Rade komentáře u knih

Pro mě hodně dobrá detektivka, oddechovka jak se patří. To, co mě vesměs vadí na severských krimi – přehnaně akční, překombinované, nedořešené záležitosti, na které jsme lákáni na další díly – to tu nebylo.
Týmové vyšetřování, postupné odhalování dalších a dalších indicií, dokonce i soukromí vyšetřovatelů, které jinak moc nemusím, akce tak akorát, trochu té psychologie, to vše tu docela dobře fungovalo. I ten psycholog „na přezdržku“ byl celkem uvěřitelný…
Čtyři plus.

16 23.04.2018

Hodně zajímavé téma. Dost nezvyklý pohled do civilního zázemí hitlerovského Německa a do života německých lidiček za války. Autor ukazuje zvláštní směsici - od těch několika statečných, přes slabochy, zbabělce, alkoholiky, kariéristy, až po kruté a fanatické esesáky. A pro nás i docela překvapivou atmosféru všudypřítomného strachu v totalitním státě (u našince je spíše zakořeněná představa jednotného německého lidu stojícího až na malé výjimky za Vůdcem).
Plus za to, že jde o skutečný případ – nenápadný manželský pár z dělnického prostředí, který vede svůj osamocený, statečný a možná i trochu naivní odboj.
A plus za soudní proces a detailní vylíčení postavy předsedy Lidového soudu Rolanda Freisera, který obžalované před soudem tak rád ponižoval, tímto se později inspiroval náš komunistický prokurátor Urválek; kdo viděl záběry ze soudních procesů u obou těchto pánů, je to jak přes kopírák…
Způsob napsání se mi už, přiznávám, líbil méně, zdálo se mi to takové prvoplánové a černobílé. Kniha vznikla krátce po válce a podle doslovu tak trochu na objednávku, řekla bych, že je to na ní znát.
Tři plus.

6 17.04.2018

S Harry Holem jsem začala Sněhulákem (dost dobrá detektivka), pokračovala Levhartem (no, o něco horší…), skončila Přízrakem (překombinované, pokračovat nebudu, proč bych si měla kvůli rozuzlení detektivky pořizovat další díl…?) A tak jsem sáhla dopředu - tedy dozadu - náhodně vybrala Červenku – a zdálo se mi že to docela dobře funguje, četla jsem jedním dechem…
Jenže konec už byl opět poněkud vykonstruovaný, a nakonec helemese, vše odhaleno není, takže opět návnada na další díl? Přiznám se, že tohle mně docela vadí…
Plus za tematiku druhé světové války, k tomu poznámka trochu mimo rámec detektivky: Překvapivý pohled na stovky Norů, bojujících na straně Hitlera; my se kajeme už celá desetiletí za hajlující Čechy na Václaváku – a vida, oproti Norsku slabý čajíček…
Čtyři minus.

17 11.04.2018

Naprosto svébytná kniha, plná skutečných reálií rakouského mocnářství půlky 19. stol. (za to pro mě velké plus), současně jemně švihlá, vtipná, plná fantazie a roztomilých nonsensů…
Stačí si jen přečíst názvy některých kapitol: Hrobeček mrtvého bodu, Hořký začátek cukru, Cval dutých hříbat, Dávení davu…
Jen ten komisař byl na mě až moc velký proutník, i když chápu, že to do celkového kontextu – i vedle opulentních kulinářských orgií - docela zapadá… Tajemství autarkického detektiva Altera lze odhalit již na začátku a docela mě překvapilo, že bylo v závěru vysvětleno; tak nějak jsem myslela, že to autor nechá zvídavému čtenáři jako hádanku k domyšlení. I když by zase chyběla jedna z point (týkající se otázky odhalení vraha, samozřejmě nikoliv vlastní identity detektiva Altera! - to je dodatečná poznámka k pozdějšímu komentáři Atlantise)...

* „...Protože žádného panovníka nemáme a nejtypičtější vlastností Čechů je nekonečné pochybování o sobě,“ odvětil suše Alter. „Právě tím je Kde domov můj geniální, že opěvuje tu největší nejistotu ze všech, totiž nejistotu svého místa. My jinak víme všechno o všem, kromě toho, kam vlastně patříme…“ *

13 04.04.2018

Humor z terezínského ghetta. Hravé i ironické, tak trochu ve stylu Karla Poláčka, současně děsivé, až běhá mráz po zádech… Kdo jiný může napsat takovou knihu než ten, kdo sám terezínským ghettem prošel?

