Set123 komentáře u knih

"Byli tací, kteří dokázali vzdorovat nejmocnějším zrádcům a odmítali se před nimi sklonit. Ale jen velmi málo mužů se dokázalo postavit davu. Postavit se sami pomýleným masám, postavit se jejich nesmiřitelné posedlosti tváří v tvář a beze zbraně a se založenýma rukama říkat 'Ne.' když masy vyžadovaly 'Ano!'. Takovým mužem byl Zola."

Píše Arendtová o Zolovi v Původu totalitarismu. Je-li někdo literárním Zolou (i s jistou dávkou vrozené drzosti a arogance), je to Coriolanus. Pravda, dávka drzosti a arogance u něj není "jistá", ale přehnaná a odpudivá, nadto rozhodně není neozbrojen. Ale stejně. Coriolanus je skvělou osobní tragédií se silnými politickými kontexty, které jsou zcela typické pro Shakespearovy římské hry. Ty jsou ostatně také spíše politické, než co jiného. Bohužel má tato skvělá tragédie ten problém, že stojí vedle ostatních tragédií téhož autora, které ji prostě zastíní monumentálností svého zjevu.

Coriolanus je hrou poměrně složitou. Je jakousi verzí Timona, postrádá ovšem prvotní fázi filantropickou. Je vlastně spojením Timona a Alkibiada. Je to velkolepý válečník milující sebe sama, nemilující pro jeho strukturu Řím. Je vyhoštěn a zaslouží se o ohrožení své vlasti, mimo vlast i umírá. Kostra je Timonovi podobná, Coriolanus je však svým způsobem zcela originální, a po mém soudu naprosto nechutný, charakter.

Otázka je, je-li hra více o Římu, nebo o Coriolanovi. Možná je to dokonce hra Říma, ne hra Římská. Coriolanus vznáší se v ní jako ztělesnění diktátorů, jimž je moc nad městem svěřena, aby jí následně byli zbaveni, jelikož se nehodí než pro válku. Opravdu, hra jako by opravdu reprezentovala Řím, i s jeho poměrně složitou strukturou a nejistým historickým odkazem.

Přeci, z římských her je mi nejméně milá, Caesara mám nejraději, Antonius a Kleopatra mají neodmyslitelné kouzlo, které je těžké přemoci. Přibereme-li i Tita Andronica coby krvavou grotesku, je mi milejší jistou krásou, kterou se mi zaspal do srdce. Z tragédií zbylých mám nejraději Timona (a toho mám vůbec nejraději z autorova díla), miluji i Leara. Před Coriolanem preferuji i Macbetha. Raději bych si tuto hru přečetl jen před Romeem s Julií, Hamletem a Othellem. Nu a tak přes její zajímavé struktury, řadí se mi Coriolanus spíše do pomyslného podprůměru. Ale není to jeho vina. Je to vina cizí velikosti.

Největší slabinou této knihy je mi slovenština. Omlouvám se, upřímně, všem Slovákům, ale mě z toho v psané podobě opravdu bolí hlava. Taková gramaticky nedovyvinutá čeština, která mi motá hlavičku.

Jinak to ale rozhodně není špatná publikace. Snad je trochu nekoncepčně napsaná, ale špatné to není. Nabízí opravdu základní přehled o postmoderně v právu, ten přehled je nadto dosti encyklopedický, jde po jménech víc než po tématech. Ačkoliv, abych autorovi nekřivdil, témata jsou posléze podřazena pod jména. Opravdu, zdá se mi to nekoncepční, ale budiž. Nadto oddělení lesbické a queer teorie od kritické právní teorie se mi také nezdá vhodné, jsou mi to toliko odnože kritické teorie, parciální podle skupin, méně myšlení. Ona jsou ve výsledku často výchozí stanoviska stejná.

Dohromady jsem ale za tuto publikaci rád. Postmoderně se v našem prostředí opravdu věnuje na kvalitní úrovni málokdo a solidních textů vzniká ještě méně. Lesbické a feministické teorii pak v zásadě nikdo. Ne protože by nebyly znalosti (Sobek), ale není vůle. V tom je kniha jistě přínosná. Pravdou je, že encyklopedický charakter a absence silně zastoupené metodologické stránky spíše nepomůže k aktivnímu rozvoji oboru.

25.09.2024

Publikace je, myslím, poměrně dobrou učebnicí metaetiky, nebo spíše jakýmsi učebnicovým úvodem do metaetiky.

Je mimořádně jednoduše napsaná a šanci pochopit ji má patrně každý, včetně lidí bez jakékoliv předešlé zkušenosti s metaetikou. Dokonce ani logiku nijak zvlášť zvládat netřeba. Stačí tedy snaha zamyslet se a trochu trpělivost s případným pomalejším průchodem.

Kniha obsahuje nejen velice jasně popsanou koncepci metaetiky, zvládá nadále i jasně vymezit některé pojmy a problémy, které obor obsahuje. Závěrem se dokonce pokouší o zaujetí vlastního stanoviska k pojetí mravního diskursu, respektive jeho jazyka, na který se kniha primárně soustředí.

Neříkám, že bych neměl i některé kritické poznámky. Utilitarismus, respektive konsekvencionalismus není po mém soudu metaetickou kategorií, nýbrž kategorií etickou. A když, je to konsekvencionalismus, rozhodně ne utilitarismus, který je konkrétní etickou teorií, která by měla metaeticky být teprve popsána. Většinou se však jedná o opravdu kvalitní dílo, které mi nepřekonalo Sobkovo Nemorální právo, přeci je to rozhodně užitečné čtení. (A podstatně jednodušší.)

