Rade komentáře u knih

Smršť emocí. Soucit, manipulace, láska, odpovědnost, strach, odpor… To vše se na nás valí v dechberoucím rozboru jednoho osudového propletence.
Jedno nedorozumění na začátku, malé faux pas, na které se nabalují další a další nedorozumění, míjení se a tragické nepochopení. Že byly všechny postavy nesympatické? Pro mě ne. Naopak, byly až neuvěřitelně opravdové, lidské, chovaly se tak, jak jim velela lidská přirozenost, každý chce pro sebe to nejlepší. Edita jako manipulátor a sobec? Ano, samozřejmě, ale nemohla jinak… A Toni? Jak já jsem mu rozuměla! Vše, co dělal, byla snaha pomoci, nezranit, utěšit, a ta se samozřejmě těžce srážela s jeho skutečnou vůlí, a ta byla jednoznačná - tohle já prostě nechci… Autor nejde jen po povrchu, jeho popis těžce se vlekoucí, kovem chrastící a vrzající Edity byl mrazivý, žádné líbivé narůžovo natřené melodrama…
A že nakonec vše dopadlo špatně? Nešlo jinak. Pohádka o obětování se proti vůli svých emocí a přání zůstane zase jen pohádkou.
Plus za závan toho končícího c. a k. Rakouska – maloměstská posádka kdesi v Uhrách, důstojníci, koně, skvěle padnoucí uniformy, šavle, kasino, důstojnická čest… A pak vše vzala světová válka.
*
„Kdybychom chtěli, toho jsem si jasně vědom, začít myslet na všechnu dnešní bídu této země, nemohli bychom už spát a nikdy bychom se už ani neusmáli. Nikdy to však není představa utrpení, co člověka zdrtí a trápí; lidskou duší může opravdově otřást jen to, co soucitné oči skutečně viděly.“

50 09.02.2023

Výborné čtení, zásah do srdíčka.
Úžasná uvěřitelná atmosféra, ať jsou to léta předválečná a válečná, léta padesátá nebo současnost. Věrohodné postavy, tak živé; skvěle vykreslené lidičky spíše z té dolní části společnosti, ať už je to odložiště ztracených lidí na Šmídovně, nebo současné prostředí čtvrté cenové. Plus za skutečné českobudějovické lokace, například kdysi skutečně existující Šmídovna na Pražské, anebo otlučený dům s opuštěným krámkem na rohu Otakarovy a Riegerovy ulice.
A ten závan minulosti, který prostupuje do budoucnosti, je neuvěřitelně silný, to propojení minulých i současných lidských osudů a trápení mě naprosto dostalo. Dávné příběhy, zasypané sutí rozbořených starých domů, jsou tady s námi i nadále, i když je nevnímáme…
Příběh prostý, a přesto tak košatý a umně spletený, ale bez jakékoliv vykonstruovanosti. Lidský. Nikdo není hodnocen nebo souzen, lidské příběhy jsou podány tak, jak se odehrály, bez moralizování nebo návodů na správný život.
Autor, o kterém jsem donedávna neslyšela… No, moje chyba.
*
„Ty historky kolem něj prolétají, ale on je neumí chytit. Karlos vyslovuje jména lidí, o kterých dnes už nikdo netuší, že kdysi žili, a přitom si děti hrají na hřišti mezi paneláky v místech, kde tihle všichni mívali své plesnivé pokojíčky nebo aspoň kus pokoje s kusem okna, kde jsou v hlíně utopené strupy z rozbitých kolen a slzy rozbitých rodin. Ta jména procházejí hlavou Dominika a jdou z ní zase ven, duše mrtvých se na okamžik nadechnou, protože někdo vyslovil jejich jméno, zachvějí se a pohlédnou dolů, kde vidí starého známého Karlose s někým, kdo právě v telefonu prohlíží, jestli někdo výhodně nepodává dobrou ojetinu. Kdyby se Karlos nebo Dominik podívali na strop, mohli by vidět oči lidí, o kterých Karlos vypráví, a může mít pocit, že ho nikdo neposlouchá, ale plete se, oči mrtvých jsou přisáté k jeho ústům, dívá se Vožralej Ambrož i Buzeranti a hltají každé slovo a utěšují se, že skutečně ještě nezemřeli úplně, protože si na ně někdo vzpomíná a vrací jejich jména na svět boží. Tam u stropu se právě točí gramofon a hraje jedna známá písnička, kterou ale Karlos s Dominikem dole nemohou slyšet.“
*
Představuju si film, natočený podle téhle knížky…
Musel by ho natočit Karel Kachyňa (už v nebi), byl by to občas poetický, občas chmurně realistický film, a píseň, která by film doprovázela, by musela nazpívat Ema Olmerová (taky v nebi)…
Úplně to slyším…
...„Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, proč samotu a trápení mám…“

