puml komentáře u knih

Civilní, prožitá poezie s množstvím zadrhnutých veršů, ale také s několika ostrými postřehy vypozorovanými skrz vlastní život. Zpověď maminy v nejlepších letech, v dobrém i ve zlém. Přirovnání ke kartáči v anotaci sedí stejně dobře jako doznání, že báseň by měla být aspoň trochu trapná a rozpačitá. Jeden z nejlepších básnických debutů za posledních pár let.

2 18.03.2015

Makabrózní, oslnivá jízda napříč vesmírem. Na jedné straně genialita v detailech a především v kresbě, a na druhé určitá idiocie v jednání většiny postav, a to včetně samotných metabaronů. Komix snese ledacos a je ideálním médiem k realizaci bizarních a bláznivých nápadů, ale tady "božský" Jodo přeci jen občas - a to především s tou falickou symbolikou - přepísk pysky. Ale celkově opravdu vynikající komix a surreálná zábava čerpající mnohé z odkazů nikdy nenatočené Duny. Před Giménezovou kresbou smekám a nápady sršící Jodo je místy také úžasný, ale stejně bych ho u některých replik občas proplesknul... On, jakožto surrealista, by to určitě pochopil.

PS 2022 - Aha, tak proplesknout by nejspíš zasloužil spí překladatel, viz výborný příspěvek uživtele tomalaikis.

2 17.03.2015

Pozadí pádu Romanovců je podáno poměrně stručně. Hlavním těžištěm knihy je úzkostlivě pečlivá rekonstrukce posledních dní Romanovců a jejich popravy, která je vylíčena se všemi podrobnostmi, včetně děsivého pohřbívání. Na závěr autor předkládá téměř detektivní příběh o vyšetřování vraždy Romanovců, včetně vyvrácení nejrůznějších legend a spekulací o přežití několika členů carské rodiny. Dobrá kniha.

2 13.03.2015

Syrové a přitom citlivé, jak kulometná palba do zad nepřítele.

1 05.03.2015

Knihu jsem si přečetl, protože jsem viděl film, který považuji za jeden z nejlepších amerických filmů za posledních několik let. Kniha je v mnohém jiná než film, ale humor a hlavní postava rozervaného, trochu lítostivého a zahořklého kytaristy Bada Blakea je podána velmi dobře, včetně typického humoru a komiky, které se podařilo přenést kongeniálně i na filmové plátno. Pro všechny fanoušky hudby se vyplatí určitě přečíst. Je to taková nenáročná jednohubka s rychlým spádem děje bez zbytečných efektností. Skvěle vykreslené prostředí i hlavní postava; takhle nějak žije asi většina těch kdysi tak "významných" muzikantů. Doporučuji.

26.02.2015

Bukowski ve své nejlepší formě. Musím říct, že mě jako spisovatel nikdy moc nebral, ale líbi se mi jeho styl a taky to, s jakou lehkostí komentuje ty nejroztodivnější věci, a tak tu máme vedle sebe názory na ženy, na sex, na alkohol, ale i na to, že dobrej instalatér je daleko lepší než sebelepší adaptace Shakespeara. Mám jednoduše raději rozhovory s Bukowským, než jeho samotné literární dílo. Je vidět, že Bukowski neméně napomohl proslulosti svého díla svým životním stylem a pohotvovstí s jako vše glosuje. Na jedné straně až dětská bezelstnost, ale na druhé vypočítavost a hra se čtenářem, potažmo s tím, kdo pokládá otázky. Při čtení rozhovorů mě několikrát napadlo, jestli Bukowski není náhodou vzdálený příbuzný Li-Poa a Thomase Bernharda... podobnost by tam byla... Hank to měl holt všechno na háku. Doporučuji.

1 10.02.2015

Keltové nás nepřestávají udivovat nejen svými stavitelskými schopnostmi, ale i znalostmi na poli astronomie. Jejich duchovní svět je pak něco naprosto fascinujícího, co se těžko chápe, protože naše vnímání reality a toho, co je a není, je keltskému pojetí dost vzdálené. Pro Kelty byla duchovnost všech věcí a existence zásvětí něčím naprosto zřejmým. Smrt a válku vnímali jako (naším slovníkem řečeno) pozitivní síly. Člověk materiálně urazil obrovský kus cesty, to bezpochyby, ale duchovně spíš zakrněl a uvěřil vnuceným fetišům a pozlátku. Keltové nás vrací ke kořenům myšlení a přemýšlení o duchovnu, o posledních věcech člověka, o životě a o smrti. Jakkoliv to může znít nabubřele, jedná se o knihu v mnoha ohledech iniciační. Není to ale pro každého. I přesto, že mě kniha místy ohromila, jsem ji bral spíš jako poznávací exkurzi do naší dávné minulosti. Viděl jsem ale, že sám Kalweit a mnozí další přímo praktují ruzná duchovní cvičení a snaží se takříkajíc obnovit ztracené učení ve své podstatě, jež leží především v praxi. Tak daleko jsem se nedostal. Pro mě zatím zůstává Keltská kniha mrtvých, stejně jako mnoho dalších knih mrtvých (jež jsou si v mnohém velmi podobné) především zajímavou a inspirativní četbou. Keltská kultura je mi přeci jen bližší než tibetská a spousta keltských památek a posvátných míst je stále kolem nás.