25.09.2024

Z hořkých komedií (jak pojímám tuto hru, Něco za něco a Kupce), líbí se mi tato nejméně zajímavá. Což je zvláštní, když je z nich poslední. Čekal bych, že zde budou témata Něco za něco rozpracována lépe a hlouběji, přitom se jedná vlastně o poněkud slabší odvar. Už pro vztah, jaký má mezi sebou Diana s Bertramem, který není tak děsivý, jako chladnokrevná necitelnost Angelova. Oproti zmíněné hře tu navíc chybí státnické krvavé divadlo, i všeobjímající motiv peněz.

Rozumějte, špatné to není. Do sexuální humor, kterým hází dvojice šašků hry, zajímavé vyléčení krále a jeho celá role v příběhu, včetně pozoruhodného monologu o krvi. Ta hra je skvělá a zábavná. V konkurenci svého tvůrce však neobstojí, je to spíše hloupější děťátko, minimálně oproti zmíněným hořkým komediím. I v tom se, mimochodem, do značné míry vyjímá. Jistě, Bertramovi nevěřím ani slovo a tak konec vlastně nespraví vůbec nic, oproti sestřičkám je ale tato hra stále vlastně dost veselá.

Zároveň se tímto loučím s mistrovými komediemi. Je to zvláštní pocit.

24.09.2024

Můj vztah k Richardovi se časem poměrně zásadně proměňoval. Prvně jsem ho četl před lety (jářku, snad již šesti...), patřil k mým prvním hrám, vedle Timona například. Zatímco Timona jsem si zamiloval a dodnes je mou nejoblíbenější hrou, Richard se mi nelíbil. Timon mi vypovídal o něčem hluboce lidském, co jsem snad jen tušil. Richard o ničem nevypovídal. Viděl jsem v něm jen poklesek umělcův, když sahá v touze zaujmout po surovém násilí. Bylo to samozřejmě naprosté nepochopení hry. Posléze jsem o hře leta přemýšlel, a vracel jsem se k ní v mysli znovu a znovu. "Já zrozen jsem být padouchem", "Sváděl už někdy někdo takhle ženu? Svedl už někdy někdo takhle ženu?" "Je tu někde vrah? Ne. Ano. Já." "Richard přece miluje Richarda." Myslel jsem na tu zrůdu, vtělené zlo, na nějž člověku příčí se hledět víc, než na Miltonova Satana, na tu zrůdu, které nelze litovat tak hluboce, jako litujeme Dantova Satana. Nedávno pročetl jsem Jindřichy šesté a zhlédl jsem inscenaci Klicperova divadla. Nu a znovu si Richarda přečetl.

Richard III. nestojí sám. Jistě, i sám obstojí, pro své fantastické monology a velkolepost Richarda, který celou hru zaplnil svou osobou. Všude je temný a neproniknutelný stín hrbáče, s mrtvolnou rukou šířící zatuchlý pach všude a na všechny. Pach moru, který každého v okolí zabije. Přeci ale nestojí sám. Je před ním, při nejmenším!, Jindřich VI. Díl třetí. V něm je jednak zavražděn Richardův bratr, Richardův otec a Richard sám, ještě před zrozením zla, je svědkem zrad, vražd, brutality a ničemnosti světa, v němž všichni jdou si po krku a touží po zlaté obroučce. Richard, zrozen se zuby, by mohl kousat lidi, chce z nich být nejlepší a je nejlepší v tom, co oni všichni dělají. Je-li Richard zlem, je naším zlem. Je-li naším zlem, zná svědomí a svědomí ho na konci pozře.

Tak tedy Richarda čtu. Není člověkem, není. Je zlem. A v bytí zlem je velkolepý, je úžasný a ohromující, je to řemeslník, který ví, že jeho zlost je divadelní a tak hraje divadlo. Jak často opakuje Hilský, Richard si napíše scénář, hru odehraje a posléze si ji i sám orecenzuje. A ten pohled je nezaměnitelný.

Zopakuji se zde ještě jednou. V hradecké inscenaci je jedna strašně silná chvíle. Místo zástupu duchů, kteří Richardovi připomínají jeho podstatu a své osudy, mají v Hradci kapelu, jejímž členem se ve snu Richard stává, po bohu Hitlera, Stalina, Maa a dalších. Posléze procitá (napůl) a hovoří s Marlowem (Shakespeare je na záchodě). Křičí "Já nejsem svině jako oni.". V tu chvíli na pódium vstupuje Richard historický. Toho je třeba mít na paměti, to je člověk. Je však potřeba uklidit jej do koutku. "Ty jsi zakázka." Odpoví Marlowe. A zakázka je čisté zlo

Já se zamiloval. Byl-li posud mou nejoblíbenější komedií Večer tříkrálový, má nyní konkurenta. Vedle Violy se postavila Rosalinda. Prvou mám stále raději, obracím se však i za druhou. (Apropos, do komedií neřadím Kupce Benátského, Něco za něco ani Dobrý konec všechno spraví, ty jsou komediemi jen podle názvu.)

Nečekal jsem nic, dostal jsem mnoho. Úžasnou, vtipnou a krásnou (neobvykle krásnou!) hru plnou slovního i situačního humoru nejjemnější kvality. Opravdu mi to udělalo radost. Je to čistá komedie. Snad nejčistší, co Shakespeare napsal. Ne, že by neobsahovala nic temného, hned úvodem je nám připomenuta scéna Snu noci svatojánské "Buď si vezme tady toho pána, a to okamžitě, nebo zemře, jak přísný zákon Athén stanoví." Jedna k jedné to vidíme i tady, že nejedná se ovšem o otce, není to snad tak mrazivé. Hra má přitom, mimochodem, lecjaké podobnosti se Snem a Večerem. Bez této scény je však hra, myslím, ryze veselá a optimistická – což člověku občas prostě radost udělá.

