puml komentáře u knih

Mám rád ten úsporný styl a jazykovou hru se slovy a jejich skrytými významy. Básně působí lakonicky, ale po opakovaném čtení je patrný lehce existenciální tón a takový zvláštní smutek a nejistota. Básně trefně doprovází ilustrace Mariana Pally. A snad je to s básněmi MO tak, jak píše Marian Palla, že je potřeba k nim před samotným čtením nejprve přičuchnout. Doporučuji.

2 19.02.2016

Velmi dobrý román nebo spíš série mikropovídek, které do sebe zapadají jako skládačka a vytvářejí tak pohled na naší nedávnou minulost. Je to takový ten "balabánovský" styl psaní. Civilní a lakonické, ne však povrchní, právě naopak. Kniha se navíc výborně čte a to především díky frázování do krátkých kapitol. Literární staccato, které vytváří panorama každodennosti konce 20. století a počátku 21. století.

Mám rád tenhle druh literatury, naposledy to byly povídky Viktora Špačka a teď Martin Fahrner. Asi to nebude nějaká literární událost a spíš si na této knize smlsnou kritici a ti, kdo oceňují spíš poctivost, a to jak řemeslnou tak tematickou, před efektností. Doporučuji.

7 14.02.2016

Modré květy jsem četl jsem před lety v Paříži a ihned na mě zapůsobil styl vyprávění i proplétání dvou příběhů se snovým nádechem. Dle mého názoru nejčtivější a nejlepší román autora. Na výsledném dojmu měl ale zásadní vliv pobyt v Paříži. Doporučuji.

2 11.02.2016

Není to špatný román, možná že v angličtině má své kouzlo, ale v češtině na mě ta první osoba s tisíci a tisíci "jsem" působí dost rozpačitě. Příběh samotný mě moc neoslovil, dost se vleče a často jsem přeskakoval celé stránky. Hlavní protagonista Theo se mi nedostal vůbec "pod kůži", stejně jako ostatní postavy. Snaha vystihnout rozpory současné americké společnosti není špatná, ale také nepřináší nic moc originálního a vesměs mi to všechno přišlo tak nějak strašně chtěné. Tarttová umí psát a klást slova za sebe, o tom žádná, některé popisy jsou opravdu vynikající, ale od románu čekám víc než záplavu pěkných popisů, encyklopedický výčet ve stylu kde je co a kdo je kdo, a postavy, které mi byly spíš protivné... (tak proč s nimi trávit čas?...) Dost přeceňovaný román jehož plus spatřuji v tom, že mě v těch pár dnech dokázal vždy krásně uspat. Jen je ještě potřeba zmínit, že toto hodnocení není k celému románu. Nedočetl jsem a ani se nechystám dočítat.

Osobně se mi ze současných takzvaně "velkých amerických románů", co vyšly v Argu, víc líbila Svoboda od Jonathana Franzena (viz můj komentář).

7 04.02.2016

Rozhodně nejpřístupnější a nejvtipnější Bernhardovo dílo, po kterém sáhnu vždy, když se chci trochu škodolibě pobavit. Krátké výseky ze života. Absurdní morality a anekdotické výstupy z kterých mrazí, zároveň se ale čtenář mnohdy neubrání úsměvu, nebo spíš úšklebu.

3 30.01.2016

Musilovo psaní je jako číst nějaký složitý matematický vzorec a vyžaduje koncentraci a trpělivého a zkušeného čtenáře. U Musila má jeden pocit, že mu uniká něco literárně velkého a zásadního. Možná ano, ale osobně mám rád příběh a postavy které nejsou až tak odosobněné a způsob psaní, který není tak tvrdohlavě těžkopádný - to je ale můj pocit a chápu ty vesměs pozitivní komentáře jiných uživatelů. Jazykově brilantní - to jistě; myšlenkově hluboké - ano, přinejmenším jak Macocha.

Z Pozůstalosti na mě nejvíc zapůsobila Portugalka. Ta těžká atmosféra sídla kdesi na ostrohu nad hučící řekou. Ta stísněná a šerosvitná, barokní nálada a postava veskrze jako nějaký arcehtyp trudomyslnosti a rodového řádu. Jakoby tu Musil popsal samotnou esenci němectví nebo spíš rakušáctví, a zároveň se to dobře čte a není to plné sáhodlouhých filosofických úvah, šustících jak starý papír. Mistrná povídka, v níž se zrcadlí pozdější tvorba sebezpytných rakouských spisovatelů, jako například Thomase Bernharda nebo Petera Handkeho. I přes to, že Musila nemusím, uznávám, že vliv jeho tvorby na moderní německou a rakouskou literaturu byl a je zásadní.