„Židi, řekl pan Kohn, jsou hrozný pronárod. Vůbec se Hitlerovi nedivím. Naopak. Divil bych se, kdyby je nechal na pokoji. To by musel být na hlavu padlý. No vezměte tu knihu, co mi poslal pan Lőwy. Copak si seriózní obchodník může vzít pět neděl dovolenou a lítat v balóně…“

8 22.03.2018

Ke knize první: Ano i ne. Ano tajemné postavě hastrmana, který je občas člověkem i s člověčími touhami a občas přírodním živlem, který bez citu naslouchá přírodním zákonům. Tady dost působivé.
Spíše ne podivným pohansko-lidovým obřadům. Scény nočních her a veselic, včetně té s odměnou pro vítěze soutěže sekáčů, mi příliš neseděly.
Ke knize druhé: Hodně mi připomnělo Sedmikostelí – nostalgie po době minulé a odpor k tomu novému, co staré hodnoty ničí; v Sedmikostelí to byl odpor k asanacím a stavebním činnostem, ničících starou Prahu, zde je symbolem zla ničení krajiny ve jménu těžby kamene a budování velkých přehrad s „mrtvou“ vodou… Cesta, jak zlu zabránit, je podobná, jako v Sedmikostelí, nejde-li to po dobrém, musí to jít po zlém…

A taky mě napadá, Máchovo jezero je od Holanských rybníků co by kamenem dohodil, nebyl ten tajemný vousatý poutník ve vysokých botách, plášti a klobouku, co se mihl v ději, když putoval krajinou a tak dobře maloval, náhodou sám Karel Hynek Mácha? Leccos by tomu napovídalo:
„Katynka zatím rozvinula v dlaních jeho výkres. Nestačil jsem se divit: neobyčejně nadaná ruka v něm načrtla krátkými lomenými tahy vrcholek skály a les, tak, jak jsem je viděl i já, když jsme přicházeli. Nezapomněla ani na dvě sedící postavičky, sličnou pannu v nabírané sukni a křivého kmeta v obrovském cylindru. Zasmál bych se tomu, kdyby se na obrázku navzdory předloze nezvedala z lesa za postavami pochmurná středověká stavba. Tesknota a beznaděj, takhle ta stavba působila. Pár mistrovských tahů uhlem ťalo Katynku do srdce.
Rozplakala se a neviděla, co její slzy dělají s kresbou: oživovaly ji a měnily, udělaly z náladové krajinky zapomenuté mokřisko, v němž se o hustě šrafované nebe opírá černá makovice na nalomeném stonku: věž uprostřed bažin, sídlo, v němž na pocestné číhá strašný lesů pán.“

„Je první máj. Z lesa se ozvala hrdlička.“

Miloš Urban je pro mě hodně zvláštní autor, někdy pro mě jeho svérázné „fantasmagorie“ neuvěřitelně fungují, někdy mě zase míjejí. Tady to bylo střídavě, i když rozdvojená hlavní postava - kultivovaný a lidský baron Salmon de Caus a Hastrman, nelítostný živel se štičími zuby, který jde bez zábran za svým posláním, mě docela uhranula. A jako v Sedmikostelí mi učaroval popis gotické Prahy, tady to zase bylo sugestivně vykreslené prostředí rybniční krajiny. Holanské rybníky a jejich romantické okolí trochu znám, takže fantazie při čtení mohla pracovat naplno. A taky velké plus za to podvodní tajemno.