Je také zajímavé si uvědomit určité časové souvislosti. Zaímco my jakožto "národ Čechů" jsme tady něco přes 1000 let a to včetně dramatického duchovního přechodu na křesťanství, Keltové tu byli dlouho předtím a jejich kultura a duchovní praxe a poznání se rozvíjely několik tisíc let s kořeny ve vlastních archetypálních příbězích.

7 09.02.2015

Celkem dobrý román s citlivým vhledem do tehdější společnosti. Výborná psychologická drobnokresba jednotlivých postav. Nejsilnější je ale dle mého názoru v tomto románu popis situací, do kterých se jednostlivé postavy dostávají a jejich konfrontace; a to od těch "nahoře" až po ty "dole". Jen mi postupem času víc a víc vadila to věčné moralizování a lamentace nad stavem soudnictví a celkově společnosti. Ne že bych s Tolstojem nesouhlasil, naopak, pokrytectví a absurdita soudních přelíčení a jeho mechanismus jsou popsány skvěle a svým způsobem aktuálně, ale některé úvahy se postupem času až protivně opakují, že jsem občas odstavec nebo i stránku přeskočil. První část je dle mého názoru nejlepší a nekoncentrovanější. Druhá a třetí část je nastavování toho, co již bylo řečeno s očekávaným jednáním postav a vývojem událostí. Příběh nakonec vyšumí do ztracena. Závěrečná apoteóza mně přišla vyloženě nepřesvědčivá. Ale to je zřejmě dáno poplatností době a životními zkušenostmi autora. Pro příznivce Tolstoje je to povinnost. Již starý a zkušený autor předkládá své názory a učení; sice trochu těžkopádně, ale v některých momentech stále aktuálně.

2 07.02.2015

Solidní počtení, jehož hlavním plus byl styl autora, který mísí fikci s dokumentárním popisem. Svatá Helena, je asi opravdu zvláštní místo, na jedné straně azurové moře a skalnaté pobřeží jako z nějakého plakátu cestovní agentury, ale při delším pobytu na autora doléhá pocit osamělosti, vykořeněnosti, prázdnoty a melancholie. Popisy samotného Napoleonova sídla v Longwoodu jsou mistrné a protékají mezi prsty jako mořská voda nebo tekutý písek. Čtenář úplně cítí všechny ty zvláštní, kořenité pachy a stísněnost prostředí, která zde musela na Napoleona doléhat ze všech stran.

Podobná kniha: Atlas odlehlých ostrovů.

2 31.01.2015

Vynikající studie o opravdu tragickém a děsivém tažení Napoleona do Ruska. Autorka navíc skvelě popisuje situaci jak v obou armádách, tak v zázemí a ve městěch, včetně detailních popisů celkového zmaru a postupné Napoleonovy ztráty soudnosti i kontroly. Tady si velký vojevůdce vzal na mušku víc, než očekával. Do Ruska se dostává disciplinovaná a velkolepá Velká armáda jako nositelé "pokroku", ale postupně je decimována, jak rozkladem vlastního mužstva, tak houževnatstí a mnohdy šílenstvím ruského vedení, které se rozhode vést totální válku a je schopno vyklidit a nechat zapálit svoje výstavní hlavní město Moskvu. Válka která měla být blesková se tak postupně mění na souboj s časem a na vleklý konflikt, ve kterém jsou partyzánským stylem ruského boje systematicky ničeny francouzské jednotky, jež navíc v Moskvě trpí i nedostatkem jídla. Rabování a ničení památek je jen část onoho pokroku, který Velká armáda sebou do Ruska přinesla. Vše končí děsivým "pochodem smrti" přes zamrzlou Rus, ve kterém zimou umírá desetitisíce vojáků a civilistů. Z celého lupu, který si Napoleon z Ruska odváží se za hranice Ruska nedotane takřka nic. Jen zbytky kdysi slavné armády; otrhaní a zoufalí vojáci zimou propadající šílenství. Autentické popisy očitých svědku z řad vojáků i civilistů dotváří otřesný pohled na jedno z nejtragičějších tažení v dějinách. I když se nedá přímo mluvit o francouzské prohře, neboť ztráty na ruské straně byly takřka stejné, bylo ruské tažení v evropském kontextu začátkem Napoleonova pádu. Jak se říká: "Napoleon přišel do Ruska jako tygr a prchal jako zajíc." Doporučuji.

