puczmeloun komentáře u knih
Je opravdu těžké jako Pratchettův fanda hodnotit každý jednotlivý díl, ale Mort je určitě lepší než předchozí Čaroprávnost. Sice to má také takový "hr, hr" a " z čista jasna" uspěchaný konec., ale i tak mě to zase hodně bavilo. Dal bych 4,5 hvězd, kdybych mohl...
Kniha, kde jsou kulisy mezihvězdné civilizace budoucnosti jen prostředkem pro vyprávění silných příběhů. Text, kde příběh básníka není o mezihvězdném cestování, černé díře nebo vražedném v čase cestujícím stroji, ale o Múze, autorství a básních. Stejně tak nestojí vyprávění mnicha na elektřinou sršících stromech, vzdálených planetách nebo kolonizaci vesmíru, ale na víře, kultuře jednotlivých společností a základní lidské ambici. Množství detailů a odkazů, které děj knihy obalují a na které čtenář naráží jen tak mimochodem, je neuvěřitelné, stejně jako autorova představivost takřka bez hranic. Vše do sebe ale zapadá a neobvyklý rámec plný futurismu jen zdůrazňuje specifika vyprávění každého z příběhů. Nemluvě o tom, že jednotlivé příběhy, na kterých je kniha založena, jsou psány mírně odlišným stylem, který odráží osobnost každého z vypravěčů.
Už jen zmíněné přesycení čtenáře mnoha různými vjemy (a to se bavíme o čistém knižním textu) vede k tomu, že je opravdu lepší číst tuto knihu opakovaně. A ideálně po zhltnutí celého čtyřdílného "kantosu". Podruhé už si tak (s pomocí internetu, který dokáže nahradit část nestálé paměti) čtenář může užívat pocit, že ví o čem je řeč a neztrácí se v základních pojmech, ale naopak objevuje nové detaily a odkazy na následující díly série. A sci-fi kulisy pak opravdu slouží jako prostředky pro vyprávění, nikoli k odvádění pozornosti. Už teď vím, že se tak k Hyperionu ještě někdy vrátím. Tato kniha totiž může stát sama o sobě nehledě na zbytek série a některé její části pro mě zůstanou doslova geniální...
PS: Součástí tohoto vydání v pevné vazbě je i autorova povídka Kentaurova smrt. I když ale může název vzbudit ve čtenáři Hyperionu jistá očekávání a odkazovat na jistý děj, realita je odlišná a o trochu složitější. Kentaurova smrt je totiž s cestou osmi poutníků spojená podobně jako Pratchettova Strata se Zeměplochou. Člověk tam tuší nějaká propojení a inspirace, jde ale o úplně jiný styl, prostředí i pointu. Přesto je to povídka zajímavá.
PSS: Literárních a básnických odkazů je v knize méně, než si z prvního čtení pamatuji, stejně se ale na můj vkus nechává tímto směrem Simmons unášet až příliš. Kdo by ale tohle knihomolu zazlíval...
Když jsem Pátého elefanta četl před mnoha lety, byla to pro mě prostě jen výprava Elánia & spol. mimo Ankh-Morpork plná vlkodlaků, upírů a trpaslíků – vtipné fantasy s bonusovou detektivní zápletkou. Jsem proto moc rád, že jsem se ke knize znovu dostal a ještě lépe, když to bylo díky hlasu Jana Zadražila, kterého už po všech těch namluvených Hlídkách nebudu od Zeměplochy nikdy moct plně oddělit.* Příběh i díky němu plynul velmi přirozeně, vlastně neměl až na prvních pár "spoilerů" hůře rozluštitelných bez kontextu tolik odboček (a to ani ona nekomplikovaná detektivní část), a já se mohl soustředit na hledání už klasických Pratchettem zakomponovaných zamyšlení. A vida, náboženství, které není náboženstvím. Tradice, ultrakonzervativismus, kulturní války... Před pár desítkami let by si člověk za trpaslíky mohl dosazovat jednu náboženskou skupinu, dnes mu na mysl přirozeně přichází jiná. Nebo skupinu politickou? Pořád to sedí. Nemluvě o spoustě dalších tématech, kterých je kniha jako obvykle nacpaná až k prasknutí (diplomacie, mezinárodní politika, intriky, kultura...). A přitom je to pořád vtipné fantasy, které se čte (poslouchá :) samo.