49 04.01.2023

Úžasné fejetony. Výborná hravá čeština, vtipné, milé, čapkovsky člověčí. Nadčasové.
A tak trochu i dobrá učebnice přechodníků, dnes je móda je v psaném textu používat, ale ne každý to svede.
Doporučuji číst s přestávkami po jednotlivých kapitolkách večer před spaním. Bude se vám dobře usínat…
*
„S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém; za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe samy. Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška; můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny. Znamenité osvěžení vám poskytne, stříkáte-li z hadice proti větru; to vám je přímo vodoléčba, jak vás to naskrz pokropí. Hadice má nadto zvláštní zálibu udělat si dírku někde uprostřed, kdy se toho nejmíň nadáte; i stojíte pak jako bůh vod uprostřed tryskajících paprsků vody, s dlouhým vodním hadem stočeným u vašich nohou; je to překonávající pohled. Když pak jste mokří až na kůži, prohlásíte uspokojeně, že zahrádka má dost a jdete se usušit. Zatím vaše zahrádka řekla „Uf“, vysrkla vaše vodomety ani nemrkajíc a je zase suchá a žíznivá, jako předtím.“

P.S. Ještě dovětek: Jedinečné ilustrace Josefa Čapka!

49 01.07.2022

Oproti současným temným drastickým thrillerům jsou detektivky Agathy Christie výborná odlehčená odpočinková četba.
Tak trochu tušíme, co máme očekávat, přesto jsou její detektivní zápletky pokaždé trochu jiné a vždy důmyslně zamotané. Skvělá meziválečná retro atmosféra, postavy na první pohled bez větší psychologické hloubky, ale to je jen zdání, ve skutečnosti jsou to povedené, občas s malinkou nadsázkou načrtnuté ilustrace všech možných lidských typů. A navíc jsou její detektivní příběhy psány lehkým perem, s nadhledem a jemným humorem.
Tahle detektivka má vše, co na autorce miluju: Úžasný Hercul Poirot se skvěle fungujícími malými šedými buňkami, zdatně sekundující zvídavý, obětavý, leč trochu nedovtipný kapitán Hastings, jedna bohatá stará dědička, svérázná starosvětská dáma ve starobylém sídle na poklidném anglickém venkově, plejáda po dědictví bažících příbuzných a ještě jedna neopominutelná postava: inteligentní a hravý pan Bob, jehož míček má v příběhu důležitou roli...
Takže, vzhůru do čtení, mes amis…
*
„Když jsme odcházeli, stála ve dveřích a dívala se za námi. Její obličej trochu připomínal ovci.“
*
„ ‚Víte, Poirote, já tomu všemu moc nerozumím.‘
‚Promiňte, Hastingsi, že vám to říkám, ale vy tomu vůbec nerozumíte!‘
‚Je v tom tolik… vedlejších linií.‘
‚Vedlejší linie jsou přirozené. Oddělit vedlejší linie od hlavní je první úkol, který musí každá systematická mysl zvládnout.‘ “

49 13.01.2022

Taková hezká pohádka s ekologickým poselstvím.
Plus za jihofrancouzský venkov s popisem krásné horské krajiny (pro ni mám velkou slabost díky Pagnolovi).
A ponaučení pro dnešek? Možná i to, že pro životní prostředí je možné něco dělat jen tak, skromně, bez patosu a zbytečného politikaření a hesel…
Krásné ilustrace, a vlastně hodně povedená je celá miniknížečka (Vyšehrad, 1997).

