puczmeloun komentáře u knih
Znova se dostáváme do zajímavějších smyček, velmi výrazně je omezeno neustálé omýlání rodinného a milostného života hlavního hrdiny (dokonce dojde ke změně, která není podrobně opakovaně popisována na mnoha stránkách!) a na závěr se to zase pěkně rozjíždí. Jenže. Vychází najevo, že dění v předcházející knížce Mapa dní celé na sílu směřovalo k jedné osobě, která je pro další vývoj událostí klíčová. Pokud to tak ale opravdu mělo být, vážně by byla do takovéto "mise" bez "výcviku" naše známá parta vržena bez informací? A ještě jedno jenže. Když zjistíme, že je nutné zabránit jisté činnosti, která onomu "klíčovému vývoji událostí" předchází, proč je najednou výběr "ingrediencí" tak na sílu přizpůsoben příběhu? A vůbec, odkdy svět podivných funguje na principech "magie" a ne "vědecky zdůvodněné" podivnosti (když pominu doteď nevysvětlené mluvící hlavy)?
Poslouchá se to dobře, to jo, jen na dobře vystavěný svět i příběh Knihovny duší do stále nemá.
Dostala se ke mně z celé série jen tato výroční knížka, proto velmi oceňuji, že neznalost všeho předchozího nebyla na škodu. Tento "japonský Zaklínač" příjemně ubíhal, bavil, překvapoval i potěšil. Hezká jednohubka teď tematicky s dušičkovou atmosférou.
Série má velmi střídavou kvalitu. Napřed atmosféra, pak děj a znova návrat k atmosféře... Takže po spíše komorních dramatech čtvrté knihy přináší ta pátá zase nějaký ten pohyb z místa (a to doslova), proměnu jedné důležité postavy (a vlastně, mění se i další důležitá postava), přibývá jedno skvělé černé dítě (moc doufám, že bude mít nějaký hlubší smysl i v dalších pokračováních), rozplétání hlavní pointy (asi, stále vlastně nevím, kam to směřuje) i velkolepý souboj spojující předchozí zmíněná témata. Radost číst i dumat...
Oddechový, pohodový a humorný návrat na Korfu. Přišlo mi to méně uspořádané, než předchozí "Zvířena", ale opakovaně jsem se při poslechu dobře pobavil, a o to jde především. Chybět samozřejmě nesměla ani všeliká ostrovní i podmořská fauna a ne/nápadně zmíněné živočišné zajímavosti různého druhu. Aneb kam všude se ne/vejde populárně-naučný přístup k vědě.
Předchozí knihy byly o podivných žijících mezi nepodivnými, zde si už ale autor hraje se samostatným (až potterovským) světem. Mluvící hlavy, věž hlavního záporáka, starý špinavý svět Londýna plný stok, slumů a zločinců různého druhu, noví všelicí podivní... A jen co překonáme úvodní část knihy, děj už nic nezastaví. Super zakončení první trilogie a hezké to vysvětlení schopností hlavního hrdiny.
...jen tedy, bylo by to ještě lepší, nebýt toho strašně zbytečně protáhlého až otravného konce*. A co ten úplný konec oné dlouho hledané smyčky? Nejde to proti logice příběhu a vůbec podivnosti hlavního hrdiny a podivných obecně?! Jsem zvědav, zda se téma ještě vrátí v knihách následujících.
*A přitom, když jsem toto psal, ještě jsem nevěděl o začátku knihy následující. Proč mě tak trápíš Ransome Riggsi?
Cítil jsem se jako kdysi dávno dávno při čtení komiksů z "ábíčka". Krásná kresba, zajímavá budoucnost i budoucnost a spousta předností ;-). Na pátou hvězdičku chybí nějaký chytřejší konec (a pro mě vysvětlení toho prvního talíře), i tak jsem ale spokojen. Zajímavá jednohubka :)
Lepší než samotná Poslední aristokratka, ale pouhých sto stránek dělá z knihy jen velmi nenáročnou jednohubku. Je škoda, že kniha nebyla vydána přímo dohromady s "prvním dílem", to bych i pomýšlel nad lepším hodnocením. Posledních 10% knihy je totiž opravdu velmi dobrých ;-)
Je to krásné, zajímavé a originální. Líbí se mi zpracování a hlavně čte se to tak dobře, že to klidně stihnete dvakrát za hodinku i s dumáním nad některými konstrukcemi. Jen mi přijde škoda, že někde vzadu není příloha s fotografiemi z reálu. No tak hold mám alespoň co hledat na Google :)
Třetí a zároveň pravděpodobně také poslední mnou přečtený Vian. Začal jsem zajímavou Pěnou, prošel skrz podivuhodnou Motolici a skončil Srdcerváčem.
