Šárka_D komentáře u knih
Tahle knížka byla těžká depka. Máme dobré rodinné vztahy, proto mě až zaskočilo, kolik nenávisti může být mezi sourozenci, a jak se k sobě taky můžou příbuzní chovat. A taky to, jak je to většinou nechtěně způsobeno právě rodiči. Moc dobře popsané pocity, chování, psychologie dětí.
Příběh je psaný poměrně náročným, až trochu básnickým jazykem, takže se knížka čte pomaleji, ale stojí za to se prokousat až k závěru. Zajímavý styl vyprávění - "hlavní hrdina" je vlastně jen pozorovatel ústředního příběhu. Konec překvapí.
Stoletý stařík rozhodně pobavil, ale ne tak, že bych se u něj přímo řezala smíchy. Autor vsadil spíš na sarkasmus a ironii, analogie s Forestem Gumpem je opravdu trefná - Alan prochází životem na pozadí velkých událostí světových dějin, a netušeně je ovlivňuje dost zásadním způsobem. Největší plus: knížka mě donutila dohledat si informace o historických postavách a událostech.
Filmy podle knih Nicholase Sparkse jsou asi lepší, než knihy Nicholase Sparkse. To nejlepší z nás byl ve stručnosti hodně slaboučký zamilovaný příběh (plus závěr ve stylu Kýč jak bič). Vadila mi povrchni psychologie postav, nelogické chování a špatně ztvárněné vsuvky s vedlejšími postavami, ačkoliv celkem uvěřitelné bylo rozhodnutí Amandy Dawsona opustit (mám dojem, že takhle by se matka od dětí opravdu zachovala). Mizerné dialogy, jednoduchý jazyk, povrchni psychologie postav. Má první kniha od Sparkse asi zůstane tou poslední.
Skvělý, skvělý... Z téhle knížky úplně dýchá atmosféra doby a místa, což považuji za její nejsilnější stránku. Přidejte k tomu klasický přiběh přátelství a zrady a máte nezapomenutelné dílo.
I když se četlo dobře, srovnání s D. Brownem fakt nesedí. Nedotažený příběh, místy nelogické příhody, u spousty věcí jsem čekala, že se na konci nějak rozuzlí, což se bohužel jaksi nestalo. Mayská tematika má skvělý potenicál, autor ale bohužel vše "proběhl" pouze povrchně. Slabší tři hvězdičky.
Moc zajímavý pohled na osudy tří původem afrických žen, které žijí nebo se snaží žít v odlišné kultuře. Hodně se mi líbil hlavně příběh a pomalu odhalované rodinné tajemství.
Tak bohužel, Dorian Gray mě nenadchl. A to mám tak ráda Wildeovy pohádky... Možná za to může trochu archaický jazyk, ale nemohla jsem se pořádně začíst, takže jsem knížku (ač tenkou) kouskovala a "crcala" se s ní snad čtrnáct dní. Ale možná je to tím, že jsem příběh vlastně znala předem, a nic mě už nepřekvapilo...
Přečteno za nedělní odpoledne, fajn oddechovka, na konci ovšem trochu přehnané mačkání slziček.
I když jsem měla trochu problém se začíst (začátek mě moc neoslovil, asi proto, že hlavní hrdina byl docela prevít), nakonec příjemné překvapení. Vložený "vyprávěný" příběh princezny Karaköz byl ve správném poměru pohádkový, kouzelný a romantický, naprosto mě dostalo její loučení s Turkem Argaliou (ano, trošku si libuju v patosu a velkých slovech). Víc než Indie mě oslovily příběhy z Florencie a Itálie, hlavně zakomponování Niccola Machiavelliho jako jedné z hlavních postav.
Tahle kniha se čte moc dobře, a přes to, že je celkem útlá, se do ní vešel poměrně rozvětvený a barvitý příběh :) Je tam asi všechno, co potřebuje správný "trhák" - dobrodružství, láska, napětí, přátelství, hrdinství, exotika. Pro mě osobně první seznámení s problematikou Západní Sahary, o které jsem neměla ani tušení, navíc mě nutí dohledat si další informace.
Oceňuji skvělý český doslov.
Knížka, která přesně zapadla do mého vkusu. Moc se mi líbí kulisy cirkusu, secese, přelomu 19. a 20. století, celkové proměny světa a společnosti. Autorka tuto atmosféru skvěle vystihla, navíc příběh milenců je moc hezký (žádný přehnaně romantický kýč). Trochu chybí hlubší rozkreslení postav, ale to je asi jediná chyba. Děj plyne spíš pozvolna, nečetla jsem jedním dechem, ale užívala si každou stránku a malebnost jazyka.