49 14.01.2020

Trochu detektivka, trochu román o vztazích a schovaných kostlivcích ve skříni. Plus za Šumavu a kraj na pomezí vojenského újezdu Boletice.
Pohled na vztahy – a to zejména vztahy mezi ženami – ženskýma očima. Kontrast mezi životem ve městě a na vesnici.
Na mě tam bylo těch kostlivců v rodinných skříních a propletených vztahů z minulosti až dost. Na druhou stranu zajímavá informace o slovenských osídlencích Šumavy z Rumunska. Zpočátku sympatická lehce strašidelná atmosféra postupně ustoupila řešením vztahů. Trochu mi připomnělo knihy Anny Sedlmayerové.
Četlo se docela dobře, člověk si četbou hlavu moc nezatíží, nicméně vztahy v současnosti trochu klouzaly po povrchu. Žádná až tak velká dramata, jak by se zdálo podle obálky i názvu; víc nechci psát, abych nevyzrazovala děj, pointy a rozuzlení. Čteno po Hájíčkově Rybí krvi a Ishigurově Vybledlé krajině s kopci, takže díru do srdce mi to nevypálilo, nicméně, abych nebyla nespravedlivá, zručně napsaná oddechová literatura se zajímavým závěrem, doporučuju tomu, kdo se nechce četbou příliš stresovat…

48 12.12.2022

Soubor fejetonů, které popadnou za srdce. Vtipné, smutné, přemýšlivé…
Právě proto, že to je o postižených dětech a o vztahu vychovatel - autistické dítě, navíc psané vysoce povolanou osobou, přijímám i přemíru mouder a filosofických zkratek. Jinde by mi to možná trochu vadilo, tady vlastně ne. Tady ta kombinace stručný příběh, vtip s příchutí černého humoru, a nakonec úvaha či zamyšlení prostě funguje…
Autorovy příběhy mě přinutily přemýšlet i o vztahu rodiče - děti, a o mezilidských vztazích vůbec; z knížky si lze totiž vzít mnohá ponaučení i pro vztahy mezi námi, tzv. normálními. A to je pro mě možná nejsilnějším poselstvím tohoto čtení.

* Poté, co posnídal samotnou marmeládu, chleba se šunkou a sušenku, mě začne zajímat, jestli si ustlal postel.
„Jo, ustal,“ ubezpečuje mě.
„Můžu se jít podívat?“
„Já půjdu první, chvilku vydrž,“ požádá mě. Jdu pomalu za ním a dávám mu dostatek času, aby si stihl ustlat.
A o tom je má práce - umět dát každému tolik času, kolik potřebuje. Mám na svých dětech rád jejich lidskost, ne autismus. A lidskost vyžaduje čas. *

48 05.08.2022

Zulejka, tatarská nevzdělená žena, jak ze středověku, poslušně podléhající svému muži, pro kterého není víc jak součást domácího inventáře, a zlé panovačné tchyni. Pro našince neuvěřitelné rodinné poměry. Zulejka, poté, co se její dosavadní svět rozpadne, se ocitne ve víru valících se sovětských dějin, kde jedinec je jen bezvýznamné kolečko, smrt jen krátká nepodstatná zastávka… Nenápadná, statečná žena přijímající všechna strádaní i nový neznámý svět snad i proto, že ty hrůzy, co jí potkávají, nejsou zase o tolik odlišné od jejího dosavadního neutěšeného života.
Ano, připomnělo mi Solženicina, Šalamova i Pasternaka. Nejen námětem, ale i tím, co mě vždy na těchto knihách fascinovalo i znepokojovalo. To vesměs trpné přijímání těžkého osudu jejich postavami, odstup spisovatele od postav, utrpení lidí podané věcným nesentimentálním pohledem; někdo zemře, někdo se zblázní, nesmutníme, život jde dál, cílem je nikoliv štěstí, ale přežití. A na druhou stranu i v tom přežívání a malérech občas malé nepatrné chvilky štěstí…
Dvě třetiny knihy naprosto skvělé, pak mi přišlo, že dovyprávění šlo už trochu do ztracena.
Přesto nakonec po váhání za pět, vedle Zulejky dávám palec nahoru i za rozporuplného a nečernobílého Ignatova a za profesora Leibeho s jeho ochranným vejcem. I za reálie tatarského venkova 30. let, za strhující způsob psaní, i dobrý překlad. (90 %)

Pozn.: Pro mě poněkud děsivé, jak jsme sovětský systém „rozkulačování“ drobných rolníků ze 30. let převzali o 20 let později i u nás. Nejen veškerý majetek sebrat, ale bývalé rolníky odvézt na opačný kraj země. Vykořenit, zničit, ponížit. V Sovětském Svazu to byly neuvěřitelné dálavy Sibiře a pracovní tábory, odkud nebylo myslitelné se vrátit, u nás po válce naštěstí přece jen v mírnější formě a bez těch hromad mrtvol na cestě. Ale i tak můj dědeček s babičkou po vystěhování z rodinného statku na Podřipsku skončili na státním statku v jižních Čechách (ještě že je naše země tak malá), kam je odvezli na korbě náklaďáku s pár kusy nábytku a domů do rodného okresu měli léta zakázaný vstup. Akce „K“.

