sika444
komentáře u knih
Pražský triptych
Johannes Urzidil
Urzidilovo hledání ztraceného času. Zatímco autorovy šumavské povídky jsou doslova uhrančivé, zde jako by se na některých místech nemohl dostat dál. Jsou zde silná místa (Kauza Wellner), jinde je autor rozvleklý a sebestředný. Přesto stojí za to jej číst, neboť svět, který je zde zachycen, dávno zmizel.
Kresby z Ještědí
Karolina Světlá (p)
Kniha obsahuje neobyčejně silné příběhy - o úctě partnerů, podstatě lásky, lidské slabosti - a o ženách a jejich vnitřním světě. V Námluvách použila Světlá vnitřní monolog 16 let před Dujardinem. Světlá inspirativní a dodnes aktuální.
O české a německé kultuře
Ferdinand Peroutka
Takové plkání o všem možném, hlavně o Kafkovi a Mileně Jesenské. Jde však spíš o drby (i když u Kafky byly zajímavé postřehy). Kniha nepřináší hlubší podněty ani k česko - německým vztahům.
Poselství kamene
Arsenij Tarkovskij
Omrzela mne slova, slova, slova,
už nejsem schopen vyhlašovat znova
právo na moudrou řeč, když v noci na dvoře
drkotá listí ve větvích jak mladá vdova.
Už ani se sluchem snad nejsem zadobře,
když noční vdovská řeč je nejasná mi.
Je pouto mezi námi. Není pouto mezi námi.
Když zešílelé stromy utvrzují jen,
že po krk v rose tělo mé se plouhá,
pak nemám větší důkaz, než je sten.
Vzdělanost jako živý dialog s minulostí
Dietrich Schwanitz
Je jasné, že tahle kniha z nikoho vzdělance neudělá. Je však silnou inspirací, aby člověk nevzdával své úsilí poznávat, porozumět, vědět. Jde přeci o nás samotné, o naši osobnost, o naše porozumění světu i sobě samotným. Autor skvěle sumarizuje dějiny - takto bych si to přál dostat v dobách studií. Přehled literatury je inspirativní - ano, toho Prousta nakonec přečtu... Vlastně bylo jen málo textu, který mě nezaujal. A velmi podnětná je 11. kapitola - Co bychom v žádném případě vědět neměli. Jak se mi ulevilo! Příběh Sabiny a Torstena je krásnou třešničkou na dortu.
Posvátná noc
Tahar Ben Jelloun
Zdá se mi, že klíčem k této knize je náboženství. V centru jsou rozpravy s Konzulem - hledání víry a autentičnosti vlastního prožitku. Kniha se jmenuje Posvátná noc a těch náboženských rituálů a motivů je tam rozeseto velké množství. Pozoruhodné je, kolik místa má v knize sexualita. Nejedná se však o knihu realistickou, proto líčení sexuálních scén včetně znásilnění nelze chápat doslovně, nýbrž symbolicky. Zde pak je zlom v ženské obřízce, po níž už hlavní postava funguje pouze jako médium.
Jedná se o komplikované dílo s množstvím odkazů na svět islámu, který je mi bohužel cizí. S určitou dávkou rozpaků se však odvažuji označit knihu za krásnou.
Stopařem na této zemi
Ladislav Heryán
O radikálním milosrdenství. Téma, o němž je třeba mluvit a psát - a Láďa to umí skvěle.
Tichý den v Tangeru
Tahar Ben Jelloun
Velmi intenzivní vnitřní monolog člověka, který věru není sympatický - a my mu rozumíme a doprovázíme ho v jeho obtížné životní situaci. Nejsme zde proto, abychom soudili, ale abychom soucítili. Hluboká sonda - a pro čtenář - starého muže trochu stresující.
Utažení šroubu
Henry James
Kupodivu napínavé a stále překvapující. Filmové zpracování opery Benjamina Brittena silně ovlivnilo mé vnímání postav.
Kronika o svatém Brandanu
Julius Zeyer
Krása, je v tom Zeyerova touha i obrovská znalost světové literatury. Velké dílo pro malý okruh čtenářů. Ve mně probudila tahle útlá knížka chuť číst znovu svého nejoblíbenějšího českého spisovatele.
Lesní ľudia
Hanya Yanagihara
Zdlouhavé a trýznivé, o to více působivé. Atmosféra vtahující, kniha rafinovaná. Dobrá finta od autorky byla podat děj jako Nortonovu zprávu, takže čtenář jen postupně objevuje, co zde nesedí.
