Rade komentáře u knih

(SPOILER) Na mě v úvodu bylo těch technických statických popisů až moc, každopádně druhá část už byla strhující.
Co je k prožitku potřeba? Rozhodně fantazie, představivost. Film odvíjející se ve vlastní hlavě může být působivější, než ten skutečný (Filmovou Kubrickovu verzi jsem kdysi dávno viděla, nijak zvlášť mě tenkrát neuchvátila, ale chystám se na opáčko, třeba se znalostí knihy už to bude jiné…)
V tomto kniha trochu připomíná „Setkání s Rámou“ (moje jednička), tam ta představivost je taky nutná, bez ní jde jen o sled popisů; navíc lidští hrdinové, kteří se v obou příbězích vyskytují, jsou poněkud ploší a bezvýrazní (nebo spíš nedůležití?), možná je to ale geniální tah, protože pak se hlavním protagonistou stává nekonečný vesmír, tajemno, skrytá, trochu děsivá neznámá civilizace, v obou Clarkových knihách jen naznačená.

„Všichni jsou mrtví, Dave…“
Ne, to není citát z této knihy, ač by se sem hodil, teprve po dočtení mi došlo, že kultovní Červený trpaslík obsahuje nejen odkazy na množství knih a filmů, ale že jeho základ je právě tady…

39 26.01.2021

Zopakováno po mnoha letech.
Stejný dojem jako před lety, i když časem trošku ztratilo na údernosti, asi i proto, že většinou známe pointu i pointu filmu (z roku 1968), podle knihy natočeného. Na druhou stranu v dnešní trochu nejisté době, kdy je najednou všechno jinak než ještě před měsícem, působí tahle sci fi možná ještě poněkud depresivněji.
Poněkud pochmurná vize, jak snadno se může zvrtnout civilizovaná společnost, a tak trochu taky kritika lidské společnosti jako takové. A šílené pokusy lidoopích lékařů na mozcích lidí a jejich logický výklad, proč je to správné a nutné, nemrazí při tom?
Na styl Pierre Boulle si je nutno trochu zvyknout, ne každému sednou jeho někdy více, někdy méně absurdní příběhy, za vrchol jeho tvorby považuji Most přes řeku Kwai, který někteří čtenáři nepřijali, protože ho brali doslovně.

První malé minus, za které nemůže ani autor, ani překladatel: V době koronavirové jsem četla z mobilu (knihovnu mi zavřeli, knihy, s ohledem na mé skříně plné knih, až na výjimky, nekupuju…). Knížku musím držet v ruce, musím si ji osahat, stránky musí šustit, musím listovat, vracet se, každá kniha je jiná, originál. Ne tak sterilní text v protivně svítícím mobilu, který mi ještě tu a tam skáče sem, tam, jen se dotknu displeje…
Druhé minus: U mě to bylo asi opačně; nejdřív jsem před šesti lety navštívila vilu Tugendhat a zamilovala se do ní, moc jsem se pak zajímala o osud jejích stavebníků i stavitele, teprve nyní jsem četla knihu. Z toho důvodu je asi jasné, že fiktivní vlastníci s vymyšlenými osudy a fiktivní architekt mě nemohou nadchnout… Překladatel tomu navíc nasadil korunu, protože v originále nejmenované město označil jako Brno, takže podobnost již není jen čistě náhodná. Chápu výtky dcer manželů Tugendhatových.
Třetí minus: milostné vztahy mi nevadí, trojúhelníky taky ne, erotika taky ne, je to součást života, ale proboha proč je toho tady tak moc?
Přes to všechno velké plus za vlastní vilu Tugendhat – popisy vily, skleněného pokoje - glasraum – jsou prostě úžasné. Autor přesně pochopil – a velmi zdařile přenesl na čtenáře - genialitu a působivost toho domu…
A pak samozřejmě autorovi palec nahoru za to, že se věnuje ve svých knihách českým dějinám a českému prostředí. Oslovilo mě to již u Pražského jara a ze stejného důvodu se chystám na Mendelova trpaslíka.

39 27.03.2020

Je to čirá náhoda, že jsem někdy před dvěma měsíci absolvovala v rámci firemní osvěty online kurz s názvem „Úvod do Mindfullnes“ (český překlad „všímavost“ je asi doslovný, ale podle mě ne moc výstižný; pro použití v této knize je však víc než povedený).
Ale s knihou jsem tenhle svůj polozapomenutý kurz nespojila, zaujal mě jen docela vtipný název a doporučení tady na DK. Takže až po otevření knížky docela příjemné překvapení, bez předchozí zkušenosti by mě to možná tak nezaujalo…
Dostalo se mi hromady černého humoru, absurdit, i hodně specifického pohledu na dnes tak propagovanou techniku meditace mindfulness, neboli všímavosti. A taky kritiky některých aktuálních německých problémů; našince určitě pobaví přijímací řízení do mateřských škol.
Trochu váhám s hodnocením, ta kupa mrtvol mě zprvu malinko trápila… Pokud však zapojím doporučovanou „všímavost“ a začnu vnímat pozitiva namísto negativ, velmi rychle pochopím, že autor nefandí krvavým vraždám, ani mafiánským způsobům, ale že stvořil vtipnou a chytrou parodii, chcete-li i návod, na aplikaci teorie všímavosti.
A s čistým svědomím mohu pak dát hezké čtyři hvězdy a s ohledem na originalitu dílka ještě všímavě pozitivní plus. Časem možná přihodím i tu poslední půlhvězdu, třeba i za ten povedený překlad…