Samotná kniha Povídek je dle mého názoru přístupnější než Muž bez vlastností, a asi bych ji doporučil spíš. Ale i tak z těch několika stylisticky mistrných povídek, črtů a záznamů vyčnívá Portugalka. Ostatní mě, až na ten styl, nijak zvlášť neoslovilo.

1 30.01.2016

Romány Thomase Hardyho znám spíš z filmového zpracování, jako vynikající Tess od Polanského, Daleko od hlučícího davu od Vinterberga, nebo Neblahý Juda od Winterbottoma. Všechno jsou to skvělé filmy.

Podobnou, až filmovou náladu má i Starosta. Precizní, ale přitom stručné popisy situací, cit pro komično, ale i všudypřítomný tragický podtón a určitá osudovost, která pozvolna doléhá na hlavní protagonisty. Dějově sice trochu předvídatelné, ale čte se výborně. Vynikající atmosféru má především popis zaniklého římského kolosea a jeho okolí kousek za Casterbridge. Čeho si na Hardym zvlášť cením, je jeho schopnost dějové zkratky a dobře vystižená psychologie jednotlivých postav z Casterbridge a okolí.

Dodatek z prosince 2021 - druhé čtení: Tařka dokonalá tragédie se vším co k tomu patří. Navíc to prostředí anglického venkova a městečka první poloviny 19. století, v tom se jeden úplně tetelí.

5 29.01.2016

Obecně mám rád díla s šachovou tématikou. Lužinova obrana je román o posedlosti hrou. Snaha skrze šachovou paralelu popsat a dobrat se nitra člověka stiženého stihomamem. Opět se tu setkáváme s pro Nabokova typickými dlouhými a někdy až únavnými popisy prostředí a věcí a snahou o slovní zachycení i těch nejjemnějších záchvěvů mysli. Celkově má novela svižný spád a lze ji tak vřele doporučit jako vstupní bránu do Nabokovova díla.

Druhý román, Pozvání na popravu, je groteskní vizí totalitní společnosti. Není to moc čtivé, ale některé ty až jarmareční a absurdní obrazy řeknou o totalitě a obecně o jejích praktikách víc, než sáhodlouhé komentáře. Trochu jako Orwellovo 1984 (nebo Juráčkova Postava k podpírání), jen napsáno poněkud těžkopádně, ale za to s ironií, jízlivostí, ale i s neustálým pomrkáváním po tradici (nejen) ruské literatury. Celkově ale slabší román Nabokova.

Podobná díla jako Lužinova obrana:
Šachová novela - Stefan Zweig
Láska Carla Haffnera k remízám - Thomas Glavinic

1 23.01.2016

Jeden z těch kratších a stravitelnějších románů od Nabokova. Nabokov vykresluje život vysokoškolského profesora, v tomto případě exulanta z Ruska. Jen málo autorů se umí s takovou nenuceností a lehkostí vcítit do psychologie postavy. Vykreslení jemných psychologických nuancí v chování, gesta a pečlivé popisy věcí a míst, vzpomínky a minulost prolínající se s přítomností, zvláštní druh ruské melancholie, kterému se říká "toska" a pocit vykořeněnosti v cizí zemi pohledem citlivého a zjemnělého pozorovatele. Peripetie ruského intelektuála v exilu jsou v Nabokově podání sice někdy trochu rozvláčnější a občas některé popisy působí samoúčelně, ale celkově je Pnin jazykovou lahůdkou, na níž má vliv i velmi dobrý překlad Pavla Dominika.

3 23.01.2016

Nádherný román se vším, co k dobrému románu patří. Dokonalá výstavba textu, mnoho dějových linií. Zároveň i při tom množství stran nikde žádná "vata". Autor vede obezřetně čtenáře od první stránky až k té poslední. Podobnou závrať z četby a to, že čtu něco opravdu mimořádného až geniálního, jsem naposledy zažíval nad Bolaňovým románem 2666.

Pro mě osobně jasný aspirant na překladový román roku. Překladatele znám i z jiných překladů katalánské literatury, především pak z kongeniálního překladu básní Salvadora Espriu (vyšlo v 80. letech v edici Plamen).

