R47 komentáře u knih
Je to monumentální a strašně poctivě vystavěný, proto se to někomu může špatně číst. A samozřejmě to nemá hlavní postavu. Až na Mars. Samotná planeta tu hraje prim. V uhrančivých popisech krajiny a jejích přeměn, ve východech Slunce a jeho sledování na blízkém horizontu... Několikrát ksem si vzpomněl na to, jak jsem byl jako kluk uhranutý Vernovým popisem prvního výstupu profesora Aronaxe z Nautilu. Obdivoval jsem, jak autor dokáže popsat do detailu něco, co sám nikdy neviděl. A přesně v tomhle je Robinson mistr. Přičemž do toho promítá úvahy o dlouhověkosti (a jejích sociologických dopadech), paměti, kritiku kapitalismu, klimatickou změnu... Nečtěte to ale, pokud jste nečetli první díl. Anebo pokud vás první díl nebavil. A nečtěte to ani, pokud se nechystáte číst třetí díl (dostupný pouze v angličtině). Příběh končí "uprostřed". Je tam to čekání na třetí díl, který těsně navazuje. Ve trojce je na začátku dost politiky, pak se to rozjede, doslova po celý Sluneční soustavě, a pak zase robinsonovsky zpomalí. Nejlepší mi tak přišla jednička (Rudý Mars), který může stát i o samotě. A pak trojka (Blue Mars), která mi ke konci občas připomněla Elementární částice.
Třetí pokus o řadu Moderní díla SF od nakladatelství Laser. Po Kvantovém zloději (Hannu Rajaniemi) a Pašazádu (Jon Courtenay Grimwood). Tahle kniha byla z té trojice nejsrozumitelnější a aspoň dávala smysl. Ale téma duet (kvartet apod.) zpracoval už China Mieville v Ambasadovu, dokonce podobně, jenže líp. Jenom jsem nepochopil, proč se to jmenuje Prstenec singularity, když tam o ten prstenec vlastně vůbec nejde. A o singularitu jakbysmet.
Celkem jízda se spoustou trávy. Gibsonův Neuromancer kombinovanej se space operou a opepřenej trochou politiky.
Narkokracie jazyka. Moje první kniha od China Miévilleho a přiznávám se, že je to fakt weird. Má to pomalejší začátek (až moc mi to zavánělo ukázkovým začátkem po absolvování kurzu tvůrčího psaní), ale pak se to rozjede a čeká vás jeden zvrat za druhým. Do poslední chvíle nevíte, jak to skončí a co se ještě dozvíte... Motiv duet je tu zpracován o dost líp než v Prstenci singularity od Paula Moelka.
Mě tahle alternativní historie světa hodně bavila. Přes 700 let prožijete stále se stejnými postavami (což mimochodem odpovídá i celkové filosofii díla). Nejvíc mě bavila "alchymistická" část a Kérala. Zajímavá oddechovka je představa samuraje na Divokém západě mezi indiány. Ale není to pro každého. Jako v každé své knize je Kim Stanley Robinson dost rozvláčný a postavy jsou spíš ideje, nepočítejte s psychologií.
Nechápu, proč se tohle odehrává v alternativní historii. Jaký to má smysl? Vůbec to pro děj není důležité. Je to obyčejná detektivka, kde je vám hrdina dost nesympatický a divíte se, proč mu všichni okolo tak věří a dají na něj. Hlavně ta malá holka. Motiv lišky je úplně mimo. A rozuzlení? Možná jsem jenom alergickej na detektivky, ale zabít někoho, pro to člověk musí mít žaludek a pořádný motiv. A ne tohle. Nedivím se, že další díly téhle série nevyšly.
Výrazně lepší než první díl, který byl čistou kopií Tolkiena s poutníky, hodným čarodějem, drakem s pokladem, jeskyní apod. Tady už se Feist pustil do vlastního příběhu a skutečné trhlinové války. Jen mě udivuje, že jde o druhý díl čtyřdílné série, protože kniha působí dost uzavřeně. Vlastně netuším, jak to může pokračovat. Leda by se trhlina otevřela znovu.
Nápad je to skvělý. Společnost postavená ne na penězích, ale na kaloriích. To, jak není co jíst a šlechtí se potraviny i rostliny, které můžou produkovat energii. Ale mělo to být kratší. Je to neskutečně ukecané a nudné. Koukáte do hlavy asi třem hlavním postavám a omílá se pořád dokola to samé, je to nezáživné. Musel jsem přeskakovat. Myslím, že jako povídka by to bylo úplně skvělý. Lepší než ta v antologii Singularity (námět je vlastně stejný). Anebo jako novela.
Druhá kniha z autorovy série Sprawl. Dýchá z toho ještě ten syrový Gibsonův kyberpunk z Neuromancera, a to jak dějově, tak stylisticky. Ale něco tomu chybí. Dočkáte se klasických kulis a motivů: akční děj, strohý styl, spousta značek, kovbojové u konzolí, zápas velkých korporací, dokonce i pomocí zbraní, špionáže a najatých vrahů. Ale tak nějak to působí, jako by někdo parodoval Gibsonův styl. Chybí tomu ta hlavní nosná myšlenka.
Zdá se mi, že pozdní Gibson píše pořád dokola to samý. A postupně se z toho vytrácí to sci-fi. Tohle je první díl nové trojdílné volně navazující série Bridge. Stejně jako předchozí trilogie i tady se dá číst každý díl samostatně jako uzavřený příběh. Ale vytratil se jak autorův výjimečný styl a vybroušený, technicistní jazyk, tak jeho imaginace. V tomhle příběhu o náhodné krádeži virtuálních brýlí jde vlastně jen o obyčejný thriller, kde se postupně dvě linie příběhu spojí. Zajímavý prvek je jen ten bující život na mostě.