38 19.08.2024

Životní příběh člověka, který si svůj nešťastný los vytáhl už v dětství a pak už se jen řítil tím nejhorším směrem. Přitom měl v životě několik odboček, kterými kdyby se vydal, mohl žít lépe, ale vždy to nakonec dopadlo tak, že ta dobrá odbočka se zhatila dřív, než ji mohl využít.
Z tohoto hlediska jsou hodně zajímavé dvě časové linie, bez těch retrospektivních pohledů by příběh ze současnosti neměl tu hloubku.
Zpočátku mi u hlavního hrdiny naskakovala podoba B. B. Thorntona z filmu Sama Raimi Jednoduchý plán (postava prosťáčka Jacoba), jenže později jsem musela svou představu přehodnotit, Blaze byl sice prosťáček, ale se sílou tygra, a to bylo jeho štěstí, ale zároveň neštěstí…
Dojemné trochu ano, ale trochu i ne, já prostě nemám ráda v knihách jako oběti trestných činů děti… Na druhou stranu smutný osud retardovaného člověka, který nemá na to, aby se vyrovnal ostatním, vždy zabolí.

38 03.06.2024

Ke knihám pana Foglara mám trochu rozporuplný vztah. Záhadu hlavolamu jsem nadšeně hltala, když se tu tyhle knihy prvně objevily, pro mou generaci měly ještě trochu příchuť tajné literatury. Vzpomínka na Jana Třísku ve vlajícím černém plášti děsivého Široka mi ještě teď způsobuje lehkou závrať…
Ale v dospělém věku už jsem měla výhrady, i když jsem si je samozřejmě nechávala pro sebe; Hochy od Bobří řeky jsem nahlas předčítala asi devítiletému synovi a on byl prostě hodně nadšený, zatímco ten o pět let starší, který taky tak trochu poslouchal, měl už k četbě neuctivé poznámky… Nakonec je to dobře, není nic horšího, než udělat z autora nedotknutelnou modlu.
Ale přiznávám, teď už věkem zase zmoudřelejší, že Foglar je prostě fenomén, proto jsem vyhledala tohle Velinského pokračování a musím říct, že jsem byla hodně překvapená, a to pozitivně. Ano, má to ten foglarovský šmrnc, který mi dříve vadil i nevadil, těšil i rozčiloval, a skláním se před autorem, stínadelskou trilogii dokončil ve Foglarově duchu výtečně. A potěšilo, že i ty Foglarem opomíjené dívky tu mají nakonec svou roli.
A vlastně nevím, zda při čtení o tom, jak patnáctiletí „hoši“ nosí okolo pasu omotaná švihadla, se tomu mám smát, anebo cítit nostalgii po světě, který je už pryč…

38 10.05.2024

S komisařem Dupinem už po jedenácté do toho nej nej kraje na světě – do Bretaně.
A jako vždy – nádherné tyrkysové moře, tentokrát trochu divočejší než to bretaňské jižní, skvělé bretaňské kulinářské speciality, víno, jablečná pálenka a vůbec jablečné dobrůtky všeho druhu. A taky alky - tučňáci severní polokoule.
Dupin a jeho petit café. Jeho sehraná policejní parta, Kadeg, tentokrát tak trochu v roli oběti, Riwal i Nolwennová na telefonu...
Bavilo mě moc, už potolikáté, zatím se mi ta bretaňská idyla nepřejedla. Nejvíc snad, i přes ty kruté mordy, mě baví to užívání si života – jídla, pití, přírody, přátel i západů slunce se sklenkou vína v ruce... Dupinovská pohodička, která vždy napomůže při pátrání po vrahovi.
A na Abbaye de Notre-Dame des Anges se určitě mrkněte, aspoň na dálku přes displej počítače.
*
„Kdoví, kdy se ke kofeinu zase dostane. Když řešil nějaký případ, musel se Dupin do jisté míry předzásobit. Nahromadit kofein v těle jako velbloud vodu.“
*
„Tartalettes byly báječný vynález. Vynikající ovoce, různé druhy těsta, marcipán, karamel, nugát, božské krémy, puding, čokoláda – to vše spojené ve všemožných kombinacích do vybraných kreací, avšak vyrobených v malých, nadmíru lákavých porcích. Tak malých, že se jich člověk nemohl nasytit a vždy si dal o jednu tartaletku víc.“

