puml komentáře u knih
Velice slibný prozaický debut, velmi bezútěšných a velmi realistických povídek. Stylem mi to připomnělo Balabána a Carvera. Jazykově vytříbené a skvěle odposlouchané repliky postav, v některých místech zřejmě i odžité, snad jen tematicky trochu monotónní. Ale přečetl jsem všechny povídky a žádná nebyla vyloženě slabá nebo nepovedená, což se vidí s součásné záplavě povídkových knih jen málokdy. Doporučuji.
Dodatek:
Už nikdy se nebudu na starý a obtloustlý báby dívat s pohrdáním. Viktor Špaček ve skvělé povídce Pan Klíšťák ukazuje, že některejm ženskejm po padesátce moc potěšení ze života nezbejvá. Děti jsou v tahu nebo se odcizili, a pár návštěv během roku to nespraví. Manžel je mimoň, čumí na fotbal nebo sedí v hospodě. Sama chodí někam do fabriky nebo jinam a po třiceti a víc letech začínat znova - po kolikátý už vlastně... A pracovat se holt musí, i když to je občas k posr... No, a co teda takový uzoufaný dámě v nejlepších letech, ve vyčpělym manželství a s květákem na hlavě zbejvá, než odjet na chalupu, dát si trochu toho vínečka, k tomu libovou klobásku, nějakej dobrej sýr, věneček, špičku a hladit u toho cizího kocoura proti srsti... Abych to zkrátil: rozumím, teď už tomu rozumím a chápu. Díky Viktore.
Pár vět; krátký, zhuštěný příběh, který nachází v maličkostech celé osudové kontinenty našeho bytí. Poezie jejíž síla je v prožitku, v tom, že se Carver nesnaží věci nějak opisovat, ale že je popisuje tak, jak jsou, jak se udály. Což samo o sobě stačí aby báseň mohla zazářit jako losos v potoce. Doporučuji.
Nejvíce mě zaujala (opět) stať Daniela Samka o irské poezii. Je až s podivem, jaký statut měl kdysi básník, co vše musel umět a jaké vážnosti ve starém Irsku požíval. Dokonce to byl samotný 12 letý obor studia. Získáváni inspirace při pobytu v potemnělých místnostech nebo ve tmě připomene dunkelterapii Holgera Kalweita, jejíž původ nacházíme již v dávnověku u starých Keltů. Také některé techniky, které "objevilo" až 20. století jsou u těchto básníků běžně přítomny. Zlatá doba poezie se zlatou nebo stříbrnou ratolestí nad hlavou. Doporučuji.
Souhlasím s Mirkem, že většina dobré poezie má v sobě něco z bláznovství a snad i šaškovství. Ale přeci jen se najde i pár těch, takříkajíc rozumových básníků, kteří svá díla opírali o pečlivé studie dějin a jejichž poezie byla učená a přesto si zachovala svěžest až do dnešních dnů. Básníci, kteří své básně neustále přepisovali, než se propsali k té "definitvní" verzi. Básně vydřené po dlouhém úsilí. Mám na mysli básníky, jakým byl například Konstantinos Kavafis.
Básně prostoupené melancholií, steskem a životní tíží, kterou básnířce symbolizuje podzim života i podzim jako roční období. Básnířka se v básních vyrovnává se ztrátou víry, řečeno s Janem de la Cruz - s temnou nocí duše. Není to ale poezie beznadějná, tu a tam ty podzimní tóny a barvy prozáří matné světlo - posel naděje.
Překlad je zřejmě posledním dílem zesnulého Jiřího Reynka, syna básníka a grafika Bohuslava Reynka.
Kompletní vydání poezie Rostislva Valuška, která je rozpažená mezi Reynkem a Holanem. Za těch víc jak 40 let to není mnoho, ale básně jsou to vynikající. Prosté verše bez zbytečného patosu. Tichá a místy melancholická zastavení. Doporučuji.
Jedna z nejpěknějších sbírek poezie. Úprava, grafické zpracování i obsah v takřka dokonalém souladu. Magické verše brněnského barda jsou jako dávné šamanské zaříkávání - světy se v nich rodí v jasu úžasu. Doporučuji.
