sika444 komentáře u knih

Tato sbírka povídek otevírá povětšinou téma vnitřní pravdivosti života, řeší otázky související se sebeklamem a vnitřní nepoctivostí.
Gusev - povídka či spíše črta o marnosti jednoho života (vlastně dvou, protože vedle Guseva je zde ještě Pavel Ivanyč). Smrt a vize mrtvoly nořící se do hlubin moře (a záhy sežrané žralokem) patří k tomu nejpřízračnějšímu, co Čechov napsal.
Ženské - všichni se navzájem nenávidí a nejraději by se pozabíjeli. Rusko v kostce.
Souboj - velmi zdařilý příběh života zbytečného člověka Lajevského, klamajícího sebe samého. Tento lenoch se a bezcharakterní člověk odhaluje svou špínu, svůj propad do lží a klamů. Proti němu stojí von Khoren, který má velmi blízko k fašismu. Jeho myšlenky na řešení společenských problémů našly naplnění za bolševismu. Evoluční pohled na společnost, která dospívá k totálnímu odlidštění. Souboj jako katarze. Geniální próza, doslova filmový scénář.
Žena - další příběh naprosto marné a zbytečné existence zbytečného sebestředného člověka na pozadí ruského hladomoru. Zde sebepoznání vyústilo do rezignace. A pak je tu tragická postava ženy, které bylo souzeno po boku této bohaté nuly žít.
Velká dáma - další portrét sebestředné, hloupé, afektované ženy, "umělecké duše" bez špetky talentu, která není schopna jakékoli autenticity. Finále ústí do rezignace.
Ve vyhnanství - mistrovská miniatura, která nabízí dvojí přístup k životu na příkladu dvou trestanců na Sibiři. Semjon je dokonalý stoik, skeptik, s nímž pobývat musí člověka uvádět do šílenství. Tatar je opakem Semjonovým, miluje život, chce si užít, byť jen jedinou hodinu. Konfrontace těchto přístupů končí obrazem spokojeného Semjona a zoufalého Tatara, který od života ještě něco čeká. Jenomže v Rusku - a ve vyhnanství.
Sousedé - další portrét člověka, který jedná jen na základě momentálních impulzů. Kdo vlastně je? Co si opravdu myslí? Má nějaké mravní zásady? Co si tento Petr Michajlyč vlastně myslí o úletu své sestry Ziny, která se spustila se ženatým sousedem? On sám ro neví.
Pavilon číslo 6 - jedna z klíčových Čechovových próz. Další marný člověk, který neumí pracovat, zato dokáže filosofovat. Stačí však, když mu duševně chorý Ivan Dmitrič trochu posvítí na jeho stoicismus, a jeho vnitřní svět se začne drolit. Smrt doktora Andreje Jefimyče je jediným východiskem. Inu, moc radostné čtení to není.
Strach - jakási črta, introspekce mravně nezakotveného člověka, který jedná jen na základě svých momentálních impulzů.
Čechov jde ve svých prózách opravdu hluboko, provádí nemilosrdnou analýzu "moderního člověka" (80. let 19. století), tedy člověka, který ztratil zakotvení ve víře (náboženství je maximálně zdrojem jakýchsi sentimentů a emocí) a podléhá naprostému mravnímu relativismu. Je líný, neumí a nechce pracovat, klame sebe samého, chlastá a zadlužuje se a především je zapouzdřený sám do sebe. Tak takové Rusko muselo prodělat revoluci a vlastně celý ten marasmus 20. století. A totéž Rusko dnes bojuje proti Ukrajině. Literárně, umělecky je to dokonalé.

1 17.08.2023

Literárně velmi dobře napsané prózy s mnoha pozoruhodnými místy. Nicméně v kontextu ruské literatury je tam jaksi málo poznání člověka jako takového. Jako by napodoboval Poea, jenž to bylo desítky let po Poeovi. Nicméně Turgeněv je natolik dobrý spisovatel, že i skutečnost, že nezvládá hlubší psychologický ponor, nepřipraví čtenáře o zážitek. Jen se to nesmí číst třeba po Čechovovi.