Nepopírám, jak výše naznačeno, že největším tahákem je mi Rosalinda a její vztah s Orlandem. Ten vztah je svým způsobem literárně netypický. Rosalinda je dominantní a Orlando je submisivní (aniž to ví), Rosalidna si Orlanda vodí a vychovává si ho. Ten pohled je kouzelný, o to krásnější, že Orlando je šťastný. Je šťastný, protože neví, ale cítí a cítí jasně. Opravdu, veškerá přitažlivost, napjatá mezi těmito dvěma postavami, dostávala mne do kolen.

Jistě, zápletka i podání je souborem nepravděpodobností, podivností až nesmyslností, obsahuje až příliš mnoho bohů, snášejících se z nebes na stroji. No a co? Žak nám to říká jasně, je to divadlo, bože můj, svět, život je divadlo, co se tedy rozčilovat nad hloupostmi? Divadlo je divadlo a to je divadelní. Tečka. Žak nemluví, podle mne, apriori o našem světě, ale o svém světě. Co si z toho odneseme my, to je už náš problém.

1 22.09.2024

Sváteční komedie nikterak nemiluji - Hra musí obsahovat něco navíc, abych ji měl opravdu rád. Tak mám rád Sen noci svatojánské pro Oberona a Titánii, mám rád Marnou lásky snahu pro naprosto geniální jazykovou hru, mám rád Večer tříkrálový pro jeho hudební výstavbu. Mnoho povyku pro nic je oproti nim velice slabá, neobsahuje zajímavé motivy, které najdeme jinde a její slovní humor je oproti Lásce vyloženě slabý. A tak jakkoliv je jistě možné zabavit se nad přestřelkami Beatrice a Benedica (ale ani v tom se vlastně nevyrovná až brutálnímu vztahu Petruchia a Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy), které jistě mají svou shakespearovskou úroveň, celek hry se mi zdá poněkud nutný a zapomenutelný.

Samozřejmě je zde Don John a Claudio, dvě postavy přidávající hře jistou rozmanitost. Ale upřímně, Don John je vlastně jen nedotažený Edmund z Krále Leara. Claudio je postava, která předpokládanému komediálnímu konci dodává jisté temné odstíny svým odpudivým ponížením Héró. Je to tak vedle Dona Johna jediná postava, které bych patrně nepřidal přívlastek "dobrý". Tím však není nikterak výjimečně zajímavý.

22.09.2024

Richard III Díl první je... Pardon! Pardon, Jindřich VI. Díl první, je naprosto kouzelná hra, za mě nejlepší z trilogie. Je nejsvižnější, nejakutnější, její tempo je vražedné, a to velmi doslova.

Naznačil jsem úvodem, že je mi toto drama hrou spíše o Richardovi, než o Jindřichovi. Jindřich se totiž stal, sebou samým, nutno dodat, poněkud absurdní postavičkou, nebyl-li jí už dříve. York odchází ze scény a Edwarda nelze brát vážně. Ústřední je trio Markéty, Warwicka a nového Glostra. A posledně jmenovaný hru ovládá a rozprostírá nad ní temný závoj. Zlo se rodí, jedno z nejstrašnějších zel v historii literatury. Fascinující pohled, asi jako je fascinující představa pádu z vysokého útesu. Víte, viděl jsem onehdy inscenaci Richarda III. v Klicperově divadle. Závěrečný Richardův sen není v ní promenádou zavražděných rukou Richardovou. Ne, ve snu se Richard (v ohromujícím podání Pavlíny Štorkové) stává členem kapely, jejímž frontmanem je patrně Hitler, u kytar je Mao, Stalin, dále je členem Lenin a bin Ládin. Richart posléze křičí: „Já nejsem taková svině jako oni!“ A nemá pravdu, Marlow mu to jasně vysvětlí – on je svině jako oni. Protože on není historická Richard. On je bratrem Miltonova Satana, jen snad o něco strašnějším. A zde se konečně vypravuje do světa, kousat lidi, protože Machiavel je oproti němu jen břídil.

Hra, jak naznačeno, obsahuje mnoho zajímavých postav, on je ostatně i ten Jindřich zajímavý. Jen má smůlu, že místo mučedníka mu už zabral Richard II. Jeho výměna s Richardem na konci hry je mimořádně zajímavá – škoda že vždy před tím byl jen neužitečným blbem.

Dohromady, jak říkám, jedná se pro mne spíše o prolegomenu k Richardovi III. Tím třetí díl Jindřicha VI. není méně zajímavý. Naopak, Richard III., snad nejhranější Shakespearova hra, je bez tohoto kusu zmrzačená.

21.09.2024

Druhý part po prvém napravil pachuť a vrátil mi radost ze Shakespeara, respektive jeho celé hry. Druhý díl Jindřicha šestého je prostě skvělý. Plně se zde projevuje schopnost autorova dramatické chvíle nejtemnějších časů historie Anglie promíchat zcela autenticky s parodií až fraškou. Nejsilněji parodický je jednoznačně Jack Cade. Mimochodem, já bych se za boha nechtěl stát advokátem a povím vám, prohlášení "Nejdřív popravíme advokáty" mi na tom moc nepřidalo.

Celá hra je protkána naprosto fantastickými monology (a každá jedna postava je rétoricky schopná), hrůznými výjevy a humorem. Tato kombinace je kouzelná a připomíná mistra v nejlepších chvílích jeho kariéry.