Most na Drině
Ivo Andrić
Román o čase a dějinách. Neuvěřitelný nápad, který díky mistrovství spisovatele skvěle funguje: Plynutí času (řeky) propojit s něčím pevným a neměnným, jako je most (propojení dvou břehů, národů, států, kultur...). Vyústění románu je strhující a je doslova proroctvím o Jugoslávii.
Jedinečná je postava Lotiky, jedinečná a smutná. A pak ty nadšené nacionalistické řeči Stikoviče a chladné odhalení jeho ješitnosti od Glasinčanina! Všechno tak výstižné a jasnozřivé.
A jeden citát: "Tak jim ubíhá noc a s ní život, plný nebezpečí a útrap, ale jasný, neochvějný a spravedlivý ve své podstatě. Vedeni prastarými a dědičnými pudy cupují ho a rozdělují na chvilkové dojmy a bezprostřední potřeby, v nichž se úplně ztrácejí. Protože jedině tak, když se prožívá každý okamžik zvlášť a nehledí se ani kupředu, ani dozadu, dá se takový život snést a zachovat se při životě pro lepší časy."
Velmi doporučuji.
François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Michail Michajlovič Bachtin
Pozoruhodná kniha, díky níž se požitek z četby Rabelaise zmnohonásobil. Bachtinovy teze jsou podnětné a přinášejí klíč k pochopení těch pasáží románu, o něž se čtenář 21. století může roztříštit. Jde o vytírací scénu, o topení lidi v moči, různé násilné scény, o obscénní výrazy apod. Podnětná je analýza toho, jak se vztahuje vážnost k smíchu. Bachtin upozorňuje na mnohá díla světové literatury, jež čtenáři snadno mohla uniknout (Hostina Cyprianova). Pro mě je zde naprosto objevné pojednání o pekle a vysvětlení toho, kde se vzala dnes už tradiční představa o něm a především o tom, jak to v pekle vypadá.
Kniha je dlouhá a není snadné ji číst. Přesto se u ní člověk místy opravdu dobře baví (viz pojednání o kujónovi). Doporučuji!
Babička
Božena Němcová
Kniha mnohovrstevnatá, která se stává stále znovu aktuální. Němcová zde dovedla k dokonalosti postavu "dobrého člověka". Babička je totiž žena, která šíří dobro. Ne programově, ale prostě tím, že sama je dobrá. Často je staromilská, naivní, tvrdohlavá, ale má ráda lidi, zvířata, přírodu, českou zem a svět vůbec. A taky Pána Boha. Automaticky si k ní nacházejí cestu děti, což Němcová bravurně vylíčila hned v první kapitole knihy. Babička přeje lásce. Není žádná moralizátorka, ale protože sama poznala velkou lásku, podporuje všechny, kteří se milují. Záchrana ohrožené Kristliny a Mílovy lásky je jejím velkým úspěchem. Babiččina dobrota je zřetelná ve vztahu k různým lidem, živým i mrtvým. Nedělá rozdílu mezi úctou projevovanou paní kněžně a úctou, kterou projevuje žebračce. Nikdy se nad nikoho nepovyšuje, protože sama poznala hloubku chudoby a osamění. Babičku mají rádi její sousedé z mlýna, myslivny i hospody, protože umí naslouchat, je empatická, soucitná, ale především moudrá. Ví, kdy má mlčet a kdy promluvit.
Jasně, všichni víme, že Babička je velká idyla. Němcová ji psala v době osobní krize a utíkala se k ní jako k něčemu krásnému. Přesto však je ta kniha víc než idyla. Babička je totiž postava, která proměňuje svět. Její dobrota a láska jsou nakažlivé. Lidé se ve styku s ní stávají lepšími, citlivějšími, uvědomují si svou odpovědnost za druhé, za jejich nouzi i za jejich štěstí. Babička je ztělesněním principu, na němž stojí svět – principu lásky. Tím je postavou kristovskou, vykupující. Její vykupující role není v tom, že by se za někoho obětovala, ale v tom, že každého přijímá s úctou, ať jsou to žebráci, Kudrnovi, co jedí kočky a veverky, nebo císař pán. Babiččin přístup k lidem je uzdravující, stejně jako je uzdravující každý stisk ruky, obejmutí, přátelské slovo, sdílená radost a sdílená bolest.