Chtěl bych toho napsat víc, ale zatím (právě jsem dočetl) nenacházím ty správná slova, která by vyjádřila, čím je ten román tak uhrančivý. Snad je to prostá radost z četby, kterou román přináší. Snad těmi detaily, místy a věcmi, které Cabré popisuje, jako by byl sám malířem Urgellem a Mignonem.

Svým smutkem, osamělostí a takovu zvláštní nepopsatelnou melancholií, která je ale prostoupená touhou, mi hlavní postavy románu připomněly postavy z filmů Paola Sorrentina. Tu touhu, která i přes všechny hrůzy vytrvá, vytrvá až do konce.

Confiteor. Dějiny krásy, dějiny zla, dějiny ztracených věcí, dějiny přátelství, dějiny letmých pohledů, dějiny osamění a čekání, dějiny toužení. -

Doporučuji a zároveň doufám v další překlady autora.

17 21.01.2016

Výborná knížka: čtivá se spoustou zajímavostí bez zbytečných a nudných pasáží. Strachan byl Gretského fanouškem a později i přítelem. Z knihy je to znát. Jen těžko si lze představit jakou měl a má Gretzky v Kanadě reputaci. Strachan roli dějepisce "Great One" zvládl se ctí. Je pravdou, že ty ódy jsou někdy už trochu únavné, ale Kanada v kolektivních sportech moc nevyniká a hokej je spíš výjimka. Když už se pak v tomto sportu najde hvězda velikosti Gretzkého, je jasné, že objektivita bude velmi sporná. O to tu ale až tolik nejde. Hlavní je si užít četbu a takříkajíc pár večerů s NHL v době jejího asi největšího rozmachu. NHL, která byla před Gretzkým s přehledem na chvostu velké čtyřky (NFL, NBA, MLB, NHL), co se týče sledovanosti v USA, se i díky Gretzkému a jeho výkonům dostala do povědomí v místech, kde byste do 90. let hledali kluziště jen velmi marně. Pro mě osobně také příjemný návrat do dětství, kdy jsme jako kluci sbírali hokejové kartičky a hltali každou zprávu nebo video o NHL a potažmo Gretzkém.

Mám dvě výtky: první je k redakci a překladu. Překlad ujde, ale redakce se příliš nevyznamenala. Je tam dost chyb, překlepů a slovních spojení, které nedávají smysl.
Druhá je k tomu, že v závěru chybí hráčské statistiky a třeba i stručný přehled ocenění a rekordů. V samotném textu knihy to sice je, ale přeci jen nějaká ta konečná tabulka v závěru by nebyla na škodu. Naštěstí už dnes není problém vše dohledat na internetu, velmi dobře se mi osvědčila Wikipedia, kde jsou statistiky a informace snad o všech hráčích NHL.

Celkové hodnocení: Objektivně by to bylo tak mezi 3 a 4 hvězdami, já ale prostě nemůžu jít pod 5:-) Doporučuji.

2 03.01.2016

Opulentní a masochistický, tak by se dal také označit tento kaleidoskopický román, který je jako tajná encyklopedie 2. sv. války křížená se středověkým grimoárem a rytířským románem. Je toho moc, moc 2. sv. války, moc oberstů a jiných vesměs nacistických distinkcí, moc pošuků, moc Fräulein ujíždějících na uniformách a holínkových perverzích, jako kombinace novácké estrády s dokumentem o 2. sv. válce a vysněným (a proto nikdy nenatočeným) filmem Orsona Wellese. Tak dlouhé, tak velké a tak nepřehledné to je. Ale je to dobré, moc dobré. Ale kdo to dočetl a dokázal o tom vydat svědectví?... Jak těžké je o Duze Gravitace něco napsat, je zřejmě i z příspěvků. Sotva (co do délky) pětinová Dražba jich má hned několik a velmi zajímavých. Naproti tomu u Duhy s 10 hodnoceními (z toho 8 za pět) najdete jen tyhle dvě šmudly, moji a uživatele Ronin Roujin, zatím... Je to tak rozvětvené a tak komplikované, že lze vlastně napsat cokoliv a bude to svým způsobem pravda. V USA jsou prý snad stovky, tisíce diplomových a disertačních prací pojednávajících o Duze, které jsou psány v geanurštině; disertace plné prázdných stránek, ke kterým není už co dodat. Samotná výuka o Pynchonovi a jeho díle probíhá v protiatomových krytech přebudovaných na luxusní lázně. Atletický a opálený vyučující je ponořem v jacuzzi a celý jeho výklad spočívá v mlčenlivém svádění obtloustlých studentek kombinovaného oboru lingvistika/zenový budhismus (se zvláštním zřetelem k odnoži, kterou vyznává malá skupina kmene Mangbetu-Szande žijící na severovýchodě Konga). - Jak řekl klasik LW (účastník prvního LVT): "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet". I když často spíš platí: "O čem nelze mlčet, o tom se musí žvanit." Je to i případ tohoto příspěvku. -