38 25.03.2024

Pátý Washington Poe. Pro mě překvapivé, že každý díl se mi zdá lepší a lepší. Nebo možná ještě jinak - užívám si četbu víc a víc. Možná je to tím, že už se na hlavní postavy těším, už vím, co od nich očekávat, a když máte někoho rádi, nedostatky odpouštíte, že... Možná trochu ubylo i krutosti, která mi dřív přece jen vadila.
Takže už vůbec neřeším nějakou překombinovanost nebo nepravděpodobnost, naopak je to hlavní atribut téhle série, ve vymýšlení zamotaných a neuvěřitelně složitých zápletek si autor libuje a já už na tu hru přistoupila... Ale pozor, překombinované, přitažené za vlasy, nepravděpodobné, ale vůbec ne hloupé!
Takže nakonec, po menším váhání, přihazuji i tu pátou hvězdičku.
---------------
Trochu se divím dohadům, zda je to poslední díl, či autor chystá pokračování... Vždyť je to v Poděkování na konci knížky napsané jasně: „Další na řadě je Mercy Chair...“
Tak jen, že nedočkavci se mají na co těšit. :)
Já jsem si hned říkala, to přeci nemůže být konec, Poe přece ještě nedořešil ten zpropadený večírek ve Washingtonu...

38 05.01.2024

S touhle detektivkou, ověnčenou literární cenou, mám trochu problém.
Ano, mladá začínající autorka, ale přeci jenom...
Nějaké nedostatky v psaní se většinou snažím nevnímat a nechám na sebe knihu působit jako celek, ale tady, i s ohledem na ocenění budu trochu kritičtější. Ty podrobnosti, detailní popisy, co měl kdo na sobě, v jakých barvách, jak kdo vypadal, jak se učesal, co kdo snědl, toho bylo prostě na mě moc. Obraty jako „peřiny s béžovým pastelovým povlečením“, „za zdmi jejího třípokojového bytu“, „přikrytá teplou prošívanou dekou“ na mě proti mé vůli vyskakovaly, i přemíra slova ,instinktivně´ - „instinktivně se vyzvracel“...?
Detektivní linie byla vlastně docela zajímavá, popsaný styl vyšetřování kriminalistů neřeším, i když zde byl hodně podrobně vylíčen, protože sama o něm nemám ani páru. Takže ani nehodnotím emocemi prošpikovaný vztah obou vyšetřovatelů, o vlastním způsobu týmového kriminalistického šetření ani nemluvě. Konec překombinovaný ne víc, než jiné současné detektivky.
Na mě přemíra vysportovaných vyrýsovaných mužských těl, a sex à la „vrhli se na sebe jako dvě hladová zvířata“ mě spíš rozesmál.
Vrah mě napadl hned na začátku, a jak tak čtu komentáře, nejen mě, ano, autorka možná podcenila zvídavého čtenáře detektivek, kterého je dnes těžké zmást.
Přesto nakonec trochu nadhodnocuji, doufám, že autorka neusnula na vavřínech popularity a udělené ceny. Jako pozitivum vnímám její fantazii při splétání lidských osudů a vlastně i čtivý srozumitelný způsob psaní. Možná se časem pustím i do jejích dalších vydaných knih, české detektivce fandím.

