Rup komentáře u knih
Jelikož trpím nevyléčitelnou chorobou, kterou bych nazval získaná alergie na reklamu (ZAR), cíleně jsem se několik let vyhýbal četbě tohoto díla, ač jí mám už dlouho v knihovně. Dělal jsem chybu. Je to skutečně mistrně podané podobenství o samotě člověka ve společenství a společenství ve společnosti. Zkráceně samota lidí mezi lidmi. Nebo také jinak: Je-li sdílená radost dvojnásobná, pak utrpení a bolest jsou nesdělitelné. Takže už mě dostal, jsem jeho.
Pro nemer: Je mi srdečně jedno jsem-li dostatečně společensky přijatelný, intelektuálně na výši a už vůbec je mi lhostejné, v jaké škatulce je kniha zařazena (magický realizmus - škatulkování je mi též proti srsti). Přes to všechno vřele a od srdce doporučuji.
Velmi, ale opravdu velmi rozdílná kvalita. Od úplného braku po vynikající povídky. A panu Petiškovi (v knize Eduard Martin) bych rád sdělil: pokud si budu chtít zaluštit, vezmu si k ruce křížovky nebo něco podobného. Komy, odstavce a pod. byly vymyšleny kvůli lepší čitelnosti textu, nikoli naopak. A na závěr: pan Železný zde, jako výše uvedený autor, nenapsal ani čárku. To se zde bohužel opakuje i u jiných sbírek. Dávám zlatý střed, tj. 3*, ale doporučit se mi nechce.
Řadím k těm méně povedeným „Franciskám“. Osobně bych z bratrance vraha udělal. Nic naplat, není vždycky posvícení - to je poznámka ke knize, ne k osobě vraha.
tomvall: Nelze srovnávat Forsytha s Francisem. Prvý ničí, druhý hladí, prvý je chirurg, druhý léčitel.
Nemohu si pomoci, ale je to slabé, nedotažené a často velmi zřetelně poplatné tehdejší straně a vládě, ačkoli od začátku 60. let, kdy tyto povídky psal, již toho nebylo třeba. Že by to ovšem bylo z přesvědčení mi nepřipadá. Je tam pár dobrých nápadů, ale myšlenky vyznívají do prázdna, pointy jsou snadno předvídatelné a nepřekvapivé. Doporučit nemohu.
Pokus včlenit skutečnou osobu (pinkrtonovec/spisovatel Hammet) v dobových reáliích do smyšleného příběhu drsné školy, a to celé vydávat za hodnotnou literaturu, se, dle mého povedl tak napůl. Chvílemi jsem se i nudil. Dávám 3,ale doporučit nemohu.
Zde se opět potvrzuje známá věc, že láska a sociální sítě, a to nezávisle na sobě, dělají i z docela obyčejných lidí blábolící idioty. Až na to, že si autorka plete lásku a sexuální nadrženost, chcete-li chtíč, je kniha čtivá a v mnoha ohledech jistě pravdivá. Troufám si doporučit.
Tak tohle je čistokrevný román do kapsy, tedy rodokaps. Vypnout mobil, vypnout tablet, vypnout mozek a číst. Jen těch mrtvol mohlo být víc - autor si na to připravil nejednu situaci. A také to mohlo být o třetinu kratší. V daném žánru velmi dobré.
John Green píše knihy emotivní. Zde však bylo emocí pomálu a ne až tak destruktivní. Zkrátka si moc nepopláčete. Ale za přečtení stojí.
Je to slabé. Se sirem Doylem, Agathou Christie a především E. A. Poem, k jejichž stylům bych si troufnul to přirovnat, se nemůže měřit. Spíše autorův exhibicionismus, co vše zná a jak rozsáhlý má přehled.
Velmi čtivě napsáno, i když místy až s přílišným sociálním akcentem. Kapitolou samou pro sebe je počešťování vlastních jmen a místních názvů. To je tragikomedie až fraška. Pokud to překousnete, pak doporučuji.
