Rade komentáře u knih

Mně se to opravdu líbilo. A na rozdíl od ostatních knih s Robertem Langdonem byla i skvělá pointa. Jen nechápu, proč spousta lidí řeší, zda je kniha "pravda" či není a podle toho ji hodnotí. Je to román, který staví na určitých faktech, známých reáliích, historii, náboženství, a vhodně, chytře a s obdivuhodnou logikou fabuluje; copak u všech románů budeme řešit, co je pravda a co lež? To bychom pak mohli uznávat jen literaturu faktu.
A i když je film dost haněn, mně se líbil i film, těžko zfilmovat jinak. Bez znalosti knihy lze ale film sledovat trochu s problémy. Líbil se mi i občas kritizovaný Tom Hanks, protože tak nějak jsem si Roberta Langdona představovala.

43 09.02.2015

Pochmurné, jako mexicko-texaská poušť. Nebo taky jako nekonečně se střídající motelové pokoje plné osamění, strachu, a nakonec i louží krve…
Autor nezapře, že knihu psal také jako scénář, stejně úsečné a na vysvětlující slovo skoupé. To, že občas hned nepoznáme, kdo zrovna mluví, nebo koho se text týká, dobře ilustruje, jak je celý příběh nejasný a nepředvídatelný, stejně jako nevyzpytatelný padouch Chigurh, jako prchající veterán vietnamské války Moss, který neví ani jednu vteřinu, zda přežije, stejně tak jako čtenář netuší, co se stane za chvilku a zda oběti padne panna nebo orel… A jak to dopadne, se vlastně dozvídáme zpětně, skoro mimochodem.
Starý šerif Bell, který nás svou nostalgickou zpovědí o životních ztrátách i výhrách provází celým příběhem a který chápe svůj úděl jako boj dobra se zlem, na závěr zjišťuje, že dobro a zlo začíná splývat a nic už není jako bývalo dřív.
*
„Nebude vám vadit, když si zapálím? zeptala se.
Snad jsme pořád ještě v Americe.“
*
„Lidi říkaj, že právě Vietnam tuhle zemi srazil na kolena. Ale tomu já jsem nikdy nevěřil. Byla na tom mizerně už předtím. Vietnam byl jenom ten poslední hřebík do rakve. Neměli jsme nic, co bysme jim dali s sebou, když jsme je tam posílali. Kdybychom je poslali bez pušek, nebylo to by to nakonec o moc horší. Takhle se nedá jít do války. Do války se nedá jít bez Boha. Nevím, jak to může dopadnout, až bude ta příští. To vážně nevím.“
----------------
Působivý film bratrů Coenů jsem viděla tak dávno, že si pamatuju jen tu nekonečnou pustou krajinu a pak ty scény plné násilí a krve, kdy si už nevybavím, zda střílel klaďas nebo bídák, takže zůstává jen nepochopitelná zbytečná smrt a zmar.