Události se dávají plně do pohybu, Lancasteři a Yorkové konečně a jasně deklarují program následujících let – vyhubit rod svého oponenta. Kolotoč králů roztáčí se naplno a všichni cítíme, že Jindřichovo panování chýlí se ke konci, krvavému konci. A v posledním aktu navíc vystupuje, zatím nenápadně, postavička jistého Richarda.

Mimochodem, nejkouzelnější je scéna, v níž je Cade konfrontován Buckinghamem a Cliffordem. Lid, bezejmenná masa, je postavena mezi dvě strany sporu, kterým fandí tak nějak podle toho, kdo zrovna vyhrává. "Přebíhavost" "lidu" je natolik groteskní, že ji musím považovat za parodický vrchol tohoto dramatu. Navíc je to, myslím, symptomatické. Tímto dílem se oproti prvému nese jistá pokleslost. Shakespeare zcela jasně a precizně popsal úpadek Anglie, od velkých mužů, jejichž linie končí Glosterem, k mužům nízkým a špinavým. A v tom je i scéna Cadeova a Buckinghamova fascinující – ze všeho nejvíc připomíná Brutovu a Antoniovu promluvu na Caesarově pohřbu. I tam lid přebíhá mezi Antoniem, Brutem a znovu Antoniem. Ale porovnejte promluvu Bruta a Cadea, či Antonia a Buckinghama...

21.09.2024

Zde, vedle Krále Jana, naplnila se má jistá obava z historických her. Tedy spíše her politických, ale to nechme nyní stranou. Tohle mě prostě nebavilo. Jistě, naprosto ohromující přítomnost velikého Talbota a nemenší Jany, dává hře svůj nezanedbatelný charakter a je jimi jistě specifická. Nestačí mi to však. Dohromady se mi jedná o nudnější a nezajímavější kus, než jsem u mistra zvyklý dostávat. Hra je bezesporu dobře a silně nadprůměrně zpracována, nezdá se mi však, že by čtenáři zanechala lepší pocit, než sledování nějakého zajímavého filmu.

Zajímavé scény obsahuje, povětšinou jsou to ty Talbotovi. Za vrcholnou scénu považuji jeho rozpravu s Hraběnkou. Hilského poukaz na "dvojí tělo Talbotovo" ke přesvědčivý a ten obraz je ohromující. Tělo Talbotovo vskutku nevejde se do jakéhokoliv zámku. I Talbotova smrt je fascinující, ostatně jako takřka každá scéna s ním.

Kozlovi dám za pravdu s tím, že je poutavé sledovat počátek Války růží a prvotní oťukávání postav. Patrně mne to fascinuje poněkud méně, neb rád si držím na mysli, že je to Růže válka Shakespearova, nikoliv historická a že sleduji fikční postavy, jako kdekteré jiné. Nikoliv historické velikány. Poutavé to nicméně je.

21.09.2024

Safra porte, to je asi historicky poprvé, kdy musím zcela upřímně prohlásit, že mně monografie vzešlá z pražské fakulty upřímně a jednoznačně nadchla, a to dokonce v té míře, jakou jsem nezažil už delší dobu. Vážení, když jsem jednoho večera v půl jedenácté do knihy nakouknul, jako abych zjistil, jak je to zhruba napsané, nebyl jsem schopen až do jedné hodiny ráno knihu odložit a hltal jsem řádek po řádku s upřímným požitkem. Ohromující! Neříkám, celou knihu to nevydrželo, ale i tak.

Autor začíná historickým exkursem, nejlepším čtením přitom vedle Grotia a Pufendorfa je skvělé pojednání o Leibnizovi (třebaže by mohlo být delší a detailnější). Jejich přístupy jsou naprosto jasně a neproblematicky vyloženy. Čtení o Leibnizovi je pak, jako vždycky, ohromující už samou postavou velkého filosofa. Následuje detailnější povídání o Kelsenovi, Hartovi, Luhmannovi, Teubnerovi a Weinbergerovi. I tyto části jsou velice jasně a přehledně vypsány, je to skvělé čtení. Osobně pro mne méně zajímavé, jejich přístupy už mi byly známy, ale to je chyba má, ne knihy. Posléze následuje povídání o mezích systému práva, mj. o ekonomické analýze práva a náboženských systémech. (I politice, ale to spíše okrajově.) Obzvláště pozastavení-se nad vlivy náboženských systémů velice oceňuji, to je leckdy silně opomíjeno. Posléze autor přechází k vnitřní struktuře práva. Nepopírám, zde už mi kniha přišla poněkud tuctovější.

Dohromady mám dvě výtky. Jednak je kniha až zbytečně krátká a rozhodně nevěnuje dostatek pozornosti všem tématům – proto se mi kapitoly o vnitřním uspořádání systému práva jevily slabší. Autor prostě vynechává až příliš mnoho relevantních informací. Ty co podává, podává nadále přesně a jasně. Ale mnoho opomenul. Navíc jsou (a to beru jako výtku druhou), některé kapitoly přeci jenom příliš povrchní. Mj. vnější limity systému práva jsou do značné míry banální.

Na podstatě mého nadšení to ale vlastně moc nemění. Kniha si při rozumném rozsahu musí témata pečlivě volit a právě vzhledem k rozsahu, udělala to tato výtečně – předává opravdu masivní množství zajímavých informací. Co víc, přidává je s mimořádně bohatým poznámkovým aparátem, za který je třeba dát autorovi hold. Na dvou stovkách stran se jedná o víc jak jedenáct set poznámek pod čarou, s nějakými cca pěti sty knižními zdroji (odhadem). Přitom je výklad srozumitelný, důkladný a pohybuje se na bázi poměrně běžné srozumitelnosti. Ani vrozený autorův konzervatismus (minimálně oproti mé osobě) nijak erudovaný nádech knihy nenarušil.

