Re@ding_9-wine komentáře u knih

Podle M. H. se máme na co "těšit"... rok 2029 je za dveřmi... :-) A s ním i metamorfóza? Filozofická? Genetická? Kniha v mnoha ohledech dost drsná, ale závěrem tohoto neméně drsného roku mi dost sedla.

6 29.12.2021

Guilty pleasure. :)))

4 23.07.2021

Taťáno, do Vás bych se též zamilovala! :)

4 08.07.2021

Líbilo se mi střídání vypravěčů, styl vyprávění i téma. Jinak mě kniha bohužel nezaujala.
.
Nemůže být přeci nejlepší pro všechny... :-)

4 07.07.2021

Kniha má určitě své kvality i své nadšené čtenáře, já jsem k nim však nepatřila...

06.07.2021

Mám moc ráda tuhle řadu od ČS s gramodeskama. :-) Čtená poezie nahlas má zpravidla úplně jinou naléhavost (nebo jak tomu říct) než v hlavě.
Líbilo se mi uspořádání výboru (autorská poezie, dedikační básně, autobiografická stať, dopisy apod.) a možná více než poezii oceňuji deníkové zápisky/úvahy samotné Cvetajevové. Versologie mi nikdy nebyla blízká, takže tak úplně nedokážu ocenit její "fonetické objevy" nebo "temnotu sevřenosti" (viz úvod J. Štroblové, s. 15), ale co ocenit dokážu, jsou hluboké úvahy nad slovy, fungování jazyka, významem, smyslem (bytí/psaní), přesahem.
.
Už jen kvůli kontextu doby a souvislosti s Čechami (kde MIC napsala svá nejlepší díla) považuji za dobré si přečíst a "zasadit" do sítě příběhů první poloviny 20. st.
.
"V Rusku jsem básníkem bez knih, zde básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje" (s. 98).
.
.
.
"Nepotřebuji společnost, potřebuji člověka, a ze všech lidí – nejvíc Vás... Je mi s Vámi ticho. (...) Tak ticho, že by nebylo hlučno (s Vámi) dokonce ani na pařížských "Grands boulevards" – které všichni tak, nevím proč, milují. Ne, vím proč: za hluk. Za to, že NESLYŠÍ SAMI SEBE" (s. 98).
.
"MŮJ PUŠKIN – Matka se pletla, nezamilovala jsem se do Oněgina, ale do Oněgina i do Taťány (a možná do Taťány trošku víc), do obou dohromady, do lásky. A jedinou věc jsem pak nepsala, aniž bych milovala dva najednou (ji trošku víc); ne ty dva, ale jejich lásku. Lásku" (s. 38).

1 05.07.2021

(SPOILER) Vezmu to od konce – “A někdy potom přestane být koule důležitá” (s. 224) – jakože cože?! Vždyť tomu v průběhu knihy takřka nic nenasvědčuje! Všechny postavy se můžou na 200 stranách zbláznit a jsou na práškách a nechtěj vstávat z postele a najednou by během dvaceti stran měla přijít změna? A odkud se ta změna (prasklina) bere?! A ty další? Já fakt nemám ráda otevřené konce. Ale ještě bych se s nimi smířila, kdyby mi to otevíralo “otázky k zamyšlení”, nicméně tenhle konec mi otvírá “propast”...

Teď zpátky na začátek – popis koule super, postavy uvěřitelné, neurčitost časoprostoru i okolností paráda, aktuálnost tématu děsivá, paralela k dnešní realitě až zarážející, vykreslení touhy po přesahu přesné. Jazykově a tematicky za mě TOP, trochu to však “kazí” jistá nedořečenost (jakkoli mohla být záměrná) a lehká “nuda” v prostřední části knihy.

Za mě slabší čtyři hvězdy.

6 27.06.2021

Absolutní TOP. Jazykově, typograficky, tematicky, zpracováním, výběrem korejských "archetypů" atd.
Druhá kniha za mou "bohemistickou kariéru", u které jsem brečela.
A to asi stačí jako hodnocení.