12.08.2023

Jako se básník loučil se svými jednotlivými knihami, tak se dnes loučím s jeho deníky. K básním se však budu stále vracet. Nelze komentovat takovou knihu, stejně jako nelze rozumně psát o poezii. Celek je působivý, protože stránky Modré, Žíhané a Červené knihy nás provázejí Ortenovým zráním, jeho lidskou i literární pubertou a ranou dospělostí. O to překvapivější je množství zralých básní, jež se objevují už v Žíhané knize. Elegie jsou vrcholem básníkova díla, což si uvědomoval on sám. Lyrický deník jeho lásky je největší inspirační zdroj, což si opět s bolestí uvědomoval sám Orten. Doporučuji.

3 27.07.2023

Naprosto úžasný knižní rozhovor s výjimečným člověkem. Nejlepší je historka, v níž popisuje, jak se ucházel o první farářské místo.

2 16.07.2023

Krásná báseň, "poslední růže ve vadnoucí zahradě řecké poezie". Oba předchozí komentáře vystihují i mé dojmy. Překlad Julie Novákové je skvělý.
"Smrti los nad Lásku silnější je."

1 16.07.2023

Skvělá studie odhalující hloubku záběru Josefa Holečka. Pojednání o naivitě i o epičnosti sama o sobě jsou skvělá. A vyústění do myšlenky týkající se respektu (a to i k přírodě) je skvělé.

1 05.07.2023

Je obdivuhodné, že Holeček, jsa stár a vědom si neukončenosti jednotlivých linií Našich, rozvíjí v tomto posledním díle nové děje, uvádí na scénu nové postavy (hraběte Vojtu), odbíhá k vyprávění o Agnii. A kníže Egon znovu strojí úklady, nejen proti Kojanovi, ale proti Stožicím jako obci. Opět se zde objevuje kněžna Ada, hloupá, ba pitomá, se svými uměleckými fantasmagoriemi. Škoda, že už ji autor neodsunul do starého železa. A zase zde je protivný Kazbunda, jemuž - světe div se - kníže naslouchá. Inu, je mrzuté, že spisovatel neměl větší vnitřní kázeň, s níž by rozehrané děje uzavřel a knihu dokončil neopakuje se.
Celek je úctyhodný a četba Našich je jistě velkým zážitkem, jehož není třeba se bát, byť musím přiznat, že jsem některé pasáže přeskakoval, nemaje trpělivost stále znovu naslouchat nějakým eschatologickým projektům Pintířovým či Kavanovým. Jako dodatek k nejdelšímu českému románu doporučuji Blažíčkovu studii Epičnost a naivita Holečkových "Našich".
https://www.databazeknih.cz/knihy/epicnost-a-naivita-holeckovych-nasich-114390

04.07.2023

Privátní dopisy manželce nevypovídají o Čechovovi nic překvapivého. Snad je zde několik zajímavých postřehů ke hrám a k posledním povídkám. Nicméně do hloubky to nejde. Spíš zajímavost o Čechovových emocích a autenticitě jeho lásky k Olze.

03.07.2023

Na tomto svazku je znát jakási autorova únava z dlouho se vlekoucího projektu Našich. Leckteré situace, které známe z předcházejících svazků, se opakují. Už nás nebaví číst líčení pletich knížete Egona s Horáky a popis uměleckých výmyslů kněžny Ady. To vše už v románu bylo a bylo to zajímavější, tady je to vývar z vyvařených kostí. Jednání knížete s Marjandl je za hranicí uvěřitelnosti.
V tomto svazku vystupují opět dvě nesmírně odpudivé postavy - Matěj Kazbunda, odporný stejně jako v předchozím svazku, až se člověk diví, že s ním vůbec kdokoli jedná, a matka Marjány. Její lání dceři překračuje všechny meze vkusu a obsahuje nejúplnější výčet nadávek, který literatura přelomu století nabízí. Také postava patera Kroihera ztrácí na věrohodnosti a jeho zálety, neobratné a naivní, zvláště ve spojení s Kazbundou, jsou v rozporu s tím, co jsme se o tomto fanatickém knězi dozvěděli v 7. díle.
Po předchozích dvou svazcích čtenář s povděkem přijímá skutečnost, že zde je více děje. Úvah je zde sice dost, ale v únosné míře.
Zajímavá je postava Štěpána Stacha a líčení jeho setkání s Marjánou je velmi poetické. No a konečně se to nějak vyvinulo s Bakulovic Anýžkou a Tenderovic Vítkem.

