Re@ding_9-wine komentáře u knih

Arménie. Země, která přijala křesťanství ve 4. st. (!). Výbor středověké lyriky s bohatým dějinným úvodem.
I když mě samotné básně nijak zvlášť neoslovily, baví mě "malé a (polo)zapomenuté" země objevovat skrze jejich krásnou literaturu. :)

09.03.2020

6 vypravěčů, jeden příběh z různých perspektiv. Malé dějiny na pozadí těch velkých. Neuvěřitelně silný příběh o události, která, troufám si říct, není v našem kontextu příliš známá. Ale i přesto je potřeba o ni mluvit, i přesto je potřeba "nést" kulturní historii i paměť dál a nezapomínat. Připomínat si, kde jsou hranice morálky, svobody, lidské důstojnosti; jaká je váha lidského života...
Za mě silná kniha jak po stránce vypravěčské (text obstojí sám o sobě), tak z hlediska předlohy (když si uvědomíme reálný historický kontext, je čtenářský zážitek o to silnější).
Velmi oceňuji překlad i následný doslov, kde překladatelka stručně a jasně osvětluje dějinné "události č. 518".
*************
"Kwangdžu může být cokoliv, co je vyloučené osamocené, pošlapané mocenskou zvůlí, bezdůvodně odsouzené k totálnímu zničení. [...] Kwangdžu se neustále rodí, aby bylo znovu zmasakrováno. Bouří se a hyne v ohni, aby mohlo být znovu obnoveno z krve a popela" (s. 202).

6 09.03.2020

Jak hodnotit knihu, která sice nemá nijak zářné literární kvality (má je možná dokonce podprůměrné), ale v rámci okruhu svých čtenářů je naprosto průlomová?!
Chci se na ni vůbec dívat prizmatem naratologickým a literárněteoretickým, když vím, že se zabývá tématem LGBT v zemi geograficky izolované, čítající max 60 tisíc obyvatel?
Když vím, že ji autorka napsala v grónštině (!!!) (a následně ji přeložila do DJ)?
Když vím, že se mě tohle téma osobně týká a je důležité ho otevírat kdekoli ve světě?
Když vím, že schematičnost postav má možná svůj praktický účel – vysvětlit pomocí "archetypů" (starším) gróňanům v jejich jazyce, kdo vlastně jsou homosexuálové a transgender lidi, zbořit pár předsudků atd.?
Když vím, že v Grónsku se prodalo přes 1 000 výtisků, takže je to asi totální bestseller a mladí to asi totálně hltaj a po večer si o tom povídaj?
Chci. I přesto chci. A v tom případě z toho kniha opravdu nevychází úplně nejlépe. Ufňukanost, jedna dlouhá otázka a vlastně žádná odpověď, schematičnost situací i postav, povrchovost, přílišná (a místy "zbytečná") vulgárnost, "na sílu" urychlený děj (dá se tomu tak říkat?). Chvílemi mi přišlo, že se do všech postav a jedné knihy musí vejít pandořiny skříňky celého Grónska a jeho obyvatel.
5 postav, ale jeden hlas. Jednotvárné charaktery....
Bavily mě sice některé vnitřní monology Fii, oceňuji snahu o zařezení politické aféry i jakési hledání "grónství"/sebe sama v Inukových deníkových zápiscích, ale celkově hodnotím jako průměr.
Oceňuji krok překladatele zařadit na konec prózy slovníček, kde vysvětluje grónská slova i reálie.
PS: Jako fakt si dnešní cool grónská mládež píše něco jako "Tvůj milovanej, tvůj oddanej, tvůj bratr"?! Třeba jo, já nevím. Ptám se.

3 06.03.2020

Koupena za 10 Kč v antikvariátu ve Valentinské.
V prváku na vysoké - době, kdy máte pocit, že všemu rozumíte a ve všem umíte najít hloubku. A tu jsem tam jakš takš našla (i když jsem si ji "jen" zařadila po bok Bukowského, Lady fuckingham, Markýze atd.). Nic převratného pro dnešního čtenáře, ale ve 30. letech?!?!? .....
Must read! ... Ale jen do maturity. Po dvacítce už ne! ;)

4 09.02.2020

Anna Modrá Bartákova je mi mírně nesympatická. Její vyprávění mi přijde tragikomické, žalostné, bolavé a místy neupřímné. Některé věci jí prostě nevěřím.
Zajímavá próza, stojí za přečtení.
Já jsem na ni bohužel nebyla správně naladěná, ale i přesto vidím její kvality.