38 31.12.2023

Přes knihu "Až uvidíš moře" Scarlett Wilkové a dokumentární film "Děti bouře", jsem se dostala k téhle útlé vzpomínkové knížce. Režisér filmu a současně ten, kdo nás filmem provází, je jejím autorem.
Očekávala jsem něco podobného, jako shora uvedená knížka, učesaný, možná i trochu začátečnicky odvyprávěný příběh řeckého uprchlíka... a nemohla jsem se víc mýlit!
Syrově psané vzpomínky, minulost se prolíná se současností, je tam všechno – láska, bolest, strach, touha, stýskání, smrt.
Já vlastně nemám moc ráda přehnaně vyjevované emoce (no ano, očima řecké mentality český studený čumák), ale tady jsem s autorem vše prožívala, tak to bylo nakažlivé, plakala, smála se, tančila, cítila neutišitelnou touhu dědečka Janise po navždy ztraceném Řecku, chápala rozpolcenost a rozkročenost Stavrose mezi Řeckem a Brnem. Dětské přátelství, které přerostlo do celoživotního vztahu, který nenarušily ani čas, ani vzdálenost.
Knížka mi trochu připomněla „Kosí hnízdo“ Zdeňka Drozdy, možná i "Pošetilost doktora vinnetoulogie" Martina Fahrnera. I když každá je o něčem jiném, v něčem hodně podobné. Tyhle vzpomínkové knihy, pokud jsou psány se srdcem na dlani, mě vždy spolehlivě zasáhnou...
*
"Ten večer se dědeček opil. Pustil gramofon na plné pecky. A naráz byl doma ráj. Rozepl si košili, vyhrnul rukávy, zvedl ruce k nebi. Oči se mu zaleskly. Točil se jako korouhev. Skákal do výšky, luskal prsty, klekal a znovu skákal, jako by chtěl vzlétnout. Ještě že byla okna zavřená. Bál jsem se, že to jeho staré tělo to nevydrží a že se rozláme na kusy. Byla to slast, dívat se na ten šílený tanec. Syčel jako had a pot mu stékal proudem. Babička tleskala a já si přál, aby to nikdy neskončilo.
Jakmile píseň skončila, řekl:
,Ulevilo se mi. Vyhnal jsem bolest z těla.' "
*
"Mám dojem, že jsem se konečně rozjel. Víš, nic si předem nepřipravuju. Je to emotivní psaní. Sednu do vlaku a jedu. Píšu to, co mě v tý či oný chvíli napadne. Vůbec se nekontroluju. Logiku jsem hodil do koše. Když si nemůžu vzpomenout na některý český slovo, nahradím to řeckým. Tu naši knížku píšu srdcem. Ani bych to jinak neuměl."

38 10.12.2023

Knížka s mapkami a mnoha fotografiemi. Pro milovníky Prahy i obdivovatele bratří Čapků; propojení pražských míst s životem obou bratří je výborný nápad.
Po návštěvě památníku Karla Čapka ve Strži na jaře 2022 jsem dál a dál pátrala o podrobnostech o životě Čapků, tahle kniha pro mě navazuje na ty už přečtené. Čím víc toho o obou bratrech vím, tím víc mám chuť se nořit nejen do čtení o nich, ale do doby počátku 20.století a celé první republiky. Až při čtení knih o životě Čapků jsem pochopila, jak moc byli spolu bratři spjatí a jak moc byla i jejich díla propojena.
Při četbě se projdeme tam, kde Čapkové společně bydleli, kde studovali, kde se ženili, kde se bavili...
Namátkou:
Dům v Říční ulici, první společné bydliště bratrů v Praze. Dvojdomek v dnešní ulici bratří Čapků na Vinohradech - chodím kolem něj často a říkám si, kdy bude konečně, jak dříve přislíbeno, zpřístupněna Karlova polovina domu veřejnosti? Divadlo Na Vinohradech, Národní divadlo. Palác Lažanských, z jehož oken celá Čapkova rodina shlížela na průvod v čele s T. G. Masarykem v roce 1918. Slavná kavárna Union, po které už dnes nezbylo vůbec nic, ani dům, a za jejíž záchranu Karel Čapek volal již v roce 1923...
Při četbě knihy procházíme Prahou, s jakou se dnes už nesetkáme, a nakoukneme ještě podrobněji do života Čapků. Třeba výborným sloupkem Karla o amerických kamnech v bytě v Říční ulici (Řeřavé srdce domu) z roku 1922, nebo veršovánky při příležitosti svatby bratra Josefa s Jarmilou Pospíšilovou v r. 1919. Nebo vtipný příspěvek Josefa do Lidových novin Ó radostné stěhování z roku 1923...
Moc doporučuji!
*
„Vše se rozběhlo a snad jsou tam teď jiné mladé hlavy, jež jednou žalostně skončí na profesorských a jiných oficiálních místech; ale Unionka je a měla by zůstat chráněnou rezervací. Měl by se zákonně chránit její tajný recept na záhadnou černou kávu, její vzduch, zápach kyselých rybiček na schodech, Paterův úvěrní systém, jeho... jeho poněkud příslovečné slovní formy, zkrátka celý ten genius loci – protože to je vpravdě locus genii.“ (Karel Čapek, 1923)
----------
A ještě drobnost: Pomník bratří Čapků Pavla Opočenského na „Míráku“ (kamenný monolit se jmény), jenž je také v knize zmíněn, je možná zajímavý, ale přece si pomník pro Čapky představuji jinak (líbí se mi i ten klasický v Malých Svatoňovicích, kde Karel drží zcela neklasicky kropicí konev...).
Co takhle zrealizovat návrh sochaře Jana Simoty, jehož zmenšený návrh je k vidění na pobočce Městské knihovny na Opatově? Nebo návrh sochařky Ellen Jilemnické, který vytvořila právě pro soutěž pro nám. Míru, ten se mi líbí moc moc, škoda, že se pro něj nenašlo někde ve veřejném prostoru místo.
Bratři Čapkové by si to zasloužili, a Praha jakbysmet.

