R47 komentáře u knih

Dost opomíjená kniha, podle mě. Ale chápu to. Není to lehké čtení. Pro mě ale ční do výšky víc než úhledně zarovnaný (rádoby) Šikmý kostel. Tam, kde si Šikmý postel vybírá vděčné psaní o minulosti, napřahuje se Petr Čichoň do budoucnosti. Tam kde Karin Lednická obrušuje hrany nářečí, aby nic neubíralo čtivosti pro nenáročné čtenáře, Čihoň nemilosrdně ještě přidává a dře to jako strusku. Uhranulo mě to a chci si to někdy přečíst znovu.

3 20.01.2023

Musím přiznat, že kniha dostála svému podtitulu. Opravdu se jedná o nejvtipnější ruský román, ze kterého mrazí. Alespoň z těch, které jsem zatím četl. Pavel Sanajev před námi vykresluje opravdu bizarní obraz ruské rodinky, které vládne despotická babička, která nejde pro urážku daleko. Svému vnukovi v jednom kuse nadává, plísní ho, ale nehodlá se ho za žádnou cenu vzdát. Vlastně ho ukradne jeho matce. Ten závěr je až někde na hranici psychologického thrilleru.

3 20.01.2023

Kniha si určitě najde své čtenáře (jak ostatně dokazuje i zdejší příval pozitivních recenzí). Pro mě je to ale typický produkt kurzů tvůrčího psaní: nastudujte si dobře historii, vražte tam postupně odkrývané tajemství a pak nečekanou (pokud možno zakázanou) lásku (anebo alespoň padnutí si do oka). Dávám alespoň hvězdu navíc za to nastudování realií, ale jinak to je prostě "užité psaní", po kterém se zítra zavře voda.

3 20.01.2023

Chybí mi ta svižnost a dynamičnost Enderovy hry, u které jste sice mohli počítat se závěrečným loopem (že nejde jenom o hru), který ale autor dokázal umocnit na druhou. Tady Card rozehrává několik vrstev příběhu, ale vám vlastně není nikdy moc jasné, kam se to bude ubírat. Což je plus. Mínus je, že se kniha odehrává po tisíci letech od prvního dílu a lidé a lidstvo se vlastně vůbec nezměnilo. Technologicky myslím. Ale to jen pro šťouraly. Jo a Prasečíci jsou příšerný název.

3 19.01.2023

Je to trochu moje chyba. Čekal jsem druhý Nonstop nebo Helikonii. Jestli něco, připomínala mi tahle kniha Nivenův Integral Tree. Autor vymyslí působivé prostředí a pak do něj nějak leptá příběh, aby o tom prostředí mohl psát. Takže tady je hlavní hrdina, který je dost nesympatický a jenom vás rozčiluje tím, jak se chová. Ale on se chová tak, aby vás mohl vzít po celé planetě Zemi, kterou ovládly rostliny na jedné straně a na druhé straně vládne věčná tma led. Co z téhle knížky činí něco víc, je představa traverzérů. Ohromných pavoukovitých stvoření, které šplhají ze Země až k Měsíci. Jejich popisy jsou působivé a vlastně by mě bavilo víc, kdyby to bylo celé jenom o nich.

3 19.01.2023

Monolit tajemství zbavený... Říkám si, co asi Clarka vedlo k sepisování pokračování některých svých románů. Zatímco u Rámy už celá série stojí za starou bačkoru od druhého dílu, tahle série si drží linii ještě ve druhém díle. Třetí už je slabší a tenhle čtvrtý díl je hodně mělký hrob, který si autor vykopal. Možná za to mohlo to, že u prvních dvou dílů mu někdo "pomáhal", jsou to vlastně upravené scénáře, které napsal ve spolupráci s někým jiným. Kdežto trojku a tuhle čtyřku už měl plně v rukou on sám. Věrné fanoušky neodlákám a nefanoušci to stejně číst nebudou. Ale stejně nedoporučuju. Clarke se syžetově vrací snad nékam do 60. let sci-fi a možná ještě dál. Děj se omezuje jen na to, že tu máme cestovatele "z minulosti", který je provázen světem budoucnosti. Vlastně takový Guliver na Laputě. Ale Guliver je satira a tohle se snaží být futuristický odhad. Jsou tam dobré, nadčasové nápady (reynoldsovský transport ledu nebo vlastní rozpracování Rajských fontán), ale i úlety typu neurohelmy a přepsání osobnosti zločinců. Ale hlavně tam není děj. Není vůbec podstatné, že hlavní hrdina je tisíc let starý Frank Pool. Nejzajímavější je vlastně jen posledních pár stránek. Sice se tam vlastně taky n8c nestane, ale překvapivé, jak Clarke na konci 90. let dokonale odhadnul vývoj kyberzločinu (ransomeware, něco jako DDos útok), ale kvůli tomu to za to nestojí číst. Snad až na oddíl Prameny na konci.