3 26.01.2015

Básnický jazyk, nevšední styl a příběhy, které jsou jak rány holí. Vše se pohybuje volně, jako pokřivené větve nepotřebného stromu ve větru, mezi vysokým a nízkým, mezi všedností a mystickým vytržením. Dokonalost nedokonalosti.

A proto se praví:
dokonalý člověk nic nevlastní,
génius si nic nevysluhuje,
světec nemá jméno

4 21.01.2015

Příběh plný smutku a ticha. Strohý, minimalistický styl a úsečné, ale o to přesnější popisy islandské přírody jsou tím, co mě zaujalo nejvíc. Elíassonovi stačí pár vět na vykreslení situace, prostředí a pocitů hlavní postavy. Nejedná se ale o žádnou idylku o životě v drsné a zidealizované přírodě Islandu. Ne, spíše ponor do prázdnoty duše, vyprahlosti, zasněnosti a krásy jazyka. Doporučuji.

Čtení:
1. leden 2015
2. prosinec 2016

6 21.01.2015

"Bezmezně přeceňujeme současné dění, pocit přítomnosti, to, co tu je. Přeceňujeme to. Stejně tak by to mohlo být i jinak." Jednoduché. Strohé. Přesné. Doporučuji.

3 14.01.2015

Svým způsobem kontroverzní interpretace rytin Williama Blakea je ale osobitým pohledem na tvorbu tohoto vizionářského malíře a básníka, jehož poezie i umělecká činnost pro mě byla vždy víc intuitivním zážitkem než rozumovou konstrukcí. Edingerův styl je hodně poetický, s množstvím básnických obratů, což je v intencích jungiánského komentáře. Text je to v mnoha ohledech iniciační a doporučoval bych ho všem, kteří chtějí vědět, co je to bytostné Já, tak těm, koho zajímá, jak vypadá opravdu dobrý spirituálně-analytický výklad uměleckého díla. Doporučuji.

12.01.2015

Román nebo spíš novela, která je stejně syrová a očistná, jak lednová koupel ve Vltavě. Zlášť ten "twist" je jak z antickýho dramatu. Navíc je kniha napsaná úsporným, téměř filmovým stylem a zbytečně se tak nebabrá s popisy přírody atd. Je to direkt přímo na solar a sanici, jakej jsem dlouho nedostal a kterej mi v současný americký a nejen americký literatuře dost chyběl. Nečekejte ale žádný laciný efekty. Je to jen ty a já a jeden polozapomenutej ostrůvek u Aljašky a sestup do nitra vlastní bezmoci. Chápu to mnohdy nízké hodnocení, tuhle knížku mít doma nechcete, ne na očích, není to četba na dovolenou a nehodí se do hospody, a už vůbec z ní nikdo nebude předčítat dětem před spaním. Když už ji máte, vyvstává základní otázka: kam s ní? Ta kniha je pro praktickej život úplně na nic. Slova jako láska, harmonie a pochopení v ní nehledejte, nejsou tam. Není to rohypnol, takže vám usnout nepomůže. Nic vás nenaučí, neřekne vám jak přežít v divočině a ani vám neprozradí nějaký pěkný moudro, s kterým by se mohl jeden vytasit v kavárně. Hrdina nesympatický, děj divný a odstrašující. Prý ji dávají zadarmo (spolu se Srubem) k letence na Aljašku. Jen pro otrlé. Doporučuji.

PS - Spisovatelova cesta: spisovatelské začátky Davida Vanna jsou stejně temné (možná i temnější) jako jeho romány a novely. V mládí prý uvažoval o tom, že vystřílí školu kam chodil. Poté následovalo odmítnutí jeho děl a úvahy na trase: sebevražda-vražda-sebedestrukce. Nakladatel se ale nakonec našel, a proto má teď USA o jednoho psychopata míň a o jednoho skvělého spisovatele navíc.

4 08.01.2015

Četl jsem ji před pár lety a pamatuji si na ten nepříjemný neklid některých povídek. Zvlášť u jedné, kde nějaký člověk uvízne na benzínce, kde si stopne kamion a najednou vše jako by zešedne a ztmavne, jako by se svět nořil do tmy, ze které už není návratu. Žádné velkolepé popisy a pointy, jen náznak, zkratka a podivný neklid a šum v hlavě. Doporučuji.