PS: ani nedokážu popsat, jak jsem vděčná, že můj hlad trvá pouze do doby, než otevřu ledničku.

19 05.06.2021

Důležitá kniha naší kulturní/historické paměti. Loňský rok byl ve znamení 70 let od smrti MH a byla jsem příjemně překvapená, kolik akcí a reakcí to ve společnosti to vyvolalo. Což je dobře. A je dobře, že vyšla tahle kniha, která ukazuje MH i v jiném než politickém a pracovním světle. Že se skrze vzpomínky Jany a Bohuslava dostáváme k Miladě jako matce a manželce, že se dozvídáme o prožitcích manžela a dcery a že nám je představena i širší rodina a vlastně celý kontext doby.

Souhlasím s @BrankaK ohledně nedostatků a dodám, že za mě chyběly v textu přímé citace nebo minimálně poznámky pod čarou. Myslím však, že kniha nemá ambice být odborným textem či historickým pramenem, a tak to beru spíš jako osobní problém (deformace povoláním :D).

Na okraj: Milada Horáková je pro mě symbolem statečnosti a morální pevnosti, v mnohém vzorem. Když se vžívám do její role, do doby, ve které žila, neumím si vůbec představit, jak bych já (vychovaná v demokracii, a tím pádem dost zhýčkaná svobodou rozhodnutí) obstála v totalitních režimech, jak bych se rozhodovala, jak bych se tenkrát zachovala já? Byla bych odhodlaná jít "hlavou proti zdi", nebo bych "pohodlně proplouvala"? Nevíme, jak bychom se zachovali tenkrát, ale v době tady a teď si může odpovědět každý z nás...

10 05.04.2021

Malý disclaimer na začátek – k Boskovicím, Svitávce, vilám Tugendhat i Löw-Beer mám velmi osobní vztah, takže v hodnocení určitě nemůžu být objektivní. :D Každopádně knihu považuji za dobře napsanou, objasňující “malé dějiny” (osudy rodinných větví Jákoba a Mošeho Löw-Beerových) na pozadí těch “velkých” (od života v boskovickém ghettu, přes první továrny ve Svitávce, Brně a Brněnci, dvě světové války až po poválečný život do současnosti). Autor sleduje “příběh jména”/své rodiny, jenž se snaží zachytit (mimo jiné) za pomoci nashromáždění vzpomínek jak žijících členů, tak jeho vlastních a snaží se tím vytvořit jakousi “mentální mapu vzpomínek” (s. 29). Důležitým poselstvím je určitě snaha o zachování kulturní/historické paměti i do budoucna, apel na to, abychom “nalezli cestu vedoucí z minulosti do přítomnosti a odtud dále pak do budoucnosti”. Autor navíc v reálném světě usiluje o vytvoření Schindlerovy archy – edukačního centra/muzea na místě původní Schindlerovy továrny v Brněnci, která by byla místem vzdělání ohledně šoa, a to zejména mladších generací. To určitě kvituju s povděkem a knize odpouštím různá klišoidní nebo vágní vyjádření, případně určitou idealizaci jistých míst a povznáším se nad obraty jako “drtivé, mocné východoevropské objetí” nebo “typický moravský humor”...

1 28.02.2021

Píši komentář těsně poté, co jsem knihu dočetla, takže možná nebudu mít ten "objektivní nadhled/vhled", který bych měla s odstupem, ale to mi vůbec nevadí, protože kniha ve mě vyvolala emoce – dojetí, rozčilení, soucit, překvapení – a o to mi v knihách jde především. Po dlouhé době se mi stalo, že jsem se přes den těšila na to, až si večer přečtu další kus "ze života v kolonii". Těšila jsem se na jejich životy i na skvělý způsob, jakým mi je vypravěč představuje. Na hlas, který mu paní Lednická propůjčila. Nehodlám ze svého hodnocení dělat naratologickou recenzi, řeknu jen to, že jsem nadšená z témat i děje knihy, že se mi líbí práce s jazykem na všech úrovních (vypravěč, lexikální výpůjčky, skladba, popis) a že se velmi těším na další díly z plánované trilogie. Za knihou je vidět úsilí, propracovanost a velká erudovanost, což velmi oceňuji. Pokud si chcete přečíst výborně napsaný, "silný" román z "drsného" kraje a ještě se u toho nenásilnou formou přiučit něco z historie, Šikmý kostel mohu jen doporučit. :)