Je to rozhodně o řád lepší než předcházející díl, který navíc k přečtení tohoto dílu vůbec nepotřebujete. Autor se s postavou, která vlastně děj předchozí knihy řídí, vypořádá asi ve dvou větách. Zaujme téma paralelních vesmírů a návrat Vogonů. Původní dilogii, Červenému trpaslíku anebo Avenue 5 to ale jen z dálky dýchá na záda.

3 18.01.2023

Četl jsem všechna ta její stěžejní díla. K majáku, Paní Dallowayovou a tak. Ale musím říct, že tyhle Deníky mě zasáhly úplně nejvíc. To, s jakou autenticitou Virginia Woolfová popisuje tvůrčí proces, to, s jakou otevřeností popisuje vlastní strach a kolísající sebevědomí, které přichází s každou další knihou znovu a znovu. To, jak popisuje blížící se válku. Ale i to, jak kriticky se dívá na díla ostatních velikánů (pohledem dneška, tehdy jejích současníků), jako byl James Joyce nebo Joseph Conrad. Skoro bych doporučil číst tyhle její deníky než ta její známější díla. Rozhodně spíš než její povídky.

3 16.01.2023

A tohle je další z těch několika málo knih, které čtu pořád dokola. Tuhle teda zatím třikrát. Zapomenutý skvost české literatury, podobně jako Třešňákův Klíč je pod rohožkou nebo cokoli od Patrika Ouředníka. Možná je to tím, že autor taky pobýval v cizině. A možná právě proto knihy všech tří tolik vynikají jazykově a tím, jak příběh vyprávějí. Příběh je to vlastně klasický: obyčejný člověk na pozadí velkých dějin (válka, komunismus apod.), ale to, jak to vypráví, je naprosto unikátní a v české literatuře ojedinělé. Kombinace odpovídání, vyplňování dotazníku a propojení se starými „kalendáři“, astrologií a hvězdopravectvím je fakt skvělá.

3 16.01.2023

(SPOILER) Jedno z příjemných překvapení, které jsem po zklamání ze série Gateway opravdu nečekal. Frederik Pohl si v téhle knize opravdu mistrně hraje se čtenářovými očekáváním. Příběh se tváří, že se každou chvíli vydá úplně jinou cestou. Po prvních stránkách čekáte obyčejnou vyvražďovačku, ale ne. Umře jen jedna postava. Pak čekáte špionáž, ale taky. Postupně se zintenzivňuje zvláštní dojem ze zvláštní vyprávěcí situace, která se nakonec ukáže jako klíčová. Opravdu mistrný literární kousek. Literatura v pravém slova smyslu, i když to sci- už dost zastaralo, to fi- fiction pořád stojí za to. Doporučuju.

3 16.01.2023

Klasická slabší verneovka, psaná jak podle šablony. Máte tu dvě klasické postavy trošku bláznivých astronomů, kteří se dohadují a do toho klasickou verneovskou rodinnou dvojici bohatého strýčka a synovce k ničemu. Zde je synovcem (opět trochu bláznivý) vědec, kterého jeho strýček šikovně využije, ale synovcovo bláznoství nakonec sklízí úspěch. Bohužel tu chybí další tradiční atributy těch lepších děl Julese Verna jako je osudovost, láska, ale i lehčí dadaismus typu dostihů na pštrosech (Hvězda jihu) nebo přelet balónem ve vesmíru (Na kometě).

