale řekla bych, že minimálně odpovídá vyobrazení, se kterým se setkáváme v jiných médiích. Zkrátka a dobře banda hrdlořezů, která si libuje v přehnaném luxusu, zlatých řetězech a nočních klubech.

To, jak kniha dopadne, mi došlo zhruba ve chvíli, kdy jsem si plně uvědomila význam jejího názvu, víc prozrazovat nebudu. Nicméně mě závěr opravdu dojal, a ačkoliv jsem si ke konci několikrát říkala, že pokud by si někdo něčím podobným skutečně prošel, musel by být už nejméně desetkrát mrtvý, vlastně mi jeho lehká teatrálnost k příběhu jako celku seděla.

Jsem moc ráda, že se najdou autoři, kteří se nebojí ponořit do hlubin lidské duše a píší o psychických problémech, traumatech, závislostech a podobných tématech, na které společnost stále hledí tak trochu skrze prsty. Proto bych Kam odcházejí sny doporučila ke čtení jak dospívajícím čtenářům, tak i dospělým, kterým možná poskytne nový náhled na to, čím si někteří z nás v životě museli a stále musí procházet.

5 14.03.2024