48 11.03.2022

Opět divoká dobrodružství osvědčené trojky Stein, Barabič, Jaroš. Prostředí historické Plzně, strašidelné plzeňské podzemí, vylíčené tak, že jsem úplně viděla to spletité bludiště temných chodeb v několika patrech, kde na vás může z každého kouta vyskočit tajemný vrah nebo dokonce ďábel. Líté bitky i dvorské a jiné intriky. Zlovolní rádci, kteří kují pikle za zády svého panovníka. A všechny možné hříchy a nectnosti nahlížené pohledem tehdejší přísné křesťanské morálky. Plus za habsburský dvůr a osobní seznámení s Rudofem II. (i když tady nebyl tak roztomilý, jak si ho tak my Češi představujeme, s podobou pana Wericha…).
Koukla jsem na mapu Plzně a poznala uličky, ve kterých se proháněli naši hrdinové, i domy, v jejichž sklepeních se děly tajemné a krvavé události. Je obdivuhodné, jak se v Červenákových knihách věrohodně přesuneme v čase, měla jsem pocit, že o dobrodružstvích nejen čtu, ale že je s hlavními hrdiny spoluprožívám. Kupodivu i přes potoky krve, padající hlavy a poněkud divokou a přehnanou pointu pro mě celkem dobrá oddychovka, kdy po celou dobu tušíme, že vše dobře dopadne, dobro zvítězí a zlosyni budou potrestáni.

48 09.11.2021

Historický dobrodružný příběh s osvědčenou trojicí kapitán Stein – notář Barabič – kaprál Jaroš. Tady se jejich rozpory a odlišnosti projeví zatím nejsilněji – v náboženských bratrovražedných rozbrojích protestanti x katolíci je postavení protestanta Barabiče mezi katolíky poněkud vachrlaté… Příběh je to zase opět notně divoký, krev stříká, hlavy padají …
Velké plus za opravdu věrohodné přenesení do divoké doby roku 1599, tentokrát do Vídně a okolí, za autentické přiblížení toho z našeho pohledu už možná nepochopitelného náboženského sporu katolíci versus protestanti, který přerostl do politických bojů a nesmyslné řady nekonečných křivd a pomsty, to vše mezi křesťany a lidmi vesměs stejného jazyka.
Autor píše tak, že vše, co popisuje, v barvě vidíme a taky slyšíme, překlad je taky povedený, stačí např. takováto stručná první věta kapitoly: „Kopyta deseti koní zarachotila na padajícím mostě Hradní brány u Hofburgu.“ … a čtenář už je prostě součástí dění…

48 12.05.2021

Zprvu jsem byla trochu zklamaná, pohled na Nohavicu se mi zdál ze značné dálky, nejasný a rozplizlý. Přišlo mi zpočátku, že kniha je jen unikavým souborem informací, které jsou útržkovité, nejasné, plné filosofických odkazů na literaturu s hodně omezeným souborem pramenů. Proč dělat rozhovory s kamarády estébáka, přičemž ti kamarádi ani neví, že onen estébak byl estébák a už vůbec ne, že ten estébák měl něco společného s Nohavicou? Jenže rozhovor s těmi kamarády mi ukázal nakonec něco jiného, ale vlastně stejně zajímavého. Určité názorové podhoubí, ať se nám sebevíc nelíbí, ze kterého – také – mohl Nohavica vycházet.
A zápisky z deníků se nakonec ukázaly vlastně jako hodně zajímavé a možná klíčové.
A velmi doporučuji dokumenty v příloze, jejich četbou se dozvíme až překvapivě hodně, a to zejména o době, kdy vznikly.
Nakonec se mi Jaromír Nohavica z knihy vyloupl jako člověk, který nikdy nechtěl být tlačen do nějakého vzoru hrdiny, statečného písničkáře, který vyjadřuje názory, o nichž si lidé okolo něj myslí, že jsou správné. Ať to bylo ještě za komunistů, nebo v letech devadesátých, nebo ještě později. Nohavica chce být prostě svůj, svérázný solitér, ne hrdina, ne vzor; člověk, který nechce být manévrován do jakýchsi morálních mantinelů. Jako by ho těšilo z předem očekávaných rolí vystupovat…
A jeho vlastními slovy:
„Chceš se, Jarku, všem líbit a přestáváš se líbit sám sobě! Domů, do sebe, ke svým!“ (rok 1988)
*
„Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Už v tolika revolucích se to vítězství podařilo a pak se to, kurva, vždycky nějak zlomí. Možná proto, aby v té další revoluci zas mohla pravda a láska bojovat. A slovně vítězit.“ (rok 1991)
*
„Nejsem příznivcem laciných gest, vracení medailí, poklekávání, mávání, vlaječkami…“ (rok 2023)