26.06.2023

Pozoruhodné. Vhled do myšlení příslušníka římské elity přelomu 1. a 2. století. Velmi zajímavé jsou popisy Pliniových vil, přírodních krás, vzpomínky na výbuch Vesuvu roku 79. Jak myslel tento rétor a milovník života? Jaké byly jeho vztahy? Dopisy jsou stylizované, věděl, že budou zachovány pro budoucí generace. Velmi mu záleželo na tom, aby po něm zůstala v dějinách stopa. A z toho, na čem si tolik zakládal, se přitom dochoval zlomek, totiž z jeho slavných řečí.
V závěru knihy je zařazena korespondence s císařem Trajánem. Právě v tomto kontextu jsou zajímavé i Pliniovy poznatky o křesťanech, které tak snadno posílal jako císařský legát s prokonzulskou pravomocí v Bithýnii na smrt. Pokládal je za spiklence proti státu, kterých bylo zřejmě po Domitianově hrůzovládě hodně.

1 20.06.2023

Nejlepší povídky tohoto svazku patří k opravdovým klenotům svým ponorem do hlubin lidské duše, do psychiky, emocí, pocitů, vztahů. Mimořádně silný cit pro přírodu. Dokonalost. Komentuji jen výběrově:
Starý dům - totální deprese. Starý dům se musí zbořit, protože je příliš zchátralý. Ale co s osudy lidí, jež zde žili?
Studená krev - Kupec Malachin se synem Jašou vezou do Moskvy voly na prodej. Úplatky, šlendrián, chlast.
Polibek - prvotřídní psychologická studie až maupassantovské hloubky. Dokonalost je nejen ve schopnosti přiblížit vnitřní svět hrdiny, ale i v popisu krajiny, vůní, barev, teploty, světla a tmy - to vše dohromady tvoří jedinečný celek.
Vyprávění paní N.N. - skvostná miniatura zachycující, co je a co není důležité. A že šanci milovat lze propást...
Bez nadpisu - anekdota o svůdnosti hlasu převorova...
Spát, jen spát - brilantně napsaná povídka pojednávající o nezbytnosti spánku.
Step - patří k vrcholům literárního mistrovství. Atmosféra stepi propojená s lidskou duší - naprosto dokonalé. Portréty jednotlivých postav jsou skvěle vykreslené několika slovy a situacemi. Příchod zamilovaného mladíka ze stepi a vliv, jaký měla jeho přítomnost na povrchního Dymova, je vylíčen velmi působivě. Jazyk je tak dobrý, že se až nechce číst dál, aby se to nerozplynulo.
Nepříjemnost - velmi povedený portrét člověka vyhořelého. Vnitřní svět mistrovsky charakterizován, chápeme velmi dobře, co nebohý doktor prožívá, a proč dělá a říká, co nechce.
Jmeniny - tíživá atmosféra a hluboký psychologický ponor do stavu těhotné mladé ženy i jejího manžela. Masky, předstírání, neschopnost být pravdivý. Závěrečná slova Petra Dymitriče, poprvé autentická a upřímná, ovšem pronesená pozdě: "Proč jsme jen neopatrovali naše dítě?"
Kněžna - absolutně dokonalá studie sebeklamu. Neschopnost přijmout pravdu o sobě je charakterová vada.
Nudná historie - introspekce do prožívání váženého profesora, jehož život se chýlí ke konci. Nemilosrdná analýza sebe, svých pocitů, myšlenek, ale i lidí okolo. Vše, co mělo dosud váhu, se stává zbytečným. Chybí smysl života, přesah. "Přemýšlím, dlouho přemýšlím, ale nic už nemohu vymyslet. A kdybych sebevíce přemýšlel a kdyby se mé myšlenky rozbíhaly všemi směry, vím jasně, že v mých přáních chybí cosi podstatného, cosi velmi důležitého. V mém vášnivém zaujetí pro vědu, v mé touze po životě, v tomto sedění na cizí posteli i v úsilí poznat sebe sama, ve všech myšlenkách, citech i pojmech, které si o všem vytvářím, chybí cosi obecného, co by všechno spojovalo v jeden celek. Každý cit a každá myšlenka žije ve mně odděleně a ve všem tom, co soudím o vědě, o divadle, o literatuře i o žácích, ve všech obrazech, které si kreslí má obrazotvornost, ani nejdovednější analytik by nenašel to, čemu se říká obecná idea nebo Bůh živého člověka. A když toto není, nic není."