42 24.07.2024

Rudiš chytne a nepustí, i když zpočátku mohou být trochu rozpaky. Národní třída mě ohromila svou nezvyklostí a originalitou, tady jsem už trochu „rudišovský“ styl čekala. Po prvních stránkách jsem knihu prolistovala, a říkala si, no jo, vždyť je to ale stále stejné... Stejné, stejné, ano, ano, milý pane Krausi...
A pak se stalo to samé, co u Národní třídy, dost jsem tomu propadla, knihu (dost těžkou bichli) tahala stále s sebou, protože jsem se nemohla odtrhnout.
Železnice, žároviště - krematorium, Reichenberg neboli Liberec, Winterberg neboli Vimperk, evropská bojiště a hřbitovy, bitva u Hradce Králové, Rakousko-Uhersko a zašlá sláva Evropy na počátku 20.století. A dva ztracení a hledající muži, jejichž docela smutné osudy se nám pomalu při tom bloudění po Rakousku-Uhersku odhalují... Psáno nezaměnitelným stylem a jazykem, který člověku snad i proti jeho vůli učaruje, všechno to opakování má sílu čtenáře zprvu překvapit a pak připoutat.
Skvělý překlad, těžší o to, že jde o překlad do rodné řeči autora.
Těžké hodnocení, původně jsem to viděla tak na 4 a kousek, ale málo platné, celkově mě tahle cesta železnicí po dějinách Evropy moc chytla, rozhodně pro mě patří, i přes tu nekonečnost, do kategorie knih výjimečných. A Winterberg, zprvu svými záchvaty historie a nekonečným brebentěním dost nesnesitelný, mi nakonec přirostl k srdci.
*
"Otec sice vybudoval první žároviště v Rakousku, ale jeho sen o pohřební tramvaji a tramvajové lince až k branám žároviště a tramvajové smyčce na prostranství před žárovištěm na kolejovým spojením o rozchodu 1000 milimetrů s kolejemi o stejném rozchodu ve sklepě žároviště, které jsou tam jistě zabetonované až dodnes, tenhle jeho velký sen se bohužel nesplnil, smutné, smutné, já vím, co chcete říct, milý pane Krausi, koleje a vlaky a žároviště, já vím... Ale za to otec nemůže, on nepřehodil výhybky historie špatným směrem, on nemohl a nemůže za to, že lidstvo vždycky a znovu vykolejí, on ne."
*
"Ano, ano, teď pojedeme chvilku přes Polsko, dřív tady Polsko pochopitelně nebylo, tak to je, v Evropě se s ničím neposunuje tolik jako s hranicemi, tak to bylo, tak to je, tak to i bude, ano, ano, někdy si říkám, že hranice existují jenom proto, aby se s nimi dalo posunovat..."

42 06.10.2023

Osudy skutečné historické postavy Pravomila Raichla stančíkovským pohledem. Vše trošku posunuté, trochu jiná optika, skutečné události se prolínají s vyfabulovanými příběhy.
Namísto Beřovic - nedaleké Zlonice, namísto Karla Vaše - Karel Veš, namísto Gottwalda - Gottfald, namísto Reicina - Ricin, namísto Rudolfa Slánského - Rudolf Slizský a plánovaná pomsta realizovaná namísto v domově důchodců ve Vešově vile, uloupené popravenému Heliodoru Píkovi. Hrdinům zůstala jména skutečná...
Forma deníku hlavního hrdiny umožňuje originální pohled na popisované události. Na jednu stranu uměřené, až starosvětské, noblesně prvorepublikové, citově zabarvený pohled na "Vlast" a nadřazení služby Vlasti nad vlastní život.
Na druhou stranu občas stančíkovsky rozverné, erotika hraje důležitou roli, ale není ji zase až tak moc (což je fajn, přebujelá erotika Mlýnu na mumie by asi celkový příběh zlehčovala...) Občas trochu vychýlení absurdním směrem (epizoda s J. F. Kennedym), ale to je celý Stančík.
Ale celkově vyvážené, knižní příběh Pravomila Raichla si přes všechny odlišnosti od skutečnosti zachovává to hlavní - hrdinův smysl pro čest, vlast, morální zásady nadřazené prospěchu a zisku, oslava kamarádství a vyhlášení nepřátelství totalitě, zrádcům, vrahům, prospěchářům a nepřátelům demokracie.
Věřím, že skutečný Pravomil Raichl takový byl, a těším se na četbu jeho životopisu od Jaroslava Čvančary. Úmyslně jsem nejprve četla Stančíkovu beletrii, pokud bych znala podrobnosti Raichlova života, třeba by se mi pak knížka nelíbila; takto jsem nepátrala, kde přesně vede hranice mezi skutečností a fikcí. A závěrečné zdůvodnění, že to, jak vše dopadlo, vlastně mohlo být i dobře, mě až dojalo.
*
"Vítr nám přinesl dnešní noviny. Přes celou stránku se táhne obrovský titulek: Franța a capitulat! Tomu rozumíme dokonce i v rumunštině: ,Francie kapitulovala!' Tak se po necelých dvou letech galský kohout zalkl zkaženým ovocem mnichovské zrady."
*
"Musím se přiznat, že na mě padá hrůza z toho, jak je v Rusku všechno moc velké. Řeky, pláně, vzdálenosti, láska, obětavost, smutek, rozchod kolejí, bída, utrpení, bolševická tupohlavost a zloba. Možná proto tady člověk neznamená nic - ve srovnáním se vším je tak malý."