Nakonec pro mě jsou ale stejně nejdůležitější zprávou o Nohavicovi jeho písničky…
Navíc něco osobního: Období Divného století bylo pro mě hodně náročné období velkých životních přemetů a bolestných ztrát, Nohavica byl pro mě tenkrát únik a těšící souputník a v tomto už takový pro mě zůstane navždy… Divné století a možná ještě Ikarus jsou prostě pro mě zcela výjimečné srdeční záležitosti, které mi nikdy nezestárnou a ani se mi nikdy nezprotiví, ať se Nohavica vydá v budoucnu jakýmkoliv směrem…

47 17.07.2024

Aby na mě nějaké básně zapůsobily (moc často je nečtu), musí jít od srdce.
Tady to tak je, slova plná smutku, stýskání a lásky a snad i naděje, zabalená do nevšedního, a přece prostého jazyka. Popadly za srdíčko...
*
"Třezalka zhasíná, osika se chvěje
docela malá, malinká holčička naděje hraje si pod lípou
s hadrovou panenkou
má korunu
z pomněnek a listů máří.
Tence září."
--------------
Miloše Doležala si vážím jako autora výborných knih o faráři Josefu Toufarovi i za jeho nevídané zasazení se o objevení jeho ostatků a jejich přenesení k důstojnému odpočinku do kostela v Čihošti.
Zažila jsem s autorem před pár lety o faráři Toufarovi a čihošťském zázraku opravdu úžasnou besedu v městské knihovně, bylo to komorní, působivé, a když jsme se po hodině dotazů zprvu nesmělých, později odvážnějších, blížili skutečně těm nejzajímavějším a nejniternějším otázkám a odpovědím, když konečně pouto mezi tazateli a zpovídaným bylo navázáno, paní knihovnice náhle zavelela, konec, musíme domů, je před Vánoci, všichni máme doma moc práce!
Dodnes mě to mrzí...

47 22.03.2023

(SPOILER) Knihy Kazuo Ishigura na mě mají zvláštní vliv (tato je moje čtvrtá). Nepropadám nadšení, ale po přečtení jsem - jak to říct… rozhozená?
Po četbě se mi knižní příběh dál převaloval v hlavě a nešlo ho z ní vyhnat. A tak to mám se všemi knihami autora. Nejednoznačné, spousty věcí skrytých, nejasných, dvojznačných, spousty věcí musíme domýšlet… a přemýšlet.
Milovníci „pravé“ sci-fi budou možná zklamaní, viz některé komentáře. Pochybuji, že by kdy v budoucnu roboti byli něco jako Klára… Umělý přítel pro osamělé teenegery, vzhledem možná velmi, velmi podobný člověku, ochotný poskytnout kdykoliv laskavost, pomáhající, soucítící, myslící, obávající se, a přesto tak jinaký, že by ho člověk mohl bez mrknutí oka a výčitek svědomí převážet v kufru auta nebo postavit mezi domácí spotřebiče do komory pod schody, a vše by bylo OK. Úpéčko, které má tak zvláštní, skoro dětské představy o fungování světa…
A opět, jako vždy, přehlídka zvláštních mezilidských vztahů, jejichž skutečná podstata je ale skryta mezi řádky v běžné konverzaci. Zvláštní depresivní budoucnost, kde tzv. pozdvižení znamená úspěch, kariéru, ale i riziko.
Dlouho budu mít asi v hlavě ten konec ve sběrném dvoře. Anebo obraz Kláry, obětavě se prodírající vysokou trávou cestou do stodoly na obzoru, kam v její představě Slunce, ten úžasný objekt poskytující výživu a laskavosti, chodí spát.
Vyzdvihuji výborný překlad Aleny Dvořákové.