1 16.06.2023

Druhá část osmého dílu je stejně jako první plná různých úvah, filosofických, historických, ekonomických a jiných pojednání. Doslova přetížená. Holeček zde prezentuje opět svou ideologii selství, tentokrát v Kojanově eschatologické vizi. Doslova k nesnesení je úvodní rozhovor Kazbundy s Boubínem a Boubínova vnitřní rozpolcenost už čtenáři leze na nervy. Trochu to spraví poslední kapitola, která je vhledem do Boubínovy duše - a zde už se to dá snést.
Kníže Egon se ukazuje opět z té horší stránky, proruská propaganda Lovčího dnešního čtenáře jen naštve. Rozhovory se Semerákem jsou opravdu vyhaslé. Postavy se stávají plochými (Stachová, mladá Boubínová, Králenec, Šindelářová). Škoda.

16.06.2023

Dvojromán, který se podivuhodně proplétá. Celé to má hudební formu, celé je to plné vratných motivů. Čtenář má dojem, že mu mnoho uniká - a z doslovu pochopí, že mu opravdu leccos uniklo. Jsou zde Pavićivy oblíbené sny, posuny v čase, odkazy na kulturní dějiny, mistrovský jazyk. Vložená Povídka o lásce bratra a sestry je brilantní. A díky za ten zmíněný doslov Blanky Činátlové. Hned bych knihu četl podruhé.

2 14.06.2023

Obrovská imaginace, typický Pavićovský svět, prolínání reality a fikce. Nejsilnější jsou dvě závěrečné povídky, v nichž se autor setkává se svými literárními postavami. Skvělé a brilantní.

2 10.06.2023

(SPOILER) Asi 40 let po prvním přečtení jsem byl na R.U.R. v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Velký zážitek. Následně jsem si text hry pořídil a znovu přečetl. Vladimír Čepek (dramaturg) a Fillip Nuckolls (režisér) aktualizovali drobně Čapkův text s ohledem na současné reálie. Vypustili moudře (až na závěrečný dialog Primuse a Heleny) celé třetí dějství. Tyto úpravy hře neobyčejně prospěly. V plzeňské inscenaci byli pobiti všichni lidé, včetně Alquista - což bylo pro celkové vyznění hry mnohem působivější. Summa: R.U.R. je po 100 letech mnohem aktuálnější než kdykoli předtím. A ta čapkovská varování před militarismem, před snahou vybudovat ráj na zemi, před vírou v pokrok, jemuž je třeba vše obětovat, před nacionalismem a dalšími ideologiemi ("Lidé, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa."), to vše už není plakátové, ale mrazivě současné. A víra v lásku je stále dojemná, naivní - ale nakonec co jiného může člověka zachránit před sebezničením?

Holečka mám opravdu rád, ale tento svazek byl velmi náročný - skoro žádný děj jen úvahy a pojednání, jež - alespoň z mé perspektivy - dnes už působí poněkud vyhasle. Nejživější byl příběh chelčického faráře. A pak jsme nahlédli do tajemství P. Kroihera. Z těch nekonečných rozprav byla pro mne zajímavá ta, v níž se zdůvodňuje nemožnost zrušit celibát kněží.