38 23.11.2023

Jednotlivé příběhy v téhle sérii jsou vždy hodně zamotané, autorem rafinovaně promyšlené, a to postupné rozmotávání plné zvratů mě dost baví. Líbí se mi i postup pátrání pěkně důkaz po důkazu, indicie po indicii, od jedné stopy ke druhé. A dvojice Poe – Tilly je dalším originálním bonusem.
I když mám pokaždé trochu problémy s věrohodností a uvěřitelností zápletky, je to ale tak umně spletené, že přes veškerou nepravděpodobnost a krkolomnost závěru se mi případy Washingtona Poe nakonec líbí a říkám si, však je to kniha, ne skutečnost. Ne vždy takto omlouvám nepravděpodobné zápletky, ale k téhle sérii to tak nějak patří...
Tenhle díl, v pořadí už čtvrtý, se mi zdál zatím asi nejlepší, zápletka s vojenskou tematikou a Afghánistánem mě kupodivu dost chytla. A do posledních detailů promyšlená a až neuvěřitelně překombinovaná pointa se mi do prostředí vojáků a tajných služeb nakonec docela hodila.
Měla jsem možnost číst víceméně nepřerušovaně, což doporučuji, je to fakt hodně spletité a puzzle nutno skládat s hodně nažhavenými šedými buňkami.
Čtyři plus.

Tahle série má ale velkou smůlu na překladatele, každý díl jiný, všimla jsem si toho už dřív, druhý díl (Černé léto) se hemžil hodně peprnými výrazy, třetí díl (Kurátor) pak oproti mému logickému očekávání kupodivu slušňoučký... Říkala jsem si, je to překladem? Nebo se autor „polepšil“?
Tady u čtvrtého dílu už je to jasné, máme tu hned dvě varianty překladu, původní povedeně řízný (prý) a pozdější nudně slušný, anebo úplně naopak: původní zcela nemožný a pozdější dobrý, vyber si, jak komu sedí. Já četla ten pozdější překlad, řekla bych asi, podle ukázek z toho prvního, spíš naštěstí... Každopádně druhý překlad u stejného vydavatele po roce o lecčems svědčí.
Škoda, dobrá série by si zasloužila dobrého překladatele, a hlavně jednoho, a ne takhle ode zdi ke zdi.

38 21.11.2023

Skutečný Pravomil Raichl je - kupodivu - ještě mnohem větší "borec", než by se zdálo z beletrizovaného příběhu jeho života od Petra Stančíka.
V 18 letech dobrovolný odchod na frontu, sovětský gulak, Buzuluk, účast v bojích na východní frontě, a nakonec vítězný návrat domů. Ale ono se žádné "nakonec" nekonalo, protože hned po válce navázal boj proti komunistům, a to v době, kdy ještě nebylo tak jasné, oč tu půjde. Zapojení se do protikomunistického odboje ještě před převratem v únoru 1948, bohužel to byla léčka a Pravomil Reichl skončil v prvním velkém politickém poválečném procesu s trestem smrti. Jen proto, že prezident Beneš trest smrti nepodepsal, to nakonec bylo doživotí. Následovalo kruté věznění, dramatický útěk z Leopoldova a pak přes hranice do Německa a pak dál, do USA.
Od roku 2000 nositel Řádu Bílého lva.
Pravomilovo pojetí svobody a demokracie se může jevit pro současníka jako přehnané, vlast je pro něj Vlast, za Vlast se nasazuje život a s nepřáteli je třeba vést nesmiřitelný boj, žádné kompromisy se nekonají. V dnešním světě, plném relativizování a opatrnosti už bojovníci typu Pravomila Raichla nemají místo... Sám ve stáří přiznával, že ani Amerika už pro něj není tak svobodná, jako bývala...
Přesto, anebo právě proto, obdivuhodný životní příběh, obdivuhodné nasazení, obdivuhodná odvaha. Kdyby to člověk viděl zfilmované bez znalostí Raichlova života, musel by si říct, to už je fakt přehnané...
K plánu likvidace Karla Vaše: Ať už byl plán jen v hlavě již vážně nemocného Pravomila Raichla, nebo se k němu reálně chystal, je to ve výsledku jedno. Završení života takové, jaké mělo podle něj být, za Vlast se nasazuje život, vrahy a zločince je nutno potrestat, ať to stojí, co to stojí.
*
"Já v kriminále nikdy nebrečel, na žádnou amnestii nečekal. Věděl jsem, že musím překonávat vše zlé. Naučil jsem se smiřovat se s nezdarem, zvykat odříkání, a že si ke svobodě musím pomoci sám. Čekal jsem na každou příležitost. Stále jsem se o to pokoušel a modlil k Pánu Bohu, ať mi dá sílu a odvahu. Když jdete za hlasem svého srdce, nic není nemožné!"
*
(k listopadu ´89)
"Dny jsem trávil v podstatě jen u televize. Byl jsem radostí a emocemi tak rozrušen, že jsem měl oči neustále vlhké od slz. Svaly na obličeji a krku jsem měl tak sevřené, že jsem málem nemohl ani mluvit. To vše z radosti a krásy červeno-modro-bílých barev naší vlajky."
*
(k zabavení památné pušky Winchester Comanche commemorative v r. 1995)
"...Aby byly všechny náležitosti skutečně v pořádku, Míša se odebral na příslušné policejní oddělení. Tam mu byla zbraň znovu odebrána s tím, že nebylo provedené kriminalisticko-balistické zkoumání. A proto nemůže být z ČR vyvezena. Takže mou legálně drženou pušku nepřivezl a já ji dodnes nemám! Moji příbuzní navíc čelí obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování... To je horší než Kocourkov. Napsal jsem ministru vnitra Janu Rumlovi. Neráčil mi ani odpovědět. Byl jsem z toho celý rozladěný a ztrácel poslední zbytky víry v polistopadový vývoj. Nakonec jsem Rumlovi znovu napsal: ,Pane ministře, jestli se Vám moje winchestrovka tolik líbí, tak si ji strčte do prdele! Pravomil Raichl.' "