Něco z McBaina, něco z tvrdé školy, a všechno z exotiky Jihoafrické republiky. Místy jsem byl ztracen v textu - autor nejspíš věděl něco, co jsem ani při nejlepší vůli, a přes několikeré opětovné přečtení dané části, nepochopil. Hodnotím na slabší průměr.
A já dávám 100%. Autor osvědčuje obrovské znalosti (samozřejmě vzhledem k době vzniku románu) a dokáže je podat veskrze čtivou, dobrodružnou formou. Sem patří i veškeré níže kritizované seznamy a nacionále. Potud populárně naučný pohled. No a co vědět nemůže, to si domyslí, či vymyslí - tedy sci-fi. Nemohu si pomoct, ale všechny ty mluvící hlavy, vydávané v současnosti na různých kanálech (kam ostatně patří) za dokumenty, mu nesahají ani po kotníky.
Je to pohádka, ale já pohádky rád. Toto dílo řadím v autorově tvorbě nejpovedenějším. Doporučuji.
To opravdu mohl napsat jen sedmilhář. Ale napsal to skvěle. Čistý humor, jenž si na nic nehraje. Doporučuji.
Bohužel si dovolím nesdílet nadšení níže podepsaných. V silně religiózní zemi jakou Spojené státy dosud jsou, může obhajoba zvířecího rozumu působit buřičsky, ovšem na mě nezapůsobila. Jednak proto, že v něj věřím i bez autora; zadruhé proto, že je román napsán velmi fádně, bez zápletky a bez patřičného akcentu. A závěr působí opravdu velmi vykonstruovaně, něco jako deus ex machina v řeckých tragédiích. Autor si s tím zjevně nevěděl rady. Zavřít do klece nepřipadá v úvahu; to by mu čtenářky daly. Zabít jen tak naplano? To dobrý spisovatel neudělá. Tak honem, nějakého zvířecího člověka postavíme proti polidštěnému zvířeti, a když dojdou hrdinové, můžeme končit. Navíc, výlučná vlastnost člověka, kterou autor lehce zmíní, zas až tak výlučná není (viz sloni). Nevyužitý potenciál.
Jak jinak, opět nezklamal. Velmi dobře (až orwellovsky) popsaná atmosféra tehdejšího CCCP. I když se obávám, že se od té doby až tak moc nezměnilo. Doporučuji.
Osobně mi připadá 2010 lepší než 2001. Styl psaní filmového scénáře versus románu je zde velmi patrný. Autorova fantazie, byť vázaná jeho vědeckou erudicí, zde není tolik omezena filmovými možnostmi (tehdejšími), ani režisérovými záměry a produkčními limity (penězi). A zcela se ztotožňuji s Clarkovým poselstvím, že jako lidstvo nemáme nejmenší šanci skutečně proniknout do vesmíru, jako rozum však ano.
Pro ty jež knihu nečetli nebo nedočetli: Opravdu se tam nevyskytuje ani jeden osekyrovaný trpaslík, jednorožec či něco podobného, a také tam nejsou rozpitvány erotické sny starých panen (Padesát odstínů...). Dokážete-li si však vychutnat hluboké pravdy v absurditě, vtip slova a myšlenek, pak na vás čeká spousta pokladů. A buďte si jisti, že je všechny po prvním průzkumu neodhalíte. Osobně mám za sebou již druhou vykopávku a věřím, že mám stále co objevovat. Doporučuji.
Mohl by mi někdo vysvětlit, co má s autorstvím společného Debbie Notkin, když nenapsala ani čárku? To se ostatně týká i Ivo Železného, ...
Autor byl skutečně PAN spisovatel. Ať již v oblasti krimi, či ve "vážné literatuře" a tímto románem to zas a znovu dokazuje. Jeho pozorovací talent, schopnost vcítění se do jednotlivých postav, jejich chování, jednání i mluvy, jsou obdivuhodné. Jahůdkami na dortu jsou pak umělecké ztvárnění, bohatost jazyka a styl psaní. Dokáže nám krásně naservírovat skutečnost, která se nikdy nestala, ač se přesto děje dnes a denně. Pokud vlastníte vydání nakladatelství Svoboda z roku 1976, nezapomeňte si přečíst doslov pana Cmírala. To je také „lahůdka“.