42 18.09.2023

Nečekaně mě tohle čtení moc chytlo.
Jako bychom se přenesly do pohádkové země, kde žijí čarodějnice šeptuchy, mrtví vstávají z hrobů a navštěvují živé, kde se v močálech zjevují mrtvé duše a když zemře šeptucha, která lidem kouzly pomáhala nebo škodila, vylétají jí z úst motýly nebo vosy.
Já byla okouzlená, způsobem psaní, jazykem, obrazy, které autorka tak sugestivně maluje. Zprvu nenápadně, zpovzdálí, později už konkrétněji sledujeme osudy různých lidiček, někdy je to úsměvné, někdy smutné i dojemné. Mně se moc líbilo a spojení tohoto světa z dob minulých s dravě nastupujícími léty devadesátými dodalo knížce ten pravý šmrnc. Koňský povoz pro odvoz mrtvých parkující před Kauflandem, dívky, žádající si rady od šeptuch a současně hltající Bravíčko, pohřeb a později hodováni na hřbitově na Lavičce truchlících, cibule zakopané v zemi se jmény partnerů, popíjení místního domácího alkoholu i vody z posvěcené studny, pravoslavná víra s báťuškou za zády spojená s vírou ve strašidla v domech nebo na střeše a v návraty zemřelých, to vše mi ukázalo neznámý svět, který mi autorka obdivuhodným způsobem přiblížila. A postavy, nakonec tak živoucí. Dorota, Maciej, Jaroslaw, báťuška, Aleksandra...
*
"Někdy se ten pocit, že někoho můžete navždy ztratit, dostaví náhle a bez varování. I tehdy, když si myslíte, že máte tisíckrát pravdu a on se má tisíckrát bouchat do hrudi, že je to jeho vina. Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. Někdo jednou posbírá naše viny a přihodí je do sběru ke křivdám anebo ke zdánlivým křivdám a možná se navzájem vyváží."

42 28.07.2023

Psáno zvláštním časosběrným způsobem, odtažitě, s odstupem od postav. Pohled na osud jedné židovské rodiny v běhu času a krutostí dvacátého století.
Ten trochu chladný nadhled nad lidským osudem způsobuje, že emoce přestávají fungovat. Chvíle šťastné, krásné, kruté, zlé a nespravedlivé pro mě až trochu strašidelně splývají, autorka neždímá slzy, bylo to tak a tak, lidi se milují, nenávidí, pomáhají si i ubližují. Vlastně se tady ani neptáme proč.
Na mě nejvíc zapůsobila postava židovského cukrovarnického podnikatele Abraháma Liebeskinda, ten pozvolný sešup od bohatého ve všem úspěšného muže, přes postupnou šikanu a zcela zjevně nespravedlivé omezování všech svobod, pomalý nenápadný sešup do bídy, nikdo se nediví, nikdo ani moc neprotestuje... A nakonec naprostou člověčí degradaci v koncentračním táboře až do úplného, člověk by až řekl krutě logického vyústění.
Zajímavé, stejný spisovatelský postup mi v Zuzanině životě už drhnul, aniž bych chtěla cokoliv prozrazovat, tady mě spisovatelčin až dějepisný způsob vyprávění bez emocí nechal chladnou. Nebo to tak mělo být? Že člověk se drží života zuby nehty a je vlastně jedno, jestli je šťastný nebo ne? A že hodnocení, co je dobro, a co zlo, z dějepisného odstupu není až tak podstatné? Což mi přece jen trochu při četbě vadilo, i když chápu, že to asi tak myšleno nebylo...
I když úplný závěr, stejně strohý a popisný, jako celá kniha, mě vlastně docela pozitivně překvapil, když nic jiného, ohromil svou nezvyklostí.
Váhám tři nebo čtyři, přemýšlím o knize, a zejména o způsobu psaní, který dělá příběh tak těžko stravitelný a současně ukazuje lidský osud s určitou lhostejností; celou dobu mi znělo v uších Nohavicovo "...zastav svá kola, osude, osud se ale nedívá, supí jak lokomotiva...".
Nakonec tři a velké plus, dost těžké hodnocení ...
*
"Pan Nachtigal po očku sleduje Německo a po vydání norimberských zákonů má chuť přestat Zuzanu učit německy, cukrovarník Liesbeskind mu však přikáže, aby ve výuce pokračoval. Liebeskind chce, aby Zuzana uměla německy, protože až se přežene bouře vyvolaná Hitlerem, exportní oddělení cukrovaru obnoví obchodní styky s Německem; Hitler je dočasný, cukrovar věčný, říká Liebeskind, ,Der Hitler ist vorübergehend, die Zuckermühle ewig' a Nachtigal si rozmrzele pomyslí, že věčný je jenom Bůh."