47 23.02.2023

Klasická Agatha Christie. A pro mě ideální kombinace: Hercule Poirot, kapitán Hastings i inspektor Japp.
Vražda, zapeklitá, až překombinovaná zápletka, omezený okruh podezřelých, překvapivý vrah… Ale to všechno přece čekáme, a tak se to dobře čte. K tomu trochu humoru a přátelského pošťuchování mezi ješitným Poirotem a věrným kapitánem Hastingsem, nic ponurého, a nakonec ta retro atmosféra staré dobré Anglie. Pro tohle všechno jsou asi detektivky Agathy Christie stále tak populární a jako lehká oddechová četba neohrozitelné dnešními temnými krvavými thrillery…
Aspoň já si při četbě parádně odpočinu.
Jako mladá jsem na tím ohrnovala nos a divila se mé mamince, že tyhle jednoduché detektivky vyhledává, to přece není žádná literatura … et voilà … dnes v maminčině věku si u Agathiných detektivek spokojeně vrním…
*
„Poirote,“ řekl jsem, „přemýšlel jsem.“
„To je cvičení hodné obdivu, příteli. Pokračujte v něm.“
*
Poirot pozvedl ze země nejdřív jednu, pak druhou nohu, jako to dělávají kočky.
„Nejvíc se obávám vlhkých nohou. Myslíte, že byste mi mohl dokázat sehnat galoše?“
Potlačil jsem úsměv.
„To je beznadějné,“ řekl jsem. „Chápejte, Poirote, ty se už nepoužívají.“

47 25.07.2022

Gottova kariéra se časově kryje s celým mým životem (když nepočítám raný dětský věk). I proto jsem po téhle knize sáhla, protože není jen o Gottovi, ale reflektuje zpěvákovu kariéru v dobových souvislostech, potud je název knihy přesný.
Trošku mi to připomíná cimrmany, když v jedné z her konstatovali, kolik generací vídalo nad školní katedrou stále stejný obraz - obraz císaře pána Franz Josefa I. Já jsem z rozhlasu i televize slýchávala Karla Gotta jako malá, pak náctiletá, a pak dál a dál, celá dlouhá desetiletí, a i když člověk jeho písničky již nevyhledával, nešlo je úplně vytěsnit, byly tu s námi pořád, jako ten obraz císařpána…
Nepatřím mezi Gottovy fanoušky – jen s výjimkou krátkého období mého dětství na konci šedesátých let, kdy prostě jeho písničkám fandil kde kdo, a tuto část Gottovy kariéry - svěží a novátorské, ovlivněné ještě rock 'n' rollem - pozitivně hodnotí i autor knihy. Na druhou stranu jsem nikdy nebyla zpěvákova výrazná odpůrkyně, od sedmdesátých let to byl pro mě prostě tzv. střední proud popu, který mě už míjel a nezajímal...
Takže snad se mohu na tuhle knihu podívat nezaujatým pohledem, aniž by se mě dotkla přehnaná kritika či naopak glorifikace.
Kniha by mohla mít taky podtitul Odhalení. Karla Gotta určitě nešetří, ale nedomnívám se, že by byla nějakým hanopisem, autor vychází z obrovského množství pramenů a z něj vytváří příběh, možná pro někoho i šokující, protože strhává ze slavíka jeho zlaté pozlátko, ale určitě není skandální nebo bulvární. A vyhýbá se soukromé sféře s milenkami a dětmi, což kvituju s povděkem. Pro mě byla většina popsaných věcí nepřekvapivá, zhodnocení Gottovy kariéry s prolnutím s tehdejšími celospolečenskými a politickými poměry je trefné, snad jedině u podrobně popsané mladistvé aféry s exhibicionismem jsem měla pochybnosti, tady jsem si pokládala otázku, zda je to nutné; k tomu autor vysvětluje, proč považuje tuto záležitost pro Gottův příběh za podstatnou…
Pro mě plus za výborně popsané Gottovy začátky, je dobré mít při četbě při ruce YouTube a pouštět si písničky staré víc jak půlstoletí.
A poslední poznámka: Zejména z druhé části knihy, kdy popisuje období po sovětské okupaci v sedmdesátých letech, na mě dýchla ta hrůzostrašná normalizační atmosféra plná strachu a více či méně silných podvolení; díkybohu, že tu už nic takového nemáme a moc doufejme, že mít nebudeme.

