puml komentáře u knih
Pěkná sbírka básní co do obsahu i zpracování. Zelený lehce "acidový" přebal a asfaltově černá pevná vazba. Básně o omšelosti všední existence a bytovém pinožení. Připomíná to trochu Petra Hrušku. Ale je to víc o příběhu a takové drzejší a místy i bilanční. Rozhodně nadprůměr v současné básnické produkci. Jen by těch básní mohlo být víc. Doporučuji.
Začátek je slušný, ta atmosféra města... ale nějak se mi nepodařilo se do románu pročíst tak, abych nepřeskakoval řádky, odstavce a pak i celé stránky... hodnocení je tak značně neobjektivní... jazykově určitě zajímavé a líbil se mi styl jakým autor pracoval s přímou řečí - pomocí závorek... na mě to působí, jako jeden z mnoha slušných románů z Latinské Ameriky... ale žádný zázrak to není...
Skvělá kniha dopisů, ze kterých je znát komplikovaný a bolestný vztah Celana a Bachmannové. Zároveň se v dopisech ukazuje nelehký život dnes již klasiků německy psané literatury. Sám Celan byl asi dost rozporuplná postava. Byl hluboce poznamenán smrtí svých nejbližších v koncentračním táboře. A toto trauma se s ním táhlo celý život. Několikrát pobýval na psychiatrických klinikách a dle závěrečného medailonu dvakrát "vražedně" napadl svou ženu Giséle. Sama Bachmannová se po rozchodu s Maxem Frischem zhroutila a také si pobyla na klinice... Čtení o síle niterné a bolestné poezie. Doporučuji.
Krásná knížka, co do obsahu tak i grafického zpracování. Určitě jedna z nejhezčích knížek roku 2016. Rozhovory s paní Grögerovou, jež s pokorou a vyrovnaností hovoří o minulosti, o spolupráci s Josefem Hiršalem i o posledních letech života poznamenaných postupující slepotou, ale i nebývalým tvůrčím vzepětím, jak ho prezentují její poslední tři vydané knihy Rukopis, Dva zelené tóny a Můj labyrint.
Osobně bych si rád přečetl deníky paní Grögerové. V rozhovorech se na ně často naráží, Myslím, že by to mohla být zásadní příspěvek do deníkové literatury. Tak snad to třeba někdo vydá v podobně pěkné úpravě jako právě tuto knihu.
Opravdu těžké čtení. Příběhy, které jdou až na dřeň. Láska a smrt v objetí. Věčný smutek a otázky po smyslu toho všeho. Černobyl tak není jen jedna z mnoha katastrof. Černobyl je stav mysli, aspoň tedy pro očité svědky a přeživší. Podivnost celé situace tkví, dle mého názoru, v určité neuchopitelnosti celé katastrofy, jenž přesahuje rámec dubnových událostí roku 1986 a míří až k do našich dní a dál... Při černobylské katastrofě jde o víc, o něco takříkajíc až metafyzického. To, že člověka tato katastrofa "dohání" až po čase, po měsících, po letech, po desítkách let. Černobyl je tak nejen katastrofou místa, ale i času. A mementem do budoucna.
Silná kniha od vynikající autorky. Doporučuji.
Spolu se Začátečníky se jedná o nejlepší knihu povídek, která ve Volvoxu vyšla. První povídky jsou slabší. Je na nich vidět, že mladý Carver se dost hledal - rozevlátý styl, přílišná snaha o originalitu a na Carvera až příliš efektní zvraty. V kontrastu stojí povídky od Třísek dále; koncentrované a hutné příběhy - Carver v nejlepší formě. Doporučuji.
Srdceryvné obnažení jazyka a řeči. Není to poezie pro nedělní chvilku klidu. Je žhavá a v nejlepších číslech srší ostrovtipem. Tak ruce pryč. Zaklíná se Chrastavou a Sedmipsy. Zře tele. Dada? - Da.