38 16.10.2023

Po zklamání se Smrští a částečně s Propastí zase Karika, který mě oslovil.
Působivý, nejednoznačný, lehce morbidní a strašidelný tím zvláštní způsobem, kdy se text propojuje s naším podvědomím a nastíněné děje a knižní situace nám najednou zmáčknou nějaké tajné vnitřní tlačítko a cítíme znepokojení, strach, očekávání příštích hrůz, které třeba ani nepřijdou, nebo jsou jen naznačeny.
V Karikových knihách mě baví to propojení skutečností, reálných událostí, konkrétních, podrobně vylíčených lokací s tou vyfabulovanou nadstavbou. Tohle mi přijde až geniální, nic nepůsobí tak znepokojivě, jako strašidelné či mysteriózní děje v konkrétních nám známých místech. Plus za slovenské hory, prostředí, které částečně znám, takže o to působivější.
S bytovkami v ružomberské čtvrti Malé Tatry na úpatí Čebratě jsem se seznámila už ve Strachu a musím přiznat, že málokteré místo z četby (a to ho znám jen prostřednictvím Karikových knih a Street View) ve mně vyvolává takový pocit ohrožení. Přitom nic na první pohled strašidelného, bytovky ve městě, na hezkém místě, v zeleni, u lesa... A přesto to až neuvěřitelně funguje. (Jen si tak říkám, čtou zdejší obyvatelé Kariku? A co tomu říkají?)
Překvapilo mě, jak autorovi sluší povídky, navíc povídky zvláštně propojené, někdy logicky, někdy trochu absurdně, někdy tam něco drhne a říkáme si, tohle asi nepasuje. Ale i to mi přijde fajn, protože určitá nelogičnost, očekávání, které se ale zvrtne úplně jiným směrem, bývá základem strachu a obav.
U Karikových příběhů je potřeba jít autorovi naproti, pokud si jen sednete s knížkou s pasivním očekáváním, jak se autorovi podaří vás postrašit, nebude to úplně ono.
Ale!
Vedle chvály přece jen výhrady:
Víc mě chytil Hlad, a to nejen proto, že jsem ho četla v rámci souboru jako první.
V Žízni mi prostě dvě poslední povídky drhly. Povídka Teufelsloch, která se tváří spíš jako dokument s podrobnými deníky, dopisy, maily (to vše nepravděpodobně i v přímé řeči) a aktuálními komentáři autora, měla být zřejmě jakýmsi skutečným „důkazem“ hrůz kopce Čebrať. Ale tady už to na mě moc nefungovalo, moc konkrétní, moc jednoznačné. Stejně tak závěrečná Žízeň se mi zdála polopatická a vysvětlující a možná i té krve tam bylo moc. U Kariky pro mě platí, a to se týká i jeho nehororové beletrie, že někdy méně bývá více.
Ale celkově hodnotím celý dvojitý soubor povídek jako dost povedený.