...a jak zatím vždy byli Tračník s Nobym organickou součástí děje a příběhu, tady odděleni sice stále plní jakési své tradiční poslání kašparů příběhu a nositelů vtípků, ale vzdálenost od hlavního dění je už hodně velká. Možná až příliš?
*Stejně jako je Jan Vondráček už navždy Sardelli z Maškarády nebo z jiného soudku Aleš Procházka profesorem Snapem. :)
Vážné odpovědi na absurdní hypotetické otázky jsou vždy jen tak dobré/zábavné, jak dobrá/zábavná je ona původní otázka. Takže i když se autor někdy opravdu snaží, vtipkuje (i kresbou), teoretizuje, nadsazuje, mění a přidává (k vyznění, k nápadu, k původně stanoveným limitům...), je to někdy docela nezáživné. Ano, kniha obsahuje skvělé kapitoly, většinou jsou to ty, které jsou opravdu velmi absurdní. Co kdyby byla periodická tabulka předvedena jako zeď postavená z reálných prvků? Jak se hází míčkem skoro rychlostí světla? Dokážou všichni lidé skokem na jednom místě posunout Zemí? Jak by to bylo v realitě s poloprázdnou sklenicí? Co by se stalo, kdybyste měli vyhořelé jaderné palivo v plaveckém bazénu?* A pomáhá i to, že autor také ad absurdum odpovídá. Přijde mi však škoda, že některé hodně podivné otázky autor uvádí jen jako odstrašující příklady, přitom by někdy i tady byly odpovědi zajímavé a poučné (někdy jsou však ony otázky opravdu mimo...). Zábavné, ale méně, než jsem se těšil a z recenzí očekával.
*Ty nejlepší jde dohledat i na stránkách věnovaným autorovi a jeho komiksu – v originále i českém překladu.
Pořád jsem čekal, co z toho vyjde a ono nic... Ano, není to špatně napsané, jako čtenářská jednohubka na chvíli potěší, ilustrace určitě mají něco do sebe a atmosféra zajímavá, ale těšil jsem se po tom všem alespoň na něco. Což jsem nedostal...
Co by měl každý vědět (nejen) o českých dějinách 20. století. Období zahrnující jednotlivé kapitoly vývoje našeho státu od končícího Rakouska-Uherska po předrevoluční normalizaci je tady s neuvěřitelným talentem pro zjednodušení, zhuštění a zároveň analýzu situace převedeno do velmi pochopitelného příběhu. Příběhu o národu, který (a to je z mé strany už velké zjednodušení a zobecnění) dostal stát "skoro bez boje", a i když měl opakovaně velké oči ohledně své světové dějinné role, jeho politici se bez neustálého škorpení, malosti a neschopnosti dohodnout (myšleno vystrčit nos i ze své komfortní zóny) nemohli obejít. A když už šlo do tuhého, bylo pozdě a nepříznivá mezinárodní situace vše nepěkně potrestala. Přesto dodnes panují bolestínské mýty o osmičkových rocích "za které nemůžeme," přestože se "štěstíčku vycházelo naproti". Ať už šlo o vztahy s menšinami v Československu, ustupování komunistům (a Sovětskému svazu) dávno před Vítězným únorem nebo výsledek Pražského jara...
A i kdyby nešlo o hodnotnou interpretaci dějin, ale jen o množství zmíněných historických faktů, kniha by přesto vydala za mnoho hodin středoškolského dějepisu, který se s výkladem do období po druhé světové válce za mých studentských let prakticky nedostal. Uznávám, že jako student jsem se zatvrzele povinné literatuře vyhýbal a asi bych tehdy Průvodce tolik neocenil (nemluvě o nedostatku znalostí, které dodávají další potřebný kontext), ale pro všeobecný přehled je velmi užitečný. Navíc se to na první pohled nezdá, ale velikostí písma a řádkováním v mém vydání z roku 1992 by kniha mohla být klidně vydána jako 500 stránková bichle a ani by to člověk nepoznal.
Proč pak nedávám plný počet hvězdiček? Mně prostě nesedí název knihy (docela dlouhou dobu mě odrazoval) a pojetí "příběhové omáčky" vyplňující okraje historických faktů. V mých očích to knihu trochu shazuje a při jejím čtení jsem si musel opakovat, že to není fiktivní román, ale snaha o populárně-naučný styl. Nevadí mi ani tak historické promíchání kapitol (od Pražského jara, potom teprve období druhé světové války a začátku komunistické totality, pak zpět k Masarykovi a První republice), které ve výsledku docela dává smysl, ale spíš bych ocenil verzi, která by příběh Lucie proškrtala a ona závěrečné zamyšlení sesumírovala trochu faktičtěji, než takto filozoficky.