3 16.01.2023

Chápu výtky některých kritiků, kteří o téhle Conradově knize říkají, že je nechutně ukecaná a s dějem, který by stěží vystačil na povídku. Jenže pro mě je holt tenhle Conradův styl neskutečně uhrančivý. Stejně jako v jeho opus magnum Heart of Darkness je tu vypravěčem Marlow, se svými úvahami o životě, kudrlinkováním zdánlivě bezvýznamných detailů a komentováním sebemenších pohybů a pohnutek. Víc než polovinu knihy musíte počkat na klíčovou událost, která rozehrává celý děj románu. Na druhou stranu doslova akční závěr sprintuje do konce jak splašený kůň, až nepozornému hltači stran může uniknout, jak to s hlavní postavou dopadlo. To množství náznaků, a přece vše tak jasné… Tohle je Srdce temnoty před Srdcem temnoty.

3 16.01.2023

Jak už to tak u žánrových povídkových knih bývá, najdete tu pelmel vynikajících i zbytečných příběhů. Po přečtení Bacigalupiho románu Dívka na klíček jsem si říkal, že je to příběh tak maximálně na povídku, jen to podivně a ukecaně protáhnul a nastavil ještě druhým příběhem. A hle tady jsou to dvě samostatné povídky (i když to není ten „druhý příběh“) a funguje to líp. Hororovou atmosférou mě zaujala Flétnová dívka a pak Písek a struska, kterou považuju za absolutní vrchol sbírky. Ten totální úpadek lidství z toho doslova cáká. A přitom je to napsané čtivě, téměř jako military sci-fi. Pašo a Jemnější jsou nejslabší kusy, které ani nemusíte číst. A titulní Čerpadlo 6 je jen taková anekdota.

3 16.01.2023

Musím říct, že až na neskutečnou armádní agitku, za kterou považuju Hvězdnou pěchotu, patřím k fanouškům díla Roberta A. Heinleina. Ne že bych ho nekriticky zbožňoval, ale jeho sarkastický a řízný styl, který dovává jeho románům na čtivosti, vás přinutí zapomenout i na nějaké nesrovnalosti v jeho fikčních světech (například Marťani v novele Dvojník). Tady ale za mě vybouchnul na celé čáře. A o to hůř, že se dle nakladatele jedná o jakýsi pandán k Danteho Božské komedii. Taková pitomost. Nejspíš to je nějaká dobová touha sci-fi vyrovnat se mainstreamu. Ale tohle je rádoby filosofická akčňárna, kde se skáče z jednoho alternativního světa do druhého a vás brzy přestane zajímat, v čem se jeden liší od druhého a jak se zase hrdina dostane ven. Po 100 stranách jsem to vzdal a zbytek jen prolítnul, abych se přesvědčil, že se nic nezměnilo.

3 16.01.2023

Tak nevím. Možná mě ten název měl varovat. Ale stejně jsem čekal něco trochu jiného. Čekal jsem popisy leteckých bitev apod. Ale ono je to skutečně o Fajtlově sestřelení a o tom, jak postupně unikal z okupovaných území. Asi díky téhle knize se z Fajtla stala taková legenda. Určitě vás stejně jako mě překvapí, s jakou lehkostí bere hlavní hrdina všechny nesnáze a těžkosti, jako by to byla jen hra. Zapomeňte na nějaké existenciální pocity, strach, vykořeněnost a boj o holý život. Tohle je příběh Jamese Bonda, kde dojde na souboj v oblacích, přestřelky na zemi, útěk, ukrývání, převleky, dobré jídlo a pití. Já se vlastně hrozně bavil jak u skutečně oddychové knížky a musíte si pořád říkat, že je to skutečný příběh a že byla válka a že to asi bylo všechno trošílinku jinak. Každopádně ale dobré čtivo.

3 16.01.2023

Celkem působivý, realistický popis rozvodu jednoho vztahu pohledem ženy, která byla opuštěná, se brzy zlomí ve zpověď muže, jejího tchána, který před lety stál na podobném rozcestí jako jeho syn. Zatímco ovšem ta „ženská linka“ mě bavila a byla uvěřitelná, těžko se mi chtělo věřit, že by se ta žena vydala na „výlet“ se svým tchánem a ten „starej morous“ by se jí po pár sklenkách vína takhle otevřel. Dialogy, které spolu vedou, neuvěřitelně šustí papírem, což je škoda, protože ten začátek je fakt vtahující. Spíš průměr, na který rychle zapomenete.

