puml komentáře u knih

Kniha o meditaci, filmu, tvorbě obecně a o tom jak se loví "velké ryby" v jednotném poli. Pro mě osobně inspirativní čtení a důkaz toho, že na to abyste točili opravdu dobře surreálné filmy, nebo dělali potemnělé a depresivní obrazy a skulptury, musíte být v pohodě, bez stresu, a pokud možno bez negativních emocí.

Pro mě měly filmy Davida Lynche v sobě vždy dětskou až intuitivní hravost (rekvizity, nasvícení místností, specifický humor) a i přes tu potemnělost to jsou filmy, které v sobě mají množství pozitivní tvůrčí energie a dokáží mě vždy dobře naladit, proto se k nim často vracím, stejně jako k této Davidově knize. Doporučuji.

Čtení:
1. červen - červenec 2008
2. červenec 2016
3. březen 2019

2 27.07.2016

Není to špatný. Některé báně jsou opravdu dobré (Zóna - Zborovská), ale jako celek to na mě moc nazapůsobilo. Ústřední postava Brigity ve mně zanechala jen prázdno, a to je i v dnešních měřítkách pořád dost málo. Snaha tam je, ale možná kdyby to nebylo tak usnažené, tak by to nebylo tak únavné. Napadá mě v souvislosti s psaním Jakuba Řeháka sousloví "těžkopád světla". Ale jinak nadprůměr v básnické produkci posledních let, a jak jsem napsal výše, pár dobrých básní tam je a to v tuzemské produkci rozhodně není málo.

1 25.07.2016

Zaujala mě ta jednoduchost až bezelstnost většiny básní. Nechybí ani patřičná sebeironie, básnický nadhled a humor. Celkově příjemné počtení. Ze sbírky snad až příliš okatě vystupuje ústřední a zdaleka nejlepší báseň Vrchlický v Bystrém. Tato mistrná báseň příliš vyčnívá z množství jinak dobrých, ale vzhledem k této básni, spíš průměrných kousků. Ale jinak dobrá a pěkná sbírka.

24.07.2016

Obrazoborecká poezie, jejíž síla je spíš v jednotlivostech než v celku. Ale jinak slušný debut.

24.07.2016

Velmi dobrá sbírka současného básníka. Na jedné straně pár básní (Sníh, Bílá hodina, Nevyslovit), které jsou opravdu dobré, ale dost básní působí jak pohozená flákota masa na řeznickém pultu. Většina básní, a to i těch dobrých, má v sobě určitý kus siláctví a jazykové suverenity, která je ale často na úkor sdělení. Ale určitě stojí za přečtení, už jen kvůli těm několika básním a několika opravdu dobrým veršům.

24.07.2016

Byly tam seníky,
nějaký seníky a práce na nich,
nebo snad v nich? -
Někdo někoho připouštěl.
Dlouze.
Někdo někam šel.
Dlouze.
...

2 23.07.2016

Z té triády knih "o kolapsech" mi tahle přišla nejvyrovnanější a asi i nejlepší. Zvlášť zajímavé byly příspěvky o armádě a hybridních formách války a závěrečná stať od Petra Pernici o úpadku vzdělanosti. Krátká citace: "Vědec se stává dělníkem, univerzity se proměňují na podniky. ... Pojem univerzity je zcela vytunelován." Jsou to silná slova, ale v lecčems pravdivá, bohužel. - Doporučuji.

4 22.07.2016

Dnes již klasická kniha, která je v mnohém stále aktuální. Osobně se mi nejvíc líbily kapitoly o kolapsu Římské říše a Mayské říše. Doporučuji.

1 14.07.2016

Je to jeden z těch nejlepších Kunderových románových "štyků", i když jsou to spíš delší povídky a variace, jež spojuje téma smíchu a radosti na jedné straně a zapomnění, smutek, vystřízlivění, snad melancholie na straně druhé.

Příběhy zajímavé a mnohdy dráždivé svou erotičností, zároveň však často kýčovité a afektované, jak to umí jen mistr Kundera. Úvahy o smíchu, kráse, pomíjivosti, dějinách atd. jsou asi tím nejsilnějším na knize; Opět mistrné spojení úvah s jistou lyričností a sentimentem příběhů, a zároveň životními peripetiemi samotného autora.