17 18.03.2018

Nenápadná knížka pro mě neznámého autora. Zaujal mě ten název, tak nějak mě napadlo, že by to mohlo být čtení pro mou generaci…
Stručně: Příjemné překvapení. Bylo to prostě hodně dobré, hodně uvěřitelné, po dlouhé době zase tak trochu zásah do srdíčka…

„Dodnes si pamatuji každý detail výletu, který se vyhýbal všem kopcům. Přehrávám si ho jako film pokaždé, když mi je z něčeho úzko. Třeba z toho, že nemám čas na rozmyšlenou a musím rovnou skočit na tenký led. Čím jsem starší, tím více hledám odvahu, protože už jsem viděl hodně lidí, kteří se tváří v tvář něčemu hroznému zastavili, a bublinky pod jejich nohama začaly zděšeně utíkat na všechny strany.
Právě v takových chvílích si pouštím na zavřená víčka obrázky s lopuchy a někdy pak jako kouzlem cítím zase to klidné štěstí, které je v těch spáčích asi navěky uložené.“

22 16.03.2018

Kruté osudy několika dospívajících dětí, tím smutnější, že nejde o nečekané tragédie a zásahy osudu shůry, ale o trápení se v patologických, ujetých vztazích, to negativní je zde úmyslně zvýrazněno, možná až přespříliš… Nicméně výborně napsané, výborně přeložené.
Co se týče epilogu, zdá se mi, že jde spíše o jakési podobenství, než reálné vyústění. Dost drsné, náročné čtení.
Čtyři plus.

„…člověk nevěří, že zestárne, … že se bude muset pořád usmívat, aby nevypadal nasupeně a nazlobeně.“

4 14.03.2018

Velké plus za seznámení se způsobem života Amišů v USA, z tohoto pohledu hodně zajímavé.
Pro mě minus za romanticko-vztahovou linku u advokátky Ellie, zdálo se mi to nadbytečné, navíc trochu ve stejném stylu, jako u dvojice Julie a Campbell v knize „Je to i můj život“. Závěr mě zklamal, i konečné etické vyznění…
Musím říct, že pozdější knihy autorky se mi zdají o dost lepší.

4 12.03.2018

Čtivá detektivka s takovým ženským přesahem.
Plusem je erudovaný pohled autorky na lékařskou problematiku i děj bez zbytečných komplikací a odboček. Minusem zvláštní rozuzlení.
Pro mě mezi 3 – 4, nakonec zaokrouhluji nahoru, přece jen se dobře četlo a večer jsem se - sama doma - při čtení i bála...

7 09.03.2018

Silné téma, ale výsledek spíš s rozpaky.
Násilnosti páchané po válce některými Čechy na německých civilistech v Sudetech je doposud dost opomíjené téma. Zlo je zlo, ať je páchané s jakoukoliv ideologií. S tím problém nemám, naopak, je nutné takové věci připomínat.
Sám román, jak již níže napsala Kariol, je napsán košatě, nicméně bez jiskry. S tím souhlasím, ale to není to, co mi vadí. Problém vidím v tom, jak dalece lze upravit skutečnost v literárním ztvárnění? Autor sice napsal v úvodu, že změnil jména a že jde o literární licenci, ale takto to prostě nemůže fungovat. Pokud by byl příběh smyšlený, nebo se skutečností jen inspiroval, pak OK. Ale tady to je jinak. Konkrétní ves Bludov, konkrétní dohledatelné události, namísto mlynáře Huberta Habermanna - mlynář August Habermann, namísto majitele bludovských lázní Zdeňka Pospíšila - majitel lázní Pospischil, po válce Pospíšil? To jsou změněná jména? To, že je upraven způsob smrti mlynáře, by se možná dalo ještě pochopit, autor se prostě inspiroval jinými událostmi v poválečných Sudetech, kdy skutečně došlo k hromadným lynčům, ale proč proboha z majitele bludovských lázní, čestného člověka, účastníka odboje, později komunisty dlouhá léta vězněného, udělal autor kolaboranta a vraha? Chápu potomky pana Pospíšila, že se s takovou literární licencí nemohou smířit…
Nehodnotím. Téma násilí v poválečných Sudetech by zasloužilo maximum, samotný román tak za tři, očernění slušného člověka odpad…

Minipovídky, vycházející ze známých dějinných nebo literárních faktů s překvapivými pointami, někdy laděnými až do černohumorna, současně jsou to takové minikvízy. To hádání mě bavilo skoro nejvíc.
Po přečtení povídky o malém Josephu Goebbelsovi mě napadlo, zda se autor při tvorbě knihy neinspiroval povídkou Roalda Dahla Geneze a katastrofa (R. Dahl: „Jedenadvacet polibků“)…

