puml komentáře u knih
Mnohomluvná a někdy i dost užvaněná a silácká poezie od básníka, jenž si nejspíš s nemalou dávkou nadsázky říká Ticho. Básně mají spád a rytmus, některé "obrazy" jsou velmi efektní. Básně působí jako když vyklízíte barák (nebo byt) po nějakym obsedantnim sběrateli všemožnejch pí..vin. Spousta bordelu a mezi tou spoustou bordelu se vždycky najde i něco zajímavýho a pěknýho. Celkově ale sbírka působí dost neurvale a některý básně jsou strašně utahaný. Slušel by tomu sestřih, ale zas na druhý straně se mi líbí ta odvaha k delším celkům, protože tam je vždycky větší riziko, že to bude nuda, nebo že to dopadne nějakou matlaninou. Myslím, že ve sbírce není báseň, která by byla vyloženě špatná, zas tam taky není nějaká vyložená pecka, která by mi nějak zvlášť uvízla v paměti. Prostě slušná rytmická poezie, která asi líp vyzní při přednesu. Takovej shluk hluku od Ticha. Rozhodně to patří k tomu lepšímu, co v posledních letech vyšlo.
Co napsat o Odysseovi aby to nebylo plytké a nevyznělo to lacině či banálně...Bloom bloumá po Dublinu aneb nedočetl jsem, stejně jako mnozí přede mnou a po mně. Jazyk originálu, stejně tak překlad Aloyse Skoumala je skvostný, k tomu nelze nic dodat. Práce autora i překladatele má můj obdiv. Ale je to jako například s Duhou Gravitace od Thomase Pynchona; ta délka mě umořila, vše je natahováno do nesnesitelných rozměrů, vše chce být popsáno, vše směřuje k symbolu, k metafoře, k podobenství. Je toho ale tolik, že je to na úkor čitelnosti - čtivosti, chcete-li. I humor a satira, jíž je v Odysseovi spousta, je křečovitá a snaží se blýsknout tu citátem z Bible, tu citátem ze Shakespeare, tu citátem z nějakého polozapomenutého irského souchotináře. Pro vývoj moderní literatury je to jistě zásadní dílo, ale to je často problém zásadních děl. Jejich objem a monumentálnost mnohdy nehovoří ke čtenáři, ale sama k sobě. Dílo se svou vlastní oběžnou drahou. Dílo, jež se snaží uchopit celý svět a celou tehdy známou literární tradici, a jehož pochopení je často v nepochopení.
Ale rozhodně stojí za zkoušku se s Odysseem aspoň zkusit poprat.
Těm, co ztroskotali podobně jako já, bych doporučil vcelku povedený film Ulysses od Josepha Stricka ze 60. let. Je to samozřejmě odvar knižní předlohy, ale děj je věrný předloze a atmosféra Dublinu je poměrně slušná.
U knih s nápisem "bestseller" mě často překvapí o čem všem se dá psát a často jak bídně. Kniha se čte dobře, o tom žádná, ale ty informace jsou až na výjimky dost jalové. Zajímavá je kapitola o uspořádání oblečení - v té se najde množství dobrých tipů, které moje přítelkyně využila, a musím říct, že to je pak znatelně přehlednější. Ty 2 hvězdy jsou ale hlavně za tu kapitolu o knihách. Ta je úplně mimo. Autorka se přiznává k prznění knih a ještě to dává k dobru. Dále se dušuje jak zredukovala svou knihovnu jen na 30 knih (přitom jedním dechem dodává, že je milovník knih) a jak jí to pomohlo. To jsou nesmysly a skoro jako bych slyšel provolávání nějakého normalizačního demagoga. Vyhazování knih je vždy dle mého názoru ošemetná záležitost, stejně jako vyhazování starých fotografií. Protože kniha je přeci jen víc než předmět. Kniha může být i vzácný artefakt nebo se může vázat k nějaké životní etapě, a tím, že jí člověk vyhodí, sám sebe redukuje, sám sebe zeštíhluje, ale tohle přeci není závod v hubnutí. Když už, tak knihy patří do antikvariátů nebo na blešák. Vyhazování by mělo být až poslední instancí, když už opravdu nic jiného nezbývá, a když už není knihy komu a kam dát (malý byt atd.), pak to lze u některých titulů, jako je například tento, pochopit. Jinak kniha obsahuje množství banálních zjištění a je plná prázdných, stále se opakujících frází; kdo má rád bestsellery, nebude zklamán.