Kundera velmi dobře popisuje dobu konce 40. a počátku 50. let, takovým až přízračně malířským způsobem vykresluje tu dobu, ten nadšený idealismus mladých lidí, kteří v té takzvaně těžké době tančili, smáli se a vznášeli na křídlech šťastných zítřků, s vírou v lepší budoucnost. Zatímco se za nimi, jako na nějakém obskurním barokním obraze, ve druhém a třetím plánu, tísnilo bezpočet politických vězňů a na šibenici se kývaly těla Milady Horákové a Záviše Kalandry. Opilí iluzí nechtěli vidět nic jiného, než své rozesmáté tváře v tanci.

1 09.07.2016

Především část "o slepcích" patří k tomu nejlepšímu co v Argentině vzniklo. Zájemcům o argentinskou odnož magického realismu bych určitě doporučil povídky J. L. Borgese a romány J. J. Saera.

2 27.06.2016

Ve své době zjevení a pro mladou generaci je zřejmě Kvílení stále inspirativní. Pro mě to byla vždy poezie, která byla i přes svou slávu a vynikající Zábranův překlad spíš nezáživná až nudná. Z amerických poválečných básníků mi Ginsberg přišel nejpřeceňovanější a osobně mám raději Rexrotha, Kinnella a Carvera.

V případě Ginsberga dělá hodně také určitá "legendárnost" autora, jeho osobní nasazení a boj s estabilishmentem. Poezie se (nejen) díky němu dostala do povědomí více lidí a otevřela se širší veřejnosti. Přednost Kvílení je, že si na nic nehraje a otevřeně (s dávkou nemalé stylizace samozřejmě) vypovídá o mnohých do té doby tabuizovaných tématech, jako homosexualita, drogy, násilí atd. Je to vzdor a řev namířený proti pokrytectví takzvaného Amerického snu.

Většina básní je ale strašně natažená a doslova mě umořily tou záplavou obrazů jak z výprodeje. Ani mi nepřišly nijak zvlášť dobré, pokud nebudu brát v potaz jejich dikci, která staví nejčastěji na léčbě šokem. Své nezastupitelné místo v dějinách literatury ale Ginsberg určitě má.

3 26.06.2016

Poezie Richarda Wilbura má v sobě něco dávného. Číst ji je jako se dívat na antickou vázu či nějaký symbolistní obraz. Věci jsou propojené pavučinou důmyslných vztahů. Vše je v řádu, vše je na svém místě, vše v sobě skrývá nánosy minulosti a možné budoucnosti.

Je to dobrá poezie, ale některé básně působí vyumělkovaně, jako by autorovi šlo víc o to naplnit nějaký svůj program, kterak psát dobrou poezii. Na rozdíl třeba od Kavafise, jehož poezie je také plná aluzí na minulost (u Kavafise především antika a raný středověk), působí Wilburova poezie daleko bezkrevnějším dojmem než ta Kavafisova. Určitě ale stojí za přečtení. Především pro příznivce Eliota a Pounda. Velmi pěkná knížka z nakladatelství OPUS.

26.06.2016

Další skvělý překlad z konce 80. let, z doby která přinesla několik pozoruhodných překladů poválečné americké poezie a dvě skvostné antologie Horoskop Orloje a Dítě na skleníku. Výbor Spirály času patří k těm nejlepším. Jediná slabina je poměrně nevkusný výtvarný doprovod, který je dost mimo; nechápu například, proč nebyly jako doprovod vybrány reprodukce Rexrothových obrazů, když byl autor jedním z průkopníků abstraktní malby v USA. Básně jsou to ryzí a dobře přeložené. I po letech stále svěží a velmi inspirativní čtení. Doporučuji.

3 24.06.2016

Asi nejlepší, nebo spíš nejlépe udělaná a postavená sbírka autora. Dvojsečná poezie, která je na jedné straně spíše regionální, ale na druhé mají některé básně-příběhy obecnější charakter. Ale hlavní je tu jazyk ve svých různých, mnohdy i vtipných regionálních variacích. Jazyk čerpající z němčiny a příběhů polozapomenutého kraje Krušných hor. Velmi povedený kousek od barda z Tetschenu.