6 27.02.2018

Příběh o plynutí času, o proměnách lidí i vztahů ve velmi nezvyklé formě.
Poetické možná, ale pro mě taky drsné a tak nějak teskně smutné – zrození, láska, stárnutí a smrt ve zrychleném běhu času.
A co mi nejvíc zůstane v paměti? Míšin mlýnek a Míšina zásuvka, Bělského hra pro jednoho hráče a Izidorovy čtveřice…

„Ale čas v domově důchodců plyne jinak než jinde, jeho proud je tenčí.“

„A nakonec, když sestra Anděla řekla: ,On umřel´, začal se stahovat prostor, který měl Izidor uvnitř a který nebyl ani pozemský, ani nebeský – rozpadl se na malé kousíčky a zmizel navždy. Byl to nejstrašnější obraz zmaru, horší než cokoliv jiného, než válka, požáry, exploze hvězd a imploze černých děr.“

9 24.02.2018

I když jsem tuhle knihu četla až teď, připomněla mi vzdálené doby strávené s Cestou slepých ptáků, Runou Rider a Krotiteli ďáblů… Starý dobrý Souček z konce šedesátých let a jeho nezaměnitelný styl. I když ten zapálený pohled na skrývající se nacistické zloduchy a současně lehce protiamerický nátěr vyznívá dnes už poněkud zastarale, nakonec stejně hodnotím nadprůměrně.
Plus za to, jak autor umí skloubit historická fakta (např. to, že na Jestřábích boudách skutečně za války Němci trénovali na polární podmínky) s fikcí. A hlavně pak velké plus za moje dětská léta s jeho knihami, myslím, že mě to tenkrát hodně ovlivnilo…

9 22.02.2018

Překvapilo mě, že známé hlášky, které spojujeme se seriálem, pocházejí z knižní předlohy:
„…céro vlasti“, „kapitální békovina,“, „na tragickej život jsem já pes“, „takovej gulášek nejed ani Ludvík Šestnáctej“, „ať už to frčí, srágoro“, „megera fúzatá“, a další… Stačilo jen neuvěřitelně autentické a působivé dialogy z knihy použít do scénáře. Charakteristika hlavních postav je už jednoznačně dána v knize, film pak dodal výborné herecké ztvárnění: Stanislav Zindulka, Helena Růžičková, Žaneta Fuksová. Ale i např. Vladimír Javorský, či Jiřina Třebická.
A co mě ještě překvapilo? Že kniha je drsnější, méně učesaná, postavy jsou popsány méně úsměvně, často jsou znázorněny nemilosrdně jako karikatury. Celkové vyznění oproti poeticky laděnému Kachyňovu ztvárnění je spíše tragikomické …
Domnívám se, že dějově je seriál odlišný hlavně proto, že jako předloha sloužily dvě původní novely z r. 1974 a 1975, a nikoliv později přepracovaný a o jeden díl rozšířený román.

15 17.02.2018

Nesmírně emotivní příběh, navíc záměrně hodně emotivně podaný… Knihu chápu jako snahu o hodně působivé připomenutí něčeho, na co by se nemělo nikdy zapomenout. A jako fakt beru i tu v knize popsanou skutečnost, že Francouzi si pronásledování židů ve Francii, a dokonce za velmi aktivní pomoci vlastní policie, po válce neradi připomínali, asi i proto byla kniha napsána.
U nás si nedovedu představit, že by lidem neříkalo nic slovo Terezín nebo taky Lidice, na druhou stranu jsem nedávno shlédla reportáž o tom, jak někteří středoškoláci u nás nevědí, co se stalo v roce 1918, 1938, 1948… To mě dost zarazilo, pak jsou takové trochu výchovné a smutnými emocemi nabité knihy na místě. Když si nebudeme takové věci připomínat, není pak nebezpečí, že se něco obdobného může vrátit? Vždyť Hitlera v Německu podporovala většina národa, a to nelze jen tak odmávnout, že to bylo po válce, že byla chudoba a že byli zblblí…
Přiznám se, že linka ze současnosti mi už prostě nesedla. Střídání dob v prvé části knihy mi nevadilo, naopak přispělo ještě k silnějšímu napětí a prožívání; v druhé části knihy, kdy už se pohybujeme jen v současnosti, mi už to tlačení na pilu vadilo, podrobné líčení Juliiných osobních trampot se mi zdálo nadbytečné a katarze na konci knihy už mě tolik nedojala.