17 13.01.2021

Kdybych knihu četla na střední, naladím se na ni asi dokonale. Teď (po deseti letech) mi to šlo poněkud hůře... Co ale oceňuji, je "čtivý" styl vyprávění, věcnost, schopnost autorky vystihnout dnešní (možná odvěkou, ale v každé době jinak) "zmatenost" mladých lidí, jejich pocity, život. Za mě tři a půl hvězdy, zde kontumačně tři.

3 31.12.2020

(SPOILER) "Liebeskindovi jsou asimilovaní Židé, (...) ale přesto na nich jejich židovství lpí jako neodstranitelná skvrna, (...) svůj původ za sebou vlečou jako závaží, neviditelné, ale stále přítomné" (s. 20). A všichni a všechno jim je připomíná – před okupací závist ostatních, během války žlutá hvězda, po válce nikým nechtěný a obtížný návrat... Příběh o lásce v její nejčistší i nejzvrácenější podobě, který vyústí v dvojitou smrt – Hanuš nechal v Zuzaně zemřít Jana, ona poté nechala zemřít jeho – “dovedla ho k branám smrti” (s. 303). Dále silné téma návratu – neschopnosti se vyrovnat s válečnou dobou. Zuzana se stydí za to, že přežila – “Udržela se při životě navzdory Jugwirthovým pokusům (…) a zatímco její otec hořel, ona odpočívala na pryčně, vykrvená lékařovým skalpelem, ale bezpečně živá” (s. 232). Z dívky veselé a milované je troska, která ztratila sama sebe...

Líbil se mi styl psaní – stručný, věcný, jakoby scénaristický, plusem byla čtivost – spád děje, zkratka, obraznost, a také dobře zvolené téma (navazující/asociující mi Lustiga (Nemilovaná), Sládkovou (Kráska s cejchem), okrajově i Andronikovou (Zvuk slunečních hodin). Ani tak mě však kniha na konci neuspokojila, protože nechala mnoho otevřených témat – ani ne nezodpovězených otázek/námětů k přemýšlení, ale z mého pohledu DŮLEŽITÝCH témat, které nebyly rozpracovány/dokončeny. Kladu si tak otázky, které mě znepokojují – Co dítě? Co Jan? Setkají se? Napíše mu? Co jeho smrt?

Hodnocení silnější tři hvězdy, zde označeno jako čtyři.

7 30.12.2020

Soubor apokryfů, jenž obstojí i sám o sobě, bez nutnosti znát původní příběhy. Uznávám však, že ty, které jsem znala (nebo minimálně styl autorů), jsem si "prožila" více.
Ve vyprávění nic strhujícího (není divu, jsou to krátké povídky), ale ani nic rušivého. Autorka umí psát, takže za mě taková příjemná oddechovka pro náročnější. ;)

26.03.2020

Po válce "Hagibor už vlastně nikomu nikdy nepatřil" (s. 34). Tak jako nikomu a nikam nepatří všechny postavy románu. Jsou vlivem mnoha okolností vykořeněné z vlastní rodiny, z vlastní země, z vlastní kultury. Hagibor za války slouží jako místo internace česko-židovských osob/rodin, po válce česko-německých. Zajímavě se v próze všechny tyto vztahy a rodinné historie prolínají, až se nakonec všichni a všechno cyklicky setkává (znovu) právě na Hagiboru.
Próza má jisté nedostatky (jeden velký shledávám v "přenosu" židovství z otce na dceru; dle halachy Hanuka není Židovka), ale celkově se jedná o vypravěčsky zdařilou a čtivou knihu otvírající množství témat citlivě a přitom ne povrchně. Za mě milé překvapení.