38 25.11.2022

Osvěžující oddechovka, rozjíždějící se zcela nenápadně a pokračující jako smršť nečekaných situací, kdy si říkáme, tak kam až…? Vtipné tím věcným suchým humorem, který mám tak ráda, s prvky lehké nenápadné absurdity. A který celý detektivní příběh posouvá úplně jinam.
Moc jsem nečekala, ale za mě dobré, pobavilo!
*
„Dívám se na pohovku. Je moc krátká. Je bytelná a určitě měkká, ale příliš krátká. Potom si ji v duchu srovnám s místem, kde bych spal, kdybych nestihl utéct před sekerou. Rázem vypadá dobře.“
*
„Udělal jsem pár chyb, vím to. Ale přesto si nehodlám nic vyčítat. V takové situaci jsem poprvé: nejsem zvyklý ukrývat mrtvoly nebo likvidovat důkazní materiály. Situace je pro mě nová a překvapivá. Totéž platí pro celý život, jak jsem hořce poznal. Všechno se děje poprvé a naposledy.“
*
„Trochu mě mé myšlenky vystrašily. Říkám si, že člověk neví, co má v hlavě, dokud ho to nenapadne.“

38 30.10.2022

Skvělé. Laskavý inteligentní humor, vtipná nadsázka, obdivuhodní čeština. Asi trochu opakuji to, co jsem nedávno napsala u Zahradníkova roku, ale je to prostě tak.
Pro mě nadčasové psaní, přestože některé věci se už prostě dnes dělají trochu jinak (tisk novin, pro našince už trochu legrační zadní projekce ve filmu), je Čapkovo psaní neuvěřitelně aktuální a jeho způsob humoru mi nesmírně imponoval. Ta propast času není vůbec znát! Asi mě nejvíc chytla třetí část Jak vzniká divadelní hra a při scénách „Kláro, stalo se mi něco nečekaného,“ mi bránice vibrovala, jako dlouho ne.
Tak trochu stejná krevní skupina Jaroslava Žáka i Zdeňka Jirotky.
*
„Jak známo, premiéry mají své stálé premiérové obecenstvo. Jsou lidé, kteří chodí jen na premiéry. Říká se, že to činí z vášnivého divadelnictví nebo ze zvědavosti nebo ze snobismu nebo kvůli šatům nebo kvůli známým, já nevím; ale myslím, ž tam chodí z neuvědomělé a zvrhlé krutosti. Chodí tam pást se rozkošnicky na trémě herců, na mukách autora a agónii režiséra; přicházejí, aby se krvelačně pokochali strašlivou situací na jevišti, kde každou vteřinou může něco selhat, něco se zmotat a všecko se pokazit. Na premiéry se chodí, jako se chodívalo ve starém Římě do arén na mučení křesťanů a zápasy šelem. Je to divý požitek z trýzně a rozčilení obětovaných.“

38 01.08.2022

Kouzlo této knihy spočívá ve velmi uvěřitelném a působivém vyprávění o nesmírné samotě uprostřed ledových pustin, daleko od lidí, v zimě, velkém mrazu, vichřici. Popisy neuvěřitelně těžkých životních podmínek, pro mě dost děsivých (ta ledová zmrzlá chata ztlučená z pár prken, kde se přesto musí 3 lidi na minimálním prostoru celé měsíce snést, a přitom ještě vařit, péct, prát, šít, uklízet, spravovat kamna, případně i stahovat ledního medvěda!), cesta pro pitnou vodu představuje dlouhé a nebezpečné kličkování ledem a sněhem, polární noc znamená tmu, která trvá dlouhé týdny a pokud neozáří zmrzlou krajinu měsíc nebo polární záře, lze se ven vydat jen těžko. A shánět potravu? Co si člověk v tom mrazu a vánici neuloví, nestáhne a nevykuchá, tak nemá…
A i při těch neuvěřitelných podmínkách pro mě nepochopitelná posedlost ledovým severem, nicméně autorka popisuje Arktidu tak sugestivně, že to okouzlení nakonec chápeme.
Klobouk dolů, co všechno Christiane, do té doby civilizací zhýčkaná Středoevropanka, v ledové pustině se dvěma otrlými a severem zocelenými chlapy vydržela, přežila a vybojovala…
*
„Každé ráno se mě zmocní stejná, téměř roztřesená touha vrhnout se do boje a bojovat tak dlouho, dokud se sněhová bouře neutiší, a nový prožitek mé vybičované odvahy působí ještě násilničtěji a děsivěji než bouře, která zuří už tolik dní.
Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.“

38 18.07.2022

Autorčin způsob psaní se mi líbí; zamotané tak akorát, napínavé, znepokojivé, plné emocí (jak by ne, když jde o ztrátu dítěte), tajemné, několik dějových linek, které se k sobě blíží a občas se přiblíží nebo lehce protnou, tak, abychom začali tušit souvislosti. Psychologicky uvěřitelné, a to i přes ten závan mysteriózna.
Konec možná trošku překombinovaný, ale ruku na srdce, to bylo tak umně poskládané, že bylo předem jasné, že cesta rozmotání bude hodně složitá, navíc u autorky už notně zamotaný příběh předpokládám. Takže tady trošku přehnaný konec (a přehnané souvislosti) odpouštím. Za kingovský šmrnc palec nahoru, inspirace mi nevadí, naopak.
Lepší jak Křídák (to rozhodně) i než Jáma, prostě tady nebudu přísná a hnidopišská a prohlašuju, že jsem si čtení parádně užila. (90 %)