Pokud znáte autora, je v knize vše, jak má být. Jeho nejznámější historky, ty nejdůležitější momenty ve vývoji vztahů (i vnitřních proměn) Ukrajiny a Ruska i velké množství hlasů různorodých lidí dotvářejících celkový obraz. A to vše dobře reportážně zpracované do příběhu vrcholícího ruskou invazí do Ukrajiny. Jenže to je i jistá nevýhoda knihy. Autora sleduji minimálně od dob Euromajdanu a sám se o proměny tohoto koutu Evropy zajímám, kniha tak pro mě oprašuje, i když řemeslně dobře, věci dobře známé. Množství různých svědectví je pak spíše klasickým hlasem z davu, než nějakým dalším prohloubením informací. Rozumím, že svůj účel dle zdejších recenzí kniha má a já ji přeji, ať dobře čtenářům slouží... Pro mě osobně byl strhující až závěr knihy, který i když také dobře známý, je přeci jen stále nedávný a pořád z něj mrazí. A jeho následky i nadále pociťujeme.
...mimochodem, pokud se vám líbí Všechny cesty, rozhodně doporučuji skvělou, ještě hlubší a bizarnější, knihu Donbas: Svadobný apartmán v hoteli Vojna (Tomáš Forró).
Drsné, temné, depresivní, metalové. A ještě drsnější, temnější, depresivnější a death/black... metalovější než jsem čekal. Pokud někdo knihu zvolil, jako já, kvůli příslibu zajímavě znějící metalové dystopie, musím ho hned ze začátku zklamat*. Je tam, ale jen jako něco v pozadí, co na hlavní postavu/y dopadá. Není to rozvedeno do hloubky/větší podrobnosti, kniha se na to cíleně nesoustředí a už vůbec to není její větší část...
...přesto je Kov více než zajímavý a v českém literárním prostředí něco podobného vítám všemi deseti. Je to o otcovství, zneužívání, depresi všeho druhu, vztazích (ale jinak, než v převážné většině české beletrie!), drogách, normálnosti, malo/měšťáctví (v B i Z)... Dokonce i seřazení kapitol cíleně míchající s roky (od 1981 po 2041), které může přijít čtenáři samoúčelné, získává na posledních stránkách důvodnost. A dramatičnost! I když ne překvapivost, dumavější čtenář ty zvraty končící "na jednom místě" očekává (a vlastně si ani nejsem jist, zda autor někoho překvapovat chtěl).
Proč potom jen tři hvězdy?
-1 za to, že je to na mě až moc pesimistické. Literaturu čtu kvůli novým myšlenkám/nápadům všeho druhu a utápět se až v takové depresi není pro mě. Čekal bych, že metalový román z "černé knihovny" na mě bude působit víc než Jane Austen, ale třeba Pýcha a předsudek přes veškeré své cílení na jinou čtenářskou skupinu dokáže tnout i do mě silněji (opravdu tady píšu takové přirovnání?).
-1 za to, že tomu nakladatel nedal dostatečnou péči. Ano, i v lépe připravených knihách se najdou hrubky a překlepy, ale tady jsou chyby nejen ve slovech, ale v celých časových linkách (kapitolách). Především je očividně špatně umístěn rok 2032 (patří pravděpodobně o šest let do budoucnosti), ale dalších drobných chyb je tam více (neodpovídající roky či návaznosti, viz komentáře na Goodreads). Přitom stačilo, aby si to redaktor/korektor/autor přečetl v chronologickém pořadí. A pak ta obálka, nejen, že je graficky opravdu nepovedená, ale i ten černý materiál na koruně se škrábe už jen, když knihu držím v ruce a čtu. Dvojí škoda, to si Kov nezaslouží.
*Že já TL;DR a Kulturák tehdy neposlouchal poctivěji, opakováno je to v obou podcastech. A v prvním zmíněném dokonce přichází s teorií, že jde jen do dystopie zabalené pokračování naší reality, jen s novými pojmy popisujícím dnes už věci známé/používané a jinak pojatým "táborem".
Pohodové a zábavné. Zpočátku mě neuvěřitelně iritoval jeden styl autorova "vtipu" (a při pohledu do jiných komentářů vidím, že v tom nejsem sám) a už jsem si říkal, zda knihu odložit, naštěstí se po několika desítkách stránek rozhodl tento (autor, ne vtip) pro dobro knihy opustit. No a pak už to bylo nenáročné rychlé čtení. Takové, že mě navnadilo se vrhnout i na druhý díl, který mě už opravdu nahlas rozesmál...