Nepříliš náročný, avšak čtivě napsaný příběh. Přirovnání k Hunger Games mi moc nesedí, Divergence mi připadala mnohem méně propracovaná, i svět v knize je poměrně nelogický, i z pohledu antiutopie. V podstatě je to spíš románek ve fantasy obalu. Dám šanci dalším dílům.
Hledání Aljašky mě nenadchlo, asi proto, že nemusim knížky ze středoškolskýho prostředí. Nějak mi vadí, jak jsou tam všichni cool a odvázaný a nevim co ještě. Z hrdinů mi nebyl sympatický snad nikdo, a Aljaška byla nejděsnější ze všech. V první půli jsem se musela do čtení vyloženě nutit, docela mě to nudilo, část "Poté" byla už byla lepší, ale i tak je pro mě knížka těžkej průměr.
Nooo tak pro mě zklamání a zatím nejslabší kniha série. Nevím, jestli autor najednou nevěděl, jak příběh rozvinout, nebo má vše nějaký skrytý význam, každopádně mi tenhle díl vůbec nesedí k předchozímu skvělému rozjezdu. Například, z princezny Boa, která byla v prvních dílech popisována jako úžasná a laskavá bytost, která rozdávala radost všude kam vkročila, je najednou zlá a vypočítavá mrcha, která vlastně se všema pěkně vyjebává. Divný a nelogický. Další věc - co to je Nephauré? Copak nestačí klasický záporáci jako Carrionovi? Mně by teda stačili, tohle už je přitažený za vlasy i na žánr fantasy. A ano, kdo to je GAZZA??? Tak blbej milostnej příběh už jsem dlouho nečetla, je to divně popsaný, těžko uvěřitelný, a navíc jsem celou dobu myslela, že Candy by měla vyléčit zlomené srdce Vládce Půlnoci, a ne se tahat s nějakým floutkem od ryb. Jen doufám, že v dalších dílech (který vyjdou kdoví kdy) si Barker trochu spraví reputaci.
Sašenka není kniha, která by se četla sama, musíte se jí trochu prokousávat, ale stojí to za to. Pohled na paradoxní život Stalinových "spolupracovníků" - v luxusu, ale také v neustálém strachu ze ztráty přízně, která měla většinou fatální následky.
"Mislila sam da me voliš." Příklad, jak jeden večer dokáže zkazit úplně všechno. Bernières neodsuzuje, nepoučuje, nepatetizuje, ale prostým způsobem vypráví neobyčejné a dojemné příběhy, což je i případ Partyzánovy dcery. Krátké kapitoly hezky odsýpají.
Napište na začátek, že kniha není určena pro ženské oči, a máte jistotu, že si to všechny strašně budou chtít přečíst. A pak budou zklamané, protože tam nic extra vlastně nebylo, až na pár lačných jeptišek (autorovy sexuální fantazie mimochodem asi budou poměrně zajímavé) a nepříliš nápaditý příběh, který se naštěstí aspoň nevleče přes stovky stran. Bohužel, duchovní rovinu jsem nějak neodhalila, moje smůla. Z Urbanovy tvorby zatím nejslabší, co jsem četla.
Čaroděj mě nebavil, asi i proto, že jsem dřív četla Lolitu, a stejné téma mi v Čaroději připadalo jen načrtnuté, nerozvedené, povrchní.
Anna Kareninová byl běh na dlouhou trať. Začátek mi utíkal skvěle, nadchla mě typická atmosféra ruských románů - plesy, šlechta, církev, zima, divadla a opulentní večeře. Nezapomenutelná je pro mě scéna, ve které Levin a Kity společně bruslí, a obecně se mi moc líbí popis jejich vztahu, který se postupem času rozvíjí. Bavil mě ruský venkov i Levinovy úvahy o hospodářství.
Od poloviny se mi ale četlo hůře, asi proto, že se změnil tón vyprávění - Anna si začala uvědomovat, do jak mizerné situace se dostala, a začala Vronského svou láskou a zbytečnou žárlivostí dusit. Její chování k němu je děsné, i přesto však pochopitelné. Autor se opravdu dobře dokázal vcítit do její psychiky. Z dnešního pohledu je takové řešení situace přehnané, z pohledu Anny si ale dovedu dobře představit, že neviděla jiné východisko.
Duchovní rovina o smíření Levina s vírou je náročnější, ale též zajímavá. Až si trochu odpočinu u oddychovější literatury, pustím se do Vojny a míru.