2 03.02.2020

Po dlouhé době jsem četla (na můj vkus) dlouhou a hodně příběhovou knihu a musím říct, že jsem si to dost užívala. Jazyk, děj, postavy, místa, situace, autorovu znalost českých reálií, vypravěčův um. K tomu všemu téma architektury, domu/domova, židovství - všeho, co mě velmi zajímá.

6 01.02.2020

Dle hodnocení ostatních knih (a také doporučení, co bych si od MH "určitě měla přečíst!"), asi nebude Serotonin patřit k autorově vrcholu, pro mě však představuje první čtenářskou zkušenost, a nutno dodat, že určitě ne poslední.
Kniha jen skvěle napsaná, bavily mě vypravěčovy komentáře v závorkách – (sebe)ironické, vysvětlující, trefné, drsné, často pro popis děje či situace "zbytečné".
Celkově mě ale vypravěč vlastně dost štval, protože se plácal v tom, co si zkrátka "sám uvařil" – ve svojí neschopnosti, zklamáních, v pokřiveném způsobu, jak uvažoval nad věcmi, vztahy, lidmi. Štval mě v tom, jak jednal, co (ne)dělal, prostě skoro ve všem. Vůbec jsme nesplynuli. :D Ale to nevadí, protože i to je úkol literatury. Pobouřit, klást otázky, zamýšlet se, nastavovat společnosti/čtenáři zrcadlo. A tohle se MH u mě povedlo.
Žijeme ve zlaté kleci. A jak dlouho ještě? Není to na úkor morálních, ekonomických, ekologických, (doplňsisám) hodnot?
SPOILER: Závěr ve stylu "já jsem druhé vtělení Kristovo na Zemi a teď se za Vás obětovávám" byl překvapující, ale pro mě osobně dost silný...

4 15.01.2020

Další z případů, kdy ani čtenářsky přitažlivé téma nestačí. Pro ty z Vás, kteří se literaturou s tematikou šoa zabýváte, stačí napsat jediné: špatně napsaný "soft" příběh z války. Téma nijak originální, nijak hluboké. Jak napsala evask - dialogy strojené, nepřirozené, jazyk neodpovídající. Pro náročnější čtenáře nedoporučuji.
Jen pro pořádek – bavím se o literárních kvalitách ve fikčním světě, nijak tím neznehodnocuji autorův reálný příběh, respektive reálné vyprávění, které si vyslechl. Téma je to velmi důležité a je třeba si ho připomínat. Jen touhle cestou mě to neoslovilo.

5 06.01.2020

Základní příručka pro všechny, kteří se zabývají šoa v literatuře. Zejména přínosná je práce s teoriemi kulturní paměti a prostoru (Assmannovi, Halbwachs atd.) a jejich následná aplikace na české literárněhistorické prostředí.

05.01.2020

Ostrov

Letící hvězdy a vzduchem léto
stejně jako dnes
dotýkali jsme se těly
rozbořené země

Chtěl jsi vrůst do větví
natahoval ruce
ale nechtěly tě
nepustila jsem tě

Jsi vrostlý do sebe
svůj ostrov kolem
mě

(s. 46)

Byla jsem na autorském čtení těsně po vydání sbírky. Málokdy mě autorská čtení zaujmou, ale tohle byla láska na první přečtení. Krásný projev autorky, hluboká sbírka. Příjemné překvapení.

2 05.01.2020

Další z případů, kdy ani čtenářsky přitažlivé téma nestačí. Pro ty z Vás, kteří se literaturou s tematikou šoa zabýváte, stačí napsat jediné: špatně napsaný "soft" příběh z války. Téma nijak originální, nijak hluboké. Jak napsala evask - dialogy strojené, nepřirozené, jazyk neodpovídající. Pro náročnější čtenáře nedoporučuji.