20.09.2024

Dovolím si napodobit sebe sama v komentáři ke Strýčkovi Váňovi a vypsat si sem krásnou výměnu o životě:

LINDOVÁ: Žít se musí, pane doktore.
RANK: Jo, panuje takový obecný názor, že je to nutné.

Myslím, že ten z Váni a zde přítomný, jdou spolu krásně dohromady. Komentář obsahuje spoiler sto padesát let starého dramatu.

Nebudu předstírat, že jsem hru nějak hluboce pochopil – podle mě nepochopil. Patrně to souvisí s mizernou mírou mé sociální inteligence. Rozumějte, nejsem trotl, abych nepochopil závěrečný akt emancipace. Naopak, zdá se mi, že tato pasáž dramatu obsahuje tak málo subtility, že je spíše politickým programem, než dobrým dramatem. Jen se mi zdá, že mi to celé nějak nezaklaplo, hra mi zůstala tak nějak otevřenou. Což dost dobře možná souvisí s ambivalentními pocity ze hry.

Na straně jedné, je opravdu dobrá. Repliky jsou mistrně řemeslně zpracovány a tvoří jedny z nejkrásnějších a nejpřirozenějších dialogů, co jsem kdy četl. Autor (nebo alespoň překladatel) se nebojí použít sem tam i vycpávkové slovo, což jim dodává mnoho na živosti. Rozhovory jsou navíc vůbec vedeny tak krásně upřímně, že chvílemi až připomínají absurdní drama.

Na straně druhé jsou podle mě postavy strašně neupřímné a připomínají mírně až karikatury. Třeba takový Torvald (mimochodem krásné jméno) je právník a je to hodný právník. Proto, když se dozví o tom, že by jemu blízká osoba snad spáchala cosi nezákonného, málem dostane infarkt. Pardon, ale takový právník nikdy nežil a žít nebude. Krogstad je zase právník zlý, a proto je lichvářem. Nora je roztomilá a rozmazlená, Rank je umírající cynik. Lindová je smutná existence. A všechny postavy jsou právě tím, ničím jiným. Dramatu ale nedělá žádný problém v mžiku tuto charakteristiku naprosto zlomit a úplně nepřirozeně jejich chování otočit. Pro naprostou banalitu naprostá proměna charakteru postavy vůbec. Omluvuju se, drazí fanoušci dramatu, ale to se mi nikterak mnoho nezamlouvá.

Proto i shora uvedený manifest feminismu nejevil se mi upřímným. Nora se najednou bez dalšího z domácí nány (mírně přihlouplé) stává Virginií Woolf se vší její vážností. Se vším revolučním patosem. Jako ano, historickou událost to reprezentuje dobře a nota bene je to proměna, která je mi jednoznačně milá. Leč promítnuto na doslova pětiminutový zážitek v jednom lidském životě, jeví se mi to poměrně reduktivní a trochu protivné... No takže tak.

A tak učebnice teorie práva... Teorie práva je u nás oborem strašně zanedbaným a její učebnice patří pravidelně k dosti ubohým kusům literatury. Pokud většina právnické populace žije ve světě, kde Gerlochova učebnice je to nejlepší, co tu máme, je mizérie naší situace, myslím, patrná. Tato kniha přitom má nad poměry vysoké kvality, v tom je mimořádná. Na straně druhé není právě podle mě učebnicí právní teorie. V tom smyslu není dostatečně obsáhlá.
Co to tedy je? Můžeme to, myslím, nazvat právní propedeutikou. Obsahuje problémy právní teorie, filosofie, sociologie, obsahuje ale i pomrkávání do dalších oborů práva. V tom smyslu je tedy jakýmsi úvodem to studia právnického a tak na ní nutno pohlížet.

I přes to, že je příručkou právní propedeutiky, je mnohem teoreticky silnější, než libovolná učebnice právní teorie, která u nás snad vznikla po revoluci. Je patrné, že autor byl mimořádně inteligentním autorem, který se vymknul našemu území. Je rovněž jasné jeho silné teoretické ukotvení a filosofická základna.

Kniha patrně navazuje na normativní teorii. František Weyr měl ale vůbec smůlu, že jeho teorie zaujala jen samé chytré osobnosti, které nebyly ochotny (a patrně ani schopny), zůstat toliko u pasivního přejímání myšlenek. Kallab a Kubeš přibrali do svého vnímání Hartmanna, Weinberger zase analytickou filosofii, nebo vůbec, filosofii jazyka (kterou v tomto kontextu chápu jako širší oblast, zasahující i mimoanalytické autory). V tom je to čtení poutavé. Obsahuje mnohé pohledy na právo a svět, které se celkem zajímavě mísí.

Devizou knihy je i autorova silná erudice v oblasti logiky, jeho hlavním poli působení. Pravda, čekal jsem tento vliv poněkud silnější, přeci jenom je ale logicizující pohled na právo a jeho metodologii velice patrný.

Snad irelevantní poznámka závěrem – je zajímavé, jak byli někteří autoři na sklonku minulého století fascinování rozvojem technologii. I Weinberger řadí, vedle Knappa, k právnickým oborům právní informatiku, což se mi tedy jeví poněkud absurdní.