Pokud uvidíte knihu ověnčenou desítkou prohlášení typu: Zásadní... Přelomové dílo... Naprosto úchvatné a dechberoucí... Tak je potřeba dát si "majzla", většinou se tak snaží prodat brak. Kniha Olivera Stonea a Petera Kuznicka naštěstí brak není, ale k objektivní historii má také velmi daleko. Jedná se o pohled "zleva", jehož slabinou je nedopovězenost a celkový dosti ukvapený styl, jenž nám události předkládá jak v akčním filmu. I jazyk (možná je to překladem) je dosti jadrný a nešetří expresivními výrazy. To by ani tak nebylo na škodu, kdyby se jednalo o fikci, ale v případě knihy, která se snaží podávat historická fakta, mi to přišlo přeci jen nad rámec.
Stone s Kuznickem napsali zajímavý, avšak trochu zbytečný úvod do dějiny USA 20. a počátku 21. století viděný prizmatem známého filmaře, jež ve svém filmovém díle nezapře jistou podvratnost. Některé události - i přes svou proklamovanou rádoby kontroverznost - jsou již obecně známy a jediný Stoneův přínos tak vidím v lepší prodejnosti a celkovému akčnímu tempu a dobré čtivosti knihy, což snad umožní, aby si o historii USA přečetli i ti, co by po rádoby historické knize nikdy nešáhli. A tak lze knihu doporučit především širší veřejnosti.
Absurdní příběh ve stylu Kafky. Na počátku stojí skvělá atmosféra a autor má cit pro vykreslení mnohdy bizarních postav a míst. Ale pak se to nějak zadrhne a zhruba od poloviny mě příběh přišel zbytečně rozvláčný a každá druhá věta nadbytečná. Hodnocení je tedy především k přihlédnutí k atmosféře příběhu. Pro příznivce Becketta, Havla, Kafky a antiutopií.
Pokud bych měl doporučit právě jeden svazek ze sebraných spisů J. L. Borgese, tak by to byl právě tento. Jednak proto, že povídky (až asi na tři kousky) vyšly kompletně v 80. letech ve výboru Obecné dějiny hanebnosti a Zrcadlo a maska. Následně v 90. letech komplet v nakladatelství Hynek pod názvem Nesmrtelnost. (Zrcadlo a maska a Nesmrtelnost navíc ve skvělé grafické úpravě.) III. IV. a V. díl spisů je určen spíše náročnějšímu čtenáři. V VI. svazku najdete jak velmi pěkné básně, tak drobné povídky, postřehy a úvahy na téma: čas, paměť, minulost... to vše nazírané fantastickým borgesovským kaleidoskopem. Takový stručný úvod do Borgesova myšlenkově velmi pestrého světa. Doporučuji.
Kniha o vidění a o schopnosti vidět prosté věci novým pohledem, někdy rozostřeným, někdy až zenovým a někdy prohloubeným a poučeným okem malíře. Hravé, často ironické a jízlivé úvahy na pomezí poezie a eseje. Celkově ale kniha působí až meditativně, jako odraz světla na hladině řeky. Doporučuji.
Čtivá a velmi dobře napsaná kniha o avantgardním divadle. Velmi inspirativní čtení. Zaujaly mě především postřehy o avantgardním filmu a Jacku Smithovi a divadelním snílkovi, režiséru Robertu Wilsonovi. Plusem je také množství fotografií. Zájemcům o dějiny divadla, ale i těm, co si chtějí rozšířit obzory. Doporučuji.
Z těch desítek autorových knih mám tuhle nejraději a čas od času se k ní vracím. Zvlášť ty poslední básně jsou skvělé. Starý autor, který tak nějak tuší, že to má za pár a s lehkou nostalgií účtuje s uplynulým životem i se smrtí. Ale nebyl by to Buk, kdyby to účtování neopepřil nějakým tím ironickým šlehem. Na tom průřezu tvorbou je ale dobře vidět, že některé jeho věci jsou jen póza, a když pak dojde na smrt a odcházení, je i Buk tak trochu sentimentální a naměkko. Ale to jsou právě ty nejopravdovější a nejsilnější básně. Doporučuji.