42 20.06.2023

Agatha Christie, úplně jiná.
Vzpomínky na účast na archeologických vykopávkách manžela na severu Sýrie a zejména na lidi, kteří byli při tom. Angličané, francouzští důstojníci, ale hlavně neobyčejně barvitě vylíčení místních lidí; Arabové, Kurdové, Arméni... 30. léta 20. století, kdy Sýrie byla pod francouzskou správou; hodně překvapí, jak relativně bezpečně se tady Evropané tenkrát mohli pohybovat.
Vtipně, občas sebeironicky, s lehkým nadhledem glosuje autorka svoje zážitky, někdy docela krušné a dobrodružné. Agatha musela být dost "děvče" do nepohody. Překvapilo, pobavilo.
Výborný překlad Dušana Zbavitele.
Čtyři plus.

*Najednou vycválá jako obyčejně odnikud nějaký jezdec na koni a žene se po pahorku nahoru. Přitáhne koni uzdu a křičí na mne, přičemž mě oslovuje plynnou arabštinou. Nerozumím mu víc než pozdrav, který zdvořile opětuji, a dodávám, že ,chawádža' je na druhé straně pahorku. Vypadá zaraženě, položí mi další otázku, a najednou hodí hlavu dozadu a rozeřve se smíchem.
"Ale vždyť je to ,chatun'! křičí. "Jaký omyl! Mluvím s ,chatun'!" a odcválá na druhou stranu pahorku, krajně rozveselen tou nevychovaností, jíž se dopustil tím, že na první pohled nepoznal ženu.*

42 15.06.2023

Bizarní povídky jsou bizarní. Znepokojivé. A občas úsměv hodně tuhne na tváři.
Ty, které asi nejvíc zaujaly:
Švy s paranoidními představami osamělého důchodce.
Návštěva mi malinko připomněla Ishigurovu Kláru a Slunce.
Pravdivý příběh se může jevit jako noční můra návštěvníků cizích zemí.
Transfugium s poněkud depresivním, ale zároveň kupodivu i pozitivním vyzněním.
Hora Všech svatých zaujala posedlostí svatými relikviemi, která může vést až k absurdním koncům. (Moje dobrá známá, věřící praktikující katolička, má sama velký problém s uctíváním ostatků v současném světě, slavnostní přenášení lebky sv. Václava ji spíš znepokojuje, než oblažuje).
Anebo povídka Kalendář lidských svátků, která pro mě měla až hororové rysy.
Společným rysem všech povídek je pak více či méně patrný prvek absurdity, za což palec nahoru; i celkem reálný Pravdivý příběh by bez prvků absurdity neskončil, jak skončil.
A skvělý překlad Petra Vidláka, který jsem obdivovala již v autorčině knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
*
"Dnes víme, že člověk se rodí jako soubor různých potenciálů a období dospívání není vůbec obdobím obohacování a učení, ale spíše eliminací dalších a dalších variant vývoje. Nakonec se z divoké, bujné rostliny stáváme něčím jako bonsají - zakrslou, zastřiženou a umělou miniaturou možného sebe sama."