2 08.01.2015

Solidní debut, který si užije především ten, kdo má rád postmoderní literaturu. Mě úplně nesedělo to přeskakování mezi vypravěči a množství bizarních vztahových propletenců. Dost těžko se mi to četlo, je to dáno jak fontem písma téhle jinak velmi dobré odeonovksé edice a jednak fragmentárním stylem vyprávění, což je zpočátku celkem zajímavé, ale později mě to spíš vadilo a nudilo, příliš to vyčnívá, jako by chtěl Buwalda ukázat, jak úžasně dokáže propojovat události napříč časem. Mě to teda moc neohromilo a přišlo mi to na úkor děje, který na můj vkus až příliš čpí snahou o originalitu. Někde jsem četl, že původně měl román snad přes tisíc stran, které Buwalda krátil do současné formy; osobně si myslím, že se mělo krátit ještě víc, občas jsem měl pocit, že čtu nějakého průvodce.

Ale abych jen nehaněl. Hlavní postava Siem Sigerius je vystižená opravdu skvěle, se všemi protiklady, které si sebou nesou rozličná období a různé perspektivy pohledů na jeho život. To mi přišlo zajímavé, trochu mi to připomnělo film Občan Kane od Orsona Wellese. Taky stylově jsou tam pasáže až thrilerové a jednání jednotlivých postav je vystiženo s potřebným nadhledem a ironií. Přirovnání s Mulischem tak docela sedí, ale k W. F. Hermansovi to má hodně daleko, asi stejně jako Mulisch.

Rozhodně slušný debut a příslib do budoucna. Určitě budu sledovat, co dalšího Buwalda napíše.

PS - Buwalda prý začal psát na popud četby Temné komory Damoklovy od W. F. Hermanse a není sám. Vícero současných nizozemských autorů uvádí jako prvotní impuls k vlastnímu psaní právě Hermanse. Nevím čím to je, ale něco v sobě romány W. F. Hermanse mají, nějaké zvláštní "lynchovské" kouzlo (čemuž by se Hermans krásně vysmál), které nutí člověka vzít tužku, propisku nebo mobil a začít psát.

1 08.01.2015

Skvělý úvod do tvorby Paula Austera. V těch třech příbězích je obsaženo takřka vše, čím se vyznačuje pozdější Austerova tvorba. Vše je zhuštěné a vměstnané do tří příběhů, jež se odvíjí takřka ve filmovém tempu. Jde o vynikající hold americké drsné škole detektivního románu a zároveň o to, co se často ve spojení s dílem Paula Austera objevuje, totiž o ukázku metafyzického thrilleru, kdy se jedna nebo víc posta cítí být někým jiným a nejsou si jistí svou vlastní identitou, což má za následek mísení "skutečných" vzpomínek s fikcí, bez toho, aniž bychom věděli, kde vede ona pomyslná hranice mez tím, co se děje a co je jen zdání. Dalo by se říct, že tyto tři příběhy (novely) jsou zároveň i vrcholem Austerovy tvorby, co se týče stylu. V dalších dílech, ač skvělých, Auster nějakým způsobem už jen tematicky variuje a kombinuje to, co je přítomno již zde. Nejvíc se mi líbil závěrečný příběh Zamčený pokoj, který v narážkách a aluzích dějově doplňuje oba příběhy předchozí. Doporučuji.

5 03.01.2015

Netradiční encyklopedie, která předkládá několik stovek andělů se stručným popisem činů, schopností a odkazů na příslušnou "andělskou" literaturu. Je to jedna z těch knih, kterou můžete kdykoliv vzít do ruky a jen tak v ní listovat a nechat se unášet proudem krátkých ale o to výstižnějších příběhů ze života nejznámějších andělů, archandělů, padlých andělů, temných andělů a jiných andělských bytostí. Můj nejoblíbenější popis anděla: Metatron. Doporučuji.

17.12.2014

Připojuji se ke kladnému hodnocení. Knížka je opravdu skvěle zpracovaná, s objemným, informativním úvodem a komentářem ke každé nestvůře. Bylo zajímavé porovnat některá fantastická zvířata se svými reálnými předobrazy. Například když byl hroch líčen jako zvíře s kůží tlustou dva lokte. Fantazie a odstup několika staletí vše zveličí do gigantických a mytických rozměrů. Často je také popisováno, jak lze některá monstra ulovit. Většinou se jedná o primitivní vylákání "monstra" na břeh a ubití kladivem. Žel v některých případech se od těch dob mnoho nezměnilo... Doporučuji.

2 10.12.2014