Vůbec nevím, co sem napsat. Rozhdoně to není knížka, kterou po přečtení člověk odloží s pocitem: ano, takhle to je. Spíš nutí k dalšímu studiu a samostudiu, které je ovšem v tomto smyslu dost problematické:-) Nedá se číst na jeden zátah. Vlastně ji pořád čtu, i když ne nijak systematicky, ale stále se k ní vracím. Kniha je to iniciační a zásadní, ale osobní setkání s panem Grofem a dovysvětlení některých přeci jen sporných míst by bylo určitě namístě. Stanislav Grof žije v USA, ale občas pořádá přednášky a někdy zavítá i do Čech, takže se s ním teoreticky setkat lze. Pan Grof má talent strhnout čtenáře, který se ale může v té záplavě obrazů a vizí ztratit. Ale jinak si myslím, že by by si jí měl každý přečíst, nebo aspoň prolistovat. Kniha, která smrt zbytečně nedémonizuje, ale naopak se k ní staví jako k "přechodové" události - k přechodu kam?... Toť věčná otázka...
Komplexní dílo, ale ze své zkušenosti zatím nemůžu moc posoudit o jakou skutečnost se vlastně jedná - zní to jako ze sci-fi, ale nejspíš o zcela jinou, nepopsatelnou skutečnost odehrávající se v jiné "dimenzi" času i prostoru. Jak napsal uživatel Pablo Kral: Je potřeba mít k jeho názorům úctu. Doporučuji.
Jedni z nejzábavnějších a nejošuntělejších hrdinů co znám; Rudo a jeho parta: Soetkin, Nela, Lama a docent estetiky a gambler Palacký. Takový Rychlý šípy po x letech a naruby. Daniel Majling alias Antifoglar:-)
Básně, ktré v mnohém upomenou na staré básnické mistry, jako byl například Holan. Kultivovaný styl, množství filosoficky laděných postřehů a precizní formulace, to jsou přednosti sbírky 64.
K téhle sbírce se vracím docela často. Je to jedna z mála skutečně dobrých sbírek od současného autora. Líbí se mi Hradeckého leckdy upocený styl psaní, to lámání jazyka v některých textech, to zvláštní pnutí slov nepodobné nikomu ze současných autorů. I když Hradecký umí být i pozér, tak je to v tomto případě vždy pozérství autentické a srozumitelné. Doporučuji.
Bolestí a touhou prosycené básně, které čerpají jak z básnířčina domova v Bukovině, tak z nelehkého údělu tamních Židů, jejichž valná většina zahynula během holocaustu. Křehké básně plné smutku, touhy a melancholie nad uplývajícím časem. Básnířku pojilo přátelské pouto s jiným bukovinským rodákem a významným básníkem Paulem Celanem. Doporučuji.
Je jen škoda, že podle množství hodnocení a komentářů tahle vynikající sbírka dost zapadla. Myslím, že důvody jsou dva: 1) celkem tuctové zpracování - formát, strašně drobné písmo a taková divná obálka, navíc je tak tenká a drobná, že ji člověk lehce přehlédne v té záplavě ostatní poezie. 2) Poměrně složitá elegicky laděná poezie, která se vyžívá v dlouhých souvětích, a jež pro porozumění vyžaduje opakované čtení.
Poezie je to ale magická a uhrančivá, něco mezi šamanským zaříkáváním a "drsnou" realitou Ukrajiny 90. let. Doporučuji.
Žadan popisuje svět kolem sebe s pronikavostí a úsporným stylem, který je jak rána na solar. Povídky plné nostalgie, ironie a dekadence. Nejsilnější jsou v poloze strohého, ale přitom velmi plastického popisu situací a dějů. Doporučuji. Kéž bychom i my měli takového Žadana:-)
Osobně bych řekl, že hlavní plus tohoto překladu je, že je na něm lépe, než u Sněžného partu, vysledovatelný vývoj básníkova jazyka a skladby. To si myslím, že se Radkovi Malému podařilo podchytit (na rozdíl od Kundery) na výbornou. Ale nelze určitě říct, že by to byl překlad definitivní, který by nějak výrazně překonával překlad Kunderův, a že by se tak o překlad Celana už neměl nikdo pokoušet. Malého překlad dráždí právě tou víceznačností a invenční prací s jazykem; uchopením, které se ze své podstaty vzpírá definitivnosti a totalitě. Osobně mám ale Kunderův překlad raději. Uvidíme, co udělá další čtení. Ono se mi to třeba nakonec pod kůži dostane. Doporučuji.
PS - Jen moc nechápu ten "dementní" čtvercový formát.
Není to špatný počtení, naopak, doporučil bych do vlaku, do busu, do auta, když posáváte ve frontě na úřadě práce nebo u zubaře v čekárně... Svižně napsané historky z cardiffského podsvětí ve stylu Pulp Fiction. Není to špatný, ale motivy se stále opakují a pak těch postav a postaviček... Film by z toho ale byl slušnej. Williams příběhy vypráví takřka ve filmovym stylu.