03.06.2023

Aulus Gellius - Attické noci
Pozoruhodná kniha glos, poznámek, výpisků z četby, jazykových rébusů, úvah podepřených autoritami a citátů významných osobností, filosofů a učitelů, nejčastěji Cornelia Frontona. Je zde mnoho banálního, leccos vyvanulo, ale hodně toho stojí za to číst. Gellius působil nějaký čas jako soudce, a tak jsou zde i různá právnická pojednání. Mně osobně nejvíce zaujala pravidla pro symposion, dále charakteristika toho, co je humanita, pojednání o tom, kdo je skutečný filosof (podle Epiktéta), pojednání o Platónovi. Jsou zde citovány i krásné pederastické verše a pozoruhodný je dopis, který napsal Alexandr Aristotelovi po té, co zveřejnil "akroatická" pojednání, a Aristotelova odpověď králi. Najednou klasici ožívají, objevují se citáty z děl dávno ztracených, Athény a Řím se stávají současnými. Zásluhu na tom má i skvělý a živý překlad Martina C. Putny.
Korespondence Marca Aurelia a Marka Frontona - je to spíš drobná zajímavost, na níž je pozoruhodné, jak je rozverná. Mimo to jsou zde i zajímavá místa - prostě znovu se ocitáme v římském světě inspirovaném řeckým myšlením.
Celému svazku předchází Putnova předmluva, poučená, zajímavá, fundovaná, nabitá fakty, kterou mu upřímně a přejně závidím. Inu, kdo umí, umí.

1 26.05.2023

V knize se rozvíjí příběh Boubínův a jeho manželky, dcery knížete Egona, Mariandl. Mnohem zajímavější je dvou set stránková kapitola nazvaná Kořínek. Příběh Pavla Kořínka a jeho matky Rozáry a jeho otče. Pavlovo postupné propadání šílenství je nesmírně působivě vylíčeno.
První třetina knihy se nese ve znamení prusko-rakouské války. Modlitby za vlast jsou ukázkou velkého náboženského ponoru. A když už je zmínka o náboženství: pozoruhodné je líčení působení P. Kroihera, jeho působivá masáž - a také důsledky, které to mělo u slabších povah, třeba právě u Kořínka. Takový fanatismus je málokde v české literatuře.
A ještě jedna poznámka: Kníže Egon, rozněžnělý nad vnukem, zde naprosto cynicky odhaluje svůj charakter, v němž není místo pro uznání viny. Jak to s tou šlechtou tedy vlastně je?

25.05.2023

Pokání - to je absolutní vrchol, a to jak v podobě scénáře, tak jako film. Dílo má mnoho rovin, ale asi nejdůležitější je téma pravdy a lži. Po vypuknutí války na Ukrajině se opět mnoho motivů díla stalo aktuálními. A asi nejvíc promlouvá dnes motiv kostela, protože ruská pravoslavná církev se v osobě metropolity připojila k Putinovi a jeho agresivní politice. Z kostela je tedy opět jen dort, který s chutí užírá Apolon.
Plumbum - scénář o fízlovi, udavači a křivákovi, který udává lidi z podsvětí, aby pomáhal likvidovat zlo. Tohle je opravdu sázka na špatného koně.
Návštěvník muzea - skvělá atmosféra, ale v závěru bezradnost. Apokalypsa je bez východiska, ale tohle se Lopušanskému vymklo. A přesto jsem to četl se zatajeným dechem, protože obrazy ekologické zkázy jsou děsivě prorocké.

3 19.05.2023

Příběh je, jaký je - vlastně nic moc. Nápad a na něj navěšené peripetie, vlastně ani ne příliš zajímavé, kterých navíc moc není, protože není co vymýšlet. A přesto ta kniha stojí za pozornost. Wells měl nejspíš opravdu dobře vyvinutý smysl pro to, co ohrožuje civilizaci. A to, že z Neviditelného udělal monstrum, které se rozhodne šířit hrůzovládu a teror jen proto, že prostě může, je tváří v tvář všem diktaturám a genocidám 20. století vlastně jasnozřivé (román vyšel 1897). Diktátoři a tyrani nikdy nejsou vedeni jen nějakou osobní úchylkou, nebývají to sadisté, ale prostě podlehnou moci, podlehnou svůdnému pocitu, že mohou ovládat lidi a uplatňovat nad nimi svou moc - jako Griffin. Ačkoli je tedy dílo literárně nedokonalé, tohle vyústění mu dává právo na to, aby bylo vydáváno a čteno.

3 05.05.2023