Miluju japonskou literaturu a Tanizakiho styl psaní. Takže moje hodnocení berte s rezervou. Myslím, že tahle knížka ve skutečnosti není pro každého. A rozhodně bych to nedoporučil někomu, kdo ještě žádný japonský román nečetl. Ale je to Tanizaki. Je tam ten svár toho tradičního a moderního. Je v tom ten zvrácený humor (scény s usekanými hlavami a nosy) i zvrácená erotika (dobývání se k ženě přes latrínu). Body u mě získává i skvělá "grafická" úprava knihy.
Jeden z nejlepších grafických románů vůbec. Autor v něm stvořil úplně nový komiksový jazyk, bytostně vlastní pouze komiksu. A tomu nutně musela odpovídat i vazba. Tahle kniha je umělecký objekt, artefakt sám o sobě. Příběh přetéká ve vlastním pojetí na obálku, kterou můžete rozstříhat a slepit. V samotném ději o hledání vlastního otce se snoubí přítomnost s minulostí, ikony, komiksoví hrdinové... Tohle se nedá zfilmovat. Asi jako žádný pořádný román hodný toho jména.
Uchvácen autorovým Dnem opričnika jsem se na tohle těšil. Ale nezvládnul jsem to. Nedočteno. Jazyk je podobně uhrančivý, ale chyběl mi tu ten jednotný motiv (daný časem a hrdinou). Je to chaos. Nedokázal jsem udržet pozornost. Vzhledem k tomu stylu tu fakt chybí něco jednotného. Je to pro mě rozhodně autorova nejhorší kniha. Horší než Vánice nebo Manaraga. Klobouk ale dolů před překladatelem.
První díl slibuje hodně. Pohled na judaismus očima zpovykaného kocoura. Sfarova kresba je typicky rozteklá, tekutá a přelévá se, ale nijak výrazně nevybočuje ze standardu. Rozhlas z toho dokonce udělal četbu, což je stejné jako udělat četbu z filmu, ale budiž. Asi to rozhlasáky zaujalo. Bohužel druhý díl už byl nudnější. Zkoušel jsem i Sfarův Klezmer a nakonec doporučuju spíš tohodle Kocoura.
Má to atmosféru a tajemství. Kiethova bujná a měnící se kresba odpovídá nejednoznačnému hrdinovi i příběhu. Všechno se odehrává v deliriu. Tenhle první díl je rozhodně za čtyři hvězdy. Prokousal jsem se ale i pokračováním v angličtině a tam to bohužel už ztratí to tajemství, tu alkoholickou šílenost a pomalu se to rozpadá a přestává fungovat. Takže pokud si chcete užít Sama Kietha naplno spíš než po tomhle sáhněte po uzavřeném příběhu Wolverin a Hulk.
Originální nápad detektiva řešící reálné případy ve světě her a virtuální reality. Jednotlivé povídky na sebe navazují a vytvářejí celistvý svět, kde i virtuální postavy z her vystupují v reálném světě. Ta série (včetně 2. knihy) je skutečně skvostná a dostává se až na hranici práv virtuálních postav. Skoro jako to nejlepší z Black Mirror, ale přitom zůstáváme na poli detektivky ze staré školy (Poirot).
Byl jsem z toho hodně unavený a dočetl jsem to tak nějak z povinnosti. Nebylo to tak divný, jak jsem se těšil a jak slibuje text anotace. Asi jsem čekal i nějaký jazykový experiment ve stylu Sorokinova Dne opričnika. Tady se experimentuje maximálně se slovy a jejich významy, ale ne se syntaxí apod. Musím říct, že ani na druhý pokus mi Viktor Pelevin nic neříká. Omon Ra bylo alespoň vtipné tím, jak to těžilo z těch konspiračních teorií.
Román slibuje cenu Locus a nominaci na Huga i Nebulu, navíc jsem byl příjemně překvapený autorovým románem Horká linka z Hadonoše, a tak jsem se pustil i do tohodle. I přes špatné recenze a hodnocení. No... Začíná to výborně. Skoro jako něco od A. C. Clarka. Vzpomněl jsem si i na film Europa Report. Ale pak se to zvrhne ve fantasmagorické putování, trochu jako v Aldissově Skleníku. Akorát je vám nějak ukradené, co se tam děje. Závěr přece jen překvapí, ale to čekání... Kafe, nebo kokain? Aspoň tahle hláška se neomrzí.
Asi jsem čekal trochu něco jiného. Čekal jsem fakt obchodování s vesmírem a billboardy velké jako sluneční soustavy, které poblikávají na prolétávající rakety. Asi moc douglasadamsovské... Každopádně i tohle se číst dá a má to spád. Příjemně to odsejpá. Na rozdíl od Pohlovy série Gateway, které nemůžu nějak přijít na chuť. Jestli bych to měl k něčemu přirovnat, tak to jsou možná Dveře do léta. Je tam ta snaha vypracovat se ze dna zase nahoru. Akorát ty kulisy jsou jiné. A chybí tomu ten Heinleinovský sarkasmus.
Skvělá žánrovka. Špionážní thriller s lehkým sci-fi nádechem. Na rozdíl od toho, co píše třeba Clive Cussler, je to ale nějak víc uvěřitelné. Protože se čtenář může lehčeji identifikovat s hlavní hrdinkou. Skvěle to odsejpá a přečtete to za dva dny. Po přečtení ve vás ale nic nezůstane. Odhalení tajemného kontejneru vyznívá pro mě trošku uboze a vlastně se v tom trošku ztrácí to, proč zrovna jen ten machr přes „lokativní umění“ ho dokáže vystopovat. Celá série Bigend se čte dobře, ale je to jen čtení do vlaku.