Jak propojit tajemství starého domu, pavoučka, dobrodružství (Tarzan, nebo zloděj...) a osvobození "uvězněné" kukačky. :) Navíc je v knize spousta drobných detailů – červotoči, světlo od světlušky, vymazlené ilustrace i s citoslovci a očividně původně 3D prvky... Už teď se s malým čtenářem těšíme na další Čendova dobrodružství...
Původně jsem měl přečíst jen půl knihy pro jeden z povinných předmětů na univerzitě, ale kniha je tak zajímavá, že prostě nešlo přestat (první půlka je v jiné knize navíc doplněna komentáři jiných čínských mistrů a příklady z čínské historie, což všemu dodávalo další rozměr*). Zvláště proto, že je dosti krátká, srozumitelná a ve své podstatě velmi čtivá. Navíc je v ní obsažena moudrost používaná dlouhá staletí/tisíciletí a některé z věcí jsou v současných doktrínách či strategiích doteď. Nebo je tam jistá inspirace poznat.
Každopádně:
Ó mistrná vynalézavosti -
úlisná obezřelosti!
Ničeho nezačneš činit
aniž bys dříve nevyužil zvědů
* Sun Tzu: The Art of War. In Mahnken, T. G.; Maiolo, J. A. (eds.): Strategic Studies: A Reader. Routledge, London, New York 2008, s. 53-81.
Spousty fantazie, i té dost drsné, zajímavých nápadů i překvapení. Na druhou stranu kresba odpovídající svému stáří (moc tuhle "klasickou" supráckou formu nemusím) a sem tam (nadbytečná) snaha o zapadnutí do širšího supráckého universa. Líbí se mi, že si to někdy hraje "jen" na ploše jednoho sešitu, přitom to v celé knížce drží jedno prolínající se téma, které je úspěšně zakončeno. A oproti seriálové verzi to nabízí i něco navíc (nejen v detailech, ale také celých dějích).
Krásné vyplnění námořní slepoty, resp. doplnění kontextu k důležitým částem (nejen) moderní historie člověka i z jiného pohledu*. Každý v Česku školou povinný např. slyšel o bitvách u Trafalgaru nebo Jutska, ale tady poprvé čtu o jejich komplexním zasazení do celé situace. Co jim předcházelo, jaký měly vliv... A k tomu zdůrazňování síly zásobování (v první a druhé světové válce především přes oceán, obzvlášť u Ruska, které na ní bylo závislé a dnes dělá, že nic), spousta zajímavostí napříč historií (pro mě především existence lodí pokladů Čeng Chea) i shrnutí předávání námořního žezla mezi mocnostmi (a krásně jednoduché znázornění tohoto faktu na obálce).
Velmi oceňuji grafické zpracování knihy. Modrá tomu opravdu sluší, má to styl a elegantní jednoduchost, velmi dobře se podařilo využít tento styl na kontextuální poznámky, mapy či doplnění. Škoda, že sem tam utekla nějaká poznámka/citace dolů pod text, být to taky sjednocené jako zbytek knížky, bylo by to úplně dokonalé.
*Jak to ostatně v tomto oboru společenských věd chodí. Jinak vám proměny mezinárodního řádu popíší různí teoretici mezinárodních vztahů (realismus x liberalismus x...), odborníci zaměření na mezinárodní obchod, strategická studia či vojenství nebo geopolitici.
Normálně detektivky a thrillery (mimo sci-fi a alt. realitu) nečtu a tato kniha se mi do rukou dostala vlastně náhodou, kvůli mému koníčku - geocachingu. A tak snad můžu jen dodat známou větu: "Don't Mess With a Geocacher - They Know the Best Places to Hide a Body."