Pro mě asi nejlepší autorova jednotlivá sbírka, když nepočítám soubor Zelený svetr.
Melancholická a temná s občasným zábleskem světla z nedaleké nonstopky či baru. Je tu ale i vlídnost a něha k tomu lidskému pinožení.
Zástavy a šelesty. Chvíle ticha a zjištění, že snad na tu tmu přeci jen nejsme úplně sami. -
Šanda má takový až filmový styl psaní. Rychlé střihy, "brutální" zvraty a černý humor jako kouř z malešické spalovny. Začátek je vlažný, ale pak se Šanda dostává zhusta do ráže, aby celou tu rumovou eskapádu zakončil velmi depresivním příběhem. Je ale zajímavé, že čím drsnější příhody autor podával, tím spíš jsem se musel pousmát, jako například ve "skeči" Otec a syn.
Některé básně jsou bilanční a některé poukazují na to, že nové technologie nás nespasí, ale legrace s nima někdy je. Některé jsou intimní až erotické, ale s nadhledem čerstvého padesátníka, kterému vlak neujel, páč na žádnej vlak ani nikdá nečekal...
Kvalita sbírky také stojí na kvalitním grafickém zpracování z dílny nakladatelství Pavel Mervart.
Jen pro otrlé žaludy. Doporučuji.
Skutečný skvost, který se dá poměrně lehce sehnat v antikvariátech za méně jak 100,-. Konec 80. let byl vůbec bohatý na vydávání americké poezie a jedním z příspěvků je i Dítě na skleníku, který se spolu s Horoskopem Orloje řadí k tomu vůbec nejlepšímu - v rámci překladové poezie -, co u nás vyšlo. Pečlivý výběr, skvělý překlad, zajímavé medailony; krátké, ale dobře napsané. A ten obrazový doprovod v podobě fotografií Roberta Franka je kapitolou sám o sobě. Škoda jen, že je těch básníků jen 14. Americká poezie od 60. let výše je neskutečně pestrá stylově i tematicky, a tak vybrat 14 těch nejzajímavějších byl jistě těžký úkol. Myslím ale, že se to i tak povedlo na výbornou. Ti, co se nevešli, mají často v češtině své vlastní výbory, jako například moji oblíbení autoři Robert Creeley, Galway Kinnell a Raymond Carver. Doporučuji.
Spolu s antologií Dítě na skleníku se jedná o nejlepší antologii poválečné americké poesie. Výběr básníků je skvělý a jsou zastoupeni všichni ti velcí i pár těch dnes již trochu zaprášených autorů. Překlady jsou skvostné, stejně jako typografická úprava knihy (Vladimír Nárožník - viz druhá půlka 80. let edice Plamen, Dítě na skleníku aj.). Většina zastoupených básníků se dočkala vlastních vydání, ale já stejně raději šáhnu po této antologii, na které je skvělá ta rozmanitost a pestrost. Americká poezie je stále neskutečně inspirativní a dá se říct, že právě tito autoři objevili nové způsoby vyjadřování a ve své většině stále udávají tón i dnešnímu psaní. Iniciační antologie poezie. Doporučuji.
Je to skoro na plný počet, kdyby se tak básník v některých číslech nenechal až příliš strhnout k jednotvárnému monologu (jako by říkal: "pracky pryč, teď já...") a občas něco škrtl, zkrátil a ubral. Ale je to geolog a paleontolog a ne kameník a sochař. Kdyby byl sochařem nebo kameníkem, pak by to, co vyzvedává z hlubin paměti své i paměti Země, jistojistě dokázal otesat do podoby jedné z nejlepších českých sbírek posledních několika let. Takhle tu před nás rozestřel množství vesměs zkamenělého materiálu a odkryl několik vrstev ryzích asociací; načež poodstoupil a zahájil mnohdy úporný a úmorný proces katalogizace.