„V Česku a na Slovensku se dál a dál traduje zpěvákův osud tak, jak ho střežil a šířil on sám: s nepochybným úspěchem, jako ten, kdo má právo přeformulovat a vyretušovat svůj příběh. Žurnalistika od šedesátých let nevídaně pokročila – a přece Gottovy malé a větší mýty, mlžení, zamlčování a občasné nepravdy přebírané bez ověření kolují pořád dál.
Jeho pravdivější osud je přitom velký, silný a inspirativní: to by se však nesměl obávat vyprávět zkušenost nedokonalého člověka. Jeho příběh je tím nejcennějším, co po sobě Karel budoucnosti zanechal. Díky za něj.“

47 04.03.2022

Téma skvělé; dějinné období, které tak moc potřebuje literárně (a nejen literárně) zpracovat, protože je pokřiveno desetiletí trvající komunistickou propagandou.
Takže je fajn, že se mladý autor chopil tohoto náročného tématu a snažil se zobrazit dění v poválečných „Sudetech“ tak, jak skutečně probíhalo. Takže tady velké plus a všechny palce nahoru.
Jenže napsat dobrou knihu je kumšt, a autor, přes všechnu záslužnou snahu vymyslet spletitý napínavý i dojímavý příběh o osudech sudetských Němců a nových osídlencích, sestavil spíš jednoduchou ilustraci dějin, připomínalo mi to spíš hraný „doku“ film, bez větší přidané literární hodnoty. Což na druhou stranu neznamená, že to je špatně.
Knihu rozhodně nezatracuji a myslím, že pro osvětu o poválečném dění v pohraničí udělal autor opravdu velký kus práce, fandím mu, a protože mě velmi zajímá dějinné období okolo února 1948, možná se nakonec pustím i do druhého dílu.

46 23.04.2024

Neznámé nové jméno české autorky, nic moc jsem nečekala, a ejhle, ono je to docela příjemné překvapení.
Ano, inspirace Kingem, což autorka v textu odkazem na Kingovu knihu přiznává, dost podobné i třeba Karikovu Strachu, inspirace je asi i v použití příběhů, které začínají v dávné dětské partě, s těmi se také v poslední době roztrhl pytel.
Ale vlastně nic z toho nevadilo, autorce se podařilo vytvořit velmi zajímavý, mysteriózní a celkem ucelený originální příběh, který měl hlavu a patu, logiku, pochmurnou mrazivou atmosféru a taky sympatickou návaznost na české prostředí - Orlické hory a místní mytologii, dost mě uchvátilo použití řopíků.
Pár věcí mi vadilo, nebo se zdálo nadbytečné či nelogické, neprozrazuji, protože by to byly už částečné spoilery nebo kousky z příběhu, a tuhle knihu je třeba číst, jako obdobné knihy v žánru, bez větších informací, o co jde. Pak už to není ono.
Ale celkový dojem je jednoznačně pozitivní, bavil mě i jazyk, ano občas trochu květnatý, ale rozhodně osobitý. A závorky, které někoho rušily, stejně tak kurziva, mně nesmírně vyhovovaly, ano, Kingova škola, ale proč ne, když to tak dobře funguje... A některé okamžiky byly opravdu chlupovstávací, pro mě třeba rádiové vysílání.
Konec výborný, trochu jsem z něj měla strach, aby nebyl plný klišé, ale pro mě se autorce opravdu povedl. Jakékoliv dovyprávění všech neukončených dějů a vztahů by podle mě skvělý závěr rozmělnilo, co jsme se měli dozvědět, jsme se dozvěděli, nedůležité si každý může domyslet podle své nátury.
Měla jsem možnost číst bez větších prodlev, což asi taky přispělo k dobrému pocitu ze čtení. Jedna z mála výhod nevítané virózy...
*
"Les se zkazil."