Další skvělý počin na poli ruské literatury od nakladatelství Pistorius a Olšanská. Jedno z mála nakladatelství, které vydává skutečně kvalitní ruskou literaturu. Překladatelem je již tradičně Libor Dvořák. Už první román autora Hranice zapomnění se u mě zařadil mezi top knihy, které jsem za posledních pár let četl. Děti srpna Vás hned od začátku vtáhnou svou až přízračnou atmosférou rodinného tajemství. Samotný děj je pak vystavěn na takřka dokumentárním základě s detektivní zápletkou.
Výborná sbírka povídek, jejíž slabší hodnocení je dáno tím, že jsem předtím dočetl Začátečníky, které považuji zatím za nejlepší výbor z tvorby Raymonda Carvera. Katedrála je dle slov Tess Gallagherové Carverovou nejosobnější knihou a je to pravda. Témata jako alkoholismus, vyhoření, neúspěch, nevěra, strach, beznaděj, láska a naděje jsou v této sbírce zobrazeny se stylistickým mistrovstvím zralého autora. Ale právě to mistrovství, ten mnohdy až příliš dokonalý styl je paradoxně to, co Katedrálu trochu sráží před Začátečníky. Navíc nejlepší povídka z výboru (a možná vůbec nejlepší a nejprocítěnější Carverova povídka vůbec) Příjemná maličkost je s minimálními obměnami přítomna i v Začátečnících. Ale ty čtyři hvězdy jsou jen v porovnání s títmto výborem. Jinak je samozřejmě i Katedrála ukázkou toho nejlepšího spisovatelského řemesla a umění vážit slova. Povídky, od nichž se spisovatelskému řemeslu učil i "český Raymond Carver" Jan Balabán. Doporučuji.
Neseškrtaná podoba sbírky "O čem mluvíme, když mluvíme o lásce". Porovnával jsem jen jednu povídku a to "Řeknu ženským, že vyrážíme". Seškrtaná verze ze sbírky "O čem..." se nachází v českém výboru z roku 1996 "Buď, prosím tě, zticha".
Tato povídka v Začátečnících se vyznačuje kontrastem mezi spořádaným životem navenek a určitou frustrací z toho tak spořádaného, rodinného života. Závěr ve mně dozníval ještě dlouho. Jedna z těch povídek, která v člověku zůstane hodně hluboko.
To, čím prošla povídka v redakci se nedá nazvat jinak než kastrace. Začátek dobrý, ale ten konec vyšumí úplně do prázdna. Nevím, co vedlo Gordona Lishe k takovému razantnímu zkrácení a k ochuzení o závěrečnou katarzi. Snad snaha o to, aby povídka působila civilně a nijak zvlášť nevybočovala.
Je tedy jen dobře, že Začátečníci vyšli. Ukazují totiž, že Carverovi původní verze povídek mají mnohdy větší sílu a tah, než jejich sesekané verze. Sám Carver po vydání knihy "O čem..." přestal z Gordonem Lishem spolupracovat. I když ho tato kniha proslavila, chtěl někdy souborně vydat povídky v původní verzi. Až po smrti autora a po dalších 20 letech se to konečně podařilo. Spousta povídek se mezitím už stala kánonem, stejně jako název "O čem..." a tak je jasné, že Začátečníci zapadli. Ale všem, kdo si chtějí přečíst "původního" Carvera, bych doporučil právě tuto knihu.
Vynikající povídky, ke kterým se po čase vždy rád vrátím. Civilní a minimalistické, bez zbytečného přešlapování. Pečlivý výběr slov a pozvolný děj. Na první pohled vcelku banální příhody, které ale mají silný spodní proud. Něco znepokojivého je v podtextu skoro všech Carverových povídek. Někdy se dá předpokládat, jak se bude děj ubírat, ale to je právě na těch povídkách pěkný, že i když víme a tušíme, jak to celé dopadne, tak zůstává pocit tajemnosti (nebo spíš tání a jemnosti). Jako krátký modravý zákmit světla, jako když se začíná zničehonic rozsvěcet pouliční lampa. Tak všedně a zároveň zázračně ty povídky působí. Doporučuji.