17.09.2024

A tak tohle je samozřejmě jenom vtip. Mírně debilní pohádka, postavená na nepříliš bystrém myšlenkovém experimentu, citující von Misese (a používající jeho kategorie), aniž by připomněla co sám von Mises v Lidském jednání napsal o anarchistech (str. 132 českého druhého vydání z Liberálního institutu). Autor tam píše mírně parafrázováno, že anarchisté si sní své pohádky o společenské realitě, aniž by si uvědomovali, že společenská realita je realitou, nikoliv pohádkou. Tato kniha je tomu skvělou ukázkou.

Navzdory tomu, co níže píše Tereza (které si mimořádně vážím, navzdory tomu, jak vzácně s ní souhlasím), nedisponuje autor této knihy ve skutečnosti základní vybaveností pro distinkci morálky, etiky a ekonomie, přinejmenším absentuje znalost tématu na úrovni současné diskuse. (A současnou diskusí myslím alespoň diskusi minulého století.) Neuvědomuje si potřebu metaetického uvažování, neuvědomuje si kaskádu metaetika – etika – morálka a právě toto jejich pořadí. Neuvědomuje si, že ekonomická efektivita nemůže být hodnotou samou o sobě (lze ji totiž rozkládat a musí tedy směřovat k nějaké jiné, základní hodnotě) a i kdyby být mohla, nevypořádává se s přechodem mezi "efektivní" a "dobré", kdy buď redukuje efektivní na dobré (a libovolná výpověď o světě posléze může znít "mezilidská kooperace je efektivní a proto je efektivní"), nebo zatajuje další kaskádu, která ve skutečnosti může vést ke splynutí s jiným etickým systémem (tedy například utilitarismem, pokud bychom se dostali k tomu, že efektivita maximalizuje užitek).

(Zde poznámka pro úplnou korektnost – ani utilitarismus není dost dobře schopen se s Moorovým paradoxem vypořádat, není totiž dobře schopen sám nesklouznout k plytké výpovědi "x je užitečné, proto je užitečné", anarchokapitalismus však zůstává o několik úrovní výše, užitek už na rozdíl od něj redukovat nelze.)

A tak dál... Autor si zase a znovu neuvědomuje základní kategorie a jejich problémy, na své pohádce si buduje pohádkový hrad. A to je upřímně k ničemu. Neobtěžuje se zamyslet se nad problémy do hloubky, etické úvahy jsou banální, povrchní, idiotské. To vede k nezbytně směšnému vyznění textu, o to směšnějšímu, že není schopen dostatečné abstrakce, aby se obešel bez stupidního myšlenkového experimentu vhodného maximálně do prostředí středních škol.

A propos, já tím nechci nezbytně odvrhnout etické základy anarchokapitalismu, nebo dokonce zpochybnit etické problémy státní společnosti. Nad obojím je dobré se zamýšlet Ale ne takto. Ukažte tuhle knihu libovolnému etikovi a ten se vám vysměje.

1 17.09.2024

Čtyři roky, přátelé. Je to neuvěřitelné, ale jsou to opravdu už čtyři roky od mého posledního Kinga. A já si furt říkal, ještě chvilku, ještě chvilku a pak si přečteš dalšího. Nu tak to vidíte, ještě chvilku. Nakonec mě, mimochodem, přemohla naprosto nádherná a neodolatelná obálka.

Nu. A není to špatný návrat, to rozhodně ne. V tomhle macíkovi (a v knihovně na mě čeká vedle Pohádky ještě Svědectví, to je teprve macík), dostává se nám takového stanfordského experimentu ve větším podání. Místo pár studentů zavřených ve sklepě, dostává se nám malého městečka, zavřeného v sobě samotném. Pravda, na první dobrou se mi zdá, že má městečko trochu nadsazené množství sociopatů nepříliš vysokého intelektu, ale třeba jsem v tom směru příliš naivní. Samozřejmě to není tak, že by King odhaloval něco unikátního a nového. To nedělá. Ale na mikrokosmu docela pěkně ilustruje společnost s jejími slabými místečky. Samozřejmě možná ještě trochu nafouknutými. Ostatně bezejmenný dav je jasně přehnaná představa sheeple, manipulovaných krásně dementními konspiračními teoriemi. Je to tedy ilustrace nadnesená, analyticky ale patrně vcelku přesná.

Samozřejmě je třeba respektovat fakt, že knihu napsal King. Takže je to taková kingovština, hlavně konec, respektive origin kupole je takový hodně kingovský. Čili pofidérní a divný. S tím je ale patrně třeba počítat, nemělo by nás to nijak zvlášť překvapit. Ostatně, podstata toho, co nám King podává, je vždycky divná. Jelikož to čteme, a patrně rádi, asi nás to netrápí. Podstatou příběhu Kingovi vždycky nakonec jsou postavy. A ty jsou hlavními tahouny i zde. Jsou tak dobře podané, jak je tomu u autora zvykem. Jedná se o víceméně unikátní typy celého spektra, které spolu interagují v mimořádně naléhavé atmosféře. I ty nejnechutnější (a autor se v lecčem překonává!) jsou vlastně strašně zajímavé.

Dohromady je to prostě skvělé čtení, snad jen trochu delší, než by muselo být nezbytně nutné. Nakonec to ale, myslím, ničemu nevadí a celkový dojem to nekazí.

Předem nutno uznat, že se od svého prvého díla (Právní argumentace nebo svévole) autor nezasekal hlouběji do změti formulačních zvrhlostí. Či jinak, tahle knížka se, k mému překvapení, dá číst. Rozumějte, pozérská je furt, ale potud méně, že se dá již alespoň vážně číst. Byť odstavce bývají formovány přesně jednou větou (mnoha řádků), takže bída je to furt. Každopádně, člověk už je dokonce i schopný dostat se k obsahu.