Zajímavý příspěvek ke stále velmi oblíbenému tématu romantismu a životu v Anglii v 19. století. Foulds určitě načetl spoustu knih, je to vidět především v detailech a popisech krajiny. Ale celkově to zas tak výrazný román není. Děj mě nijak zvlášť nepřekvapil (takovej standart z blázince) a je celkem snadno předvídatelný. Po zájemce o anglickou literaturu 19. století ale román nabízí zajímavou charakteristiku a pohled na básníky Johna Clara a Alfreda Tennysona.
Kniha se skládá ze tří poměrně nesourodých částí. První část popisuje počátky balónového létaní v Anglii a druhá část vztah jednoho balónového letce a herečky. Až na pár situací je to ale poměrně nudná četba. Nejsilnější částí je podle mě ta třetí, kde se autor vyznává ze svého nelehkého údělu vdovce a co to znamená truchlit a zůstat sám. Velmi osobní a upřímné svědectví, jehož síla je především v tom, že se Barnes vyhnul přílišnému "mudrování" a jde hned od počátku k jádru věci. Doporučuji.
PS - V krátké době jsem četl tři velmi podobné romány s tématem smrti a vyrovnání se s ní od renomovaných současných autorů. Každá ke smrti přistupovala s trochu jiné pozice; všechny tři pak tvoří zajímavý pohled na téma smrti. Zmíněné romány: Molcho, Zamilovanosti, Roviny života.
Dlouhá souvětí, která se táhnou přes půl stránky. Děj je pomalý, ale o to víc se autor noří do všemožných dějových odboček a úvah na téma smrti, odcházení a zapomnění. Vůbec to celé působí jako mistrně prokomponovaná literární hra, tak trochu ve stylu Milana Kundery; a to je asi ta největší potíž jinak skvělého románu, spíš ale eseje-studie zapomnění, smrti a zamilovanosti v různých podobách; témat, která Marías skvěle propojuje. Potíž je jen v té přílišné akademičnosti; působí to často - řečeno s kolegou Mástrem: "jako když čumíš z vokna paneláku a uvažuješ o tom, jaký to je, bejt volnej". Ale tady je ten citát potřeba chápat hodně přeneseně. Každopádně je tam znát vliv Seneky, nebo aspoň já to tam cítím. Někdy je to až moc užvaněný a tý popisnosti a psychologie je tam taky víc než dost. Charaktery tak nějak toporný a celkově se těžko do těch postav dostává. Všichni jsou tak trochu autisti - víceméně uzavřený do svejch světů. Ale ty úvahy jsou ryzí a jako esej nebo studie opuštěnosti a zamilovanosti je to ve svých nejsilnějších momentech provokativní a inspirativní zároveň. Originální, i když se to dnes říká o lecčems, to určitě je. A Nobelovku - minimálně za ten styl a téma - by mohl Marías klidně vyfasovat. Takže doporučuju, ale není to žádná relax četba na dovolenou.
Velmi dobrá novela, která se dobře čte. Taková lehce surreálná šaráda s prvky islandské mytologie a s množstvím zajímavých informací o ostrovním životě v druhé půli 19. století. Jinak souhlasím, že těch dialogů a rozhovorů mohlo být víc, zvlášť disputace s liškou měla zajímavý průběh, než ji Sjón po islandsku rázně utnul.
Nedoceněná postava antických dějin a neprávem pozapomenutá kniha. Spíš než různé studie o životě v Říme mě nadchly a zaujaly pečlivě stylizované dopisy Plinia Mladšího. Je to především tím pohledem skutečného obyvatele Říma, tím pohledem přes dva tisíce let, čím mají Dopisy pro mě zvláštní kouzlo. Samozřejmě, že se najde spousta slabších míst - to jsou například ty ryze právnické zkušenosti a rétorické rady, které jsou zajímavé spíš pro odborníka nebo studenta římského práva. Ale na druhé straně je tu taky spousta skvělých pasáží: například barvitý a mistrovský popis výbuchu Vesuvu a následného zavalení Pompejí, čehož byl Plinius očitým svědkem (to je asi nejsilnější pasáž Dopisů; skutečně mistrovský popis strašlivé události). Nebo popis velkolepého pohřbu přítele Rufa a následné rozladění (v jiném dopise) z bezútěšného stavu jeho hrobky, a hořké konstatování, že Řím často velmi rychle zapomíná na ty rodáky, kteří se proslavili ušlechtilostí, a spíš si připomíná ty, jejichž činy stavěly na siláctví, bombastické rétorice, popularitě a oblíbenosti davu (jak současné). Nebo strašidelná historka o jednom duchovi, jenž neměl klid, dokud se řádně nepohřbili jeho kosti. No, bylo by toho víc, to jsou jen střípky z této výtečné knihy, kterou vřele doporučuji.