2 24.06.2016

Typický Sjón se všemi klady i zápory. Magický nebo spíš mythický realismus na islandský způsob, aneb jak se mýtus stává realitou. Rychlý spád děje, nečekané zvraty, pár zbytečných postav, hutná a podivná atmosféra jak z filmů Davida Lynche a několik okamžiků, kvůli kterým Sjóna řadím k nejlepším současným spisovatelům - viz mikropříběh náhodného nalezení lodi Argó bezdomovcem Iásónem. Ale být to delší, tak by to byla hrozná splácanina. Sjón, na rozdíl od ostatních jemu podobných autorů, kteří mísí realistické s fantaskním, ví kdy přestat a nenechává se unášet bezbřehou imaginací čítající stovky stále stejných stran (a že by to v tomto případě šlo, o tom žádná) ve stylu: "čumte, jak mi to jde a to se teprve dostávám do rauše..." Ne, Sjón naznačí, popíše jen co je nutné a pak se jako správný mistr stáhne a nechává nás v nejistotě, v otevřeném světě plném temných zákoutí. Doporučuji.

1 24.06.2016

Po dokonalém, nebo téměř dokonalém výboru Oh!, jenž osobně považuji za jednu z nejlepších sbírek-výborů poezie po roce 1989, přišlo lehké zklamání v podobě nejnovější autorovi sbírky. Mé erbovní zvíře není špatná sbírka, ale těch opravdu dobrých básní je tam pomálu, a až na pár výjimek jsou to ty, které jsou přítomny i ve výboru Oh! Autor bilancuje své zisky a ztráty. Mládí je nenávratně v čudu a zůstala jen melancholie a povzdech. Nicméně je to i tak velmi dobrá a povedená sbírka.

19.06.2016

Brilantní eseje, jejichž tématem jsou čas, sny a proměny literatury. Povídky mám přeci jen raději, dokáží na příběhu podat to, co Borges mnohdy dost komplikovaně podává ve svých filosofujících esejích. Velkou výhodou je ale Borgesova nápaditost, umění zkratky, a tak i ty méně srozumitelné eseje nenudí. Je to ale četba spíše pro náročnějšího čtenáře, který má už něco odečteno a předpokládají se aspoň základní znalosti z dějin světové literatury, filosofie a kultury obecně. Doporučuji.

1 15.06.2016

Solidní žánrovka, která nijak zvlášť nepřekvapí, ale která je opravdu dobře napsaná. Má to spád a hlavní postava a jeho protihráči jsou dobře vykreslení. Svižný dialogy, slušná atmosféra a sem tam nějakej ten šťavnatější opis jak od Chandlera. Čekal jsem přímočarý "grit-noir", kterej se nebude utápět ve zbytečný příběhový složitosti, ale bude sázet na kvalitní a silnou dějovou linku a hutnou atmosféru. A moje očekávání se splnilo.

11.06.2016

Kinnell patří k těm nejlepším americkým básníkům 20. století a stojí po boku Jefferse; svou nespoutanou, mnohdy drsnou přírodní lyrikou, která ale dýchá pokorou před životem. Doporučuji.

3 11.06.2016

Je to jak píše Avathar. Dost dělá určitě kongeniální překlad Petra Zavadila. Jen si nemyslím, že je to nějak zvlášt enigmatická poezie a už vůbec mi nepřišla strhující. Jsou to vesměs surreálné zápisky člověka, který se rozhodl skoncovat se životem, tím nemyslím rovnou se zabít, i když se Viarre nakonec zabil. Ale spíš zúčtovat se životem a s žitím obecně. Jazykově občas brilantní, o tom žádná. Ale jako celek je to lamentace člověka, který chce být za každou cenu vyděděncem, který je na okraji, ale zároveň je v tom i velká dávka exhibicionismu... Je to póza, která sice k některým dobrým básníkům bezpochyby patří, ale v tomto případě se s Viarreho poetikou míjím. Ale pro někoho může být setkání s Viarrem zásadní - to lámání jazyka, řeči a významů. Mě jen tenhle typ poezie moc neříká.

10.06.2016