1 05.01.2020

Přečteno za jednu noc. Nemohla jsem se odtrhnout. Prožívala jsem předposlední rok dlouhého devatenáctého století velmi intenzivně. Vědomě jsem přistoupila na "pohádkovost" vyprávění a vůbec mi to nevadilo. O každém roce by se mohla napsat podobně chytlavá kniha a já bych byla s každým rokem o něco chytřejší a emočně pohnutější. :D

3 05.01.2020

Příliš zdlouhavé popisy, místy schematičnost, ale taky naprostá průlomovost díla! Díky za něj, Radclyffe!!! :-)

7 05.01.2020

Trochu nadsázky: Moje nejoblíbenější slovo knihy je "tatras".

3 05.01.2020

The Art of Losing nebo The Shampoo. Toť pouze příklady skvostů... Ve světle filmu Reaching for the Moon jsou pro mě básně zase jinak barevné... :-) Velmi citlivá a hluboká poezie.

05.01.2020

U nás prakticky neznámá, a tím pádem trochu opomíjená autorka. Seznámila jsem se s ní během studií na VŠ a byla to láska na první přečtení. Práce s jazykem zde úchvatná, soukromě knihu nazývám ódou na jazyk. Asociace trefné, text plyne rychle a sytě, "připoutá" si Vás. Doporučuji spíše náročnějším čtenářům, jenž mají rádi inteligentní autory, kteří si ale skrze psaní knih nemusí nic dokazovat.

05.01.2020

V bílé barvě vše začíná a vše končí... Bílá jako barva smutku, truchlení, ale i katarze/transformace. Věci a vzpomínky musí vyjít "na povrch bílého dne", aby byly řádně prožity, a tím pádem mohly odejít. Můžou ale odejít vypravěččiny výčitky za její vlastní přežití? Kniha klade spoustu nezodpovězených a nezodpověditelných otázek, ktere ve mně zůstávají, rezonuji ve mně, nutí mě k zamyšlení. Styl úsporný, děj lyrický, postavy až příliš reálné...

2 04.01.2020

Ach, ten prvák na vysoké... :-))) Nezbytná (a jediná potřebná) pomůcka k absolvování prvního semestru u prof. Mareše!

1 03.01.2020

Nejsem zrovna přeborník přes odbornou literaturu týkající se architektury, takže mi možná mých 5 * nějaký odborník rozcupuje, protože si neuvědomuju určité fakticko-teoreticko-nevímjaké nedostatky, ale mně to nevadí. Hodnotím z pozice vzdělaného (i když v jiném oboru) laika.
Na tuhle knihu jsem narazila náhodou v Moravské zemské knihovně a na první pohled mě zaujala graficky (pozitivně). Pak mě zaujal název, protože prostor (zejména kulturní) mě dost zajímá v krásné literatuře. Půjčila jsem si ji a nezklamal mě ani obsah. Některé kapitoly jsou spíše přehledové (vysvětlují, jak a od kdy se dá hovořit o "prostoru v architektuře", co to byla "brněnská škola dějin umění" a jak ji můžeme vztáhnout k diskuzi o prostoru v rámci arch.), některé naopak zaměřené na konkrétní stavby/témata, skrze něž se aplikují jednotlivé teorie a výklady. Za mě top kapitola Křehký prostor a pevné místo od Filipa Šenka (s. 91–113). Doporučuji všem nadšencům do architektury.

03.01.2020

O Fischlovi (a mimo jiné právě o Šašcích) jsem psala BP, tak možná nebudu úplně objektivní, nicméně... Ojedinělost motivu, neschematičnost postav, dějovost, dobře ovládnutý jazyk, nečekaný zvrat. Na malém prostoru se Fischlovi dle mého velmi dobře povedlo vykreslit jednotlivé postavy i situace tak, aby byly uvěřitelné (minimálně v rámci fikčního světa). Knihu jsem poprvé četla už když jsem měla o šoa celkem dost načteno, a přesto mě příjemně překvapila. Oceňuji práci s "pamětí" - soudce Kahana jako přímý svědek IIWW a následně "nositel" paměti, která by neměla být zapomenuta. Kde je spravedlnost? Kdo ji určuje? A existuje Bůh? Kniha mi klade otázky. A to já mám ráda.

2 03.01.2020