26.03.2020

Nosné tema na povídku ano, na román podle mě ne.
Místy mě baví, jak autor píše, ale na 170 stránkách je to v tomhle případě too much.

1 26.03.2020

Na to, ze ma kniha v ceskem vydani cca 250 stranek, jsem napocitala presne 5 basni, ktere me nejakym zpusobem oslovily.
Zbytek trosku klisoidni ezopravdy v nekolika variacich.
Chapu, ze s jejim etnickym backgroundem a zatizenim jistymi traumaty (dcera imigrantu, znasilneni atd.) se asi chce nejak vymezovat a jsou to pro ni vsechno dulezita temata... nicmene to zpracovani je z meho pohledu podprumerne.

Basen mluvici mi z duse (jakozto extrovertnimu introvertovi):

"citim se
vycerpana
ale neni to z nevyspani
je to
temi lidmi kolem me

- introvertka" (s. 85)

1 25.03.2020

"Anno, lidem se styska po chybe. Vse je prilis bezpecne, prilis ciste"...

"Najednou jsi zahledla vesmir v krabici od mleka. (...) Najednou ti bylo vsechno jasne" (s. 81).

Nektere myslenky skvele, to same nektere pasaze. Samy za sebe jako "vhledy" pusobi dobre, v celku mi ale prilis "neladi". Asi jsem pochytila spojovaci most(y) pribehu, trochu mi ale tema "pluje ve vzduchu". Celkovy pocit tedy dobry, ale ne strhujici.

1 25.03.2020

Četla jsem v rámci své DP. Jelikož jejím tématem byl právě antisemitismus 30. let 20. st., tuhle knihu jsem nemohla minout. Moje téma bylo sice zaměřené na časopisy vychazející v Čechách, nicméně autoři se často a rádi inspirovali u "povolanějších" a "pokrokovějších" kolegů...
Souhlasím s již řečeným ohledně propagandy a nutnosti ji znát - my i naše děti bychom měli vědět, jak proti ní obstát. A v době nových médií o to více...

V českém kulturním prostředí máme celkem povědomí o jedné velké genocidě XX. století, a sice holokaustu/šoa, případně víme o Stalinských čistkách nebo autoritářském režimu v Koreji. Víme, že Čína je svět sám pro sebe a že spoustu informací nepouští...
Ale ruku na srdce - co víme o zbytku světa? Co víme o ostatních genocidách?
Kniha je rozdělena celkem do pěti částí, v nichž se postupně řeší právní povaha skutku genocidy, analyzuje se samotný pojem "genocida"/"genocidní masakr", podrobně jsou popsány genocidy XX. století - židovská, arménská a kambodžská genocida, události v SSSR, dále genocidní masakry - ve Rwandě a Burundi, v Etiopii, v Číně, Indii, Bangladéši, na Srí Lance, Východním Timoru, v Indonésii nebo třeba v Paraguayi a Brazílii. Poslední část knihy se zabývá problematikou intervence (kurdská otázka, jugoslávská katastrofa, prevence genocidy).
Přiznám se, že kromě pár států jsem takřka neměla ponětí o hrůzných činech, které se ve světě děly/dějí. Asi nejděsivěji na mě působila neznalost kambodžské genocidy ze 70. let 20. století. Jakto, že jsem o ní nikdy neslyšela?! A pokud ano, tak jen zběžně?Podle mě patří znalost "zločinů proti lidskosti" mezi základní pilíře všeobecného vzdělání. Nemělo by se zapomínat na prosazování základních lidských hodnot - mimo jiné svobody slova, činu, názoru, víry či lásky (to zní dost pateticky, ale je to tak) - a připomínání si jejich praktikování v běžném životě. I proto pro mě kniha měla zásadní význam.

2 11.03.2020