42 13.03.2023

Ze všech detektivních a thrillerových sérií, které jsem v poslední době četla, jsou knihy Deona Meyera s případy Benny Griessela pro mě ty nej nej.
Proč? Uvěřitelné, vlastní příběh i zápletka nešustí papírem, skvěle psané, nic nepřebývá a nic nechybí, postavy, se kterými se můžeme ztotožnit nebo jim aspoň fandit, lákavé prostředí Jihoafrické republiky, a v záplavě násilí a negativních věcí záblesky drobných pozitivních zakončení. Napínavé, svižný děj bez zbytečného natahování, plné emocí a …. nakonec prostě hodně dobrý pocit ze čtení. Co víc si přát?
Navíc mě dobrodružství Bennyho a jeho parťáků vždy donutí mrknout na něco z reálií jižní Afriky, tentokrát jsem pátrala, jak to vlastně s těmi prezidenty bylo. Drsná země s drsnými dějinami a drsnou politikou, o to víc lze té partě Jestřábů fandit a držet jim palce při boji s korupcí a někdy až zoufale klopotnou cestou za spravedlností.

42 30.01.2023

Detektivní příběhy Jiřího Březiny mají vzestupnou úroveň. Nejsem si úplně jistá, zda je takto podaný příběh reálný, ale každopádně se čte dobře. Několik samostatně rozpracovaných linek je teď kurzu, tady jde navíc nejen o různá místa, ale pokud jsem to dobře pochopila, i odlišný čas. Ale poskládané je to celkem povedeně, i když zpočátku poněkud tápeme a občas se prodíráme poněkud rozvleklým čtením.
Konec je takový rozplizlý, ale ono to tak v životě bývá… Jako čtenářka detektivek mám ale raději konce se zadostiučiněním, na druhou stranu oceňuji věcný a celkem nesentimentální přístup.
Pro českou detektivku dávám ale přece jen palec nahoru.

42 29.10.2022

Přišlo mi poněkud zvláštní, že po devatenácti letech autor oživil komisaře Niémanse, hrdinu knihy Purpurové řeky, čímž konec knihy totálně změnil. V pokračování přidělil Niémansovi parťačku Ivanu, začínající policistku obdobně problematickou a neukotvenou, jako je sám komisař.
Kniha, která, ač po tolika letech a na úplně jiné téma, Purpurové řeky silně připomíná; temné a pochmurné, plné skrytých emocí a prapodivných vášní, které plodí hodně divoké násilí.
Dnes možná již poněkud nezvyklé napětí mezi Francouzi a Němci, reminiscence na nacismus a násilnosti druhé světové války. A lov zvěře, povýšený na lov člověka…
Docela si dovedu představit film, komisař bude mít samozřejmě podobu Jeana Reno – a vůbec nebude vadit, že uplynulo tolik času, zestárlí budou oba. Mohl by to být pořádně děsivý film…
Jedna pro mě zajímavá drobnost: Část děje se odehrává ve skleněné vile ze 30. let 20. století, kterou měl navrhnout žák architekta Ludwiga Miese van der Rohe ve stylu Bauhaus, v knize - pro mě celkem překvapivě - vila symbolizuje odtažitost, chladnost, opak lidskosti a vřelosti. Napadá mě, že by mohly být některé scény budoucího filmu natáčené v brněnské vile Tugendhat, která pro mě ale odtažitá a nelidská určitě není…