38 02.05.2022

Výborné čtení. Komplexní pohled na život Jana Masaryka, od dětství až do hořkého konce. Se všemi klady i zápory jeho osobnosti, občas trochu překvapivé informace, ale v kontextu celého životopisu a hlavně tehdejších událostí a tehdejších názorů i politické atmosféry zase ne tolik.
Pohled na první republiku, Mnichov a politiku appeasementu, období protektorátu, poválečné a únorové události v r. 1948, opět z trochu jiného úhlu, i na úlohu Jana Masaryka v těchto klíčových dějinných okamžicích. Zase jsem si uvědomila, jak odlišný je pohled na tehdejší události očima dějinami poučeného čtenáře a jak odlišně vše asi vnímali tehdejší účastníci dění… Chybné kroky, které se nám zdají dnes fatální a nepochopitelné, viděli zřejmě tehdejší aktéři jako správné a jedině možné. Asi je možno si jen povzdechnout, že se nám nedaří se z dějin poučit, omyly v minulosti jasně vidíme, ale v současnosti se pravděpodobně dopouštíme chyb obdobných…
Občas mě při četbě obcházel mráz, jak to bylo děsivé a já si říkala, takhle ne, proboha, do čeho se to řítíte? Jednou se ale možná budou naši potomci ptát takto nás…

Plus za dodatečný doslov k třetímu vydání k Masarykově smrti – žádné dohady, žádné vyhodnocování důkazů a hádání, jak to bylo, jen poukaz na to, jak málo důsledně a málo profesionálně bylo vlastně celé vyšetřování tragické smrti vedeno, a to nejen v dávné minulosti, ale i v době nedávné.
Poklona autorům, že jako dějepisné kapacity nevyslovily konečný názor na příčinu Masarykovy smrti podle dosavadních různorodých teorií, ale prostě konstatovali, že pravdu ani dnes neznáme a v závěru naopak vybídli ke skutečnému komplexnímu vyšetření.
*
„Především byl Masaryk - podobně jako Beneš - přesvědčen, že českoslovenští komunisté jsou lepší a mírumilovnější než sovětští, že jsou ‚naši‘ a že bude možné se s nimi politicky domluvit. Zčásti vycházel z faktu, že vedení KSČ skutečně až do léta 1948 mělo vlastní představu - vizi - specifické československé cesty ke komunismu. ‚Specificky české‘ komunisty si Beneš (a s ním i Masaryk) vždy přál. Takoví komunisté neměli být pod diktátem Moskvy a měli naopak uskutečňovat ‚národní‘ socializační program, jak o něm Beneš snil.
Byl to však jen sen. Masarykovi se podařilo navázat neformální a z jeho strany celkem upřímné styky s některými z komunistických členů vlády, na prvním místě s Gottwaldem a Kopeckým. Uvěřil, že v nich nalezl nové přátele, protože potřeboval hledat přátele a rovněž si v nich přál přátele vidět. Je těžké říci, zda rozpoznal, že komunisté i ve vztahu k němu uplatňují tentýž účelový postup, který se jim obecně tak osvědčil a jímž se tolik odlišili od ostatních stran. Tam, kde Jan Masaryk hledal lásku a záštitu, se Gottwaldovi otvíral spíš prostor k prosazení zájmů vlastní strany. Naříkal-li tedy Masaryk v předúnorových týdnech, že ho Gottwald v této věci zneužil, mohl na prvním místě obvinit sám sebe: premiér si od něj vzal jen to, co mu ministr sám nabídl na stříbrném podnose.“
-----------------------------
Pro mě velké minus za obálku vydání Mladé fronty z roku 2016.
Na solidní biografii, kde není ani stopy po nějaké beletrii a která dokonce obsahuje přílohu se zajímavými fotografiemi z Masarykova života, dát na obálku fotku nikoliv Jana Masaryka, o kterém celá kniha je, ale herce Karla Rodena, ve filmovém převleku za Jana Masaryka, považuju za zhůvěřilost, abych tedy použila nějaký jemný termín… (nic proti Karlu Rodenovi, je to výborný herec).
Na netu jsem se dočetla, že je to dobrý marketingový tah; no, nevím...

38 24.01.2022

„Vířící jak voda
když potká kámen
čas jde ve smyčkách“

Knížka, vlastně knížečka mě okouzlila. Poetické a něžné, současně vtipné až ironické. Co to bylo? Milostný příběh? Učebnice haiku? Sbírka skvělých básní? Ironická anekdota? Filosofické pojednání o nekonečném vesmíru, věčném návratu a nových začátcích?
Hodně originální, nečekané, překvapivé… (a jak by řekl klasik, překladatelský oříšek; i za to palec nahoru).

38 16.09.2021