I pro mé oblíbené téma by tak byla kniha zajímavá. Jasně, člověk se někdy popadal za hlavu, proč hlavní postavy jednají, tak jak jednají (nebo v některých případech spíš nejednají), něco bylo až zbytečně protahované a párkrát jsem si všiml jistých blbůstek, ale výsledek byl velmi čtivý. Poslední čtvrtinu jsem dokonce přečetl na posezení skoro bez dechu. Kdo a proč jsem odhalil o chvíli dříve než hlavní hrdinka, ale teorií jsem měl během čtení samozřejmě více. I proto čtení bavilo :)
Zatím nejméně povedený díl. Přišlo mi to natahované a plné otravných situací*. Hlavní nápad - ohnivý pohár a s ním spojený turnaj tří škol - je dobrý, ale je ho tam strašně málo a táhne jen malé části knihy. Mimo to se totiž řeší milion podružností - "otročení" skřítků**, puberta všech nebo otravná Holoubková***. Konec knihy je pak jako u předchozích dílů velmi silný, s rychlým spádem a pointou. Jak se opravdu začne něco dít, Rowling ví jak a co psát. Být kniha kratší a věnovat se hlavnímu tématu, rozhodně je mnohem lepší.
* Harry se chová jako hlupák nejen s "vejcem", trampoty se schodem, ples...
** Opravdu divně napsané. Pratchett téma v knize Pod Parou pojímá mnohem líp - a to je přitom jeho horší kniha. Nemluvě o tom, že tady je celé téma skoro zbytečně, protože nikam nedojde a odejde do ztracena, kde se k němu už autorka nevrací.
*** Takovou novinářku by každý editor vyhodil. Tedy pokud není Denní věštec nějaký kouzelnický bulvár. Spíš se obávám, že autorku tehdy musel "honit bulvár", tak se z toho holt musela vypsat.
S pidižvem aktuálně naše oblíbená z celé řady knížek ilustrovaných Oksanou Bula a vydaných Hostem. Ilustrace jsou nepopiratelně krásné, k tomu zajímavosti o lese, trocha toho dobrodružství a hrdinství, nějaké to zvířátkové zlobení a hlavně, možnost hledat na každé stránce tři schované ruměnice :) Kdybych si počítal všechna přečtení dohromady s další povedenou knížkou Vlaky (Lucie Hášová Truhelková), tak s žádnou výzvou na počet přečtených knížek nemám problém :)
Pokud jste už někdy narazili na rozhovory, reportáže nebo texty od Tomáše Etzlera, výsledek vás nemůže překvapit. Je drsně upřímný, a to k sobě samému, i tématům, na které se zaměřuje. Je stoprocentně oddaný své práci a výsledky tomu odpovídají. A komunismus (i s ním spojené režimy) nesnáší tak moc, že na něj nadává, kde chodí. Tato knížka rozhodně není výjimkou.
Je rozhodně zajímavé dozvídat se podrobnosti o zákulisí novinářské práce přímo v Pekingu, na všech možných výjezdech do různých koutů Číny i okolních zemí. Je o to zajímavější, pokud kniha zabrouzdává do témat ne tolik medializovaných a propíraných. Na venkov mezi chudinu, mezi černé (doslova) uhelné doly, do nedokončených vesnic sestěhovávaných nomádů. Podrobné a zasvěcené pohledy do Číny, která je nám v mnoha tématech kulturně vzdálená, jsou vždy vítané.
Jen mi přijde, že knize chybí nějaké silnější zarámování. Jde primárně o deník novináře? Nebo snahu poodkrýt závoj práce v Číně? Sepsat ta nejzajímavější témata, na která autor během své práce narazil? Začátek je velmi osobní a upřímný. Většina knihy je ale spíše profesní a vyloženě jde po tehdy zpracovávaných tématech. Sem tam se ale objevují různá zamyšlení, rozhovory, doplnění... Nic není špatné, to rozhodně ne. Bez jasného směřování to ale geniality např. knihy Donbas: svadobný apartmán v hoteli Vojna nedosahuje. Čemuž nepomáhá ani to, že kniha končí bez nějakého uzavření. Jde tušit, že bude navazovat druhý díl, ale v úvodu ani závěru to není zmíněné. Najednou prostě po plnohodnotné kapitole přijde "intermezzo" a drobná návnada na to, že bude ještě hůř. Přijdu si však trochu oklamán, čekal jsem to vše v jednom balení.
Knihu jsem sice poslouchal v audioverzi, tu tištěnou jsem si ale kdysi pořídil jako podporu autorovi (pěkně první vydání i s podpisem). Když jsem proto ze zájmu souběžně s poslechem i listoval, překvapila mě absence doplňujících fotografií (s výjimkou graficky upravených úvodů kapitol). Což je v případě textu zaměřeného hlavně na práci pro televizi, tedy činnosti s výstupy skoro výsostně vizuálními, jako by mu něco chybělo.
Parádní zábava. Je to drzé, strašlivě nadsazené a plné černého humoru. Neustále se něco děje a čtenář nemá chvíli klid. A o to víc jsem se bavil...