A mám výhrady i k překladu, i co se týče názvu knihy, nebyl by přeci jen lepší ten originální? Proč se tak často mění názvy knih, vždyť i názvem chce autor jistě něco říct… Z hlediska původního názvu knihy mělo důležitý význam, že se jméno dívenky objevilo až téměř v polovině knihy, při změně českého názvu knihy na tom pak vlastně vůbec nezáleželo.
Ponechání spousty francouzských slov v textu asi vycházelo z anglického originálu (métro, concierge, arrondissement), pak ale nechápu doslovný překlad známého pařížského nádraží Gare d´Austerlitz jako Slavkovské nádraží…
Pro mě tři plus. Bez ohledu na to, že takovéto knihy jsou hodně potřeba.

12 14.02.2018

Beatrice Kaspary už potřetí.
Čtivá detektivka, kde je víc hádanek a podnětů k přemýšlení, než skutečné akce, to mi naprosto vyhovuje, a proto se mi knížky Ursuly Poznanski hodně líbí. Snad i proto mi ale akční konec už moc nesedl, sice efektně vymyšlený, ale přeci jen trochu nepravděpodobný… Soukromý život Beatrice mě v tomto díle už dost rušil.
Zvláštní, jak se vkus čtenářů liší. Pro mě ze všech tří dílů jednoznačně nejlepší Slepí ptáci, ač v modrém hodnocení…

4 10.02.2018

Před čtením je nutné se naladit na romantiku, tajemství, lásku, nenávist, pletichy, i trochu strašidelné atmosféry v tajuplných barcelonských uličkách a opuštěných zchátralých palácích… Jednou z hlavních postav je sama Barcelona v poválečném čase, kdy sotva odezněly události občanské války. Plus za jemný humor i nadhled, který je přítomen – zejména v první části - i v okamžicích jinak vážných, a za pasáže o knihách a lásce ke knihám. I za vztah otec – syn, který je pro mě podán mnohem působivěji a věrohodněji, než vztahy milostné…
Při čtení jsem váhala mezi třemi a čtyřmi. Bohužel po přečtení poslední třetiny, kde předchozí tajemné náznaky jsou rozplétány pomocí popisu osudových lásek v poněkud melodramatickém hávu plném nepravděpodobných zvratů, se kloním přeci jen k nižšímu hodnocení a nevytrhne to ani ten trochu tajemný konec.

13 06.02.2018

Ten nápad nebyl vůbec špatný, zprvu mě to docela bavilo.
Jenže pak se scénky prolínání jednotlivých dob začaly opakovat, popisů krvavých střetů a násilností přibývalo, milostná linka se mi zdála do děje trochu násilně vpravená. Druhá půlka, skládající se z brutálních bitek a střetu vojenské techniky z různých dob, šla už úplně mimo mě. V průběhu četby se mi navíc zdálo, že logika a věrohodnost scén pomalu klesá a s pokračující četbou bohužel u mě klesal i počet hvězdiček… Nakonec dvě plus, pokračování už vyhledávat nebudu.

5 29.01.2018

Urbana jsem objevila až díky Sedmikostelí a pak Rukopisům, dříve čtené knihy mě moc nenadchly.
Kniha je povedenou ilustrací bývalého pražského židovského ghetta v průběhu pokračující asanace na konci 19. století. Působivá zejména atmosféra, to Urban prostě umí, úplně jsem viděla ty malebné úzké uličky, špinavé dvorky a nad tím se vznášející prach z probíhajících demolicí. Dekadentní a trochu odtažitý hrabě Arco, libující si v nicnedělání, nezávazném flirtu s prostitutkami a v experimentech s heroinem, tajemné monstrum Kleinfleisch a ponuré noční mordy v temných uličkách, to vše dohromady slušně funguje. I když ten mimořádný čtenářský zážitek ze Sedmikostelí se už neopakoval…
I tady mě ale četba donutila vyhledat podrobnější podklady - staré fotografie zmizelé židovské čtvrti a nastudovat něco o asanaci.

12 25.01.2018