42 26.09.2022

Autorce se obdivuhodně podařilo spojit dokumentární část s mnoha podrobnostmi i fotografiemi s doplňujícími částmi beletristickými. Tohle spojení vytvořilo působivý, plastický a neuvěřitelně živý obraz životického vraždění…
Zaujalo vylíčení pro mě téměř neznámých poměrů za války na území mezi Protektorátem a polským Generálním gouvernementem a složitých národnostních vztahů v této oblasti; Němci - Poláci - Češi. Možná i proto se o téhle tragédii nepsalo tak, jako o Lidicích, vylíčení tehdejších poměrů a vzájemných rozporů nezapadalo do pozdějších komunistických ideologických klišé, jak uvádí sama autorka.
Velké uznání paní Lednické za podrobné studium dosavadních pramenů, za pátrání po pramenech nových, za nový pohled na celou tragédii, a zejména za trpělivé a zřejmě citlivě prováděné hovory s pamětníky a s přeživšími oběťmi (viz Doslov a Poděkování).
------------
Já vím, že to s tím nesouvisí, a nebo přece…?
Nemůžu si pomoct, ale když jsem četla o zastřelených životických lidech při jízdě na kole, vyvstaly mi před očima nedávno viděné fotografie na ulici zastřelených lidí a vedle nich ležících kol z doby současné…
Je to smutné, dějiny se valí dál a jsou stejně kruté, stokrát si lidé po ukončených válkách řekli, už nikdy, ale obdobné hrůzy se dějí znovu…

42 20.05.2022

Možné spoilery, tady bez nich neumím knihu okomentovat.

To, co na Kingovi asi obdivuju nejvíc, je reálnost jeho postav. Jsou tak skutečné a uvěřitelné, stejně skutečné a uvěřitelné jsou sondy do jejich myšlení. Pokorná, nejistá, psychicky zdeptaná Rose, která se jen pomalu učí žít, šílený záporák Norman, na jehož mánii v kousání hned tak nezapomenu, pochody jeho úchylné mysli jsou opravdu hrůzostrašné. Když jsem si představovala scény s gumovou maskou - býčkem Ferdinandem na Normanově ruce a jejich temné rozhovory, mrazilo mě.
Tajemný, zprvu jen poněkud měnící se obraz byl působivě znepokojivý, vstup do obrazu je podán tak, že ten svět „za obrazem“ - snový nebo skutečný? - sami cítíme; vůně trávy, cvrkot cvrčků, vánek… Nicméně pozdější určitá nesrozumitelnost dějů v obrazovém světě mě už trochu rušila a reálnost, resp. hmotnost světa za obrazem mi už v závěru nesedla, víc bych ocenila, kdyby se přece jen závěrečné scény s Normanem odehrály v našem reálném světě, takto mi zůstaly malé otazníky…

Mám výhrady k obálce z roku 1997 (Beta-Dobrovský).

42 25.05.2021

U téhle knížky, stejně jako u Strachu, hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení čtete a zda jste naladěni na tento typ literatury. A taky samozřejmě, kde čtete. Nejlíp, když je člověk doma sám, venku tma pak to funguje skvěle.
Je to zase jiné než Strach, což mě potěšilo, podruhé to samé by už asi nebylo tak působivé. Mystifikace podaná jako román, vycházející (prý) z vyprávění, kombinovaný s literaturou faktu, na Karikovu vlnu psycho-hororu jsem se naladila výborně...
Trochu škoda, že jsem si o mizení lidí v Tribeči již dříve něco googlila, pak není první část knihy takové překvápko. Ale to je moje minus, ne autora. Ještě doporučuji si k četbě otevřít mapu Tribeče, nejlíp tu turistickou.
https://www.treking.cz/regiony/tribec-mapa.htm

„..dej si pozor na les, ať tě nespolkne
dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal,
hýkal a rudý vřes“

42 23.08.2018

Působivě podaný nástin totalitní společnosti, dovedený do absurdna…
Čtyři plus.