První mnou čtená autorčina kniha - Ve stínu Hvozdu - se bere strašně vážně (nebo tak na mě minimálně působila). Nereálnou až exponenciální eskalací děje (nejen v rámci žánru, ale i dle vlastních definic fungování světa přímo v knize) je sice velmi podobná Smrtícímu vzdělání, výsledek je ale zásadně odlišný. Co mě na Hvozdu iritovalo, to do Vzdělání parádně zapadlo. Když je boj o holý život každodenní součástí cesty na záchod nebo výběru jídla u snídaňového bufetu a vlohy hlavní hrdinky k tomu být masově vraždící tyranskou temnou čarodějnicí kazí i její snahy o základní úklid pokoje, je přemrštěná nadsázka nejenže součástí hry, ale bez ní by to ani nebylo ono*. Přitom vše doprovází i snaha o práci s postavami, jejich prokreslením, historií, vztahy, zvraty, rozpracování zákonitostí zde používané magie... A závěrečná bitva nakonec ani není nějak šíleně přestřelená, i vzhledem k budovaným schopnostem hlavní hrdinky (překvapení jsme ostatně dostali už v polovině knihy s Chřtánem). Jasně, nejsem úplně cílovou skupinou a zároveň to není kniha, ke které by se člověk pravidelně vracel a opakovaně hledal různé skryté odkazy, ale parádně jsem si to užil.
* Nemáte kouzlo na práci s roztaveným kovem? Jsou vaše vlohy spojené s hromadným vražděním, které sice nepraktikujete, ale škola vám neustále podstrkuje, jak na to? Nu, řešení se vždy najde: "Místo toho jsem tedy hodlala problém řešit silou - konkrétně kouzlem, které vymyslel nějaký římský malefik k rozdrcení plné jámy živých obětí na kaši. Zřejmě se mu životní síla z lidí tahala hůř než mně. Neobjevila jsem lepší kouzlo, kterým by se dalo vytvořit něco jako přetlaková komora." Není to humor pro všechny, ale u mě se autorka trefila...
Prašina: Ad absurdum
Pokud jsem první a druhý díl hodnotil třemi hvězdami, tak tady je to na maximálně 2,5. Tytam je nějaké tajemství, nová záhada je spíše MacGuffin ukrytý v pozadí a rozvíjený život Nápravníka už je doveden do absurdna. Zatímco v druhém pokračování série šla gradace brát jako nějaká moderní odpověď na pražské legendy, tohle už je moc. Stejně jako mrak nekonečného vršení náhod (a smůly) obklopující hlavní postavy. Navíc to nejzajímavější téma je v závěru odbyto dvěma zmínkami (a jednou další smůlou) a nejdůležitější zakončení celého dění je přeskočeno. Až jsem si musel půjčit fyzickou knihu a prolistovat ji, zda to není v audioverzi jen chyba. Není! Tolik potenciálních problémů naznačeno a pak najednou?!
Motivací k pokračování v sérii touto knihou pro mě byl dramatický cliffhanger předchozího dílu, místo prašinské atmosféry ale člověk dostal spíše shrnutí, vyvrcholení skrze vzpomínky, dumání nad přátelstvím, světem, budoucností, vztahy... Což asi může fungovat pro někoho, kdo si s Prašinou utvořil nějaký citový vztah. Ten můj je ale ambivalentní a tak mi to v Bílé komnatě nestačilo. Škoda.
Aj. Po vší té chvále mě zase překvapilo, že krom onoho základního nápadu toho kniha moc dalšího nedává. Vlastně je to zdvojnásobená jednička. Více alternativní historie a rodinných tajemství (o obou se náhodou dozvídáme až teď). Více akce a pohybu. Více smůly (to snad ani není možné), ale také neuvěřitelná dávka náhod a štěstí. Jako kdyby byla Prašina o velikosti jednoho bloku a žilo tam jen pár lidí, kteří jsou vždy po ruce s potřebnou radou nebo pomocí (ani to snad není možné!). A tentokrát také neskrývaný předpoklad dalšího pokračování.
Na druhou stranu oceňuji zapojení nápadu na nutnost projíždějících vlaků a jednu zajímavou linku kombinující pražskou legendu a známou pohádku. Škoda, že se to rozjelo - myšleno nikoli posouváním děje, které jede na plný plyn od začátku, ale šťavnatými zajímavostmi, po kterých jako čtenář prahnu - až někde za polovinou.