46 10.06.2023

S humoristickými knihami mívám dost často problém, málokdy se naladím na stejnou notu jako autor, humor je prostě věc čistě individuální.
S humorem Betty Mac Donald a jejím pohlížením na svět jsem byla v jedné notě od první přečtené kapitoly, v mládí to byla pro mě autorka číslo jedna a k jejím knihám jsem se opakovaně vracela. Souzněla jsem i s překladem Evy Marxové, ne vždy se to podaří a někdy je překlad sto původní text pokazit.
Již dříve jsem se snažila o Betty Mac Donald něco zjistit, přemýšlela jsem, jak dalece jsou její knižní autobiografické příběhy totožné s jejím životem. Když jsem objevila tuhle knížku, hned jsem po ní skočila a přiznám se, že jsem ji pročetla s obrovským zájmem.
Zklamání, jak někde níže naznačeno? Rozhodně ne. Jen její knihy dostaly další rozměr; stejně mě ale překvapilo, jak se skutečnost lišila od knižní verze, zejména tedy ve Vejci a já. Ale nakonec proč ne? Spíš je zajímavé, jak věrohodně Betty příběh ve Vejci podala, tak uvěřitelně, že najednou jsou mnozí zklamaní, že hodně věcí bylo ve skutečnosti jinak. Nedávno jsem narazila na článek s životopisem Betty – a ten vycházel z autorčiny knihy Vejce a já se všemi podrobnostmi; vlastně málokoho asi napadne, že se nejedná o přesnou autobiografii. Že nakonec tím líným pijanem mohl být Bob, že maminka a sestry Betty ve skutečnosti bydlely za rohem a pomáhaly jí, soused (mimochodem syn „Hicksových“) jí chodil štípat dříví, aby v zimě s dětmi nemrzla…
Zaujal i soudní proces s bývalými sousedy Bishopovými („Kettlovými“), kteří se po vydání knihy po letech poznali. Ano, poněkud sžíravá ironie, která se nesoustřeďovala jen na vlastní osobu autorky, ale i lidičky okolo ní, mohla být zraňující…
My Bardovi proti všem – tohle motto, jak známe z knih autorky, byla však skutečnost. Soudržnost rodiny, tak jak jsem vnímala z knih, byla prostě i v životě Betty a nebyla ničím vymyšleným.
Smutný konec Betty mě vzal za srdce.
Obdivovala jsem Paulu Becker, jak pojala hledání Betty Mac Donald a s jakou empatií a osobním nasazením k tvorbě jejího životopisu přistupovala. Její osobní přístup i nadšení, s jakým sepisovala osudy Betty a její rodiny, mě strhlo, možná i víc, než bych čekala...
Plus za rozsáhlou přílohou s fotografiemi členů rodiny i domů, ve kterých Betty žila.

46 14.10.2022

Klasická Agatha.
Jako vždy fajn retro atmosféra: dobrodružství v nóbl vlaku směřujícím na Riviéru, ochotní stevardi, kteří cestujícím v kožiších rozestelou a zase ustelou postele v kupé, servírované snídaně a večeře v exkluzivním jídelním voze, kdo z nás by nechtěl takové cestování aspoň na chvilku zkusit? A pak milionářská Riviéra dvacátých let, koktejly ve slavném hotelu Negresco v Nice, a nakonec přece jen trochu starosvětské Anglie. A poznání, že nad bohaté rozmazlené dcerky s hedvábnými punčochami a krátkými sukněmi je solidní slušná anglická guvernantka, která nosí punčochy vlněné a která přece jen nakonec ke štěstí přijde…
A samozřejmě pořádně zamotaný příběh s vraždou a ukradenými klenoty, který rozmotá skvělý Hercule Poirot, i když to rozmotávání mi tentokrát přišlo poněkud natahované…
Nutno přijmout nadsázku, svérázný humor a lehce černobílé pojetí, pak si lze detektivku užít.
*
„Voilà,“ pronesl cizinec a usedl do dřevěného křesla, „jsem Hercule Poirot.“
„Ano, monsieur?“
„Neznáte to jméno?“
“Nikdy jsem ho neslyšel,“ odpověděl Hypolite.
„V tom případě musím říct, že jste nebyl dobře vzdělán. Je to jedno z velkých jmen tohoto světa.“

46 03.09.2022

Detektivka nebo iluzionistické vystoupení? Rhyme a Sachsová zase úplně jinak.
Za detektivní příběh čtyři hvězdy, jednu hvězdičku strhávám za překombinovanost. Neuvěřitelnost.
A jednu hvězdičku pak zase rychle přidávám na plných pět za tu sérii zvratů, kouzel, triků, eskamotérských výkonů, iluzionistických překvapení, tak přehnaných, že je to prostě dokonale zábavné. Můj oblíbený film je Nolanův Dokonalý trik, jak bych si tedy tuhle smršť iluzí neužila?
Abrakadabra… a vše je jinak.

46 25.05.2022