PS - Souhlasím s komentářem kolegy khama - jazyk a potažmo kvalitní překlad, nebo prostě jen překlad je úhelným kamenem Pynchonova díla. Nějaký ten slovník by Duze, ale i dalším knihám od Pycnchona opravdu slušel. Uvidíme v jakém stavu vyjde Bleeding Edge v Argu. Osobně bych si nejraději přečetl překlad románu Mason & Dixon.

PPS - Dle svědectví jednoho z Pynchonových přátel, prý sám autor u některých pasážích neví, co jimi vlastně myslel. Lecos prý vzniklo v opiovém či jiném notně psychedelickém stavu vědomí. Tím se mnohé vysvětluje a není tak třeba bezbřehého akademického dumání nad zakopaným psem...

8 27.11.2015

Výborný začátek pro všechny, kdo chtějí vstoupit do paranoidního, neobarokního světa Thomase Pynchona, ve kterém je vše jako skládačka, jako matrjošky, které se objevují jedna po druhé a jejichž odkrývání nebere konce. Jako nějaká temná mše, kterou vede chlápek s vytetovanou svastikou na hrudi, v mohérovém saku a kovbojském klobouku drmolící óm šakti óm... Jako jízda impalou po setmělé prázdné dálnici, bez jediného auta, bez jediného světla, vstříc své vlastní paranoidní temnotě, nebo snad záři, kdy do sebe vše začne zapadat a dávat smysl; veškeré jistoty se začnou hroutit pod nekončící vlnou představ a spekulací o tajných organizacích; nebo je to snad celé jen jeden obrovský vtip a ruka se vztyčeným prostředníčkem vytažená z hloubi amerického snu. - Rozhodně nejpřístupnější Pynchonův román a zároveň nejčtivější. Autor se tu ještě neopájí (v takové míře, jako například v Duze Gravitace) sáhodlouhými popisy z oblasti termodynamiky, různými encyklopedickými výklady a mikropříběhy zhušťujícím děj na pestrobarevnou neobarokní šarádu.

Jako všechny Pynchonovy romány a povídky je ale dobré si knihu přečíst aspoň dvakrát a sledovat jednotlivé detaily, které se v různých vrstvách variují a kombinují. Pak se stává četba opravdu jedinečným zážitkem. Pro mě osobně je Dražba asi nejpřístupnějším Pynchonovým dílem (z těch, co zatím v češtině vyšly), ve kterém je ve zhuštěné a relativně přístupné formě cele obsažen základ pynchonovského vesmíru.

PS - Jedním z důvodů, proč Pynchon nikdy nedostane Nobelovku, je ten, že by za sebe ke slavnostnímu předání poslal někoho jiného a zároveň by ve své inaugurační řeči rozkryl organizační strukturu udělování Nobelových cen, potažmo Švédské akademie, která je napojena na síť dealerů drog z jihokolumbijské organizace NECATAL, jež se maskuje jako organizace na podporu výstavby pomníků Simona Bolívara v Jihovýchodní Asii s centrálou v hlavním městě malajsijského sultanátu Johuru v Johor Bahru. -

Čtení:
1. 2006
2. listopad 2015

8 27.11.2015

Hlavním protagonistou Dusna času je jakýsi Brad Vinyl, feťák a hudebník. Dalšími hlavními postavami jsou Eowyn, Chiara, Modrák a Démon. Postavy nemají jasné psychologické vlastnosti a působí tak jako určitá parodie na známá dramatická a psychologická klišé. Postavy přecházejí z děje do děje, aniž by byl jasně vysledovatelný motiv jejich chování. Jediné, co tak lze říct, je, že Brad a snad i ostatní se ocitají v jakémsi meta-prostoru následkem užívání neznámé drogy, o které se ale nic bližšího v novele nedovídáme. Autor se snaží uchopit neuchopitelné, pocit závratě, pocit rozpadu reality na jednotlivé fragmenty, posouvání se do jen těžko popsatelných zón reality. Není to snadné čtení. Autorovi však nelze upřít jistou tematickou i jazykovou originalitu.