Po druhém čtení jdu na plný počet. Carver je mistr povídky a možná je to věkem, ale mám pocit, že Carverovým "osamělým hrdinům" rozumím každým rokem víc a víc.
Pěkná knížka co do obsahu i zpracování. Překlad a úvod od Ludvíka Kundery, který zasvěceně hovoří o dadaismu, pokud tedy lze o dadaismu hovořit zasvěceně... Hravé formy všeho druhu a příběhy nejroztodivnějších věcí; bajky o stolech, domech a oblacích s krásným doprovodem Arpových soch, koláží, maleb a nejrůznějších objektů. Doporučuji.
Stručné ale přitom trefné charakteristiky jednotlivých prezidentů. Zvláště u těch dělnických je množství zajímavých informací, nicméně například prezidentská a politická role "dělnických prezidentů" a vliv Moskvy na dění konce 40. a počátku 50. let je popsána poněkud šmahem, důvodem je prý prozatímní nedostupnost informacích z ruských archivů. Také jsem čekal, že se dozvím trochu víc o samotném prezidentování jednotlivých prezidentů (ukázky z projevů, vyjádření ke společenským situacím doma i ve světě atd.). Nejzajímavější kapitolou pak pro mě byla ta o Emilu Háchovi a Antonínu Novotném. Kapitola o Havlovi je zajímavá takovou tou roztříštěností a chaotičností v popisu prvních porevolučních let. Dobrá knížka.
Výborná knížka rozhovorů. Rozhovory jsou vedeny s kamarádskou, takřka familierní lehkostí. Výtvarný doprovod je působivý. Fotky ateliéru jednotlivých umělců namísto tradičních fotek jednotlivých děl vystavených v galerii. Doporučuji.
Kompletní překlad dvou stěžejních sbírek Paula Celana. Souhlasím s Mirkem, je to místy opravdu velmi nepovedený a nepochopitelný překlad. Snad jen ten fotografický doprovod a celkové grafické zpracování si zaslouží pozornost.
Pro mě osobně asi nejlepší Foucault. Je to spíš historická práce o vzniku moderního vězení, výkonné a trestní moci. Velmi čtivá a se spoustou obecných příkladů, jak se proměňovalo vnímání trestu i samotného trestance a trestajícího; proměny donucovacích praktik. Kniha má - jako ostatně snad všechny Foucaultovy práce - obrovský přesah a dá se říct, že je stále aktuální a nejspíš bude aktuální i za sto let. Je to takové trochu jiné Umění války napsané ve 20. století. (Staré téma: moc vs. občan - jehož je potřeba se zmocnit a "zformovat".) Leží mi v práci na stole a při odchodu vždy říkám nočním hlídačům, že je to jediná knížka, kterou tu mají jako doporučenou četbu... A někteří to opravdu četli:-)
Civilní a zároveň spirituální poezie, která má v sobě něco z reynkovské pokory. Rytov jako Vesmír básníkovi imaginace. Vše ubíhá svým pomalým tempem a život i smrt se koncentrují v polyfonii hlasů. Cesty, větve, oblaka, domy, kuchyně, zápraží, lidé a místa se zhmotňují v civilních miniaturách. Doporučuji.