* „Němečtí nacisté a ruští komunisté se nám svými metodami velmi přiblížili, ale nikdy neměli odvahu přiznat si, jaké jsou jejich motivy. Předstírali, a možná i dokonce věřili, že se chopili moci nechtěně a na omezenou dobu a že hned za rohem leží jakýsi ráj, kde si lidské bytosti budou rovny a kde budou šťastné. My takoví nejsme. Víme, že se nikdo nikdy nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl. Diktatura se nenastoluje proto, aby se zabezpečila revoluce. Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc. Už mi začínáš rozumět?“ *

42 03.07.2017

Dobře vymyšlené, dobře poskládané, dost originální. Historická linka výborná, pohled na anglikánskou církev taky hodně zaujal. Přímé odkazy na Kinga bavily, problémy s teenagery popsány výstižně, vztah matka dcera věrohodný.
Pokud budete číst někde v noci osamoceně, věřím, že dost strašidelné; hroby kousek od domu, noční výpravy do kaple, přízraky umučených dívek, vymítání ďábla, krve a mrtvol tak dost. Přiznávám, že večerní četbě na chalupě s otevřeným oknem do temného dvora s kocouřím žebříčkem až téměř do postele jsem se zbaběle vyhnula…
Bez spoilerů těžko víc přiblížit, něco se mi zdálo už trošku přehnané a složitě spletené, ale čtení jsem si užila, to každopádně. Něco jsem pochopila dřív, něco později, ale i to bylo fajn, že nám autorka dala dost podnětů, abychom si leccos sami domysleli a nečekali trpně až na konečné vysvětlení.

41 11.06.2024

Nejdřív jsem viděla zcela náhodně v televizi film Věra 68 Olgy Sommerové z roku 2012, a to mě překvapivě chytlo, a tak jsem si šla hned vypůjčit Kosatíkův životopis.
Život Věry Čáslavské s mnoha vrcholy i propady je sám o sobě strhující, nejprve skvělá sportovní kariéra, zakončená úžasnou pohádkovou svatbou v narvané metropolitní katedrále v Mexiku, pak dvacetiletý propad v důsledku změny režimu po sovětské okupaci i nešťastného manželství, po listopadu ´89 pozvednutí, a pak další propad v souvislostí s podílem syna Martina na smrti bývalého manžela Odložila a další propad do těžkých, léta trvajících depresí, a nakonec zase zázračné pozvednutí.
Být to smyšlený příběh, čtenář si řekne, no to už spisovatel přehnal, tolik zvratů narvat do jednoho života, to není uvěřitelný příběh. Ale život píše právě neuvěřitelné příběhy...
Plus za působivě vylíčenou atmosféru nastupující normalizace v sedmdesátých letech, což je dost neutrálně znějící pojem, zvlášť pro někoho, kdo tu dobu nezažil. Ve skutečnosti komunistický totalitní režim, kdy si nikdo není ničím jistý, ti nejlepší jsou trestáni, jejich kariéry likvidovány. Smutný osud úspěšných lidí, kteří si museli posypat hlavu popelem, zkritizovat se, nebo spíš popřít sami sebe a přihlásit se k novým pořádkům, jen tak se mohli vrátit k tomu, co uměli, nebo je aspoň režim nechal na pokoji. Obdivuhodné, že Věra Čáslavská tenhle tlak ustála a hlavu nikdy nesklonila, i když ji to život hodně zkomplikovalo... Asi i trénink z tvrdého sportu, vydržet, necouvat, bojovat.
Události kolem nešťastné smrti Josefa Odložila a mediální smršti, která se kolem toho rozpoutala, jsou hodně smutné. Já to tenkrát tolik nevnímala, znala jsem jen stručnou kostru té události, dokonce jsem si říkala, zda tohle takto podrobně v životopise rozebírat, ale když jsem teď, v souvislosti s četbou nahlédla na internet, úplně mě vyděsila záplava nenávistných článků a urážek v různých diskuzích, dokonce z doby docela nedávné, takže jsem po počátečních rozpacích nakonec porozuměla tomu, proč se Pavel Kosatík v knize postavil jednoznačně na stranu Věry Čáslavské.
Poučná kniha, nejen o skvělé gymnastce, ale i o době, ve které žila.