V povídce se objevují texty, které udivují. Třeba vylíčení Barunčiny fantazie, pojednání o imaginaci a vlivu pohádek na dětskou představivost, pojednání o čase a reflexe přírody, kterou nevnímá romanticky, ale prostě z hloubky své duše. Nacházíme zde jakousi obdobu synoptické apokalypsy z evangelií a velmi zajímavé pojednání o tom, že by bylo bývalo možno zachránit muže odsouzeného k smrti za vraždu, kdyby se byl našel jediný člověk, který by v něm viděl člověka.
Babička je dílo konstitutivní a vpravdě zakladatelské. Němcová v ní vytvořila knihu, kterou lze číst opakovaně a která se s přibývajícími lety čtenáře stává stále sdělnější a hlubší. Pro mě to byl v 62 letech obrovský zážitek.
Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
(SPOILER) Knihu jsem četl podruhé asi po 40 letech od první četby. Od počátku mi uhranula. Flaubert je skutečný mistr - jak dokáže málo slovy vypovědět o svých postavách nekonečně mnoho. Jeho věty jsou perly, mistrovská díla. Výborně jsou charakterizovány hlavní postavy - Karel a Ema, a to svým dětstvím a mládím. Od počátku víme, koho máme před sebou. Ema je obětí iluzí a snů, hledá život a on jí proklouzává mezi prsty. Žije jako románová postava, ale ví, že není šťastná. To "ví" je důležité. Není plochá ani hloupá, je svedená. Svedla ji literatura (falešná a prázdná), takže se podobá Donu Quijotovi, ovšem postrádá jeho mravní velikost. Svedli ji také její dva milenci, což sice odhalila také, ale odmítla se tím zabývat. S jakou precizností buduje autor osobnost nudného a neschopného Karla! Další postavy jsou už jen zpestřením příběhu, ať to jsou oba milenci, Rudolf a Leon, nebo podnikavý pan Homais, lékárník, a další. V románu jsou tři vrcholné scény: hospodářská výstava, návštěva operního představení Lucie z Lammermooru v divadle v Roueru a jízda fiakrem, v němž se odehrávají milostné hrátky Leona s Emou. Pak je tu mnoho drobných mikropříběhů, např. škádlení faráře s lékárníkem, a to i nad Eminým mrtvým tělem. Vrcholem románu je pasáž, která líčí poslední Eminy chvíle před sebevraždou: je psaná jako divadelní hra, je rychlá, dramatická, nemilosrdně chvátající k tragickému konci.
Škoda, že knihu musí číst maturanti, kteří nemohou zdaleka odhalit krásu a hloubku tohoto skvělého díla.
Epistola in carcere et vinculis
Oscar Wilde
Kniha ukazuje, jak velká duch Oscar Wilde byl, navzdory jeho slabosti, vinou níž se nedokázal odpoutat od Bosieho. Čteme zde nejen biografii tohoto divného přátelství, ale také skvělé Wildeovy postřehy o přátelství, umění, náboženství a lidské duši.
Zajímavá je věta, která se zde třikrát opakuje: "Největší neřest je mělkost."
A pak je tu pojednání o Kristu, které je opravdu podnětné: "K duchaprázdným, neživotným, mechanickým systémům, které s lidmi nakládají tak, jako kdyby šlo o věci, a proto s jedním nakládají jako s druhým, neznal Kristus shovívavosti; pro něho nebylo zákonů; byly pouze výjimky, jako kdyby kterýkoli člověk nebo kterákoli věc byly na světě jedinečné."
Tento citát ukazuje hloubku porozumění Kristu, která je navíc tak skvěle vystižena! Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Syn člověka
Josef Winkler
Erupce básnického textu, v němž se objevují v nečekaných spojeních vzpomínky na matku, na otcovu krutost, na dva oběšené mladíky a na dětství v Korutanech. Do toho vstupuje a s tím vším se proplétá reflexe intimních homosexuálních prožitků. Winkler tomu říká "psaní" - prostě zapisuje, co se mu honí hlavou. Místy je to nesmírně silné, jindy dost nesrozumitelné. Inu - báseň v próze.
Fiesta / Stařec a moře
Ernest Hemingway
Stařec a moře je i po letech inspirativní - tím, jak je napsaný, co v něm je a co není. Starcův vnitřní monolog je úžasný. A vztah chlapce ke starci dojemný. Prostě je to o životě.
Psychologie davu
Gustave Le Bon
Klasika, která stále inspiruje. Doslov shrnuje obsah a přináší další impulzy k tématu. U samotného Le Bona jsou nejzajímavější pasáže, k nimž ho inspirovaly revoluce 1789, 1830 a 1870.