Výborná kniha o životě v Rusku. Takřka dokumentární průřez celým 20. stoletím. Syrové příběhy, které staví na autentických výpovědích. I když by bylo zajímavé mít přepis nahrávek v jejich autenticitě a zjistit tak, co je autorská úprava. Ze stylu vyprávění je totiž někdy až příliš znát autorčin rukopis a snaha dát příběhům nějaký konečný tvar a takříkajíc je vypointovat. Redakce se také moc nevyznamenala a kupodivu se v textu najde dost chyb a překlepů. Za vydáním stojí redakčně Libor Dvořák, kterého si vážím jako překladatele i jako zpravodaje, ale je třeba říct, že jeho velmi dobré překlady (zde v pozici redaktora) jsou někdy poznamenány stylistickými i překladatelskými chybami (Bratři Karamazovi, Vojna a mír). Je určitě dobře, že tato kniha v češtině vyšla, ale přeci jen by jí slušela ještě dodatečná redakce. Jinak je to ale skvělá kniha.
"Homo sovieticus" skutečně existoval. A nemyslím si, že je tak vzdálen starozákonnímu Adamovi, jak je na začátku popsáno. Pravý "homo sovieticus" je podobný starozákonnímu Jobovi, který se i přes četné rány nevzdá své víry; nebo Abrahámovi, který je schopen obětovat pro ideu svého syna Izáka (příběh o zaslepenosti, která je bohužel vlastní většině ideologií). "Homo sovieticovi" je idea komunismu a strana vším a tragicky ji staví i nad rodinou a nad vztahy s nejbližšími. Je to ale síla ideje, kterou už my, pozorovatelé, jen stěží dokážeme pochopit. Idea, která ospravedlňovala takřka cokoliv. Někde jsem četl, že ruskému komunismu chybí metafyzický rozměr. Alexejivičová ukazuje, že tomu tak není a určitá metafyzika v základu komunistitckého zřízení byla. Je to ale spíš metafyzika podobná té starozákonní, která nesází na posmrtný život, na nebe a peklo atd., ale na to, že ráj lze uskutečnit tady a teď, a kdy se za pár let při usilovné práci budeme mít všichni dobře. A když ne za pár let, tak určitě za 20, za 30 let, za 50 let. Že to připomíná křesťanství se svým čekáním na Poslední soud a zmrtvýchvstání, nebo Starý zákon se svou připomínkou, že naše činy nám budou oplaceny na našich potomcích... A neměly snad stranické schůze a průvody něco z exaltovanosti mší a oslav církevních svátků? Jen ikonografie a symboly jsou, pravda, jiné. Komunismus v Rusku z humanistického hlediska selhal (jako i jinde ve světě), ale nového člověka v některých případech opravdu vytvořil, i když, žel, za cenu obrovských ztrát. Nebyl tu totiž nikdo, kdo by mu v poslední chvíli - jako Abrahámovi - zadržel ruku.
"Homo sovieticus" je tragická postava ne nepodobná Jobovi a Abrahámovi, která může působit groteskním dojmem, ale jež není komická ani trochu, a kterou je potřeba vnímat v širších souvislostech a historickém kontextu.
Iniciační kniha. Díky Světlaně a díky nakladatelství.
Velmi dobrá sbírka, která staví především na slovní ekvilibristice a hře s jazykem. Báseň "Vemte to za mě" se po právu dostala do antologie Nejlepší české básně za rok 2014 a zároveň je asi nejlepší básní z celé sbírky.
Básně Petra Mazance jsou minimalistickými záznamy všedních událostí, které svou zdánlivou banálností vypovídají o současném životě na venkově víc, než se na první pohled může zdát. Civilní básně s nádechem křesťanské spirituality v často velmi originálním provedení - s nadhledem, s lehkým humore a ironií. Některé básně mají až Reynkovský zpovědní ráz. Jediná výtka směřuje k množství někdy až příliš prostoduchých a jednotvárných básní, které působí jako vata, a bez nichž by byla dle mého názoru sbírka koncentrovanější. Ale v celku je to pro mě pořád nadprůměr oproti většině současné básnické produkce. Samotná úprava knihy a fotografie na obálce vkusně doplňuje vyznění sbírky. Dá se říct, ze Petr Mazanec našel v nakladatelství Dauphin ideálního vydavatele svých básní. Úprava knihy (papír, font, barva a fotografie) zde dělá opravdu mnoho.