41 31.05.2023

Můj třetí Štifter, po jedinečném Sběrateli sněhu a Café Groll. Tedy vlastně čtvrtý, ale Světlo z Pauliny jsou povídky, a tak tolik nesrovnávám.
Tentokrát nejsme v Českých Budějovicích, ale na pardubicku, ale opět autora bezpečně poznávám; píše dost nezaměnitelným stylem napůl skrytých, vzájemně se prolínajících příběhů, a stejně jako ve Sběrateli sněhu se pomaloučku zlehýnka přibližujeme k překvapivým pointám, které jsou jen naznačeny a my si leccos musíme domýšlet. A opět se setkáváme s osudy drobných lidiček, které dále žijí ve vzpomínkách a vyprávěních těch, co zůstávají. Smrt, láska, vztahy rodičovské, manželské i ty utajené. Nevěra, válka, nebo taky partyzánský život trochu jinak...
Jan Štifter píše způsobem, který chytne za srdce.
Ale možná proto, že jsem z města, takže mě genius loci starých Českých Budějovic uhranul, možná proto, že obdobných venkovských příběhů jsem už četla víc, anebo z nějakého úplně jiného důvodu, který ani neumím vyjádřit, ale přeci jen, první dvě knihy autora, které jsem četla, jsou pro mě nepřekonané. Takže "jen" za čtyři, ale rozhodně hodně dobré čtení.

41 29.05.2023

„Bohužel nemá dobrý vkus a dává přednost povýšeneckému oslovi s velkým nosem, co se tváří jako melancholický kůň.“

Nadhled, lehký humor, žádné děsuplné drastické a lekací scény, jak známe z dnešních thrillerů. Proto čtu Agathu ráda. Dřív mi poněkud jednoduché psaní a jednoduché vztahy v jejích detektivkách trochu vadily, dnes je právě proto vyhledávám. Zavraždění jsou většinou stařenky nebo stařečkové, co mají život za sebou (co na tom, že v autorčiných představách to byli šedesátníci…), občas nějaký veskrze nesympatický člověk, prostě žádné drámo… Autorka nepíše své příběhy proto, aby nás děsila, ale aby bavila; její knížky jsou báječná hra, jako by na nás pomrkávala, tak schválně, kdo bude tentokrát vrah, ale pozor, hodně jsem to zamotala…
Tady ovšem Aghatha přece jen trošku přitvrdila, neprozrazuji, zajímavý a netypický je i soudní proces.
Film s Poirotem-Suchetem jsem kdysi viděla, takže jsem přeci jen tak trochu tušila, jaký bude konec, ale jen tušila… Konce detektivek se snažím rychle zapomenout, má to své výhody. Ale nevadilo, i tak jsem si to užila.
Čtyři plus.

41 04.02.2022

Povídání s Miloněm Čepelkou je zážitek. Milé, inteligentní, s jemným humorem, upřímné, vlastně občas až moc upřímné, obdivovala jsem, jak otevřeně pan Čepelka vypráví, o sobě, o svých skutečných či domnělých nedostatcích, o vztazích s lidmi okolo sebe, s rodinou. A hlavně hodně skromné vyprávění; o všem, co dokázal, ať už na poli práce v divadle, v rozhlase, skládání básní, prózy, p. Čepelka mluví, jako by to bylo vše jen tak mimochodem, jako by šlo jen o takové pokusy, kterými není radno se chlubit. Ale ono je! Tak široký zápřah má totiž dnes už málokdo. Všichni známe p. Čepelku jako výborného cimrmanologa a herce, ale on je i výborný básník, spisovatel, komentátor… Kdo například ví, že text ke známé písničce Marty Kubišové („Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys mě opustil ospalou…“, pamatujete?) složil Miloň Čepelka? Takže i výborný písňový textař…
Doporučuju, navíc se přiznám, že pan Čepelka mi tak trochu, humorem, vzpomínkami na některá dějinná období a malinko i podobou, připomíná mého tatínka, s kterým už si dnes povídat nemůžu... A nejen proto pro mě krásné a občas i dojemné čtení.

41 22.11.2021