Ale jinak se to pěkně zadírá pod nehty, jako hlína a drť. Těším se na další básníkovi geologické a paleontologické výboje. Doporučuji.
Nadprůměrně kvalitní antologie. Pestrý výběr básníků v dobrém překladu a dobrou závěrečnou studií.
Výborná sbírka. Obsah souzní s formou ve velmi zdařilém vydání nakladatelství Triáda. Básně ticha a zadržovaného výkřiku. Na těch vcelku banálních situacích zaujme jazyková vytříbenost a množství zdánlivě nesourodých poloh. Jsou to vlastně takové mikro příběhy sestavené z jakoby vytržených sousloví, vět, povzdechů i povzletů, místy s lehkým nádechem spirituality. Poezie, která nestaví na efektnosti, ale je spíše pro chvíle tichého rozjímání. Básně přecházejí mezi sebou jako v toku řeky. Jsou tu slepá ramena, peřeje a neviditelné víry. - Spolu se sbírkou Věděl jsi, že jsi asi nejlepší sbírka autora. Doporučuji.
Co říct k této knížce aby to nevyznělo plytce. Že se jedná o vzpomínky prodchnuté melancholií, ale zároveň neutuchajícím zápalem pro literární tvorbu, pro práci se slovem, pro pečlivé vážení slov. Bohumila Grögerová ve svých pozdních dílech ukazuje mimořádný cit pro výběr slov. Poslední tři knihy Rukopis, Dva zelené tóny a Můj labyrint jsou tak pozdním vrcholem tvorby. (Ještě bych sem zařadil knižní rozhovor Za slovem.) Především pak části Loučení a Branka na klíč patří k tomu nejlepšímu v duchu Rukopisu. Velmi silná zpověď o životě s literaturou, o stáří, o odcházení blízkých přátel, o samotě a čekání na smrt. Je to ale především styl autorky, který činí z těchto knih klenoty české literatury; styl, jenž je smířlivý a vděčný k uplynulému životu se všemi radostmi i těžkostmi. Loučení se životem a velké díky za něj - tak by se snad dal charakterizovat Můj labyrint.
Díky, paní Bohumilo. -
Krásně upravená kniha ve vynikajícím překladu Pavla Novotného a Nikoly Mizerové z TUL. Ono to možná na první čtení nechytne, ale je to nápaditý výbor z experimentální poezie, která dnes působí sice již trochu zaprášeným dojmem. Ty situace a repliky už tolik nešokují a jejich vazba je často na dobovou kulturní a společenskou situaci. Ale i tak se tam najde spousta zajímavých absurdních hříček a básní. Kniha je zároveň i skvělým dokumentem o vývoji poválečné experimentální poezie v Rakousku.
Mluvil jsem s překladatelem Pavlem Novotným a ten převod některých pasáží byl opravdu náročný. V originále se to jen hemží nářečím a různými zkomoleninami a ohyby slov. Překladatelé ale obstáli na výbornou. "Hračičkám" a milovníkům netradiční experimentální poezie ve stylu Jandla, Grögerové/Hiršala a Hanse Arpa doporučuji.
Kdo P.K. Dicka nezná, je jeho povídková tvorba ideální startem a zároveň jsou v tomto výboru přítomna snad všechna typická autorova témata, jako život na zemi po zničujícím (atomovém) konfliktu, paranoia a drogy, zvláštní schopnosti a z toho vyplývající etické otázky, soužití nebo konflikt s mimozemskou civilizací, roboti a androidi vs. lidstvo, moc a stát vs. řadový občan v budoucnosti, a moje oblíbené Dickovské téma: paralelní světy. Je toho samozřejmě víc, o co P. K. Dick zavadil, takže to jen tak namátkou ty zásadnější témata.
Myslím, že povídková kniha Podivný ráj je ideální začátek a zároveň úvod do tvorby P. K. Dicka. Jestli vás tyhle povídky chytnou, tak jen směle k románům. Pro zkušenějšího čtenáře, za něhož se snad mohu považovat, je to klasika, ve které najde množství tu lepších a tu horších povídek, ale v zásadě nic, co by mě nějak výrazně v kontextu autorovi tvorby překvapilo.