Nu a ten se mi nijak zvlášť nelíbí. Potud, pokud do svého uvažování autor nezatahuje morálku, je to celkem neškodné. Nepřináší nic objevného, ale budiž. Samozřejmě, z mého ideového pohledu je to blábol vycházející primárně z Radbrucha a jeho mírně imbecilního pokusu vystihnout problém právních principů do čtyř latinských sentencí, ale budiž.

Pak se ale autor dostává právě k morálce. Jednak, ideologicky je mi tato část knihy ještě vzdálenější. Nejen Radbruch, ale i Kant a morální kognitivismus. Nejsem si jist, nedaří se mi to z textu řádně vyčíst, zda je to spíše naturalistický, nebo intuicionalistický pohled na právo, kognitivismus (realismus) to nicméně je. A to mi vadí. Imbecilní apodiktické tvrzení o apriorním morálním vědomí vlastním samozřejmě všem bytostem, je mi vysloveně odporné. Nadto autor patrně ani neví (jinak, z textu toto povědomí neplyne), že se pohybuje na vratkém poli metaetiky a je tedy potřeba být opatrný.

Nadto si nejsem ani přesně jist, zda autor buduje vztah práva a morálky jako pojmově nutný a je tedy přirozenoprávníkem, nebo jenom nepochopil hartovksou tezi o minimálním obsahu morálky. Každopádně lze konstatovat, že v této knize vede boj, proti nepřátelům z mlhy a stínů. Nepřátelům tedy neexistujícím. Odvolává se specificky na Maršálka (a ten podle mě nereprezentuje žádnou skupinu), já osobně neznám právníka, který by v aplikaci práva zavrhoval morální soudy. Pozitivisté, pokud to má být vyhranění se vůči nim, toliko tvrdí (tvrdíme), že jsou to pak soudy morální, ne právní. To je ale asi tak všechno a svět se pro to asi nehroutí.

Posledně je poněkud divné autorovo tvrzení o morálním nihilismu dnešní doby. Jednak, opět, neznám takového člověka, což plyne patrně z autorova nepochopení obsahu slova "morální nihilismus". Po mém soudu si jej plete s morálním subjektivismem (a ani morální subjektivismus dnes nikdo opravdu nezastává, morálka se tak maximálně pluralizovala). Nadto je paradoxní osočovat jedním dechem společnost z nihilismu a tvrdit, že máme apriorní morální znalost. Ale budiž, budiž...

15.09.2024

Tato kniha, nebudu vám lhát, zdaleka překonala hranici mé sebenenávisti. Já jsem opravdu schopný číst ledasco, ale tohle je zdaleka moc.

Tahle kniha je podle mě úplně obyčejnou prasečinou, kterou bych obvinil z parodického charakteru, kdyby autor takový výklad alespoň částečně naznačil. Jelikož tak nečiní, zůstanu u toho, že je kniha špatná upřímně. Obsahem? To snad ani ne, ostatně pro takový soud bylo by nezbytné umět obsah identifikovat. Formou. Forma je často považována za méně významnou, minimálně z dvojice forma/obsah. A je to tak. Je-li však forma otřesná, obsah je zdeformován.

Upřímně, já mám také divnou stylistiku, která může leckomu vadit – a plně to chápu. Ale co v tomhle textu předvádí Hanuš, to je naprosto nechutné pozérství a intelektuální onanie. Autorův "styl" má patrně evokovat literární výplody prvorepublikové. Ano, já, Libor Hanuš, jsem četl významné texty staré češtiny z dob, kdy české právo za něco stálo. No super. Tenhle text ale svou exaltovaností není ničím, než obyčejnou parodií na vznešený jazyk. Forma přitom naprosto znemožňuje odnést si cokoliv hodnotného ze čtení jako takového. Absurdní charakter tomu dodává po dvou, třech pofidérních citací klasických textů v každé kapitole. Opravdu se mi text jeví ze stylistického hlediska prostě jako blivajz, překonávající svou nesrozumitelností i „učitele“ Holländera. Gratuluji. Pro ilustraci. Každá kapitola samostatně obsahuje závěr. To je dobře. Pravda, obsahuje-li prvá kapitola ponejprve závěr a po něm doslov, působí to trochu divně, ale budiž. Po doslovu však následuje další text! To má tři závěry! Nadto dovolím si vyjmenovat názvy závěrečných podkapitol: "závěr", "doslov", "vývody", "konkluze", "závěr" (podruhé, gratuluji), "shrnutí" a tak dále a tak dále. To je tak odpudivé, že snad netřeba to dále komentovat.

Obsahem se jedná o toliko velice volně související glosy, často komentující soudní rozhodnutí. Zaobaleno v nesmyslných formách, jedná se povětšinou beztak o banality. Co pochopíte, často za pochopení nestojí, respektive už jste to stejně měli dávno pochopit. Možná se ke knize někdy vrátím a pokusím se znovu v jejích nepěkných útrobách nějaký smysl najít. Ale čtení prvé mne upřímně tak naštvalo, že o tom dosti pochybuji.

P.S. Strašně se mi líbí možnost k odborné studii hodnotit "tempo čtení" a "emoce". To je taková volovina, co zase na téhle stránce vymysleli. Berte mé hodnocení, prosím, jako nadsázku - zrušit už to patrně nelze. Ostatně celý komentář je (částečně) nadsazený.