3 16.01.2023

Můj první Robbins. Do dalšího se nejspíš nepustím. Neuhranulo mě to tak úplně. Ale stejně chápu to okouzlení, které to může vzbuzovat. To umné prolínaní ryze současného příběhu s pohádkou, ty kritické, ironizující komentáře autora (sem tam lehce vonnegutovské) a samozřejmě čtenářsky vděčné sexuální scény.

3 16.01.2023

Kniha tolik jiná než Hyperion, a přece jí svým způsobem překonávající. Opět je tu ta autorská erudovanost v anglické literatuře. Dostanete tu miliontý odkaz na poezii Johna Keatse, ale v postavě štíra a poutníků anebo v příběhu básníka jasné odkazy na dílo Lawrence Durrela (ať už jde o Alexandrijský kvartet nebo Temný labyrint). Na rozdíl od prvního dílu je ale kniha neskutečně akční. Jediné, co mi na knize lehce vadí, je fakt, že autor předpokládá, že se lidé chovají a jednají (a vypadají) v podstatě stejně jako v 90. letech 20. století. Futuristické je všechno kolem, jenom ne lidé.

Jakoby tuhle knihu napsali dva různí lidé. Když jsem četl tu první část, bez podorbnějších znalostí okolností vzniku, přemýšlel jsem, jestli jde vůbec o autobiografii. A jestli ta shodna jména hlvaní postavy se jménem autora není jen hra se čtenářem. Jestli vlastně nejde o pseudonym v případě jména autora. Ale když se najednou hrdina dostává do exilu, kniha úplně změní tón. Najednou to jsou jen holé věty typu "řekl mi", "já mu řekl", "a tak jsem šel", najednou je to úplně obyčejný popis života ztroskotance. Samozřejmě, že také působí ten kontrast. Ten "pestrý" život v nesvobodě a ten šedý život ve svobodě. Ale stejně mi to vadilo a jako většině čtenářů tady mě to neuspokojilo. Začátek knihy měl našlápnuto na 5 hvězd, konec z toho dělá průměr. Do dalších knih se nepustím.

3 15.01.2023

Přiznávám. Do knihy jsem se pustil hlavně kvůli obálce. Připomíná Dunu. A taky tam něco z Duny je. Hlavně ti "arabští" válečníci na nehostinné planetě. Ale zatímco vesmír Duny má minulost (různé historické události, citace knih apod.), přitomnost (hlavní děj) i budoucnost (proroctví), Kesrith má jen přítomnost. Takže se ze začátku hůř orientujete. A autorka vám to nedává lacino. S Dunou se seznamujete očima člověka, s Kesrith v první knize série hlavně očima mimozemšťanů. Prvních 200 stran z 300 jen tápete. Pak to konečně nabere obrátky... Trochu mě mrzelo, že knížka o rase legendárních válečníků prakticky postrádá bojové scény. A v nich ten válečník nijak nevyniká... Ale budování trojúhelníku civilizací na mě fungovalo. I když se zatím dost ukazuje nepochopení. Bavilo mě to víc než tematicky podobná Levá ruka tmy. AKTUALIZOVÁNO PO DOČTENÍ SÉRIE: druhý a třetí díl jsou mnohem přístupnější. Ve druhém víc proniknete do kultury mri prostřednictvím vnímání člověka (postupná proměna Duncana připomíná Lawrence z Arábie). Ve třetím víc do rasy regulů a dojde i na ona proroctví. Nemá to tu sílu Duny a autorka moc nezvládá bojové scény (dost těžko se odhaduje, kdo a proč co právě dělá - stejný problém už jsem měl u Stanice Pell) , ale celkově lepší průměr. Na druhou stranu ani série Stárnoucí slunce ani Stanice Pell mě nepřesvědčily, abych se pustil do autorčiny vrcholné série Cyteen. (Btw. Trilogie Stárnoucí slunce byla nominována na Huga i Nebulu, ale ceny získaly Snící had, resp. Clarkovy Rajské fontány).

3 16.02.2021