Kniha je to bezpochyby zajímavá, obsahuje mnoho podivuhodných, a jak je u Viana známé, také absurdních a paradoxních částí - potud dobré. Jenže hlavní děj se podivuhodně motá, tu odkáže na jeden motiv, tu vytáhne druhý, ale na konci žádný pořádně nerozvede a nedokončí. Proč? Jak? Co? To jsou normální otázky, které si člověk během čtení klade. Ano, u Viana je asi nutné je trošku ignorovat, ale v Srdcerváči jsou ignorovány prakticky úplně. Někde jsem se pobavil, ale celkový dojem je slabší. Alespoň že konec zase (jako u Motolice) někam tnul...
Bezčasí střídajících se roků, atmosféra všeobecného úpadku bez výrazných orientačních bodů. Pěna dní, která se postupně slévá v řeku rozkladu. Celostátní politika je od začátku dávkována jen velmi málo mezi příběhy lidí, které jsou hlavním obsahem knihy. Členové gangů, místní obyvatelé, opozice, doktor, pralesní vládce. Vše pod všudypřítomnýma očima galaktického vládce (dnes už Superkníra).
V knize je spousta detailů, které pro mě byly nové, i rozvedení a doplnění o Venezuele už známých informací. V hlavě mi utkvěly především zarůstající pilíře nedostavěné železnice, rozpadající se metro, do kterého teče, zbytečně drahé otáčení koně na vlajce (doleva samozřejmě), postihy voličů v referendu proti Chávezovi přímo na základě jmenných seznamů, společenská vrstva tzv. Los enchufados přisátá na nejvyšší vrstvy státu, inflace 10 000 000 procent, z Kuby "vypůjčená" (nejen) tajná policie...
Na druhou stranu knize ubírá body zdánlivě (?) nedořešený rámec. Třeba když se najednou ve 2/3 knihy objeví deníkové zápisky, které byly použity v samotném úvodu. A když se po všech těch lidských příbězích začíná řešit velká politika. Zmíní se tady volby, tu převrat, támhle referendum, ale jako bych už měl něco znát a vědět. Jako by to celé vycházelo z dřívějších novinových článků, které tehdy nevznikaly tak, aby na sebe vždy navazovaly.
...a pak to taky bylo tíživé čtení. Jako příběhy z totalitní Číny, Sovětského svazu, KLDR... Vždy mi na mysl jde, jak moc váš život ovlivní "jen" to, kde se narodíte a koho "dostanete" jako vládce. A zda má zrovna vaše země zdroje pro korupci (ropa ve Venezuele či Angole), nebo je strategicky důležitá pro nějakou světovou velmoc (KLDR, Sýrie)*. A neuděláte nic. Statisíce lidí, klidně miliony, nezmění nic. A nezbývá jiná cesta než exil...
*A jak dokáže udržení totality pomoci světová pandemie, stačí jen být označen za biologického teroristu a jste ve vězení.
Další krásné a propracované ilustrované vydání, čtivý děj, vtipné i drsné pasáže a svět fantazie mého dětství, který mě opravdu baví i teď. Jen mě trochu zlobí ony nelogičnosti, které stejně jako v Kameni mudrců ubírají na dokonalosti. Ano, jde o pohádku a chápu, že jde o zkratky, které autorka používá, aby děj ubíhal, kam má. Přesto se člověk někdy až chytá za hlavu, co to ti (nejen hlavní) hrdinové dělají (resp. proč to nedělají).
Ticho před bouří, linky se sbíhají, příběh směřuje ke konci. Moc hezky se na to dívá a knížečkou se listuje, ale je to prostě klasická epizoda před tou poslední.