15.09.2024

Jsem raději úplně vytěsnil, že jsem tohle přes semestr četl... Takhle. Existuje asi jeden jediný důvod, proč by tuhle brožuru ještě dneska někdo četl. Tím důvodem je Kuchta, který ji vyžaduje na své semináře. Až kouzelně nudné semináře, které mi v hlavě vždy zůstanou, jako to snad nejhorší, co jsem na fakultě zažil. Nu a jelikož mám tuhle knihu spojenou s těmi semináři...

Ale dobře, jinak. Je to neuvěřitelně stručné praktikum. Já nesnáším praktika, nota bene taková, která neobsahují nic zajímavého – a tohle nic zajímavého neobsahuje. Tedy snad krom poznatku fixace trestních právníků na sexuální trestné činy, takových je tam snad většina. Je to navíc staré, takže u značné části příkladů si budete jejich text stejně přeformulovat. Přidám-li k tomu informaci, že Kuchta stejně není schopen nijak kontrolovat, zda jste si ty příklady vyplnili... Nečtěte to, opravdu ne.

15.09.2024

Asi budu poněkud méně optimistický, pokud jde o kvality této publikace. Rozumějte, u čtení jsem sténal a plakal. Knihou to ani tolik není, jako spíše jejím autorem. A autorem to vlastně taky není až tak, jako spíše celkovým stavem naší administrativistiky. Onehdy jsem napsal velice nepříznivý komentář k Průchově učebnici správního práva. Sládečkova na tom není tak hrozně, jen co je pravda. Ale že by se dohromady jednalo o zázrak, to se tedy nejedná.

Naše věda správního práva je v naprosto mizerném stavu. Člověku je z toho až špatně. V Brně (nevím, jak je tomu jinde) je to dokonce tak bídné, že se v ní přednáší a seminarizuje na téma odvětvotvorných kritérií. Doufal jsem, že jinde to není tak katastrofické. Je. Pro ilustraci. Sládeček patří k legendám českého správního práva, je to velikán Olomoucké fakulty, vysloužilec Ústavního soudu. Přitom jeho rozlišovací schopnost nesahá tak daleko, aby rozeznal co to je správní delikt a správněprávní odpovědnost. Správní delikt vám pak definuje deliktní způsobilostí. Já se vám omlouvám, ale proto, že někdo není deliktně způsobilý, přičemž je naplněno materiální i formální kritérium skutkové podstaty, nedošlo k deliktu? To je ale přeci nesmysl, vážení. Proto bylo čtení učebnice utrpením – třebaže za to nemohla učebnice jako taková.

Pokud jde o vlastnosti knihy... Upřímně z ní nijak nadšen nejsem, čekal jsem to přeci jenom lepší. Zdá se mi pochybné funkční stránku správného práva předřadit organizační, ale budiž. I text sám má ale tendenci být poněkud chaotický, neodlišuje na první pohled dostatečně historické exkursy, úvahy de lege lata a de lege ferenda. Střídá se tu menší a větší formát bez zjevného smyslu (menší formát pravidelně implikuje menší důležitost, nebo doplňkovost textu, co v něm potom ale dělá vytučnění?), kapitoly jsou nepřehledné, leckdy obsahově prázdné. Sládeček navíc až příliš často sklouzává k vyjmenovávání názorů ostatních autorů, aniž by se byť pokusil o vlastní syntézu. Dovíte se ale, co o tom napsal Hendrych, Kopecký, Průcha, Pražák, Hoetzl, Hácha… Kapitoly jedenáct, třináct až sedmnáct navíc až příliš často tíhnou k repetetivnosti.

No tak vám nevím no... Ono to není špatné, leckomu je to jistě dokonce i sympatické, jak ostatně patrno níže. Je-li toto ale to lepší z naší správněprávní literatury, jsme na tom opravdu dost nepěkně.

14.09.2024

Mutatis mutandis platí zde samozřejmě totéž, jako o prvém dílu této knihy, Česká parlamentní kultura. Nadále zjevně platí, že knihu nelze hodnotit jako kdovíjak složité odborné dílo právnické. Je to spíše legalizující pohled na politiku české republiky v proměnách, kterých se jí dostalo v jejím šestém až osmém volebním období. Snad jedna kritická poznámka, která mne právě v tomto smyslu napadla. Autor měl počkat ještě tři roky. Měl si počkat na první opoziční období hnutí ANO, kterému se podařilo za mohutné (až osmihodinové!) pomoci Tomio Okamury zablokovat náš legislativní sbor v míře, která byla ještě v osmém období nepředstavitelná, Volný, ne-Volný.

Kniha nabízí opravdu totéž, jako prvý díl. Snad závěrem specificky navrhuje nikoliv pouze apelaci na zlepšení personální kultury, dává dokonce přímé návody na změnu jednacího řádu, s nimiž je nezbytné souhlasit. K smutku čtenářovu Wintr znovu nabízí kontrastní pohled do zahraničí. Ukazuje například praktiky AfD, které se zdají v prostředí Bundestagu katastrofou, u nás by byly denní rutinou. Ukazuje, a to je nejsmutnější, některé příklady „kauz“ porušení dobrých mravů jednání z anglického parlamentu pod tehdejším vedením speakera House of Commons Johna Bercowa, schopného vyloučit z jednání osobu, která jiného člena orgánu označila za lháře. A to Bercow patří jednoznačně k liberálnějším speakerům historie. Jednoduše – Jan Wintr si z nás zase utahuje. Třebaže s menším nadhledem, než dříve, problémy našeho sboru zákonodárců už totiž rozhodně nejsou vtipné.

Posledně, Wintr ukazuje našemu státu, jak si přivydělat nějaké kačky. Čtení stenozáznamů naší sněmovny je tak zábavné, že by se to dalo tisknout a prodávat...

13.09.2024