Důležitou součástí novely je také její grafické provedení. Už jen to, že je celá napsaná ručně z ní činí zajímavý a netradiční artefakt. Každá stránka je pečlivě rámována a jednotlivé kapitoly jsou uvedeny kresbami. Autor vydal jen několik kopií rukopisu, které většinou rozdal kamarádům a známým.

Na základě novely vznikl v roce 2015 autorský experimentální snímek Marka Lutky s názvem Barva Cynismu, ve kterém je velmi volně převeden příběh Brada Vinyla do filmové podoby.

13.11.2015

Velmi dobré povídky, zvláště ty poslední čtyři autobiografické jsou vynikající.

10.11.2015

Nádherný epický monstrum.

3 09.11.2015

Velice slibný prozaický debut, velmi bezútěšných a velmi realistických povídek. Stylem mi to připomnělo Balabána a Carvera. Jazykově vytříbené a skvěle odposlouchané repliky postav, v některých místech zřejmě i odžité, snad jen tematicky trochu monotónní. Ale přečetl jsem všechny povídky a žádná nebyla vyloženě slabá nebo nepovedená, což se vidí s součásné záplavě povídkových knih jen málokdy. Doporučuji.

Dodatek:

Už nikdy se nebudu na starý a obtloustlý báby dívat s pohrdáním. Viktor Špaček ve skvělé povídce Pan Klíšťák ukazuje, že některejm ženskejm po padesátce moc potěšení ze života nezbejvá. Děti jsou v tahu nebo se odcizili, a pár návštěv během roku to nespraví. Manžel je mimoň, čumí na fotbal nebo sedí v hospodě. Sama chodí někam do fabriky nebo jinam a po třiceti a víc letech začínat znova - po kolikátý už vlastně... A pracovat se holt musí, i když to je občas k posr... No, a co teda takový uzoufaný dámě v nejlepších letech, ve vyčpělym manželství a s květákem na hlavě zbejvá, než odjet na chalupu, dát si trochu toho vínečka, k tomu libovou klobásku, nějakej dobrej sýr, věneček, špičku a hladit u toho cizího kocoura proti srsti... Abych to zkrátil: rozumím, teď už tomu rozumím a chápu. Díky Viktore.

2 03.11.2015

Pár vět; krátký, zhuštěný příběh, který nachází v maličkostech celé osudové kontinenty našeho bytí. Poezie jejíž síla je v prožitku, v tom, že se Carver nesnaží věci nějak opisovat, ale že je popisuje tak, jak jsou, jak se udály. Což samo o sobě stačí aby báseň mohla zazářit jako losos v potoce. Doporučuji.

1 16.10.2015

Nejvíce mě zaujala (opět) stať Daniela Samka o irské poezii. Je až s podivem, jaký statut měl kdysi básník, co vše musel umět a jaké vážnosti ve starém Irsku požíval. Dokonce to byl samotný 12 letý obor studia. Získáváni inspirace při pobytu v potemnělých místnostech nebo ve tmě připomene dunkelterapii Holgera Kalweita, jejíž původ nacházíme již v dávnověku u starých Keltů. Také některé techniky, které "objevilo" až 20. století jsou u těchto básníků běžně přítomny. Zlatá doba poezie se zlatou nebo stříbrnou ratolestí nad hlavou. Doporučuji.

Souhlasím s Mirkem, že většina dobré poezie má v sobě něco z bláznovství a snad i šaškovství. Ale přeci jen se najde i pár těch, takříkajíc rozumových básníků, kteří svá díla opírali o pečlivé studie dějin a jejichž poezie byla učená a přesto si zachovala svěžest až do dnešních dnů. Básníci, kteří své básně neustále přepisovali, než se propsali k té "definitvní" verzi. Básně vydřené po dlouhém úsilí. Mám na mysli básníky, jakým byl například Konstantinos Kavafis.

5 12.10.2015

Básně prostoupené melancholií, steskem a životní tíží, kterou básnířce symbolizuje podzim života i podzim jako roční období. Básnířka se v básních vyrovnává se ztrátou víry, řečeno s Janem de la Cruz - s temnou nocí duše. Není to ale poezie beznadějná, tu a tam ty podzimní tóny a barvy prozáří matné světlo - posel naděje.

Překlad je zřejmě posledním dílem zesnulého Jiřího Reynka, syna básníka a grafika Bohuslava Reynka.

1 25.09.2015