Nekonečný pesimismus, vše špatně a z Prahy*šiny se stává Gotham. Je škoda, že série, která začala tak čistě dobrodružně a je od začátku až do samotného konce (včetně poslední stránky) doprovázena velmi povedenou kresbou i dávkováním scén, končí takto. Zvláště, pokud jde o literaturu pro děti.
Oddechová brněnská detektivka. Trochu toho "sherlockování" to mi styl propojující "nestandardního" detektiva s flashbacky a akční pasáží nejvíc připomínal brněnských reálií, historie Československých legií i autorových pověstných (kdo zná z Twitteru, tak ví, na čem je...) jazykových hříček a špičkování. A jako třešnička na dortu i pěkně dobrodružně akční konec. Je to nadsazené, nebere se to vážně (doufám) a tak tomu člověk odpustí i těch pár drobností*. Oceňuji navíc i dvojznačný (snad?) konec a propojení s důležitou částí československé historie.
*Od samotné "useknuté" akční části přes místní bloudění (třeba když se hlavní hrdina transportuje ze Svoboďáku do Letma a zpět) po drobnosti, jako to, že si sám detektiv asi nijak nezamyká mobil...
Civilnější, pomalejší, s druhou polovinou jak z Rychlých šípů a uličkami jak od malíře Pavla Čecha (tedy v podstatě Stínadla :). Tajemství se zatím moc nerozmotává, ale atmosféru to má parádní.
Skvělé pokračování. To stopování, ta nádherná dvoustrana (zarámovat na stěnu!), to noční dobrodružství... Na tak malém prostoru tolik emocí. Ani není potřeba mnoho vysvětlovat, mluvit, popisovat, kresba chybějící doplňuje sama. Co doplňuje, (bývalé) Prašině přímo přidává nový rozměr...
Krátké, jasné, výstižné. Vůči trilogii knižní Prašiny jsem byl mírně kritický, tamní "mínusy" se však v prvním díle Křídového panáčka neobjevují (uznávám, že je to však opravdu velmi útlá knížečka). Atmosféra je taková, jak má být, objevují se ne/nápadné odkazy na předchozí roky, předkládá se nám nové tajemství a jeho vyšetřování zrovna začíná i se "zapojením" hlavní postavy. Kresba padne textu jako ulitá, dávkování jednotlivých scén i detailů hezky promyšlené. Jsem zvědav, zda si to udrží nastavenou laťku, jsem příjemně navnaděn...
Série těch nejukecanějších Star Trek epizod propojených pouze obecně. Tak málo děje a tolik dialogů, že je to dost i na celou sérii Nadace. Ano, oceňuji některé vymyšlené koncepty, včetně rozvedení a domyšlení témat známých z předchozích knih série. Jen by to nesmělo být v této knížce...
Někdy mi totiž bylo při čtení až trapně – jak u scén pubertálně-lechtivých, tak u těch psaných (přeložených?) jako ze starých pořadů o etiketě, které nám kdysi pouštěli na tanečních. A nejde jen o to, že text už od doby vydání tematicky zestárl, ale nehezkému pocitu řádně pomohl i zvolený velmi formální jazyk, který byl o to divnější, o co se hlavní postavy snažily mluvit civilněji (např. u vyostřenějších debat).
Závěr ve stylu Deus ex machina už je pak jen něco, čemu by se člověk smál... Čertík v krabičce...
No vida, tak tady máme příběhový posun. Pravda, je to taková definice děje kruhem, ale zase jsme se dostali o kousek dál. Jsem zvědav, zda budou další díly pokračovat spíše atmosférou, nebo se posuneme v rozuzlování tajemství. Hurá pro další díl...
Příběhy Sherlocka Holmese mě baví. A nejvíc ty, kde si mohu z náznaků zahrát na detektiva s pomocí indukce také. Návrat je však strašlivě nevyrovnaný a je to patrné hned u prvních příběhů. Ten první je pro fanoušky, vysvětlující, případ je jednoduše s drobnými třešničkami vyložen a basta. Naopak ten druhý je hezkou hříčkou nabízející příležitost k vlastnímu teoretizování. A tak se to po celou knihu střídá, někdy to zabrušuje do akce, jindy tématy přespříliš dávno do minulosti a potom zase k Sherlockově genialitě. Pobaví i potrápí šedou kůru mozkovou a po dočtení poslední stránky zase odvane zpět na začátek 20. století...